Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Extrém nízkého počtu členů společnosti: Ve společnosti o dvaceti lidech, z nichž právě jeden bude psychopat toužící po moci, nebude platit předpoklad, že mu v nastolení tyranie zabrání jiný psychopat toužící po moci. V takovém případě ostatním nezbyde, než zavést jakýsi Lex Psychopatus, což povede k založení minimálního státu, který bude lepší než stát tyranský. Anarchokapitalismus se dříve nebo později zvrhne ve stát. Extrém vysokého počtu členů společnosti: Lex Psychopatus se stává nástrojem psychopatů, kteří jej využijí k získání si důvěry lidí, kteří se navzájem neznají, a ke sjednocení proti reálným či smyšleným psychopatům. Anarchokapitalismus od jistého řádu počtu členů může fungovat. Státní zřízení bude udržitelné pouze s omezováním svobody, přičemž míra potřebné represe bude přímo úměrná počtu poddaných. Budoucnost společnosti obyvatel Země vidím buďto jako anarchokapitalistickou, nebo totalitní.

Strach je špatný rádce a ještě horší vládce. To by si měl každý, kdo argumentuje strachem, uvědomit. Bude to znít tendenčně, ale často vidím argument strachem u etatistů – nejčastěji u socialistů. A to je právě důvod, proč jsou etatisté ochotni použít násilí k dosažení svojí věci. Mají strach, že bez násilí jim nikdo nenabídne požadovanou službu. Příkladem budiž oblíbený dotaz na anarchokapitalistu: „A kdo by bez státu stavěl silnice?“

Dnes stát z daní financuje různé organizace – vědu, pomoc chudým, pomoc válečným uprchlíkům, pomoc zdravotně postiženým a další. Věřím, že aspoň u části z těchto organizací by bez financování státem byl dostatečný zájem financování z dobrovolných příspěvků. Je ale v možnostech jednotlivce vhodně vybrat, které organizace podpoří a jakou částkou? Teoreticky bychom tu mohli mít nějaké zastřešující dobročinné organizace, které rozdělují peníze jiným dobročinným organizacím. Jenže pokud by taková organizace měla peníze rozdělit mezi hromadu organizací, těžko uhlídat, aby se peníze rozdělovaly efektivně. Je to řešení inspirované státem, a tím přebírá i některé problémy státních řešení. Proto mi přijde lepší si vybrat pár oblastí, kterým se chci věnovat, a tam pomáhat výrazněji. Je pak lépe vidět, jak efektivně je moje pomoc využita. A co ostatní oblasti? Ty nechám ostatním. Různí lidé budou chtít pomáhat na různých místech. Využijme toho.

Myslím, že se každý člvěk chová sobecky – a není chvíle, kdyby tomu tak nebylo. Když dělám něco, co mne baví, je to sobecké – sleduji tím čistě svůj užitek. Když nedělám nic, je to sobecké, protože preferuji se ničím nezaobírat jen proto, že nemám náladu. Dokonce i když dělám něco pro ostatní, je to sobecké; dělám to proto, že mi to přijde správné. Nakonec stejně sleduji svůj užitek. Toto dobře chápe rakouská ekonomická škola. Vhodný pojem se hledá těžko – říkám sobectví, Mises si vzal do úst „racio“. Ještě připadá v úvahu termín smysluplnost. Pak dochází ke zmatení lidí. Patrně by bylo záhodno přijít s unikátním termínem pro toto chování.

Máme tu další Štědrý den; ten – i celé Vánoce – v mých očích symbolizuje křesťanské duchovno, kapitalistické materiálno, anarchistické užívání si života a božskou hudbu, kterou každoročně sdílím. Jako vždy začneme Freddiem! Carol of the Bells patří mezi mé dvě nejoblíbenější koledy, navíc má spoustu verzí, takže sem dávám každý rok nějakou jinou – letos takovou epickou od Samuela Kima; verzi té druhé nedávno vytvořila i má platonická láska Lindsey Stirling. Mí oblíbení Glitch Mob koledy bohužel nedělají; tak alespoň Warrior Concerto. Letos jsem hodně poslouchal také Illenium či Seven Lions; a podělit se chci i o tuhle netypickou (a mou nejoblíbenější) od Emperora. A stejně jako loni uzavřu Pink Floydy; album The Dark Side of the Moon mě letošním rokem provázelo dost speciálně.

Všem lidem přeji – a to nejen k Vánocům, ale především do každodennosti našich životů – ze všeho nejvíc lásku a svobodu; dvě hodnoty – dva principy – které považuji za možná nejdůležitější ze všech. Proto je neustále poznávám, hledám, zkoumám a snažím se žít v maximálním souladu s nimi; i když jde spíše o proces – úžasnou práci na celý život. Poslední dobou navíc zjišťuji, že spolu souvisejí daleko víc, než jsem si ještě tak před dvěma lety myslel; jejich souvislost teprve začínám postupně formulovat, takže očekávám, že o ní ode mě uslyšíte více v příštím roce – podobně jako letos o vnitřní svobodě, v jejímž poznávání se také neustále posouvám, jak můžete vidět z poznatků, které sdílím. Tak si užijte Vánoce, mějte se krásně, mejte se rádi; a konečně i letos bez překlepů: MURRAY CHRISTMAS!!

Pokud významně snížíme naši časovou preferenci, začnou se dít zajímavé věci. Některé činnosti, které jsme dříve vnímali jako donucení ze strany systému a dávali jsme mu je za vinu, můžeme chápat pouze jako okolnost, dle které máme možnost jednat. Máme tedy na výběr: Buď se nadále utápět v pocitech „oběti nespravedlnosti světa“, anebo se, s přihlédnutím k následkům svých akcí, rozhodnout, jak jednat způsobem, který maximalizuje náš užitek (kterým může být svoboda). Jen pro pořádek – nesnažím se legitimizovat donucovací praktiky, pouze nabízím způsob, jak se s nimi vypořádat, díky čemuž můžete eventuálně začít „povinnostem“ vzdorovat a vypořádávat se s nimi již v zárodku.

Ne vždy však máme ale sílu zvětšovat okno naší časové preference – a fatální je to ve škole. Dítě je nuceno k věcem, ke kterým si buduje kvůli donucení odpor. Žádat po něm, aby dohlédlo dlouhého horizontu a vytěžilo ze situace maximum, je chabé. Proto potřebujeme svobodné školy.

Vlastnické právo ve zkratce znamená: Nakládat se svým majetkem dle své vůle (nenarušuji-li tím vlastnictví ostatních). Dokud budou politici či úředníci nebo jiní vykonavatelé moci rozhodovat o tom, co můžu dělat na svém pozemku se svým majetkem, pak nic plně nevlastním. A pokud nemohu nic úplně vlastnit, pak nejsem doopravdy svobodný. Jsem pouhým otrokem systému.

Tím, že současné státní školství nutí děti být několik hodin denně v jedné místnosti, jim všem předepisuje stejnou míru socializace. Díky tomu, že introverty kontakt s lidmi energii stojí, zatímco extrovertům ji naopak dává, jsou introverti nuceni jít proti své přirozenosti, což je znevýhodňuje. Jsou často svým okolím přesvědčováni, že jejich potřeba být osamotě je nepřirozená – ne-li přímo špatná – a ke skupinovým aktivitám jsou nakonec donuceni. Jako důsledek jsou potom vyčerpaní a podráždění a kvůli nákladům obětované příležitosti jim pak nezbývá energie na to, co by opravdu chtěli – včetně kvalitní a intimní socializace s těmi, se kterými by byli skutečně rádi. Pokud takový introvert má to štěstí, že v dospělosti najde uplatnění, které mu umožní práci z domu, až po letech se díky tomu klidu může zpětně ujistit v tom, že se v sobě tenkrát nemýlil.

Existuje mnoho oblastí naší společnosti, kde pracují různé neziskové, dobrovolnické a další organizace a subjekty, aby napravovali neschopnost státního aparátu. Kde je problém, trh nabízí řešení. Podíváme-li se například na porodnictví, v současné chvíli si žena může sehnat komunitní porodní asistentku. Díky dlouhodobé spolupráci porodní asistentka ženu zná, umí jí tedy poskytnout péči na míru. Žena se u porodu cítí lépe, když tam má „svého“ člověka. Po porodu za ní přijde domů na kontrolu, takže nemusí zůstávat v porodnici na oddělení šestinedělí a stále si může být jistá, že ji zkontroluje profesionál.

Celý tento systém předporodní, porodní a poporodní péče komunitní porodní asistentkou vznikl zespoda z vlastní iniciativy. A to díky všímavosti k tomu, co lidé skutečně potřebují. Když ale pak mluvím s lidmi, kteří se účastní tohoto paralelního systému, ať už se to týká právě porodů, školství nebo čehokoliv jiného, často se nakonec debata uzavírá tím, že by se měla „ta legislativa nějak vyřešit“ a stát by měl určit to a ono. Samozřejmě předpokládají legislativu „sobě na míru“, aniž si uvědomují, že reálná implementace může uškodit právě jim. Mně je z toho smutno. Vždyť oni k tomu, čeho dosáhli, žádný stát nepotřebovali! Dokonce by mohli bez jeho házení klacků pod nohy problémy lidí řešit mnohem líp…

V současné době vidíme skokové zvyšování daní. Prý „to jinak nejde,“ tvrdí levicově smýšlející lidé. Myslí si totiž, že jak společnost bohatne, stát by měl poskytovat více a více služeb. Fatální to chyba. Čím více společnost bohatne, tím více služeb si lidé mohou zaplatit sami – nepotřebují k tomu stát. Řešením není brát lidem stále více peněz, aby mohli lidem poskytovat to, co si myslí, že je pro ně správné. Řešením je služby státu rušit a nechat lidem jejich peníze. Lidé potom sami ohodnotí, co skutečně potřebují – tím, že za to budou ochotni zaplatit. A budou mít z čeho, když jim ty peníze stát nesebere. Začít můžeme snad alespoň u věcí, na kterých nezávisí lidský život. Třeba u kultury a sportu. Sám jsem kulturně i sportovně založený člověk. Nikdy by mě ale nenapadlo chtát po lidech, kteří mají zcela jiné zájmy, aby mi tyto kratochvíle financovali. Já jim taky nepřispíávám na jejich Ordinaci v růžové zahradě…

Proč jsem anarchokapitalistou? Trh motivuje, stát trestá. Trh tvoří, stát zabíjí. Vážně nevím, jak obhájit stát.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o přátelstvích v Ježku bez klece – ta vznikají mezi lidmi napříč všemi věkovými kategoriemi; dnes v 18 hodin vystoupíme (po přesunutí minulé besedy snad už doopravdy) v klubu (de)Centrála.

Dle Marshalla Rosenberga každý z nás může mít naplněný vztah. A to na základě spojení s druhým člověkem, kde v případě potřeby dostane to, co potřebuje, a nebo druhému dá to, co zrovna potřebuje on. Existují pravdy a tvrzení, které nám usnadňují život. Znát pravdu je důležité, nicméně nejde lidem pravdu vnutit. Nás však často přepadne strach, že bez znalosti pravdy lidé udělají špatné rozhodnutí, a tím si ublíží, nebo se stane něco jinak špatného. To nás často vede k tomu, že za pravdu bojujeme. Boj je však protiklad vztahu – chybí spojení s druhým člověkem. Boj vede k útoku a k obraně, což nás nutí chránit se. Díky této nemožnosti dávat a přijímat – kvůli bariéře která bojem vzniká, není dle mého možné předávat jakékoliv myšlenky. Když ale upřednostníme vztah před tím, že někomu nutíme svoji pravdu, předání myšlenky se stane paradoxně pravděpodobnější právě díky spojení – možnosti dávat a přijímat.

Server Uloz.to byl místem, kde spolu lidé mohli roky svobodně sdílet takřka jakékoliv informace. Od studijních materiálů přes staré večerníčky, filmy a časopisy, co už jinde nejdou sehnat, až po zdigitalizované VHS záběry dávných rodinných sešlostí. Pod záminkou ochrany duševního vlastnictví legislativa zasáhla do vlastnických práv majtelů serveru a jeho uživatele od všeho tohoto obsahu odřízla. Zajímavé je, že každý režim omezuje svobodu sdílení informací pod jinou záminkou. Církev se snažila potlačit knihtisk v rámci boje proti bezbožnosti, komunisté v boji proti narušitelům režimu zakazovali mnohým tvůrcům veřejně působit a moderní režim kvůli „ochraně duševního vlastnictví“ zničil to, co v ČR bylo nádhernou, organicky od spodu vybudovanou digitální knihovnou. Společným jmenovatelem zůstává, že monopol na násilí je zde použit k omezení sdílení informací srkrze zásah do soukromého majetku. Nejvíc mě však na tom děsí, kolik lidí toto příjmá jako legitimní.

Omyl dnešní doby je, že vzdělání je určeno tím, jaký papír kde dostanu. Některé papíry je těžší získat, mají vyšší hodnotu, jiné získáte celkem snadno. Také záleží, jaké máte předpoklady zvládnout formální systém vzdělávání. Tento systém by měl teoreticky rozdělovat lidi na ty, kteří to nezvládnou, a ty, kteří jsou opravdu chytří a schopní. Jenže mě nezajímá, jak moc byl můj lékař schopen zvládnout projít systémem vzdělávání lékařů – zajímá mě, co skutečně umí. Udělat dojem u zkoušky, že něco vím, a skutečně vědět jsou dvě rozdílné věci. Je to možná podobné tomu, když uklízíme, aby někdo měl pocit, že je uklizeno. Asi si umíme představit, jak to pak může vypadat. Pokud se však neztotožníme s tím, že má být uklizeno a jaká je představa pořádku, nebude to fungovat. Se zkoušením je to podobné. Můžeme kontrolovat jednotlivé znalosti, ale ty ještě neznamenají, že je člověk skutečně vzdělaný.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála mluvil Karel Šindelář o Hippie Ranbow Gatherings.
Po sluníčkové přednášce si dnes dáme trochu ekonomie; budu mluvit o nákladech obětovaných příležitostí.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. února; rád bych se na ní věnoval svobodě, (nejen) dětem a technologiím.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o tom, jak souvisí anarchokapitalismus s respektem k lidem, v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Dnes večer se koná vánoční večírek pro pravidelné podporovatele Svobodného přístavu. Patříte-li mezi ně, pozvánku byste měli mít už dávno; v opačném případě se omlouváme a zároveň prosíme, abyste nás kontaktovali.
Všechny ostatní, kterým naše práce dává smysl, prosíme, abyste zvážili, zda nás též nechcete podpořit; to, co děláme, můžeme dělat jen díky dobrovolným příspěvkům. Více se dozvíte, když kliknete na tento odkaz. Díky moc!

Již několik let se pohybuji v akademickém prostředí, kde pokud chcete vybavit laboratoř nebo financovat nějaký výzkum, jste odkázáni na výzkumné granty. O směru výzkumu mnohdy rozhoduje nějaký laický úředník, anebo expert v jiném oboru, a tak se zabíjí zajímavé nápady v zárodku nebo myšlenkové směry jdoucí proti mainstreamu. Nejvíc mne ale dožírá způsob nakládání s penězi. Samotné granty jsou koncipovány tak, aby nebylo možné peníze zpronevěřit, na druhou stranu nás nutí zdroje využívat neefektivně. Paradoxně „nejhorší“, co se může stát, je, že se pokusíte ušetřit veřejné peníze a grant nevyčerpáte celý. Pokud se pak stane, že daný výzkum vyjde levněji nebo třeba není možné uskutečnit některé aktivity, je nutné utratit prostředky za něco jiného, co třeba není tak moc potřeba. Nejhorší situace je, když jsou peníze dedikovány na určitou věc (třeba na cestování) a vy místo nákupu potřebného vybavení musíte využít například zbytečně drahý hotel, aby se čerpalo. Daleko lepší jsou projekty přímo s firmami, které naopak ocení nižší cenu nebo jsou flexibilnější s využíváním jejich peněz a naopak si hlídají účelnost vynakládaných prostředků. Bohužel většina grantů je poskytována ministerstvy, vládními agenturami a EU, kde firmy vystupují jen jako jeden z partnerů.