Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, jež nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují – ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Přepínám proto Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu a sníženou pravidelnost; mezitím se budeme nejen pilně připravovat na další „sezónu“, ale během prázdnin se bude konat i pár akcí.

Všechny autory Stok zároveň prosím o další texty; a předem děkuji! Užívejte si všichni léta; a především života!

Někteří libertariáni doporučují nechodit k volbám. Ač z perspektivy jednotlivce jeho hlas mnoho nezmění, uvažme následující situaci: Myšlenky anarchoagorismu postupně nabývají na popularitě. Nejprve jim věří několik desetin procent populace, postupně se z toho stávají jednotky procent. Pokud v této situaci libertariáni nechodí k volbám, přenechávají rozhodování ve využití monopolu na násilí etatistům. Zatímco bude procentuální zastoupení libertariánů ve společnosti stoupat, etatisté zavětří hrozbu a začnou lobovat pro odstranění nesouhlasu se státem, i za použití násilí. Protože libertariáni nevolí, v politice nebude žádná motivace zakládat libertariánské strany a etatisté mají po ruce perfektní nástroj—stát na násilné odstranění libertariánství. Zároveň, nebude-li většina svobodomyslných lidí chodit volit, budou nejvíce slyšet hlasy socialistů po větších zásazích státu do ekonomiky, které by mohly přechod na libertariánství ohrozit, například znárodněním dalších tržních odvětví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Znárodnění dalších tržních odvětví či vynucování poslušnosti povede za (v textu obsaženého) předpokladu většího množství libertariánů ve společnosti k vyšší míře porušování zákonů, a tedy snížení relevance státu; mluvil jsem o tom na přednášce o anarchoagorismu.

Shledávám kontradikci v Urzových tvrzeních: Říká, že výrobce náboje, kterým někdo zastřelil člověka, neporušil vlastnická práva, protože už je to moc vzdálené té akci. Když ale tento argument použije etatista na obhajobu státu, že ne vše vymáhá násilím, Urza odvětí, že stát porušuje vlastnická práva, protože na konci toho řetězu je obušek, takže princip platí. Proč u státu neodsuzujeme jenom ty, kdo páchají násilí (policie), ale odsuzujeme celou tu sérii lidí (všechny ty úředníky, kteří „vyrobí náboj“)? Sám věřím/cítím, že stát práva porušuje a výrobci nábojů ne, ale nemůžu říct, že vím, protože mi tyto myšlenky zamotaly hlavu:)
________________________________

Urzova odpověď pod čarou: I výrobce nábojů může porušovat vlastnická práva, pokud je součástí té akce (kdyby to byla třeba jeho úloha v gangu); je-li to nezávislý prodejce, ničí práva tím neporušuje (mezi tím existuje šedá zóna – dle míry jeho „nezávislosti“). Výhružka násilím vlastnická práva porušuje i v případě, že k němu nakonec nedojde (a to jak u státního zdanění, tak u mafiánského výpalného).

Dnes se pustím trochu za hranice libertariánských myšlenek (s těmi tento text souvisí jen velmi volně); rád bych se totiž zabýval konceptem pomsty, jenž bývá lidmi často vnímán jako akt spravedlnosti. Já tento pohled nesdílím (ač někdy v minulosti jsem tak asi uvažoval, ale už si to přesně nepamatuji); pomsta mi totiž nedává vůbec smysl s výjimkou snahy o odstrašení pachatele – či ostatních – aby člověka poškozovali. Není mi však úplně jasné, odkud se berou třeba přání, aby mrtvý vrah (třeba terorista) po smrti skončil „v pekle“ či „ať je jeho duše zatracena“ (odhlédněme teď od toho, kdo čemu věří; ač v Čechách je ateismus běžný, třeba v USA věří v posmrtný život kdekdo); já přeji spasení i Stalinovi s Hitlerem, ať jejich duše odpočívají v pokoji. Protože proč ne? Nikomu to neublíží a jim to prospěje; proč nepřát i zlým lidem dobré věci v případech, kdy to nikoho nepoškodí a žádný (ne)výchovný efekt to nemá?

Víte, jaký je rozdíl mezi minarchistou (zastáncem malého státu) a anarchokapitalistou? Tři měsíce. Ne, vážně… ačkoliv se mnozí anarchokapitalisté proti minarchistům vymezují, že jsou vlastně etatisté (a z pohledu nás anarchistů pochopitelně jsou), já mám minarchisty rád. Jednak minarchismus nemusí být ani nekonzistentní (dotyčný může být pro maximalizaci respektu k vlastnickým právům a zároveň věřit, že ono maximum, jehož je možné reálně dosáhnout, spočívá v malém státu), ale především je stát dnes tak velký, že jsem naprosto přesvědčen, že by lidé, kteří jej chtějí zmenšit, měli táhnout za jeden provaz; jakkoliv může být pro někoho lákavé vymezit se proti té druhé skupině a ukázat tím svůj názor, na nějž je patřičně hrdý, ničemu to nepomůže. Na souboje o to, zda mají být daně nízké či žádné (ne že by mezi tím nebyl zásadní rozdíl), bude dost času, až se nám povede zajistit, aby alespoň nebyly obrovské.

Bitcoin je živým příkladem anarchismu zdola. Jeho decentralizovaná síť bez jakékoli centrální autority nemohla vzniknout na příkaz státu – moc se z principu nevzdává kontroly. Pravá decentralizace roste jedině z dobrovolné spolupráce. Tento model dává za pravdu spíše anarchoagorismu. Místo politického boje o moc se agorismus soustředí na budování alternativních trhů a struktur mimo stát. Bitcoin ukazuje, že svobodné a efektivní systémy mohou přirozeně nahradit ty staré, aniž by k tomu potřebovaly politickou revoluci.

Kdysi jsem hrál hru, ve které šlo cheatovat. Dlouho jsem se držel hraní bez nich. Až jsem v jeden kritický okamžik nevydržel a cheat použil. Jak to dopadlo? Do pár dnů jsem hru hrál se všemi možnými cheaty při každé příležitosti. Nechápal jsem, co se to stalo a jak jsem se k tomu dostal. Myslím, že pokud máme nějaké přesvědčení či hodnoty, za kterými si chceme stát, je dobré to dělat bez výjimky, protože jakmile je opustíme, brzy můžeme sklouznout až k opaku toho, co jsme původně zastávali. Není nutné jít do extrému: Mohl jsem si třeba od začátku říct, že cheaty použiju maximálně jednou denně nebo jen v konkrétnách situacích. Ale to je něco jiného než začít s tím, že cheaty použít nechci, a pak to porušit.

Talibán v květnu 2025 zakázal šachy a označil je za hazard neslučitelný s šaríí. Tento akt však přesahuje pouhou hru. Jde o útok na svobodu mysli. Šachy, kde každý tah je volbou, ztělesňují autonomii jednotlivce, schopnost rozhodovat a tvořit. Zákaz odhaluje strach tyranie ze svobody myšlení, kterou šachy symbolizují. V Afghánistánu, kde je mládež odříznutá od vzdělání a kultury, byly šachy prostorem svobody, kde strategie překonávala chaos. Nyní, když je Afghánská šachová federace rozpuštěna a hráči hrají v exilu či utajení, zůstává hra tichým vzdorem. Svoboda zde není jen v pohybu figur, ale v odvaze myslet.

Proč neříkat státu citlivé informace? Může je zneužít. Třeba zdravotní dokumentaci – co se do ní zapíše, zůstane tam navždy. Lidé touží po bezpečnosti, a tak lze prosadit mnoho věcí, i ústavu jde změnit. Představme si hypotetický scénář: Vznikne lék na pedofilii. Podat ho povinně všem pedofilům mi zní poměrně nekontroverzně – pomůžeme dětem i pedofilům. Použít zákon a donucení bude společensky snadno přijatelné. Jenže pokud by to byl skutečně vytoužený lék i pro pedofila, vzal by si ho dobrovolně, nemuselo by to být povinné. Nepochopení subjektivního užitku může být velký problém.

Jako pedofil necítím, že by pro mě pedofilie byla něco špatného, ba naopak to vnímám jako dar a velké štěstí! Je to fajn pocit, když se mi líbí nějaká osoba – je hezká a přitažlivá. Přirovnal bych to k vůni z restaurace – může být fajn jídlo jen cítit, nemusíte jíst. Analogie ukazuje, že různé vjemy mohou být uspokojující nebo dostačující (lepší než nic). Nikdy bych nechtěl přestát být pedofil, to by bylo jako zapomenout, jak chutná moje nejoblíbenější jídlo, jako přijít o jazyk a přestat mít možnost vnímat. Používat státní donucení může být záludné, i když si můžeme myslet, že tím nikomu neubližujeme.

Dobrý dealer prodává to, co lidé chtějí. Prodává dobrovolně, bez nátlaku. Nikoho nenutí. Jen nabízí zboží a riskuje za to vězení. Ne proto, že by škodil ostatním, ale protože porušuje zákon, který omezuje svobodné rozhodnutí. Úředník nic neriskuje. Jen sedí na židli, bere plat z peněz, které stát lidem sebere, a pomáhá udržovat systém zákazů a regulací. Možná nevidí důsledky své práce, ale je součástí stroje, který svobodu ničí. Zatímco dealer musí stát obcházet, úředník mu slouží. Jeden vzdoruje moci, druhý ji zajišťuje. A tak se může stát, že někdo s několika gramy trávy v kapse dělá víc pro svobodu než celý úřad plný „slušných lidí“.

Lidé často emočně reagují na prohlášení, že účast ve volbách s nejvyšší pravděpodobností nic nezmění, a proto nemá smysl chodit hlasovat. Obvyklá reakce zní: „Co kdyby si to řekl každý?“ Nevím, co by se stalo, kdyby si to řekl opravdu každý. Kdyby si to ale řekla drtivá většina populace, pravděpodobně by se změnilo jen málo, protože nezaleží na počtu hlasů nýbrž na jejich vzájemném poměru. Volby by tedy asi dopadly podobně. Jen členové volebních komisí by měli větší klid na kafíčko a luštění křížovek. Dále tvrdím, že aby si to řekl (téměř) každý, tak předpokladem je jinak smýšlející společnost, pro kterou tato nízká účast nebude nijak velkou bolístkou.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ba naopak by opravdu nízká volební účast mohla začít otevírat otázku ligitimity voleb a demokracie.

Chci se věnovat „scout“ a „warrior“ mindsetu z nedávného rozhovoru mezi Urzou a Petrem Ludwigem ve Studiu Svobodného přístavu. Tvrzení, že „scout mindset“ – tedy snaha o co nejpřesnější zmapování reality a hledání pravdy – je nadřazený „warrior mindsetu“, může narážet na své limity. Snaha o hledání pravdy, jak Urza zdůrazňuje, je v kritickém myšlení klíčová a sama o sobě se nevylučuje s akcí – ostatně i on sám aktivně koná (zmínil například svoji pomoc Ukrajině). Avšak proti agresi může přílišná prodleva v tomto hledání vést k paralýze či opožděné reakci. Neustálé „hledání pravdy“ a odmítání jednoznačného stanoviska tam, kde je situace ve svých základech černobílá (agresor vs. oběť), může nahrávat agresorovi, zatímco napadený potřebuje okamžitou a zřetelnou podporu.

V takových urgentních chvílích nemusí být dostatek času na vyčerpávající analýzu všech myslitelných aspektů; je nutné se rychle rozhodnout, postavit se na stranu napadeného a jednat. Bez určité míry „válečnického“ odhodlání se člověk může obávat jít s kůží na trh veřejně a hlasitě. Taková veřejná angažovanost však může být klíčová pro strhnutí širší podpory a mobilizaci efektivnější pomoci. Nečinnost pramenící z obavy před neúplným poznáním či z nekonečného hledání dalších perspektiv může mít fatálnější následky než aktivní obrana s občasnými přešlapy. Jsou momenty, kdy je třeba volit jasnou akci na základě dostupných, byť nekompletních, informací, nikoliv jen pokračovat v primárně observačním módu „scouta“.

Existuje spousta výzkumu o tom, jak naše vrozené osobnostní vlastnosti, výchova (případně rebelie vůči ní) a zejména rané životní zkušenosti ovlivňují náš světonázor v dospělosti. Proto jsem toho názoru, že ať už s nějakou ideologií souhlasíme či nikoliv, je vždy velmi užitečné sáhnout si do svědomí a zamyslet se nad tím, zda tak činíme proto, že jsme skutečně kriticky zvážili merit co nejširší palety co nejkvalitnějších argumentů pro i proti, nebo proto, že nám daná ideologie zkrátka jenom sedí, či nesedí. Troufnu si říct, že to platí tím víc, čím silnější v tom máme emoce, obzvlášť pokud se projevují jako potřeba přesvědčovat ostatní.

Představ si obří knihu, kde každá stránka je jeden možný Bitcoin privátní klíč — těch je asi 2^256, což je číslo tak obrovské, že se nedá pořádně ani představit. Kdyby každá stránka byla 1 mm tlustá, celá kniha by byla vysoká přes 10^57 světelných let — to je mnohonásobně víc, než je velikost celého pozorovatelného vesmíru. Pro srovnání – nejbližší hvězda je vzdálena 4,2 světelných let. Šachových partií je asi 10^120, možných her Go ještě mnohem víc, a atomů ve vesmíru je „jen“ 10^80. Bitcoin tedy není jen digitální měna — je to kryptografická báseň vesmíru, hledání jediného správného klíče v oceánu nekonečna.

Minule jsem přednášel o anarchoagorismu v podniku The Grail; řešil jsem nepolitickou cestu k anarchii.
Dnes bude přednášet Teri; bude se věnovat příčinám symptomů nefungujícího státu.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 3. září; rád bych mluvil o (ne)poslušnosti.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku The Grail.

Nepovažujeme stát za legitimní autoritu v otázce manželství, a proto necítíme potřebu uzavírat tento svazek před úřady. Věříme, že skutečné manželství je duchovní závazek – slib daný před Bohem, ne jen právní akt zapsaný do matriky. Manželství není o razítku, ale o víře, oddanosti a hlubokém duchovním spojení. Má rodina je má zodpovědnost a od státu chci jediné – aby nás nechal být a nevměšoval se do našich životů. Zákon se nerovná dobru. To, co je zákonné, nemusí být správné. A to, co je správné, často nestojí na straně zákona. Skutečný základ dobra, pravdy a lásky nelze najít ve státě.

Urza ve své přednášce o ceně státu zapomněl na další (ač nejspíš nevyčíslitelnou) položku – náklady ušlé příležitosti (a pozornosti) všech novinářů, analytiků, podcasterů a dalších profesí (a jejich diváků, posluchačů, čtenářů) placených ze soukromých peněz! Vždy mě překvapovalo, kolik lidí detailně sleduje politiku a pak se zhádá o návrhu či výroku nějaké mluvící hlavy z parlamentu. Soukromé zdroje věnované například válce o „manželství pro všechny“, jež se ve skutečnosti vůbec netýká všech, ale limitně spíš nikoho, by se daly nepochybně vynaložit ku většímu společenskému prospěchu – a tím může být i to, že se více lidí bude více starat o své vlastní záliby a problémy. Stát nás tedy kromě peněženky nepochybně daní i v hlavě.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Nezapomněl; jen – jak správně píšete – jde nejspíš o nevyčíslitelnou položku, a proto jsem ji (spoulu se spoustou dalších) nezahrnul. Navíc myslím, že i v bezstátní společnosti by lidé řešili nějaké celospolečenské problémy; jen jiné a jinak (nejspíš efektivněji).