Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Již nějaký čas působím ve svobodné škole a rád bych psal o postřezích, které se mi díky této skvělé příležitosti naskytly. V naší škole máme pravidelné sněmy, na kterých probíráme nejrůznější témata. Z počátku na sněm nechodilo mnoho dětí a padl návrh od jednoho dospěláka, že by sněmy mohly být povinné, jelikož se na nich probírají důležitá témata, ke kterým by se děti měly také vyjádřit. Po krátké diskuzi jsme od toho upustili s myšlenkou, že pokud je to pro děti opravdu důležité, tak si na to přijdou. Párkrát nepřijdou na sněm, a následně samy uvidí, že je něco jinak a budou pátrat po tom, co se stalo. Což může být incentiva začít chodit na sněmy, nebo to pro dítě není tak důležité, jak si myslíme my dospěláci.

Zajímavé je také to, že bychom tím dětem sebrali část jejich autonomie rozhodovat samy za sebe a nést si následky svých rozhodnutí. Za další bychom tím vytvořili precedens, že když se nám něco nepozdává, tak je v pořádku to jednoduše nařídit jako povinnost. Touto cestou opravdu jít nechceme. Velmi mne baví tato komunikace, přicházet na další a další nuance svobody na různých úrovních a čím dál víc si díky tomu uvědomuji, jak moc dalekosáhlé jsou následky toho, když se cokoliv nařídí jako povinnost. Jak moc se nám každou nařízenou povinností ubírá na autonomii a jaké to má následky na naši zodpovědnost, svobodu a ochotu se zúčastnit a řešit nějaké problémů.

V poslední době ve svém okolí často slýchám, že celek je víc než jen pouhý souhrn jeho částí (potažmo jednotlivců). Tento výrok mi však přijde chybný a jeho potenciální důsledky ve mně vyvolávají nevoli. Co by z celku mělo dělat „více“? Co je tou „přidanou hodnotou“? Sloučením jednotlivců přece nevzniká žádné vědomí v éteru, nepociťovatelný mrak společných myšlenek a názorů. Každý z jednotlivců si je uchovává ve své vlastní mysli, neexistuje „sdílená myšlenka“ či „kolektivní názor“. Co tedy činí celek údajně podstatnějším? Uvědomme si, že jednotlivec není izolovaný v prostředí našeho světa, nýbrž má možnost komunikovat. Právě komunikace může dávat dojem něčeho většího, avšak možnost sdílení informací je opět jen vlastností individuí. Každý se sám rozhoduje, zda přetvaruje své názory na základě interakcí s prostředím (jež zahrnuje i ostatní). Celek je ten jen souhrnem jednotlivců, z jejichž interakcí může emergovat zdánlivě společné chování, vždy však opět individuální.

Z důsledků oné chybné fráze bychom mohli odůvodnit násilné donucení jednotlivce k participaci s falešným příslibem kolektivu, který je něčím větším. Výrok jen zamlžuje klíčovost individuí a v důsledku obhajuje potírání jejich svobod. Z úhlu pohledu „maximalistického individualismu“ (popsaného v předchozím odstavci) však vidíme neoprávněnost zhůvěřilých kroků založených na té groteskní premise.

Dnes od 16 hodin budeme s Gabrielou a Vámi posluchači mluvit napřed o anarchokapitalismu a poté o sebeřízeném vzdělávání v Paralelné Polis Košice; máte-li to náhodou při cestě, stavte se!

V diskuzích (nejen) o anarchokapitalismu vnímám dva různé typy neshod. Někteří nesouhlasí s cílem této ideologie, neboť si přejí mít možnost ovládat druhé lidi. (Anarchistická) etika nás ovšem učí, že vlastní preference nejsou důležitější než preference ostatních, tudíž bychom je neměli vynucovat proti jejich vůli, a měli bychom usilovat o společnost s minimálním množstvím útlaku a co největším respektem k diverzitě. Druhá skupina souhlasí, že je důležité respektovat preference ostatních, ale neshodne se s námi na prostředku, jímž je kapitalismus: Zatímco my považujeme soukromé vlastnictví za důsledek svobody a nejspravedlivější možný způsob distribuce zdrojů, pro mnohé nehraje tak zásadní roli, nebo ho naopak (dle mého názoru nešťastně) považují za pravý původ útlaku. S první skupinou se tedy anarchokapitalisté rozcházejí hodnotově a s tou druhou se neshodnou na tom, jak fungují ekonomické vztahy ve světě. Tyto rozdíly v uvažování považuji za důležité, protože demonstrují, v čem přesně se anarchokapitalismus liší od většiny politických ideologií.

Narodil jsem se jako pokřtěný ateista. Nevěřím žádnému náboženství ani církvi, je to zlo. Věřím, že existuje vyšší síla. Abych si ji nějak vizualizoval, představuju si ji jako Ježíše, páč jsem ho měl nejčastěji na očích. Je ale jenom můj a jinému nepatří. Jsem věřící. S vědou to je horší. Nezbývá mi než věřit těm, kteří tvrdí, že vědí. Věřím jim, že nejvyšší horu světa změřili přesně, že jaderné štěpení funguje a že auto, které si koupím, bude jezdit. Věřím vědě. Jsem totiž taky tak trochu vědec. Nic moc jsem sice nevymyslel, ale některé věci vím. Například to, že jednou z nejdůležitějších věcí pro naše bytí jsou svoboda, vztahy a láska, ať už dávaná či přijímaná. V to nevěřím, to vím. A jak se to vše týká Ankapu? Ankap a jeho myšlenky změnily moje uvažování a dodaly mi odvahu, třeba k tomu napsat do Stok, co se mi honí hlavou.

Častým problémem definic slov je snaha o jejich přesné – až „matematické“ – vyjádření. Lidé však naprostou většinu slov takto přesně nevnímají, proto je pro ně složité takovou definici vyjádřit. Snahy o tento formalismus je však možné elegantně eliminovat přijetím „naučených“ definic. Vezměme za příklad tak obyčejný objekt jako je stůl – co definuje stůl? Jistě najdeme mnoho různých druhů a typů stolů, jejichž zahrnutí do formální definice je obtížné. Lidé ale většinově ani nerozhodují, zda je stůl stolem podle nějaké pevné definice. Člověk viděl tolik stolů, o tolika objektech mu bylo řečeno, že jsou to stoly, až se naučil obraz jakéhosi „průměrného stolu“. Každý se naučil svou individuální definici stolu. Dva se však mohou neshodnout, zda daný objekt je stolem či ne. V tom případě je ale hledání „pravdy“ bezpředmětné – každý má pravdu dle své definice. Není to však podstatné, pokud se pochopí, neboť objekt je stále stejným objektem, slovo „stůl“ mu přiřadil až člověk ve snaze se dorozumět.

Nelíbí se mi, když mi stát diktuje, jak se musím naočkovat, ovšem mě napadá myšlenka: Pokud se rozhodnu neočkovat, neporušuji právo ostatních na to se nenakazit? Respektive aby vakcína byla efektivní, je potřeba minimální proočkovanost, jinak vystavujeme všechny většímu riziku. Nerozporuji, že by se lidé naočkovali i tak, ovšem neznamená to, že ti, co se neočkují, tak ohrožují svobodu ostatních?

V některých etických otázkách jsem konsekvencionalistou: Například ve známém tramvajovém dilematu bych pokaždé zvolil obětovat jednoho člověka pro záchranu více jiných, neboť v takto izolovaném problému tento přístup přináší měřitelně lepší výsledky – to mi přijde jako absolutní cíl kterýchkoli morálních pravidel. I tak v konsekvencionalismu spatřuji dva problémy, které jeho použití v praxi zásadně komplikují: (1.) Jednoduše měřitelné a viditelné důsledky bývají často upřednostňovány před hůře měřitelnými důsledky, které však mohou být o to důležitější. (2.) Důsledků je příliš mnoho, tudíž mohou být vybírány spíše v souladu s tím, co je populárním tématem nebo co zdůrazňuje dominantní ideologie daného časoprostoru. To vede k přehlížení jiných zjevných důsledků.

Tyto problémy mě dovedly k přijetí deontologie při řešení mnoha společenských problémů: Pokud je princip správný, pak, domnívám se, z dlouhodobého hlediska jeho aplikace povede k lepšímu uspořádání společnosti. Překážkou toho je, když se v rozporu s těmito principy snažíme páchat krátkodobější „dobro“, založené na velmi omezených a zkreslených informacích.

Chtěl bych se s Vámi podělit o jeden zážitek. Kde se vzala, tu se vzala před naší svobodnou školou holčina, která chodí do osmé třídy klasické ZŠ. Najedou si tam hrála s dětmi z naší školy. Pak šla s dětmi dovnitř do školy a strávila tam s námi celé odpoledne. Od té doby k nám chodí pravidelně a je vidět, jak si to u nás užívá. Ač je o čtyři roky starší než nejstarší dítě u nás ve škole, s dětmi si rozumí a stala se pro nás takovým skvělým parťákem. Umí reagovat s respektem na různé situace, které by dělaly problém i dospělákům. Teď to „vtipný“ – říkali jsme si, že bychom jí nabídli brigádu, jelikož je opravdu nápomocná, baví a naplňuje ji to, a tak by si tím mohla i něco vydělat. Jenže oficiálně nemůžeme, protože dětská práce je zakázána. Zákon nebere ohled na to, že by to dělala skutečně dobrovolně, ráda, naplňovalo by ji to a že by ji tam dospěláci i děti přijímali se skutečným respektem. A tak stát „chrání“ děti před jejich štěstím.

Mohu zachránit svou kočičku, která onemocněla relativně známou nemocí, na kterou existuje lék? K mé smůle byl lék schválen v jiné jurisdikci (USA), a tedy nebyl legalizován v EU. Veterinářka jej proto nemůže objednat. Lék lze sehnat na černém trhu, nicméně člověk je pak odkázán na neodbornou (injekční) aplikaci. A tak se ptám, jak vlastně teda ta takzvaná „ochrana“ zvířat funguje? Nefunguje, neboť se o žádnou ochranu nejedná. Je to jen další prodloužená ruka kontroly státu. Něco podobného platí i pro lidi. Známe léky, ale je třeba cestovat nebo se obracet na černý trh. Tento problém se bohužel zdaleka neváže jen na léčiva…

Tvořím školní prezentaci jako oponenturu proti EU, proč ji nevnímat jen pozitivně. Na politologickém semináři se bere vše hodně jednostranně a mě požádali o prezentaci, proč jsem proti a následnou diskusi. Potřebuji inspiraci, abych nezapomněl na něco důležitého, ale zároveň nemám čas vysvětlovat celou myšlenku ankapu, protože ho sám nemám tolik nastudovaný. Jaké největší problémy tedy vidíte v EU?

Každý člověk je zcela individuální unikátní jedinec. Zároveň na nás působí společnost a předává nám nějaké názory, hodnoty, etiku a vzorce chování. Rád se někdy zastavím a do hloubky zamyslím, jestli některé mé postoje či hodnoty jsou opravdu mé a vychází z mé osobnosti, nebo je to něco, co jsem slepě přijal od společnosti. A pokud dojdu k závěru, že nějaká část mé osobnosti je důsledek nátlaku okolí, začnu se ptát sám sebe: „Stojí tahle myšlenka vlastně za to? Je pro mě osobně opravdu důležitá? Zastával bych ji i bez nátlaku okolí? Dává mi smysl?“ Pokud zjistím, že ano, ponechám si ji. Pokud zjistím, že ne, tak je možná nejvyšší čas tuhle myšlenku zcela přehodnotit. A proč? Myslím si, že stát je produktem nějakého kolektivního myšlení a domnívám se, že individualizace vlastního myšlení je první nezbytný krok k bezstátní společnosti.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem se věnoval svobodě, (nejen) dětem a technologiím.
Dnes vystoupím znovu; a budu mluvit o státních licencích a oprávněních.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 3. dubna; rád bych se na ní věnoval praktickým cestám k ankapu.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o tom, jak souvisí anarchokapitalismus s respektem k lidem, v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Svobodný přístav (opět) pořádá anarchovečery, kde se mohou sejít zdaleka nejen anarchisté, ale všichni svobodomyslní lidé a přátelé libertariánských ideí. Dnes to bude v podniku Bar Behind the Curtain v Praze. Tak přijďte v 18 hodin!