Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Proč nedává smysl srovnávat náklady VISA transakce s Bitcoin transakcí? Protože o to tu nikdy nešlo. Co je ještě úspornější než VISA? Psát si svůj zůstatek do bia na Twitteru, posílat si částky tweetem a přepisovat bio. Že pak může každý podvádět? No právě!

Chceme-li diskutovat o skutečné rovnoprávnosti, je třeba jasného vymezení toho, kdo nositelem práv je a kdo nikoli. Ohledně dětí, dominantní argumenty pro jejich nerovnoprávnost s dospělými jsou založeny na racionalitě. Typicky že nejsou schopny dostatečné predikce nebo že se o sebe nedokáží postarat. Většinu takových argumentů považuji za potenciálně nebezpečné. Je tomu z důvodu, že je lze použít takřka proti komukoli. Bez ohledu na to, jak je kdo starý a vzdělaný, nikdy nebude schopen plně predikovat svět okolo nebo se o sebe v různých prostředích postarat. Myslím, že neexistuje jasné pomezí mezi dítětem a dospělým – každý dospělý je vlastně tak trochu dítě a každé dítě je tak trochu dospělým. Náš systém předpokládá, že tohle pomezí existuje ve věku 18 let, jenže není žádný logický důvod, aby člověk v den svých osmnáctých narozenin zrovna přišel k rozumu. Buďto rozum dostal už předtím, a pak bylo neetické nutit mu jeho zákonného zástupce, anebo ho nedostal, a pak je vlastně kontradikcí mu nějaká práva vůbec udělovat.

Za lepší považuji předpokládat, že dítě se rovnoprávným rodí, akorát práv není schopno využít, a proto je deleguje. V opačném případě bychom totiž vytvářeli prostředí, které rodičům umožňuje chovat se k dítěti opravdu špatně a zároveň nenést odpovědnost. Presumpce delegace dítěti dává možnost převést svá práva na někoho, kdo se mu stane lepším opatrovatelem. Také mu umožňuje usilovat o osamostatnění již v relativně nízkém věku. Už z důvodu, že nevíme, kdy jejich iniciativa vzít život do svých rukou přijde, by podle mě děti měly mít apriorní rovná práva s dospělými.

Ministerstvo školství upravilo a zredukovalo učební plán pro základní školy. Zpráva o tom vyvolala mediální rozruch, zvlášť kontroverzní bylo vyškrtnutí Newtonových zákonů z výuky. Odpověď odborné komunity na sebe nenechala dlouho čekat – byl sepsán otevřený dopis, který se proti chystaným změnám ohrazuje. Proč nejsem ani na jedné straně tohoto sporu? Obě strany totiž lobbují za centrální řešení. Jedna by ráda všem školám výuku Newtonových zákonů prakticky zakázala, zatímco druhá je pro status quo, kdy má naopak každá škola povinnost je těm dětem nalít do hlavy. Celá kauza tak krásně podtrhuje hloupost a nepromyšlenost státního centrálně řízeného školství, ve kterém pár nekompetentních politiků a úředníků rozhoduje o osudu všech škol i žáků. Máte o vzdělání svého dítěte jinou představu? Smůla, můžete tak maximálně napsat nesouhlasný dopis, který v případě úspěchu bude mít dopad opět na úplně všechny.

Co by celou situaci vyřešilo? Kdyby se stát vzdal svého monopolu a umožnil fungování volnotržního školství. Jak by to tedy řešilo výuku Newtonových zákonů? Celkem jednoduše a přirozeně. Na volném trhu by zcela jistě existovala celá plejáda škol - od těch, co by Newtonovy zákony třeba nevyučovaly vůbec až po ty, co by je probíraly hodně do hloubky. Každý rodič by si tak mohl zvolit, zda-li své dítě pošle do té či oné školy podle toho, jak moc mu znalost Newtonových zákonů přijde důležitá.

Bylo to štěstí, vyrazit ráno s bandaskou kafe a kusem chleba na pěší cestu do fabriky. Dostal práci! Vžilo se říkat tomu tak. Ale jak to bylo doopravdy? Ten člověk tam šel odevzdávat svou práci, svoje úsilí a svůj čas. Vousatý teoretik, který dal světu nenávistné paradigma o vykořisťování, by dodal, že za tu odevzdanou práci dostal jen žalostnou odměnu zkrácenou o jakousi „nadhodnotu“. Jiný pohled nám říká, že zaměstnavatel nakupuje práci od řady zaměstnanců, tvoří z jednotlivých příspěvků celek, který pak umisťuje na trhu. Této kolektivní práci vlastně dává smysl. S každým zaměstnancem má smlouvu, která by mohla obsahovat v jádru pouze pár základních závazků: zaměstnavatel se zavazuje zajistit veškeré potřebné pracovní podmínky pro bezpečný a zdraví nepoškozující výkon práce, za tuto práci vyplatit odměnu ve sjednané výši, …, zaměstnanec se zavazuje vykonávat určenou práci s náležitou péčí a přesností, dodržovat stanovenou pracovní dobu, dodržovat bezpečnostní předpisy,… Tečka. Zdá se vám to málo? Pokud by mohli zaměstnavatelé uzavírat se zaměstnanci smlouvy čistě oboustranně, bez zásahu zvenčí, bylo by to zřejmě zcela dostatečné pro svět dospělých a svéprávných bytostí. Ne tak v mateřské školce zvané stát.

Omylem jsem dnes zaslechla kousek politické debaty u paní Jílkové. Nemůžu se vynadivit, jak moc lidé chtějí omezovat druhé. Z obsahu debaty na mě úplně kapala motivace ovládat v kombinaci se strachem. Stát bohužel dokonale vytváří prostředí pro lidi ovládané strachem a touhou po moci. A dává jim do rukou zbraně ve formě zákonů, které budou použity proti komukoliv. Proti nám. Otevřít či neotevřít restaurace? Stát to raději zakáže všem. Vzhledem k různým potřebám lidí by na volném trhu vznikla spousta rozličných řešení. Lidé by si sami mohli zvolit danou variantu nebo nezvolit žádnou z nich. Určitě by to bylo lepší než vnutit jedno řešení všem skrze zákon.

Obklopen etatisty? Kamarádi. Příbuzní. I ten prodavač v pekárně. Jsou všude. Můžeš je přesvědčovat, ale ruku na srdce, kdo by si chtěl donekonečna kurvit vztahy politickou agitkou. Na druhou stranu nechceš jen tak nečinně přihlížet plíživému nástupu totality. Existuje způsob jak mít příjemný pokec s etatistou a zároveň u toho "jen tak mimochodem" úspěšně zasít semínko svobody.
Možná by stálo za to to omrknout. První dvě kapitoly jsou již připravené.
--> Kurz sázení semínek svobody <--

Každý náboženský, filozofický i politický směr má svůj narativ, kterým se snaží srozumitelně popsat to, jak náš svět funguje a jakou roli v něm hrajeme, protože nezjednodušený je hodně komplikovaný. Tyto narativy, často ideologicky podbarvené, mohou být výhodné, protože plně chápat nehostinnost světa může znamenat závažný distres. Pokud by běžný středověký nevolník věděl, jaká nespravedlnost se na něm děje, možná by ho brzy rozdrtila tíha jeho života.

Průmyslová revoluce a osvícenství znamenaly rozvoj vizí souvisejících s hledáním lepšího společenského uspořádání. Narativem marxismu je konflikt dvou společenských tříd, narativem fašismu nebo nacismu je idea jednotného silného národa. Tyto narativy působí naivně svojí představou o existenci něčeho jako společný třídní zájem nebo spiklenecký židozednář – ovšem pro životem deprimované lidi to opět mohlo být otázkou přežití. Postmodernismus přináší poměrně zajímavý narativ o absenci narativů, ukazuje náš svět v jeho absurditě. Sám vidím anarchokapitalismus jako projev postmodernismu právě z důvodu, že zdůrazňuje subjektivitu a individualistický přístup. Jako jeden z jeho důležitých prvků vidím vymezení se vůči narativu státní demokracie, která říká, že existuje něco jako věci veřejné a že hlasováním se o ně dokážeme postarat. Dále myslím, že plyne z hluboce zakořeněného zvyku z dob absolutismu, že určitá posvěcená odvětví se řídí odlišně. Také obsahuje prvky mnoha předchozích narativů (například národu, vůdce), ale v menší míře.

Co pro nás znamená narativ o absenci jednotícího narativu? Myslím, že značnou prvotní nejistotu a odcizení od okolí. Nejspíše i proto mnohé demokraty irituje, když někdo vyvrací stát – představa zpochybnění něčeho tak esenciálního je tíživá. V neposlední řadě v něm však vidím příležitost přestat žít ve lži a najít si jedinečný životní narativ, nezávislý na názoru boha, vůdce nebo většiny.

Blackout, jeden z moderních strašáků dnešní doby, není zdaleka řádně doceněn. Slyšeli jsme cosi o nějakém problému v USA, ale to je přece daleko za vodou. U nás by se to „nějak zvládlo“. Nezvládlo. Skutečný blackout znamená totální rozpad energetické soustavy, kdy by nefungovalo prakticky vůbec nic. Pár nejkritičtějších pracovišť by běželo na náhradní zdroje, dokud by jim nedošlo palivo do agregátů. Další by nikdo nepřivezl. Postupný náběh elektráren by trval řadu dní. Synchronizace sítě není žádná sranda! Nápravu vidím v decentralizaci. Tak jako bylo možné nahradit jeden mohutný parní stroj v továrně množstvím malých elektromotorů, tak jako byly velké sálové počítače vytěsněny sítěmi počítačů často menších než klasický psací stroj, tak i mohutné elektrárny, rozvodny, dispečinky a dálkové trasy velmi vysokého napětí (vvn) mohou být nahrazeny víceméně autonomními ostrůvky, které by mohly fungovat případně i bez propojení s ostatními. Ale propojení je možné a vysoce žádoucí. Samozřejmě z technických důvodů by propojovací vedení byla stejnosměrná (obdoba technologie HVDC). Ostrovy by se specializovaly: některé by jely hlavně na takzvané „obnovitelné zdroje energie“, jiné by si pořídily třeba kontejnerové jaderné minielektrárny, jiné by se specializovaly na akumulaci energetických přebytků sousedů a prodávání energie na požadavky ve špičkách. Ceny za energii by se zřejmě řídily kategoriemi smluv: Nejcennější by byla energie na požádání (vytržení trnu z paty), potom dodávky v předem sjednaných dobách, potom dodávka trvalá, a nejnižší cenu by měly přebytky nabízené „do placu“.

„A proč to mají okolní státy podobně, ha?“ Něco takového asi četl každý, kdo lál na nějaká ta opatření posledního roku. Takže proč je to celosvětově všude plus-mínus stejné? Myslím, že jde o touhu po 100% bezpečné společnosti. Zvykli jsme si, že delegujeme na stát vzdělání svých dětí, osobní bezpečnost, zajištění ve stáří, a dokonce i naše osudy, když se zrovna nedaří. Tak co bychom na něj nemohli delegovat i odpovědnost za vlastní zdraví? Je skutečně tak překvapivé, že totéž probíhá i v ostatních demokraciích okolo nás, když to mají vepsáno přímo ve své DNA? Ale jsou na tom autoritativní režimy lépe? Ne, rozhodně nejsou. Autoritativní režim má zas v DNA, že vůdce se postará a vše vyřeší, tudíž když jde prostá fyzika a biologie proti němu, nezbývá než prohlásit: „Problém je vyřešen a každý, kdo tvrdí opak, bude mít problém!“

Paradoxně jsou na tom nejlépe systémy, které si na státy pouze hrají, a to některé země třetího světa. V Mexiku má vláda na starosti maximálně svůj vlastní cashflow a kšefty s mafií. Občany nechává svému osudu. Výsledek? Občanstvo ví, že za ně nikdo nic nezařídí. Nepotřebovali bychom kus toho Mexika i u nás? Jen bych – jako vychytávku – odstřihl tu vládu, co se stará sama o sebe a ponechal vědomí, že pomocná ruka je na konci našeho ramene…

Najít dnes kousek země, na který si žádný stát nečiní nárok, je téměř nemožné. Kupodivu však existuje území, o které se dva státy dohadují stylem: „Já ho nechci, vem’ si ho ty!“ Je to mediálně poměrně známý Liberland. Jeho zakladatel Vít Jedlička nemá ctižádost vytvořit nový stát pro stát, ale jako území pro maximálně svobodné podnikání. Jak sám uvedl: „Cílem zakladatelů nového státu je vytvořit společnost, kde poctiví lidé mohou prosperovat bez toho, aby jim stát znepříjemňoval život zbytečnými zákazy a daněmi.“

Jako jiné možnosti pro vznik ankapové komunity mne napadají asi jen tyto čtyři: 1) totální destrukce existujících struktur, například katastrofou obrovského rozsahu. Zde je těžko předvídat, jaká společnost s jakým směřováním by se vyvinula. Ankap by to opravdu být nemusel. 2) Vznik ankapu jako paralelní struktury na území státu či regionu: to by znamenalo, že by se ankap komunita v rámci státu maximálně izolovala a vytvořila by si na státu nezávislou ekonomiku. Do určité míry by to připomínalo „vnitřní emigraci“ za komunismu. Současně by se uvnitř komunity musely vytvořit organizace „pro externí vztahy“, které by pomáhaly členům komunity, kteří se ocitnou v těžkém konfliktu se státem, jejich situaci řešit. 3) Postupné deregulace až k nahrazení všech státních struktur soukromými. Podmínkou by bylo intenzivní vzdělávání obyvatelstva. 4) Seasteading. Dnešní technologie umožňují vznik autonomních celků velikosti, řekněme, slušných měst, které by se pohybovaly po světových oceánech, tedy v mezinárodních vodách. Pokud někdo přijde na další možnost, velice to uvítám.

Za poslední čas si okolo seba všímam mnoho debát o výchove. Konzervatívci by chceli deti vychovávať k tradičným hodnotám, nacionalisti k národným a liberáli k genderovej rovnosti (samozrejme sú aj iné smery, ale tieto sú v poslednom čase najvýraznejšie). A nehovoríme tu iba o vyučovaní v školách, ale aj o tom aké rozprávky majú deti sledovať/čítať, s akými hračkami sa majú hrať, či dokonca o tom, s kým sa majú hrať. Asi všetci ľudia na toto majú svoj názor a považujú to čo propagujú za pravdu. Tú „pravdu“ ktorá je pre každého najlepšia a ktorou by sa mal každý riadiť. A kto by mohol byť proti takejto svätej pravde? Jedine nejaký hlupák a zapredaný nepriateľ – čo je nakoniec jedným z dôvodov radikalizácie takýchto hnutí. Mohli sme si to všimnúť pri tom, keď napríklad EU navrhuje zákony proti stereotypným postaveniam ženy a muža. Alebo keď konzervatívci odmietajú adopciu deti homosexuálmi. A najme na stále ostrejších spôsoboch, akými títo ľudia na seba vzájomné útočia.

Tomu všetkému by sa do istej mieri dalo predísť keby sme ponechali tvorcom slobodu tvorby, napriek naším výhradám k ich dielam. Ak by sme nechali viac priestoru samotným deťom, aby sa mohli samé rozvíjať a učiť. Toto samozrejme nesmie vymáhať žiaden zákon. Je to skôr môj apel na rodičov. Myslím, že ak by sme zrušili povinnú školskú dochádzku, a štát by ponechal školám, rodičom a žiakom voľnu ruku ohľadom výučby. Dalo by to všetkým možnosť zaistiť si vlastný typ vzdelávania. Konflikty panujúce okolo vzdelávania by sa o dosť zjemnili, pretože by neexistoval konflikt, ktorí vzniká, keď sa všetci musia vzdelávať rovnako. Ďalej si myslím, že táto záležitosť by mala by pre libertalianov prvoradá. Ešte pred cestami, pred nemocnicami a pred ozbrojenými zložkami. Pretože sa, keď ste vychovávaní v neslobode, ťažko si zvyknete na slobodu. A ak ste vychovávaní v slobode, ťažko si zvyknete na neslobodu.

První dva lidé žili v báječném světě: rajská zahrada byla vzorem bezpečí a blahobytu. Platil však jeden zákaz: Neopovažujte se ochutnat plody Stromu Poznání! Tomu se ovšem nedalo odolat. Zásluhou Evy ochutnali a přivodili si hněv Stvořitele. Hříšný pár musel ráj opustit. Pozemský život jim Hospodin ztrpčil různými nepříjemnostmi a potížemi, ale nechal jim schopnost přivádět na svět potomstvo. Vyzrazené tajemství plození mělo své kladné i záporné stránky. Rodiče měli kolem sebe hejno dětí, které nesly dál jejich poselství a svým rodičům byly oporou ve stáří. Mezi stinné stránky zmíněného objevu patřila například prostituce a dětská pornografie. V něčích očích je to natolik velká chyba, že bylo lepší zakázanou informaci včas kompletně zničit a něco tak ohavného, jako ony odporné vedlejší produkty, by nespatřilo světlo světa. To je jistě velmi ctnostný a vysokou morálkou prodchnutý požadavek, má však jeden háček: při jeho realizaci by nebylo nikoho, kdo by se nad čímkoli mohl morálně rozhořčovat. Lidé by prostě neexistovali. Zákazem šíření jakékoli informace se lidstvo nějakým způsobem ochudí. Přinejmenším o diskusi, která se všeobecně považuje za nosný pilíř demokracie.

Students for Liberty uspořádali online debatu o svobodě projevu (n)a sociálních sítích; diskutovat bude Martin Pánek, Urza a publikum, kterým se můžete také stát!
Tak přijďte dnes večer ve 20 hodin; a rovnou si můžete na YouTube nastavit upozornění, ať vám to neuteče!

V dnešní krátké úvaze se pokusím odpovědět na dvě otázky týkající se poměrně kontroverzního tématu současného politického diskurzu. Jak už název napovídá, jedná se o umělé potraty.
1/ Jsou potraty eticky přípustné? Dle mého názoru ne. Předpokládám totiž, že každý lidský jedinec má právo na život. Zcizení života nevinnému jedinci je nepřípustné, ať už je to nenarozené dítě, batole či šedesátník. Pokud někdo argumentuje tím, že vyvíjející se plod není plnohodnotným lidským jedincem, namítám, že tělesně či mentálně znevýhodněný také v tomto ohledu nedosahuje plných potencí statisticky normálního lidského jednotlivce. Přesto by však namítající pravděpodobně nesouhlasil se zabitím takového jedince. Inu, proč se člověk stává člověkem právě při narození? Nepodléhá snad po celý svůj život tělesné proměně a vývoji, počínaje zplozením a smrtí konče? Pokud tedy chceme definovat jedince jako subjekt práva, definujme jej potencemi lidství, nikoliv stavem tělesného vývoje právě toho či onoho.
2/ Měly by být potraty legální? Možná vás překvapím, ale odpovídám ano. Obávám se totiž, že plošný zákaz nevede k výraznému omezení potratů a zvýšení porodnosti, případně k minimalizaci rizika početí, ale spíše k posunu do ilegality. To si s sebou nese v případě odborníků řádové zvýšení ceny kvůli kalkulaci rizika. Případně pak také poptávku cenově dostupnějších zákroků samozvaných lékařů řezníků odvedle, které často zraní či dokonce usmrtí i matku.
Přál bych si, aby se umělých potratů uskutečňovalo co možná nejméně. Už i proto, že tradiční židovsko-křesťanskou morálku považuji za moudrost ducha povznášející. Nemyslím si však, že vymáhané donucení a zákazy jsou cestou.

Staří Řekové chápali města jako zdroj štěstí a bezpečí pro své obyvatele. Ve starověkém Řecku byla města vlastně samostatnými státy. A co poskytovaly? Hlavně zmíněné bezpečí. Nevím, jak je to v řečtině, ale v češtině ten výraz naznačuje stav, kdy nemusíte o nic moc pečovat, pokud nechcete. O všechno potřebné pečoval stát. Na občanech už bylo jen to, aby si tam zařídili spokojený a šťastný život. Pomáhala jim k tomu tehdejší forma demokracie. Doba pokročila, svým vývojem prošla jak demokracie, tak i státy. Nové formy demokracie se zřekly otrokářství, rasismu a jiných nešvarů, začaly zuřivě podporovat kohokoli, kdo by se mohl cítit třeba i jen maličko utlačovaný. Státy si vybudovaly obrovský aparát úředníků, kteří začali vymýšlet zákony, které by vyhověly hlavně provládně orientovaným voličům, dále pak zákony, které by neutralizovaly nežádoucí účinky těch prvních zákonů… a to by vlastně samo o sobě dokázalo vytvořit nesmírně složité klubko regulací, korekčních regulací, regulací korigujících nedostatky korekčních regulací a tak dále. Ve skutečnosti je to ještě složitější. Cítíte to báječné bezpečí?

Byť jsme o tom již informovali, ještě jednou připomínáme čtenářům, že konference se zítra nekoná; náhradní termín jsme zatím zvolili na 22. května.

Dominikova přednáška o dark webu, sexu, drogách a Bitcoinu z cyklu Anarchokapitalismus, která měla proběhnout dnes, byla zrušena; respektive jsme ji přesunuli na 3. března, což je sice celkem naivní plán, ale zkusíme to!

Zahleďme se do záhadného úsměvu Mony Lisy, pokochejme se mramorovou krásou Michelangelova Davida – a podívejme se na pitvorné figurky Hieronýma Bosche. Co mají společného? Pro stoupence nacistické ideologie je to jednoduché: jedná se vesměs o lidský odpad, pokud to náhodou nejsou příslušníci ušlechtilé nordické rasy. Pro komunisty je to materiál, který je možno cílevědomou výchovou k ušlechtilým ideálům přetvořit v Člověka budoucnosti. Liberálové respektují jejich odlišnosti a snaží se nehodnotit, kdo je lepší či horší tvrdíce, že na každém je něco dobrého. Ale přesto mají všichni ti lidičkové něco společného. Co to je? Skalní genetikové říkají, že to všechno jsou prostě jen nosiči genů. Geny chápou jako kousíčky informace, která nakonec ani nemusí být vázána na jediný druh, je to něco „meta“ – nad nimi všemi. Veškeré pinožení jejich nosičů má jediný účel: vybrat geny, které obstojí v konkurenci a přetrvají třeba milióny let.

Z takových biologicko-filosofických výšin se můžeme stáhnout a spočinout na méně ambiciózní tezi. Všichni vyšší živočichové včetně lidí mají dvě tendence: zlepšovat si životní podmínky a propagovat svoje geny. Otázkou je, zda je k lidské přirozenosti vhodné či nutné přidávat ještě něco navíc či zda toto samo o sobě stačí. Třeba by se šlo spokojit s tím, že vše úžasné, důmyslné, nádherné a jinak úchvatné vzniklo jako výsledek různých strategií, jak si polepšit a jak předávat své vlastnosti a schopnosti co největšímu počtu potomků. Jaké strategie by asi byly úspěšné v anarchokapitalistické společnosti? Jaké vlastnosti by se nejlépe prosazovaly? Možná by to bylo něco z vlastností a strategií českých sedláků. Zkoumáme-li historii silných selských rodů, zjistíme řadu společných bodů: dbali až urputně o svou pověst, snažili se myslet dopředu, aby dokázali překlenout nepříznivá období, zajímali se živě o novinky v zemědělství, nové postupy, stroje, potomstvo vedli k tvrdé práci a odpovědnosti.

Spousta lidí se domnívá, že anarchokapitalistické „dobrovolné hierarchie“ jsou prostě jenom maskovaný konzervatismus, nebo naopak neomarxismus. Rád bych k tomuhle problému dal trochu osobnější přístup, protože mi přijde, že takový ten obecný popis toho mnoha lidem moc nedá.

Upřímně nesnáším povyšování se nad ostatní. Pokud mi něco na našem systému vadí, je to nerespektující přístup, hlavně potom těch autorit, které ho zastupují – policisté, učitelé, úředníci atd. Moc blízký mi ani není korporátní život, ve kterém na vás řve šéf – myslím si, že tihle kokoti šéfové jsou trochu i důsledek státního školství, které dost podporuje poslušnost vůči autoritám, i těm špatným. Ona podle mě esence těch nedobrovolných hierarchií je v tom, že já někomu, aniž by to chtěl, podsouvám, že jsem mu nadřízený. Pokud si mě ale někdo začne cenit pro moji určitou dobrou schopnost, automaticky mým slovům v dané oblasti začne naslouchat více než běžnému člověku. Začne-li mě takhle respektovat více lidí, znamená to, že mé společenské postavení se zvyšuje a já mám potenciál vést lidi. Na druhou stranu si určitě nemyslím, že mě to opravňuje se k lidem chovat jako píčus. Jen si myslím, že nějaká míra hierarchického chování je u lidí přirozená čistě z důvodu, že lidé s vyššími kompetencemi většinou mají větší slovo. Hádám, že snad i tohle většina anarchokapitalistů myslí, když řekne, že jsou pro dobrovolné hierarchie...