Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Zrovna jsem poslouchal diskusi o drogové problematice, ve které nějaký fízl z protidrogového „vyvracel“ tezi, že drogy jsou různé, lidé také, takže účinky užívání narkotik se liší, ergo není fér zakazovat všem stejně; dotyčný užil analogie, že například alkohol za volantem působí na různé lidi také různě, přesto zákon platí pro všechny stejný a nikoho ani nenapadne to zpochybňovat, případně o tom diskutovat. Mě už to tedy nejen mockrát napadlo, dokonce jsem takové debaty již vedl, ale zatím jsem o tom nepsal; a fízl mě tím, že správnost takového zákona považuje za danost, dovedl k tomu, že krátký text na dané téma neuškodí.

Nejen, že alkohol účinkuje na různé lidi různě, ale především neudělá z každého automaticky špatného řidiče; pouze od nějaké míry (jež je sama o sobě velmi individuální) schopnosti opilého snižuje. A na silnicích se bezesporu vyskytují lidé, kteří budou i s dvěma promile lepší řidiči než mladíčci, již právě opustili autoškolu; nemluvě o tom, že někteří lidé se po pár skleničkách začínají motat, zatímco jiní po stejném množství teprve přicházejí do nálady, přičemž jejich motorika a reakční doba zůstává prakticky nedotčena. Alkohol tedy nejen snižuje schopnost řídit u různých lidí různě, ale především z rozdílného základu (někteří jsou mnohem lepší řidiči než jiní).

Z tohoto pohledu se skutečně jeví absurdní trestat lidi podle toho, kolik promile alkoholu mají v krvi, jelikož leckterý zcela střízlivý řidič je na silnici nebezpečnější než opilý profesionál s miliony najetých kilometrů; a jaké je tedy řešení? Laissez faire, pravím! Jen volný trh může přijít s odpovědí. Třeba by soukromé pojišťovny a majitelé silnic alkohol za volantem zcela zakazovali, možná by povolili paušálně určitou mez, nebo by stanovili závislost povolené opilosti na ujetých kilometrech bez nehod, případně jej řešili až v případě nehody či vůbec; a za nejpravděpodobnější variantu považuji, že by přišli na něco, co mě zde ani nenapadlo.

Nemluvě o tom, že ani není jasné, zda optimum leží v bodě, kde alkohol způsobuje nejméně nehod; nesmíme opomíjet možnost, že účastníci provozu dobrovolně podstoupí zvýšení rizika nehody výměnou za užitek plynoucí z jiných věcí (pohodlnost a tak dále). A podobná možnost není vůbec nepravděpodobná, protože například každý, kdo opustí domov a vydá se třeba do hospody na pivo (klidně pěšky), demonstruje svou preferenci podstoupení určitých rizik pro uspokojení nějakých potřeb; není tedy nereálné, aby podobně lidé uvažovali i v souvislosti s řízením. Problém samozřejmě spočívá v tom, že bez volného trhu řešení problému nikdy nenalezneme, neboť je to prostě nemožné.

Čtu ty diskusní příspěvky: Odtržen od reality. Vy jste nějaký ajťák, programátor. Běžte mezi běžné lidi. Vy nemáte představu o skutečném světě. A tak jsem se zamyslel - je podezřele vysoký výskyt ajťáků a programátorů mezi anarchokapitalisty nějakým signálem, že je ankap šidítko, něco odtrženého od reality? A došel jsem k tomu, že tento problém spočívá v různém nazírání na svět.

Běžný Franta obyčejný člověk vidí realitu svého života. Jak má málo peněz, jak jeho práce stojí za prd, jak se v televizi neustále vraždí, a jak tuhle Máňa zase něco říkala. Ze všeho příkoří obviňuje svět kolem sebe a chytá se různých spasitelů. Nemá fantazii ani analytické myšlení. Nepotřebuje tyhle věci - má nějakou nudnou monotonní práci (která ho snad uživí, nic proti tomu), hromadu starostí (i radostí) a Máňu. V této realitě neexistují ekonomické teorie. V této realitě neexistují analýzy systémů. V této realitě neexistuje nic, co nebylo stvořeno. Pro fantazii a analytické myšlení zde není místo, a pro lidi, kteří takovými schopnostmi oplývají, neexistuje pochopení.

Ajťák vidí systémy. Ajťákova fantazie vykresluje a analyzuje, co by kdyby. Ajťák vidí ekonomickou kalkulaci jako exponenciálně složitý problém, přičemž volný trh představuje distribuovaný paralelní výpočet. Ajťák zná problémy centralizovaných systémů - přetížení, žádná redundance, bezpečnostní slabiny - a aplikuje je na myšlenku státu. A byť třeba někdy vypadáme jako mimoni, my (ajťáci) nemůžeme být odtržení od reality obyčejných lidí - píšeme pro ni software, vymýšlíme a instalujeme různá zařízení, pomáháme realitu utvářet. Musíme vědět, co děláme a proč to děláme. Při své práci se setkáváme s lidmi, kteří naše výtvory používají, řešíme jejich problémy. Odtržení od reality by něco takového znemožňovalo.

Tím teď nechci glorifikovat ajťáky. Tou pointou, kterou chci zdůraznit, je to, že k pochopení anarchokapitalismu je podle mého názoru potřeba aspoň špetka fantazie a špetka analytického myšlení, kterého obojího mají právě ajťáci (a další kreativní profese, nejen IT) obvykle vrchovatě. A proto jich je mezi anarchokapitalisty poněkud vyšší počet.

Po celé zemi vypukla párty na celostátní úrovni. V každém městě v každé vesničce se slaví, někde víc, někde míň. Všichni jsme zváni a vstup je pro všechny zdarma. Po celé zemi se lidé veselí, narozeniny má totiž náš stát. Většina českých umělců vystupuje na českých náměstích, ať už jde o zpěváky, herce, tanečníky či spousty dalších. Jako vyvrcholení oslav si náš stát připravil největší vojenskou přehlídku v historii. Vojáci, obrněné transportéry, tanky, letadla a spousta zbraní jako kulomety, pušky a granáty. Státní oslavy se nevyhýbají nikomu a dotýkají se nás všech, ovšem najdou se lidé, které to nezajímá, ale víte co? Stát nezajímá, že vás to nezajímá, tahle párty je povinná, a jak jsem na začátku psal, že vstup je zdarma, tak to jsem lhal. Večírek si platíme všichni a to do poslední koruny. Takže si koukejte tuhle párty pořádně užít, protože účet vám náš oslavenec vystaví tak i tak.

Je s podivem, jak často člověk slýchá výzvy k nákupu „domácího“ zboží, především pak potravin, ačkoliv je tomu již skoro dvě stě let od doby, kdy Frédéric Bastiat naprosto průzračně jasně vysvětlil, jaký nesmysl to je; kdo by jej náhodou neznal, tomu vřele doporučuji dílo „Co je a co není vidět“ (dobrá zpráva pro ty, kdo nemají rádi dlouhé texty, tohle je krátké a čtivé). Vlastenectví je však silné, emocionální a státem podporované; nemluvě o tom, že to, zda je člověk vidět, má vliv a dokáže přesvědčit ostatní, bohužel téměř vůbec nesouvisí s tím, jestli má pravdu, nebo káže bludy.

Supermarketům dokonce nějaký nový zákon nařizuje označovat potraviny vlajkami, aby bylo vidět, jaké zboží spotřebitelé kupují, neboť přesvědčení, že je „správné“ podporovat „domácí“ výrobky, se těší relativně nezanedbatelné popularitě; lidé jsou tímto způsobem falešně přesvědčováni k tomu, že si vlastně nějak pomáhají koupí „domácího“ zboží, neboť prosperita „jejich“ státu znamená výhody pro ně osobně. Ne že by to nebyla do jisté (velmi nepatrné) míry pravda, leč tyto výhody jsou celkem zanedbatelné oproti nevýhodám, které s sebou přinášejí deformace trhu.

Existuje mnoho způsobů, jak tyto bludy vyvracet, já zvolím ten, který mi připadá nejsnazší: Co je podstatou trhu? Ti nejlepší výrobci a dodavatelé určitých statků nejvíce vydělají, neboť jim lidé za tyto statky dobrovolně platí; ti nejhorší krachují. A právě tento princip je nejvýhodnější pro spotřebitele, neboť těm zajistí, že dostanou právě to zboží, jež dostat chtějí; budeme-li prioritizovat „domácí“ zboží na úkor zahraničního místo abychom sledovali ostatní parametry, může se snadno stát, že dáme šanci výrobci či dodavateli, který je sice český, ale ne tak dobrý jako zahraniční.

Rozhodně tedy netvrdím, že bychom cíleně neměli kupovat české zboží; pouze že když budeme vybírat pouze podle kvality a ceny, zatímco zemi původu ignorovat, podpoříme tím ty nejlepší výrobce a dodavatele bez ohledu na to, odkud jsou, avšak v případě, že do kritérií zahrneme i zemi původu, můžeme příště dostat horší české zboží či službu místo lepší zahraniční. Já osobně navíc při možnosti výběru mezi českým a zahraničním zbožím s jinak stejnými parametry beru to zahraniční, abych tím vyvážil různé vlastenecké choutky svých spoluobčanů xD

Kdo jiný než stát by obsluhoval odlehlé oblasti autobusovou a vlakovou dopravou. Na první pohled vypadá taková pomoc od státu jako šitá na míru chudým lidem v oblastech se špatnou dopravní obslužností, ale opak je pravdou.

V první řadě stát skrze daně nutí platit i chudé lidi za dopravu pro ostatní, kterou buď vůbec nevyužívají nebo jím pak prostředky můžou chybět na mnohem důležitější věci, přichází tak o možnost volby. Jako další zásadní problém dotovaného jízdného je destrukce volného trhu, která vede k dlouhodobé stagnaci odvětví, kde nedochází ke zvyšování efektivity, nebo se efektivita zvyšuje pomaleji oproti stavu na volném trhu. Kromě horší dynamiky vývoje efektivity jde ruku v ruce mnohem nižší míra inovace v oboru a schopnost přicházet s alternativami v přepravě. Což má z dlouhodobého hlediska negativní efekt na kvalitu i cenu přepravy.

Řešení je nechat volný trh, aby podnikatelé měli možnost poskytovat lidem takové služby, o které je skutečně zájem za peníze, které jsou ochotní zákazníci za takové služby dobrovolně dát. Každý bude platit za to, co skutečně využívá a nebude nucen pod pohrůžkou násilí doplácet ostatním na dopravu.

Málokterý troll má takovou výdrž jako pan Backa; a protože nezdolnost uznávám, utkám se s ním dnes večer v rámci Liberty eveningu pořádaném Students for Liberty v duelu na téma: „Je stát legitimní?“ Jelikož rétorické schopnosti panu Backovi rozhodně upřít nelze (nemluvě o jeho vášni dělat z lidí blbce), slibuji si od večera zajímavou debatu, ze které si mohu odnést i pořádnou ostudu, takže neváhejte dorazit xD
Těším se na vás ve 20 hodin v Café Kampus.

V mnoha zemích se trestá sponzorování terorismu. Z pohledu přirozeného práva jde o podílení se na zločinu. To je zajisté pravda. Každý to ví. A přece jsem nikdy neslyšel názor, že by se placení daně mělo trestat. Jistě, kdo platí pod výhrůžkou násilí, nemůže za to. Ale pokud někdo daní i to, co by nemusel, není to špatné?

„My máme právo!“ To je jeden z neustále se opakujících výroků dnešní doby. Každý má přeci právo na důstojný život. Kterému člověku v nouzi byste s čistým svědomím upřeli střechu nad hlavou, teplou přikrývku nebo plný žaludek? Co vám ten člověk udělal, že nechcete, aby byl šťastný? To je, alespoň v mé hlavě, soucitný leč nezměrně zaslepený postoj všech zastánců pozitivních práv.
Vezměme to tedy z trochu jiné perspektivy. Co to znamená mít právo na něco? Valná většina lidí nevidí, nebo nechce vidět, nutnost, která s vyhlášením práva na obdržení zdrojů (ať už jsou to silnice, vzdělání či zdravotnictví) vzniká. Onou nutností je zavedení otroctví. „Otroctví?!“, říkáte si, „Není to trochu... přehnané?“ Není. Pojďme si to rozebrat.
Právo je stav, který by za žádných okolností, s výjimkou toho, když se daný člověk svého práva zřekne, neměl být narušován. Pokud chceme někomu něco dát, musí tomu ale logicky předcházet vytvoření daného zdroje, nebo chcete-li, někdo musí pracovat aby někdo jiný mohl získat. Zatím to zní docela přijatelně, že? Vždyť tak v zásadě funguje charita. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto dva principy spojí. Pakliže člověk postrádá něco, na co má právo a někdo jiný má možnost mu danou věc poskytnout, musí tak učinit, jinak by porušoval právo daného člověka. Jestliže říkáme, že každý nemocný člověk má právo na to, aby o něj bylo pečováno říkáme, že každý doktor schopný péče o tohoto člověka se stává jeho otrokem. Stáváme se otroky potřeb ostatních lidí. To, co snad původně poháněla dobrá myšlenka, se změnilo v jeden z mnoha projevů nesvobody, na kterou už jsme tolik přivykli. Neměňme tedy dobrovolnou pomoc, která může skýtat radost a vděk, za otroctví, ze kterého jak víme, nikdy nic dobrého nevzešlo.

Na téma „stát je potřeba, protože lidé jsou blbí a sami by se o sebe nepostarali“ už zde bylo napsáno mnohé. Etatisté tímto argumentem s oblibou hájí stát. Zaráží mě však, že když s některým z nich diskutujete, on sám se nikdy nepovažuje za toho „blbého člověka“. Tím vlastně uznává, že mít tu stát tu není pro něj (on přece není blbý), ale on rád to strádání podstoupí, protože nějací jiní lidé, kteří jsou ještě ke všemu blbí, by se o sebe nedovedli postarat a žilo by se jim hůře. Je-li však vážně v tolika etatistech tak bezbřehý altruismus, proč se pak bojí té bezstátní společnosti, když všichni přece nadšeně pomohou těm blbým a neschopným dobrovolně i bez toho, aby je k tomu někdo nutil?

Bezpečnost na pracovišti je tak samozřejmá a důležitá věc, že by málokoho napadlo zpochybňovat oprávněnost jejího vymáhání, nicméně rigidní forma v podobě zákonů a norem nedokáže efektivně řídit míru rizika – a to se logicky projevuje v podobě tržních neefektivit, které dopadají nejvíce na chudé lidi.

Zaměstnavatel často musí splňovat velké množství regulací, které stojí peníze a neodráží reálná rizika, což zdražuje firemní náklady, a to se projeví mimo jiné i na mzdách, protože zaměstnavateli zůstane tenčí finanční polštář k pokrytí ostatních nákladů jako jsou třeba mzdy nebo firemní bonusy. Jako další negativní aspekt se dá považovat znemožnění svobodné volby podstoupit rizika výměnou za lepší ohodnocení. Situace, kde zaměstnavatel zbytečně implementuje bezpečnostní normy, i když zaměstnanec by rád podstoupil zvýšené riziko výměnou za část nákladů potřebných k implementaci daných bezpečnostních norem, je nevýhodná pro obě strany a narušuje jejich možnost se svobodně rozhodovat. Právě chudí lidé nejvíce doplácí na to, že nemají možnost si vydělat víc peněz tím, že podstoupí vyšší pracovní riziko, pokud chtějí.

Řešení je nezasahovat do vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nechat lidi rozhodovat o svých životech tak, jak chtějí. Pokud bude existovat tlak na normování bezpečnosti práce, tak bezpochyby vzniknou standardy, jako vznikly v jiných odvětvích. Nicméně nikdo by neměl být zákonem nucen je dodržovat.

Před pár měsíci se v Česku řešila kauza s Flixbusem, kdy společnost nabízela služby pod cenou nákladů. Slyšel jsem k tomu komentáře, že je to neetické, protože tím společnost ničí místní konkurenci. Chvilku mi to dalo emoční nakládačku, než hlava došla k tomu, že je to vlastně pro zákazníka jedině dobře a dále pak cena není jediný aspekt, kterým se dá konkurovat. Jde ale o to, že řadě lidem vadilo, když nám (kolektivisticky řekněme čechům) někdo jiný přispíval na jízdné a nic po nás za to nechtěl - vždyť bychom mu mohli poděkovat! no a potom jsou tu lidi, kteří souhlasí, když někteří nejmenovaní dopravci jsou dotováni z (našeho) státního rozpočtu (například modro-bílý vagón s nápisem "Tento spoj je spolufinancován ze státního rozpočtu" a nebo autobus s nálepkou "Sponzorováno krajem Vysočina"), protože bez těchto dotací bychom na dopravu neměli peníze.

Není to absurdní, když nám někdo cizí dá slevu a my si stěžujeme, že ničí konkurenci, a potom podporujeme, když z VLASTNÍCH peněz musíme dělat totéž?

Cílem jest volný trh, bezstátní společnost, tedy anarchokapitalismus… jak se k němu dostat? Privatizovat? Pokud ano, jak? Vydražit státní majetek? Rozdat jej? Komu a jak? Všechen naráz? A co opt-out ze státních „služeb“? Ze kterých? V jakém pořadí? Tvorba paralelních struktur? Velmi by mě zajímaly Vaše názory; a pokud možno co nejpodrobněji, co nejlépe zdůvodněné, včetně variant, které jste zvažovali a zavrhli (a proč). Prosím, podělíte se o ně v diskusi? Domnívám se totiž, že neexistuje žádná „správná“ cesta; v mých očích jsou jen více a méně špatné. O některých jsem sice přesvědčen, že jsou lepší než jiné, ale mým cílem teď není ovlivňovat, spíše se něco dozvědět.
Není-li někdo anarchista a jeho cílem je malý stát (či alespoň menší než ten současný), vůbec nevadí; popište cestu, po které byste chtěli dojít ze současného stavu do Vámi vysněného.

„Lidé nevědí, co chtějí, jsou zmanipulovaní reklamou, musíme to regulovat, abychom jim pomohli!“ Tak zní častá námitka proti konzumní tržní společnosti; a já nepřestávám být fascinován myšlenkovým pochody těch, kdo ji vznášejí: „Já jsem vzdělaný, uvědomělý, nezmanipulovaný a moudrý, na mě ty korporátní reklamy nezabírají, já jsem prohlédl to, co miliony lidí ne; teď tedy budu spasitelem a pomohu jim… i proti jejich vůli, skrze násilné státní zásahy.“ Občas takový člověk, je-li obzvláště namyšlený, přihodí přirovnání k tomu, jak rodiče vychovávají děti; pak myšlenku zapije lokem latté z jeho oblíbené hipsterské kavárny (na něj ale marketing neplatí, on je hipster, protože chce). Chybí mu pokora, respekt k lidem a jejich přáním, tolerance k výběru jiného životnímu stylu a uvědomění si, že není lepší než ostatní – čím silněji jsou totiž tyto vlastnosti v člověku zakořeněné, tím více dotyčný prosazuje volný trh.

Dopravní zácpy se zdají býti nezbytností naší doby; a je celkem logické, že když je moc automobilů, silnice se prostě ucpávají a provoz není plynulý. Jak to řešit? Netuším; ani nikdo jiný to neví, takže se asi jedná o nezbytnost. Takových nezbytností už bylo; tak například byly časy, kdy se cesta kolem světa za osmdesát dní jevila bezmála jako zázrak, stejně jako bylo jasné, že objekty těžší než vzduch nelétají, mluvit s někým přes půlku světa je vyloučeno a člověk pohybující se rychleji než šedesát kilometrů v hodině zemře. Vynalézavým jedincům s motivací dělat velké věci se však trnitou cestou pokusů a omylů vždy podařilo najít řešení; a proti takovým problémům vypadá nějaká dopravní zácpa jako brnkačka. Jenže nikdo z těch, kdo by to mohli řešit, nemá motivaci nic riskovat, neboť má teplé místečko a všichni už zácpy akceptovali jako nevyhnutelnost; proč se tedy snažit a riskovat ztrátu přízně voličů?

Státní dotace do zemědělství jsou v dnešní době naprostý standard a málokdo si dovede představit, že by zemědělci dotace nedostávali. Jejich produkty nás totiž živí, jedná se o naprosto kritický a strategický obor podnikání. Bez subvencí v zemědělství by totiž stály potraviny určitě mnohem více peněz a chudí lidé by si je tedy nemohli dovolit a hladověli by. To je obvyklý pohled etatistů a podporovatelů takového systému. Pokud se ale na problém podíváme do důsledku, zjistíme, že taková argumentace je iracionální a aplikace takových postupů vede k horšímu ekonomickému i etickému výsledku. Zaměříme se na tu ekonomickou rovinu a uvedeme si několik argumentů, proč subvence do zemědělství škodí.

V první řadě subvence musí financovat i lidé, kteří nevyužívají nebo nechtějí využívat tuzemské zemědělské produkty, důvody můžou mít různé – cenu, kvalitu nebo třeba jen pocit. Na toto doplácí i ti nejchudší lidé, kterými se často argumentuje při diskuzích ohledně cen potravin. Dále subvence dělají zemědělství méně efektivní, takže lidé dostávají za více peněz horší plnění. Díky subvencím totiž „prosperují“ podniky, které by na volném trhu dávno zkrachovaly. Zkrachovaly by proto, protože by nějaká jiná firma nebo podnikatel dělal stejnou práci lépe nebo proto, že lidé o jejich služby prostě nejeví dostatečný zájem.

Subvence vedou k horšímu plánování, horšímu zajištění vůči rizikům jako je počasí, škůdci nebo klimatické změny. Má to za následek nižší tlak na inovace a nižší míra inovací zase na produktivitu a přidanou hodnotu. Díky těmto faktorům máme všichni horší zemědělské produkty za více peněz, což se opět nejvíce dotkne chudých lidí, protože bohatí si můžou téměř vždy pro kvalitu sáhnout tak jako tak. Nepřímo to skrze daně nutí spotřebitele kupovat domácí produkty, místo toho, aby si koupil levnější produkty ze zahraničí a podpořil efektivnější alokaci zdrojů.

Řešení je postupné zrušení veškerých subvencí a dotací do zemědělství. To bude mít bezesporu za následek krátkodobé krachování neefektivních zemědělských podniků a postupnou transformaci zemědělství na mnohem efektivnější model. Výsledek bude ale lepší plnění za méně peněz, protože se bude produkovat jen to, co se dokáže zaplatit a zbytek se bude kupovat na jiných trzích. Pokud zahraniční trhy například zdraží, vyplatí se to produkovat i u nás bez dotací a díky tomu bude zachována dostupnost daného produktu.

Auta některých barev jsou na silnici vidět lépe, jiných hůře; představte si – čistě hypoteticky – regulaci, která zakazuje „nebezpečné“ barvy automobilů – červená a žlutá je vidět dobře, ale pryč s šedou. Již nějakou dobu zjišťuji názory na tuto regulaci od zastánců (jiných) regulací, se kterými diskutuji; a hádejte co? Skoro všichni jsou proti; dokonce i zastánci povinných bezpečnostních pásů. Zabývám se otázkou, proč tomu tak je; jde o typickou regulaci, která spočívá v zákazu něčeho „zbytečného a marnivého“ (co nikdo takzvaně „nepotřebuje“, je to jen „rozmar“) ve jménu bezpečnosti (a ještě tu máme oblíbený argument ohrožování nejen sebe, ale i okolí), ergo by na to měly být podobné názory jako na alkohol či telefonování za volantem, leč nejsou. V čem je tedy rozdíl? Osobně myslím, že se jedná jen o mediální masáž a o to, co je zrovna dnes „moderní“ zakazovat. Máte lepší vysvětlení?

To, že stát je špatný sluha a zlý pán není jen nějaká abstraktní poučka. Tak to je. Souvisí to s tzv. Paretovým zlepšením, které je přítomno u VŠECH dobrovolných transakcí (čím lépe se daří lidem, tím lépe se reálně daří společnosti jako celku), zatímco u účinných státních zásahů si VŽDYCKY někdo pohorší (a je tedy potřeba "zvažovat", zda okradení či znásilnění jednoho je kompenzováno dostatečným zvýšením blahobytu těch, kteří na tom vydělali… a nikdo nechce být tím okradeným či znásilněným…).

Dnes jsem se v jedné diskuzi dozvěděl zajímavou věc. Netušil jsem, že ČOI, může hostinského pokutovat za to, pokud vydá na vyžádání zákazníka menší porci za stejnou cenu. Restauratér může mít z nějakého důvodu nenaúčtované tzv. "dětské porce". V případě že zákazník požaduje porci poloviční, a restauratér ji neumí naúčtovat, nesmí vydat porci poloviční i kdyby zákazník souhlasil s plnou cenou. Musí tedy vydat celou porci, a zbytek vyhodit, pokud ji zákazník nespotřebuje. Je taková buzerace vůbec nějak přínosná?

Jak řada čtenářů ví, působím ve Svobodě učení; a protože její členové i příznivci často uvádějí své přesvědčení do praxe (mimochodem se skvělými výsledky), jejich děti mnohdy nechodí do školy. Nejedná se o ryzí unschooling, ten současná legislativa neumožňuje, neboť děti musejí k přezkušování; a právě tam se děje něco fascinujícího. Tyto děti jednoduše nechápou, proč by měly ten proces absolvovat; ptají se, zda zkoušející to, na co se ptá, neví, že by pomohly a vysvětlily (což by bylo smysluplné), jenže když pak zjistí, že se jedná o „zkoušení“, nechápou smysl celé věci. Proč by měly někomu cizímu, od koho nic nechtějí, dokazovat, co umějí? Takové smýšlení by u školáka člověk pohledal; ten je totiž cepován dělat věci prostě proto, že je dostane příkazem – a zkoušení je normální. Přitom otázka: „Proč mě má někdo zkoušet?“ jest ukázkou kritického myšlení; to však (navzdory deklaracím opaku) není žádoucí.

Ceny pohonných hmot jsou extrémním způsobem zvýšené díky celé řadě daní, které se musí na každém litru pohonné hmoty odvést. Kromě samotných daní zdražuje cenu i velké množství naprosto drakonicky přísných regulací. S pohonnými hmotami díky tomu neexistuje u nás volný trh a spotřebitelé jsou neúměrně zatíženi. Tyto náklady se nejvíce dotknou chudých lidí, protože náklady na dopravu tvoří obvykle poměrově značnou část z jejich příjmů.

Z jednoho litru benzínu se na daních zaplatí více než polovina z jeho koncové ceny. To znamená, že cena benzínu bez daně by byla zhruba mezi 15-20 korunami za litr. Další faktor, kterým stát zdražuje cenu pohonných hmot je regulace, kde například pro to, aby se firma nebo člověk stal distributorem pohonných hmot, musí složit kauci 20 milionů korun (podle novely za určitých okolností stačí 10 milionů korun). Kromě kauce musí samozřejmě distributor splňovat celou řadu dalších regulací. Nelze tedy ani zdaleka mluvit o volném trhu. Takové prostředí škodí spotřebitelům, protože o ně soutěží mnohem menší počet podnikatelů.

Řešením je radikální snížení daní na pohonných hmotách a uvolnění trhu s pohonnými hmotami. To povede k okamžitému a zásadnímu zlevnění pohonných hmot a lepší dostupnost, což bude mít za následek vyšší kvalitu života lidí, kteří si tak za stejné peníze budou moci dovolit lepší životní standard.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla indoktrinace ve školství a cesta k autoritářství!
Dnes se budeme bavit o profláknutém tématu – principu neagrese. Co je to vlastně NAP? K čemu je dobrý? A k čemu zas ne? Proč jsou jím někteří anarchokapitalisté tak posedlí?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 7. listopadu; tématem bude s NAPem související a celkem zajímavé duševní vlastnictví.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Jedním možným – byť trochu morbidním – způsobem, jak zjistit spokojenost obyvatelstva, je sledovat počet sebevražd; má to samozřejmě svá úskalí (měří to jen počet těch nejméně spokojených a ovlivňuje to spousta dalších faktorů), ale i výhody („průzkum“ neovlivní žádné lhaní). A co říká tato metrika na některými oblíbené tvrzení, že „za komunistů“ jsme se měli lépe? Inu, za minulého režimu se zabilo ročně průměrně 24 lidí na sto tisíc obyvatel (v pěti letech po roce 1968 dokonce až 28); od revoluce máme průměrně 16 sebevražd na stejný počet lidí. Lidé se tedy „za komunistů“ sebevraždili o padesát procent častěji než dnes! Pochopitelně netvrdím, že člověk, který by byl jinak šťastný, se zabije jen kvůli tomu, kdo je u vlády (tomuto vysvětlení já osobně nevěřím ani u Palacha); jsem však přesvědčen, že politický systém ovlivňuje životy lidí dost na to, aby některé (ne všechny) důvody k sebevraždám zavdával.

Neoliberalismus. Nový liberalismus. Co to vlastně znamená? Na Wikipedii lze najít původní význam i mnoho novějších; a zmínku o tom, kolikrát došlo k významovému posunu. V současnosti je termín používán téměř výhradně hrdými levičáky, většinou jako nadávka. Když se jich však člověk zeptá na nějakou definici, odpovědi bývají žádné či extrémně vágní (i panelová diskuse na téma „Diagnóza: Neoliberalismus“, kvůli níž jsem zavítal na Kliniku, začala explicitním prohlášením, že termín definovat nebudou, což dodrželi), pročež když už z nich něco vypadne, bývá to prohlášení, že se jedná o proces uvolňování státních regulací, „zvolnotržňování“ společnosti a privatizace státního majetku; to je však v rozporu s tím, že neoliberalismem často označují současnou realitu, kde jsou trendy přesně opačné. Ptám se tedy – zejména hrdých levičáků, pokud tento text čtou: Je slovo „neoliberalismus“ více než jen nadávka a klišé?