Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Volby se blíží, což se začíná projevovat i v mezilidských vztazích – jsou toxičtější, diskuze vyhrocenější, hádky ostřejší a pro větší malichernosti – co by se loni přešlo, je letos průser. Proč? Protože lidé mají strach – z návratu komunistů, z Babiše, z pokračování Fialy, z nástupu progresivistů… Bojí se. I já se bojím, co přijde po volbách – čekám posun k horšímu. Občany v demokracii neohrožují jen politici, ale i jejich voliči – včetně těch z řad příbuzných, přátel, známých (a samozřejmě náhodných internetových profilů). Nebýt voleb, mohli by se normálně bavit, teď se však vzájemně ohrožují. Z kamaráda se stává nepřítel. Takové jsou dopady demokracie na mezilidské vztahy.

Strany končící vlády ČR volilo pouze 21 % obyvatel. Vláda dokonce nedostala ani většinu platných hlasů. Přesto má pohodlnou většinu v parlamentu.

Odbory jsou z definice kartel – jedná se o dohodu různých aktérů na straně nabídky (v tomto případě prodejců práce – zaměstnanců) o tom, za jakou cenu (mzdu) a za jakých podmínek budou nabízet svůj produkt (práci). V každém kartelu existují incentivy dohodu porušit – zde například získat lepší plat, když bude zaměstnanec pracovat více hodin, než kolik stanovil odbor. Nelze být konzistentně proti kartelům a zároveň pro odbory.

Již renesanční filozof Michele de Montaigne v eseji O pedantismu naléhavě popisuje jisté limity vědeckého poznání: „Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrnko v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnout mají jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru.“

Navzdory tomu je právě na vědě v konečném důsledku postaveno nezměrné množství výdobytků moderní společnosti. Otázkou nicméně zůstává: Proč naše utrpení setrvává? Dle kritiků dílčí vědecké metodologie nás věda dokonce může vést na scestí skrze přílišný redukcionismus či patologizaci lidského jednání. Věda zároveň nedokázala svými poznatky předejít nebo predikovat 20. století válek. Replikační krize v humanitních oborech navíc naznačuje, že v některých ohledech snaha o fragmentaci reality skrze experimenty nemusí přinášet spolehlivé výsledky. V tomto ohledu se mi zdá, že vědě se nedaří překlenout jistou spirituální krizi, proklamovanou již v 19. století například Friedrichem Nietzschem.

Z libertariánské perspektivy dává smysl poukazovat na to, že věda nepředstavuje apriorně pozitivní hodnotu: posuzovat je třeba vždy komplexně dílčí oblasti výzkumu, společně s jejich rozmanitými důsledky. Prevalentní financování vědy z veřejného rozpočtu tento problém může prohlubovat, neboť bez tržních mechanismů lze hůře rozlišit, které z vědeckého bádání skutečně vytváří užitek. Řešení společenských problémů musí přicházet ze smysluplných iniciativ z mnoha stran, zatímco představa úzké skupinky lidí, která tyto problémy vyřeší, může být zjednodušující. Právě v posilující svobodě i narůstajícím pocitu společenské odpovědnosti spatřuji naději, skrze niž lze překonat i problémy, na které věda samotná je krátká.

USA začínaly téměř jako ankap: nízké daně, zbraně, důraz na soukromé vlastnictví, minimální stát. Dnes? Byrokracie, šmírování, daně, regulace, armáda po celém světě. Co se pokazilo? Stát má tendenci růst. Každá válka, krize nebo „výjimečná situace“ poslouží jako záminka, proč potřebujeme o trochu víc státu. A jakmile se jednou rozroste, málokdy se zmenší. Vzniká síť závislostí – lidi, firmy i instituce se na stát navážou a už bez něj nechtějí fungovat. Pokud i ten nejlibertariánštější start skončí jako dnešní Amerika, co to říká o dlouhodobé udržitelnosti anarchokapitalismu? Je reálně možné dlouhodobě udržet svobodu bez toho, aby se časem nezrodil nový stát? A pokud ne – co s tím?

Osobně vnímám státní školství jako určitého nepřítele individualismu. Je to místo, kde vám celé roky vtloukají do hlavy, že musíte myslet a chovat se určitým způsobem, jinak je to špatně. Pokud vám nesedne systém frontální výuky nebo rozvrh, kdy se po hodinách přeskakuje od jednoho tématu k jinému či vám nevyhovuje systém učení založený na memorování obrovské spousty informací, hned jste označeni za vadný kus, který naprosto selhal a nikdy z něj nic nebude. Tu máš pětku na vysvědčení! A přitom s daným člověkem nemusí být vůbec nic špatně. Může mít jen jiný styl myšlení a jiné potřeby, které ovšem prostě nejsou kompatibilní s tím, jak školy fungují.

Často slýcháme, že studenti jsou neustále drzejší a drzejší, dovolují si víc a víc, za což může ta dnešní liberální výchova. O chování učitelů se tak moc nemluví… Osobně jsem viděl, jak učitel vzal studijní index jednoho studenta, hodil s ním o zeď a řval na něj, že jej nakope do anusu – a to jen proto, že si ten student do indexu zapomněl napsat datum. Učitelům uniká, že jsou poskytovatelé služby, za kterou si platíme. Kdyby se takto ke mně třeba chovala servírka v restauraci, hned by ji vyhodili.

Do jisté míry rozumím kritice superbohatých za jejich nepříliš sociálně uvědomělý způsob využití jejich bohatství. Mobilní telefony, automobily, ale třeba i potrubí s teplou vodou, či toaletní papír jsou však příklady toho, jak se z původně luxusních statků mohou stát statky běžně dostupné, je-li to trhu umožněno. Jsou to právě sobecké prvotní investice superbohatých, co těmto statkům jednak dává vzniknout, ale také časem zefektivní proces jejich produkce natolik, až se, ku prospěchu celé společnosti, zvýší jejich dostupnost. Jelikož chudoba je výchozí stav lidstva a inovace jsou zpravidla v relativním smyslu drahé, obávám se, že stanovení horní hranice na množství soukromého bohatství a omezení způsobů jeho využití – jak navrhují zastánci Nerůstu – by nám jednak znemožnilo se od výchozího stavu chudoby nadále vzdalovat, ale také zbrzdilo pokrok jako takový.

Nejoblíbenější kritika školství spočívá v tom, že chce po studentech, aby se drtili učivo zpaměti jako básničku. Tento fakt je neustále kritizován ze všech stran. Já si však myslím, že to stále není dost. Už jen proto, že to jde prostě proti přirozenému fungování mozku – lidé si nepamatují informace, které nepoužívají často a pravidelně. Nebo třeba i proto, že to vyloučí lidi, co jsou sice chytří, ale nemají dostatečně dobrou krátkodobou paměť. Spousta učitelů o učení zpaměti navíc lže. Říkají: „Já nechci, aby ses to učil zpaměti, já chci, abys tomu fakt porozuměl.“ Ale když pak do testu nenapíšete slovo od slova, co požadovali, ihned vám to škrtnou a sníží váš počet bodů. Není divu, že mnoho studentů na to kašle a stejně to opíšou z taháků.

Zajímá Vás debata anarchisty s centrálním bankéřem o výhodách i nevýhodách Bitcoinu a fiatu? Pokud ano, doražte v 18 hodin do Kavárny Na Boršově!

Ve státním školství jsem se setkal s jevem, který jsem pojmenoval živá tiskárna. Na střední jsem měl učitelku na marketing, která měla poznámky napsané v počítači ve Wordu. Ty si vytiskla na papír, přišla do třídy a celou vyučovací hodinu z toho papíru diktovala, zatímco my jsme si to museli přepisovat do sešitu. Tím z nás udělala takové živé tiskárny – tiskli jsme si ručně to, co měla papíře. Jednoho dne jsem se jí zeptal, proč nám ten wordovský soubor nedá někam na stránky školy, že bychom si to vytiskli a nemuseli bychom si to přepisovat celou hodinu, načež mi odpověděla: „A co bychom pak v těch hodinách jako dělali?“

Říká se, že hlavním úkolem školství je připravit nás do života. Když jsme u toho – také se v životě musíte ptát lidí, jestli smíte na záchod nebo se napít? Ale budiž. Nedávno jsem zjistil, že existuje něco, co se nazývá „executive dysfunction“ – pokud neustále všechno všude zapomínáte a zjistíte až v sámošce, že jste si nevzali peněženku nebo že jste si zase zapomněli vzít léky, možná tím trpíte. Proč jsem o tom nikdy neslyšel ve škole? A nejen neslyšel – dokonce mě za symptomy trestali. Zapomínal jsem úkoly? Pětky a důtka třídního učitele! Co na tom, to nedělám schválně? Nebylo by lepší, kdyby mě škola třeba naučila, jak nezapomínat? Vysvětlila mi, jak zlepšit time-management, jak organizovat projekty, jak fungují todolisty nebo checklisty, pomodoro či jiné techniky?

Dnes je tomu na den přesně deset let od otevření Stok Svobodného přístavu; v roce 2015 šlo o webík s několika autory a návštěvností z pár tisícovek zařízení měsíčně (dnes má stovky autorů, návštěvnost z tisíců unikátních IP adres každý den a desetitisíců za měsíc). Vytvořil jsem tohle místo, aby sem mohli libertariáni házet své myšlenky (kratší než třeba článek pro Mises.cz) a diskutovat o nich; jednalo se o první projekt Svobodného přístavu, jenž tehdy ještě ani neexistoval (a své jméno později získal právě dle Stok). Rád a často jsem tehdy říkával, že život má větší představivost, než si nosíme ve svých snech; a opravdu – kdyby mi někdo řekl o Studiu, celém Kanálu, přednáškách i Konferencích, Ježku a dalších projektech s dosahem na statisíce lidí, nevěřil bych. Přesto se to nejen děje, ale hlavně mě to neustále motivuje k další tvorbě; pracuji na další knize, dokumentu o zločinech bez obětí a přípravě velkého anarchoagoristického vystoupení.

Za to všechno jsem vděčný svým blízkým, spolupracovníkům, ježečkům, ale také Vám všem, kdo tu pořád jste, konzumujete a sdílíte obsah, pomáháte, komentujete, reagujete, dáváte zpětnou vazbu a v neposlední řadě financujete náklady na platy (byť máme i úžasný tým dobrovolníků), pronájmy, benzín, techniku a další výdaje, za což z celého srdce děkuji; bez Vás by z toho všeho vznikl jen zlomek. V Česku žije jedna z nejaktivnějších libertariánských komunit; povědomí o nás (i o anarchii) se šíří a naše počty rostou (byť jsme pořád minorita – leč za posledních deset let zatraceně početnější). Pojďme společně dál objevovat, tvořit, vést mírumilovný dialog a snažit se o nejlepší verze sebe; a nezapomínejme, že svoboda se nedává, svoboda se bere – tak si ji pojďme vychutnávat plnými doušky.

Často slýchám, že by školy měly učit více kritického myšlení. Ponechme teď stranou, že ta představa je naprosté sci-fi a státní školství nic takového naučit samozřejmě nedovede. Největším problémem je, že lidé, co tohle říkají, si lžou do kapsy. Ve skutečnosti nic jako kritické myšlení nechtějí. Je to jen jinak zaobalené: Chci, aby si všichni mysleli to, co si myslím já. A jak by to vypadalo v praxi? Kdyby učitel, který je například velký fanoušek EU, měl studenta, který by byl vyhraněný euroskeptik silně přesvědčený o nutnosti vystoupení ČR z EU, pochybuji, že by ho takový (typický) učitel pochválil za jeho kritické myšlení, vlastní názor na věc, toužil si vyslechnout jeho argumenty a vést civilizovanou diskuzi. To těžko. Spíš by mu napařil nějakou práci navíc, či dokonce trest…

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v podniku The Grail se Teri zabývala rekonstrukcí (či dekonstrukcí) státu.
Dnes budu mluvit o (ne)poslušnosti; a to naposledy v podniku The Grail.
Všichni jste též zváni na příští přednášku o kapitalismu coby zrcadle (společnosti), která by se měla konat 1. října; a přesouváme se do LibertyLoftu!
Dnes večer se na Vás těším naposledy v podniku The Grail – jako vždy v 19 hodin!

Víte, co je největším problémem státního školství? Pochopitelně to, že je státní. Ale zajímavou věc, kterou bych rád vypíchl, je posedlost byrokracií. Pro učitele je obvykle nejdůležitější mít správně vyplněný klasifikační arch, posbírané seminárky, protokoly a jiné. Když vidíte dva studenty bavit se v MHD, téměř nikdy neřeší učivo. Neřeší, co se učili v biologii, ekonomii a podobně. Vždycky řeší jen známky, za kolik kreditů je ten či onen test a kolik jich potřebují, aby prošli, nebo kolik stran má mít ta či ona seminárka. Ostatně na mnoha školách se první dny na začátku každého školního roku či semestru ani neučí a místo toho se jen řeší byrokracie, stojí se fronty na potvrzení o studiu a vyřizují se různé hovadiny kolem… Jak tohle asi ovlivní budoucí život studentů?

Dnes začíná školní rok; a s ním bohužel i další pravidelná vlna donucování eufemisticky nazývaná povinná školní docházka. Kdyby si jakýkoliv jiný subjekt než stát dovolil vyhrožovat násilným odebíráním dětí rodičům, kteří se je rozhodnou vzdělávat jinak, než tento subjekt nařizuje, považovali bychom to za zcela nepřijatelné. Proč tedy drtivé většině lidí připadá správné, aby OSPOD odebíral děti rodičům jen proto, že je vzdělávají v rozporu s představami MŠMT, a to i v případech, kdy nedochází k žádnému týrání či zanedbávání? A jaké edukační modely mimo rámec naší legislativy vůbec existují?

Protože svobodné vzdělávání považuji za klíč ke svobodné společnosti, začal jsem působit v Ježku bez klece – dle mého názoru nejméně nesvobodné škole v ČR; tam jsem pochopil, že ještě nebezpečnější než indoktrinace státní propagandou je poslušnost, které učíme děti odmalička. Právě té věnuji i zářiovou přednášku ve středu v 19 hodin v podniku The Grail; a hned další den – ve čtvrtek – na livestreamu Studia Svobodného přístavu budeme o (ne)svobodném vzdělávání mluvit s Emou.

Letos to vyšlo tak, že ve stejný den Stoky obnovují svůj standardní provoz; a se Stokami i celý Svobodný přístav. Prosíme tedy všechny autory o zasílání textů do Stok; a kohokoliv o případnou finanční podporu našich dalších aktivit (a že jich teď je – na livestreamu nějaké nové představím).