Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Z toho důvodu se budeme věnovat jiným věcem (třeba přípravě konference), takže přepínám Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu i jeho sníženou pravidelnost.

Užívejte léta; a především života!
Těšíme se zas v září (a ještě zítra dojde k vyhlášení výsledků soutěže o NOHATE tenisky) <3

Víra ve stát je víra v to, že banda idiotů, která nadělala dluh 2,5 bilionu korun, naloží s vašimi financemi lépe než vy sami.

V textu Svoboda v mysli jsem psal o tom, jak důležité je pojetí svobody rozlišovat na pocitovou svobodu a papírovou svobodu. Jak ale dosáhnout osvobození mysli? Myslím, že se jedná o složitý proces. Na začátku stojí hodně přemýšlení a introspekce, což jsou procesy, které nelze uspěchat a kterým by měl být dán ve zdravém prostředí přiměřený prostor. Za zásadní považuji přiznání toho, že žijeme jiný život, než který chceme žít. Výmluvy typu „nemám na výběr” musí jít stranou.

Pro mě jsou velkým zdrojem vnitřního pocitu svobody vztahy, ve kterých se mohu vyjádřit, jak chci, a jsou svobodným prostorem pro budování dynamicky se rozvíjející osobnosti. Nelpím však pouze na vztazích. Poslední dobou mě třeba baví psaní: ne že bych v něm snad byl nějak zvlášť dobrý, ale především mi dělá neskutečnou radost a pohlcuje mě. Každým napsaným textem rozšiřuji své obzory, jak chápu svět, a dokážu strávit hodiny jen sezením u počítače a psaním anebo procházením se a mentálním propojováním nejrůznějších témat, která mě zajímají, mezi sebou. Vím, že dokud mi zůstanou moje mysl, dostatek živin a možnost rozvíjet se tímto směrem, nebudu se nudit. Podobných zájmů existuje celá řada a nesmírně obohacující je pro mě potkávat lidi, kteří tento svůj zájem skutečně našli, a podívat se na svět i z pohledu toho jejich unikátního zájmu.

Co z toho vyplývá? Způsobů nalezení vnitřní svobody je více, ale pokud si najdete skutečné vášně, dokážete si z nich vytvořit váš vlastní svět, ve kterém budete daleko svobodnější, bez ohledu na většinu vnějších okolností. Budete z nich čerpat sílu a sebevědomí. Dnešní vzdělání určené dospívajícím je bohužel spíše normativní a bývá spojováno s opakem, nudou, a snad i proto potkáváme ve světě tolik nesvobodných duší.

Sociálny štát a sociálne politiky ako také rušia prirodzené incentívy ku snaženiu v oblastiach, do ktorých zasahujú. Ba čo je horšie, učia teda neprávom človeka zvykať si a veriť, že takýto spôsob je v poriadku, a kto takej myšlienke verí, bude taký spôsob nakoniec považovať za normálny snáď pre vše! Tobôž jeho potomci! Nemožno dovodiť z toho záver iný, než že sociálne politiky sú bezpochyby evolúciou štátu, no prinášajú degeneráciou človeka, a tak nakoniec i úpadok celej spoločnosti.

Když je anarchie tak skvělé uspořádání, proč prostě anarchokapitalisté nespojí své kapitály a nekoupí si postupně všechnu půdu některého (malého) státu?

________________________________

Urzova odpověď pod čarou: Protože žádný stát všechnu svou půdu neprodá (a peníze raději vymůže z občanů); krom toho státy nesnášejí konkurenci a nemají problém ji v případě potřeby vyhodit do vzduchu či zazdít a podobně.

Právo na důstojný život v podání státu? Osoby „A“ dostanou něco, co politik „B“ považuje za důstojný život, a zaplatí to osoby „C“ na úkor toho, co ony považují za důstojný život.

Žáci se prý mají nově učit dějepis jako detektivové. To by mě možná bavilo, a asi bych si z toho i něco zapamatoval. Ve škole byl dějepis jedním z nejnudnějších předmětů. Těžko namítat něco proti tomu, aby se nějaká škola rozhodla nabídnout takovou výuku. Rolí ministerstva školství by pak bylo nestát v cestě. Pokud tady činnost ministerstva skončí, a rozhodnutí bude na jednotlivých školách, je to v pořádku. Pokud se to ale naplánuje centrálně všem, jak to může dopadnout? Nový styl výuky není pro každého. Nejen, že není vhodný pro každého žáka, ale klade vyšší nároky i na učitele. Těch je ale už dnes nedostatek. Nový způsob výuky by tak museli aplikovat i učitelé, kteří k tomu nemají chuť nebo předpoklady. A od toho bych dobré výsledky nečekal.

Mnozí předpokládají, že zásahy státu na pozemky lidí jsou v souladu s vlastnickými právy. Těm, kterým se to nelíbí, říkají, že se přece mohou odstěhovat. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že naše soukromé vlastnictví je iluzorní a že stát má právo si jej kdykoli vzít bez náhrady. S tím ovšem málokdo doopravdy souhlasí – poznáme to na tom, že jakmile stát lidem začne zasahovat do jejich vlastnictví takovým způsobem, na který nejsou zvyklí, protestují proti tomu, jsou ochotní se soudit a požadovat náhradu. Znárodnění je dnes všeobecně považováno za krádež, i když dle aplikování logiky státního vlastnictví do důsledků by se mělo jednat pouze o změnu způsobu využívání majetku. I kdyby však vlastnictví majetku fyzickými osobami bylo iluzorní a bylo legitimně v rukou státu, stále věřím, že myšlenky anarchokapitalismu by s nepatrnou obměnou měly smysl. Byly by něčím jako sociální kritikou – poukázáním na to, jak neefektivně kolektiv tisíců byrokratů zachází s prostředky využívanými milióny lidí, aniž by o tom věděli. Říkat podobnému kritikovi, ať se odstěhuje jinam, by bylo podobné jako říkat popularizátorovi vědy, ať jde o vědě vykládat vědcům.

Státní zásahy bývají legitimizovány argumentem, že stát jsme my všichni. Tato věta zaměňuje dva významy slova stát: jednak státní aparát a jednak geografické území se vším, co se v něm nachází. Používajíce druhý význam, můžeme probírat umístění či obyvatelstvo daného státu; řešíme-li však oprávněnost státních zásahů, je řeč o státním aparátu – a tedy argument, že stát jsme my, je v tomto kontextu scestný.

Pamatuji se, jak nám soudružka učitelka na základní škole vyprávěla o době temna, kdy se lidé báli božího trestu – že jim nesešle déšť a umřou hlady, a proto nosili bohu dary a v modlitbách jej chválili, aby si ho udobřili. Dnes je prý doba jiná a lidé těmto nesmyslům nevěří – věří vědě. Takže po obřadu voleb vyplňte daňové přiznání a nechte se naočkovat, stát k vám bude milosrdný a nenechá vás umřít žízní, otevře svou štědrou náruč v podobě předzahrádek hospod a ráje v Chorvatsku. A nezapomeňte se podívat na nějaký projev svaté Gréty.

Tak nějak mi přijde, že součástí naší kultury je i jistá adorace militarismu. Spousta konzervativců, a zejména nacionalistů, vzhlíží k „našim“ „hrdinům“, kteří se nebojí položit život za obranu své vlasti. Často se v této pozici vidí i oni sami – skoro jako by se těšili, až přijde nějaká válka, a oni budou naverbováni. Já s tímhle řemeslem mám už dlouho jeden fundamentální problém. Uvědomil jsem si, že ti lidé, proti kterým bych v bitvě stál, jsou úplně ti samí lidé jako já, jen z jiné kultury. Možná byli k boji přinuceni. Oškliví se mi představa jít a ublížit těmto lidským bytostem: Tím bych vlastně i existenci takového absurdního konfliktu podporoval.

Aktivně bych se bránil, pokud by na mě někdo útočil a já neměl solidní vyhlídky utéct nebo vyjednávat. Ale jít někam na rozkaz bojovat „za vlast“ mi přijde jako zvláštní forma sebevražedného chování. Nechci obětovat svůj čas na tomto světě určený lidem, které miluji, a činnostem, jež mě baví, úplně neznámým lidem, kteří by si to přáli a s nimiž sdílím snad jen podobné území a stejný jazyk. Nejbizarnější mi na tom přijde, že obvykle bojujete na příkaz lidí, kteří sami nebojují. Z těchto důvodů jsem proti návrhům takových věcí, jako je povinná vojenská služba. Každý nechť se sebepoškozuje, jak chce, ale mne ať do toho nenutí.

Chlieb a hry. Overené nástroje na odvedenie pozornosti od vládnucej triedy. Ich súčasťou je aj šport. Ten však začal plniť v rukách štátu ešte jednu dôležitú rolu. Slúži na propagáciu štátnych symbolov a hlavne podporuje identifikáciu občanov so štátom. Keď hrá reprezentácia, sledujú zápas aj ľudia, ktorých šport inak nezaujíma. Všade sú vlajky, spieva sa hymna a ľudia v dresoch sa bijú do pŕs. Pre niektorých by šport bez repre (štátu) nemal ani zmysel. Zaujímavý je aj pohľad na reprezentantov. Má to byť pre nich česť, povinnosť a mali by hrať ideálne zadarmo z lásky k vlasti. U športovcov – vojakov by to tak mohlo byť. No najúspešnejších jednotlivcov, ktorí pracujú na sebe a pre seba, štát vysoko daní, a keď sa presťahujú do Monaka, sú terčom kritiky fanúšikov aj politikov.

Předneseš-li etatistoví nějaký argument, bude záležet, zda je stále ve fázi tuhého etatismu, nebo už ve fázi hledání odpovědí. Hledající jsou ochotni nad tvým argumentem i popřemýšlet. Zarytý etatista nikoliv. Ale proč? On ani nemůže jinak. Reakce v podvědomí probíhají řádově rychleji než ve vědomí. Takže než tvůj podnět vědomí zpracuje, stihne být posouzen několika hledisky. Jedním je míra ohrožení. Tvůj podnět je asociativně porovnán s databází nasbíraných zkušeností uložených v podvědomí. Posuzována je i míra kompatibility. Není-li tvůj argument v souladu, je k němu přibalena negativnní emoce. O pár okamžiků později se konečně tvůj podnět dostane do jeho vědomí. Jenže to už má etatista díky přibalené emoci jasno, odkud plyne ohrožení, kdo je jeho původcem a jak se s ním vypořádat (útěk, ustrnutí, útok). Vědomí už jen řeší, jak to provést. Je to nějaká doba, co jsme rozlouskli, v čem tkví slabina etatismu, ale až teď se nám povedlo to dát do jakž takž srozumitelné podoby. Můžeš to omrknout a dát nám feedback.

Keďže v ústave čl. 93 bod 3 je ukotvený taký „malý detail“, že o daniach sa nesmie hlasovať v referende, vo výsledku to spôsobí dosť veľký rozdiel oproti tomu, keby na tému daní mohlo byť referendum. Keď si predstavím tie masy ľudí, ktorí hlasujú za zvýšenie versus zníženie daní, vychádza mi väčšina za zníženie, a teda menej socializmu a viac kapitalizmu. Časom ostane čoraz menej peňazí centrálnym plánovačom, teda politikom. Samozrejme demokraciu tu máme, ale keby mala priniesť zníženie daní a oslabenie pozície politikov, tak vtedy sa nehodí.

Ústava České republiky, preambule: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku… přijmáme tuto Ústavu České republiky.“ Jsem občanem České republiky, ale nikdo se mě nezeptal, jestli ústavu přijmám. Přitom stavět na něčem, kde je sice napsáno, že s tím člověk souhlasí, ale nikdy souhlas nedal, je obyčejný podvod. Kdyby někdo za někoho bez jeho vědomí podepsal smlouvu, byl by právem označen za podvodníka. Ústava dělá totéž, a navíc ještě zavazuje k dodržování LZPS, která si protiřečí. Hlavně že stát nutí provozovatele webů, aby se pokaždé ptali uživatelů, zda souhlasí s použitím cookies, ale něco takto důležitého prostě ignoruje.
A ještě jeden postřeh: Část osady Sidonie u města Brumov-Bylnice neleží na historickém území Čech, Moravy ani Slezska. Znamená to tedy, že tamní občané ústavu nepřijali?

Občas slýchám, že potřebujeme veřejnoprávní Českou televizi jakožto nezávislé médium financované z koncesionářských poplatků. Na první pohled to může dávat smysl – vliv má přece ten, kdo platí. Médium placené z reklam může být pod vlivem inzerentů. To by platilo pro obhajobu nějakého soukromého placeného (popř. freemium) média. V případě veřejnoprávních médií ale platí někdo jiný, než kdo rozhoduje o platbě. Platí každý majitel a uživatel televizního přijímače – nehledě na to, jestli má o Českou televizi zájem. Co když bude chtít vedení zvýšit poplatky? Nestačí přesvědčit zákazníky, že služby za to stojí. Je potřeba přesvědčit politiky, že mají upravit zákon. Může být Česká televize nezávislá na poslancích?

„Lidé jsou od přírody zlí, stát [pozn.: tvořený lidmi] je musí hlídat.“ „Lidé jsou hloupí, podléhají svým falešným představám a dezinformacím.“ „Nikdo neví, kde je pravda.“
Mají tyto výroky něco společného? Když kterýkoliv z nich někdo vysloví, snaží se říci, že mu nemáme věřit, protože je zlý, hloupý, nebo nic neví? Určitě ne; prvními dvěma výroky odsuzuje ostatní lidi, zatímco posledním výrokem popírá možnost poznání v nějaké oblasti, kterou si není jistý (často společenské vědy); použil myšlenky jako zbraně, aniž by je aplikoval na sebe. Ale myšlenky jsou poznáním reality a slouží pro jednání v našem vlastním životě. Pokud je ochotně uplatňujeme na neznámé věci, ale zdráháme se uplatnit je na sebe, zamysleme se, kde jsme udělali chybu.

Myslím, že jedním z důvodů, proč je zastupitelská demokracie tak populární, je pocit občanů, že se jich chod státu osobně dotýká. To, jak vypadá soupeření politických stran (a prezidentských kandidátů) o moc, je do velké míry vzrušující. Ke svojí politické straně mají podobný vztah jako například ke svému oblíbenému sportovnímu týmu – idealizují si její členy, hlasitě fandí jednotlivým aktérům v duelu (doslovný příklad: Drahoš vs. Zeman na TV Prima) a především projevují otevřené nepřátelství vůči příslušníkům odlišných stran, čímž si vymezují svoji vlastní identitu. Politické strany dávají některým pocit toho, že někam patří, snad v ní najdou jakousi ztracenou spiritualitu.

Čím déle to pozoruji, tím více mi přijde, že se vlastně jedná hlavně o velké divadlo. Zatímco lidé pozorují pompézní řečnické souboje (nebo monology) a tleskají svým favoritům, v politickém zákulisí se rozhoduje o jejich osudech, a to mnohem více znepokojivým a mnohem méně sexy způsobem, než jakým to podává politický marketing. Dostáváme maximálně iluzi kontroly věcí veřejných a náležitosti k někomu, o kom vlastně skoro nic nevíme (jak se nedávno ukázalo třeba u Feriho). Politiku dnes vnímám hlavně jako zábavu pro masy: Je zajímavé o ní smalltalkovat, ale zároveň je podobně pomíjivá jako třeba počasí.

Zdravá míra nedůvěry v člověka souvisí se skepticismem – ostatně, lidé jsou tvorové nedokonalí a sotva dohlédnou na leckterý důsledek svých činů. Ostatním je logické nevěřit minimálně natolik, nakolik nevěříme sobě: Přeci jen jsme v té nedokonalosti spolu. Za důležité považuji pojistit se pro situace, ve kterých by nám mohli druzí udělat něco špatného – i na opravdu zlé scénáře. Věřím však, že přiměřená důvěra v lidi okolo nás je nakonec jediné rozumné východisko. Pokud totiž fundamentálně nedůvěřujeme lidem a předpokládáme jejich nepoctivost a duševní omezenost, začnou nám to oni zrcadlit nazpět. Dopadne to tak, že v našich vzájemných vztazích, dohodách, nakonec i společenských uspořádáních oni svážou ruce nám a my svážeme ruce jim – právě kvůli představě, že pokud bychom druhé straně nechali volnost, udělala by něco hrozného. Nakonec se snad i vlivem této nálepky skutečně mnozí lidé nedůvěryhodnými stanou, protože tak k nim bude přistupováno. Na naší podezíravosti nakonec budeme všichni tratit. Proto jsem se rozhodl důvěřovat lidem.

Dnešní přednáška Dana Steigerwalda byla zrušena.
Můžete se však (snad) těšit 1. září na Zdeňku Staňkovou o unschoolingu (a dalších typech vzdělávání) a 6. října na Dominika Stroukala o dark webu (sexu, drogách, Bitcoinu…).

Cítím potřebu zareagovat na jednoho z našich autorů, který přišel s lepším jménem pro ankap. Spousta lidí mě už roky přesvědčuje, že bych měl anarchokapitalismu říkat nějak jinak. Asi polovině z nich připadá, že anarchismus je cool, leč kapitalismus lidi odrazuje; zato druhá polovina ta slova vnímá přesně opačně – záleží na sociální bublině. Faktem je, že alespoň jedno z těch slov bude proti srsti téměř každému. Navíc už existuje celkem používané a zároveň mírumilovné slovo, jímž lze anarchokapitalismus popsat – je to „voluntarismus“ (což je mnedle výstižnější než předřečníkem navrhovaná „multiarchie“). Proč tedy tento myšlenkový směr stále nazývám anarchokapitalismem?

Jednak proto, že je mi přirozené pojmenovávat věci co nejpřesnějšími jmény (nerad si na něco hraju, autenticita je mi hodně příjemná), navíc nechci ustupovat z nepopulárních pojmů (raději je očišťuji); ale především slovem „anarchokapitalismus“ se odliším a zaujmu posluchače (byť leckdy negativně). Bezpočetkrát jsem slyšel mluvit anarchokapitalisty o svobodě způsobem, že posluchači sice neměli nic moc proti, ale vůbec nepochopili, že mluvčí nehovoří o státu a „reformované“ demokracii s nějakými mírnými úpravami. Proti takovém přístupu nic nemám; naopak oceňuji, že se touto cestou někteří vydali – je dobré, když budeme oslovovat více cílovek současně. Mně by to však nesedělo; je mi přirozenější nazývat anarchokapitalismus anarchokapitalismem (což si posluchač beztak lépe zapamatuje) a následně hledat slova, kterými co nejlépe vysvětlím, oč se jedná.