Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Řada odvětví je více či méně řízena státem, tak proč začít liberalizaci společnosti zrovna u školství? Zaprvé žáci vzdělávaní státem o něm méně pochybují a jsou extrémně skeptičtí k jeho omezování. Ve volnotržním školství nejen přímo uvidí tržní efektivitu, ale také nad tím, co se učí, nebude mít takovou kontrolu stát, který ve školství působí svou propagandou (třeba na mé základce v jedné hodině občanky každý žák musel říci aspoň jeden důvod, proč potřebujeme stát). Zadruhé se často setkávám s argumentem, že by libertarianismus nešel implementovat kvůli male ekonomické, mediální a právní gramotnosti. S volnotržním vzdělaním by podle mě lidé v těchto i dalších aspektech byli vzdělanější a libertariánská agenda by se prosazovala snáze.

Bohatí lidé mají větší kupní sílu, čehož si jednak užívají, a jednak to využívají k tomu, aby investovali. Pokud se jim v investování daří a zdroj jejich výnosů není založen na klamu nebo násilí, vydělají peníze, a zároveň tím vytváří hodnotu navíc i pro další lidi, díky čemuž se kvalita života ve společnosti agregátně zase o něco zvýší.

Osobně například nejsem nijak zvlášť produktivní, protože většinu svého času věnuji zábavě, přemýšlení, poznávání světa nebo budování vztahů. O to víc si ale cením lidí, kteří hodně pracovití jsou nebo mají inovativní nápady. I díky nim si dnes mohu žít právě tak, jak si žiju, aniž by mě to omezovalo, za pouhý zlomek historické ceny. Takovým lidem, mnohdy velmi finančně gramotným, jejich bohatství přeju, a samotnému mi úplně stačí žít skromněji nežli oni, avšak smysluplně.

Keď koncom 19. storočia vytvoril kancelár Otto von Bismarck prvý verejný dôchodkový systém, stanovil vek odchodu do dôchodku na sedemdesiat rokov. Keďže priemerná dĺžka života bola okolo štyridsaťpäť rokov, dôchodcov nebolo veľa a vyzbierané peniaze skončili v štátnej kase. Okrem ekonomického prínosu sa Bismarckovi podarilo získať si na svoju stranu robotnícku triedu a neutralizovať vzostup ľavicovej socialistickej opozície. Skutočné zámery tohto opatrenia však vyšli najavo v parlamentnej diskusii, ktorá predchádzala jeho schváleniu, keď sa Eugen Richter, líder liberálnej opozície, Bismarcka opýtal: „Pán kancelár, ste si vedomý toho, že ak bude tento zákon schválený, celé nemecké obyvateľstvo bude doživotne závislé od štátu?“ Potom Bismarck požiadal o slovo, vstal a odpovedal: „To je presne môj cieľ.“

To se nesmí. Daně se musejí platit. To by se mělo opravit. Slovo „se“, zejména v kombinaci s modálními slovesy „mít“ a „muset“ v trpném rodě, má zvláštní moc. Člověk tím vyjadřuje své potřeby tak, že vlastně vyzní jako obecně platné pravdy. Například místo: „Mám strach z chudoby a chci, aby mě před ní stát ochránil,“ stačí říct: „Chudým by se mělo pomáhat.“ Takové „se“ je adresováno jakési neurčité třetí straně, která jakoby nad námi neustále étericky bděla a pečlivě si znamenala námi vyřčené tužby. A možná právě takto vzniká poptávka po státu. Sejde-li se dost lidí, kteří potřebují někam delegovat svá kolektivní trpná „se“, vytvoří stát, kterému za jejich plnění faustovsky odevzdají kus své svobody. Za každým takovým trpným „se“ však stojí především zbavení se zodpovědnosti a představa, že naši potřebu zajistí někdo jiný. Buďme tedy opět pány svých životů. Neříkejme: „To by se mělo vyřešit.“ Říkejme: „Vyřešme to.“ Omezme svá „se“. Přijměme za své životy a potřeby zpět odpovědnost, a tím získáme zpět i svobodu a omezíme stát, neboť každým „se“ sami sebe programujeme k opaku.