Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V lidském hodnocení světa má dle mého názoru sklon převažovat negativismus. Tím míním, že lidé si často stěžují na okolí, na společnost a na politiky, kteří „můžou“ za to, že se jim v životě nedaří. Negativističtí lidé jsou mnohdy velmi frustrovaní, ovšem nedovedou přesně pojmenovat, co jim chybí a co by pro to mohli udělat. Převažuje racionalizace těchto negativních emocí směrem k nároku, který kladou na společnost, jenž však mnohdy není konstruktivní, a proto vede pouze k upevňování nadvlády státu.

U některých lidí však pozoruji bias opačný, zejména u lidí velmi spokojených a oduševnělých. Jejich vlastní naplněnost v nich vytváří dojem, že vše je právě tak, jak má být, a má to svůj důvod. Tento optimismus je ovšem způsobený tím, že stále plně nedovedou oddělit své prožitky od skutečných poměrů, jež ve světě panují. Považuji ho za nekonstruktivní v tom smyslu, že si nasazuje růžové brýle, a brání adresování mnoha společenských problémů tak komplexním způsobem, jaký zasluhují. Řešení pozitivního biasu vnímám v integraci vlastního štěstí s pozorovatelným utrpením ve světě. Domnívám se, že dokáže-li člověk opravdu zaujmout perspektivy těch, kdo jsou systematicky utlačováni, nejspíše dojde k závěru, že i systém, s nímž má on osobně veskrze dobré zkušenosti, je nutno významně reformovat směrem k hlubšímu respektu k lidské individualitě.

Co udělají policajti jako první, když se po několika týdnech sledování rozhodnou vás sebrat, ale pak zjistí, že se do telefonu nedostanou, odposlechy jsou k ničemu a že jsou celkově v důkazní nouzi a nic, co by právník nerozsekal, na vás vlastně nemají? Můžou vás držet 72 hodin. Po tu dobu vás izolují od světa a začnou s vaším mobilem. Po mobilu u vás sáhnou v prvních vteřinách přepadení. Hned jak vám ho sebrali, ho dali do režimu letadlo, abyste ho nemohl jakkoliv ovládat. Do papírů ho neuvedou, musel vám vypadnout z kapsy. Ale budou chtít, abyste podepsal, že jim ho vydáváte – pak vám ho možná vrátí. Pokud podepíšete, usnadníte jim, že to hned můžou poslat na OKTE. Pak dost záleží, jaký máte telefon. Externí šifrovací harware je v telefonu právě proti těmto případům. => Mějte silné zabezpečení telefonu. Šifrujte disk. Nevěřte třetím stranám.

Pravděpodobně u sebe budete mít SIM kartu, která stačí k tomu, aby bruteforcnuli metadata od mobilního operátora. Začnou volat na každé číslo, co si s vámi vyměnilo hovor nebo SMS, a kohokoliv, kdo to zvedne, se nejdřív zeptají, jestli vás zná, aby vyloučili pizzerie a podobně, a následně ho pozvou na pokec. Na to se spousta lidí chytí. Z těch pak stačí zlomit jednoho a důkaz je na světě.

Zaujala ma jedná debata, ktorá sa nedávno objavila na Kanále svobodného prístavu, kde sa mimochodom hovorilo o vystúpení Česka z EÚ. A ešte viac ma zaujala debata, ktorú som pod týmto videom viedol so zástancami Fica, ktorí tvrdili, že Ficova vláda je ta slobodnejšia alternatíva pre Slovensko. Začal som rozmýšľať, či by bolo dobré, keby Slovensko vystúpilo z EÚ. K Ficovi by som rád povedal, že jeho vláda je za obmedzovanie slobody slova (Danko dokonca navrhuje kontrolu súkromných médií), obhajuje Putina, zvyšuje dane a vo všeobecnosti z nás robí ďalšie Maďarsko. A čo sa týka vystúpenia z EÚ, uvedomujem si, že to na ceste k anarchokapitlizmu bude časom nevyhnutné. Ale nemyslím si, že je na to Slovensko momentálne pripravené, skôr si myslím, že by to Ficovi uľahčilo ďalšie obmedzovanie slobody na Slovensku. Myslím si, že je nutné s tým počkať na to, keď na Slovensku nebude vládnuť dezinfo scéna a keď nám nebude hroziť Maďarský alebo dokonca Bieloruský scenár.

Herní průmysl je relativně mladý a v porovnání s ostatními odvětvími poměrně deregulovaný obor. Už nějakou dobu celosvětově vydělává víc než kina a televize. Příčin úspěchu by se určitě našlo víc, osobně v tom ale vidím především tu nízkou míru regulací, dotací a umožnění svobodné ekonomické kalkulace. Jistě – jsou i výjimky. Jednou za všechny je například Cyberpunk 2077, který od polské vlády získal miliony dolarů na dotacích a víme, jaký průšvih to i přes ten přefouknutý marketing nakonec byl. Jelikož v ČR vydělávají hry miliardy korun ročně, trochu se obávám, že je jenom otázkou času, než se i na toto odvětví zaměří nějaký snaživý politik, který by mohl přijít s následujícími návrhy: Uvalit na hry speciální daň vzhledem k vysoké přidané hodnotě či ustanovit dotační programy, které budou podporovat vybrané projekty mající „vysokou společenskou hodnotu“ či ustanovení svazu herních vývojářů, který se bude podílet na tvorbě další legislativy a bude novým vývojářům udělovat (a neudělovat) licence pro vstup na trh, či vznik odborové organizace, která bude kolektivně vyjednávat o mzdách, a neposledním hřebíkem do rakve by pak byla kontrola cen, která by „zajišťovala férové prostředí“. Zkrátka obvyklý socialistický mix, na který jsme zvyklí. Mohli bychom pak vzpomínat na zlaté časy českého gamingu, podobně jako to nyní děláme u skomírajícího českého strojírenství, zemědělství a textilního průmyslu.

Novinky informují zděšené čtenáře o tom, jak si děti huntují svoje zdraví; sice už tolik nechlastají, ale na vzestupu máme nového nepřítele: energy drinky! Já se ptám: Jak je možné, že se nad tímhle ještě někdo pozastavuje? Typický dospělý má málo pohybu, nedostatečně spí, pravidelně užívá alkohol a nepřijímá dostatek živin – že by to ti vejrostci okoukali od vás, boomeři? Štve mě to pokrytectví: Namísto toho, aby si někteří dospěláci sáhli do vlastního svědomí, si svoje nedostatky kompenzují na dětech. Zdraví prostě není vždy prioritou, a jakkoli nám to může být líto, lidé tuto preferenci sami vyjadřují na trhu. Zdraví se o to spíš nestane prioritou, pokud jedince umístíme do prostředí, kde musí držet hubu a krok – například ve škole jde o výkon a poslouchání pokynů, vlastní potřeby jdou do pozadí. Není ti dobře? Nezájem, máš nějaké povinnosti. Dopovat se, abys vůbec zvládl držet krok, se stává strategií nejmenšího odporu. Zdravé způsoby dobytí energie nejsou dostupné – děti přece při výuce nemůžou jen tak jít si lehnout, projít se na vzduch nebo si uvařit čaj! Energy drinky se tak stávají jednoduchým obětním beránkem pro všechny moralisty. Že duševní i fyzické zdraví poškozuje zejména to autoritářství, už přizná málokdo.

Aplikace jako Vexl, Signal (nebo Telegram, byť je méně bezpečný než Signal) nabízejí při nakupování drog (třeba za bitcoin) zásadní ochranu proti odhalení a snižují riziko odsouzení v případě, že by k němu došlo. Pokusy o klasické hovory a SMS nepřijímejte a ozvěte se zpět přes Signal. Svému dealerovi můžete ukázat aplikaci Vexl a vysvětlit mu, že jde peníze měnit za fiat oběma směry, případně mu sami nabídnout funkci směnárny.

Vexl je řešením pro dealery, jak si nechat digitálně zaplatit, aniž by to pak bylo použito jako důkaz, což je problém plateb ve fiatu. Svědectví o předání peněz nebo pořízení záznamu je důkaz. Předání krabičky od cigaret přimo pod kamerou je pak u soudu k ničemu, s takovým videem však můžou přijít strašit vás i klienta. Vexl je také samozřejmě bezpečnější varianta než přijímat platby na bankovní účet, na Revolut a podobně.

Setkávám se s přesvědčením, že abychom si udrželi civilizovanost, je nějakého donucení prostě potřeba. Bez něj by dle jeho obhájců nemohlo existovat právo, vše by fungovalo komplikovaněji, a možná bychom se dokonce vrátili do pravěku. Čím hlouběji poznávám výhody dobrovolnosti, tím spíše pociťuji lítost, když se setkávám s podobnými argumenty: Zdá se mi, že tato idea vychází z očekávání, že cokoli dobrého, co se člověku v životě přihodí, se nemůže stát jen tak, a musí si to „zasloužit“. Zejména pokud není schopen se svého příkoří dlouhodobě zbavit, má tendenci si ho racionalizovat jako nutné zlo. Lidé na základě této podoby naučené bezmocnosti dělají z utrpení a útlaku ctnost, namísto toho, aby je pojmenovali pravým jménem, a snažili se je co možná nejvíc omezit. Soucítím proto s těmi, kdo upadli do propasti kompromisu mezi násilím a nenásilím: Tento život, domnívám se, zahrnuje i mnoho zbytné bolesti. Mě osobně libertariánství zbavilo právě potřeby tento „kompromis“ hledat.

Stát může platit i ty nejlepší profíky za největší peníze, a přesto nebude efektivní. Proč? Aby mohl být efektivní, musí být schopen to měřit. Jak? Nevíme. Počkáme, až někdo začně dělat to samé, a pak uvidíme, kdo to dělá levněji, rychleji, dává lepší služby. Tedy jinými slovy začne koknurovat. Můžeme mít tabulky, můžeme mít měření úderů na klávesnici, měřění přestávek nebo rychlosti programu, ale už tak nezměříme smysluplnost celého procesu – leda v konkurenčním prostředí.

Patologie je často vnímána jako porucha adaptace. Toto vymezení ovšem nemám rád, protože nelze spolehlivě určit, zda je nemocný vyšetřovaný, nebo je nemocná společnost, v níž se nachází: Společenské normy totiž na člověka v řadě případů kladou nerealistické, přehnaně specifické, nebo dokonce protikladné požadavky. Z tohoto důvodu rozhodně nepovažuji psychiatrické diagnózy za pádný důvod pro omezování svobody jednotlivce.

Typicky jde o případy, kdy je potřeba na někom vykázat činnost nebo donutit trestně nepostižitelnou osobu (často pod falešnou hrozbou zahájení trestního stíhání) k podání vysvětlení nebo k jiné zdánlivě nevinné spolupráci, která často mívá katastrofální důsledky pro někoho dalšího. Činnost může vykázat postupně: PČR, Státní zastupitelství, jedna až dvě soudní instance, Vězeňská služba, Prevence kriminality a Ministerstvo zdravotnictví (o tom více v jiné Stoce, která bude následovat). I v případě, že neexistují důkazy, může podezřelý, neporadí-li se s právníkem, vyváznout s podmínkou – to aby se nevykazovala činnost bez výsledků. V případě vazebního stíhání zase bývá tlak na alespoň podmínku proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – stát nemusí proplácet vazbu a obviněný je často rád, že se může vrátit domů k rodině, takže „z vděčnosti“ zaplatí i soudní výlohy.

Rád bych vznesl úvahu ohledně územního plánování v ankapu. Fandím myšlenkám anarchokapitalismu a často z pozice architekta přemýšlím, jak by fungoval rozvoj územní a tvorba prostředí. Absence centrální autority v tomto odvětví skýtá mnoho otázek a zatím se mi nepodařilo dohledat nějaký zdroj, kde by se tato problematika řešila. Obor architektury a urbanismu obsahuje obrovské množství nesmyslných plošných regulací, které se skrývají pod souslovím „veřejný zájem“, což je často dost abstraktní pojem, ale zároveň netvrdím, že něco takového úplně neexistuje. Při tvorbě územního plánu jsou zohledněna kvanta tzv. „veřejných zájmů“ a proces schvalování i pro malé město je něco neskutečně komplikovaného, co se táhne roky. Nicméně plánování rozvoje území, infrastruktury, ochrany ekosystémů apod. považuji za důležité. Problém je však v odlišných zájmech mnoha vlastníků. Beru v potaz aktuální stav, kdy malé město má tisíce vlastníků pozemků. Pokud by developer stavěl město na zelené louce, tak by vše mohlo fungovat velmi dobře.

Velkou moc získá ten, komu se podaří přesvědčit lidstvo, že existují diskrétní kategorie lidí, s nimiž je nutno zacházet odlišně. V takovém pojetí totiž práva mohou být udělována podle toho, komu náleží jaká podstata. Někdo je slabý a potřebuje pevnou vládu, zatímco někdo je ten privilegovaný. Může jít o „rasu“, náboženství, národ, pohlaví, třídu, věk, orientaci, (duševní) zdraví a mnoho dalšího. Proti esencialismu mám dvě námitky: Zaprvé, kategorie utváří člověk dle svých potřeb, jsou proměnlivé a jejich objektivní existenci nelze prokázat. Zadruhé, vlastnosti volně přecházejí i mezi těmito arbitrárními kategoriemi. Snažím se proto v rámci liberálního myšlení navazovat na nominalistickou tradici.

Po mnohých debatách jsem dospěla k tomu, že někteří lidé si nejsou vědomi své volby. Mnohdy říkají, že něco prostě musejí, že žádná jiná varianta není. Dle mého názoru to nedává logický smysl. Řekneme-li, že každý musí platit daně, ve skutečnosti to znamená, že kdo nechce mít problémy s berňákem nebo policií, daně platí. Existuje volba, jen jedna z možností je tak nepřijatelná, že ji daný člověk vůbec nevnímá.

Tento fenomén způsobuje například to, že diskutující „bez možnosti volby“ nedokáže chápat, co říká protistrana, protože nechápe, že pro někoho volba existuje. Zatímco jeden vnímá „musím“, druhý vidí i jiné možnosti. Díky tomuto zjištění mám s protistranou diskutující v módu „jsou věci, které musíš“ větší pochopení. Oni něco cítí, dává jim to smysl, ale nedokáží to popsat, případně si nedokáží přiznat, že reálně určitou volbu dělají. Možná Vás toto zjištění v diskuzích obohatí podobně jako mě.

Po delší době přináším další report o stavu darkmarketů. Událo se toho hodně. Bohemia a Incognito udělali exit scam. Nemesis byl seized (zabavený, zavřený vládou). Momentálně je pro mě nejdůvěryhodnější darkmarket Archetyp. Na ten přibyli další vendoři. Někteří prodávají kvalitní levné drogy, které posílají i z ČR (takže neputují přes hranice). Nejvíc mě oslovil návrat party Czech Airlines, která si během pár měsíců opět získala důvěru české komunity. Naleznete je právě na zmíněném marketu Archetyp. Pokud se chcete o tomto marketu dozvědět víc, doporučuji toto video.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o licencích a oprávněních.
Dnes vystoupím znovu; rád bych se totiž věnoval velice zásadnímu tématu – jak dojít k ankapu v praxi?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. května; vystoupí Pepa Tětek a bude mluvit – nepřekvapivě – o Bitcoinu.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

V duchu Bastiatova „Co je vidět a co není vidět“ přemýšlím nad různými aspekty zákazů u dětí. Často by u nás ve škole bylo jednoduché něco dětem nařídit či zakázat. Kupříkladu když nějaké dítě je agresivní vůči druhému dítěti, tak bych mohl jednoduše přijít a autoritativně mu přikázat, že tohle prostě dělat nebude. Následně bychom i viděli, že se to již neděje. Tohle je vidět. Co ale není vidět, je to, že se celá situace přesune jen někam jinam, mimo náš zrak a rozhodně se tím nevyřešila agrese daného dítěte. Naopak bychom mu tím ještě předali vzorec, že je v pořádku používat autoritativní zákazy, když se nám něco nelíbí. Agrese bude pak probíhat stále dál, jen bude probíhat tak, abychom ji neviděli. Proto volíme jinou cestu – s dítětem si povídáme a povídáme a povídáme.

Respektujeme, jaké je a pokoušíme se zjistit, co ho vede k agresivnímu chování. Vyžaduje to více času a úsilí než zákaz? Rozhodně ano, ale již se nám takto podařilo vyřešit nejeden konflikt. Tento přístup má z dlouhodobého hlediska daleko lepší výsledky a vždy se ukáže, že za chováním agresora se skrývá jen nějaké nepochopení či trauma z minulosti, které se touto respektující komunikací krásně rozplývá a léčí. Zákazy nevedou k řešení problému, ale jen k jeho přesunutí na jiné místo a často i k jeho zhoršení.

Problém nevidím tolik v ideji osvíceného diktátora jako ve vládě jako takové. Navzdory tomu však chci zdůraznit, že každý mocný člověk se k moci musí nějak dostat: Představu, že osvícený diktátor se prostě „přihodí“ v mocenském vakuu, považuji za absurdní, a čistě empiricky historie myšlenku osvíceného diktátora také zavrhuje, ať už jde o totalitní režimy nebo staleté absolutní monarchie drasticky bránící pokroku. Diktátor se ostatně tradičně dostává k moci díky dalším mocným lidem, jejichž zájmy hájí, jinak bude sesazen: Prosazuje zájmy oligarchie, na úkor průměrného občana, jenž se mu nemůže bránit. Nemůže si ani dovolit být příliš „osvícený“, ať už si pod tím představíme cokoli, neboť by to oslabilo jeho pozici. Oproti tomu na volbě a podpoře demokratického vládce se alespoň podílí větší množství lidí, tudíž je lehoulince „decentralizovaný“, a má jisté pobídky vládnout způsobem, jenž je poptávaný co nejširším množstvím lidí, navíc jeho zvůli zpomalují i jiné existující „demokratické“ instituce. Diktatura navíc podporuje kult osobnosti, zatímco opakovaná selhání demokratických vládců nás staví před otázku, jestli vůbec státní instituce jako takové mají nějaký přínos.