Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Přijďte zítra v 9 hodin na adresu Jungmannova 28/17, Praha 1!

Nedávno tomu bylo v mém životě již po čtvrté, co mi nějaký komunista (pokaždé jiný), s nímž jsem vedl diskusi, tvrdil, že v důsledku zisků, jichž dosahuje každý podnikatel v řetězu výroby (tedy například těžba – zpracování rud – výroba součástek – skládání výrobků), jsou všechny produkty pětinásobně předražené, takže kdyby byla výroba znárodněna, bez těch zisků by byly dostupné za pouhých dvacet procent dnešní ceny (a protože všichni říkali stejné číslo, předpokládám, že si to někde přečetli, ale nenašel jsem kde); nebudu vysvětlovat, proč je to nesmysl, což jsem už beztak učinil jinde, ale zeptám se: Je-li tomu skutečně tak, proč místo znárodňování prostě nevytvoří socialisté v rámci volného trhu podniky bez zisků, jež budou produkovat zboží pětkrát levněji a nerozdrtí tím kapitalistickou konkurenci na prach, dokáží-li lidem dodávat zboží o tolik lépe než nenasytní kapitalisté?

Politici (a nejen oni) nás rádi přesvědčují o škodlivosti šedé ekonomiky; prý poškozuje společnost, která kvůli ní chudne, neboť lidé platí státu méně daní. V první řadě bych rád podotkl, že stát a společnost jsou dvě různé věci; zatímco společnost jsme my všichni, stát je parazitující entita, která vysává ty produktivní z nás. Především ale v důsledku šedé ekonomiky žádné peníze nikam „nemizí“; sice s nimi nemůže nakládat stát, ale zůstanou v peněženkách lidem. Když tedy ministr financí mluví o tom, o kolik peněz „přicházíme“ kvůli šedé ekonomice, ve skutečnosti to pouze znamená, že ty zdroje neutratí on (parazit), nýbrž my (hostitelé); to rozhodně není špatně, ba naopak – my víme mnohem lépe, jak naše peníze utratit, než nějaký papaláš. Nemluvě o tom, že i kdybychom nevěděli, jedná se o náš majetek a je jen naše věc, jak s ním naložíme; každý svého štěstí strůjcem, strojvůdcem i strojvedoucím.

Je stát garantem soukromého vlastnictví? Rozhodně se za něj prohlašuje; a do určité míry jím vskutku také je. Konkrétně do té míry, že se snaží pro sebe vynutit monopol na porušování vlastnických práv ostatních, v rámci čehož potírá ostatní subjekty, když zkoušejí dělat totéž; takže ano, stát chrání soukromý majetek lidí – leč pouze proti jiným lupičům než právě státu. V důsledku toho, že si stát tuto funkci uzurpuje, mnozí dokonce věří, že bez něj by soukromé vlastnictví vůbec neexistovalo; to je však hluboký omyl, neboť lidé si začali přivlastňovat věci nejspíše dávno před vznikem států (již pračlověk používal primitivní nástroje), nemluvě o tom, že ani v dobách a místech, kam moc státu nesahala (například USA v době kolonizace či Island v raném středověku), institut soukromého vlastnictví nezanikl. Nenechme se tedy mýlit – vlastnická práva nemusejí být vymáhána státní mocí.

Svobodný přístav a CEVRO Institut pořádají konferenci, jež se koná již tuto sobotu a jste na ni srdečně zváni. Cílem konference je naučit posluchače rozpoznávat příchod totalitního režimu dřív, než bude pozdě. Ankap nebude primárním tématem, byť mezi řečníky jsou i nějací anarchisté; přednášky se však rozhodně nebudou opírat o znalosti žádných libertariánských děl či dokonce rakouské ekonomické školy, takže se účasnit může naprosto kdokoliv (je vyloženě žádoucí, vezmete-li s sebou své přátele, známé či rodiny). Používáte-li facebook, můžete se tam na konferenci zaregistrovat, ale hlavně si přečíst medailonky řečníků; v opačném případě se můžete zaregistrovat na webu konference.

Někteří lidé se ještě dnes domnívají, že potřebujeme stát, aby byly dodržovány technologické normy; jeden socialista mi v naší nedávné diskusi dokonce řekl, že bez stát bychom ani nezašroubovali šroubek, protože závit by měl jinou šířku, sklon a profil zubu. Proč je příklad se šroubkem absurdní, nejspíše každý chápe na první pohled: Nedává ekonomický (ani logický) smysl vyrábět šroubek, nevím-li nic o závitu (to už raději vyrobím obojí). Ale vezměme to tvrzení jako metaforu; co normy pro složitější technologie? Je-li nějaká norma dobrá, svobodným lidem na volném trhu se vyplatí ji dodržovat; výrobce chce prodat své výtvory, což se mu nebude dařit, když je kupující nebudou schopni používat (například proto, že nezašroubuje šroubek xD). Mnoho internetových protokolů, čárové kódy, platební karty, USB a bezpočet dalších – to všechno jsou normy, které vznikly bez státního donucení…

Libertariánům bývá občas vyčítáno, že jsou samozvanými „odborníky na všechno“, kteří trpí nedostatkem pokory, když tvrdí, že volný trh dokáže vše, co nyní zajišťuje stát, poskytnout lépe a k větší spokojenosti lidí; stojí však za těmito tvrzeními skutečně nedostatek pokory? Osobně si myslím, že je tomu právě naopak: Libertariáni nevěří, že může existovat nějaký centrální plánovač (politik, úředník, případně více takových), který by o záležitostech lidí dokázal rozhodovat lépe než oni sami; libertariáni jsou – na rozdíl od etatistů – dostatečně pokorní na to, aby si nemysleli, že vědí, co je pro ostatní nejlepší, takže se necítí povoláni násilím nutit druhé k tomu, aby jednali dle jejich představ o „správném světě“. A proto prosím všechny – buďme pokorní, nechme lidi konat, neboť každý je tím nejlepším odborníkem na to, jak vést svůj život; klidně lidem raďme, pomáhejme jim… ale bez útočného násilí.

Svobodný přístav pořádá svou první konferenci o totalitách; zaregistrovat se můžete ideálně na facebooku, případně na tomto webu, pokud facebook nepoužíváte. Přednášet budou neuvěřitelně zajímaví řečníci! Krom analýz totalitních režimů a abstrakcí jejich společných prvků, o čemž krom mě bude mluvit třeba Roman Joch nebo řečník v masce pod pseudonymem Rivok, si můžete poslechnout o KLDR od Jana Zugara, který tam byl na diplomatické misi, případně o „demokratizaci“ Srbska Spojenými státy, o čemž bude mluvit Lidije Zavoralová, jež tehdy pomáhala CIA, ale i o názorové pluralitě z úst Adama Růžičky nebo cestě ke svobodě od stále optimistického Pala Luptáka. Tak přijďte!!

Včera jsem psal o státním e-shopu za 400 mega. Dnes bych rád odpověděl na otázku, jak si může stát něco takového dovolit? Inu, je to celkem jednoduché. Stát není volnotržní firma; neslouží zákazníkům. Je to monopol na násilí; a jako organizace se nemusí občanům za nic zodpovídat. V případě velkých pochybení může někoho ze svých řad postihnout a vyměnit, pomůže-li to PR; ale na principech svého fungování, kvůli kterým k těm pochybením dochází, nemusí měnit vůbec nic, protože má sílu, takže zakázat konkurenci je pro něj snazší než dělat věci pro lidi. Hlavním problémem e-shopu za 400 mega není ta cena; je to nedobrovolnost celé transakce, která umožňuje, aby k ní za takových podmínek vůbec došlo. A stěžovat si na cenu je, jak pravil anarchokapitalista Dan Steigerwald: „…jako kdyby si žena znásilněná v parku stěžovala na to, že nedostala kytku, a že ji pak nechal ležet v blátě.“

Státní fond dopravní infrastruktury koupil bez výběrového řízení e-shop na dálniční známky za 400 mega; a všichni jsou z toho na větvi. Proč? No protože je to drahé. A protože nikdo soudný nekoupí za 400 milionů korun e-shop s pěti a půl položkami. Jasně předražená zakázka! A jak to poznáme? Jednoduše; víme, kolik stojí e-shopy na trhu. A předpokládáme, že státní nákupy by se měly pohybovat v podobných relacích jako ty tržní. No a když se řádově liší, humbuk v mediálním prostoru započne. Podobně jako se Američanům nelíbilo, když U.S. Army koupila záchodové prkénko v přepočtu za 45 tisíc korun či kladivo za 30 tisíc..

Všichni víme, kolik by měl stát e-shop (nebo záchodové prkénko či kladivo); leč víme to jen a pouze díky tomu, že v odpovídajícím odvětví existují i tržní ceny; kdyby neexistovaly, nemáme nejmenší tušení. No… a přesně tato situace reálně nastává v odvětvích, kde má stát monopolní postavení; nikdo neví, kolik mají stát nejen Pandury, ale ani služby jako soudy, policie či vzdělávání. V těch odvětvích tržní mechanismy téměř chybí, ceny určují více méně státy; a nikdo nemá podle čeho posoudit, jak moc odpovídají realitě a kolik by byl kdo ochoten za služby v dané kvalitě reálně zaplatit. Prostě jen věříme státu, že tohle předražené určitě nebude; protože když se podobné excesy vyskytují tam, kde na ně lze snadno přijít, rozhodně si žádný státní úředník ani politik nic takového nedovolí tam, kde to z principu odhalit ani nelze.

Nadhodnota představuje základní kámen komunistického ospravedlnění revolučního násilí „dělnické pracující třídy“ vůči „vykořisťovatelům“; a bohužel zdaleka nejen komunistům takové vysvětlení dává smysl: Dělníci vyprodukují statky, jež mají nějakou hodnotu, kapitalista je prodá, část utržených peněz zaplatí zaměstnancům, část utratí za další výlohy spojené s výrobou a část si ponechává (což je právě ta nadhodnota). Toto myšlení však zcela ignoruje subjektivitu hodnoty; nic nemá objektivní hodnotu samo o sobě, tu statkům přisuzují lidé. Co to znamená? Že nic jako nadhodnota neexistuje; kapitalista kupuje práci lidí za tržní cenu (pro pracující je zjevně tato cena vyšší než hodnota té práce, jinak by pro něj nepracovali; pro zaměstnavatele je tomu naopak, jinak by je nezaměstnával) a vyprodukované statky pak za tržní cenu prodává zákazníkům (neboť pro ně je jejich hodnota vyšší než tato cena).

Totalita je stav, ve kterém se stát snaží ovládat téměř všechny aspekty životů svých poddaných v obrovském rozsahu.
Diktatura je vláda úzké skupiny (či jednotlivce).
Demokracie je vláda většiny.
Fašismus je totalitní diktatura s významnými prvky rovnostářství (kolektivismu), nacionalismu, militarismu a určité formy progresivismu.
Nacismus je kombinace fašismu s rasismem (teorií o nadřazené rase) a antisemitismem.

Vyjdeme-li z těchto (všeobecně přijímaných) definic, dojdeme k následujícím (všeobecně opomíjeným) závěrům: Totalita nemusí být diktaturou; diktatura nemusí být totalitou (ač typicky bývá). Demokracie sice nemůže být diktaturou, avšak může být totalitou (a leckdy je; vláda většiny může chtít ovládat téměř všechny aspekty životů svých poddaných). Nacismus a fašismus není totéž; fašismus nemusí být rasistický či antisemitský (nacismus ano). Ne každá diktatura či totalita je fašismem. Policejní stát je totalitní, nemusí však mít diktátora; i právní stát může být totalitní (existují-li dostatečně represivní zákony). Demokracie znamená vládu většiny, nikoliv svobodu a už vůbec ne „dobro“ či „ochranu menšin“.

Souhlasíte? Nesouhlasíte? Chcete vědět víc? Mimo jiné i o tom bude první konference Svobodného přístavu o totalitách (kdo nemá fb, může se zaregistrovat na tomto webu), kterou pořádáme 1. února v budově CEVRO Institutu.

Přijal jsem pozváni na neratovické gymnázium do veřejné debaty se socialistou Pavlem Šandou.
Přijďte si ji poslechnout dnes v 16 hodin!

Častým argumentem etatistů proti ankapu je, že stát dle nich vznikl jako výsledek volnotržních rozhodnutí, že to tak lidé chtěli, takže vytvořili poptávku po státu, a tak je stát legitimní a je to nejlepší řešení uspořádání společnosti. Anarchokapitalisté samozřejmě nesouhlasí, protože státy vznikly pod pohrůžkou násilí, což nemá s volným trhem nic společného. Pokud ale přistoupíme na tuhle logiku, že každé rozhodnutí (i nedobrovolné) je volnotržní, tak stále se nejedná o konečný proces. Proč si etatisti myslí že by to tak mělo být navždy a stát je ten svatý grál, který musíme udržovat a chránit? Pokud všechny minulé režimy byly ustanoveny na základě volného trhu, tak proč bychom měli setrvat zrovna u státu, respektive kde se bere ta jistota, že v budoucnu nevznikne poptávka po bezestátní společnosti?

Před lety jsem psal o tom, proč dumping, kartelové dohody a monopoly nepředstavují pro volný neregulovaný trh závažný problém; čtenáři tato má vysvětlení akceptují, dokud se jedná o obory, které nemají příliš velké přirozené vstupní náklady do odvětví, ale často mi píší, že tam, kde jsou tyto náklady vysoké, mé argumenty pozbývají platnosti. Pravdou je, že mnou popsané mechanismy v takových odvětvích fungují stejně, jen pomaleji; na základě toho se mnozí domnívají, že tyto „prodlevy v reakci“ konkurence budou zvyšovat motivaci podnikatelů „páchat nekalé praktiky“. Zapomínají však, že právě vysoké vstupní náklady do odvětví tuto motivaci zase snižují: Strávíte-li desítky let a mnoho zdrojů tím, že si získáváte dominantní pozici v „pomalém a drahém“ odvětví, nedává smysl tu pozici riskovat pro dočasné zvýšení zisků; tak jednají spíše ti, kdo nemají moc co ztratit (a na ně zase rychle reaguje konkurence).

Co z hlediska etiky odlišuje konsensuální sex od znásilnění? Dobrovolnost!
Co z hlediska etiky odlišuje zaměstnání od otroctví? Dobrovolnost!
Co z hlediska etiky odlišuje dar od krádeže? Dobrovolnost!
A co z hlediska etiky odlišuje daně od loupeže?

Dnes přednáším ve Frýdku-Místku pro soukromou podnikatelskou školu PrimMat; budu mít dvě přednášky po dvou hodinách pro dvě poloviny studentů.
Tentokrát nikoho nezvu, jelikož přednášky nejsou určeny pro veřejnost (ale z obou bude záznam v Kanálu Svobodného přístavu); píši však z jiného důvodu – ať už jste učitelé, studenti či jejich rodiče a máte zájem o přednášku ve škole, kterou můžete domluvit s vedením, neváhejte se mi ozvat (třeba na mail urzanarchy u gmailu), jelikož přednášky ve školách jsou jednou z priorit Svobodného přístavu.

Když se etatistům něco nelíbí, obvykle to chtějí zakázat. A když se to nakonec zakáže, tak už by měli být konečně spokojení, nebo ne? Nikoliv! Obvykle začnou volat po přísnějších trestech. Když jde někdo sedět třeba na tři roky za dýlování perníku, tak v každé hospodě a na každé pavlači si lidé povídají o tom, jak jsou to směšně nízké tresty a měly by se to zpřísnit! Pokud někdo vyfasoval pět tisíc pokutu za překročení rychlosti, opět se mluví o tom, jak jsou to příliš malé částky a mělo by to být třeba sto tisíc! Jen pořádně přísné tresty lidi naučí! Říkám si, kde to má vlastně hranici? Kdy už lidé přestanou požadovat přísnější tresty a řeknou si, že už je to přísné dost? Myslím, že třeba trest v podobě upálení zaživa a lámání v kole by je mohlo uspokojit a přestanou volat po něčem přísnějším.

Ale teď vážně. Jaký má smysl zpřísňování trestů? Etatisté si obvykle přestavují, že se kriminálníci těchto trestů zaleknou a přestanou být kriminálníci, ale to je teorie. Praxe je taková, že když někdo porušuje úmyslně zákon, obvykle ani neví jaký je za to trest a nestuduje si zákony, aby věděl, jestli mu hrozí pět nebo deset let. On prostě počítá s tím, že ho nikdy nedopadnou a celé mu to projde.

Dnes je tomu přesně pětadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Jedním z hlavních argumentů etatistů proti anarchokapitalismu je obava, že bez „ochrany“ státu by velkým korporacím nic nebránilo lidi zotročit. Nicméně velká korporace je v podstatě takový malý stát, stejně zoufale neefektivní, plná byrokracie, korupce, atd. A proč? Protože čím složitější struktura/hierarchie, tím obtížnější komunikace, tím hůře se vymáhají stanovená pravidla. Dnešní Evil corps existují díky státům, díky státním regulacím které jim hrajou do karet. Odstraňme stát, odstraníme i korporace kterých se etatisti tak bojí.

Nikoliv! Snaha státu jakkoliv regulovat výplatu dividend s sebou ponese řadu problémů. Předně investor nemůže efektivně vykonávat svá vlastnická práva, mění se mu pravidla hry podnikání na daném území. To může významným způsobem snížit důvěru v očích všech investorů. Potenciálních, ale i těch současných, kteří začnou své zdroje z dané země stahovat v obavách z dalších možných negativních zásahů vlády.

Zároveň dochází ke snižování efektivní alokace zdrojů v rámci celé společnosti. Vláda svým zásahem zvyšuje podnikatelské riziko dané země a zároveň snižuje výnosnost investice. Relativně malá země jako Česká republika je přitom na zahraničních investicích značně závislá. Výše zahraničního kapitálu na základním kapitálu všech společností v ČR dosahuje cca 60 %. Takový objem zdrojů není možné ani zdaleka nahradit bez výrazné ztráty výrobních kapacit, s následným negativním dopadem na výkonost ekonomiky a snížením životní úrovně obyvatelstva.

Od roku 2005 (s výjimkou roku 2008) má ČR kladnou obchodní bilanci. Bez výrazného dopadu na kurz či změnu devizových rezerv lze dlouhodobě držet kladnou obchodní bilanci právě jen díky zdrojům, které zahraniční subjekty získají z odtoků peněz například formě dividend (jinak by neměly za co nakupovat). V posledních letech se navíc mění i směr samotných investic. Investice domácích subjektů v zahraničí začínají převažovat nad zahraničními investicemi v tuzemsku (roční změny, nikoliv celkové investice). A stejně tak jako zahraniční investoři, tak i ti domácí očekávají možnost se svými investicemi svobodně nakládat, včetně rozhodnutí o použití zisku.

Nechme proto i zde pracovat trh.

Za X si můžete dosadit naprosto cokoliv… silnice, školy, dobročinnost, výzkum… prostě všechno. Poté, co to uděláte, nastávají dvě možnosti: Buď X potřebujeme tolik, že jsme ochotni zaplatit dobrovolně více, než jaké jsou náklady onoho X; nebo nepotřebujeme, což znamená, že zdroje, které jsme ochotni na X obětovat, náklady nepokryjí. V prvním případě může vydělat každý, kdo začne X poskytovat (lidé mu zaplatí více, než kolik jej stojí X produkovat, je-li splněna podmínka výše); nemá smysl pochybovat o tom, zda by bylo X dostupné, protože bez státu může být třeba jeho poskytování složité – na čem lze vydělat, toho se někdo ujme. V případě, kdy za X nejsme ochotni zaplatit výše uvedené náklady, potom X nejspíše vůbec nevznikne; a to je jedině dobře, protože za daných okolností by jeho poskytování znamenalo plýtvání (lidé si cení X méně než zdrojů na něj spotřebovaných).

Vítejte ve Stokách v roce 2020!
Rok 2019 byl náročný; ale ničeho nelituji. Mé bilancování si můžete přečíst tady!
Aktivních libertariánů je stále více; považuji za naprosto úžasné, co všechno spolu tvoříme. A kdo nemá čas, ale i tak chcete pomoci, může tak učinit zde.
Hlavně nezapomínejme, že většina našich oponentů není zlá; pravděpodobně to myslí dobře, ať už jsou jejich návrhy pro společnost sebenebezpečnější. A chceme-li jim to ukázat, musíme je nejprve pochopit. Buďme vlídní, neboť vše, co vypouštíme do světa kolem nás, jej ovlivňuje; a my v tom pak žijeme. Čím jsme šťastnější, tím více štěstí rozdáváme všem kolem, což se nám vrací; totéž platí o bolesti. A právě tady „positive/negative feedback loop“ funguje víc než kde jinde. Převezměme zodpovědnost za svůj život a starejme se především o své štěstí; tak nejlépe v konečném důsledku pomůžeme i ostatním. Do roku 2020 všem přeji, aby to nejen pochopili, ale hlavně dokázali aplikovat.