Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Stát velmi přísným způsobem reguluje vývoj a produkci léčiv. Bez této regulace by totiž byly léky velmi nebezpečné a lidé by umírali na vedlejší účinky. Samozřejmě také těmito opatřeními chrání spotřebitele před velkými farmaceutickými koncerny. Tohle je obvyklá argumentace etatistů, nezohledňující ekonomickou kalkulaci, etické aspekty ani dlouhodobý úhel pohledu.

Vysoká míra regulace má za následek velmi dlouhou dobu dodání na trh – dostat lék na trh může trvat jednu či dvě dekády, někdy i víc, a stojí to velké peníze. Taková drastická opatření pravděpodobně snižují množství vedlejších účinků léků, což může mít skutečně pozitivní vliv na menší množství obětí – ať už fatálních nebo ne – plynoucí z vedlejších účinků nebo nedostatečného testování. Nicméně už to nezohledňuje lidi, které by lék mohl zachránit za dobu svojí existence, pokud by se dostal na trh mnohem dříve a s mnohonásobně nižší cenou. Navíc náklady na vymáhání a splnění regulace vůbec neodráží přínos daných regulací, a proto nelze určit, jestli to má pro lidi větší hodnotu než občasné problémy například s vedlejšími účinky, ale o to levnějšími a rychlejšími léky. Nejvíce biti jsou na současném stavu chudí lidé, kteří si musí platit drahé léky a nemají na výběr vyšší riziko s lepší dostupností.

Etický pohled na věc je další silný protiargument současnému stavu. Nikdo by neměl lidem bránit nakládat se svým tělem podle svých rozhodnutí, což současný systém přesně dělá. Lidé pak nemají možnost využít podle své vůle nejlepších dostupných metod a prostředků třeba k tomu, aby svůj život zachránili, nebo ho alespoň významně zkvalitnili. Poslední pohled je určitá krátkozrakost současného systému, volný trh má určitě také svoje neduhy, a to především v krátkodobém časovém horizontu. Z dlouhodobého hlediska má ale tendenci konvergovat k nejefektivnějšímu nastavení, které nejlépe odráží to, co lidé skutečně chtějí. Pokud lidé budou dlouhodobě upřednostňovat velmi dobře odtestované léky s vyšší cenou, tak trh jim je bezesporu nabídne a současná regulace je tedy zbytečná, pokud si lidé budou volit s oblibou i levnější verze léků s vyšším rizikem, tak je současná regulace škodlivá.

Řešením je liberalizace trhu, která zvýší konkurenci, umožní snadnější vstup na trh novým subjektům, což bude mít za následek omezení vlivu zavedených farmaceutických korporací, zlevnění léků a zkrácení uvedení doby na trh.

Efektivní výběr daní je zaklínadlem mnoha politiků, kterým když se povede vybrat více peněz na daních než jejich konkurentům, mají tendence se tím dokonce chlubit; důležité je si uvědomit, že toto chlubení není ekvivalentem radosti majitele soukromé firmy z vyšších zisků, neboť tyto znamenají (není-li ona společnost napojena na stát) dobrovolné platby od zákazníků, ergo tedy i kvalitní práci na straně poskytovatele služeb, který zjevně dobře uspokojoval potřeby svých klientů. Když však politik vybere vyšší daně, neznamená to, že by pro někoho něco udělal, za což by mu dotyčný dal své peníze, nýbrž prostě přinucení lidí k tomu, aby pod hrozbou násilí proti své vůli odevzdávali státu ještě více zdrojů, přičemž v rámci toho procesu nedochází k žádnému zvyšování bohatství, naopak; vychloubání se takovým jednáním je pak něco, jako když se lupič chlubí, kolika lidem ublížil a oloupil je.

Jedním z oblíbených triků, kterak výběr daní navýšit a ještě přitom získat sympatie značné části elektorátu, je zvyšování daní bohatým a velkým firmám; i když úplně pomineme populismus takového kroku a motivace závistivých socialistů, kteří takovému loupení tleskají, tento přístup celkem jasně ukazuje, že cílem státu není nic než urvat co nejvíce – více daní ty, od kterých očekává, že by se dali ještě trochu podojit. Až tedy zase příště uslyšíte populistické řeči na téma progresivního zdanění a přívětivějšího daňového systému pro malé firmy a živnostníky, nenechte se zmást; nejde o nějakou dobrotu ze strany státu, ale čistě o to, daňová zátěž je už tak vysoká, že by to poplatníci nemuseli unést, takže je třeba jim trochu ulevit, aby nepřestali sypat úplně (ne že bych s každým snížením daní nesouhlasil, jen se snažím ukázat věci v širších souvislostech).

Zaujala ma nová antropologická štúdia, ktorá skúmala prirodzené právo na základe morálnych pravidiel, ktoré sú uznávané naprieč jednotlivými civilizáciami a kultúrami. Vyšlo im, že existuje sedem morálnych pravidiel, ktoré ľudstvo uznáva ako univerzálne platné, bez ohľadu na dobu a miesto. Na základe toho sa odvažujú tvrdiť, že existuje niečo ako objektívna morálka a toto by sa mohlo blížiť k jej definícii. Konkrétne sú to tieto morálne zásady: pomoc rodine, pomoc svojim blížnym (národu, kmeňu…), odplatiť sa rovnakou mierou, odvaha, rešpekt k autorite, spravodlivo rozdeliť spoločné zdroje (spoločne získané; prípadne také, kde nie je jasné vlastníctvo), rešpektovanie vlastníckeho práva. Stálo by za širšiu úvahu, nakoľko je ANCAP/NAP v súlade s takto definovaným prirodzeným právom a nakoľko je d tým v súlade dnešný etatizmus/demokracia.

Představme si, že při dosažení věku 56 let se každý člověk musí zúčastnit devítileté povinné docházky do Ústavu moudrosti. 56. rok je podle zvyku a tradice ideální dobou na devítiletou přípravu, která má člověka připravit na stáří. V každém městě je jeden Ústav moudrosti. Vše je řízeno z ministerstva pro vzdělání výchovu a moudrost. Devět let povinné docházky do Ústavů moudrosti. Každý den 7 hodin přípravy. Podle rámcového přípravného programu je stanovený rozvrh činností a znalostí, který každý účastník musí splnit. Cílem je zajistit, aby všechna ta znalost získaná neustálou potřebou a zároveň touhou se učit a poznávat, která právě vrcholí, byla nadále využívána správně. Správně v rámci mantinelů správná, které určili odborníci. Odborníci, kteří ví.

Každý den pečlivě připravený program pod vedením zřízenců. Člověka je třeba připravit, vyškolit, vychovat. Je třeba řádu. Je třeba dát každému stejné možnosti. K tomu slouží rozvrh. Hodina pletení, cvičení, zahradničení. Přestávka. Učebna luštění. Přestávka. Muži i ženy. Bez rozdílu. Vše pro všechny. Na zájmech a vlastním chtění nezáleží. Nemůžeme si dovolit, aby byl někdo ochuzen o činnost jen proto, že neměl možnost si ji vyzkoušet a naučit. Všichni přece víme, že člověk, tvor, který se v evolučním žebříčku hřeje na prvním místě, nemůže být schopen samostatnosti a vlastnímu vedení. K tomu je třeba institucí. Těch druhých, kteří ví. Těch druhých, kteří vytvoří plán.

Senioři jsou v ústavu rozděleni do skupin podle věku. Každý má své číslo a své místo v lavici. Svoji šatnu, svůj pytlík na přezůvky, svůj seniorský sešit. Každá skupina má svého zřízence. Ten skupinu řídí. Toho skupina musí poslouchat. Řád a autorita je potřebná. Zřízenec ví lépe, než senioři, co je pro ně vhodné. Je tedy logické, že ho budou poslouchat. Dělali to tak přece i jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. Vše pro zajištění efektivního a udržitelné sociálního systému. Vše v zájmu naší společnosti. Vše pro stabilitu. Vše pro blaho nás všech. Jen si to představme.

Trvale udržitelný rozvoj je doktrína velmi populární zejména mezi mladými lidmi, ale nejen mezi nimi, většina ji považuje za minimálně dobrý (i když možná ne moc reálný) nápad; pro mě osobně není tento koncept nic než klasický nedomyšlený nesmysl – ty jsou mimochodem v dnešní době velmi populární (pózy mnoho energii nestojí, myšlení ano). Náš svět je dynamický, společnost se vyvíjí velmi rychle a technologie ještě rychleji; trvale udržitelný rozvoj toto v zásadě ignoruje. Jeho zastánci nám říkají, že nemáme využívat neobnovitelných zdrojů, neboť tyto docházejí, ale ignorují technologický vývoj, díky kterému bylo například před sto lety majoritně spotřebováváno uhlí, dnes je to ropa a nikdo netuší, co to bude za dalších sto let; a vývoj bude naprosto logicky reflektovat nedostatky dané doby – čím méně bude třeba ropy, tím více vzroste její cena a tím více se začne vyplácet hledání alternativ.

A co až vytěžíme vše, ptáte se? Inu, oni podnikatelé nejsou žádní idioti, kteří by potřebovali státního úředníka, aby je vodil za ručičku; čím více se bude blížit „vytěžení všeho“, tím více se bude společnost přiklánět k obnovitelným zdrojům, neboť se to pak začne vyplácet i finančně (surovin bude málo a jejich cena astronomická). Dobrá, když to k tomu ale směřuje, proč na obnovitelné zdroje nepřejít už teď? No, jednoduše proto, že se to dělá tím lépe, čím lepší máme technologie; nemá tedy cenu na to plýtvat zdroji nyní, když za desítky či stovky let (těžko říci, kdy to bude třeba) půjde docílit stejného výsledku s vynaložením daleko menšího úsilí, případně se objeví nějaké úplně jiné řešení, jež si dnes nedovedeme ani představit (a v tržní ekonomice půjde vždy vydělat na tom, co bude potřeba) – jen arogantní hlupák, levicový intelektuál, politik a podobná pakáž má pocit, že to dokáže naplánovat lépe.

Reklama je státem silně regulovaná. Zastánci opatření velmi často argumentují nutností regulace reklamy, aby byla zajištěna férová soutěž na trhu a nebyl klamán spotřebitel. Ve výsledku jsou to ale právě spotřebitelé a firmy, kdo na takové metody v konečném důsledku a v dlouhodobém horizontu doplácejí.

Jako jeden z hlavních neekonomických argumentů považuji určitou ztrátu obezřetnosti lidí. Díky regulaci mají lidé falešný pocit, že jsou v bezpečí a jsou méně obezřetní k tomu, co je jim prezentováno. To má nejzásadnější vliv právě na chudé lidi, pro které je poté každá chyba kvůli snížené obezřetnosti mnohem více citelná. Navíc i když jsou chudí v právu, tak díky formě právní ochrany nemají často efektivní způsob obrany, protože nemá zdroje na to se bránit. Firmy zase v některých případech získávají přesvědčení, že pokud nejednají protizákonně, je způsob jejich reklamy v pořádku, a to i v případě, že se chovají třeba neeticky.

Z ekonomického hlediska je nejzásadnější narušení volného trhu regulacemi, nejedná se jen o zákaz klamavé reklamy, je mnoho jiných omezení v reklamě. Jsou známé případy porušení zákona například v reklamě na psí krmivo, kde byl pes s kupírovanýma ušima, což je v České republice nelegální praktika, celá reklama byla pak tedy nezákonná. Dalším absurdním příkladem je regulace reklamy ve filmech, kde nápadným ukazováním nebo nedej bože určitou formou propagace značky se dostáváme na tenký led v tom, co je ještě legální a co už ne, to třeba zhoršuje alternativní možnosti financování filmů. Dalším absurdním příkladem je striktní regulace srovnávací reklamy, kde je velmi omezené porovnávání výrobků nebo služeb.

Celkově je prostředí díky regulacím složitější, je těžší proniknout na trh a zanáší to do systému další náklady navíc, které dopadají nejcitelněji právě na chudé lidi. Řešením je postupná deregulace a ponechání co nejvolnějšího trhu. Z dlouhodobého hlediska se to vrátí v mnohem odpovědnějším přístupu ze strany spotřebitelů i firem.

„Absurdní. Třeba uřvaný fotbalový fanoušek žere fotbal a nadává na humanitně vzdělané hipstery, ale pak jim platí divadelní představení. A ti samí hipsteři třeba zas nadávají na fotbalové fanoušky jako na primitivy a nácky, platí zase jim ty fotbalové zápasy. A jediné, na čem se shodnou je to, že je to rozumné a jinak by to prostě nešlo, protože bychom se tady všichni postříleli. Ach jo.“
Tak zní jeden velmi pravdivý a geniálně formulovaný komentář ve Stokách; a protože jej považuji za velmi kvalitní, nerad bych, aby zapadl. Marek28 tak okomentoval státní dotace na podporu sportu; a já bych si dovolil další zamyšlení.

Z jakého důvodu se ony dvě výše uvedené skupiny shodnou na státních zásazích, místo aby si každá platila dobrovolně to své? Dle mého názoru prostě proto, že pro obě „dobrý stát“ znamená, že se jim povede násilím donutit své oponenty k placení, zatímco oni jim platit nebudou – podívejme se na rétoriku všech, kdo stát jako takový hájí, ale nelíbí se jim, kam zrovna teď směřuje prostředky („Stát je potřeba, ale měl by…“); jim se v zásadě nepříčí násilím přimět někoho k placení toho, co nechce – vadí jim to jen tehdy, když jsou na straně obětí, ale zotročení ostatních považují za žádoucí. Neříkají to těmito slovy, ale smysl jejich sdělení je jasný; co to znamená? Buď jsou to skuteční bezohlední násilníci, nebo jim bylo tak masivně vtloukáno do hlavy, že je to v pořádku, až se povedlo zamlžit podstatu věci; osobně se domnívám, že pro většinu lidí platí ta druhá možnost… ukažme jim tedy pravdu.

Nadační fond proti korupci připravuje návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestné činnosti, o kterém organizuje debatu; a mně bylo ctí přijmout jejich pozvání.
Přijďte si diskusi poslechnout – a třeba také položit nějaké dotazy – dnes v 16 hodin v DOXu.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jsou nacisté pronásledováni fízly za každý nesmysl, uniformované opice dělají v časných ranních hodinách domovní prohlídky v jejich bytech, ničí jejich věci a ubližují jim ve jménu potírání nebezpečné ideologie, zatímco komunisté, již vyznávají více či méně stejné hodnoty (liší se jen v tom, které skupiny lidí chtějí násilím perzekuovat více a které méně), nejen nejsou zakázané, ale dokonce sedí v parlamentu? Odpověď je celkem jednoduchá: Komunistů je prostě více; a buzerovat tak velkou skupinu lidí není jednoduché, protože by se mohli postavit na odpor. Daleko lepší je najít si podobnou ideologii, kterou vyznává pár zoufalců, jejichž společenská nebezpečnost je v současné době minimální, neboť je jich vážně málo, nicméně o to snadnější je dělat z nich terče, vykazovat činnost a tvářit se, že uniformované opice potřebujeme, protože nás před nimi chrání.

A jak se říká tomu principu, na základě kterého nacistickým dementům jejich hobby zakázali, zatímco těm komunistickým nikoliv? Inu, je to přece právo silnějšího; přesně to právo silnějšího, o kterém se mnozí obávají, že by zavládlo v anarchii. Háček je však v tom, že právo silnějšího platí i dnes, napříč různými společenskými zřízeními, liší se jen v tom, kdo je ten „silnější“; někde mezi křováky je to ten s většími svaly a kyjem, v kapitalismu nejlepší či nejbohatší podnikatel, ve feudalismu typicky ten s lepším původem, v demokracii je to holt miláček davů s nejvíce hlasy. Vždy a všude bude někdo silnější a jiný slabší, přičemž ten první mívá typicky více možností (což samozřejmě může být na úkor toho druhého, ale také nemusí); otázka je, podle čeho měříme onu „sílu“ – má být „silným“ ten, kdo nejlépe uspokojuje potřeby lidí, nebo největší populista?

Nedávno jsem na Internetu zhlédl (i když jen bokem na druhém monitoru při jiné činnosti) dokumentární historickou reality show „Dovolená v Protektorátu“ (z roku 2014); pointou pořadu bylo, že vybraná rodina musela prožít nějakou dobu (týdny či měsíce) v simulovaném prostředí druhé světové války (kdyby se náhodou někdo ptal, tak seriál sice nepovažuji za totální sračku, ale nikomu bych jej asi nedoporučil více než coby zvukovou kulisu). Cílem bylo divákovi přiblížit, jak (hrozně) se tehdy žilo; a ačkoliv dnes žijeme v úžasné době (dle mého názoru asi nejlepší v celé historii), nemohl jsem si nevšimnout určitých podobností, které však účinkujícím, nejspíše i scénáristům a umím si představit, že také většině diváků, zcela ušly, a proto bych na ně rád poukázal.

Jedna z prvních hrůz, jimiž si musela rodina v jejich novém prostředí projít, byla cenzura učebnic, ze kterých museli zmizet „nevhodní“ autoři a „nebezpečné“ myšlenky; jeden ze soutěžících se dokonce vyjádřil, že je to něco v dnešní době naprosto nepředstavitelného. Doopravdy? Tehdy prostě Hitler zakázal české autory, dnes my zakazujeme Hitlera. K dalšímu šoku došlo, když na naši rodinu dopadla dvacetiprocentní daň ve prospěch Říše; nad tím, jak šílené je to svinstvo, se spravedlivě rozhořčovali lidé, které po ukončení natáčení čeká návrat do normálního života s celkovým daňovým zatížením šedesát až sedmdesát procent. Třešničkou na dortu bylo pak připomenutí, jak Hitler sváděl tehdejší chudobu na spekulanty s potravinami; to je též velký rozdíl oproti dnešku, kde spekulanty takto populisticky již nikdo z ničeho neviní, že? Ano, v dnešní době si žijeme pohádkově; stále však platí – pozor na tyrany.

Takzvaný „anti money laundering“ a „know your customer“ slouží k tomu, aby se zabránilo praní špinavých peněz a financování terorismu nebo trestné činnosti. Jedná se o velmi silnou regulaci, která zanáší obrovskou administrativní zátěž do systému. Navíc při nedodržení trestá subjekty drakonickými pokutami. Jako další aspekt je nižší míra soukromí, kterou stát může postupně zneužívat proti některým svým občanům.

Z ekonomického pohledu je nejhorší velká administrativní zátěž pro firmy, které podléhají AML a KYC. Ta se samozřejmě projeví horším nebo méně efektivním plněním, protože náklady někdo musí zaplatit. To vždy nejvíce dopadá na chudé lidi – ať na straně zaměstnanců tak na straně spotřebitelů. Pro spotřebitele je takový proces navíc časově náročný, protože pokud chtějí využít služby dané instituce, tak musí projevit součinnost, která stojí čas, což opět nejvíce pocítí chudí lidé, kteří nemají prostředky na to, aby jimi mohli plýtvat na zbytečné formality. Účinnost celého opatření je velmi spekulativní, protože i přes velmi tvrdá pravidla existuje terorismus, trestná činnost i špinavé peníze dál stejně jako tomu bylo dřív, když daná pravidla neexistovala.

Řešením je zrušit dané regulace, jejich funkčnost je velmi sporadická, kdežto náklady a ztráta soukromí jsou naprosto evidentní. Trestná činnost a terorismus budou fungovat dál bez ohledu na to jestli daná pravidla existují nebo neexistují.

Téměř každá politická strana má ve svém programu boj s korupcí; proč to nefunguje? Že by to vždy vzali do rukou ti špatní lidé? Typicky ano, ale to není ten důvod. Korupce je inherentní součástí státní moci, neboť ta stojí a padá na tom, že její lidé disponují zdroji, jež nejsou jejich, ale stát je uloupil poddaným; takové prostředí vytváří korupční potenciál samo o sobě tím, že existují veřejné prostředky. Každý kontrolní orgán pak naráží na úplně stejný problém, neboť je sám korumpovatelný; jen tím, že byl pověřen korupci potírat, získal moc, jež mu dává motivaci nechat se zkorumpovat. Má tato situace vůbec nějaké řešení? Ano, jistě; nedisponuje-li stát veřejnými prostředky a zdroji, k jeho korumpování zcela chybí motivace. Žádný kontrolní orgán, žádný politik s planými sliby, jednoduše nikdo nebude schopen korupci zastavit, dokud budou existovat veřejné prostředky; až tyto zaniknou, problém zmizí s nimi.

Jste z Olomouce či okolí? Přijďte dnes v 18 hodin na Liberty Evening pořádaný Students for Liberty v Bluesbaru GARCH.
Budeme tam s Luckou Komárkovou přednášet o anarchokapitalismu; po standardním úvodu bude následovat debata, ve které se můžete zeptat na cokoliv (a ideálně oponovat)!

O návrhu VK ml., který zavádí nový trestný čin se sazbou až tři roky nepodmíněně, napsalo spousta lidí spoustu slov. A určitě ještě napíše. Mně celý ten zákon připomíná odvodovou komisi v době mobilizace. Tady máš pušku a mazej bojovat za naši věc, teda za vaši svobodu. Nepochybuji totiž, že majitel a administrativa společnosti Facebook to vše dělá na nátlak vlád Německa a asi i Francie. Dost možná i EK, i když naše paní eurokomisařka tvrdí, že ne. Ale můžete jí věřit, jestli vám to přijde jako dobrý nápad.

Takže se pan VK ml. rozhodl, že FB a další podobné společnosti mají proti tomuto omezování naší svobody bojovat. A když nebudou, dostanou tři roky na tvrdo. Tady dost pomíjím celý ten návrh zákona, který sám o sobě vůbec nedopadne na FB, maximálně může zařídit, že FB hodí těch pár miliónů čechů přes palubu a služby tu zablokuje. Samozřejmě dopadne jen na občany ČR. Ve skutečnosti by přijetí toho zákona znamenalo mnohem větší omezení svobody projevu, než současný stav, protože by většina provozovatelů své diskuze zrušila. Kdo by riskoval tři roky kriminálu, za to že něco smaže a nebo jiný trest za to, že nesmaže?

Občas se můžeme setkat s následující otázkou: „Co způsobuje chudobu?“ Odpověď však – k překvapení mnohých – zní, že chudobu nezpůsobuje nic; je to přirozený stav. Lidé jsou od přírody chudí a nemají nic krom toho, co se nachází volně kolem nich; nic z toho, co označujeme bohatstvím (nebo alespoň ne chudobou), samo o sobě k dispozici není, všechny tyto statky musely být někým vyprodukovány – a jen proto, že jsme jimi v současnosti tak zahrnuti, máme pocit, že jde o něco, na co mají všichni nárok (a mnozí z nás rádi zapomínají i na to, že aby někdo něco dostal, musí to také někdo vyprodukovat). Nemyslím, že má smysl se ptát, co způsobuje chudobu, která je přirozeným stavem a nezpůsobuje ji nic; daleko lepší otázka totiž zní: „Co způsobuje prosperitu?“

Vyspělé státy velmi často poskytují chudším státům rozvojovou pomoc. Někdy se určitá forma rozvojové pomoci využívá i v rámci jednoho státu mezi různě bohatými regiony. Obvyklá argumentace je taková, že bohatí by měli pomáhat chudým, pojďme si ale ukázat, že taková pomoc je spíše danajským darem.

V první řadě když bohaté státy platí rozvojovou pomoc, tak skrze daně tak činí i z peněz chudých lidí v bohaté zemi, takže na to přímo doplácí chudí lidé v bohaté zemi. Další problém je, že se velmi často stává, že část dané pomoci končí v korupčních strukturách v dané zemi, čímž dochází k znehodnocení pomoci v intencích původního záměru.

Nejzásadnější poškození chudých spočívá ale v tom, že pokud se pomoc již dostane na místo, tak tam napáchá zásadní škody tím, že ničí volný trh nebo brání vůbec jeho vzniku. Například rozvojová pomoc v podobě textilu zničila zárodky textilního průmyslu v některých zemích Afriky, protože věcem „zadarmo“ volný trh může jen těžce konkurovat, to má ale za následek ztrátu pracovních míst, propouštění, absenci inovací a jakéhokoliv posunu vpřed. Společnost díky pomoci ustrne a přežívá v extrémně neefektivním a chudém stavu, který dotují bohatší státy. Z takového zacykleného stavu se dostává velmi těžko.

Řešením je zrušit rozvojovou pomoc a zachovat pouze dobrovolnou humanitární pomoc. To umožní chudším regionům postavit se na vlastní nohy a budovat efektivní ekonomiku založenou na tržním prostředí.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla nerovnost.
Dnešním tématem budou důsledky drogové prohibice; a přednášet bude Tereza! Jaké jsou důsledky války proti drogám? I kdybychom se shodli, že drogy jsou špatné – má smysl je zakazovat?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 6. března; budeme si povídat o tom, jak by mohlo v praxi fungovat volnotržní polycentrické právo.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Typickým časovým obzorem plánování průměrného demokratického politika je přibližně jedno volební období, takže tito parazité vládnou stylem „po nás potopa“; v tom se od nich celkem neliší ani zelení ekoteroristé, kteří však v rámci svého mediálního tématu předstírají časové preference výrazně nižší, když nám vysvětlují, že se máme v současnosti vzdát různých statků, abychom si (nebo svým potomkům) pomohli v daleké budoucnosti. Mnoho lidí se domnívá, že čím více se plánuje dopředu, tím lépe; je tomu ale skutečně tak? Není; a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním důvodem je, že časové preference jsou ryze individuální záležitostí – někteří lidé se mají raději lépe hned a platí za to později, jiní zas naopak; oba tyto přístupy mají své výhody i nevýhody, jejichž posouzení záleží na každém z nás a nelze objektivně rozhodnout, který přístup je „lepší“.

Druhým důvodem, snadno pochopitelným pro ty, kdo nejsou důvěrně obeznámeni s principy rakouské ekonomické školy, je pak nemožnost předpovídat budoucnost (a zejména tu dalekou), čímž pádem není vyloučeno (navíc je to leckdy i velmi pravděpodobné), že v současnosti přijmeme nějaká nákladná opatření, jež nám nadiktují ekologové, aby se nakonec ukázalo, že to bylo úplně zbytečné; například omezíme výrobu materiálů, které se v přírodě pomalu rozkládají, abychom za pár (desítek) let zjistili, že díky pokroku je dokážeme nejen rozložit, ale ještě tím něco získat. Samozřejmě k ničemu takovému dojít nemusí, ale to nikdo nemůže vědět, všichni (i ti nejstudovanější z nás) jsme odkázáni na pole dohadů; každý by se tedy měl rozhodnout sám podle sebe, aniž jej někdo (zejména vláda) bude násilím nutit řídit se představami ekoteroristů.

Stále mi nedává smysl, proč se média snaží libertariány nálepkovat jako krajní pravici. Jediné vysvětlení nacházím v tom, že se lidé snaží uměle udržovat jakýsi pomyslný stav „rovnováhy“, kde se pravice a levice názorově vyvažuje. Můžeme tedy tvrdit, že podle tohoto modelu, pravice tradičně zastávala svobodu ekonomickou, méně pak již svobodu osobní a levice spíše hájila svobodu osobní a méně pak svobodu ekonomickou. Jenže v posledních letech se stalo to, že levice již opět nemá v programu svobodu žádnou. A dalo by se tedy rozhodně říci, že v očích pravičáků, to z ní dělá krajní levici. Není se tedy potom čemu divit, že když někdo obhajuje maximální svobodu, jak osobní, tak ekonomickou, je podle stejné logiky označován za krajní pravici.

________________________________

Poznámka pod čarou od Urzy: S laskavým svolením autora dodávám poznámku, že dělení na levici a pravici považuji za zcela bezpředmětné; ne že by bylo „vyprázdněné“, jak tvrdí někteří politici, ale každý pod těmi pojmy rozumí něco úplně jiného, takže komunikaci neusnadňují, ale naopak znepřehledňují.

V posledních mnoha desetiletích a zejména letech nesmírně frčí „boj s nerovností“, čímž se typicky myslí nerovnost majetková; na chvíli teď pomiňme, jak takový boj typicky probíhá, tedy že stát násilím obere jedny, aby z lupu něco někomu dal, trochu zpronevěřil a velkou část zdrojů prostě vyplýtval, a pojďme se zaměřit na to, z čeho onen boj vlastně vychází – jedná se o všeobecně (a celkem bez přemýšlení) přijímaný předpoklad, že nerovnost je špatná a musíme s ní zatočit. První otázka zní, proč se nerovností vždy tak nějak automaticky míní nerovnost majetková; lidé si nejsou rovni co do mentálních i fyzických atributů, talentů, nadání, charakterových vlastností, charisma, vlastně nerovnost panuje úplně ve všem. Proč se tedy uměle snažit navodit jakousi pofidérní rovnost zrovna v aspektu bohatství? Je v pořádku obrat bohatého hlupáka ve prospěch inteligentního chudáka? Není ten druhý už tak ve výhodě?

Za daleko závažnější však považuji otázku, proč je nerovnost vůbec špatná; téměř všichni to berou jako fakt, o kterém nemá smysl diskutovat, což však odmítám přijmout. Vezměme si například stížnosti na to, že zaměstnanci v některých profesích jsou chudáci, neboť za malé peníze musejí makat mnoho hodin denně; tyto nářky plynou jen z toho, že existují jiné profese, kde tomu tak není, avšak zcela ignorují fakt, že před několika desítkami či stovkami let pracovala většina lidí v podmínkách ještě horších, což bylo tehdy přijatelné, protože na tom bylo mnoho lidí stejně špatně, zatímco dnes se to stalo nepřijatelným jen proto, že už to není standard a existuje tu jakási poptávka po rovnosti. Umí mi však někdo logicky vysvětlit, proč je nějaká úroveň bídy neakceptovatelná nikoli v závislosti na její absolutní míře, nýbrž v závislosti na tom, jak se v dané době daří většině lidí?