Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ať už budete prosazovat povolení čehokoli, katastroficky myslící člověk nejspíše bude tím prvním, kdo vás zahrne spoustou hypotetických a dojemných kazuistik o umírajících koťátcích. Teprve prakticky přemýšlející člověk si položí otázku: Převažují výhody více možností v téhle oblasti nad možnými nepravděpodobnými scénáři? Mým závěrem je: Nenechme si dojemnými příběhy zatemnit úsudek, koukejme se na společnost jako na celek.

Máme tu spor o pojem „manželství“. Pozoruhodné je, že mnohým odpůrcům homomanželství nevadí samotný homosvazek podobný heteromanželství, ale pouze pojmenování tohoto svazku. Jedni odkazují na etymologii slova, druzí poukazují na vývoj jazyka – v kalendáři už dávno nepoužíváme kalendy. Osobně mi to je celkem jedno, ale chápu, že různí lidé mají různé jazykové ideály. Principiální problém vidím už v tom, že manželství vůbec nějak definuje stát. Kdyby každý mohl vstoupit do svazku jakého chce a nepotřeboval k tomu uznání od státu, mohli bychom to nechat přirozenému vývoji jazyka. Nemuselo by to být jedno z témat voleb.

Jestliže ale toto řešení není v dohlednu, jako nejméně špatné řešení vidím zrovnoprávnění homosvazku s heterosvazkem. Z praktického hlediska mi přijde lepší v legislativě používat pro obě varianty jednotný termín, ať už je jakýkoliv. Klidně i zcela nový termín, který se bude používat jen v právničině.

Já nejsem stát a nikdo z mých blízkých není stát, státní svátky tedy neslavím.

Dnes jsem narazila na článek, kde se autor obává o „dobrý vkus svého dítěte“ – volá po tom, aby stát hlídal i estetickou kvalitu učebnic, nikoliv jen textový obsah. Na FB pod tím pak samé nadšené komentáře, že by to bylo moc potřeba. Co si o tom myslíte? Jaký vkus je ten nejlepší pro všechny? :)

Nesnesitelně trapné reklamy ukazují, že trh necílí zdaleka jen na majetné a privilegované: Naopak jsou někdy až bolestným důkazem toho, jak hodně se přizpůsobuje prostému člověku.

Vznik států byl nevyhnutelný, neboť lidé touží po bezpečí a stabilitě. V dobách lovců a sběračů jim to poskytovala pouze spolupráce kmene vedeného tím nejsilnějším a nejzkušenějším jedincem. Poté, co lidstvo opustilo lov a sběr a přeorientovalo se na chov a pěstování, nebylo již možné migrovat za potravou na různá místa. Člověk byl pevně svázán se svou zemí, avšak půdu je třeba bránit před jinými nárokovateli, protože i přes lidský pokrok bylo jídlo nedostatkovým zbožím a o úrodnou půdu byl neutuchající zájem. Proto dávalo smysl srocovat se do větších skupin a národů, neboť sto lidí vedených jedním vladykou je více než sto jedna lidí nikým nevedených. Postupem času se však nedostatek změnil v přebytek. Vlastnit půdu již neznamená rozdíl mezi životem a smrtí. Stát přišel o své výhody, nebo ještě lépe o jedinou svou výhodu oproti volnému trhu, a tou je efektivnější obrana proti hladovým vandalům, protože díky trhu již byli vandalové nasyceni.

DPH odvádí obchod, přesto kupující obvykle chápou, že to ve výsledku platí oni sami. V případě odvodů na straně zaměstnavatele je situace z ekonomického hlediska velmi podobná. Navzdory tomu ale běžně slyším, že to platí zaměstnavatel. Někteří to dokonce uvádějí jako výhodu zaměstnání ve srovnání s OSVČ. Kde se bere ten rozdíl ve vnímání?

Nie je potrebné riešiť legitimitu štátu, treba prijať fakt, že či už je legitímny alebo nie, tak v ňom proste žijeme. Ľudí k anarchokapitalizmu nepresvedčíme tým, že štát je nelegitímny, ale tým, že je veľmi neefektívny a musíme poukázať, prečo je voľný trh efektívnejší. K našej slobode a anarchokapitalizmu celkovo sa dokážeme dostať či už je štát legitímny alebo nie.

„To by si nemohli zařizovat lidi!“ – je častá reakce na to, když někdo navrhuje poskytování určitých služeb volnotržně. Na úrovni jednotlivců to je pravda, člověk si sebe představí v tom těžkém dilematu výběru z plejády nejrozmanitějších možností. Zděsí se, a pak chce, aby to radši zůstalo ve st(a/á)tu quo. Málokdy ho ale napadne vytvořit si analogii s existujícími odvětvími a simulovat si, jak by si to lidé nakonec pravděpodobně zařídili. Obvykle totiž zprostředkovatel služby má daleko nižší náklady, protože se na to specializuje a má v tom praxi. Půjdu-li například do obchodu, je to balík služeb výhodně koncentrovaný na jedno místo: Ty věci byly zabaleny, odněkud svezeny a asistent mi pomůže je zaplatit. Pokud nemám hodně neobvyklé požadavky, je na mně spíš vybrat si konkrétní formu té běžně poskytované služby.

Problém vnímám i v tom, že si to představujeme u odvětví, která dnes řídí politici. Ti toho řídí hodně najednou a jsou častěji zatíženi náročnými procedurami – třeba tvorbou zákonů, hlasováním, konzultací s odborníky, veřejnou diskuzí a podobně. Jsou sice podivuhodně složité, ale častečně proto, že to musí dělat jen politici, navíc pro obří množství lidí. Přijde mi nakonec, že hodně našich problémů se svobodou výběru je spíš v naší hlavě.

Návrhy na potravinovou soběstačnost považuji za populismus. Ve skutečnosti na sobě stejně budou subjekty různě po ČR potravinově závislé, akorát zhoršíme celkovou nabídku. Všem vlastencům, kteří ji prosazují, bych doporučil zkusit jít příkladem a jíst jenom to, co si sami vypěstují na zahrádce.

Postavme vedle sebe trh a přírodu. Trh vytvořil člověk, naproti tomu přírodní události tvoří… příroda. Jsou záplavy selháním přírody? Lze za selhání přírody považovat vymření nějakého druhu? Je zvláštní, že za selhání trhu leckdo označí událost, která se mu nelíbí, ale u přírody tyto tendence nemá. Když se řeka vylije z břehů, víme, že za to může komunista, který vybetonoval koryto. Když na trhu chybí nějaký produkt, jde o selhání trhu a nikoho nezajímá, kolik desítek státních restrikcí tomu stavu výrazně napomohlo.

Častou kritikou anarchokapitalismu ohledně někdy používané terminologie rakouské ekonomické školy je to, že za racionální jednání považuje cokoli vědomě vykonaného, třeba i vraždu, z čehož má plynout že tento termín ztrácí význam a morálně relativizuje. Osobně s touto výtkou nesouhlasím z důvodu, že na mě sémanticky působí spíš jako striktně realistický a normami nezaujatý pohled na člověka. Není hodnoceno, jak akci vidí zpětně nebo co by měl udělat morální či dobře informovaný člověk. Pouze zdůrazňuje opomíjený fakt, že za určitých okolností (třebaže limitujících) je pro člověka i vražda tím nejlepším možným vnímaným řešením.

Z toho nakonec ani náhodou neplyne, že vraždit je v pořádku – plyne z toho, že existují lidé, kteří podobného činu jsou schopni, pokud se jim to vyplatí. Anarchokapitalisté si mimo jiné za cíl kladou podpořit fungování takové společnosti, v níž je racionální jednání v nejvyšším množství případů také provitální a produktivní. Zároveň došli k závěru, že institucí, která vytváří obrovská incentiva k racionálnímu, ale neproduktivnímu jednání, je právě stát. Příkladů lze najít nezměrné množství napříč společností – zkorumpované politiky, policisty vybírající pokuty na bezpečných místech, „služebníky byrokracie“, profesionální pobíratele dávek, ale i např. učitele, kteří neučí to, co oni, žáci nebo jejich rodiče považují za důležité pro svůj život, nýbrž to, co jim bylo nadiktováno shora. Cílem většiny anarchokapitalistů je, aby bylo neprovitální jednání podporováno co nejméně. Za nejlepší cestu považují tržní systém, v němž lidé díky nabyté svobodě mají mnohem větší prostor dojít k takovému řešení, které k různým formám podobně škodlivého jednání nepobízí.

Ve volnotržním prostředí lidé svými penězi přímočaře hlasují – utrácejí za to, co jim dává smysl. Vnímáme-li peníze jako hlasovací lístky volného trhu, pak dobrovolnou volbou toho, komu za co zaplatíme, volíme i to, na koho svou „hlasovací sílu“ převedeme, a kdo tak bude mít následně i vyšší vlastní „hlasovací sílu“. Zato výběr daní znamená odebrání hlasovací síly všem a její přesun na ty, kdo daně vybírají. V případě fiat peněz je pak navíc emitace nekrytých peněz další, měně viditelný přesun hlasovací síly od lidí, jejichž peníze kvůli inflaci ztrácejí hodnotu, k lidem, kteří z emitace peněz těží a kteří i díky cantillonovu efektu mohou potenciál nově emitovaných peněz nejlépe využít.

Často se o stejnopohlavních sňatcích mluví jako o něčem exkluzivním pro homosexuály. To mi ale nepřijde přesné. I jako heterosexuál chci mít tu možnost, člověk nikdy neví, co se mu v životě přihodí. Třeba bych v nějaký moment života mohl mít motivaci vzít si svého ovdovělého kamaráda, abych mu mohl pomáhat vychovávat jeho děti… Sere mě navíc už jen ten fakt, že mi někdo mluví do toho, koho si mám vzít a koho nemám, jak kdyby mě vodil za ručičku.

Oblíbeným narativem autoritářů je narativ o člověku, který je neschopný, a proto potřebuje vůdce, který ho povede správným směrem. Jejich představou je, že takovému člověku je třeba podsunout vzdělání, aby měl alespoň nějaké znalosti, pak ho donutit platit za řadu služeb, které by si jinak nezaplatil, ideálně mu dohodit pracovní místo a ještě mu nenechat moc svobody; jinak by si přece ublížil…

Podobná představa podle mě vychází ze zásadního nepochopení toho, co o člověku společenské vědy ví. Motivace jsou různé: řada z nich je čistě krátkodobě hédonická, ale řada z nich vyplývá i z naší potřeby zapadnout do společnosti a naplňovat náš potenciál. Potřeba sebeaktualizace (někdy seberealizace), postavená právě na naplňování našeho potenciálu a hledání něčeho, co nás přesahuje, hraje zásadní roli poté, co nám je umožněno naplnit základní potřeby, zděděné od zvířecích předků.

Kdo přesně to je ten člověk, který není schopen dělat nic produktivního? Obvykle je to jedinec s vážnými psychickými nebo životními problémy. Je to někdo, komu je jeho vlastní mozek nepřítelem, anebo někdo, kdo nedokázal naplnit své základní potřeby, ba třeba ani neví, jak je naplnit, a tak prostě stagnuje a vysává druhé. Považuji za velkou chybu myslet si, že být takový je normální. Takoví lidé nepotřebují aparát, který je nutí něco dělat, podobní lidé potřebují zejména naši lásku a péči. Věřím, že je třeba řešit příčiny tohoto jednání, nikoli toto chování jako takové.

Často se setkávám s názorem: „Kdybychom zrušili stát, tak se vrátíme do středověku.“ Opravdu myslíte, že bychom jako lidé zahodili vše, co dnes máme, tedy telefony, televize, auta a vědomosti, a vrátili bychom se na venkov a začali obdělávat pole? Jsou tedy státy, dříve monarchie, odpovědné za momentální vývoj společnosti? Za technologický vývoj nebo za aktuální poznání? Má odpověď zní: „NE!“ Jako společnost jsme došli tam, kde jsme, díky lidské individuální vynalézavosti. Hnala nás přirozená zvídavost a snaha porozumět okolnímu světu a využít ho k vlastnímu prospěchu, ze kterého následně těžili i ostatní. Ať už přímo nebo v důsledku šíření znalostí či využití nějakého vynálezu – čím více se společností šířil, tím více usnadňoval lidem životy…

Napadlo vás někdy, že tvrzení: „Děti patří do školy,“ trochu připomíná tvrzení: „Žena patří do kuchyně?“

Lze najít různé důvody, proč a alkoholem počkat do určitého věku. I hranice 18 let je možná moc nízko. Jak ale pomáhá zákon? Je veřejným tajemstvím, že kdo chce, alkohol sežene už před osmnáctým rokem. Zákon tomu stěží zabrání. Možná malá část lidí fakt nebude pít, protože poslouchají zákon, možná část lidí naopak bude pít pro pocit rebelství. Nějaký vliv na spotřebu alkoholu mladistvými tu tedy může být, není ale jasné, kterým směrem. Jenže když už to mládež s alkoholem přežene a potřebuje pomoc, zákon spíše škodí – strach z postihu motivuje přivolání pomoci spíše oddalovat a doufat, že potřeba nebude.

Lze namítnout, že řešením může být zpřísnit kontroly. K tomu jsem skeptický – možná půjde více kontrolovat třeba hospody a restaurace, ale přeprodej staršími spolužáky zastavíme těžko. Případný úspěch by navíc mohl mít dopady podobné neslavné prohibici v USA – vyhnalo by to mládež nakupovat alkohol k pochybnějším zdrojům.

Zrovna čtu knihu Návrat starých časů, kde jeden pohlavár toho světa vysvětluje, že komunismus je perfektně funkční systém, jehož jediným problémem je, že stále existují sabotéři a flákači, kteří se dál jaksi zjevují, i když je jim už od školky vtloukán opak. Připomnělo mi to školu, kde mi taky pořád opakovali, jak si školy jen nevážíme a jak by to všechno skvěle fungovalo, kdybychom jen dělali, co nám říkají. V té knize byli také komunističtí vůdci, kteří se opravdu snažili upravit systém, aby lépe fungoval, ale samozřejmě o tom neříkali dělníkům, aby si náhodou nezačali myslet, že vina nemusí být jen na nich, a nezačali „sabotovat“ ještě víc. Za 13 let na dvou státních školách mi taky nikdo neřekl, jak funguje Montessori, a to zrovna není ani žádný underground…

Zastánci povinné školní docházky často argumentují tím, že týrané děti by bez ní byly odkázány jen na své špatné rodiče. Protentokrát to téma zkusím vzít z celospolečenské perspektivy. Týrání kohokoliv obecně většinou vychází z hlubokého nedostatku respektu vůči dané osobě. Povinná školní docházka je snaha pomoci dětem bez ohledu na jejich souhlas, jenže takové jednání je nejobecnějším projevem nerespektování člověka. V jednotlivých případech jistě povinná školní docházka může někomu pomoci, ale z hlediska celé společnosti normalizuje vzorce chování vedoucí právě k týrání.

Dnešní livestream určitě neproběhne dle plánu; možná bude Urza streamovat z nemocnice v závislosti na zdravotním stavu.

Přednáška v (de)Centrále bude bohužel odložena; důvodem je Urzovo vážné zranění (nachází se na jednotce intenzivní péče, už mimo ohrožení života).
V následujících týdnech upřesníme nový termín.