Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Když se s lidmi bavím o ankapu, tak často skončí rozhovor něčím jako „to je sice hezký, ale lidi prostě nejsou takoví a ono by to nefungovalo“. Pak mi poradí, abych se podíval do minulosti, kde bylo hodně lidí, kteří věřili v jejich nápad, jak by svět měl fungovat, zdálo se to logické, ale nefungovalo to, protože lidé nebyli takoví, jaký je chtěli autoři teorií… třeba komunismus.

Nechci rozebírat, proč si myslím, že se nemýlím, ale rád bych se zamyslel nad tím, co by znamenalo, kdybych se přeci jen mýlil. Nejdříve ale musím napsat, co si vlastně myslím. Myslím si, že svět by mohl existovat a fungovat bez toho, aby někdo někoho násilím nutil cokoliv dělat nebo platit. Myslím si, že lidi vlastně nejsou tupá bezohledná hovada, kterým když nebudete držet pistoli u hlavy, tak se povraždí, ba naopak, lidé jsou podle mě schopni vzájemné pomoci, aniž by k tomu byli motivováni něčím jiným, než dobrým pocitem. To jsou podle mě předpoklady, o které se opírá logická teorie anarchokapitalismu, která podle mě nejde zpochybnit… jediné co lze zpochybnit jsou ty předpoklady. Čili jediný způsob, jak bych se mohl mýlit, je to, že věřím ve špatné předpoklady… a co by to vlastně znamenalo?

Znamenalo by to, že lidi vlastně jsou tupá bezohledná hovada, která by se povraždila, kdyby jim nikdo nedržel pistoli u hlavy. Že by nechávali lidi umírat ve škarpě, protože by prostě byli líní jim pomoct. A k tomu by museli být extrémně hloupý, aby jim nedošlo, že být svině se v ankapu nevyplácí. To mi zní jako odporný svět, ve kterém bych žil opravdu nerad, a proto radši budu žít v mé slepé víře, že lidé nejsou vypatlaná bezohledná hovada i za cenu toho, že se budu mýlit.
To si opravdu nemyslím! A to je má odpověď pro ty, kteří se mě ptají: „A co když se mýlíš?“

Patetičnosti, tvé jméno je Pavel Kočiš (dále jen Pako)! Ten si v sedmnácti letech vytapetoval pokoj osmi sty devadesáti fotografiemi a obrázky Václava Klause, tehdejšího prezidenta; nyní, ve svých dvaadvaceti letech, si pro změnu pokoj vyzdobil více než pěti tisíci fotografiemi a obrázky Miloše Zemana (a stěžuje si, že už mu pomalu dochází místo). To však není vše; Pako svým oblíbeným prezidentům posílá různé dary (bonboniéry, nakládané okurky, ručně malované obrázky a podobně) a coby správný stalker se snaží získat práci na hradě (neúspěšně) a bombarduje své idoly dopisy. Zatím si vysloužil pozornost Zemanova mluvčího Ovčáčka, jenž jej navštěvuje, aby trochu podpořil jeho psychózu a dostal kus žvance; takže až se zase někde doslechnete o sekulárním státu, nezapomeňte, že to nejdrsnější náboženství je právě etatismus – a kdo mu propadne obzvláště zle, toho přijedou chválit kněží z prezidentovy kanceláře.

Herec Stropnický, toho času ministr obrany, se asi rád dívá na porno z vojenského prostředí, neboť si vymyslel ideu jednotky speciálních sil složenou ze samých žen; první věc, která mě napadla, když jsem to četl, byla: „Ty vole, proč!?“ Tedy krom toho porna. Ne že bych byl nějakým principiálním odpůrcem žen v armádě – ať si každý dělá, co chce (i když bych to nejraději neplatil, ale to ani těm chlapům), nicméně proč skládat jednotku výhradně z žen? K čemu je to dobré? A za zejména bizarní to považuji v době, kdy stát vynakládá nemalé peníze prosazování genderové korektnosti; proč soukromá firma podle zákona nesmí diskriminovat na základě pohlaví, zatímco ministr obrany si může stavět speciální jednotky podle vzoru Charlieho andílků, aniž by to mělo – patrně krom jeho masturbačních fantazií – jakýkoliv relevantní důvod?

Dalším výmyslem podobným Stropnického andílkům je také ministrova touha mít ženu v hodnosti generála; se svým plánem se svěřil médiím těmito slovy: „Věřím, že v dohledné době budeme mít svou generálku. [....] Rád bych to stihnul do voleb v příštím roce.“ Vážně? Tedy… jistěže vážně, je to politik, takže takto přirozeně uvažuje; ale že má tu drzost se tím ještě chlubit v médiích a nikomu to nepřijde divné? Stropnický by to „rád stihnul do voleb“? Armáda má nyní čtyři plukovnice, což v podstatě znamená, že cílem je jednu z nich do roka povýšit, takže předem gratuluji budoucí generálce k nové hodnosti, na kterou se kvalifikovala primárně na základě toho, že má vaginu; a to ji ani nemusela použít. Nejvíc asi kroutím hlavou nad tím, že na tom většině lidí ani nepřijde nic divného v souvislosti s tím, jak je stát vysazen proti diskriminaci na základě pohlaví, ale sám ji hodlá praktikovat v míře větší než obrovské.

Venezuelský prezident Nicolás Maduro Moros rozjel ve své zemi tuhý socialismus; výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ačkoliv jsou na území Venezuely bohatá naleziště ropy, všude vládne chudoba, neboť ji tam nikdo není schopen ani pořádně těžit; situace je tak vážná, že již dlouhou dobu tamní obyvatelé žízní a hladoví. Kdykoliv trh přijde s nějakým řešením, Maduro neváhá a stopne jej; je tomu asi rok, co zákonem omezil cenu balené vody – a jaké to překvapení, byl jí pak nedostatek. Nyní lidé stojí fronty před supermarkety klidně i celou noc; i to je už ale nezákonné. Zemí projíždějí státní ozbrojenci a hromadně zatýkají tisíce a tisíce lidí; za co? Tak například když někoho chytí s jídlem, ke kterému nemá účtenku, případně když někdo potraviny prodává, nebo jen stojí ve frontě přes noc, aby se na něj dostalo; za vše totiž samozřejmě mohou překupníci, se kterými je třeba zatočit. Není to povědomé?

Z vašeho bývalého dětského pokoje je krásný výhled na Tatry a maminka se v opuštěném hnízdě nemá o koho starat? Chcete pronájmem pokoje vydělávat, ale dodržet literu zákona? Víte, že krom přivýdělku mamince, vdově v invalidním důchodu, udělá radost i pochvala od strávníků za skvělé halušky? Zdá se to být jasné a srozumitelné i pro socialismem nakažené úředníky?

Leč vše je jinak, nejen na Slovensku potřebujete živnostenské oprávnění a překolaudovat nemovitost na ubytování v soukromí. Na stavebním úřadu kromě 30 Eur musíte předložit hromadu stavařských dokumentů, pořídit a nechat si zkontrolovat hasicí přístroje, asi od hygienika snad za 50 Euro přetrpět kontrolu a požádat o rekolaudaci. V době, kdy se navzájem hodnotí ubytovatel a ubytovaný a recenze je z první ruky, si musíte vyžádat na ministerstvu kategorizaci vašeho ubytování. Znovu si potom pozvete za 50 Euro úředníka zodpovědného za veřejné zdraví a ten z pozice svého majestátu přikývne tomu, že ve vašem vlastním bytě bude někdo moci spát a snídat! Samozřejmě jen podle schváleného provozního řádu, anarchii nestrpí! Stejně si to ještě přijde zkontrolovat a běda vám, když máte špatně vedenou knihu hostů, za žebro vás pověsí. Se zaplaceným živnosťákem pak si už jen natáhne pracku správce ubytovací daně a stát si smlsne na přivýdělku invalidní důchodkyně.

Podle Urzova doporučení končím dobrou zprávou – budoucí vystudovanou matematičku, jejíž matka touto buzerací už od května prochází, už na etatismus nenachytáš.

Bylo nebylo, jakýsi týpek v Německu asi před rokem řešil, zda je biologickým otcem svého dítěte; na tom by asi nebylo nic až tak divného (i když já osobně se domnívám, že pokrevní svazky se přeceňují xD), leč dotyčný to jako dement řešil u soudu… a tak se tento nesmírně důležitý případ dostal za peníze německých daňových poplatníků až k ústavnímu soudu, jenž rozhodl, že neexistuje zákon, podle kterého by matka měla být povinna uvádět jména svých milenců – potenciálních otců, nicméně by prý takový zákon uvítal. Tohoto výroku se hned chytil ministr spravedlnosti Heiko Maas, prokázal svou „užitečnost“ a se zákonem přispěchal; projde-li sněmovnou (a zatím se zdá, že by mohl), otevírá se státu další neprobádaná oblast, do které může za peníze daňových poplatníků strkat nos – věc veřejná: Kdo s kým píchal!?

Hlavu 22, se kterou se potýkal kapitán Yossarian v Hellerově švejkárně, všichni známe. Používám výraz hlava 22 v širším významu pro „bezvýchodnou situaci“ a navrhuju psychiatrickou hlavu 22 pro každého psychiatra! Protože psychiatři v bezvýchodné situaci jsou, jenom na to nikdo neupozorňuje. O co se jedná: Psychiatři násilně hospitalizují a) osoby, které nespáchaly žádný trestněprávní delikt, nebo jen banální b) osoby, které spáchaly násilný trestný čin. V případě a) svévolně zasahují do práv jedince; v případě b) ohrožují společnost tím, že zabraňují potrestání nebezpečných osob.

Psychiatrům je vytýkáno, 1. že někoho zavřeli (zřídka: protože veřejnost považuje „nedobrovolné“ hospitalizace za léčbu, čili za něco dobrého) 2. že někoho pustili (často: vždy když puštěný z PN spáchá násilný zločin). V případě 1 psychiatři řeknou, že za nic nemůžou, protože o nedobrovolné hospitalizaci rozhoduje soud; v případě 2 psychiatři řeknou, že za nic nemůžou, protože nedobrovolně hospitalizovaného musí pustit, když pominou příznaky vyžadující hospitalizaci. Oba dva argumenty (kromě toho, že samozřejmě nejsou pravdivé) jsou stupidní, protože 1. to, že o něčem rozhoduje soud, neznamená, že to je legitimní 2. to, že něco nařizuje zákon, neznamená, že to není nesmysl.

Přesto tyto otázky umožňují psychiatrům kličkovat – protože lidé nevědí, co stojí v zákonech, jak to vypadá v PN, a psychiatrům slepě věří. Psychiatrická hlava 22 to zjednodušuje. Koho zavíráte?, lze se ptát psychiatrů. Pokud osoby z kategorie A, porušujete jejich práva. Pokud osoby z kategorie B ohrožujete společnost (a důsledkem jsou vraždy v Tescu). Co na to psychiatři můžou říct? To uvidíme; rozhodně ale mají menší prostor k demagogii.

Takže psychiatrickou hlavu 22 už znáte; teď do společnosti s ní a konfrontovat s ní všechny psychiatry.

Babišův Pelikán spravedlnosti chce likvidovat firmy, které zavčasu neuloží svou účetní uzávěrku do Sbírky listin Veřejného rejstříku; taková firma by podle hudrování Pelikána měla být prostě zrušena, vymazána z obchodního rejstříku a šmitec. Už teď za to hrozí pokuta ve výši až sta tisíc korun, což je však trest, který našemu spravedlivému ministru spravedlnosti připadá moc měkký; lepší je ty firmy (a lidi) prostě rovnou rušit. A svoboda podnikání? Inu, to sice jóóóó, ale jen do jisté míry; prostě svoboda podnikání končí tam, kde začíná politikova zvůle. Stát si prostě může dělat, cokoliv se mu zachce, nyní už i rušit firmy za to, že mu nepředají nějaké potenciálně citlivé informace; jak by se asi lidé tvářili, kdyby tak jednal soukromý subjekt? To by byl poprask; jde-li o zvůli zmrda kravaťáka ze soukromého sektoru, je to hrozné, ale od zmrda kravaťáka ve službách státu je přece něco úplně jiného.

Pražští radní zakázali vjezd příliš velkých (to jest delších než dvanáct metrů) náklaďáků do Prahy od začátku roku 2017; ministr dopravy Ťok to zdůvodnil tím, že kamiony do Prahy nepatří, což je mimochodem věta, se kterou bude nadšeně souhlasit každý socialistický či zelený jásavý idiot. Proč? Inu, zejména proto, že nepřemýšlí… třeba nad tím, že ty náklaďáky se tam nejezdí projíždět, ale dopravují zboží; a málokdo pošle třináctimetrový kamion, aby dovezl jeden chleba. Takže co udělají ti, kdo potřebují někam do Prahy dostat tolik zboží, že jej nyní nakládají do tak velkých aut? Nejspíše pošlou více menších, což bude ve výsledku dražší (a promítne se to do ceny zboží), vyprodukuje to více smradu i hluku a zhorší se tím dopravní situace; ale jinak bravo, soudruzi, dobrá práce, svět bude s tímhle zákazem zas o něco lepším místem k životu.

Po dlouhém čase jsem si zapnul dvtv.cz, kde analytik Vladimír Pikora řekl něco o důchodech. Prý nám politici lžou, pracovat budeme i po 65 letech, a aby byl systém udržitelný, tak musíme rodit více dětí. Jako od každého tradičního analytika jsme se vůbec nedozvěděli odpovědi na otázky, proč musíme přispívat do systému, který je nemorální. Do systému, který je v podstatě založen na pyramidové hře, Ponziho schématu, který je závislý na počtu účastníků. Že místo svých dětí jsme závislí na politicích, kteří mají větší kontrolu nad našimi životy.

Kdy o neudržitelnosti a především zločineckém nastavení důchodového systému budou mluvit i „tradiční analytici“? Až stát za dvacet let vyhlásí bankrot a nynější čtyřicátnici a padesátnicí budou o hladu? Nebude už trochu pozdě? A není to absurdní? Lidé jsou stále vzdělanější, jak finančně, tak sociálně. Mohou se díky několikanásobným příjmům oproti dobám minulým šetřit mnohem více. I přesto starost o svou budoucnost, o své stáří, předali v podstatě Šmejdům, kteří vytvořili pyramidový systém. Vladimíre Pikoro, řešením není mít více dětí, tedy cpát do pyramidy další účastníky, ale umožnit lidem exit.

Tak nám hned při pondělku vláda ve svém socialistickém gambitu udělala další tah pěšcem. Tentokrát soudruh Jan Mládek přinesl a prosadil nápad, že bude „podporovat“ české podnikatele.
Ovšem, pouze některé. Operační program „Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost“ se jmenuje Rizikový kapitál a je financován (jak jinak) z evropských strukturálních fondů a je na něj uvolněno celkem 53 mil. euro. Sloužit by měl jako seed-capital, tedy k rizikovému financování inovačního potenciálu a start-upů. Že opět půjde jen o vysoce korupční nástroj nelze ani na okamžik pochybovat. Kromě toho samozřejmě jde o vytváření nekalé konkurence.
Financování takovýchto věcí má být výhradě v rukou bank a soukromých investorů a v žádném případě se v něm nemají angažovat vlády. Jenže banky už dávno nejsou ochotny nést podnikatelská rizika a investují raději do bezpečných vládních dluhopisů, či různých derivátů. Investovat do reálné ekonomiky už dlouho neumějí.
Co je však na celém nápadu (kromě toho, že jde opět o pokřivování tržních signálů a deformování cen) to nejděsivější? O tom, kdo tyto dotace obdrží (max. 370 mil. Kč na jeden projekt), bude rozhodovat státní byrokracie. Prý na základě „především tržního potenciálu podnikatelských projektů“.
Jak může jakýkoliv státní byrokrat na nějakém obskurním socialistickém ministerstvu oceňovat tržní potenciál čehokoliv?

Slovenská vláda opět hodila tamním podnikatelům další klacek pod nohy; kdo chce tisknout (reklamní) letáky, brožury, vizitky (!) či katalogy určené pro zákazníky, se stává výrobcem neobalovaného výrobku a musí se zaregistrovat na ministerstvo životního prostředí (na tuto registraci sice padne nějaký ten papír na dopis, obálky, lejstra, ale co bychom pro přírodu neudělali). Tím to bohužel nekončí, neboť když k tisku skutečně dojde, musí dotyčný ještě zaplatit výpalné firmě recyklující odpad; samozřejmě ne jen tak ledajaké firmě, nýbrž jedné z několika málo takových, jež na to mají z ministerstva papír. Za likvidaci odpadu tedy bude reálně placeno dvakrát – jednou zaplatí ten, kdo se jej zbavuje, a podruhé ten, kdo jej vyrobil. Jsem zvědav, kdy k něčemu takovému dojdou i čeští politici; třeba takový Babiš by zajisté mohl provozovat jednu z těch certifikovaných firem na recyklaci odpadu.

Mimo jiné i v důsledku neustálého zvyšování četnosti nákupů přes Internet roste cena nekvalitního papíru (lepenkové krabice a podobně), v důsledku čehož sběrny navyšují výkupní ceny; o papír je větší zájem, takže motivace lidí k recyklaci roste, svět se točí dál a trh funguje skvěle… najdou se však i nenechavci, již vybírají papír z kontejnerů na tříděný odpad a prodávají jej, což se nelíbí obcím, které tím přicházejí o své zisky z prodeje. A řešení? Typicky politické – Svazu měst a obcí České republiky (takový spolek starostů) tlačí na stát, aby zakázal výkup papíru (podobně jako byl omezen již výkup železa); ministerstvo ŽP to naštěstí zamítlo. Fascinující je však vůbec to, že s tím někdo dokázal zcela vážně přijít; odpovídá to přibližně tomu, kdyby mi někdo ukradl hodinky a já bych se dožadoval toho, aby stát zakázal lidem (kteří s tím nemají nic společného) prodávat hodinky.

To, jak stoupající cena papíru motivuje lidi recyklovat, mimochodem ukazuje ještě jednu zajímavou věc: Recyklace jako taková není automaticky „správná“ (jak se nám někteří snaží namluvit; není ale ani „špatná“), má prostě nějaké přínosy, ale také něco stojí (čas, komfort, místo…); jak ale určit, zda benefity převažují náklady? To si musí rozhodnout každý sám za sebe (žádná vyšší autorita to neví lépe), přičemž motivace k takovému jednání je tržně zvyšována v závislosti na tom, jak moc je potřeba – vyšší spotřeba papíru způsobí vyšší ceny a ty zase vyšší motivaci lidí třídit a recyklovat. Tato problematika obsahuje samozřejmě celou řadu aspektů – ekonomický, ekologický, sociální, logistický a tak dále; nelze jednoznačně říci, co z výše uvedeného je vlastně důležitější, lze však nechat lidi jednat a neregulovat trh, který jediný dokáže jednajícím jedincům dodat potřebné vstupy pro jejich rozhodnutí.

Fico prosadil na Slovensku naprosto šílený zákon: Podnikatel, jemuž dodavatel dodá službu, kterou vykoná někdo, kdo pracuje na černo, zaplatí pokutu v přepočtu padesát pět tisíc až pět a půl milionu korun; ano, čtete správně – nejde vůbec o to, zda o tom příjemce věděl, neboť se stává automaticky vinným jen proto, že dostatečně nepofízlil svého dodavatele. Celkem zajímavá otázka pak zní, zda budou tento zákon slovenští úředníci vymáhat celoplošně, nebo jen v případech vybraných jedinců, které bude třeba z nějakého důvodu zlikvidovat; ne že by výsledek nebyl v obou případech hrozný. Uvážíme-li, že zaměstnat někoho na černo znamená pouze odmítnout platit státu výpalné, dostáváme se k tomu, že takovou drzost zdaleka nemají ani mafie, že by trestaly toho, kdo odebírá služby od někoho, kdo jim nezaplatil; Fico je však planoucí kladivo lidově demokratické spravedlnosti, jež s radostí rozdrtí každého podnikatele.

Nejznámější francouzskou islamobijku Marine Le Pen posedl záchvat konzistence, ve kterém se nechala slyšet, že když se muslimům zakazují šátky a burkini, logicky by měly být zakázané i jarmulky; svou myšlenku však nedotáhla do úplného konce, protože to by pak musela křesťanům zakázat křížky, buddhistům dharmačakry a etatistům vlajky (paradox celé věci spočívá mimo jiné v tom, že sama Le Pen je příslušnicí toho nejbrutálnějšího náboženství současnosti, které to s propagandou dotáhlo až tak daleko, že už ani není nazýváno náboženstvím, ač vykazuje veškeré jeho znaky). Zákazy symbolů islámu samozřejmě ničemu nepomůžou a jejich motivace by se dala vyjádřit přibližně takto: „Musíme to těm čmoudům nandat.“ Hloupé a primitivní, leč pochopitelné. „Lidi držkují, že zakazujeme jen muslimy, tak pojďme zakázat ještě něco,“ to už chce notnou dávku hlouposti či zlovolnosti.

Dnes je tomu na den přesně rok od otevření Stok; dal jsem o tom tehdy vědět svým libertariánským známým, tak jich nakouklo 152 (unikátních IP adres), aby se jich v dalších dnech vracelo vždy jen několik desítek. Asi měsíc či dva trvalo, než si Stoky otevřelo alespoň sto lidí za den; v současnosti se jejich návštěvnost pohybuje ve velkých stovkách unikátních IP adres denně, občas jich je přes tisíc, skoro nikdy ne pod pět set. Ačkoliv tato čísla nedělají ze Stok žádný závratně čtený web, jsem velmi rád, že si každý den stovky lidí přečtou, co napíši; a nemenší radost mi dělá, že této příležitosti zároveň se mnou využili i další, takže ve Stokách máme nyní jednadvacet autorů. Všem těmto autorům patří mé díky; budu rád za každý Váš další text. Děkuji též diskutujícím, kteří svými nápady inspirují k dalšímu psaní, a v neposlední řadě také čtenářům, zejména těm z nich, co šíří libertariánské myšlenky dále do světa. Sdílejte xD

Smyslem Stok je vyvolávat diskuse o libertariánských tématech pod krátkými a lehko stravitelnými texty, jež mohou být i nepřesné či neúplné ve prospěch stručnosti a snadné čitelnosti; jedná se svým způsobem o „libertariánský bulvár“ – cílem nejsou teoretické a akademické rozbory daných témat, neboť ty mohou přijít v diskusi, případně v článku, jenž jimi bude inspirován. Stoky se tedy ubírají přibližně tím směrem, kterým jsem zamýšlel; nejsem však spokojen s jednou věcí: Ač jsem – coby tvůrce většiny obsahu – životně velmi pozitivní člověk, zdejší texty jsou příliš často moc negativní, neboť pojednávají o politicích, socialismu, omezování svobody a dalších neradostných tématech; v souvislosti s tím bych chtěl poprosit všechny současné i budoucí autory, aby rozhodně neváhali přicházet s pozitivními věcmi, jež se mohou týkat například svobody, trhu, kapitalismu a dobrých zpráv xD

Před pár dny jsem měl možnost diskutovat s jedním socialistou, jenž hájil přerozdělování větou, u které mi došlo, že bývá na počátku většiny rovnostářských myšlenek: „Když opravdu bohatému člověku vezmete tak malou část majetku, že to pro na něj nebude mít téměř žádný dopad, a dáte ji chudákovi, pomůže mu to daleko více, než to boháči uškodilo.“ Lidé znalí rakouské ekonomické školy od pohledu vidí, že s ohledem na interpersonální neporovnatelnost užitku tvrzení nedává smysl; tím bychom sice mohli polemiku uzavřít, nicméně zdaleka ne každý četl (či kdy bude číst) Misese, proto přicházím s argumentem pochopitelným pro kohokoliv (ač to není argument zcela obecný a univerzálně platný vždy a všude, pro Evropu jednadvacátého století postačí).

Tvrdíte-li, že nesmírně bohatý člověk má být donucen dávat majetek chudým, neboť jim to pomůže více, než jemu uškodí, ale zároveň máte třeba značkové oblečení, mobilní telefon, případně počítač nebo automobil či snad dokonce dům, jste pokrytci! Kdybyste vážně věřili tomu, co tvrdíte, dávno byste své věci prodali a obdarovali hladovějící chudáky v Africe či Asii, protože oproti nim jste nesmírně bohatí lidé – osobní majetek většiny těch, kdo čtou tento text, by mohl zachránit mnoho životů; nebo snad nejste ochotni obětovat své pohodlí, abyste jinému zachránili život!? Fajn, ani já ne. Už ale nechci slyšet ani slovo o přerozdělování z důvodu většího užitku pro obdarovaného. Nikdy! A žádné ale! Protože je to buď pravda, pak ale věnujte charitě vše krom jedné sady oblečení a mazejte na ubytovnu, nebo to pravda není, takže kdo to tvrdil, nechť mlčí, šoupe nohama a dává velký pozor, aby příště nehlásal nějakou podobnou socialistickou hovadinu.

Už je to přibližně několik desítek let, kdy proběhla odluka církve od státu. Církev jak nemá právo vybírat desátky, tak zároveň prostřednictvím síly státu ovlivňovat a manipulovat s naši myslí. Zdá se tedy, že jsme svobodnější společností. Bohužel, místo toho jsme vytvořili školský systém, který manipuluje s našimi dětmi již od útlého věku a vytváří z nich poslušné otroky celého systému, který je založen na lži a podvodu. Na lži, že existuje uměle vytvořená autorita, která vám prostřednictvím síly může brát výdobytky vaší práci, protože je to v zájmu všech. Která může beztrestně loupit, posílat mafiány s nápisem "finanční správa", který vás mohou tyranizovat a zabavovat majetek. Člověk, místo, aby bojoval, stává se pasivním účastníkem celé věci s tím, že již od školy má programováno v mysli, že takhle to funguje a nelze jinak. Že každý jiný systém, založený na svobodě člověka, by vedl k anarchii. Místo toho tak v diskuzích daná osoba řeší, zdali zastropovat důchodový věk na 65 let, zatímco práva podstata věci, že stát násilím vybírá od nás peníze s tím, že vytvořil pyramidovou hru, mu zcela uniká. Že si myslí, že problémy vyřeší Fiala či Tomio Okamura, zatímco se vůbec nezamyslel nad současným mafiánským systémem.

Řešení? Začneme už od dětí, nedovolme jim, aby stát měl na dětské nevinné dušičky vliv. Nedovolme mu, aby s našimi dětmi manipuloval a vytvářel jim životní programy podaného, které je ovlivní po celý život. Nedejme zkrátka, aby z nich vytvářel otroky. Požadujme odluku státu od školství, podobně jako proběhla v případě odluky státu od církve. Začneme u tohoto bodu, neboť jen pomocí svobodného školství může postupně docházet k šíření svobody všude kolem nás.

Měsíc z letošního léta trávím na stáži v Rusku. V zemi, do které by možná velké množství libertariánů nechtělo. Asi nemusím říkat, že každý Rus je jedinečný stejně jako každý obyvatel jiné země, a že představy některých lidí o velké zemi plné putinovců jsou mylné. Nacházím se asi 1500 km východně od Moskvy a prsty Kremlu jsou tu lehce slabší. Takže navzdory své snaze jsem tričko s Putinem žádné nesehnala, ani nic, co by federaci nějak láskyplně připomínalo. Naopak je tu asi více cítit národní hrdost ke své vlastní republice (Baškortostán).

Snažila jsem se s několika vrstevníky pobavit o politice. Zajímavé je, že opravdu upřímná diskuze začala až poté, co se trochu posilnili alkoholem. Nadávali na Moskvu, nadávali na volby, nadávali na Putina. „Vy to máte v Česku lepší, když se vám něco nelíbí, sjedete se všichni do Prahy a demonstrujete. My jsme velká země, pro většinu lidí je potíž dojet demonstrovat i do vedlejšího města, natož Moskvy.“ a „Nejsme svobodní. Vláda nám sleduje sociální sítě, a pokud napíšeme status proti federaci, můžou nás i zavřít.“ Takže asi jako v každém politickém systému. V zemi najdete obojí - poklonkáře i revoltisty, kteří chtějí od státu jen větší pokoj. Ti revoltisté si zde ale musejí dávat sakra víc pozor na pusu. Když jsem to poslouchala, bylo mi smutno. Mile mě však překvapilo, že je s místními trochu jednodušší mluvit „libertariánským směrem“. Nejspíše proto, že v České republice není tolik znatelné, jak moc nás stát okrádá. Zde v Rusku vidíte státní zaměstnance, jak si jezdí v drahých autech, a všude je přítomná korupce. Proto když řeknete, že vládu nechápete nebo daně jsou děs, s radostí kývou.

A ještě k trhu. Seženete tu asi cokoliv, záleží, na co máte peníze. Běžné jídlo v supermarketech se mi zdá trochu horší kvality, ale je levnější. Lze však vidět, že se situace v průběhu dlouhých let zlepšuje. Západní produkty sem dorazí později, ale jsou oblíbené. A přesně to je cesta. Mít absolutně otevřený trh, který bude místní úroveň i nadále zvyšovat. Pobočky západních firem tu září novotou a luxusem, o kterém Rusové sní, a který by také rádi.

Ač si v naší malé republice často myslíme, že Rusové mají totalitu a rozšiřování impéria v krvi, podle mě se jen chtějí mít stejně dobře jako my, a státní záležitosti zas tolik neřeší. Prostě je přijmou, protože nemají na výběr. A já si přeju, aby se časem jejich systém co nejvíce rozvolňoval a oni pochopili, že většinu státní buzerace, kterou jim Kreml láduje, vůbec nemají za potřebí.

Prezident Agrární komory Miroslav Toman se nechal slyšet, že by rád více protekcionismu – osmdesát procent zboží v českých obchodech by podle něj měly tvořit české výrobky; reagoval na něj i Sobotka, podle kterého lze více českého zboží na pultech vynutit přísnějšími kontrolami. Ach jo. Co znamená podpora českých výrobků pro spotřebitele? Že místo toho, aby na základě tržních mechanik vyhrával volnou soutěž „ten nejlepší“ (dle měřítek zákazníka, ať už jde o kvalitu, cenu, případně jakékoliv jiné ukazatele), je favorizován „ten český“; ve výsledku to znamená, že některé horší alternativy nejlepší zákaznické volby jsou násilím uměle upřednostněny před horšími (kdyby tomu tak nebylo, není třeba nic nařizovat a české zboží se v supermarketech vyskytne čistě tržně).

Koho by zajímalo detailnější zdůvodnění toho, proč uměle vynucené upřednostňování českých (nebo jakýchkoli jiných) výrobků ve výsledku poškozuje zákazníka, tomu doporučuji první díly mého seriálu o anarchokapitalismu; kdo by raději velmi dobrou analogii, tomu nabízím tuto: Představte si, že byste se například jako Plzeňák rozhodli, že budete nakupovat zboží jen z Plzně, abyste „pomohli svému městu“ (nebo kdyby snad plzeňské obchody musely povinně nabízet osmdesát procent plzeňských výrobků); tady je najednou zjevné, že Vaše nakupování bude značně omezeno a nakoupíte hůře. Pro nákupy „českého zboží“ platí totéž, jen se to neprojeví tak drasticky, omezení budou menší, přesto však ne nulová. Co s tím? Já osobně v případě, kdy vybírám mezi výrobky, z nichž jeden je zahraniční a druhý český, přičemž ostatní parametry mají pro mě stejné, beru ten zahraniční, neboť se snažím kompenzovat nákupy vlastenců.

Na sobotu 3. září se nám toho v Olomouci urodilo požehnaně. Kdybych trpěl nedostatkem vkusu, mohl bych si vybírat, jakým způsobem na sebe nechám zapůsobit horký měsíc před krajskými volbami.
Pan premiér Sobotka zahájí olomoucké oslavy Dne Radeckého. Skoro bych si chtěl vyslechnout úvodní slovo, protože nezpochybnitelnou ctností Radeckého byla čest a věrnost monarchii a podobné charakteristiky mi u pana premiéra nemohou nescházet. Jen považuji za pikantní, že Olomoucký kraj oslavy Radeckého pořadateli zaplatil částkou 0,7 mil. Kč a pro jistotu sociálně-demokratický náměstek pro kulturu podepsal podporu až do roku 2018. Že by obavy z výsledku voleb?
Jiná dobročinná akce začne opodál, protože se budou sbírat trvanlivé potraviny, nemůže se obejít bez Milana Jurečky, hrou osudu a nepoučitelnosti masy lidí s volebním právem toho času ministra zemědělství. Tu sice kraj nedotoval, ale pro změnu ji spolufinancoval v červených číslech se potácející olomoucký aquapark, monumentální pomník blbosti radních.
Skoro se mi chce pochválit předvolební akci ANO, jejich kandidáti se v sobotu převléknou za Indiány a slibují bizoní guláš. Chovají se nejméně pokrytecky, prostě slíbí 1000 piv zdarma a hnědou žbrblavou vodu bez omezení a zatím se jejich merenda obejde bez podivuhodné podpory kraje či města. Teda zatím.

Na základních a středních školách dnes začíná další školní rok, prvňáčci se často těší, což bývá dáno tím, že nevědí, co je čeká, zatímco starší děti už ano, což jejich nadšení mírní; rád bych této příležitosti využil k tomu, abych znovu upozornil na něco zjevného, co však bývá často absolutně ignorováno: Co je povinná školní docházka? Všichni jsme si na ni tak zvykli, že se u většiny z nás projevil Stockholmský syndrom, takže máme tendenci ignorovat zjevný fakt, že jde o násilím podložené ultimátum ze strany státu, podle kterého máme své děti buď nechat indoktrinovat a učit tak, jak státní úředník uzná za vhodné, nebo budou státem (v případě nutnosti i násilím) uneseny a nakonec stejně indoktrinovány; zdá se toto tvrzení moc tvrdé a přehnané? Inu, po faktické stránce jde o prostý popis současného stavu; po stránce emocionální se může zdát absurdní… proč? Právě proto, že jste tou indoktrinací též prošli.

Školský systém slouží nejen k vymývání mozků již těch nejmenších a šíření státní propagandy (do každého z nás je už v útlém věku natlučeno, že stát potřebujeme a je nezbytný, policajti jsou ti hodní a demokracie synonymem dobra, aniž by se o tom vedla jakákoliv diskuse – jen si představte ten povyk, kdyby tak masivní reklamu dětem násilím vnutil nějaký soukromý subjekt), ale také k vštěpování konformity našim dětem a potlačování jejich individuality (s tímto cílem byl dokonce navržen školský systém pro pruskou armádu; a my jej stále používáme, jen už předstíráme, že to není cílem, mnozí tomu dokonce i věří). Ačkoliv se mě toto téma velmi dotýká, není ve Stokách bohužel dostatek prostoru pro jeho detailní rozbor; dovolím si proto čtenáři doporučit jiný text, který jsem o školství napsal, případně odkázat na web iniciativy „Svoboda učení“. Studentům pak přeji hodně štěstí; a nenechte se příliš tvarovat.