Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pokud cizinec získá občanství nějakého státu, je tato transakce dobrovolná. Podepisuje s daným státem jakousi smlouvu, v níž se zavazuje k dodržování místních zákonů a na oplátku získává určitá privilegia. Efektivitu nyní nechme stranou. Toto samozřejmě neplatí pro lidi na území daného státu narozené – ti žádnou takovouto smlouvu nepodepsali. Pro imigranty je tedy stát dobrovolný, legitimní z pohledu neagrese a neporušuje jejich přirozená práva. Mohli bychom protiargumentovat, že je to jen přesun od původního vyděrače k jinému vyděrači. Ale i tak, byl tento postup dobrovolný a bez vyvázání z této smlouvy, které je možné, by měli být dohodnuté podmínky respektovány – vizte Svobodné otroctví.

Snad nikdo v minulosti nedokázal předpovědět přechod od koní k autům nebo od papíru k počítačům. Podobné změny jsou nepredikovatelné, neboť nelze určit, kdy, jak a proč proběhnou. Obávám se, že tato vlastnost pokroku v jednom ohledu nahrává etatismu: I kdyby totiž současné státní způsoby řešení problémů byly špatné a alternativy k nim byly na dosah, nedokážeme si je dost dobře představit. Dokud pro ně v rámci volného trhu nevytvoříme podmínky, nebudeme schopni vidět, o co jsme přicházeli a jak moc špatné dosavadní řešení doopravdy bylo…

Velký územní celek, byť jen minarchisticky držený pohromadě monopolem na násilí, vnímám jako krok dopředu oproti roztříštěným kmenům, které válčí i kvůli drobným majetkovým újmám. Konflikty jsou sice větší, ale zato méně časté a více lidem je umožněno žít pohromadě v míru. Stejně jako nás trh a kapitalismus vyvedly z výchozího stavu chudoby, je možné, že nás právě monopolizace násilí pomohla vyvést z výchozího stavu vysokého výskytu násilných konfliktů. A díky tomu jsme se následně za pomocí nezávislých arbitrů naučili konflikty řešit dříve, než v násilí přerostou. Přiřovnáme-li vývoj společnosti k vývoji jednotlivce, je stát takové silné ego, které si nezralý a vystrašený jednotlivec nejprve musí vybudovat, aby jej následně překonal, odložil a žil v klidu a autenticitě. Není tedy úkolem ankapu se státem bojovat, ale přenést se přes něj a přerůst jej – podobně, jako rostlina, kterou na začátku podpíral proutek, ale už drží sama a nepotřebuje jej. Přijměme tedy, že stát je součástí našeho vývoje, podobně jako se mnozí z nás zpětně smiřujeme s hříchy svého mládí.

Tim Kožuchov pořádá dnes v 18 hodin na Smíchovské střední průmyslové škola a gymnáziu moderovanou debatu o kapitalismu versus socialismu; oponentem mi prý bude zkušený debatér z jejich debatního klubu – tak přijďte!

U některých lidí se setkávám s postojem, že politika, etika nebo společenské problémy jsou na ně příliš složité, a proto se jimi nechtějí zabývat. Do jisté míry nezájem považuji za lepší variantu oproti tomu, když slyší na jednoduchá, ale nedomyšlená řešení populistů. Na druhou stranu jsem si jistý, že tyto složité záležitosti stále dost významně dopadají na jejich život, a oni sami mají moc tyto záležitosti ovlivnit. Nebudou-li se složitými společenskými otázkami zabývat oni, budou se jimi o to víc zabývat lidé mocnější a mnohdy se zjevnějšími postranními úmysly. Historie, filozofie, ekonomie, či dokonce umění však mnohé odpovědi nabízí, a tyto odpovědi mnohdy nehrají do karet těm, kdo chtějí budovat autoritářskou společnost. Tímto článkem proto nabádám každého, nechť pustí uzdu své zvědavosti, a začne zkoumat a přemýšlet nad tím, jakým způsobem funguje naše společnost a podle čeho soudí, zda určité činy jsou dobré, nebo špatné.

Jelikož jsem materiálně nenáročný člověk a cením si volného času, cíleně pracuji na zkrácený úvazek. Díky tomu mohu trávit více času prostým bytím, prací na sobě a zálibami, které mě naplňují. To jde ruku v ruce i s léčením mé diagnózy, která mi diktuje žít co nejvíc v klidu. Za největší překážku svého minimalistického životního stylu, který je zároveň mou léčbou, považuji stát. Když si uvědomím, že čistě pro sebe pracuji méně než polovinu času a zbytek pro stát, vyvozuji z toho, že ten čas, který pracuji na stát, jsem de facto jeho otrokem. V ústavě se píše, že ČR je „stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. I přes toto vznosné ustanovení však zmiňovanou úctu ke své svobodě necítím, jelikož být svobodný pro mě znamená i pracovat v takové míře, jakou jsem si zvolil. Socialisté často viní zaměstnavatele z toho, že své zaměstnance vykořisťují, a tvrdí, že potřebujeme stát, aby se to nedělo. V mém životě je to však zaměstnavatel, kdo mi ve zkráceném úvazku vyhověl, a stát, který mi daně a odvody neodpustí.

Hodnota je v libertariánských kruzích nejčastěji spojena se slovem subjektivní a mluví se o ní především v kontextu obhajoby volného trhu. Lidé se mnoho staletí snažili přijít na to, proč mají statky pro lidi různou hodnotu a proč většinou funguje nákladová teorie hodnoty, ale v mnoha případech pak tato teorie selhává. Geniální objev subjektivní teorie hodnoty odpovídá na mnoho odvěkých otázek a má velký dopad na to, jak můžeme vnímat náš svět.

Proč to ale píšu? Řekla bych, že předchozí odstavec je takový „libertariánský mainstream“. Co mě ale zaujalo na tomto konceptu nejvíc, je to, že funguje univerzálně. Protože lidé přisuzují hodnotu všemu kolem sebe. A každý to má jinak. Od ekonomie a prostého vysvětlování lidského jednání, ekonomických principů a důvodů, proč ideje socialismu nemůžou v praxi fungovat, pak může být přesah subjektivní teorie hodnoty právě do našich osobních životů, kde socialismus funguje dobře (pro některé menší skupiny lidí – například uvnitř rodin). Vtip je dle mého právě v tom, že hodnota a to, v co skutečně věříme, nás spojuje víc než cokoliv jiného. A vůbec nezáleží na tom, jaká ta hodnota je. Můžeme si rozumět, můžeme spolu souhlasit, debatovat, respektovat se, ale opravdová sounáležitost a tvorba komunity či kmene spočívá právě ve sdílení společných hodnot. Sdílení toho, na čem nám skutečně záleží.

„Trh nevyřeší všechny problémy, proto by měl být regulovaný a nelze se na něj vždy spolehnout,“ je jen zbytečně dlouze napsané: „Nemůžu si na trhu dovolit koupit řešení, které mi vyhovuje.“

Ač mi výchova pomocí vlastního příkladu přijde jako nejefektivnější a také nejsvobodnější způsob, stejně je dobré mít na paměti, že i tak se jedná o formu manipulace, tedy směřování nebo alespoň ukazování směru dotyčnému tam, kam si myslím, že by měl jít. Uvedu to rovnou na případu s dospělým. Když budu vědět, že můj kamarád je alkoholik a chci mu pomoci (už zde mám pocit, že vím, co je pro něj nejlepší), mohu ho násilím odvézt do léčebny, jít k němu domů a vyhodit všechny lahve, hlídat ho na každém kroku, aby se nenapil, vyhrožovat mu, sdělit mu, co přesně by měl dělat, nabídnout mu radu, nebo pouze zvolit nejpasivnější cestu: Ve společnosti s ním sám nepít, přestože jinak bych si rád dal. I ta poslední, nejméně invazivní možnost, je vlastně manipulací, protože slouží k určitému cíli, do kterého chci svého kamaráda postupně přivézt.

Myslím tedy, že je iluzí, že by lidé neměli představu, co by jejich děti měli dělat. Myslím, že by bylo ne jen nesmírně těžké na toto nemyslet, ale patrně i nemožné.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Jít někomu příkladem může být manipulativní (třeba v autorem uvedeném příkladu), ale mnedle nemusí (pokud žiju sám podle sebe pro sebe a nedělám to s cílem někoho formovat).

Už ani nespočítám, kolikrát jsem od učitelů matematiky slyšel, že matematika musí být ve škole povinná, protože rozvíjí logické myšlení. Nebudu lhát a přiznám, že před lety jsem s tímto názorem souhlasil. Stále souhlasím s tím, že matematika může rozvíjet logické myšlení, ale… mnohaletá praxe mne naučila, že pokud se spojí s povinností, tak děti převážně získají spíše odpor k matematice a apriori se v dospělosti vyhýbají čemukoliv, co se jí jen vzdáleně podobá (pochopitelně existují výjimky). Navíc, pokud by toto byla pravda, tak po těch stovkách a stovkách hodin matematiky bychom měli být téměř všichni naprosto špičkoví v používání logického myšlení. Krom toho se logické myšlení nemusí rozvíjet jen klasickou matematikou, kterou známe ze školy, ale i mnoha jinými způsoby, ať už to jsou deskovky, počítačové hry, debaty, čtení, řešení problémů a podobně. Problém nastává, když to dětem nařídíme jako povinné, jelikož pak lze pozorovat, jak děti k dané věci získávají spíše negativní postoj, který si, bohužel, navíc odnášejí i do dospělosti, než že by pěstovaly lásku k danému předmětu a rozvíjely své schopnosti.

Pocházím z malé obce, která byla za komunismu zbavena své samosprávy, původního názvu a násilně podřízena nejbližšímu městu. Můj (teď již nebožtík) děda společně s jedním parťákem krátce po roce 1989 zorganizovali lokální hnutí, které mělo za cíl znovuzískání samosprávy obce. Po měsících usilovné neplacené práce nakonec uspěli. Zcela určitě v té době neměli teoretickou znalost libertariánství či anarchokapitalismu – a ano, pro dosažení svého cíle využili politickou cestu, a ano, navýšením počtu samosprávních celků jistě také vzrostly náklady na jejich řízení. Pointou však je, že výsledek jejich úsilí bylo dosažení větší decentralizace oproti předchozímu stavu. Obec sice dále nakládá s veřejnými penězi, které jsou vybírány státem pod pohrůžkou násilí, nicméně centrum rozhodování je lidem blíže, než bylo dřív. Pro hardcore anarchokapitalisty je sice i tento stav nepřijatelný, ovšem můj děda a jeho parťák tenkrát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí využili příležitost která se v danou chvíli nabízela. Koneckonců, zapálit jednu malou svíčku je mnohem lepší než jenom nadávat na tmu.

V debatách na téma práva nebo způsobu řízení společnosti se často setkáváme s argumentem takzvaného přirozeného práva, ač není přesně dán jeho význam. Každý diskutující má svou představu, která práva jsou přirozená, avšak čí model je lepší? Význam přirozenosti je „bez přičinění člověka“, hledáme tedy takovou množinu společenských pravidel, která člověk dodržuje v každém případě, aniž by na to měl sám vliv. Zde nám však vzniká spor, neboť lidé jsou schopni měnit svůj morální úzus, pro každého může být přirozené jiné právo, avšak přirozenost těchto práv je zdánlivá, jelikož morální kód je dán také kulturou (společností, v níž se osoba pohybuje), ideologií i přesvědčením každého jednotlivce. Liberterián je přesvědčen o vlastnických právech, komunista zas o absolutní rovnosti. V čem tedy vidět přirozená práva? Které přirozené právo je bezrosporné? Jediným, na něž jsem ve svých úvahách došel, je právo silnějšího: Jedinci s větší silou či mocí jsou schopni vymáhat své požadavky na slabších. Toto právo platí a bude platit vždy, pouze se může lišit, jakým způsobem je subjekt mocnější.

Na lidech pak není hledat přirozená práva, nýbrž tvořit práva artificiální, která s právem silnějšího musejí počítat, neboť to jest jediné ultimátní právo, člověkem nezměnitelné. Všechna ostatní práva jsou sociálním konstruktem, v němž se odráží ideologie jednotlivce. Debaty o přirozenosti práva jsou zbytečné, místo nich můžeme diskutovat o důsledcích nějakého právního systému či přesvědčovat o nadřazenosti našeho morálního kódu.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain mluvil Pepa Tětek o Bitcoinu a bitcoinizaci.
Dneska budu přednášet já; a vrátím se k tématu, které jsem vykopl přesně před rokem – a totiž k vnitřní svobodě.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. září; budu na ní mluvit o adultismu, dalších předsudcích a jejich souvislosti se svobodou.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Poslední dobou jsem se věnoval intenzivněji než jindy studiu libertariánské teorie. Přitom se mi začala dít zvláštní věc – z etatismu a státních zásahů jsem pociťoval čím dál větší frustraci, čímž jsem sám sebe dostával do pasti v podobě čím dál větší vnitřní nesvobody. Když jsem si to uvědomil, bylo mi až trapně, protože na světě jistě žije nejeden šťastný a vyrovnaný etatista, který neřeší média, nečte Rothbarda, dodržuje zákony, ale jde za svými cíli a vkládá energii do zlepšování svého života. Co z toho plyne? Být vnitřně svobodný také znamená nelpět na vnější svobodě a nepodmiňovat jí své štěstí. Ač to nevyvrací libertariánskou teorii, vede to k zamyšlení, proč a s jakým rozpoložením se jí vůbec zabýváme. A když ne proto, abychom si v první řadě zlepšili život, není to kontraproduktivní?

Inspirací pro toto zamyšlení mi byl příběh doktora Semmelweise, v němž jsem se našel a o němž mluvil Urza v přednášce Mít pravdu nestačí. Čerpal jsem také z jeho přednášek Svoboda vnější, vznitřní a v Ježku a Cesta k ankapu v praxi.

Zajímá vás, jak to chodí v JbK? Chcete si vyzkoušet, jak byste se cítili v prostředí sebeřízení? Plánujete zápis/přestup do Ježka? Souzníte s našimi principy? Přijďte tedy a vyzkoušejte si na vlastní kůži, jaké to je, když vás nikdo celý den nevede, neustále něco nenabízí, nemotivuje známkami, odměnami, tresty či úžasnými projekty. Vžijte se do pocitů člověka, který si svůj den řídí a organizuje sám, který si hledá vlastní cesty objevování, určuje si, co, kdy a jak vlastně potřebuje. Umíme to? Dovolíme si to? Dopřejeme to i dětem? Budeme se na Vás těšit! Přihlašujte se, prosím, zde (další informace jsou na Fb Ježka). Bez přihlášení není možné se akce zúčastnit. Akce je určena pro zájemce starší 15 let – nejedná se o návštěvu školy pro zájemce o přestup na ZŠ a zápis do první třídy (pro tyto případy nabízíme návštěvu JbK v běžné dny). Děkujeme.