Demokracie je proces, kdy společnost rozhoduje o vlastnických právech všech – i o právech toho, kdo s tím nedal souhlas. A zde nastává takzvaná tragédie obecní pastviny, která často končí krachem, protože většina nemá takovou motivaci se o společné starat jako o své. Kapitalismus je naopak systém, ve kterém má právo rozhodovat o vlastnictví každý jedinec sám – a to pouze o tom svém. Bez souhlasu druhých o jejich vlastnictví nemůže rozhodovat.
Je mi 44. Jsem dělník s minimálním vzděláním. Rodiče mě vychovali jako pravicového voliče. Politika mě zajímala jen povrchně, ale pocit, že nesu část zodpovědnosti, kam bude tato země směřovat, mě nutil volit. Jenže před osmi lety se mi narodilo dítě, a já pocítil ještě vetší zodpovědnost – ne k této zemi, ale k němu. Řešil jsem, jak ho co nejlíp vychovat a koho zvolit, aby alespoň nebylo hůř. Byl jsem zoufalý. A pak jsem náhodou narazil na žlutočerného dredaře. Láska byla na světě. Rychle jsem poznal, že jsem vždy byl anarchokapitalistou, jen to neměl popsané. Vždycky jsem někde v sobě věděl, že to dítě vychovávat nemusím, akorát mi všichni tvrdili opak. Vždyť to dítě už je člověk, jen mu chybí zkušenosti. Ty získá samo. Má role není ho vychovávat, stačí ho milovat, podporovat a dávat mu bezpečí a zázemí, aby ho moc nezkazil systém a můj strach. A co ta politika? Svoboda se nedává, svoboda se bere. A nelze se k ní provolit.
Volnotržní školství může přinést do škol (1) rozmanitost a kvalitu, jelikož poskytuje rodičům a studentům široký výběr škol a vzdělávacích programů. To vede ke konkurenci a zlepšení kvality vzdělávání. Kupříkladu VŠ bude muset produkovat kvalitní lékaře, jinak jejich studenty nikdo nezaměstná, a na takovou školu se nikdo nebude chtít přihlásit. (2) Inovaci a flexibilitu, jelikož volný trh povzbuzuje školy k inovacím a přizpůsobení se rychle měnícím se potřebám studentů. Školy mají větší svobodu ve výuce a vytváření programů. (3) Efektivní využití zdrojů, protože konkurence mezi školami motivuje k efektivnímu využívání finančních prostředků a zlepšení výsledků. (4) Zvýšení odpovědnosti, neboť školy budou odpovědné rodičům a studentům za poskytování kvalitního vzdělání – jinak jim hrozí odliv studentů a následný krach. (5) Individualizaci vzdělávání, jelikož volný trh umožňuje rodičům a studentům vybrat si vzdělávací přístup, který nejlépe vyhovuje jejich potřebám a zájmům. (6) Ekonomický rozvoj, protože efektivní vzdělávací sektor podporuje ekonomický růst tím, že připravuje studenty na budoucí pracovní trh. (7) Angažovanost rodičů, neboť, volný trh dává rodičům větší kontrolu nad vzděláváním svých dětí a podporuje jejich aktivní zapojení do vzdělávacího procesu.
V klasické škole se na začátku hodiny často zkouší nebo se píše pětiminutovka. „Je potřeba“ v žácích vzbudit stres, protože jinak by se neučili. Střídání hodin, odevzdání odpovědnosti za vzdělávání učitelům, podivné zvyky jako vstávání na začátku hodiny místo pozdravu, zkoušení u tabule, hodnocení známkami, věkově stejně staří spolužáci, to vše vytváří tlak na konformitu dětí. Školní třída a to, co se v ní děje, je vymyšlena tak, aby přirozeně vedla děti k co nejmenšímu vybočování z řady. Jaké to má důsledky, vidíme dnes a denně. Lidé se bojí ozvat, protože co by si o nich ostatní pomysleli. Mají strach mluvit na veřejnosti, do mikrofonu, jít na pódium. Je pro ně těžké vymezit se proti něčemu nepříjemnému, nechávají si líbit věci, které mají pocit, že ostatním nevadí, protože nechtějí dělat problémy. Uzavřenost a neschopnost sdílet svůj pohled na svět je zase odrazem toho, že lidé se bojí kritiky a neumějí s ní pracovat. Škola nás naučila bát se vystoupit z řady a je těžké znovu získat své ztracené sebevědomí.
Dává mi smysl, aby se člověk omluvil za svoje činy. Občas ale slýchám názory, že by se některý politik měl omluvit za činy svých předchůdců. Ať už jde o Benešovy dekrety, koncentrační tábory nebo třeba otroctví. Je v pořádku se vůči chybám předchůdců nějak vymezit, ale nedává mi smysl se za ně omlouvat. Přijde mi totiž, že omlouvání se za chyby předchůdců posiluje vnímání kolektivní viny, kterou naprosto odmítám.
Zastupitelskou demokracii bych v kontextu předchozích systémů prohlásil za relativně funkční a spravedlivou. Čím dál více se mi ale zdá, že se ukazuje být jen systémem přechodným. S rostoucími možnostmi analýz dopadů politických rozhodnutí by jistě šlo vládnout společnosti stále více pragmaticky. Jenže místo toho, aby byla činěna rozhodnutí založená na výsledcích dopadových analýz, jsou stále více a více založena na dopadu na veřejné mínění, který lze stále přesněji predikovat. Zastupitelská demokracie tak postupně přestává plnit svoji úlohu a principiálně selhává. Toto selhání je pak tím bolestnější, čím více oblastí stát obstarává.
Vždy mi vadilo, když mi někdo říkal, co „mám“ a „nemám“ dělat. Dnes již věřím, že hodnocení čehokoli jako „dobrého/špatného“ závisí na kontextu spíše než na dané skutečnosti. Mnohým například náctileté těhotenství zničí život, někomu jej však může naopak zlepšit. Bez plné znalosti příslušného kontextu nemáme kapacitu podobné rozhodnutí zhodnotit. Je také důležité, že i dva lidé mohou dojít k různému závěru – ať už hodnotí specifickou informaci nebo každý z nich bere v úvahu jinou rovinu určité skutečnosti. Samotné postoje jednotlivce jsou navíc proměnlivé.
V kulturně-společenském diskurzu přitom explicitně hodnocených témat vnímám nesmírně mnoho: například braní drog, promiskuitu, sprostou mluvu nebo zanedbávání „povinností“. Přemíra hodnocení pak vede k tomu, že lidé různé možnosti apriorně zavrhují, přestože by pro jejich život mohly být přínosné. To narušuje jejich vnitřní svobodu, neboť o to spíše nejsou schopni naplňovat svoje potřeby, a cítí se zoufale, bezmocně, skoro až uvězněni ve své situaci. Řada hodnocených témat se navíc přímo týká otázky, zda by měly být státem omezovány či nikoli. Hodnocení pak navíc vede k tomu, že se málokdo za ty „pochybné“ a „okrajové“ možnosti, které stát chce omezit, skutečně postaví. V podobných diskuzích mi téma hodnocení přijde naprosto zásadní a cítím obrovskou potřebu lidem ukázat, že hodnocení ostatních není nutné, a v řadě případů je přímo kontraproduktivní.
Pro tyto důvody se snažím redukovat míru s níž hodnotím vnější svět. Věřím, že méně hodnotící společnost nám může pomoct dosáhnout větší vnitřní i vnější svobody. K redukci hodnocení existuje řada nástrojů, například mindfulness, jejichž hledání chci všem čtenářům vřele doporučit.
Systém základního vzdělávání je zaměřený na získání co nejvíce znalostí o světě. Donekonečna kritizované memorovaní faktů je stále přítomné. Adoruje se inteligence, přesněji IQ. Školní vzdělávání je zaměřeno především na vnější svět. Už jen známky v tradičním pojetí označují a rozdělují děti podle schopností na chytré a hloupé, popřípadě průměrné. Vzhledem k tomu, kolik tráví děti ve škole času, je toto zaměření na vnější svět nevyrovnané vůči tomu, co můžeme označit jako svět vnitřní. Budování vztahů, komunikace, emoční inteligence, sebepoznání, sebepřijetí… Je toho spousta, co se nedá změřit a popsat, přesto to má obrovský vliv na kvalitu našich životů, pokud s tím neumíme pracovat. Rozpadající se vztahy, neschopnost komunikovat efektivně, chybějící znalosti o nás samotných… Vidíme to všude kolem sebe i v nás samotných. Škola nám nedala prostor zkoumat náš vnitřní svět.
Masová produkce oblečení – podobně jako celé spousty dalších věcí – může vytvářet řadu negativních externalit. Navrhovaným řešením na tento problém je takzvaná slow fashion – idea, že oblečení bychom měli produkovat méně a kvalitnějšího, měli bychom si ho nechávat déle a nepoužité oblečení distribuovat mezi sebou. Tato myšlenka je mi sympatická v tom, že poukazuje na určitý společenský problém a hledá jeho tržní řešení. Na druhou stranu nevidím smysl ve snaze regulovat či stigmatizovat fast fashion. Osobně například často nakupuji ze sekáče, většinu oblečení nosím mnoho let a některé oblečení přebírám od svých blízkých; na druhou stranu respektuji jiné preference. Věřím, že pro spoustu lidí jsou móda a oblékání tak důležitou součástí jejich života, že je pro ně rychlý a širší výběr daleko důležitější než snaha učinit určitý dopad na globální ekologii.
Za další důležitý argument proti stigmatizaci fast fashion navíc považuji to, že důležitým indikátorem ekologičnosti je spíše samotná cena. Ta reflektuje míru potřebné práce, elektrické energie, údržby přístrojů, dopravy a tak dále – něčeho dost úzce souvisejícího s ekologií. Je-li slow fashion skutečně ekologická, pak se to nejspíše určitým způsobem promítne do cen – a to v řadě případů skutečně platí, čímž existuje tržní motivace chovat se ekologicky sama o sobě. Oproti tomu v případech, kdy je slow fashion dlouhodobě výrazně dražší než fast fashion, můžeme mít důvodné podezření, že ve skutečnosti ekologičtější není a že její vysoké emisní náklady jsou pouze rozprostřeny do společensky více akceptovaných podob produkce.
Berete vážně veřejnoprávní zprávy? Bojí se vám blízcí svěřit s porušením státního zákona? Máte problém odlišit státní kvalifikaci od faktů? Fascinuje vás státní vlajka, státní znak a státní symboly? Berete legislativu doslovně? Nasloucháte s důvěrou ústavním činitelům? Máte potíž pochopit, proč někdo porušil zákon? Věříte státním agenturám a úřadům? Máte radost ze státních příjímaček a maturit? Sexuální život mladistvých pro vás neexistuje stejně jako nezletilí neužívají alkohol a cigarety? Je pro vás státní uniforma fetišem? Milujete vojenské přehlídky a kladení věnců na pomníky? Vadí vám domškoláci? Neumíte si představit, kdo by bez státu stavěl silnice? Netušíte, kdo by vymáhal právo? Souhlasíte, že se zákony musí za všech okolností dodržovat? Vadí vám protistátní vtipy? Stojíte v pozoru při státní hymně i sám doma? Radujete se z nové občanky? Nesete těžko změny jmen a hranic státních útvarů? Souhlasíte, že teprve ve škole se dítě stává člověkem? Nevěříte, že Československo mělo ve znaku vykastrovaného lva?
Každý centralizovaný systém se cíleně snaží chránit a replikovat sám sebe. K tomu používá mimo jiné propagandu. Proto jsou fotky prezidenta a prezentace dalších symbolů povinnou souástí všech veřejných institucí, hlavně škol. Z téhož důvodu se dozvídáme a máme zafixováno (právě z indoktrinace ve školách), že určitá ideologie je ta správná (a vlastně ani není ideologií), zatímco ostatní jsou špatné… Za tím vším stojí obavy o podkopání vratkých základů systému postaveného na poslušnosti a víře v dobro (a autoritu) úředníkova či politikova.
Máme zažito, že existují jedničkáři, pětkaři, sígři, šprtky, nepořádníci… Jako nálepku označujeme slova, která ztotožňují člověka s jeho chováním. Mimo to, že se jedná o hodnocení, je problém v tom, že dost často tato nálepka, a proto se tomu tak říká, zůstává s člověkem měsíce, týdny a v nejhorším i roky jeho života. Zažili jsme to ve škole asi všichni. Často to bývá používáno jako nástroj k vedení dětského kolektivu, kde každý „má své místo“. Pro učitele je snazší učit děti, „od kterých ví, co může očekávat“.
Nálepkování může způsobit, že se člověk ztotožní s tím, jak o něm smýšlejí druzí. Říká se tomu sebenaplňující se proroctví. U školáků je to ještě nebezpečnější, protože učitelé jsou jejich autority. A toto ztotožnění způsobí, že se pak dítě chová podle očekávání druhých, ne dle svého potenciálu a schopností. A spolu s nevyžádaným hodnocením může mít velký vliv na jeho sebehodnotu. Ve společnosti pak můžeme vidět lidi, kteří o sobě nemají dobré mínění. Nevěří, že jsou v něčem dobří. Nevěří tomu, protože oni jsou přece bordeláři, úplně blbí na matiku nebo neumí kreslit… Škola jim totiž dala nálepku, a je těžké se jí zbavit.
Hlášku: „Bojuji za svobodu a demokracii!“ považuji za oxymóron. Svobodu definuji jako stav, kdy jsou respektována negativní práva jednotlivce. Demokracii oproti tomu vnímám jako systém, ve kterém většina vládne menšině.
Minule přednášela o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála Markéta Čermáková; mluvila o právech dětí a rodičů ve školách. Dnes budu mluvit já; a mým dnešním tématem je decentralizace, jež úzce souvisí se svobodou. Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku; 1. listopadu vystoupí Karel Šindelář a představí nám hippie Ranbow Gathering – decentralizované společenství hipíků s konsensuálním rozhodovacím procesem a vlastním sociálním systémem. Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.
Demokracie je jako jízda metrem, kde si můžete volit řidiče. Problém nastává, když si jako cestující chcete upravit teplotu ve vagónu. To nemůžete, neboť regulaci ovládá jen řidič. To považuji za první problém. Druhý problém je, že ve vagonech jede víc lidí, vystupují a nastupují před i po hlasování, někteří hlasovat mohou, jiní ne. Některým je to jedno, pro jiné je teplota moc důležitá. Jiné zase trápí hloubka a barva světla, zvuk z reproduktorů nebo pomalá rychlost. Bylo by naivní a hloupé myslet si, že demokracie nás spasí. U kolektivně řešených problémů není možná 100% shoda, ale často třeba ani 50%. Zato ani více než 50% neshoda v rámci nějakého problému nutně neznamená, že takové řešení nebude nakonec implementováno.
Řešením by mohlo být zmenšení vagónů a přesunutí ovládání teploty od řidiče do vagónů. Vagóny pak lze dál redukovat na kupé. A kupé na samostatná místa. Decentralizace, individualismus je podle mě ta cesta jak uspokojit víc jedinců, a dosáhnout tak spokojenější (lepší) společnost.
Nejenom, že státní školství nutí děti věnovat se věcem, které je nezajímají, ale děti jsou v něm také směřovány k tomu, aby trénovaly to, co jim nejde. Tento trénink je dle mého kontraproduktivní – a jeho forma je dalším hříchem našeho školství. Strach z chyb je důmyslně podněcován neustálým nevyžádaným hodnocením, testováním a odměňováním bezchybných výsledků. Je dokázáno, že lidé, kteří se bojí chybovat, se učí pomaleji. Chyba je esenciální prvek pro proces učení.
Díky těmto dvěma mechanismům ze škol vycházejí lidé, kteří nevědí, v čem jsou dobří, popřípadě to vědí, ale není to bráno vážně. „Napřed si udělej úkoly, domácí práce a až pak si dělej, co chceš.“ Celkem typický je scénář, kdy horko těžko ve třiceti letech – či později – člověk najde to, co ho opravdu baví, naplňuje a co mu dává smysl. A to jen za předpokladu, že se nebojí zkoušet nové věci a že jej strach z chyby neparalyzuje. Škola nás naučila, že je potřeba dělat, co nás nebaví – a pokud možno bez chyby. Škola nás naučila mít strach z chyb.
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
ale kdo legitimizuje a určuje tu objektivní morálku? jedině ayn rand a její přívrženci? i pokud si zbytek planety bude myslet opak?
Komentář 103702
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
přesně tak. pokud bychom nikdy nepocítili nedostatek (což je u malých dětí i dost možné), tak nikdy neobjevíme potřebu vlastnit. (pokud bychom si mohli kdykoliv cokoliv půjčit například)
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
ale ta agentura přece vtrhne na soukromý pozemek zločince a tím poruši nap... přepdokládám, že ho nebude odškodňovat. a ten bude mít "právo" chránit svůj majetek a všechny je vystřílí a tím neporuší nap :)
