Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Z toho důvodu se budu věnovat jiným věcem (hlavně Ježek bez klece, Dům Svobodného přístavu…), takže přepínám Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu i jeho sníženou pravidelnost.

Užívejte léta; a především života!

Od Pavla Novotného jsem slyšel historku, jak nějací youtubeři kdysi dělali test – vzali (neškodný) bílý prášek a šňupali ho na veřejnosti. Reakce lidí byly zajímavé. Třeba v Německu se na ně divně dívali a jen co vytáhli sáček, policie dorazila do pěti minut. V ČR? Půl hodiny a nic. Lidé kolem nich procházeli, divně se dívali – a to bylo všechno. Policajty nikdo nezavolal. Nechat člověka napokoji a nespoléhat se na policii? Vždyť to je ten nejvíc libertariánský přístup! Ale i tak, do vlád jsme si zvolili lidi, kteří mají pocit, že by tu ten člověk neměl být, což vyřešíme zákony a policií, která je ignoruje podobně jako všichni ostatní.

Dobrovolná smrt je v naší společnosti stále celkem tabu. Občas si všimneme v médiích zprávy, že ta a ta celebrita spáchala sebevraždu a chvíli se nad tím podivujeme. Pokud se stane, že se chce někdo zabít, ale sebevražda se mu nepovede, tak obvykle navíc dostane od lidí slušnou sodu a opovržení (toto považuji za hyenismus nejvyššího kalibru). Je smutné, že řada báječných lidí nakonec odejde ze světa extrémně nedůstojným způsobem, protože jiné cesty není…

Co byste řekli na to, kdybychom zabili jednoho člověka, aby se stal dárcem orgánů pro několik dalších lidí? Jeden život bude ztracen, několik jich bude zachráněno. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by to někdo obhajoval. Lze to ale použít jako argument proti utilitarismu? Zachránit několik životů na úkor jednoho může znít podle utilitaristické morálky přijatelně. Má ale každý život stejnou hodnotu? Máme počítat životy, člověkoroky, nebo ještě něco jiného? Jak by to ovlivnilo kvalitu života – chtěli byste žít s vědomím, že tím vybraným můžete být zítra vy? Stálo by to za to? Problém utilitarismu tedy nevidím v tom, že by nutně obhajoval ono obětování jednoho člověka. Podle utilitarismu lze toto obětování jak hájit, tak kritizovat. Utilitarismus vyžaduje nějakou arbitrární definici užitku, jinak na jeho základě můžeme hájit v podstatě cokoliv.

Po ruské invazi na Ukrajinu pociťuje spousta lidí potřebu vymezovat se proti Rusům; to v určitém kontextu může dávat smysl, v jiném už méně. Ve sklepě činžovního domu, který částečně spravuje moje blízká kamarádka, praskly vodovodní trubky; dotyčná tedy zavolala firmě, kde chtěla domluvit opravu. Vše šlo hladce až do chvíle, kdy zmínila, že majitel domu je ruské národnosti; na to opravář odpověděl, že tu práci dělat nebude. Nezajímalo ho, že majitel v Rusku ani domě nežije. Zastávám samozřejmě právo každého vybrat si zákazníky dle libovolných kritérií; přesto mi nepřipadá šťastná tato potřeba vymezovat se proti lidem podle národnosti. Paradoxní na celé situaci shledávám, že v tom domě momentálně žijí dvě ukrajinské rodiny, které uprchly před válkou (jednu z nich podporujeme i finančně); a jsou to ony, komu pak netekla voda, ne pan majitel.

Individuální vzdělávání je sice v ČR povoleno dle školského zákona, ALE jsou zde určité podmínky, které to celé komplikují. Například: O schválení rozhoduje pouze ředitel a nikoliv rodič. Rodič musí mít vysokoškolské vzdělání (pro druhý stupeň ZŠ). Žák koná za každé pololetí zkoušky ve škole (rodič ani dítě tedy stejně nemají volnou ruku kdy a co se budou učit). Rodič musí uvést závažné důvody pro individuální vzdělávání (MŠMT v doporučení uvádí: Zdraví žáka, časté pracovní cesty rodičů, šikana – k tomuto ale dodává, že jen v krajním případě a má se to řešit ve škole, žáci s SVP). Takže ano, individuální vzdělávání je legislativně umožněno, ale rodič na něj nemá automaticky právo a splnit dané podmínky může být pro mnohé velmi náročné až nemožné.

Ještě před pár lety v Saúdské Arábii byly řidičáky výsadou mužů. Následně se toto právo rozšířilo i na ženy. Neznám moc tamní legislativu, ale pravděpodobně to pro ženy znamená zhruba toto: (1) Mohou více využívat státem dotované silnice. (2) Mohou žádat o některé administrativní úkony placené z daní. (3) Někdo má povinnost uznat jejich řidičský průkaz jako doklad totožnosti.
Je toto všechno dostatečným argumentem proti rozšíření možnosti získat řidičský průkaz? Pokud ne, jsou podobné argumenty (více dávek, administrativní úkony placené z daní a možná něčí povinnost uznat manželství) dostatečné proti homomanželství?

LGBTI+ témata rozdělují společnost – a je to pochopitelné. Helena Válková předložila loni „velmi zajímavý“ návrh vládě: Vládní strategie rovnosti a odstraňování bariér důstojného života LGBTI+ lidí v ČR 2021–2026. Tento návrh stojí za prostudování celý, detailně hovoří například o tom, že „je nutné vytvořit robustní zákonný rámec proti diskriminaci a obtěžování LGBTI+ lidí a zajistit jeho praktické vymáhání“. V tomto zákonném rámci je pak nastíněna taková totalita, o které dost možná ani samotní aktivisté „nesní“.,

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Tyto praktiky, kdy se lidé snaží legislativně řešit snad každý problém, považuji za naprosto zhoubné; v tomto konkrétním případě pak Helena Válková a další aktivisté dle mého názoru poškozují celou LGBTQ+ komunitu.

Moje kamarádka Eva Césarová, jíž si velice vážím, se na mě obrátila s prosbou o pomoc; a já se s úplně stejnou prosbou obracím na Vás. Pomozte zastavit válku… proti drogám. Dva šamani, kteří organizovali ceremonie, kde s pomocí ayahuascy pomáhali lidem od závislostí, s poznáváním sebe sama i světa kolem, dostali za svou činnost – s nulovou společenskou škodlivostí – přísnější tresty než za znásilnění. Více si můžete přečíst na tomto webu; a petici za změnu protidrogové legislativy neleznete zde. Prosím, pomozte svým podpisem i dalším šířením.

Co když se narodíte do rodiny, kde se hodně šetří – a o každém výdaji se diskutuje – a kde ani kapesné nedostáváte. Když něco potřebujete, tak s rodiči vedete „bitvu“ o peníze, přičemž to velmi často „neklapne“. Je to dost frustrující a cítíte obrovskou bezmoc. Toužíte mít možnost pracovat a dostat plat (byť ve srovnání s dospělým třeba zanedbatelný). Líbila by se mi diskuze na téma „práce dětí“. Dovolila bych dětem pracovat, pokud budou chtít, protože bez finančních prostředků mohou být dosti dlouho „v zajetí svých rodičů“.

Ve školách se děti povětšinou mimoděk učí i to, že vzdělání má cenu jen tehdy, pokud je institucionalizované a posvěcené státem. Učení o světě je důležitější než učení se pomocí světa. Dobrá známka je víc než skutečné porozumění. Chyba je něco špatného. Slepě a bez odmlouvání poslouchat přiřazené autority je v pořádku. Mít vlastní názor, být kreativní a ptát se není žádoucí. Odpovědnost za jejich vzdělání má někdo jiný. O využití jejich času ve škole rozhoduje učitel. Vnější motivace je důležitější než vnitřní. Pravidla se určují seshora. Učitel je něco víc než dítě. Není důležité, co si dítě myslí a co chce/nechce dělat. Učení a zábava/radost/hraní jsou dvě odlišné věci…

Legalizace drog znamená zvýšení svobod, a tedy zlepšení oproti současnému stavu. Proč to ale není ideál? Respektive proč nelegalizovat, ale raději dekriminalizovat? Protože při dekriminalizaci by se otevřel prostor i dalším substancím a stát by tak přišel o mocný nástroj monitoringu a kontroly. Navíc to, co jedna strana legalizuje, druhá může snadno omezit malou změnou patřičného zákona, což je snazší než přicházet s celou novou legislativou. Ale i když preferuji dekriminalizaci, legalizaci libovolné látky považuji za dobrý za krok ke svobodě.

Setkávám se s názorem, že školní uniformy napomáhají stírat sociální rozdíly a slouží jako prevence proti šikaně. V USA v roce 1995 vyžadovalo uniformy pouze 3 % škol. V letech 2012 to bylo již 20 %. Nedávný výzkum se zabýval třemi dimenzemi v rámci školních uniforem: internalizace problémů s chováním (jako je úzkost a sociální stažení), externalizace problémů s chováním (jako je agrese nebo ničení majetku) a sociální dovednosti. Zdá se, že celkově školní uniformy neměly vliv na žádnou ze tří oblastí chování. Dokonce ti, kteří museli nosit uniformy, hlásili nižší úroveň sounáležitosti se spolužáky a učiteli než ti, kteří navštěvovali školy bez uniformních požadavků. V ankapu by pravděpodobně existovaly školy i s požadavkem na uniformy, nicméně by šlo založit školu i bez uniforem. V centralizovaném školství může přijít někdo „osvícený“ (Kupříkladu Marine Le Penová velmi podporuje uniformy ve Francii) s myšlenkou na plošné nošení školních uniforem. Ano, je to maličkost a nyní nepravděpodobná, ale maličkost s potenciálem ukrojit další kousíček naší svobody.

Když lidé obhajují existenci různých regulací proto, že jde o ochranu života či zdraví (např. drogy, zbraně), jsou takové argumenty sice nic moc, ale lidsky je člověk docela chápe. Mnohem horší jsou ale argumenty, které operují s tím, že jsou některé věci otravné nebo obecně diskomfortní. Například spoustu lidí vítá regulaci, která přikáže firmám používat pouze USB-C, protože je „nebaví mít doma tolik kabelů“ a nebaví je „celý den hledat ten správný“. Osobně si myslím, že taková argumentace je dost absurdní. Měl by opravdu stát investovat spoustu peněz do opatření a byrokracie, jen proto, že nás něco otravuje? Opravdu stát slouží k tomuhle? A tyhle otázky nekladu jako anarchokapitalista. I běžný etatista by si měl položit otázku, jestli je tohle smyslem státu.

Text Manželství pro všechny vyvolal bouřlivé reakce ve Stokách, na sociálních sítích i v mém mailu. Nejvíc mě asi zaujal argument, že manželství by nemělo být státní (potud souhlas), takže jeho rozšíření na více skupin lidí prý zvyšuje moc státu. Jenže podle stejné logiky bychom mohli říct, že pokud změníme stavební zákon tak, aby více lidí mohlo stavět, zvýší se moc státu, což absolutně nedává smysl; nebo bychom mohli tvrdit, že stát nemá lidem co vydávat živnosťáky (a každý by měl mít možnost provozovat živnost bez povolení), ale dokud je vydává, tak čím méně lidí je dostane, tím lépe – což nedává smysl o nic větší. Reguluje-li stát třeba držení zbraní, podnikání, výrobu alkoholu nebo cokoliv jiného, rozhodně neplatí, že čím víc povolení vydá, tím méně svobody; je to přesně naopak. A skoro se mi nechce věřit, že to někomu není zjevné; spíš mi připadá, že představa souložících gayů některým lidem trochu zatemňuje logiku.

V diskusích o regulacích mi oponenti často uvádějí bezpečnostní pásy jako příklad dobré regulace; když náhodou nevědí, že jsem anarchokapitalista, často argumentaci uchopí tak, že se pokusí z argumentu pásy vyjít jako z něčeho, na čem se shodneme. Proč jsou povinně zapnuté bezpečnostní pásy takovou mantrou? Je přece každého věc, zda mu riziko stojí za trochu nepohodlí; a nelze to univerzálně rozhodnout, neboť riziko není paušální a nepohodlí jest čistě individuální. Jak tedy obhájit násilnou represi vůči nepřipásaným? Někdo argumentuje tím, že za jeho případné ošetření platí celá společnost; to je skvělý argument proti socialistickému zdravotnictví, ne pro povinné pásy. Jiní namítají, že by někdo mohl z auta vyletět a zranit druhé; i když pomineme nepravděpodobnost toho scénáře, byl by to argument k přivazování všeho v autě, nejen lidí. Proč tedy zrovna pásy? Domnívám se, že status quo je železná košile.

České zdravotní pojištění vnímám jako druh daně, která na první pohled nevypadá jako daň. Je ovšem nedobrovolné, státem vymáhané a pravidelně placené. Jeho výše navíc oproti reálným pojištěním nereflektuje riziko onemocnění ani za vyšší platbu nedostanete lepší služby. V jednom ohledu mi však přijde ještě horší než „běžné“ daně: Pokud ho za vás v případě určitých výjimek neplatí stát, musíte ho platit vy, a to i v případě, že nemáte žádný reálný příjem. Tuto nejmenší výši k dnešnímu dni činí 13,5 % minimální mzdy, což je 2187 Kč měsíčně. To považuji za dobrý příklad toho, kdy stát potřebným hází klacky pod nohy místo toho, aby jim pomáhal. Člověk, který se dostane do finanční tísně a ztratí práci nebo střechu nad hlavou, musí ještě řešit tento státem vymáhaný odvod. Navyšující se dluh, společně s penalizací 0,05 % z dlužné částky za den, pak některým bezdomovcům komplikuje navrácení se do pracovního procesu. Z libertariánského hlediska mi tak paradoxně dává větší smysl, aby zdravotnictví, dokud nebude odloučeno od státu, bylo placeno z veřejného rozpočtu, do kterého alespoň nemusíte přispívat, pokud žádné peníze nevyděláváte.

V současné době vedeme společenskou diskuzi na téma, jestli uzákonit manželství pro homosexuály. Je ostuda, že takovou diskuzi vůbec vedeme, protože se sice říká, že demokracie je diskuze, ale tahle patří někam do středověku. Avšak i mezi libertariány často zaznívá myšlenka, že státu do toho, kdo si koho bere, vůbec nic není a místo toho, abychom bojovali za práva gayů se brát, měli bychom bojovat za naprostou odluku manželství od státu.

Osobně se domnívám, že libertarián by měl podpořit cokoliv, co zvyšuje svobodu. Když povedeme diskuzi o tom, jestli snížit daně o 10 % a reálně tenhle návrh bude ležet na stole, může to libertarián podpořit, nebo sedět támhle v rohu a naříkat, jak by bylo lepší, kdyby se ty daně zrušily úplně. Proto říkám: „Ano, manželství pro všechny! Už včera bylo pozdě!“

Používám online platformy, abych se učil angličtinu od rodilých mluvčích. Za jeden rozhovor zaplatím okolo 100 Kč. Tito lidé jsou převážně z chudších částí světa – v Evropě bych s rodilým mluvčím zaplatil mnohonásobně více. Pro člověka, u kterého se učím, je 100 Kč i dvojnásobek toho, co by jinak dostal ve své zemi. Otázka zní: Jsem zlý kapitalista, který zneužívá jejich situaci a měl bych jim platit stejně jako bych platil lidem v Evropě? A jaké by to pak asi mělo následky?

Když nějaká země uvalí clo na naše výrobky, my musíme taky; to je podobná logika jako proklamovat, že když někdo skočí z okna, my musíme taky. Uvalením cla na nějaké zboží omezíme konkurenci domácím výrobcům, čímž poškodíme domácí spotřebitele (když si tito kvůli clu nekoupí zahraniční výrobek, který by si jinak koupili, vezmeme jim jejich nejlepší možnost a donutíme zvolit si horší); to se stane zcela bez ohledu na to, zda cla uvalí i druhá strana. Proč cla nedávají smysl, vysvětluje dost podrobně rakouská ekonomie, a dokonce i její předchůdce Claude Frédéric Bastiat v knize „Co je a co není vidět“; zde nemám prostor pro komplexní vysvětlení, leč rád bych dal čtenáři podnět k přemýšlení: Co když uvalí cla rodina na všechny kolem? Co když to udělá ulice? Městská čtvrť? Celé město? Pomohou si? Ne? Tak proč by si měl pomoci stát, zejména když některé státy mají méně obyvatel než některá města?

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla zahraniční politika v anarchokapitalismu.
A protože mě přednášky baví, vystoupím i dnes; rád bych se zabýval tématem, které považuji za velice zajímavé – chci mluvit o tom, že mít pravdu nestačí, protože hodně záleží na tom, co s ní uděláme i jak k ní přistupujeme.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. září; týkat se bude již tradičně dětí, konkrétně práv dětí v bezstátní společnosti.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.