Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Rakouská vláda na některých veřejných místech zavedla povinnost nošení respirátorů. Společně s tím bylo rozhodnuto, že obchody je smějí prodávat maximálně za cenu výrobních nákladů. K čemu toto umělé a na první pohled líbivé zlevnění vedlo? Zcela nepřekvapivě k rychlému vyprodání respirátorů z kamenných obchodů i eshopů. Zatímco někteří si stihli koupit jejich zásobu na týdny dopředu, na jiné se zatím vůbec nedostalo. Uměle nízké ceny zároveň určitě nepřispívají k motivaci podniků respirátory vyrábět, a dá se tak očekávat, že jejich nedostatek nebude jen krátkodobým problémem. Na co tedy centrální plánovači z rakouské vlády zapomněli? Že vysoké tržní ceny pouze reflektují vysokou vzácnost statků. A že jakékoliv nepřirozené snížení ceny vždy povede jen k jejich nesprávné alokaci a ještě většímu nedostatku. Toto dobře míněné opatření, které mělo obyvatelům zajistit rovný přístup k respirátorům a ochránit je před chamtivostí podnikatelů, tak ve skutečnosti škodí a bude škodit úplně všem. Laissez faire, laissez passer.

Byť se sám příliš se zastupitelskou demokracií neztotožňuji (bližší je mi svoboda), dovedu uznat její roli v dání prostoru různým skupinám. Současný systém kandidatury a alokace hlasů do parlamentu však vidím spíš na pomezí mezi demokracií a diktaturou. Důvody:
1/ Volební klauzule 5 % – chcete-li být zvoleni, musíte oslovit 5 % voličů. I pokud by vaše strana v krajích měla na to získat mandáty (vizte bod 2), nedostane se do parlamentu, pokud tuto arbitrární hranici nepřekročí.
2/ D’Hondtova metoda – tato metoda výpočtu mandátů je častá. V ČR funguje na úrovni krajů. Jsou určeny mandáty pro každý kraj. Kdo v daném kraji získal nejvyšší počet hlasů, dostane mandát. Poté je výsledek této nejsilnější strany vydělen dvěma. Druhý mandát je dán té straně, která má po tomto dělení nejvyšší počet hlasů; pokud ho opět získala ta samá strana, je její původní výsledek vydělen třemi atd. Prakticky to znamená, že výpočet nadržuje silným stranám - ANO 2011 potřebovalo okolo 19.000 hlasů na mandát, STAN potřebovali přes 43.000. Proto má ANO 39 % mandátů, i když jen 30 % voličů. Tato metoda by byla spravedlivá pouze v případě celostátní úrovně rozdělování.
3/ Administrativní náklady – pro založení strany je třeba předložit 1.000 podpisů. Pro kandidaturu do parlamentu zaplatit 19.000 Kč. Zdá se to málo? Možná, leč stále je to překážka.
Co z toho vyplývá? Pluralita stran je omezena nedemokratickými mechanismy. To i omezuje potenciál zastoupení libertariánských stran v PS PČR, neboť strany potřebují oslovit hlavně velké skupiny obyvatel krajů, ne příslušníky různých minorit. To ještě více vybízí k typické vágní politické rétorice.

Slavný detektiv Hercule Poirot byl nesmírně pyšný na své „malé šedé buňky“, které mu ve své neuvěřitelně složité souhře dokázaly vyřešit sebezapeklitější kriminální případ. Malý belgický detektiv se však nikdy nezmínil o nějaké hlavní či řídicí buňce. Nebyl to od něj nevděk? Ne, nebyl. Nejspíš tušil to, co ví lékařská věda dnes. Žádná taková buňka neexistuje. Neexistuje ani žádné centrum sbírající informace ode všech šedivých buněk – neuronů – a geniálně je vyhodnocující. Každý neuron sbírá podněty od velkého množství synapsí, které vyhodnocuje a na základě vyhodnocení vyšle signál axonem, jakýmsi „šlahounem“, který brnkne do synapsí mnoha dalších neuronů. V průběhu učení se přidávají různé váhy jednotlivým synapsím (kecá – nekecá) podle postupu metodou pokus-omyl. Tím vznikne struktura zdánlivě chaotická, ale nesmírně výkonná. Troufám si říci, že na podobném principu funguje i volný trh. Jednotliví účastníci jsou jako neurony, které sbírají zkušenosti s okolními účastníky a vysílají svoje signály i do dalekých oblastí. Učí se z interakcí a generují často neuvěřitelná řešení.

Mohla by „zlá“ soukromá firma na volném trhu nutit své služby zákazníkům silou? Případně je nutit k platbám za něco, co si neobjednali? Nebo k čemukoli jinému? Určitě mohla. Nebylo by to ale levné, potřebovala by k tomu silové složky – buďto si vybudovat své vlastní, nebo najmout existující. Tyto silové složky by musely být silnější, než vůle zákazníků se takovému jednání bránit. To by představovalo pro „zlou“ firmu docela problém, protože by to byli právě zákazníci, kdo by měl moc rozdělovat svoje prostředky mezi „zlou“ firmu a svou obranu. Přinejmenším do doby, než by „zlá“ firma získala převahu – ale právě to by měli zákazníci ve svých rukou. Pro „zlou“ firmu by šlo tedy o drahý, riskantní podnik s nejistým výsledkem a bylo by pro ni zřejmě ekonomicky výhodnější prostě se věnovat svému oboru a zákazníkům dodávat zboží a služby bez hrozeb a nákladného násilí.

Stát dává ale k uchopení silových složek ještě jinou, mnohem levnější cestu – politickou. Armáda i policie jsou vybudované a k jejich ovládnutí stačí vítězství ve volbách nebo silný vliv na ty, kdo jsou zrovna u moci. To je sice taky velmi nákladné, ale zjevně mnohem méně než držet silové složky vlastní. Mnohem častěji slyšíme o lobbingu, kupování politiků, střetu politických a podnikatelských zájmů apod., než o tom, že by si soukromá firma budovala armádu (která by musela být přinejmenším stejně tak silná, jako ta, co ji lze uchopit politicky, akorát že na tu svou by si firma musela nejdřív sama vydělat). To je důvod, proč mám mnohem menší obavu ze zneužití síly soukromou firmou ve volnotržní společnosti než v té státní.

Čínský vůdce Mao Ce-Tung řekl: “Ať rozkvétá sto květů, ať spolu soupeří sto škol”. Vyzval tím k větší otevřenosti a k zapojení i intelektuálů z řad mimo KS Číny. Maoismus sice sto květy nerozkvetl, ale paradoxně se tato myšlenka dá použít na kapitalismus. Států, které jsou považovány za kapitalistické, je pěkná řada a vedle “vzorového” státu USA k nim patří specifický kapitalismus japonský, řada kapitalismů latinoamerických, svoje specifika má každý stát Evropské Unie a nakonec, světe, div se, kapitalismus čínský!

Co si z toho vybrat? Za skutečný kapitalismus považuji volný trh, do kterého vstupuje námezdní práce coby komodita. Volným trhem myslím trh bez státních regulací, dotací a podobných nešvarů. To ale neexistuje v žádném z těch “květů”. Skutečný kapitalismus v tomto smyslu skonal před více než sto lety a zmíněné formy kapitalismu jsou kvítka, která vyrostla na jeho hrobě (viz Jaromír Erben - Kytice). Znovuzrození by se snad mohlo realizovat v něčem jako je anarchokapitalismus.

K nastolení nevídaných totalitních praktik stačí modernímu demokratickému státu pár dní. Jeden den se to schválí a o dva dny později se ocitáme ve světě před rokem 89 – světě front, zavřených obchodů, nedostatku, veksláctví, udavačství, zákazů vycházení… Někdo může namítnout, že to není tak žhavé, že těm „pár dnům“ předcházely týdny nebo měsíce seznamování se s reálnou hrozbou nebezpečného viru. Že za normálních časů by vláda nic takového zavést nemohla. Uvědomme si ale, že za normálních časů stát zvládá totéž, jen pomaleji a hlavně že takových „hrozeb“ (mnohdy způsobených právě státem) je v mediálním prostoru připravených habaděj: nedostupné bydlení, rozevírání příjmových nůžek, kvalita potravin, ekologická témata… A politiků, připravených některou „hrozbu“ uchopit a přetavit v další dílek totality, je v moderním demokratickém státě taky víc než dost.

Často slýcháme, že potřebujeme naprosto zásadní reformu školství, zdravotnictví, soudnictví, policie a spousty dalších věci; co mají společného? Všechny tyto obory spravuje stát. Už jste někdy slyšeli o naléhavé potřebě zásadní reformy hoteliérství, potravinářství, stavebnictví či třeba IT? Já tedy ne. Tam, kde funguje volný trh alespoň do nějaké míry, netřeba velkých reforem, protože se tato odvětví reformují po malých krůčcích sama, jak zákazníci potřebují; ti, kdo to dělají správně, vydělávají, zatímco ti, kdo reformují špatně, krachují. Naopak skoro vše, co dělá stát, vyžaduje reformy, protože to funguje špatně; a není divu, ono to z principu fungovat správně ani nemůže. A při plném uvědomění těchto souvislostí nechápu, jak se někdo vůbec může státu zastávat; cokoliv spravuje stát, nefunguje dobře, cokoliv bylo ponecháno trhu, začalo fungovat lépe – tak proč nepředávat trhu i další odvětví?

Morálku lze chápat jako všeobecně přijímaný soubor pravidel určujících, co se nesmí dělat, co se musí dělat a co by se mělo dělat. V ankapu platí jediný imperativ, a to absence útočného násilí. Myslíte, že společnost omezena pouze tímto imperativem by se ustálila ve společenství podvodníků, lhářů a prospěchářů? Zcela jistě ne. Ve společenstvích žijících na odloučených územích daleko od vnější civilizace (literatura: Jan Welzl, Třicet let na zlatém severu) byli jednotlivci zcela závislí na vzájemné spolupráci, takže naprostá důvěra byla podmínkou přežití.

„Ankapovou“ skupinu si můžeme představit i v podmínkách, které jsou proti Welzlovu zlatému severu naprosto salónní. Lidé si tu vyměňují zboží a služby, uzavírají smlouvy, do kterých jim nikdo nemluví. Při takových interakcích je důležité renomé, pověst. Z dlouhodobého hlediska právě dobrá pověst nositeli pomáhá ke zvyšování blahobytu. Pověst může jedinci vylepšit i dobročinnost. Obchodník, o kterém se ví, že pomáhá lidem v nouzi, získá si zvýšenou pozornost společenství, čímž se jeho postavení i na volném trhu zlepší. A tak se v ankapu vytvoří docela spontánně i pravidla, co se nesmí. Když se něco nesmí, musí být podepřeno sankcemi. Tady je sankcí za nepoctivost zhoršené postavení na trhu a tím daný pokles blahobytu.

Samozřejmě, že každý jedinec musí občas řešit, zda výhoda z porušení pravidel mu přinese takový prospěch, který převýší důsledky horší pověsti. Jestliže se mění podmínky, například vlivem technického pokroku, může být někdy hranice mezi poctivým jednáním a podvodem rozostřená. A právě takovými pokusy se stává z morálky živý systém, reagující na vývoj.

Ve Spojených stádech v roce 1972 vláda vyčlenila 20 miliónů dolarů na financování programu „Hvězdná brána“, s cílem zkoumat schopnost „dálkových pozorovatelů“ získat vojensky cenné informace. „Pozorovatelům“ poskytli geografické údaje a jasnovidci pak kreslili nebo zapisovali cokoli, co šlo o cíli shromáždit. Vláda program ukončila až o více než 20 let později, v roce 1995, pro nedostatek důkazů. Tato investice USA je jistě pochopitelná z důvodu, že mnoho lidí v té době v existenci mimosmyslových schopností věřilo. Lze ji však skvěle zasadit do kontrastu s představou, že vláda je důležitá, protože ona o penězích rozhoduje kvalifikovaně a vyhýbá se spekulacím.

Proč si lidé přejí zachování státu? Proč nevidí jeho nemorálnost a neefektivitu? Někdo by možná řekl, že je to proto, že jsou hloupí. S tím však nesouhlasím – lidé hloupí nejsou, jenže ani největší génius nemůže dojít ke správným závěrům, pokud vychází z nesprávných předpokladů. Problém je v tom, že v případě státu z takových nesprávných předpokladů vychází téměř každý, kdo prošel státním vzdělávacím systémem. Všichni jsme se ve škole museli učit o tom, že určité služby musí zajišťovat stát, protože trh při jejich poskytování selhává, zatímco jiné je nutné regulovat nebo dotovat, jinak by byly drahé a nekvalitní. Všem nám bylo řečeno, že vybírat daně je správné a nutné. A kdo daně neplatí, je zloděj. Nebo že jediným správným a funkčním mocenským uspořádáním je demokracie a hierarchický stát.

Všechny tyto věci nám byly podány jako axiomy, jako fakta, jejichž pravdivost není třeba dokazovat a o nichž není třeba diskutovat. Jako malé děti jsme tedy poslechli a nediskutovali, nepátrali po důkazech. Po čase jsme si zvykli a tato výchozí tvrzení přijali jako dogmata. Stali se z nás etatisté. Teprve mnohem později se hrstka z nás rozhodla tato dogmata přezkoumat. A ještě menší hrstka je vyhodnotila jako nepravdivá. Z takových se stali anarchokapitalisté. Ale to, že je ostatní lidé berou za pravdivá, neznamená, že jsou hloupí. Jen o nich zatím nepřemýšleli. Třeba proto, že nedostali ten správný podnět. Úkolem nás, anarchokapitalistů, je ostatní takovým podnětům vystavovat. Upozorňovat na logické a morální nekonzistence v etatistickém uvažování. Diskutovat. Tak můžeme dojít ke svobodě.

Svobodný přístav i letos (snad) pořádá další konferneci; původně se měla konat v únoru, ale vládní opatření nás donutila ji přesunout na 22. května. Přijdete?
Pokud ano, prosím, zaregistrujte se na Facebooku nebo stránkách konfernece, nemáte-li facebookový účet; pomůžete nám tím vidět, kolik lidí máme očekávat.
Téma vzdělávání považuji za naprosto klíčové pro svobodnou společnost; budu rád, pokud přivedete i své přátele a známé, které by téma mohlo zajímat.

Klimatičtí aktivisté často klimatické změny svádějí na kapitalismus, který prý vede k obrovskému plýtvání. Řešením dle nich má být socialismus a silné státní regulace. Já však tvrdím, že jde o špatné řešení, které naopak povede k ještě většímu plýtvání. V reálném komplikovaném světě nelze o vzácnosti milionů různých statků spolehlivě rozhodnout jinak než na základě jejich tržních cen. Čím je statek vzácnější, tj. čím nižší je nabídka oproti poptávce, tím vyšší je jeho cena. Ta spotřebitele informuje o tom, jak moc má daným statkem šetřit a zároveň ho motivuje k tomu, aby tak činil. Kapitalismus plýtvání tedy neeliminuje, ale výrazně ho omezuje a dává nám přirozené nástroje k jeho snižování.

Naproti tomu socialistické centrální plánování, státní regulace či dotace vždy ceny statků křiví, případně úplně ruší. Tím všichni (včetně centrálních plánovačů – státu) ztrácejí nejvíce vypovídající informaci o jejich vzácnosti. Zároveň též mizí motivace potřebnými zdroji neplýtvat a alokovat je co nejefektivněji. Socialismus tak nejen povede k většímu plýtvání, ale v důsledku nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování plýtvání rozpozná, teprve když daný statek začne opravdu docházet.

Ekonomické argumenty o neefektivitě a deformování trhu zpravidla zastánce unijní dotační politiky o její škodlivosti nepřesvědčí, jelikož se jedná většinou o socialisty, kteří výše uvedené efekty mohou dokonce považovat za výhodu. Pokud jim tedy jako další argument nabídneme všudypřítomnou a prokazatelnou korupci, vytasí se zastánci EU s tvrzením, že za rozkrádání dotací nenese odpovědnost EU, ale je chyba členských států, že kradou. V hlavách zastánců EU jde totiž o spor mezi EU, resp. přímými plátci na jedné straně, a občany přijímajících států a jejich zástupců na straně druhé. Ve skutečnosti jde o všem o zcela jiné soupeřící skupiny, a to o zastánce a odpůrce dotací napříč státy a institucemi (bez ohledu na jejich národnost). Já, přestože jsem Čech, jsem na jedné straně s Němci a europoslanci, kteří dotace odmítají. Za rozkrádání dotací je tak zodpovědný každý, kdo dotace prosazuje a hájí, bez ohledu na jeho státní příslušnost. V podstatě jde o další interpretaci Rothbardova výroku: „Pokud stát jsme my, pak židé v nacistickém Německu spáchali sebevraždu.“

Každý ví, že lidé nejednají vždy racionálně; Ludwig von Mises v jedné ze základních knih rakouské ekonomie (Human Action) předpokládá opak. Znamená to, že celá rakouská ekonomie stojí na vodě? Ne; jen jinak definuje racionalitu. Mises sice předpokládá, že lidé jednají racionálně, avšak takové jednání explicitně definuje jako snahu neustále maximalizovat svůj užitek (se zohledněním nestálého a emocionálního rozpoložení člověka, neúplné informovanosti, „neekonomických“ tužeb, měnících se preferencí a tak dále); dle jeho definice tak jedná racionálně i feťák riskující život pro další dávku. A protože se Mises této definice striktně drží, je korektní; působí to však zmatečným dojmem na neznalého čtenáře (dle mého názoru se jedná o nešťastně zvolenou definici). Setkáte-li se tedy s předpokladem rakouské ekonomie, že lidé jednají racionálně, neděste se; znamená to něco jiného než to, co tím pravděpodobně myslíte.

„Jaký je rozdíl mezi školou a vězením? Ve vězení víš, za co sedíš.“

Už i lidová slovesnost vtipů určitou souvislost mezi vězením a školou reflektuje. Já ji vnímám jako mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Historicky byly školy jakousi preventivní káznicí, ve které dětem nutili tvrdý řád a poslušnost. Dnes jsou malovány mnohem růžověji, ale princip zůstává podobným: člověk je zde nucen být po dobu určitou. Ve vymezený čas může trávit čas mimo ni. Je pak de facto v zákonné moci rodičů, zdali z domova udělají druhé vězení anebo dítěti udělí svobodu dělat to, co chce. Hlavním proviněním dětí pak není konkrétní zločin, ale jejich nízký věk, který je ke školní proceduře odsuzuje. Místo dozorců zde máme učitele, kteří v procesu hrají esenciální roli. Další personál školy zajišťuje např. stravování, hlídkování u vchodu a podobně.

Škola i vězení jsou navíc obě sociální instituce, které mají za jeden z cílů osobnostní posun jejich účastníků. V obou případech totiž nejste společností vnímáni jako dost dobří k tomu, abyste v ní žili prostě takoví, jací jste. Obě v tomto cíli však z podstaty selhávají, protože nejenže život člověka, který v nich tráví čas, příliš aktivně nevylepšují, ale naopak ho totální izolací od světa spíše zhoršují. Podobně jako spoluvězni dotvářejí osobní identitu kriminálníka, ani základní skupina složená pouze ze spolužáků stejného věku nemusí být příliš dobrým místem pro sociální učení. Inu, rád bych se zkrátka dožil doby, ve které si nebudu muset vybírat, do kterého vězení svoje dítě pošlu.

Mnozí ekonomové, filosofové a myslitelé nás varují, že kapitalistická ekonomika moc rychle roste, což nemůže trvat věčně; její dny jsou prý už ale pomalu sečteny, takže nás nečeká nic než pád a bída. Proč by se měl ale takový doomsaying naplnit? Ano, máme se skvěle, žijeme v úžasné době, jsme obklopeni bohatstvím; ale vážně už není co zlepšovat? Samozřejmě, že je! Neustále si můžeme vymýšlet další a další věci, které si přejeme mít; v současnosti je ale nemáme, protože by nás stály mnoho zdrojů. Leč právě mravenčí práce lidí po celém světě tyto ceny neustále snižuje; stejné statky lze produkovat stále levněji (a teď nemyslím jen finančně, ale z hlediska celkového objemu zdrojů – včetně lidské práce). Co by takový pokrok mohlo zastavit? Nedostatek nerostných zdrojů? Těžko; k nedostatkovým zdrojům jsou stále nalézány substituty. Velké války států? Ano, ty možná… to však není problém kapitalistické ekonomiky.

Dnes je tomu přesně šestadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Vzhledem k tomu, jak hodně mé články vyjadřují, jakou společnost si přeji, je celkem přirozené, že přichází reakce, které mi říkají: „To, že si to přeješ ty, je naprosto irelevantní!“ Co já na to? Trošku mě překvapuje míra výskytu, nejen u mých článku. Přece i stát se často snaží realizovat přání svých občanů, akorát mnohem vyššího počtu lidí. Od jakého počtu to najednou není jenom přání? Takřka všechno, co děláme, činíme z důvodu, že si něco přejeme, protože máme nějaký cíl. Svá přání (což mé je mimo jiné psát, neb mě to baví) realizujeme různým způsobem, mým způsobem této realizace je, že píši texty, které mají určitý dosah a mohou inspirovat lidi. Tenhle způsob jsem nezvolil zcela arbitrárně - texty dokážu napsat celkem rychle, nevadí mi věnovat jim přiměřený čas a navíc se mi někdy i daří vystihnout určitou pointu určitého tématu, takže tenhle způsob považuji za vhodnější než jiné, ve kterých bych pravděpodobně nebyl tak úspěšný. Nakonec se principiálně neliším od voliče, který jde a vyjádří své přání volebním lístkem, nebo od podnikatele, který se snaží o průlom v nějakém odvětví, protože chce něco změnit. Na závěr bych rád zdůraznil, že si změnu společenského uspořádání sice přeji „jen“ já, ale zároveň si to přeji i z důvodu, že si myslím, že decentralizovaná a svobodná společnost by prospěla většině lidí a že pro některé je dokonce zcela nezbytnou podmínkou přežití.

V diskusích o nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování často narážíme na to, že si diskutující představují proces cenotvorby jako něco, co jednou skončí a ceny budou „nastaveny správně“; s těmito předpoklady se pak snaží přijít na to, jak by něco takového v socialismu mohlo být možné (ačkoliv již Ludwig von Mises ukázal, že nikoliv). Skutečnost je však ještě daleko složitější, neboť volný trh není „dosažení stavu“, nýbrž „proces“; úkolem centrálního plánovače tedy není jen najít ty „správné“ ceny či alokační mechanismus bez peněz (a již v tomto úkolu selhává), ale především být schopen přizpůsobovat se neustále měnícím podmínkám a v reálném čase přijímat, vyhodnocovat a reagovat na informace z celého světa, což je prostě a jednoduše nadlidský úkol, ergo centrální plánování nemůže nikdy fungovat dobře (a to samozřejmě platí i pro školství, zdravotnictví, sociální systém a podobně).

„A já to ještě musím platit ze svých daní,“ čílí se pravicový konzervativec; ptám se, proč mu to přijde nefér, na což dostanu rozhořčenou odpověď, že přece tohle si on nepřeje, jsou to jeho peníze, tak by měl mít právo rozhodovat. Nu dobrá, to dává smysl… a když nechci platit státní školství, zdravotnictví, soudy, policii a armádu, jsou to moje peníze, podpoří mě v tom? Aha, nepodpoří? Jo tak, ono je to „něco jiného“? Hm; a v čem je to jiné? Nastupují argumenty ad hominem, případně nějaké velmi nelogické odvolávání se na společenskou smlouvu a podobné nesmysly. A není divu, rozdíl je totiž jen v individuálních preferencích; on chce platit armádu, policisty, soudce a učitele, ale nelíbí se mu platit neziskovku Auto*Mat. Mně se nelíbí platit ani jedno (což je špatně), cykloaktivisté chtějí obojí (také špatně); správné je totiž jen to, co chce dotyčný… a když se přání jemu podobných sečtou, vyjde solidní socík.

Vítejte ve Stokách v roce 2021!
Rok 2020 byl úžasný; o svůj pohled na něj jsem se podělil zde!
K přečtení též doporučuji vánočního Murrayho, pokud jste ještě nečetli. Kdo chce slyšet naše poděkování, má možnost v Kanálu Svobodného přístavu; a jako každoročně krom díků i prosíme o Vaši podporu.
A mé přání do roku 2021? Budu citovat jednoho z nejmoudřejších lidí: „Mějte se rádi!“