Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nemít GDPR, zlé korporace si dělají s našimi údaji, co se jim zlíbí, my to víme, ale stojí nám to za jejich služby, takže nemáme jinou možnost a jsme vykořisťování/zneužívaní/utlačování. Díky GDPR si zlé korporace dělají s našimi údaji, co se jim zlíbí, my o tom víme, ale stojí nám to za jejich služby, takže podepíšeme, že s tím souhlasíme a jsme chránění/informovaní. Ach jo…

Když se anarchokapitalisté vymezují proti tomu, aby stát něco provozoval či financoval, velmi často čelí výtkám, že jsou odpůrci té věci samotné (například když nechtějí, aby stát financoval umění, etatisté tvrdí, že jsou proti umění jako takovému); bohužel se ne vždy jedná o cílený argumentační klam, neboť dotyční velmi často skutečně nevidí rozdíl mezi „nechtít, aby lidé byli k něčemu nuceni,“ a „nechtít ono něco“. Přesto je dobrovolnost jedním z nejdůležitějších aspektů čehokoliv; mezi divadlem financovaným ze vstupného a dalších dobrovolných zdrojů a divadlem, které platí stát, je asi takový rozdíl jako mezi tím, když se pomilují dva lidé, již si tím vyjadřují svou upřímnou lásku, a mezi znásilněním. To se samozřejmě nesmírně liší morálně, což však zdaleka není vše; i z utilitaristického hlediska představuje donucení velký problém.

Proč? Kvůli nemožnosti ekonomické kalkulace; cokoliv je financováno dobrovolně, má tu vlastnost, že když to začne spotřebovávat tolik zdrojů, že by z nich lidé měli větší užitek než z té výsledné věci samotné, začne to generovat ztrátu a je třeba s tím něco dělat (změnit, zrušit…), zatímco když něco provozuje stát, není ani jak zjistit, jestli náhodou nejde o bohapusté plýtvání zdroji. Plýtváním lidé často označují stav, kdy například stát draze kupuje něco, co lze sehnat levněji; to je bezesporu pravda, nicméně daleko zásadnější otázka zní, zda má stát to „něco“ vůbec kupovat! Jak zjistíme, co přinese více užitku než zdroje k tomu potřebné? Inu, velmi jednoduše; necháme lidi, aby se rozhodli, zda si to dobrovolně pořídí, nebo ne. Co si tito dobrovolně nezakoupí, to jim zjevně nepřinese více užitku než zdroje, které za to musejí vydat; a co jim více užitku přinese, to si koupí. Laissez faire!

Přednášky, diskuze, promítání a samozřejmě i unikátní party. Už v pátek 26. dubna se uskuteční další Noc na Hollaru, letos s podtitulem Limity anarchie.
Současnost v sobě snoubí fúzi nekonečných možností a všudypřítomných bariér, což zákonitě vytváří chaos, ve kterém si každý z nás musí najít svůj vlastní řád. Letošní ročník Noci na Hollaru se vydá po pomyslné hraně na pomezí stávající společnosti a anarchie, aby tak uchopil alespoň některé z limitů určujících náš pohled na realitu.

Celá akce potrvá od 16:30 až do půlnoci; beseda se mnou potrvá 90 minut a začíná v 17 hodin.
Budu se těšit dnes odpoledne Na Hollaru!

V první řadě stát daní majetek, tedy něco, co už lidé nabyli za zdaněné peníze. Jedná se tedy o opakované danění. Další problém je v tom, že aktuální majetek nemusí vůbec korespondovat s příjmy, tedy člověk může mít například pozemky nebo dům, ale přitom je jeho příjem velmi malý a pak mu taková daň může zásadním způsobem ovlivnit rozpočet. Tento modelový příklad bývá relativně běžný na vesnicích, kde lidé vlastní například rodinné domy s pozemky nebo statky, ale kvůli ekonomicky nižší aktivitě v oblasti je jejich příjem nižší a daň se tedy promítne pro ně citelněji v jejich rozpočtu. Samozřejmě nejvíce to pocítí právě chudí lidé.

Nejzásadnější argument je ale ten, že daň z nemovitosti uměle navyšuje režijní náklady na využívání nemovitosti, která se poté promítne v ceně ekonomických aktivit, které jsou s danou nemovitosti provozovány. Například daně z nemovitosti zvyšují ceny nájmů, což přímo dopadá na chudé lidi nejen v podnájmu, ale dokonce to zdražuje i výrobky a služby, protože firmám se přes nájmy nebo vlastnictví tato daň promítá do nákladů.

Řešením je zrušení daně z nemovitosti.

Námitka, že vše nelze přepočítávat na peníze, je poměrně logickou odpovědí na snahy některých lidí ignorovat nepeněžní užitek nejrůznějších statků a uvažovat pouze jejich finanční přínos či poměr cena/výkon; naopak se však vůbec nejedná o logickou odpověď na závěry rakouské ekonomické školy, která též někdy přepočítává leccos na peníze, ale nikdy ne bez zahrnutí nepeněžního užitku a to s ohledem na veškerou subjektivitu hodnoty pro každého jedince. Jak tedy rakouská ekonomická škola převádí statky na peníze? Inu, cena čehokoliv se rovná vyšší z následujících dvou hodnot: První je nejvyšší nabídka, kolik je za ten statek někdo ochoten dát, druhá je pak nejnižší nabídka, za kterou je daný statek jeho majitel ochoten prodat; z toho pochopitelně mimo jiné plyne, že mohou existovat (a existují) věci, jejichž cena vyjádřená v penězích je nekonečná, což jsou však pouze ty, které někdo vlastní a neprodá.

Vlastní-li tedy někdo něco, co prostě není za žádných okolností ochoten prodat, je to v danou chvíli za peníze nesměnitelné; na druhou stranu všechny ostatní věci, se kterými je někdo obchodovat ochoten, na peníze „přepočítat“ lze a to velmi smysluplně: Cena statku je nejvyšší nabídka od možných kupců, případně nejnižší nabídka, za kterou vlastník prodá (vyšší z obou hodnot). Jedná se o volnotržní cenu a je do ní zahrnuto naprosto všechno – hodnota umělecká, emocionální, památeční, charitativní, prostě vše; jak je to možné? Inu, když někdo něco prodává či kupuje, zahrnuje do ceny své znalosti, emoce, lidskost, intuici a vůbec vše, čeho je schopen; a právě z toho důvodu nedává smysl argumentovat proti volnotržní ekonomice tím, že „některé věci nelze přepočítávat na peníze“ – jednající lidé na trhu „přepočítají“ na peníze právě to a pouze to, co lze, a to tak, aby zahrnuli i všechny nefinanční aspekty.

Všechny zákony jsou zbytečné nebo škodlivé. Vynucuje-li totiž zákon něco užitečného, znamená to, že lidé jsou ochotni zaplatit za takové služby, jaké zaručuje ten zákon, ať už jde o regulaci kvality či o ochranu vlastnictví. Lidé by si to tedy zajistili sami i bez státu. A pokud nevymáhá nic užitečného, je škodlivý.

Jistě znáte spoustu lidí, kteří na jednu stranu souhlasí s omezením nákladní dopravy ve městě, ale zároveň jim vadí platit více za zboží (jehož cena vzroste v důsledku takových omezení), případně podepíší petici proti stavbě obchoďáku či parkoviště místo parku, ale pak tam nakupují či parkují víc, než kdy chodili do parku, nebo jdou protestovat proti fabrikám znečišťujícím životní prostředí, ale pak stejně hojně nakupují a využívají jejich produkty; jednají tak proto, že si kolikrát sami neuvědomují souvislosti, což je naprosto v pořádku, nikdo nemůže vědět všechno. Co z toho ale plyne? Že ptát se lidí na jejich preference (nebo je o nich nechat demokraticky hlasovat) nepřináší výsledky odpovídající realitě; jejich skutečné preference nelze zjistit jinak než tak, že je necháme jednat na volném trhu – pouze činy, nikoliv slovy, člověk demonstruje, co mu skutečně přináší užitek.

Je tomu pár desítek let, kdy si mnozí lidé vydělávali jako ledaři; těžili led a prodávali jej lidem, aby tito mohli udržovat své potraviny v chladu. Pak přišla lednička; a díky ziskuchtivým kapitalistům se v Evropě i USA stala brzy dostupnou pro téměř každého, miliony lednic masově zaplavily domácnosti. Jenže… ledaři houfně přicházeli o práci; dnes už dost možná na celém světě není ani jeden. A například s obsluhou zdviží to není o mnoho lepší; kolik lidí přišlo o práci kvůli automatickým výtahům? Tak bych mohl pokračovat. Dávalo by však smysl v těch případech „chránit pracovní místa“? Ne! Je jedině dobře, že ledaři byli nahrazeni, jejich práce pozbyla smyslu a lidé mohou chladit potraviny lépe; dotyční pak šli místo obchodu s ledem dělat jiné věci, kterými přispěli společnosti. Zpětně téměř každý chápe, že je to tak správně; proč však tomutéž rozumí tak málo lidí, když jde o přítomnost?

Stát masivním způsobem reguluje telekomunikace. Dokonce kvůli tomu existuje Český telekomunikační úřad. Mnoho lidí namítá, že je to nutné, protože firmy v tomto oboru jsou velké korporace, které by si bez regulací dělaly, co by chtěly. Realita je ale taková, že státní zásahy nám všem zhoršují výsledné služby a mají negativní vliv na cenu.

Příkladem, jak státní zásah škodí převážně chudým lidem, může být stejná cena služeb v zahraničí (např. roamingu). Operátoři jsou zákonem donuceni mít jednotné ceny v rámci Evropské unie. Na první pohled se to může zdát dobré. Na druhou stranu to nutí firmy chovat se nějakým způsobem, který nemusí být ideálně ten, který vyžaduje zákazník a současně firma mu ho chce sama dobrovolně poskytnout. Cena za takové změny parametrů služby nejen opět ztěžuje vstup konkurence na trh, ale také rozkládá náklady na takovou regulaci i mezi lidi, kteří takovou službu nepotřebují, protože necestují.

Nejvíce regulace dopadá na chudé – nejen proto, že méně cestují a zrovna tato konkrétní regulace na ně přenáší náklady, ale i proto, že pak mají kvůli obecným regulacím daného oboru mnohem dražší služby s horším plněním. Nemluvě o tom, že z jejich daní se platí provoz úřadů a vymáhání často zbytečných regulací.

Řešením je liberalizace trhu, nebránit vzniku konkurence a aktivně odstraňovat zákonné bariéry pro vstup na trh.

Mnozí z nás berou reklamu jako nutné zlo, někteří ji dokonce chtějí omezovat či zakazovat a tvrdí, že svět by byl bez ní lepším místem, navíc se jim nelíbí, že za reklamu v konečném důsledku platí zákazník; proč tedy reklamu nepostavit mimo zákon? I když pomineme morální důvody, má reklama mimo jiné i informační přínos pro všechny, kdo jsou jí vystaveni; vždyť jak jinak bychom se orientovali v nepřeberné nabídce zboží, kterou nám kapitalističtí podnikatelé nabízejí? Už i jen sdělení na obalu výrobku, případně libovolná informace o produktu kdekoliv, je formou reklamy. Bavíme se tedy jen o míře; ale jak určit tu správnou? Inu, nechme firmy, nechť si konkurují na volném trhu; kdo bude dělat reklamy příliš mnoho, bude také přespříliš utrácet, čímž ztrácí svou konkurenceschopnost; právě fakt, že náklady na reklamu se promítají do konečné ceny zboží, je důvodem k redukci jejího množství.

Často čítávám argument, že anarchokapitalisté chtějí vnutit ostatním svá pravidla. Jediné, co však chtějí trestat, je porušování vlastnického práva. To je ale zakázané i dnes! Pro běžné osoby se na tom tedy nic nezmění. Pouze nechceme porušovat tato práva v zájmu vymáhání jiných umělých pravidel státy.

Občas se můžeme setkat s tvrzením etatistů, že bez státu a veřejných rozpočtů bychom neměli ani pouliční osvětlení; pravdou je, že tam, kde by se na něj lidé složili, by veřejné osvětlení bylo, zatímco jinde nikoliv. Je to ale špatně? Ne; právě naopak. Tam, kde si lidé veřejné osvětlení pořídí dobrovolně, z něj evidentně mají větší užitek, než kdyby zdroje potřebné na jeho vybudování využili jinak; naopak tam, kde se na něj nesloží, dávají jasně najevo, že mají pro ty zdroje lepší využití (jinak by dobrovolně vystavěli osvětlení), takže je pro ně lepší možnost jej tam nemít (a místo toho mít něco jiného). Zde často přichází oblíbený argument o černých pasažérech – lidé budou méně motivovaní platit, když vědí, že se mohou „svézt“ na tom, že za ně zaplatí ostatní; to je skutečně pravda, vyloučit někoho ze spotřeby veřejného osvětlení lze jen velmi přetěžko.

Je to však důvod k násilnému vybírání zdrojů? Kdyby byl, lze tak obhájit násilné vybírání zdrojů na cokoliv jen proto, že tam existuje černé pasažérství, případně nějaký jiný objektivní (fyzikální a povahou světa daný) důvod, proč danou věc zdražuje nějaká externalita. Nevylučitelnost ze spotřeby je vlastnost daného statku, která jej činí dražším – podobně jako třeba bažina na nějakém pozemku zdražuje cenu stavění na onom místě, černé pasažérství zvyšuje (pro platiče) cenu veřejného osvětlení; ano, kdyby byly podmínky jiné (země suchá či černé pasažérství lépe řešitelné), dané statky by byly levnější, což však (ani v jednom případě) není důvodem k násilnému donucování lidí to platit, když dobrovolně zájem nemají – onen statek bude stále přinášet méně užitku, než kolik by přinášely lidem ty zdroje, které za něj zaplatili (kdyby tomu tak nebylo, zaplatí dobrovolně).

Existuje jakási hra na OSN, jíž se účastní studenti z celého světa. Nedávno měla jedna taková modelová OSN (MUN) zasedání, kde usoudili, že zásadním problémem dneška je neuznávání odlišných postojů. Nedivím se jim, i když s velkou pravděpodobností tato jinak dobře míněná slovo budu chápat velmi odlišně.

Demokracie je konflikt. Konflikt mezi postoji většiny a postoji menšiny. Postoje většiny zcela demokraticky vyhrávají volby, aby mohly přetlačit postoje menšiny. Jak uznává většina postoj menšiny? Neuznává. Může se zaklínat různými gumovými ustanoveními o tom, že práva menšin jsou chráněna, ale ve skutečnosti je jen čistě na té většině, zda se těmito pravidly bude řídit, nebo nikoliv, a co různým menšinám milostivě dovolí. Různé menšiny tedy trpí různými škodlivými zásahy různých většin.

Nejméně respektovanou menšinou v demokracii je jednotlivec. Demokracie neuznává jeho autonomii, neuznává jeho názory na vedení vlastního života, neuznává jeho zásady, neuznává jeho problémy, neuznává jeho nápady, neuznává jeho rozhodnutí, neuznává jeho svobodu. Každý z nás je jednotlivec, každý z nás má své odlišné postoje.

Jednou tito studenti možná dojdou k tomu, že právě demokracie (i ostatní systémy vlády) je zdrojem mnoha zbytečných konfliktů z neuznaných postojů. Vyhlížím ten den s nadějí.

Stát reguluje masivním způsobem finanční trh, od bankovních služeb až po investiční fondy, burzy nebo směnárny. Zastánci regulací obvykle argumentují ochranou spotřebitelů a zajištěním bezpečnějšího prostředí pro lidi využívající služby na finančních trzích. Ve výsledku je ale takto přeregulované prostředí kontraproduktivní a nejvíce na něho doplácí chudí lidé.

V první řade kvůli obrovským formálním nárokům na poskytovatele těchto služeb klesá konkurence a rostou náklady na plnění regulatorního rámce, což má za následek vyšší náklady na provoz služeb. Nízká konkurence vede k horšímu plnění a nutnost splňovat regulace odráží náklady v konečné ceně služeb. To nejvíce dopadá na chudé lidi, kteří kvůli tomu mají například dražší pojistné smlouvy, horší úroky, horší kurzy nebo menší zhodnocení investičních fondů.

Další zásadní negativum spočívá v tom, že dané regulace v kombinaci s postojem státních institucí můžou v lidech vyvolávat falešný pocit bezpečí a chybějící obezřetnost je pak vytrestá. Takovéto chyby nejvíc dopadají právě na chudé lidi, kteří jsou nejcitlivější na finanční ztráty nebo horší plnění pojistek.

Řešení je co největší deregulace trhu, aby mohla vznikat dynamicky konkurence a odstranily se zbytečné náklady. To povede ke zlevnění služeb a lepšímu plnění. Z dlouhodobého hlediska budou vznikat služby, které můžou mnohem lepším způsobem reflektovat to, co lidé skutečně chtějí a nebudou omezené zbytečnou legislativou. Lidé budou mít také širší paletu služeb, včetně služeb, které třeba teď ani není možné poskytovat.

Regulace jsou většinou obhajovány tím, že jimi stát chrání slabé; nyní ponechme stranou, zda je násilné vynucování takové ochrany morálně ospravedlnitelné a pojďme se podívat na její konkrétní dopady na malé, velké a obrovské firmy. Velká firma má své účetní i právní oddělení, které se mohou novými regulacemi dle potřeby zabývat a upravit procesy ve firmě tak, aby regulacím vyhovovaly. Obrovské firmy mají (krom výše uvedeného) často ještě lobbisty a další prostředky, jimiž mohou působit na zákonodárce a vážně nepříjemné, drahé či ohrožující regulace zablokovat. Malé firmy však žádnou z výše uvedených možností nemají a každá regulace jejich podnikání pro ně může být potenciálně likvidační, případně velmi bolestivá. Tato ochrana jedněch slabých tedy v konečném důsledku jen ohrožuje jiné slabé a to často velmi zásadně; prosím, nezapomínejme na to.

Dnes mi jedna paní v diskuzi na FB dala zajímavý podnět k zamyšlení. Argumentovala potřebu státu tím, že se historie často opakuje. Kdybychom nad sebou neměly tu vládu, tak bychom zešílely, postřílely se, lidé by byli chudí a nikdo by se o ně nepostaral. Což mě vedlo k zamyšlení; proč to tak je? Opakování historie je bezpochyby zapříčiněno tím, že se opakují ty stejné chyby. Napadlo mě, co měli všichni lidé společného už od pradávna? Vždy, někdo někomu vládl silou. Nemůže být tento fakt, příčinou právě té opakující se historie?

Milý čtenáři, zajímal by mě Váš názor na to, jestli dává smysl založit politickou stranu, která by měla za úkol být proti novým zákonům (znemožňovat jejich prosazení). A kdo z Vás je pro a kdo proti prosazovat Ankap politickou cestou?

Jsem svobodomyslný člověk, ale nejsem demokrat. Jsem zastáncem toho, co bych označil za všelidové hlasování peněženkou.
• Hlasování peněženkou je svobodné hlasování, protože každý hlasuje za sebe, ne za ostatní. V demokracii většina přehlasovává menšinu, takže vlastně hlasuje za ni, a tudíž ji nelze považovat za svobodné hlasování.
• Hlasování peněženkou je zodpovědné hlasování, protože každý pocítí na sobě následky vlastního rozhodnutí. V demokracii pociťujeme následky rozhodnutí úplně cizích lidí, a za své rozhodnutí se nikomu nezodpovídají.
• Hlasování peněženkou uspokojuje reálné hmotné potřeby. Demokracie uspokojuje potřebu ovládat či být ovládán.
• Hlasování peněženkou je rychlé, zboží či službu mám obvykle okamžitě nebo během pár dní. Demokratickému hlasování trvá měsíce i roky, než svůj výsledek uvede do praxe.

Hlasování peněženkou funguje všude tam, kde tato svoboda hlasovat není upřena. A funguje skvěle. Je nějaký důvod upírat lidem tuto svobodu? Je nějaký důvod chtít, aby si lidé nemohli najít produkty a služby lépe odpovídající jejich potřebám než ty státem nařízené či vnucené? Pojďme zlepšit kvalitu života. Šiřme myšlenku všelidového hlasování peněženkou.

Dostupné bydlení je velmi důležitým parametrem spokojeného života lidí, proto se stát v některých lokalitách snaží situaci dostupného bydlení řešit skrze obecní byty a (nebo) regulované nájemné. Opatření se na první pohled zdá prospěšné pro sociálně slabé a chudé lidi, ale ve výsledku na ně může mít z dlouhodobého hlediska spíše negativní dopady.

V první řadě je potřeba na takovouto politiku mít zdroje a ty se vezmou z daní - tedy vezmou se lidem a to zpravidla i těch chudým, kteří je potřebují na uspokojení svých potřeb. Tyto zdroje jsou přerozděleny, což samo o sobě nese svoje náklady. Nakonec jsou investovány do toho či onoho politického programu na podporu dostupného bydlení. Velmi často je ale takové dostupné bydlení velmi drahé, jen náklady nenese přímo ten, kdo v nich bydlí. Dále takováto politika přitahuje korupci a nakonec v bytech vůbec třeba nebydlí lidé, kteří by byli skutečně chudí, ale určitá skupina lidí, kterou reprezentace, která tvoří danou politiku zrovna podporuje – policisté, úředníci nebo někdo jiný.

Další problém je narušování tržního prostředí. Establishment komplikuje výstavbu nových bytů nesmyslnými regulacemi a byrokratickou zátěží. Místo deregulace a tedy snížením nákladů na výstavbu nových bytů, které by se projevily v nižší ceně nájmů a lepší dostupností bydlení, se snaží problém sanovat z druhé strany tím, že lidem vezme víc peněz, které neefektivně prohospodaří.

Řešení problematiky je nezavádět podobná opatření a snažit se naopak odstraňovat veškeré problémy, ve výstavbě nových bytů, jako je byrokratická zátěž, různá povolení, rigidní územní plánování a podobně.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo polycentrické právo (doporučuji zejména libertariánům).
Dnešním tématem budou nejrůznější etické aspekty v medicíně; a přednášet bude Tereza! Uslyšíte od ní o potratech, eutanazii, povinném očkování, prodeji orgánů; a budete moci klást otázky či oponovat…
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 1. května; budeme si povídat o opomíjené ekonomické kalkulaci.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

…nestálo by snad za to, vzdát se trochy té svobody?

To je argumentace, se kterou se můžeme často setkat ve veřejných debatách, například ze strany odpůrců civilního držení palných zbraní. Je pravda (i když ne tak úplně, ale to je mimo téma), že kdyby nás například stát přinutil k odevzdání našich zbraní znamenalo by to snížení počtu úmrtí spojených s nehodou při střelbě na nulu, protože by toho jednoduše nikdo moc nenastřílel. Životy tedy byly zachráněny a etatisté se mohou poplácat po zádech. Ale životy všech, kteří jsou teď “chráněni” jsou najednou o něco horší, smutnější a nudnější. Vzali jste jim totiž tu radost ze střelby, kdy člověk cítí ten skvělý pocit jak se pažba pušky mohutně opře do ramene, z hlavně vyšlehne proud horkého plynu a dobře mířená olověná střela rozezní ocelový terč. Konzistentní aplikací stejné logiky jste vzali motoristům radost z rychlého auta, chovatelům exotických zvířat radost ze zkrocené síly majestátního lva, parašutistům radost z nezkrocené rychlosti pádu a tak dále. To vše samozřejmě ve jménu záchovy lidského života - toho nejcennějšího, co máme.

Vidíte ten problém? Naše životy, a obzvlášť potom ty jeho aspekty, na které rádi vzpomínáme, jsou plné rizika. Jaké by ale byly bez něho? Pusté, prázdné a nudné. Jednání je tím, co dělá z přežívání žití, ale také tím, co do něj nevyhnutelně vnáší nebezpečí. Například: Chcete jít s přáteli na večeři, ale co když vás srazí auto! Každý člověk na základě dostupných informací vyhodnocuje riziko a zvažuje, jestli očekávaný zisk (zdaleka ne nutně ve smyslu hmotný či dokonce finanční zisk) z jednání je tomu úměrný, takže v předchozím příkladu zvažujeme, jestli je očekávaná zábava a dobrá atmosféra s přáteli dost hodnotná na to, abychom riskovali nehodu na silnici. Někteří z nás usoudí, že ano a s přáteli vyjdou - třeba budou mít skvělý večer, ale třeba je auto skutečně srazí; a někteří z nás usoudí, že ne - jejich večer bude dost možná o něco nudnější, ale zato bezpečnější; obojí je zcela v pořádku a nikomu by žádná z možností neměla být nucena.

Nedejte se tedy snadno zlákat líbivými a přesvědčivými výkřiky po “záchraně životů” a nechte ostatní rozhodovat o tom, jak chtějí nakládat se svým životem tady na Zemi.

Vyslyšel jsem hlasy kritiků a uznal, že mám příliš radikální názory, kterými nikoho nepřesvědčím, ale naopak spíše odradím; a protože chci dělat něco dobrého pro lidstvo, navíc pořádek musí být, rozhodl jsem se vstoupit k policii. Sice ještě nevím, jestli půjdu na finanční, počítačovou kriminalitu nebo protidrogové, každopádně budu muset shodit dredy a smazat své stránky včetně Stok, abych měl lepší kádrový profil. Lepší svět musíme budovat zevtniř, ne zvenku xD