Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Přepínám proto Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu a sníženou pravidelnost; mezitím se budeme pilně připravovat na další „sezónu“.

Užívejte léta; a především života!

Mají politici právo rozhodovat o morálce? Pokud ano, pak jsou ostatní morální imperativy irelevantní. Pokud ne, pak politická moc není legitimní, neboť pozbývá relevance.

Proč je svoboda lepší než liberální demokracie? Protože volný trh zohledňuje preference všech – bez ohledu na věk a procenta ve volbách.

Občas můžeme od některých zaslechnout, že máme „právo na vodu“ coby „základní lidské právo“; takové přesvědčení vychází nejspíše z toho, že vodu biologicky potřebujeme k přežití. Ani to však nikoho neopravňuje k tomu, aby druhého nutil násilím mu něco poskytnout. Zatímco negativně definované právo na vodu znamená, že nikdo nesmí jinému vodu brát, pozitivně definované „právo na vodu“ říká, že každému musí být voda zajištěna; temnou stranou pozitivního „práva“ ovšem jest, že někdo musí být násilím nucen vodu poskytovat, což není eticky přijatelné. V souvislosti s tím se lze setkat s obavami, že někdo bude mít na vodu monopol a všechny ovládne; to však nedává smysl, neboť (podzemní) voda je všude – záleží jen na tom, jak hluboko kopete. Stoupne-li tedy cena vody nad určitou mez, lidem se začne vyplácet hloubit studny; zdaleka nemusí mít každý svou, mohou spojit síly, o vodu se podělit a monopolista má smůlu.

Jako pozdní třicátník jsem se rozhodl vyrazit na brigádu jako za starých studentských časů. I v dnešní době mi byla nabídnuta výplata na ruku – a to každý týden v krásné kapitalistické společnosti Rohlik.cz, kde jste placeni částečně i od výkonu. Co na tom, že kameru máte za zády téměř všude, kam se v hale pohnete. Přátelská atmosféra a ukrajinské písničky se nesou halou a mě nikdo naštěstí nepeskuje, že hned nemám výkon jako moji ukrajinští kolegové, kteří tam pracují už skoro rok.

Co se ale dnes nestalo? Někdo si na kameře všiml, že mám v kapse malý nožík s pevnou čepelí od firmy CRKT. Okamžitě jsem byl předvolán, nůž jsem musel ukázat vedení. Následně jsem byl odveden na vrátnici, kde mi měl nůž být zabaven. Po mém naléhaní, že se jedná o krádež a že jim určitě na recepci nenechám né zrovna levný a můj oblíbený umělecký kousek, jsem si ho mohl dát do batohu a jít zpět pracovat s důrazným upozorněním, že z důvodu bezpečnosti práce takovou věc nemohu mít u sebe. Je jistě na rozhodnutí každého soukromého zaměstnavatele, jaká pravidla si na pracovišti určí, ale já se ptám – sebe i čtenářů – kam se naše společnost v důsledku podobných norem posouvá?

Za největší problém státního (nejen)školství nepovažuji nerovnost mezi školami, dětmi, učiteli, rodiči, styly výuky, podfinancování, špatné pracovní podmínky zaměstnanců, chybějící systémové zapojení pedagogů z praxe, inkluzi, nekoncepční rozhodování a podobné neduhy, o kterých si už desítky let čtu stále dokola a které se přes veškerou snahu nedaří moc řešit, ale to, že se stát snaží vymyslet a vnutit všem jedno jediné řešení. Přijde mi to podobné, jako kdybychom zde měli centrální plánování v oblasti IT a desítky let by se řešilo (v různých projektech stojících miliardy), jaké IT technologie kdo asi bude chtít používat, co by pro lidi bylo dobré a žádoucí, aby používali a jaké IT technologie by se rozhodně neměly vyrábět a podobně – jsem přesvědčen, že toto už z principu nelze udělat efektivně a ku spokojenosti lidí. Volný trh má oproti tomu velmi efektivní metody, jak optimalizovat dané odvětví. Lze to i pozorovat ve srovnání, jak daleko jsme se dostali za posledních 30 let v IT (který je asi nejblíže volnému trhu) a jak „daleko“ ve školství.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 19:30 vystoupíme v pražském Eccentric Clubu.

Jedná se o soukromý klub – pro veřejnost jinak nepřístupný – takže pro něj neplatí obvyklá legislativní omezení aplikovaná na jiné kluby; mimo jiné je ale taky třeba dorazit mezi 19:30 a 19:45, jinak se nejspíš nedostanete dovnitř.

Workoholici nebo lidé nucení okolnostmi upracovat se k smrti jsou velkým strašákem kapitalismu. Jak si ale v tomhle směru vede oproti jiným ekonomickým systémům? Vzhledem k tomu, že v historických společnostech existovaly robota a otroctví a v autoritativních režimech byla často trestána zahálka, mi tato námitka přijde lichá. Dalším takovým příkladem byla povinná vojenská služba. Každý režim zkrátka má zájem na tom, aby se pro něj jednotlivci obětovali, a neproduktivní jedinec pro něj není výhodný. Kapitalismus oproti tomu skrze volný trh z dlouhodobého hlediska umožňuje produkci nadbytku, navíc nepřináší nic jako právní povinnost pracovat. Umožní tedy typicky důstojně přežívat i málo pracovitým jednotlivcům, čímž se z něj stává systém, který si váží lidského života jako takového možná vůbec nejvíc.

Anarchista, který odmítá kapitalismus, je „anarchistou“ jen do doby, než může revolucí převzít moc a kontrolu nad systémem, který svrhl či pomohl svrhnout. Nemůžeš totiž zároveň věřit v nestátní společnost a přitom popírat nebo odmítat kapitalismus jakožto dobrovolnou směnu a soukromé vlastnictví. Respektive můžeš, ale pokud tuhle vizi budeš tlačit násilím, ta „anarchie“ hodně rychle přehoupne zpět k systému staro-nové totality, proti jejímuž útlaku jsi bojoval. A tedy „tvá anarchie“ nebyla nic víc než jen převlečená totalita.

Pokud jsou něčí názory nekonzistentní, znamená to, že se vzájemně vyvracejí. To relevanci jeho argumentů značně ubírá kredibilitu, neboť víme, že alespoň některé z nich nemohou platit. Můžeme předpokládat, že i řada lidí s velmi škodlivými názory má ve skutečnosti dobré úmysly. Cílem debaty může být ukázat těmto lidem, proč jejich názory ve skutečnosti nekorespondují s jejich dobrými úmysly. Lze je navést k tomu, aby své názory pozměnili směrem k většímu kontaktu s jejich vlastními etickými východisky a hlavně s realitou jako takovou.

Pro tento text si dovolím využít jednu kapitolu ze zajímavé libertariánské knihy Obhajoba neobhajitelného. V této kapitole je představen jeden ze dvou typů zákonů – zbytečný (ty ostatní jsou škodlivé). Etatisté věří, že by měl existovat zákon určující, zda se smí či nesmí v zaplňeném divadle křičet: „Hoří!“ Jelikož snad žádný volnotržní provozovatel takové akce nechce, aby se podobné věci děly, přirozeně do smlouvy s kupujícím lístku (která může mít podobu provozního řádu a podobně) zahrne zákaz vyrušování (či dokonce ohrožování ostatních). Taková smlouva může nahradit zákon včetně sankcí.

Po mnoha a mnoha rozhovorech s pedagogy z různých škol jsem došel k názoru, že velké množství z nich je vcelku nevzděláno v samotném vzdělávání a v průběhu online doučování v době pandemie se ukázalo, kolik z nich neumí používat ani kupříkladu MS-Teams. Navrhuji jim tedy denně dávat povinně domácí úkoly z oblasti psychologie, vzdělávání i moderních technologií. Domácí úkoly navrhuji hodnotit a při jejich nevypracování budou ukládána výchovná opatření.

Denně si čtu desítky příběhů dětí a rodičů, kteří jsou z domácích úkolů a celkově hodnocení dětí učiteli zoufalí. V ankapu by mohly svobodně (bez schvalování státem) vznikat různé druhy škol – i svobodné, bez hodnocení žáků a zadávání domácích úkolů. Dnes jsou skutečně svobodné školy bohužel nelegální – přitom v nich spatřuji řešení mnoha problémů státních škol a skutečné umožnění rozvoje potenciálu dětí.

Keď som chodil na základnú školu, musel som sa učiť veľa predmetov, ktoré má nebavili, a nevedel som, ako by som ich mohol v živote využiť. Patrili medzi nich napríklad chémia a fyzika. A tak som si častokrát položil otázku: „Na čo mi to v živote bude?“ Odpoveď väčšiny ľudí na túto otázku je: „Pochopíš, keď budeš starší." Teraz som starší, a stále to nechápem. Využite pre fyziku a chémiu v svojom živote stále nenachádzam. A aj keby som ho našiel, tak by som sa to musel učiť odznova, pretože s týmto znalosťami bežne nepracujem, väčšinu s nich som už zabudol. Uviedol som tu príklad predmetov ktoré som nepotreboval ja, avšak stavím sa, že každý mal na základnej škole predmety ktoré nepotreboval. A tým pádom bolo, a stále je, nútiť deti do toho, aby sa učili predmety, ktoré ich nezaujímajú, stratou času žiaka, stratou času učiteľa a zbytočne plytvanie zdrojmi.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem se zabýval argumenty poukazující na „utopičnost“ ankapu.
Dnes vystoupím znovu; a budu se věnovat jednomu ze dvou svých (celo)životních témat – svobodě (tím dalším je láska).
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 6. září; přednášet bude Markéta Čermáková o školství.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Už jako velmi mladý jsem míval pocit, že se nade mě dospělí povyšují. Dnes to vnímám tak, že jsem prostě jako příslušník dětské populace byl brán rodiči, ale zejména celým systémem jako občan druhé kategorie. Povinná školní docházka mě nutila participovat na spoustě nepříjemných aktivit, byla mi omezována svoboda pohybu a většinu svých životních rozhodnutí jsem musel konzultovat s rodiči. Na vztahové rovině to na mě dopadalo tak, že dospělí často moje potřeby a názory nebrali příliš vážně, někdy se jim přímo vysmívali. Pocit křivdy ve mně zůstal do dneška – řada lidí si řekne, že to ti dospělí dělali pro jejich dobro a že oni sami se ve většině svých postojů mýlili, ale já si za svými názory a rozhodnutími v mnoha případech stále stojím. Považuji za hluboce nemorální to, že mi moji primární pečovatelé i stát diktovali, jak mám žít, a to ve výrazně větším rozsahu oproti tomu, jak se stát chová vůči běžným občanům.

Lze argumentovat tím, že toto opatření má za cíl chránit děti. Trvalou újmu však působí všem, kdo v určitém věku dosáhli inteligence dospělého nebo alespoň některými aspekty svého intelektu předčili svého zákonného zástupce, a to není vůbec neobyklé vzhledem k velké interpersonální variabilitě jednotlivých aspektů inteligence a zvyšující se kvalitě vzdělání. Pevně navíc věřím i tomu, že existuje mnoho lepších způsobů, jak děti chránit proti špatným rozhodnutím, například osvětou a budováním respektujícího vztahu. Jsem proto jednoznačně pro zrušení institutu zákonného zástupce a nutnosti věkové hranice vůbec. Věřím, že každý člověk by měl být veden k zodpovědnosti za svůj život a měl být posuzován jako jednotlivec, nikoli na základě své věkové (nebo jakékoli jiné) příslušnosti.

Etatisté typicky předpokládají, že člověk, který by rád nechal své zákazníky kouřit u sebe v hospodě nebo by si snad rád užil večer s přáteli a marihuanou, by si měl obhájit, že na to má právo. Jenže pokud mi chce někdo násilím zakazovat činnost, jíž nikomu jinému než sobě neubližuji, neměl by nést důkazní břemeno? Chci-li někoho zavřít do vězení a omezit tím jeho svobodu, měl bych být schopen mu nejen dokázat, jaký zákon porušil, ale také komu konkrétně co udělal. Často padne argument, že důkazní břemeno je vždy na člověku, který chce změnu. Jenže kdo z těch, co tohle tvrdí, věří tomu, že Židé v nacistickém Německu měli dokazovat, proč neměli být zplynováni?

Stát nás chrání (špatně a kolikrát proti naší vůli) před různými nástrahami osudu – jako například nemoc, nutnost operace (zdravotní daň) nebo dopravní nehoda (bezpečnostní pásy), protože lidé prý nejsou dost rozumní a zodpovědní, aby se před chránili sami. Zajímavé je, že když dojde na úkony, které stát po občanech směrem k sobě vyžaduje, tak najednou tvrdí, že jde o odpovědnost každého občana a že to prostě zařídit musí, jinak přijdou sankce.

Jenže neměl by nás stát podle svých vlastních deklarací chránit sám před sebou? Například před svým zcela nepřehledným daňovým přiznáním, když před „nepřehlednými smlouvami“ nás chrání? Neměl by nás chránit i před vysokými daněmi, když před „lichvou“ či „příliš vysokými maržemi“ nás chrání? Je absurtní, že před lichvou nás chrání ten, kdo nás stojí až dvě třetiny našich přijmů a tyto svoje ceny si nastavil zcela sám a vymáhá je násilím i po těch, kdo jeho služby nevyužívají. Chrání nás i před nepřehledností smluv, ačkoli má aktuálně přes dva miliony právních norem, které po všech vyžaduje.