Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Z toho důvodu se budeme věnovat jiným věcem (třeba přípravě konference), takže přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; snaha bude, ale nevím, jak moc se bude dařit (očekávejte výpadky).
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

Užívejte léta; a především života!
Těšíme se zas v září <3

Komparativní výhoda patří mezi jeden z největších objevů Davida Ricarda; a co vlastně znamená? Představme si úspěšného právníka, jenž je zároveň velmi zdatným cyklistou; přesto se mu může vyplatit najmout messengera (na kole), aby doručil jeho balíček, i když by to právník sám dokázal lépe a rychleji, nicméně když se věnuje své práci, vydělá si o tolik více, že se mu vyplatí s balíčkem poslat někoho jiného. Tento příklad není zrovna světoborný a nikdo asi nemá problém si jej představit; co z něj však plyne? Že vzájemný obchod se může vyplatit i tehdy, když jedna ze stran není v ničem efektivnější než ta druhá; to platí i v mezinárodním obchodu – i pro státy, z nichž jeden je po všech stránkách „zaostalý“, může být vzájemně prospěšné obchodovat. Koncept komparativní výhody nahrazuje koncept výhody absolutní (podle té se obchod vyplatí, když každá ze stran dělá něco lépe než druhá), s níž přišel Adam Smith.

Ex post často velmi snadno víme, co bylo v minulosti špatně; odsuzujeme otrokářství, mučení, čarodějnické procesy, nevolnictví, rasismus, nacistický i komunistický režim (alespoň většinou). Přesto byly všechny ty věci ve „své“ době společností přijímané a dokonce žádoucí; nikoho tehdy nenapadlo, co je to za hrůzy, i když na to někteří upozorňovali. Jak je to možné? Byli snad tehdy lidé zlí? Nemyslím si; řekl bych, že jsou pořád více méně stejní. Jak tedy mohli něco takového dopustit? Inu, bylo to prostě tehdy normální a „každý věděl“, že to „je realita“ a „nemělo smysl jít hlavou proti zdi“ a žádného praktika nezajímaly „vzdušné zámky a naivní teorie“, protože každý „žil teď a tady“; jediná věc nezbytná pro triumf zla je, aby dobří lidé nic nedělali. A tak se ptám: Dopustíme i my, aby naši potomci v daleké budoucnosti viděli, jak slepí jsme nyní ke zlu jen proto, že „každý přece ví, že stát potřebujeme“?

Představme si médium vlastněné soukromníkem, které si na sebe ale nemusí vydělat; všichni mu musí povinně platit bez ohledu na to, zda přináší cokoliv hodnotného… a to je vlastně médium veřejnoprávní (jeho vlastníkem je ten největší a nejnebezpečnější monopol – tedy stát – který skrze něj samozřejmě prosazuje své zájmy jako každý jiný vlastník). Ospravedlnění takových (většinou nesmyslně drahých) médií spočívá v tom, že mají být nositeli obsahu, který si na sebe nevydělá; co to ale znamená? Že o ten obsah lidé prostě nemají zájem, respektive o zdroje, které ono médium spotřebuje, mají zájem větší; takže je „logicky“ platit donutíme. Veřejnoprávní média prý také potřebujeme, aby nás informovala o „krizových situacích“; ehm… když se něco krizového stane (živelné katastrofy, teroristické útoky…), soukromá média o tom snad mlčí? Ne! Naopak odsouvají jiný program, jen aby mohla mluvit o tom, co lidé chtějí.

Klamání spotřebitelů zakazuje zákon: Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek; to vše pod pokutou až padesáti milionů korun. Jak se ale stát chová k občanům, tedy spotřebitelům jeho služeb? Co jim říká ve školách? Třeba otevřené lži o tom, že volný trh nemůže poskytovat určité služby (zdravotnictví, sociální systém, soudnictví, peněžnictví a podobně), ergo je musí (!) zajišťovat stát; a nejde o nějaký „názor“, jedná se o prokazatelné lži, jelikož ty služby již trh v minulosti poskytoval, dokud je vlády nepřevzaly. A jak by se asi stát zachoval k podnikateli, který by podobným způsobem lhal svým spotřebitelům? Dost možná podobně jako k mafiánům, kteří vybírají výpalné; ačkoliv stát sám dělá totéž ve větším a nazývá to daněmi.

Proč se tak zarputile držíme svých postojů, názorů a závěrů, které jsme jen stěží ochotní přehodnotit? Máme snad pocit, že když se změní náš pohled na svět, celá naše existence se zboří a zanikne? A proč se vlastně tohoto kolapsu tolik děsíme? Občas mám takový pocit, že by nám všem nejvíce pomohlo vzít ten nejzásadnější a nejpevnější světonázor, položit ho před sebe jako sekanou a rozsekat ho na nejmenší části, otočit ho vzhůru nohama, rozpitvat a přehodnotit to, co si myslíme a utváří to velmi nepřímo náš svět. Uvidět potenciál v tomto procesu, poznávat sám sebe skrze nejistoty – to vnímám jako největší dobrodružství tohoto života <3

Jen tak pro celistvost, všichni z Vás, kteří mou úvahu dočetli až sem – ať už jste na straně anarchokapitalismu nebo na pomyslné druhé straně socialismu, zkuste se jen tak sami pro sebe vžít do myšlení lidé z opačné strany spektra. Uvidíte, že když se tomu opravdu poddáte, otevřou se Vám mnohé dveře a pohledy.

Lidé často volají po státní ochraně před zlými kapitalistickými bankami; takové volání by bylo k smíchu, kdyby ovšem nebylo k pláči. Proč? Dnešní banky nejsou „zlé kapitalistické“, nýbrž „zlé státní“. Volnotržní banka má nějakou obchodní politiku, poskytuje lidem své služby, případně emituje peníze dle vlastního uvážení a je jen na lidech, zda budou tyto peníze přijímat; chová-li se z jejich pohledu špatně, prostě se mohou jejích peněz zbavit. Dnešní banky mají obrovskou výhodu od státu, jenž jim dal možnost emitovat peníze, které on pak nutí lidi přijímat, vést v nich účetnictví a platit v nich daně; v podstatě jim dává moc kartelu, který násilím vnucuje nám všem. Je tedy paradoxní volat stát, aby nás „chránil“ proti „zlým bankám“; bohatě by stačilo, aby jim stát přestal dávat ta nechutná násilím vynucovaná privilegia (kontrolu nad penězi, které všichni musejí přijímat) a nechal volný trh problém vyřešit.

„Kapitalismus je vrcholné vyjádření anarchie a anarchie je vrcholné vyjádření kapitalismu.“ Tento citát dle mého názoru nejlépe vystihuje podstatu životního díla svého autora – Murrayho Newtona Rothbarda. Mnozí (zejména anarchisté jiných směrů) jej bohužel nechápou; rád bych jim tedy poskytl vysvětlení. Čistý kapitalismus – tedy zcela neregulovaný trh – může existovat jen bez státní moci, neboť jakákoliv – byť sebemenší – daň deformuje tržní prostředí; podmínkou čirého kapitalismus je tedy bezstátní prostředí, čili anarchie. A naopak? V anarchii neexistuje žádná centrální moc, jež by mohla někoho regulovat; lidé mohou svobodně směňovat své statky a vlastnit výrobní prostředky, což znamená kapitalismus – a to i v případě, že se rozhodnou třeba žít v komunách a vlastnit výrobní prostředky komunitně (dokud nebude nikomu bráněno zařídit se po svém, což je podstatou anarchie, vždy se bude jednat o kapitalismus).

Úroky vznikly zcela přirozeně mnohem dříve, než se ekonomům podařilo vysvětlit jejich podstatu, v důsledku čehož byly tyto často z nesmyslných důvodů odsuzovány; a bohužel i dnes je mnozí považují za nemorální, případně nežádoucí. Proč tedy vznikají? Zaprvé je půjčka vždy spojena s rizikem (ani při nejlepší vůli dlužníka se mu nemusí povést dluh splatit) a zadruhé „statek teď“ si ceníme více než „statek později“; záměrně píši obecně o statku, nejen o penězích, neboť úrok není jevem peněžním, ale zcela obecným – věřitel se něčeho vzdá a úrok činí poplatek, jež mu kompenzuje, že to nemá (a riziko, že o to přijde). Peněžní úroky bývají občas označovány v rámci celé ekonomiky za „nesplatitelné“ bez toho, aby vznikaly nové peníze; to je však velký omyl, neboť jedna koruna může být použita ke splacení téhož dluhu vícekrát (když ji věřitel utratí a dlužník získá); na úroku tedy není nic nemorálního ani nežádoucího.

Představte si, že vám někdo něco provede; co pak s tím? Pokud to nebylo nic až tak hrozného, třeba byste uvítali odškodné; bylo-li to něco neodpustitelného, co vám zničilo život, možná byste dotyčnému nejraději také ublížili (já osobně považuji pomstu za nešťastnou, ale to teď ponechme stranou). Kdo by si ale za své peníze na svém pozemku postavil jakousi bizarní zoo, do které by pachatele zavřel, hlídal jej tam, na své náklady ho živil a po čase pustil na svobodu? Patrně skoro nikdo. Proč tedy tímto způsobem nakládáme s těmi, kdo porušují zákon? Stačí trochu zamlžit okolnosti té platby, skrýt před lidmi to, že oni jsou těmi, kdo platí, rozložit náklady i mezi ty, kterých se to netýká… a najedou to přestává být absurdní a máme vězení; masivní plýtvání zdroji, shromažďování kriminálníků na jedno místo, kde se jeden od druhého přiučí „řemeslu“ a jejich následné propouštění do společnosti – takový je stát.

Většina libertariánů velmi správně chápe subjektivní teorii hodnoty a zavrhuje tu nákladovou; a vskutku, hodnota statku je čistě subjektivní, mění v závislosti na čase a místě, neexistuje nic jako „objektivní hodnota“. Cena pak závisí na nabídce a poptávce; i to libertariáni chápou a ve svých úvahách s tím počítají. Občas si ale tyto myšlenky tak automatizují, že se chytí do logické pasti a mají tendenci tvrdit, že cena nezávisí na nákladech. To je však nesmysl; ačkoliv cenu neurčují pouze náklady (a nic jiného), určují ji také (mimo jiné) náklady! Zákonu nabídky a poptávky to neodporuje, cena skutečně závisí na nabídce a poptávce, jenže nabídku ovlivňují (mimo jiné také) náklady; tomu samozřejmě neodporuje, že nalezený drahokam, pro jehož nález jsem nemusel nic udělat, stojí stejně jako ten horko těžko vytěžený, nicméně kdyby jich bylo možné takto nalézat mraky, na ceně se to už projeví.

Mnozí o mně určitě vědí, že policii nemám v lásce. Nikdy jsem se netajil názorem, že by neměla existovat. Teď v USA chtějí některá města policii rušit a já říkám, že to povede ke spoustě lidských tragédií a že je velkou chybou něco takového udělat. Pro mnohé to vypadá jako protimluv a nekonzistentní postoj. Připadá jim to tak, protože nevidí rozdíl mezi službou, kterou skrze policii stát poskytuje a mezi policií samotnou. Jsem přesvědčen, že služba, kterou stát skrze policii poskytuje, je pro lidi nezbytná a nutně ji potřebují. Jenže poskytování té služby státem je naprosto neefektivní, chybné a neetické. A nakonec vede přesně k tomu, co dnes vidíme v USA. Je to naprosto přesný příklad, jak dopadne každá služba, kterou lidé potřebují a poskytuje ji stát – naprostou katastrofou. A že tržní řešení teď nemáme? Samozřejmě, že nemáme. Protože službu poskytuje stát. A nevzdá se jí – je v tom celá jeho moc.

Preferujete posílání zpráv přes FB, WhatsApp, Telegram apod.? I přesto, že mobilní operátor nabízí SMS, které jsou ke krátkým zprávám přímo určené a ze kterých operátor financuje stavbu sítě? Když si koupíte datový tarif, tak ze zprávy operátor typicky nemá takový zisk, jako kdybyste posílali krátké zprávy přes SMS. Má tak méně peněz nejen na infrastrukturu, ale i třeba na charitu – Nadace Vodafone Česká republika, T-Mobile zase přímo přispívá na různé neziskovky podle výběru jejich zaměstnanců, O2 asi taky, byť z hlavy nevím. Dalo by se tak říct, že posíláním zpráv přes Internet (místo přes SMS) okrádáte společnost o lepší sítě a dobro, které by mohly neziskovky dělat, kdyby od operátorů dostali více peněz.

Nedává vám to smysl? Mně taky ne. Stejně mi to nebude dávat smysl, když se zamění mobilní operátor za stát, SMS za daně „jak byly zamýšlené“ a datový tarif za daňové optimalizace. Na straně výdajové pak mobilní síť za cesty, školy apod., operátorem vybrané neziskovky za státní granty pro neziskovky. Za největší rozdíly v této paralele považuji, že akcionářem státu se stáváme pobytem na jeho území, operátor nemá marketing trvající generace, operátoři se alespoň tváří, že si konkurují (protože lidé u nich konkurenci vidí rádi) a státy konkurenci potírají (protože lidé konkurenci mezi státy vidí neradi).

Dnes v 19 hodin se můžeme poprvé po koronakrizi potkat živě – přijďte pobesedovat o drogové problematice i válce proti drogám do čajovny Cherubín. Do čajovny se rádi vracíme pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Občas během diskusí o principu neagrese (NAPu) dojde na téma potratů; dítě je vlastníkem svého těla, takže by se mohlo zdát, že matka nemá právo ukončit jeho život. Jenže pozor! Je rozdíl někoho zabít (tedy že by beze mě žil, ale v důsledku mého konání zemře – tam se jedná o jasné porušení vlastnických práv k jeho tělu) a nepomoci mu přežít (tedy že by mohl s mou pomocí přežít, ale v důsledku mého nekonání zemře – to není porušení vlastnických práv); netvrdím, že je ctnostné někoho nechat umřít, ale agrese to dle mého názoru není. Překročit raněného na ulici považuji za ohavné, leč páchat vůči nepomáhajícímu násilí za neospravedlnitelné; pro neposkytnutí transfuze umírajícího mám podobná měřítka… a taktéž pro matku, která odmítá poskytovat své tělo k přežití dítěte. Osobně se mi to nelíbí, nesouhlasím s tím, ale není to dle mého názoru porušení NAPu a nikdo by jí neměl nutit v těhotenství pokračovat.

Jak říká nadpis, peníze jsou zlo. V tomto textu však nechci mluvit tak o penězích jako o prostředku směny, k níž nepochybně potřebné jsou, jako spíše o penězích jakožto o nástroji hromadění majetku. Mají potenciál naprosto zdevastovat lidský život a zmařit hledání ctností. Z peněz vyplývá spousta negativních vlastností naší společnosti, jako je závist nebo psychická závislost na různých službách a předmětech, které si za ně člověk kupuje. Za další takový patologický rys považuji i obsesivní potřebu obklopovat se novými předměty, které nás časem uvalí do chaosu. Myslím, že na podobné problémy poukazují socialisté, kritizují-li kapitalismus. Sám jsem zastánce minimalismu v rozumných mezích.

Přesto můj závěr není, že bychom měli zrušit peníze, abychom se stali lepšími lidmi, i pokud bychom předpokládali, že peníze nejsou důležitý prostředek směny. Peníze sice jsou nebezpečné, jenže aby skutečně lidé mohli osobnostně růst, je pro ně důležité, aby poznali své vlastní negativní stránky osobnosti, plně je přijali, stali se uvědomělými a snažili se je brát v potaz ve svých vzorcích chování. Tím, že člověku zamezíme dělat různé činnosti (např. obsesivní hromadění majetku), které pro něj jsou dlouhodobě špatné, z něj neučiníme lepšího člověka. Často se stává, že právě osoba, která má nesmírně striktní výchovu, později propadne různým patologickým jevům oproti někomu, kdo s nimi už odmalička má alespoň nějakou zkušenost. V zásadě proto podle mě platí, že abychom poznali dobro, musíme nejdříve poznat zlo, proto bychom neměli zatracovat peníze, ale spíše se snažit lidem ukázat, že bohatství je nejspíše (až na výjimky) šťastnými neučiní.

Mnoho umělců považuje výraz „kulturní průmysl“ za hanlivý. Ohrnují nosy nad produkcemi, jež hledí na finanční aspekty se stejnou měrou důležitosti jako na záležitost samotné tvorby. Zdá se, jako kdyby byla dle nich umělecká hodnota produkce nižší, je-li výdělečná (nezávislá na dotacích a grantech). Argumentují, že inscenování bez státní podpory nutí tvůrce k podbízení se masám, zjednodušování, výběru přístupných a snadno uchopitelných témat – jen k estrádám pro plytké pobavení diváka. Jinými slovy pokud se jako umělec nemusím starat, zda a jestli vůbec divák mé dílo přijme (bude ochoten si za něj zaplatit), tvořím umění s vyšší hodnotou. Kdo ale potom určuje hodnotu mého díla, když ne jeho konzument? Kritici? Jiní umělci? To je asi taková absurdita, jako kdyby se na fotbal chodili koukat zas jen další fotbalisté.

Umění pro umění má smysl – experimentální. Mnoho autorů bylo doceněno až po své smrti, takže i dnes mezi námi může žít a tvořit někdo, koho pochopí až další generace. Je však ostudné, když se někteří umělci natolik uvelebí na lóži vystlaném státními příspěvky, že se dokáží chlubit zástupy nespokojených diváků, kteří odcházejí ze sálu Národního divadla (které by přece svou podstaty mělo být zárukou kvalitního zážitku) pár minut po zvednutí opony. Kultura je svým způsobem odrazem společnosti. Zjišťovat poptávku a reagovat na ni přece není nic špatného. Nepochopená kultura nutně neznamená skvostné umění a populární kultura nemusí být nekvalitní brak.

Kamarád a spolužák Aleš se nějakou dobu živil jako prodejce a obchodní cestující ve společnosti Wurth. Za tu dobu potkal pestrou paletu živnostníků, řemeslníků, a podobně. Jedna z pro nás zajímavějších historek se odehrála jednoho letního odpoledne. Aleš projížděl vesnicí, říkejme jí třeba Prdel, kde měl domluvenou schůzku. Odprezentoval nějaké výrobky a od zákazníka dostal tip na jiného živnostníka, který v Prdeli sídlil a o podobné zboží by mohl též mít zájem. Dojel tam a od začátku to působilo divně. Zanedbané zemědělské stavení, zrezlá vrata… vešel dovnitř a z nějaké boudy vyšel bodrý pán. Skutečně šlo o řemeslníka a měl i čas. Nechal si něco odprezentovat, udělal i objednávku a dal se s Alešem do řeči. Ten se mimo jiné podivil nad poněkud zanedbaným stavem provozovny. Pán se jen zasmál a povídá: „Mě to je jedno, na to všechno je exekuce. Ale vzít mi to stejně nemůžou.“

Tento bodrý pán se totiž jednoho dne vzbudil a rozhodl se, že prostě státu už nezaplatí ani floka. Za co taky. Říkal, že občas absolvuje návštěvu z finančáku, sociálky, dnes i exekutor. Nebo mu volají. Chtějí po něm peníze. A pán začne: „Nejsem si vědom toho, že bych nezaplatil nějakou fakturu. Připomeňte mi prosím co, že jste mi to dodávali?“ Hovor se vyvíjí různě. Někdy bývá delší, někdy rychlý, vždy je však absurdní. A vždy ho zakončuje větou z nadpisu článku. Veškerý majetek, který má, eviduje jako určený k podnikání, případně jej vlastní jeho příbuzní. A na to exekutor sáhnout nesmí. Cesty, jak se odstřihnout od státu, někdy bývají bizarní. Ale jde to. Nám nezbývá než pánovi držet palce, protože už v době, kdy se to stalo, pro něj reálná cesta zpět neexistovala. Ani kdyby chtěl. Ale on nechtěl.

Presumpce neviny popisuje princip předpokladu neviny, dokud není prokázán opak – tedy vina. V dnešní době je tento princip přijímán téměř po celém světě. V České republice je zakotven v Listině základních práv a svobod i v trestním řádu. Kdybyste se na ulici zeptali sta náhodných kolemjdoucích, zda s presumpcí neviny souhlasí, jistě by drtivá většina odpověděla kladně – je přece lepší nechat uniknout trestu deset vrahů než odsoudit nevinného na doživotí. Avšak když tuto ideu rozšíříme i na jiné oblasti než právo, setkáme se s vlnou odporu. Například když diskutujeme o zrušení povinné školní docházky, často se setkáme s argumentem typu: „Musíme mít povinnou školní docházku, protože někteří rodiče by jinak na své děti kašlali, neposílali by je do školy, šli by jim špatným příkladem…“ A já se musím ptát – je lepší omezit svobodu sta lidí jen proto, že jeden z nich může spáchat nespravedlnost? A pokud ano, kde leží hranice? Dle stejné logiky bychom mohli zajít až k marxovskému odebírání dětí ihned po porodu a následnému vychovávání v ústavu za stejných podmínek, aby nemohlo dojít k žádné nepravosti a všichni měli stejné šance do života (což – předpokládám – většina lidí nechce). Nezavrhujme správnou myšlenku jen proto, že je současná společnost nastavena jinak. Snažme se spravedlnost posouvat dál.

Fenomén v mnohém podobný její sestře – veřejné debatě – které jsme se věnovali včera. Určitě je žádoucí, abychom jako společnost věděli a mohli kontrolovat, jakým způsobem naši zástupci, představitelé a jimi řízené úřady hospodaří, jak fungují. Aby bylo možné to právě ve veřejné debatě rozebrat a upozornit na nedostatky. Těch paralel mezi nimi je mnoho a mohli bychom o trasparentnosti zopakovat prakticky totéž, co jsme řekli k veřejné debatě. Transparentnost je jistě žádoucí, ale v žádném případě v přebujelém státu nic nespasí. Naopak, může být snadno použita jako nástroj politického boje, pokud se vám podaří zaměřit pozornost médií a veřejnosti pro vás správným směrem. Pokud jste se někdy pokoušeli orientovat ve státním rozpočtu, agendě jednotlivých úřadů nebo obcí, víte, že je to prakticky nemožné. Ten objem je obrovský. Mohli byste tím neužitečně strávit celý život a zdaleka neprojdete vše. Když se nad tím zamyslíte, dojdete ke stejnému závěru jako včera. Nemá příliš smysl usilovat o transparentnost, pokud zároveň neusilujete o co nejmenší stát.

Veřejnou debatou je myšleno, že se o nějaké věci mluví v TV. Píše v novinách. Lidi se vyjadřují na sociálních sítích, v hospodě, baví se o tématu doma a s přáteli. Pokud veřejná debata o nějakém tématu neproběhne, běžně se stává, že naši volení zástupci ani neví, o čem hlasují. Dokonce ani ti, kteří daný zákon předkládají. Veřejná debata o všem, co se kdy našim voleným zástupcům dostane pod ruce, je k jakž takž funkční legislativě podmínkou nutnou. V žádném případě však není postačující – jak se nám někdy někteří zaslepení příznivci demokracie pokouší namluvit. Veřejná debata totiž zaručuje jen to, že budou mít volení zástupci alespoň hrubou představu o tom, o čem vlastně hlasují. V žádném případě nezaručuje, že budou naši zástupci hlasovat „správně“ (ať už je tím myšleno cokoli). Nezaručuje ani, že budou mít jasno o všech případných možných vedlejších důsledcích toho, o čem hlasují.

Každopádně je tento fenomén silným argumentem pro co nejmenší stát (když už ho máme a nějakou dobu asi ještě mít budeme). Pokud je totiž jeho agenda přebujelá, nikdy nebude kapacita se ve veřejné debatě věnovat všemu. Velká část legislativy a opatření projde bez větší pozornosti, a budeme se pozdě divit. Témat, která mohou rezonovat celou společností, je mezi dvěma zasedáními parlamentu prostě omezené množství. Ty, na která pak masová pozornost veřejnosti alespoň krátce neupře pozornost, pravděpodobně naše volené zástupce příliš nezaujmou. Jsou to přeci jen normální lidi a těžko od nich očekávat, že jsou vůbec i při nejlepší možné vůli všechny ty stohy prostudovat a promyslet. A to ještě diskrétně necháváme stranou, že často ani čisté záměry při schvalování legislativy nesledují.