Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ač většina lidí zastává regulace a zákony realizované skrze vyhrožování násilím nevinným, prakticky každý odsuzuje vyhrožování násilím nevinným; cítíte ten rozpor? Když proti regulacím argumentuji právě tímto násilím, reakce bývají jako přes kopírák: Dotyčný nejprve řekne, že je to absurdní; když mu vysvětlím, že k násilí ze strany státu vůči nevinným vážně dochází, odbočí od tématu a začne namítat, že „bez toho by to nešlo“ (i kdyby měl pravdu, nevyvrací tím mé tvrzení, že k násilí dochází; naopak to potvrzuje); když na to poukáži, následuje opětovné nezdůvodněné odmítnutí, případně další důvody, proč to nijak nejde, v nejlepším případě velmi neochotné uznání. Pro většinu lidí však představuje problém něco takového byť jen vyslovit (ač je to zjevné); raději předstírají, že se to prostě neděje. Proto si myslím, že většina lidí státní násilí neakceptuje; spíše před ním zavírají oči. Ukažme jim pravdu!

Román 1984 považuji za jeden z nejlepších románů, které jsem četl. Je to z důvodu, že v něm Orwell dokázal opravdu realisticky popsat, jak by jednoho dne mohla vypadat totalita, a to hodně poutavou formou. Většina čtenářů si po jeho přečtení řekne: “To je hrozné, nikdy nechci, aby něco podobného nastalo!” Všichni se shodnou, že něco takového by bylo špatné a vadilo by jim v tom žít.

Problém je v tom, že čtenáři dystopických románů jsou citliví pouze na extrémy. Mají strach z příchodu totality, ale většinou jim nepřijde divné, když jejich politici postupně omezují jejich svobody, protože v podobném mírnějším režimu vyrůstali a nepřijde jim špatný; hlavně že se nemají tak špatně jako v dystopických dílech. Něčemu podobnému říkám 1984 efekt. Jedná se o paradoxní stav, kdy člověku popisování extrémních stavů společnosti znemožní vidět chybnost toho systému, ve kterém žije. Takoví lidé se pak bojí totality, ale sami jejímu postupnému nástupu nebrání. Jako řešení tohoto efektu vidím klidně i skrze literaturu poukazovat nejen na otřesné vize totalitní společnosti, ale i na špatnosti každodenních regulací, postupně ničících nebo znekvalitňujích spouště lidí život.

Lidem stále častěji záleží na tom, kdo o nich schraňuje jaké informace; mnozí jsou na to citliví, někteří dokonce proto, aby na základě toho někdo nevydělal (cílená reklama, nabízení souvisejícího zboží a podobně – já osobně tyto praktiky většinou naopak spíše vítám, avšak plně chápu, že někdo ne). Otázka zní, proč stejní lidé, jímž tak vadí, když o nich sbírají (celkem povrchní) informace soukromé subjekty, nemají nic proti tomu, když (velmi zásadní a citlivé) informace sbírá stát; a kdyby šlo jen o ně samotné… oni velmi často nechápou a bagatelizují, když to vadí někomu jinému (například argumenty proti EET založené právě na sběru citlivých informací byly široce zesměšňovány). Stát ale není žádné ztělesněné dobro; lidé, kteří v něm s těmi informacemi nakládají, nejsou o nic lepší než ti v soukromém sektoru (a z různých důvodů bych řekl, že průměrně tomu bude dokonce právě naopak).

Ačkoliv snad každý uznává, že války jsou hrozné, mnoho lidí spatřuje jejich „světlé stránky“ v tom, že přinášejí technologický i ekonomický rozvoj a poválečné opravy dávají lidem práci; proč jsou tyto takzvané „výhody“ spíše iluzorní než reálné? Inu, když k někomu přijdete, rozmlátíte mu auto, čímž působíte, že dotyčný začne dělat přesčasy, aby si našetřil na nové, sice jste „stimulovali ekonomiku“, ale těžko to označovat za pozitivum; ve válce se děje totéž, jen v masovém měřítku. Rychlejší rozvoj technologií vskutku probíhá, ale jelikož nic jako oběd zdarma neexistuje, děje se tak na úkor něčeho; a čeho? Stát vezme lidem zdroje, aby financoval válečný výzkum; oni si pak nemohou koupit to, co sami preferují. Kdyby totiž sami toužili po technologickém vývoji na úkor jiných statků, rozhodně by nepotřebovali válku k tomu, aby do vědy investovali na bázi dobrovolnosti; nečiní-li tak, nestojí jim to za to.

Většina lidí si představuje volný trh jako absolutní džungli, ve které neplatí žádné regulace a každý si dělá, cokoliv se mu zamane; do jisté míry je to pravda, ale ne zas tak úplně. Volný trh pochopitelně není svázán státními násilnými regulacemi, což však neznamená, že chování ostatních beze státu nemůžeme regulovat vůbec nijak. Máme totiž možnost odměňovat ty, kdo se chovají tak, jak si přejeme, a odepřít odměnu těm, kdo dělají něco, co se nám nelíbí; je jen na nás, s kým budeme uzavírat obchody. Nelíbí se někomu testování prostředků na zvířatech? Fajn, nekupujte je; a čím více lidí přesvědčíte k témuž, tím více zvířat zachráníte. Budete-li v takovém snažení dost úspěšní, časem trh ovládnou ti, kdo na zvířatech netestují. Na volném trhu vznikají regulace přirozené; takové, o které mají lidé skutečně zájem, takže jsou schopni jej demonstrovat i činy, nejen slovy.

A jsou zase tady; mé milované Vánoce! Křesťansky duchovní; kapitalisticky materiální; a pro mě osobně anarchisticky nenásilné, protože si je se svými blízkými zařizujeme po svém a tak, že děláme jen to, co vážně dělat chceme. Raduje se tedy můj vnitřní křesťan, kapitalista i anarchista. Zároveň nám (libertariánům) Vánoce ukazují PR masterpiece, který se nám (křesťanům) povedl před tisíci lety: Původní pohanský zavedený svátek Saturnálie byl přetransformován ve Vánoce. To je něco, jako kdybychom z Dne české státnosti udělali oslavu anarchie; myslím, že v tomto ohledu nás čeká ještě docela dost práce. Takže do toho!

K Vánocům neodmyslitelně patří koledy, takže začnu jako vždy tím nejlepším, protože Freddie will never die… Pentatonix zpívající koledu v kostele jsou pro mě symbolem přerodu společnosti, ve které církev vraždila homosexuály, ve společnost tolerantní; a i když v tom někteří mohou vidět zkázu tradičních hodnot, já osobně v tom spatřuji boží lásku ke každému (!) z nás. A protože boží láska s hudbou dle mého názoru úzce souvisí, už loni jsem se rozhodl neomezovat jen na koledy; letos bych chtěl zavzpomínat na zesnulého Toma Pettyho a určitě nechci vynechat Glitch Mob. Pokud jsem se Vám netrefil do vkusu, snad to příště bude lepší.

Prosím, nebuďme na sebe zlí, respektujme vlastnická práva druhých, milujme bližního svého, neiniciujme útočné násilí, neubližujme, neregulujme volný trh, buďme dobrovolně solidární a nenuťme k tomu násilím ty, kdo nechtějí – a nepovyšujme se nad lidi, kteří naše hodnoty nesdílejí; všechny tyhle věci spolu velice úzce souvisí. Snažme se s ostatními hledat společnou řeč, šířit myšlenky svobody, kriticky nad nimi přemýšlet a zbavovat se dogmat; násilí plodí násilí, zloba plodí zlobu, nenávist plodí nenávist, ale její zakazování a omezování projevu vždy přinese ještě více zla. Kdykoliv ze sebe vypouštíme zlost, svět se stane o trošku zlejším místem; kdykoliv z nás vychází vlídnost, děláme svět trochu lepším. Neubližujme tedy ani svým nepřátelům, není-li to nezbytně nutné; budou-li ublížení a frustrovaní, tím hůř pro ně, ale také pro nás a naše blízké. Život není hra s nulovým součtem; a vztahy už vůbec ne.

Na závěr si dovolím připomenout tohle a citovat jednoho z nejmoudřejších lidí: „Mějte se rádi.“
MURRAY CHRISTMAS!! (Kdo mi zas letos napíše, že je to překlep? xD)

O principu neagrese jsem napsal již mnohé; možná i proto se mě stále častěji ptají vegani, proč jej neuplatňuji na zvířata. Odpověď zní, že princip neagrese vychází z vlastnických práv, která zvířata nejen nedodržují a nechápou, ale dokonce je ani nejsou (a zdá se, že ani nikdy nebudou) schopna pochopit; mně pak nedává smysl tato práva vůči nim uznávat (kdyby se objevila zvířata, která vlastnickým právům rozumí, svůj postoj bych přehodnotil). Naprosto chápu a plně respektuji i toho, kdo zvířata pro zvýšení svého užitku využívat nechce a nebudu mu to rozmlouvat (dokonce to považuji za určitou ctnost); domnívám se však, že zvolit jinak není principiálně horší (ani lepší). A úplně stejně jako se vegani ptají, proč vztahuji NAP na lidi, ale ne na živočichy obecně, by někdo mohl položit otázku, proč NAP nerozšíříme rovnou na vše živé (což by znamenalo zemřít hlady). Zná někdo odpověď?

„Naše“ surovinové bohatství; „naše“ pracovní místa; „naše“ země; a někdy dokonce i „naši“ doktoři (kteří si třeba drze dovolí opustit Českou republiku, což byla před pár lety obrovská kauza). S těmito – a mnoha dalšími podobnými – výrazy se můžeme často setkat ve smyslu, kdy „naše“ znamená české; myšlenky a teze, jež z podobných předpokladů vznikají, pak bývají naprosto scestné. Proč? Inu, suroviny mají vlastníka, ergo jsou jeho; prohlásit je za „naše české“ toto vlastnictví popírá; pozemky na území ČR též patří jejich majitelům, ne „nám“ všem; no a „naši“ doktoři, to už je totální nesmysl. Zejména podlé na této argumentaci je, že operuje s jakýmsi kvazivlastnictvím, jež však odporuje vlastnickým právům; kdo tedy řekne: „Má země, moje pravidla,“ myslí tím ČR a naznačuje, že „má právo“ tu (spolu)rozhodovat, popírá tím právě to tvrzení, ze kterého vychází (má země, moje pravidla), vzhledem k majitelům konkrétních pozemků na daném území.

Dnes večer se koná vánoční večírek pro pravidelné podporovatele Svobodného přístavu. Patříte-li mezi ně, pozvánku byste měli mít už dávno; v opačném případě se omlouváme a zároveň prosíme, abyste nás kontaktovali.
Všechny ostatní, kterým naše práce dává smysl, prosíme, abyste zvážili, zda nás též nechcete podpořit; to, co děláme, můžeme dělat jen díky dobrovolným příspěvkům. Více se dozvíte, když kliknete na tento odkaz. Díky moc!

Sledujeme-li cíle současného vzdělávacího systému, zjistíme, že typicky cílí na určité znalosti, popřípadě kompetence. Například, známe-li historii svojí země, ovládáme-li vyjmenovaná slova a tak dále. Na základě informací, jak dobře která z těchto kritérií známe, je pak hodnocena celková vzdělanost. Je podle mě velkou chybou, že většina politiků i občanů ČR bere tato kritéria v potaz. Zájem o vzdělanost naší společnosti je totiž redukován na hodnocení, jak dobře si lidé dokázali zapamatovat určité kvantum nahodilých informací. Nic to ovšem nevypovídá o kvalitě jejich života ani o celkové spokojenosti, měříme pouze jakousi relativní vzdělanost, odvozenou z naší obskurní představy ideálního člověka. Chybí zde otázka: „K čemu mi to bude?“ Absolventi našich škol mohou mít na papíře excelentní vzdělání, leč v realitě být pouze ztrápenými, manipulovatelnými existencemi s nezáživným životem.

Považuji za velkou výhru byrokratů a centrálních plánovačů, že k tomu dochází. Málokterý studující má čas v tunách nepodstatných informací hledat reálné vzdělání, tedy vzdělání, které pomáhá vytvořit si objektivní představu o světě a uplatnit ji ve prospěch kvality svého života, třeba znalostí základů psychologie dojít ke kvalitnímu partnerskému vztahu. Pro centrální plánovače je to naprosto optimální situace, protože méně lidí chápe chybnost jejich systému a ještě méně si uvědomuje možnost změny. Nespokojenost je dalším argumentem pro zvýšení jejich pravomocí ve prospěch „nápravy“. Kontrast mezi relativní a reálnou vzdělaností je tak jedním z nejzásadnějších problémů moderního školství, který asi nepůjde řešit jinak než na něj co nejvíce poukazovat a dále usilovat o decentralizaci školství, ve prospěch škol, které si kladou za cíl reálné vzdělání.

Ľavičiari vs pravičiari. Úplná ľavica je totalita alebo absolutizmus. Maximálna moc štátu, najširšie možné regulácie (nech už ide o akúkoľvek formu štátu). Úplne napravo je anarchia, absencia akejkoľvek organizácie, všetko je ponechané na svojvôľu jedinca. Hypotéza: jedinec – náhodná osoba – odíde bývať do lesov kde v okruhu 200km nikto ďalší nie je; lesy sa nachádzajú na území štátu (napr. Kanada); tento jedinec žije v anarchii alebo v demokratickom štáte? Môžeme polemizovať prečo by to ktokoľvek robil. Môžeme sa dohadovať o hodnotách ľudí, žiť sám v absolútnej slobode, a žiť v spoločnosti ľudí. Ako opozitum lesa slúži sídlisko s 30-poschodovými bytovkami. Na malej ploche žije množstvo ľudí. Takýto bytový dom je spoločenstvo vlastníkov bytov, to vyžaduje dohodu a kompromis. Ak sa pokazí strecha (vplyvom počasia) kto zabezpečí opravu? Obyvatelia zriadili fond opráv. Na začiatku sa vlastníci dohodli že budú mesačne prispievať do fondu. Jeden z obyvateľov si to rozmyslel a prestal prispievať, teraz však treba opraviť strechu. Vlastníci sa dohodli, že jedinca ktorý prestal prispievať vyhodia z bytovky a jeho byt predajú. Kto je vlastníkom bytovky? Všetci a zároveň nikto. Zriaďuje štát existencia čo i len jedného pravidla? Môžu fungovať čo i len dvaja jedinci bez akéhokoľvek pravidla? Je dohoda zároveň aj pravidlom? Čo ak si niekto dohodu rozmyslí, je to anarchistický krok? Na konci dňa, ktokoľvek môže robiť čokoľvek, samozrejme rôzne následky. Je to len v hlave. Ak sa dohodneme na tom že bude anarchia, nie je to paradox?

Přijal jsem již druhé pozvání do čajovny Cherubín na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 5 v Řevnicích; tentokrát přijedeme i s Terezkou a budeme mluvit o školství a různých modelech vzdělávání. Můžete se nás ptát a zejména s námi nesouhlasit, diskutovat – začneme představením alternativních (či spíše přirozených) přístupů k tomu, jak se mohou děti učit; a necháme posluchače určovat další směr debaty. V případě zájmu se můžeme domluvit na dalších přednáškách (ostatně ani tato není první).

Těšíme se na Vás dnes večer v 19 hodin v čajovně Cherubín!

Před časem jsem mluvil s jedním anarchokomunistou; mimo jiné jsme diskutovali o jeho nápadu, že by každý měl „mít právo“ na byt či dům, protože bydlení a pocit bezpečí patří mezi základní lidské potřeby. Oponoval jsem, že ačkoliv většina lidí to tak asi cítí, někdo může preferovat jiné věci před bydlením. Vyjeveně se na mě podíval a přišel s přirovnáním, že je to jako kdyby on každému koupil čokoládu a já bych mu ještě vyčítal, že je poškodil, protože někdo by před čokoládou upřednostnil koblihu; zjevně mu uniklo, že stát a socialisté to těm lidem kupují z jejich peněz. To je však teď vedlejší; když jsem o našem rozhovoru přemýšlel po cestě domů, došla mi jedna věc: My oba chceme totéž. Vážně. A co to je? Chceme, aby lidé byli šťastní. Odlišuje nás jen to, že zatímco on je takovým nějakým intuitivním zastáncem objektivní teorie hodnoty, já chápu, že hodnota je subjektivní.

Občas se mě ptáte, proč jsou mi pocitově bližší anarchokomunisté než konzervativní pravice; a tohle je ten důvod: Zatímco od anarchokomunisty a jeho představy „byt pro každého“ mě odlišuje jiné vnímání teorie hodnoty, od konzervativního pravičáka a jeho „obhajoby tradiční rodiny“ (v důsledku které trpí například homosexuálové, což on ví a je mu to jedno) mě dělí… já nevím… lidskost? Když mi anarchokomunista řekne „byt pro každého“, chápu, že mým cílem je vysvětlit mu, že žijeme ve světě omezených zdrojů a ukázat Bastiatovo „co není vidět“; když mi však zarytý konzervativec řekne, že odmítá sňatky homosexuálů, protože „jsou nepřirozené“ (což asi nebude jeho pravý důvod, protože též není zastáncem zahození antibiotik a umírání na infekce, neboť je to přirozené) a „manželství muže a ženy patří mezi tradiční tisícileté hodnoty“ (ale otrokářství s ještě delší tradicí nechce), co si mám myslet?

Včera zmařil střelec v ostravské nemocnici šest životů. Nikdo mu v tom nezabránil. V České republice je zakázáno vlastnit a nosit palnou zbraň bez příslušného zbrojního povolení. Počet lidí vlastnících zbrojní průkaz za účelem „skupina E – k ochraně života, zdraví nebo majetku“ je u nás asi 240 000 (2016). To znamená, že možnost bránit se palnou zbraní proti podobným násilným činům má pouze asi každý čtyřicátý Čech. Proč tomu tak je? Stát je monopol, který uplatňuje svou donucovací sílu na určitém území. Tam si může dělat, co se mu zlíbí. A nemá rád konkurenci. Pouze stát rozhoduje, kdy a za jakých okolností lze použít fyzickou sílu. V případech, jako je ten ostravský, ale i teroristické útoky například v pařížské diskotéce Bataclan, je střelci jasné, že když tasí palnou zbraň, je velmi malá pravděpodobnost, že mu v řádění ihned někdo zabrání. Poté, co vykoná své hrozné dílo, se začnou slétávat na místo tragédie politici jako vosy na bonbon a žalostně žvanit na kamery a přemýšlet nad „nápravnými opatřeními“. Těmi jsou obvykle ještě tvrdší restrikce pro legální držitele zbraní, v důsledku kterých bude šance, že se útočníkovi někdo postaví na odpor se zbraní v ruce, ještě menší. Domnívám se, že kdyby stát nestál lidem v cestě k zajištění vlastního bezpečí, by nejenom ubylo podobných tragédií (v důsledku nejistoty útočníků, zda se „oběti“ nepostaví na odpor), ale i kdyby k podobným excesům došlo, bylo by méně obětí.

Nikdo nemá rád spekulanty; těm neúspěšným ještě odpouštíme, protože si to už vyžrali, ale ty úspěšné většinová společnost odsuzuje. Co na to říkám? Tyto reakce jsou nejen nelogické a absurdní, ale hlavně úplně převrácené; úspěšný spekulant totiž ostatním pomohl, zatímco ten neúspěšný uškodil. Trh totiž není hra s nulovým součtem! Ceny statků jsou subjektivní a mění se v čase. Je-li něčeho přebytek, cena klesne; v případě nedostatku stoupne. Šikovný spekulant v časech přebytku nakoupí (čímž pomůže krachujícím producentům zvýšením ceny), aby v dobách nouze prodal (což pomůže konzumentům snížením ceny); dotyčný v podstatě „vyhlazuje“ cenové výkyvy v čase. Když se splete, může způsobit opak, čímž poškodí ostatní a sám za to draze zaplatí (tak draze, jak moc je poškodí); paradoxně tedy jen výtky neúspěšným spekulantům lze považovat za oprávněné, leč tito poškodili v první řadě sami sebe.

Téměř v celé Evropě vnímám poslední dobou šířící se vlnu nespokojenosti se současným režimem. Ve Francii je to generální stávka. Ve Švédsku mají rozrůstající se problém s migranty. Velká Británie je už unavená dohadováním o Brexitu a napětí před blížícími se volbami se stupňuje. Této situaci příliš neprospěl ani nedávný teroristický útok, při němž vyhasly dva mladé životy rukou odsouzeného teroristy. Německo už nebaví „dobrosrdečnost“ Angely Merkelové a společnost se tříští. Summit NATO, která je prý „nejúspěšnější alianci v dějinách“, schválil nesmyslné posílení Pobaltí a Polska. No a u nás máme premiéra, který je chvíli kriminálník oficiálně, chvíli neoficiálně, bonmotujícího, nemocného a minimálně polovinou národa nenáviděného prezidenta. Parlamentu a Senátu důvěřuje minimum lidí a Vlastimil Vondruška prorokuje zkázu ve své nové knize Kronika zániku Evropy.
Není už tedy načase si přiznat, že současná demokratická zřízení není to, co umožňuje lidem mírovou spolupráci, svobodu a prosperitu?

Lidé často považují hospodářské cykly (období rychlého růstu střídaná krizemi) za něco, co tu vždy bylo, někdy dokonce za vlastnost kapitalismu; obojí je však omyl. K hospodářským cyklům dochází v důsledku (státem řízeného) umělého snižování úrokových sazeb. Trh má tuto fascinující vlastnost: Je-li ve společnosti dostatek našetřených zdrojů, v důsledku zákona nabídky a poptávky klesají úrokové sazby, což motivuje lidi investovat a produkovat statky, které pak snadno prodají (ve společnosti je dostatek zdrojů); umělé snížení úroků motivuje podnikatele ke stejným investicím, avšak pro vyprodukované statky pak nenaleznou odbyt (společnost je chudší, než se z falešných cenových signálů zdálo). Podrobněji jsem tento jev vysvětloval na své přednášce o penězích. Kdo je však praktik bez zájmu o teorie, může se přesvědčit empiricky: Dokud státy úrokové míry uměle nesnižovaly, ekonomické cykly se nekonaly.

Mnozí tvrdí, že za nenávistí k bohatým stojí závist; a možná mají pravdu (částečně určitě). Já si však myslím, že krom závisti hraje roli ještě obecně rozšířené přesvědčení, že trh je hra s nulovým součtem, takže když někdo bohatne, musí se tak dít na úkor jiného, který chudne. To však zjevně není pravda; proběhne-li mezi dvěma lidmi dobrovolná směna, každý si subjektivně cení statku, který získává, více než toho, jehož se vzdává (kdyby ne, takový obchod by dobrovolně neuzavřel). I díky tomu bohatství společnosti neustále roste; pohleďme, v jakých podmínkách lidé žili před několika stovkami let, a porovnejme to s tím, jak se máme nyní. Společnost jako celek bohatne; i chudí bohatnou. Na volném trhu nejlépe vydělává ten, kdo nejvíce zlepšuje situaci ostatních. Když tedy někdo firma vydělá mraky peněz, není to „na úkor“ zákazníků; polepší si obě strany.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla věda a (základní) výzkum na volném trhu.
Dnešním tématem bude ekonomika třetí říše; a přednášet bude Vláďa Krupa! Uslyšíte od něj o tom, jak skutečným a tuhým socialismem byl nechvalně proslulý socialismus národní.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude až za dva měsíce, tedy 5. února; přednášet bude Lucka Komárková a tématem budou kryptoměny.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Měli by liberálové prosazovat povolení stejnopohlavních manželství? Na jednu stranu je fakt, že registrované partnerství či soukromá smlouva nemůže podle současných zákonů upravovat například společné jmění a děti; na druhou stranu ovšem manželé mají určitá privilegia (vdovský důchod, volno při svatbě) a navíc se současná regulovaná smlouva vnutí všem. Stejnopohlavní manželství je z hlediska svobody polovičaté řešení, něco jako regulační poplatky – lepší než nic, ale že by bylo co oslavovat?

Podle tohoto článku patří Česká republika mezi tři země, které nejvyšším tempem tisknou peníze. Češi se tak „obohatili“ v meziročním porovnání o 132,5 mld Kč. Jedná se pochopitelně o likvidní peníze, neboli fyzické bankovky, které tvoří pouze jednotky procent z veškerých peněz v ekonomice (drtivá většina peněz totiž existuje pouze jako položky na bankovních a úvěrových účtech). Česká národní banka k tomuto tempu tištění nových peněz přistoupila údajně z důvodu přání oslabit českou korunu. I takové „malé“ množství peněz ale může mít dalekosáhlé následky v ekonomice. Za prvé: Peníze se nerozdávají rovnoměrně mezi všechny občany, tudíž ti, ke kterým se nové bankovky dostanou nejdříve, disponují větší kupní silou při starých cenách. Větší množství peněz v ekonomice totiž vede, ceteris paribus, ke zdražení. Za druhé: Nárůst peněžní zásoby vede k mylným investicím, plýtvání, hypotečním bublinám a jiným omylům. A za třetí: Při nástupu finanční krize, kterou mnozí ekonomové očekávají v USA již příští rok, se tyto mylné investice projeví jako ztrátové a nastartují krachy firem i domácností. Jak vidíte následující finanční krizi vy? Přijde podle vás brzy? Bude ještě horší, než ta minulá? Nebo to národní banky nějak „vykoumají“ a krizi vyřeší, vyléčí, či ji dokonce předejdou nějakým zázračným opatřením?