Týrání na obecné rovině vnímám jako soustavné překračování hranic určitého člověka, vedoucí k trvalé újmě. Probíhá často v mocensky nastavených vztazích a za velmi malého respektu k
potřebám druhého. Stát podle mě zásadně podporuje týrání buďto přímo, nebo skrze instituce, jimž uděluje pravomoce. Jeho represe považuji za projev hluboce nerespektujícího přístupu, protože z
politické objednávky rozhoduje o životě zasaženého, bez jeho svolení. Týrání dále podporuje nepřímo vytvářením mocenských schémat, jež týrání činí mnohem jednodušším, a někdy dokonce nutným. Moc rozhodovat o lidech dává například do rukou
rodičů,
učitelů,
úředníků, lékařů, policistů nebo politiků.
Přijde mi důležité, aby o tom, zda došlo k týrání, rozhodovala oběť, a nikoli útočník. Proto mi nedává smysl, když mnozí odpůrcům státu říkají, že stát koná pro jejich dobro nebo že na něm všichni participují dobrovolně. Takový přístup považuji sám o sobě za týrající, protože dotyčný ignoruje hranice určitého člověka a namísto toho mu podsouvá hranice vlastní. Za obrovský problém považuji, když i samotná oběť začne týrání zlehčovat, neboť je podporováno jeho okolím,
kulturním prostředím nebo příslušnými institucemi. Oběť po čase začne tvrdit, že se vlastně nic špatného nestalo, a časem se možná sama stane týratelem.
Z toho plyne, že pomezí mezi týrajícím vztahem a normálním vztahem může být mlhavé; je třeba důkladně promyslet, zda je příslušné prostředí adekvátně responzivní vůči potřebám jednotlivce. Považuji proto za extrémně důležité si vůbec uvědomit komplexitu a rozsah tohoto problému: Nerespekt není zdaleka jen doménou vztahů, je bohužel zakořeněn v samotném
společenském uspořádání. Jsem pro
konzistentní prosazování koncepce bezstátní společnosti, v níž je respektována
autonomie každého jednotlivce a v níž lidé nedostávají nadbytek moci nad jinými lidmi.