Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Autonomní automobil od Uberu zabil prvního člověka. Panika! Ozývají se hlasy vyzývající k zákazu nebo masivní regulaci. Ročně zemře na silnicích zhruba 1.2 milionu lidí, což je zhruba jedna celá Praha. To je mimochodem více, než roční součet ze všech válek a bojů, které v posledních letech probíhají celosvětově. V relativním měřítku, vzhledem k malému počtu autonomních automobilů, je poměr smrtelných nehod pro autonomní automobily teď 10x horší, než pro běžné. Přesto si myslím, že regulace nebo zákaz způsobí ve výsledku jen škody.

Uber má ostudu, což je určitá forma ostrakizace. Má tedy motivaci to napravit. Nehoda je navíc příležitost vyhodnotit chyby stejně, jako se to děje desítky let v leteckém průmyslu. Kvůli tomu je letecká doprava nejbezpečnější dopravou vůbec. Než se systém odladí, lidé budou bezesporu umírat. Někdo může namítat, že smrt lidí není ospravedlnitelná protihodnota za vývoj technologie, protože hodnota lidského života je nevyčíslitelná. Pojďme si rozebrat, proč takový argument nedává smysl.

V první řade ten, kdo reguluje není schopen porovnat, co je ospravedlnitelné a co už není. Lepší je nechat tíhu zodpovědnosti na jednotlivcích a firmách. Navíc regulátor sám o sobě zpravidla nenese nikdy plnou zodpovědnost za vydanou regulaci, což ho motivuje chovat se více nezodpovědně. Autonomní automobily budou mít časem velmi pravděpodobně mnohem menší nehodovost a tím naopak hodně životů zachrání. Regulace a zákazy pouze oddálí tento okamžik a tím zvýší množství lidí, kteří zemřou v rámci běžného provozu nebo testování technologie. Někdo může namítat, že sražení si nemohli vybrat a riziko nepodstupují dobrovolně. K tomu dodám, že to poslední, co je v zájmu firmy, je mít na svědomí mrtvé nebo zraněné. Firmy samy mají naprosto maximální zájem na tom, aby vývoj probíhal bez problémů. Každý problém je potenciálně obrovská ztráta.

Někteří lidé tvrdí, že naprosto svobodný kapitalismus je stejná utopie jako komunismus – že se jedná o stejný extrém a že oba systémy mají svá pro a proti, takže nakonec je to prý jen o lidech. Tyto myšlenky však mohou být založené na přesvědčení, že kapitalismus někdo vytvořil, popsal a rozhodl se vyzkoušet podobně jako komunismus. Že je to navržený systém. Jenomže kapitalismus není člověkem vytvořený systém v tom smyslu, jak Marx třeba popsal komunismus. Dovolím si tvrdit, že kapitalismus je přirozený – jako třeba lidská řeč. Člověk vždy používal řeč a nejspíše vždy bude. Stejně jako vždy měřil čas, vzdálenosti, váhy a podobně. A také se vždy bude chovat tržně. Bude směňovat zboží, peníze, služby a tak dále. Prakticky se tak člověk choval už od pravěku a kapitalismus dokonce dovedl v nějaké omezené formě přežít i největší totality v dějinách. Takže se ptám, co je utopie a extrém na tom, že už v pravěku si dva lidé vyměnili třeba sekeromlat za rybu nebo kůži za oštěp?

Před čtrnácti dny jsem přednášel o armádě; to bylo nejtěžší téma celého cyklu. Dnes následuje poslední přednáška, která jej uzavře. Budeme si povídat o obecných principech anarchokapitalismu, cestách k němu a uvedeme jej do kontextu ostatních anarchistických směrů; krom toho bych se rád podělil o některé další a dle mého názoru důležité poznatky související s anarchokapitalismem. Díky všem, kdo chodili na přednášky; byl to úžasný rok a půl, během kterého jsme ušli dlouhou cestu.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Tradiční škola…
…je instituce postavená na předpokladu, že děti nemůžou dělat jen to, co chtějí. Musejí být autoritou přinuceny, aby dělaly to, co nechtějí. Pak je k tomu musíme nutit, i když jsou z nich dospělí.
Ten systém se nazývá demokracie. Je založen na tom, že všichni nutí jiné, aby dělali to, co nechtějí.
A takhle my si žijeme. Jsme nespokojení, protože neděláme, co chceme, a jsme nespokojení, že ostatní nedělají to, co chceme my.

Je tu opět posun času a ani tentokrát se nejedná o Einsteinovu dilataci. Budeme cestovat do budoucnosti o jednu hodinu dopředu. Nepoužijeme k tomu červí díru, ale zákon 54/1946 Sb. Tímto zákonem u nás stát přinutí více než 10 milionů lidí naprosto zbytečně přeřídit čas. V podstatě to nemá žádný pozitivní dopad a jedná se o poválečný přežitek. Je dokonce prokázané, že takovéto změny času – hlavně ta, u které se cestuje do budoucnosti – stresují lidský organismus. Lidé spí o hodinu méně, působí to zmatky a vlastně to celé vůbec nedává smysl. Trvá nejméně několik dní, než se organismus změně přizpůsobí.

Oficiálně se posun času vysvětluje tím, že je zaveden za účelem úspor elektrické energie, protože většina lidí je aktivnějších večer. Jinými slovy stát říká, že na rozdíl od lidí ví, že je pro ně mnohem lepší ušetřit pár korun na elektrice, než mít klid a srovnaný režim. Zákon dokonce není ani spravedlivý. Počítá paušálně s tím, že všichni mají stejný režim – což rozhodně není pravda – existuje bezesporu i skupina lidí, kteří fungují od časného rána a naopak chodí velmi brzo spát. Ti dokonce kvůli takovému nařízení zaplatí na elektřině víc. Zákon je tedy přímo diskriminuje. Dále z ekonomické kalkulace vyplývá, že lidé si dokáží sami rozhodnout lépe, jestli pro ně má vyšší hodnotu rozházený režim a teoreticky ušetřených pár korun za elektřinu nebo pohodlí, klid a ne-nutnost podřizovat se hloupému zákonu.

Jediný logický závěr z toho je ten, že takový zákon by se měl co nejdříve zrušit.

Bez EU by prý nebyly žádné fírmy, neexistoval by export, netekla by ani pitná voda a jediný náš obchodní partner by bylo Rusko. Zaujal mě však jeden specifický druh argumentace, dle kterého by bylo špatné vystoupit z EU, protože by nás EU nějak potrestala nebo by na nás stejně měla nějaký vliv: „Vystoupit by bylo šílenství. EU by uvalila na všechno zboží clo, takže by se firmy při exportu nedoplatily.“ a „Nemá cenu vystupovat, stejně bychom museli přijímat celou řadu EU legislativy, takže je to fuk.“ Skvělá argumentace! Představte si, že bych chodil s nějakou šílenou slečnou, která by mnou byla posledlá, kontrolovala mi telefon a dělala žárlivé scény. Kdyby mi vyhrožovala, že mi zapálí barák, pokud se s ní rozejdu, bylo by špatné to udělat, aby mi neshořel dům? Nikoliv! Špatná je slečna, co chce zapalovat barák. A špatná je EU, která za odchod trestá.

Nakonec bych jen rád připomněl, že bohatství vzniká prací. Když namaluji obraz, vytvořím nějaké bohatství. Když ho prodám třeba za 100kč, získám 100kč a kupující bude mít něco, čeho si cení více než 100kč (jinak by nekoupil). Nikde k tomu není potřeba žádný (euro)úředník. Stačí jen práce a směna. Takže dost žvástů o tom, jak se máme dobře jen díky členství v EU – ta žádné bohatství negeneruje.

A to obzvláště když se jim snažíme vypěstovat naše postoje, realizovat skrze ně naše nesplněné cíle nebo jim násilně vtlouct, že něco musí „protože proto“. K myšlence napsat tento článek, mě přivedl soudní spor o děti při rozvodu jeho rodičů, státní soudce se zeptal otce dítěte zdali umí vařit. Na tutéž otázku se nezeptal matky, argumentoval tím, že je žena a proto vařit umí. Když tedy pomineme, že už takovou otázkou dopředu oznámil své rozhodnutí, tak je tu fakt, že nebere v potaz rozhodnutí dětí, děti nejsou věc, ani majetek, to je také důvod proč bych děti mít nechtěla. Nedokážu někoho vlastnit, ani v té nejmenší míře.

Tyto spory bych přirovnala k tomu jak stát řeší násilí mezi dvěma lidmi. Jeden druhého poškodí, stát udělí trest a tím to hasne, naprosto v mizivém procentu řeší co s obětí. Tak stejno to je při soudních sporech o děti, státní soudce si nastaví parametry, podle svého dojmu. Rodiče se rozvádí, protože jeden z nich přijde na to, že je homosexuál, najde si někoho jiného, změní vyznání a tak dál do nekonečna. Jednoduše nálepky, které nevypovídají o kvalitě rodiče a hlavně ani o tom jak se rozhodne dítě, které má své postoje a rodiče zná lépe, než soudce který je vidí dosti možná prvně v životě a zná právě důvody rozvodu, nikoliv důvody které určují vhodnějšího rodiče. Statní soudce, který má své státní prachy jisté, bude aplikovat svůj dojem rozhodně ve větší míře, než soudce soukromý, který může přijít o kšefty protože není objektivní.

Zákon č. 526/1990 Sb. Zákon o cenách, část III, § 13 říká, že prodejce je povinen označit zboží cenou a zpřístupnit na viditelném místě informace o ceně v podobě ceníků. Podstatou, jak je to u státu zvykem, má být “ochrana“ spotřebitele před imaginárním zlem skrývajícím se v kapitalistech a imperalistech. Stát tak ladně vytváří dojem, že člověk poskytující druhému službu je nestvůra a jediný jeho zájem je vykořistit. Před touto představou nám pak nabízí “ochranu“. No a co tato “ochrana“ spotřebitele v reálu znamená? Příkladem budiž lékárna.

Znamená to každý produkt v sortimentu lékárny olepit štítkem informujícím o ceně. Znamená to nalepit 4000 štítků na 4000 hroznových cukrů. Jeden po druhým. Znamená to jeden celý pracovní úvazek. Znamená to jeden zbytečný zaměstnanec, jehož pracovní náplň je lepit cenovky. Znamená to zvýšení nákladů na provoz a tím znatelné zvýšení ceny léků. Znamená to násilí, aroganci a nesvobodu ze strany státu.

Jasně, že prodávající chce informovat kupující o ceně svých produktů. V pořádku. S jistotou by to dělal i bez zákonu. Problém je v tom, že způsobem, jak mu ukládá zákon, to dělat nechce. Ovšem musí. Musí, protože jinak přijde pokuta a po ní násilí.
Co z toho? Vyšší cena léků i ostatních potravin, kterou nedobrovolně zaplatí i ti nejchudší z nás. Ti, kterým stát slibuje ochranu a pomoc. A to všechno jen pro velmi drahou iluzi, že stát “chrání“ spotřebitele a své poddané.

Psal se rok 1933 a vynikající ekonom a zároveň i pedagog a i politik Karel Engliš vydal v časopisu "Obzor národohospodářský" studii pod názvem "Demokracie a státní působnost". V ní mimo jiné uvedl: "Naše otázka je, jak bude působit důsledná demokratická soustava na působnost státu, zda směrem k individualismu, či směrem k solidarismu." Solidarismem Engliš míní nucenou solidaritu skrze veřejný sektor. Engliš stanovuje jeden důležitý předpoklad: "Předpokládáme v další úvaze o vlivu demokratické soustavy na působnost státu, že lidé zůstávají v podstatě egoisty. Kdyby se změnili v dokonalé altruisty, změnila by se individualistická soustava samočinně a bez donucení v solidarismus: kdo miluje bližního svého jako sebe samého, nebude žít v nadbytku, má-li jeho bližní nouzi." Nucená solidarita by tedy vlastně nebyla vůbec potřebná! Dle Engliše pak, pokud stát sleduje solidaristický účel, bude egoistickými demokraty špatně spravován, protože tito budou zřejmě shledávat něco jiného užitečným, než užitečným shledává solidarismus. "Egoisté budou zneužívat solidarismus; egoismus bohatých je povede do boje proti příspěvkům, egoismus podporovaných je bude svádět k zneužití. Zmocněnci, ucházející se o hlasy voličů, budou slibovat voličům to, co se jim subjektivně líbí, ne to, co objektivně prospívá celku, a budou podle toho zařizovati správu státu, aby obstáli i při příštích volbách. A protože se líbí každému něco jiného - i když objektivní prospěch celku je jeden - vzejdou strany a boje, soutěž o voliče a o moc ve státě se všemi průvodními jevy soutěže, i nekalé. Pravda se promění na 'pravdu velkého počtu', to znamená, že se shledá oprávněný zájem těch, kterých je více, a kteří tedy mohou dát více hlasů. Demokracie se mezi egoisty stává nutně demagogií - metodou i obsahem; obsahem proto, že sleduje subjektivní místo objektivního blaha, metodou proto, že je pravdou velkého počtu a nekalými prostředky."

Zároveň tímto upozorňuji na vydání knihy "Rothbardovy eseje", blíže zde.

Sleduji Seznam duel, kde se debatuje o prasečáku v Letech; tam kdysi stál koncentrační tábor a teď místo vykupuje stát za více než čtvrt miliardy, aby tam mohl postavit památník. Tento krok obhajuje lidovec Daniel Herman. Jak? Odkazem na pietu, utrpení obětí a tak dále, proti čemuž nelze říci ani půl slova, protože nacistické koncentráky byly skutečně čisté zlo; otázka zní, zda je to vážně relevantním argumentem. Zajisté existuje zájem, aby na daném místě stál památník; na druhou stranu existuje i zájem, aby na stejném místě stál prasečák. Co s tím? Majitel vepřína z něj má zisk odpovídající tomu, kolik užitku přináší celé společnosti (tedy lidem, kteří ta prasata jedí); na druhé straně existuje nemateriální užitek spousty lidí z případného památníku. Jak tyto dvě nesouměřitelné hodnoty porovnat? Inu, celkem snadno: Jsou se zájemci o památník ochotni složit a zaplatit majitelům prasečáku dost na to, aby se ho tito vzdali? Pokud ne, pak onen památník zjevně chtějí méně, než mnozí chtějí vepřín.

Něco takového však bohužel v duelu nezaznělo. Oponentem lidovce Daniela Hermana byl komouš Josef Skála, který se zmohl pouze na jakousi relativizaci problému pokusem o objektivizaci neobjektivizovatelného; jeho celá argumentace spočívala více méně v tom, že existují i jiná místa, kde se děla podobná i horší zvěrstva, takže bychom měli začít těmi. V principu dělá úplně stejnou chybu v úvaze jako jeho oponent: Nadřazuje své přání a svůj subjektivní pocit preferencím, které vyjádřili lidé svým jednáním na trhu. Považují-li zrovna Lety za důležitější než jiná místa, pak není správné je nutit nejdříve stavět památníky jinde. Smutné je, že v diskusi se střetli dva totalitáři, kteří mají sice každý jinou představu o tom, za co utrácet uloupené peníze, které si nevydělali a na kterých parazitují, avšak shodnou se na jediném: Je třeba lidem ty peníze pod hrozbou násilí brát, protože banda elitářských politiků o nich dokáže rozhodnout lépe než ti oloupení lidé. Je smutné, že svobodu v debatě nezastupoval nikdo.

Jako správný spořádaný občan a demokrat jsem byl bojovat za náš stát a ústavu na demonstraci studentů, kterou podle komentářů v diskuzi na Novinky.cz pořádal Kalousek. Výstražná stávka studentstva #VyjdiVen. Tolik můj názor, názor studenta. My studenti demonstrujeme. Demonstrujeme svůj nesouhlas s násilím, agresí, s diskriminací. Bojujeme proti nepraví a útlaku. Odsuzujeme ty, kteří to páchají. Žádáme ctění ústavy, demokracie a právního státu. Zaznívají jména jako Andrej, Ondráček, Milá Zeman nebo vlastenec Pitomio.

Ale je to ústava a zákon, která dává za vznik tomu, proti čemu se dnes křičí. Je to stát, který do společnosti vnáší agresi, nespravedlnost a násilí. Je to demokracie, která diskriminuje a přináší útlak a vládu jedněch druhým. Vládu, kdy větší skupinka rozhoduje o té menší. To stát tvrdou rukou pod pohrůžkou násilí schovaným pod zákon vynucuje si poslušnost svých poddaných občanů. To stát přichází a vládne, přikazuje a diktuje. Říká, co se smí, nesmí a musí. Kde se bere jeho právo ovládat společnost a jedince? To stát je ten agresor, který nerespektuje vlastnická práva, loupí lidem jejích vydělané peníze v podobě daní, a pak za ně rozhoduje a nakupuje. To stát se vysmívá a plive do tváře svobodě.

Já říkám, že to stát je to proti čemu protestujeme. Že stát je nástroj, jak ovládat druhé, tvoří násilí a nespravedlnost, diskriminuje a utlačuju. Tvrdím, že stát je nemorální. Tvrdím, že stát je špatně.

Protože se v diskusích někdy vyskytují argumenty typu: „Ale to není chyba státu, tu předraženou lavičku přece pořídilo město.“ nebo „Stav škol není chyba státu, jelikož školy provozují města nebo kraje.“ a tak dále, rozhodl jsem se vysvětlit, co jako anarchokapitalisté myslíme, když říkáme „stát“. Slovem stát anarchista nemyslí území na mapě. Stát je entita, která si uzurpuje monopol na násilí na území netriviální velikosti, které nevlastní. Vynutila si pravomoci vládnout, rozhodovat o životech druhých a trestat je za neposlušnost. Dříve byla struktura států jednodušší, ovšem po čase se značně rozrostla a dnes jsou státy velice komplexní.

Český stát je složen z prezidenta, vlády (ministerstva) a poslanecké sněmovny (parlament + senát). Jenže pak tu máme další státní úřady, kupříkladu krajský úřad a jednotlivé obce. To všechno je pořád stát. Třeba starostové mají pravomoci rozhodovat o spoustě věcí, mohou například ve „své“ obci zakázat venčení psů bez náhubku a vodítka. Státu také patří soudy. I to jsou stále státní (a státem financované) instituce, ač rozhodují i spory týkající se státu. Také tu máme různé „drobné“ instituce a úřady – třeba ČNB, SVCCR, RRTV, ČOI, Puncovní Úřad a tak podobně. Nakonec můžeme (v závislosti na kontextu) někdy také počítat i různé společnosti se státem propojené. Dopravní podniky různých měst, OSA, ČD, ČP, ČEZ, Agrofert a tak dále. Státu pochopitelně ještě patří školy, nemocnice, hasiči… A EU je z tohoto pohledu také státem.

Po přednášce o volnotržní vnitřní bezpečnosti a křtu knihy Anarchokapitalismus následuje asi nejtěžší téma cyklu Anarchokapitalismus v Paralelní Polis; tímto tématem není nic jiného než armáda a volnotržní obrana proti vnějšímu nepříteli. Zároveň se jedná o předposlední přednášku tohoto cyklu; a já jsem opravdu rád, že stále přicházíte v tak hojných počtech!

Na dnešní přednášce se budeme bavit o tom, jakým způsobem se může anarchokapitalistická volnotržní společnost bránit proti vnějšímu nepříteli, tedy jiným státům, které by případně chtěly anektovat toto území. Jak by obstály bezpečnostní agentury v boji s regulérní armádou? A co role domobrany v moderním válečnictví? Na téměř všech přednáškách jsem mluvil o tom, že je trh efektivnější než stát; nesmíme však zapomínat, proč tomu tak je a neustále tento princip podrobovat kritice, což právě v této přednášce vyústí v zajímavý poznatek.

Všechny též zvu na poslední přednášku, jež se bude konat za dva týdny (28. března ve 20 hodin); tam se podíváme na určité principy anarchokapitalismu a zasadíme jej do širšího kontextu i mezi ostatní anarchistické směry.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé, nemohu jinak. Věřím, že u některých z vás se může rodit pocit mého zaujetí osobou Míši Jílkové a ač mé pocity k ní nejsou chladné, dnes ji ponechám víceméně stranou.
Máte slovo. Pro mě poslední dobou něco neskutečně bizarního a zároveň inspirativního, co každým svým dílem zvyšuje laťku mnohonásobně přes limit mých představ. Obecné referendum. Lidové veto. S výroky Petra Macha se začínám ztrácet. Už ani nevím, kdo má jakou nálepku. Umí pořádně zamotat hlavu. Jedni by rádi, aby o nás rozhodovali, zájmu veřejného znalí, politici a druzí, aby o nás rozhodoval pracující lid. Nějak tam postrádám ty, kteří by o sobě rádi rozhodovali sami. O sobě a nikoli o druhých. Někoho, kdo slovo svoboda a individuální svrchovanost myslí vážně. To zaslepení věcí veřejnou a státem mě naplňuje údivem. „Někdo to řídit musí“ má hluboké kořeny. Je cítit, jak se po podlaze line smrad z rozkládajícího se státu, v němž se v lodičkách brodí paní Jílková. Ale i takové peklo výrok doc. MUDr. Jana Payna strčí do kapsy. „To, že se volá po referendu (po možnosti rozhodovat za sebe a zodpovědnosti) je selhání společnosti". :-D

Co se týče referenda, považuji to spíš za úskok. O věci veřejné i soukromé (na úrovni pracujícím lidem zbudované republiky) už nebudou hlasovat ti, již si vydobyli to právo nám vládnout, ale (v lepší případě většina, v horším zlomek menšiny) těch, kteří si to právo vydobýt nemuseli. Tak jak tak, nás pořád násilím v hrsti svírá stát a nám nezbývá o moc víc než domnění.
Přesto pozitivum. Co já vnímám jako obrovský přínos, je hlavou kroutící divák, který v hrsti drží alespoň špetku kritického myšlení. Tomu totiž stačí párkrát kliknout myší, pár let bít hlavou do zdi a naše řady jsou rozšířeny. Nuže, na nás leží spousta práce a já se pokusím o pokus se odhodlat a oslovit paní Jílkovou. Představa, že ve studiu ke straně červené a modré přibyde ještě žlutočerná, je lákavá. Nastane vrchol všech vrcholů a divák, excitován prohazuje televizi s ječící Jílkovou skrze své mylné přesvědčení a víru ve stát.

Ve Zlínském kraji potřebují papaláši kodifikovat zvyky; vytvořili tedy „Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury Zlínského kraje“. Co jim tam přidat něco ilegálního? Tradice je přece tradice… V petice obecně moc nevěřím (i když sem tam nějakou podepíši), ale tahle představuje dobrý trolling.

Od 1. 1. 2018 byla v sousedním Německu zavedena zákonem určitá cenzura internetu. Podle tohoto zákona jsou sociální sítě, které mají v Německu aspoň dva miliony registrovaných uživatelů, povinny mazat příspěvky, které odporují určitým paragrafům trestního zákona. Lhůty pro mazání jsou tyto: pro zjevně odporující zákonu je to 24 hodin, pro nikoliv zjevně odporující zákonu sedm dní. Mezi paragrafy najdeme i takovéto vágní skvosty: § 130 – Rozeštvávání (Volksverhetzung), § 160 – Urážení vyznání a náboženských společností, § 185 – Nactiutrhání, § 90 – Hanobení spolkového prezidenta, § 90a – Hanobení státu a jeho symbolů, § 90b – Hanobení ústavních orgánů (např. vlády) , § 100a – Padělání s cílem vlastizrady atd. Tento zákon vynucovaný až obřími pokutami je primárně zřejmě namířen proti opoziční Alternativě pro Německo (AfD), ale může být vzhledem ke své vágnosti použit i proti jiným skupinám a lidem. Německým libertariánům by nemělo uniknout, že by se mohl týkat i jich (§130, §90, §90a+b, pro ateisty-libertariány i § 160, a co takové nactiutrhání vůči policistům? Možná i §100a a jiné). Co to znamená pro české libertariány a jiné příznivce svobody? Zatím asi nic moc, ale Německo je nejen velmi blízko, ale často slouží i jako jistý vzor. Ještě aspoň štěstí, že praxe takové Číny, Ruska, Turecka anebo Iránu ukazuje, že cenzura ve světě internetu není zase tak moc účinná. Ale i tak jde o nepříjemnost.

Nedávno jsem na jednom fóru potkal jednoho člověka, co se označoval za libertariána, ale celkem mě zaskočilo, že se zastával a obhajoval bránění lidem ve svobodné volbě zda chtějí žít nebo ne… Zajímal by mě pohled ostatních libertariánů, co si myslí o tomhle celkem sporném tématu. Dle mě má každý právo se rozhodnout o tom, jestli chce žít nebo ne. Pokud uznáváme prvotní vlastnictví, není odpověď jednoznačná? Vlastní-li člověk sám sebe, proč by se svým tělem nemohl naložit po svém? A v jakém případě je přijatelné v tom někomu bránit?

Poslední dobou se v médiích často propírá soudruh Ondráček, který sloužil v Pohotovostním pluku a používal donucovacích prostředků pro vynucení tehdy platných zákonů nebo daných rozkazů. Jeho obhajoba směřuje právě tímto směrem – pouze vykonával rozkaz podle platných zákonů. Naštěstí spousta lidí dnes „nějak vidí“, že to nebylo úplně správně.

Úplně stejná logika se ale dá použít i na dnešní ozbrojené složky státu. Jak víme, že je jejich počínání správné? Je správně, když budou zavírat lidi proto, že pěstovali zrovna zakázanou květinu? Nebo že půjdou po lidech, kteří odmítají přispívat ostatním na jejich zábavu, nebo páchají zločiny bez obětí? Kdyby došlo k posunu společnosti směrem k větší svobodě a omezilo se množství regulací a zákazů, mohlo by se na současné příslušníky ozbrojených složek, kteří dané regulace vynucovali, nahlížet podobně, jako se dnes nahlíží na soudruha Ondráčka.

Jestli si toto bude číst nějaký příslušník třeba celní správy nebo PČR, může se zamyslet, jestli to, co dělá, opravdu zcela považuje za správnou činnost, kterou ostatním pomáhá, a uměl by si ji obhájit i při změně společenského řádu. Protože někdy v budoucnu tvrdit „Však já jen dodržoval tehdejší zákony a plnil rozkazy.“ skoro vůbec nefunguje.

1848, zrušení poddanství. Toto se nachází v učebnicích dějepisu jakožto událost, která nastala následkem Evropské revoluce. V rakouských zemích poddanství zrušil císař Ferdinand I. 7. září 1848 patentem PGV 112/1848. Znamená to konec roboty a konec nadřazenosti vrchnosti nad venkovským lidem. Zdá se, že to celé dopadlo dobře a jsme už konečně svobodní. Zdání klame.

Dodnes se používá takové krásné slovíčko - subjekt. Daňový subjekt, podnikatelský subjekt, hospodářský subjekt, subjekt práva atd. Prostě všechno kolem nás, včetně nás samých, je nějaký subjekt. Slůvko subjekt pochází z latiny, a dá se rozdělit na dvě části; ta první je předpona sub, která česky znamená pod (viz. substance = podstata, substrát = podklad atd.). Druhou část jekt najdeme třeba v trajektorii nebo projekci, a znamená něco hozeného nebo mítnutého (nahazovali jste omítku?), takže subjekt je něco hozeného pod. V gramatice je to podmět. V běžném životě se však v angličtině tímto slovem dodnes označuje to, co kdysi v latině i u nás - poddaný - pohozený někam pod vládce. A jsme u toho.

Když jsem daňový subjekt, lze to chápat tak, že jsem daňový poddaný, který až do dne daňové svobody robotuje na svou vrchnost, jež se sice tváří, že poddanství bylo zrušeno před 170 lety, ale svým chováním i pojmenováním věcí prozrazuje pravý opak. A až se ty smradlavý poddaný subjekte přiznáš ke svým příjmům, seznáš, že poddanství neskončilo, poddanství trvá.

K této úvaze mě přivedl článek D-FENSe o tom, jak nás stát kontroluje. Nemnoho lidí ví, že jsem byl členem první tzv. Komise 17. listopadu. O naivní, i když upřímné snaze se zorientovat ve struktuře bolševického státu a v tom, co se vlastně na Národní toho 17. listopadu 89 stalo, napsal Vašek Bartuška knihu Polojasno. Co bylo však zajímavé, byl poznatek, jak StB měla v opozici nasazeno tolik lidí, že ji fakticky kontrolovala. Koneckonců, pokud nepočítám poslance (pár z nich, asi logicky, spolupracovalo s StB), byli v komisi dva zástupci Občanského Fóra (jeden z nich spolupracovník StB), dva zástupci SSM (jeden z nich spolupracovník StB) a jedině já a Vašek coby zástupci Celostátního stávkového výboru studentů jsme byli skuteční protistátní živlové (mně to tedy trochu zůstalo… :)).

Netřeba se naivně domnívat, že dnešní mocenské složky mají důvody společnost kontrolovat méně, nežli ty bolševické. Možná, že důvody jsou více merkantilní než u bolševika, ale metody jsou analogické. Bylo by pro mě velkým překvapením, kdyby v každé skupince, které se nelíbí stávající poměry, včetně této, nebylo nasazeno dost lidí, kteří jednak monitorují, jednak „usměrňují“ a ovlivňují. Kdo zná „Jistě, pane ministře“, ten i tuší, jak se to dá snadno dělat. Nechci vyvolávat nějaké hony na čarodějnice, ale nemůžu se v poslední době zbavit dojmu, že lidí, kteří mají „divné“ příspěvky, všude přibývá. A myslím, že docela rozpoznám někoho, kdo je jen blbý nebo neinformovaný, od někoho, kdo třeba jen záměrně „okopává kotníky“. Na sociálních sítích se to podle mě dokonce hemží profily a posty, které bych snad podezříval i z toho, že jde o výplody (řízené) umělé inteligence, jak jsou blbé… :) Tak jenom – bacha na to! :)

V jednom ze svých starých příspěvků pro Stoky jsem zmínil, že je rozdíl mezi tím nedělat něco, protože nechci a protože nesmím. Když nekouřím, je to projev mé individuality. Když se zakáže kouřit, tak je to víc. Najednou je to také uposlechnutí rozkazu. Dnes jsem se rozhodl svou myšlenku rozvinout dál. Když bohatý člověk dá peníze na charitu, je to projev štědrosti (i kdyby měl nějaké vedlejší motivy jako zlepšit si PR), takže ho za to pochválíme. Když ho však donutíme zákonem dát peníze na charitu, protože „solidarita“ a podobně, už ho netřeba chválit, protože už to nedělá ze své vůle, nýbrž jen vykonává rozkaz. Jinými slovy, znažíme-li se dobro vynutit zákonem, přestává být dobrem (a ta věta platí, i když víme, že „dobro“ je subjektivní). Donucení tyto morální projevy člověka zcela smaže.

Někteří na tuto myšlenku oponují heslem „účel světí prostředky“. Ptají se: „Není koneckonců jedno, jestli jsme donutili někoho dát na charitu, nebo dal sám ze své vůle, když konečným výsledkem je to, že charita bude mít peníze?“ V takto blízkém záběru možná ano, ale pojďme se na to podívat ze záběru širšího. Charita, která má peníze, je střípek mozaiky a celá mozaika nám dává jeden obraz. Obraz lepšího světa. A o to nám všem jde – chceme žít v lepším světě. Ovšem když má charita peníze jen proto, že byl někdo donucen je odevzdat, jedná se o iluzi. A to je svět, který donucení k „dobru“ vytváří. Vytváří iluzi lepšího světa. Je to ale klam, lež. Donucovači si pletou vesmír s hvězdami odrážejícími se na vodní hladině.

Březen jest měsícem knihy a my jej v Paralelní Polis zahájíme křtem knihy „Anarchokapitalismus“ s podtitulem „Stát je špatný sluha, ale zlý pán“; buďte u toho!
Od 17 hodin bude možné si vyzvednout či zakoupit výtisk knihy a popovídat s ostatními libertariány.
Samotný křest proběhne v 1830 v Institute of Cryptoanarchy (nejvyšší patro), který bude otevřen v 1815; kromě mě tam promluví i anarchokapitalistický profesor Šíma.
Pak budeme pokračovat libertariánským večírkem; a kdo vydrží až do půlnoci, může připít na narozeniny… hádejte koho?