Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Z důvodů zachování anonymity jsem přislíbil, že žáka ani školu nebudu jmenovat a nebudu se rozepisovat příliš detailně. Na jedné ZŠ znehodnotil neznámý žák majetek školy. Následné pátrání ukázalo, který z žáků to provedl. Výsledkem je dvojka z chování, nelichotivý dopis od ředitele školy a ponížení, když jeho jméno bylo zveřejněno. Tento žák byl však šikanován jiným žákem – a jelikož už nevěděl, jak volat o pomoc, znehodnotil majetek, který souvisel s šikanujícím žákem. Toto bylo škole známo ještě před udělením dvojky z chování. Šikanovaný žák pochází ze sociálně vyloučené rodiny, což považuji za „krásný“ příklad toho, jak náš systém školství „pomáhá“ právě těmto dětem. To, jak se k případu škola postavila, můžeme brát jako individuální selhání, kde namísto pomoci se žákovi ještě napaří dvojka z chování a zostudí se před ostatními. Obecnější problém je však samotný systém utváření tříd podle věku a absence dobrovolnosti. Na toto téma jsem zde již psal a mluvili jsme o tom přímo i s Urzou, že věková segregace ubližuje nejvíce právě těmto dětem. Bohužel toto není ani zdaleka ojedinělý případ – podle výzkumu PISA 2015 uvedlo celkem 25 % žáků zkušenost se šikanou. Naopak ve svobodných školách šikana v podstatě neexistuje a daří se jí skvěle předcházet – děti se samy rozhodují, s kým budou navštěvovat hodiny, kdo je bude vzdělávat a s kým budou trávit čas.

Oproti složitým politickým stanoviskům daným společným statusem, životními zkušenostmi a intelektuální pózou, působí základní principy anarchokapitalismu až populisticky jednoduše. Jeho zastánci prostě nechtějí stát a za správné považují vlastnictví v rukou soukromníků. Myslí si, že na na spoustu problémů není univerzální řešení, což oproti různým světonázorům vyvolává jistý pocit nedůvěry. Nakonec mi však přijde, že anarchokapitalisté hlavně dokázali oddělit svá přesvědčení od existence státu. Třeba já se někdy nálepkuji jako vegan, skeptik a existenciálně orientovaný ateista. Přesto by mě nenapadlo prosazovat přes stát třeba zákaz velkofarem, zákaz alternativní medicíny nebo zákaz sekt. V anarchokapitalistické komunitě zároveň lze najít jedince, kteří jsou stoupenci něčeho úplně jiného než já. Urza někdy říká, že anarchokapitalisté mezi sebou oproti stoupencům jiných politických ideologií mají hodně velkou shodu. Řekl bych, že ale o to více se mezi sebou liší ve svém soukromém životě. V tom možná spatřuji jeho největší estetiku: Diametrálně odlišní lidé našli společný cíl, a to umožnit každému žít způsobem, který uzná za vhodný.

Miluji divadlo a chodím rád převážně na opery, operety, balet a koncerty klasické hudby. Před nedávnem jsem byl na opeře, kde byl sál zaplněn ani ne z ¼. V ten moment se mi v hlavě ozval hlas, který říkal: „Hele, je hezký, že máš rád operu, ale bez peněz z dotací, které jsou uloupeny od lidí, kteří operu asi i většinově nemají rádi, bys tady neseděl, protože by se to neuživilo.“ Hlas patřil malému imaginárnímu Urzovi, který mi již nějaký čas bydlí v hlavě (a co je nejhorší, ani mi za to neplatí nájem :-D) a nutí mě neustále přemýšlet nad věcmi jinak, než jak jsem zvyklý. Popravdě jsem se zbytek představení cítil trochu provinile, že mi lidé, kteří nemají rádi operu a ani ji nechtějí sponzorovat, platí kulturní zážitek. I přesto jsem velmi rád za toto uvědomění a nepřeji si, aby mi někdo nedobrovolně musel platit (nejenom) kulturní zážitek, přestože tolik miluji operu a klasickou hudbu a pochopitelně je mám emočně tendenci obhajovat a vyzdvihovat. Naopak si přeji, aby lidé měli možnost si sami určit, kam nasměrují jejich peníze, jelikož mi to přijde nejenom etičtější, ale zároveň i ekonomicky efektivnější.

PS: Text je míněn napůl pro pobavení a jsem rád, že mi URZA takto „zkazil“ divadlo a ani po něm nebudu vymáhat nájem. :-)

Americká centrální banka (FED) bývá někdy kritizována, že prý jde o soukromou společnost. Slovu „soukromá“ zde ale mnozí přikládají přespříliš velký význam. Podobě bychom mohli třeba invazi na Ukrajině označit za soukromou iniciativu Putina a lidí kolem něj. Za vším lidským konáním je v důsledku nějaká soukromá iniciativa – když ne soukromá firma, tak aspoň soukromá osoba. Klíčová otázka tedy nezní, jestli je něco soukromé. Podstaté je, jestli to potřebuje nějaká státní privilegia.

Měl jsem možnost dlouhého a podrobného rozhovoru s egyptským „prodemokratickým“ novinářem o politické situaci v zemi. Jedna jeho věta mi utkvěla v paměti: „U nás demokracie nemůže fungovat, protože tu lidi mají dost starostí sami se sebou, a tak to hodí prvnímu diktátorovi, co jim něco slíbí.“ Dovedla mě k této myšlence: „Čím bohatší lidé, tím mají více času na (›správné‹) rozhodování. Nikde se ale nepíše, že u nás v Česku jsme právě na té správné úrovni bohatství, abychom dělali ta ›správná‹ rozhodnutí.“ Lepší je, když si za všech okolností hledí každý svého a rozhoduje jen sám za sebe.

Anarchokapitalismus je dle mého názoru jediný systém společenského uspořádání, který počítá s tím, že lidi byli, jsou a budou svině. Neumožňuje volící většině, straně nebo vládnoucím jednotlivcům institucionalizovaně zasahovat do života lidí proti jejich vůli. Naopak nechává na každém, aby si vybral jen to, co doopravdy chce, potřebuje a čemu věří. Nikomu nenutí žádnou jednu jedinou „pravdu“. Nevytváří žádné mocenské centrum, které by na stříbrném podnose servírovalo psychopatům prostředky k plnění zvrhlých cílů – jako to můžeme dnes sledovat v přímém přenosu v Rusku.

Pokud muži vyříznete jazyk, nedokážete tím, že lže. Pokud muže zabanujete, nedokážete tím, že lže. Boj proti dezinformacím nevyhraje banování a státní cenzura, ale dialog a pravda!

Jedna z mojich detských spomienok: Mama pripravuje otcovi jedlo do fabriky a on jej nakazuje, aby mu pridala. To s odôvodnením, že vo fabrike sú tanky a „tie svine ruské by ich nechali zdechnúť od hladu“ (myslené posádky tankov, na ktoré sa velitelia vykašlali). Bol môj otec rusofil, či rusofób? Alebo bol dokonca zradca, keď kŕmil okupantov? Nie, bol to človek, ktorému sa uľútilo iných ľudí. A zrada? Je zradou vykašľať sa na pseudosymboly, keď trpia ľudia? Asi nie. Nuž, ale zradcovia existujú a sú tiež ľudia – ešte som nepočul o zradných zvieratách. Lenže patria do deviateho kruhu pekla, ak zrádzajú svojich dobrodincov (Dante Alighieri).

Svoboda se nedává, svoboda se bere. Polští studenti, kteří to pochopili, dnes pořádají stávku za zrušení (státního) donucení ve školství; cílem má být otevření veřejné debaty o dobrovolném vzdělávání a změna nesvobodné legislativy. Jejich srozumitelně formulované požadavky se mnou nebývale rezonují (snad až na zmínku o ústavě); skoro jako kdybychom je psali ve Svobodě učení (ale nepsali) – posuďte sami: „My, děti, chceme rozhodovat o svém učení samy. Požadujeme ústavní ochranu práv dětí na svobodu vzdělávání. Chceme svobodnou volbu škol, předmětů, zkoušek a učitelů. Chceme mít svobodnou volbu cílů, materiálů, metod, rozsahu, místa a tempa učení. O svém osudu chceme rozhodovat samy. Musíme ukončit školní otroctví.“ Více informací můžete nalézt na anglické či polské verzi jejich webu. Pomozme jim zviditelněním jejich snahy; sdílejte tento text, nebo ideálně napište vlastní!

Z historie víme, že válčení vždy devastuje. Válka je opravdu drahá, jen těžko se někomu vyplatí. Proč jsou tedy válečné konflikty stále vyvolávány? Problém je v tom, že ti, kdo války vyhlašují, za ně neutrácejí vlastní peníze, ale peníze státní. Se svými penězi by tak zacházel jen málokdo. Stát dává maniakům jedinečnou možnost realizovat se na cizí úkor. A bohužel ani válka na Ukrajině, která už nyní stála spoustu zbytečně utracených peněz a zdrojů (nemluvě o životech) na obou stranách, nepovede k tomu, aby se válčení v budoucnu předcházelo. Možná další válečná tažení ještě podpoří zesílením států. Obávám se, co dalšího nám budoucnost přinese. A ptám se, jak hrozivá událost by lidstvo přiměla přestat zavírat oči před tím, že hnacími motory válek jsou právě státy, jež umožňují válčit za cizí peníze?

Úloha školství jako vzdělávací instituce je pro základní orientaci ve světě stále dost podstatná. Žák nemusí strávit nutně tolik a tolik hodin ve škole jako takové – výuka může probíhat rozmanitým způsobem… Ale pro naprostou většinu dětí je v mnoha aspektech výhodné chodit do dětského kolektivu a naučit se spolupracovat s ostatními – i s určitou autoritou. Další, neméně důležitá věc je podnětné prostředí, které by školy mohly nabízet – i pestrost volitelných školních aktivit. Pokud by nastalo vážné nedodržení pravidel mezi dítětem a učitelem (nebo školou), bylo by fajn, aby nikdo ze zúčastněných nebyl nucen k další společné participaci. Věřím, že školy v ankapu by byly mnohem lepší než v současnosti. Fandím lidské kreativitě i nadšeným učitelům, kteří stále existují! Jaké budou školy v ankapu? :)

§365 Schvalování trestného činu. Představte si, že někdo schvaluje invazi RF na UA. A bude za to podle zmíněného paragrafu odsouzen. Představte si, že ne vy, ale nějaký váš přítel nebo známý, rodinný příslušník, sice neschvaluje invazi RK na UA, ale schvaluje, aby ti co to schvalují mohli volně svůj názor presentovat. Ergo schvaluje trestný čin. Měl by být odsouzen? Schvalujete vy, aby se někdo zastal někoho, kdo se jen zastal někoho, kdo se jen zastal někoho… kdo schvaloval nějaký trestný čin? A nemusí jít zdaleka jen o invazi na UA. Co třeba tento trestný čin? Nebo jiný libovolný, jakkoli třeba naprosto banální. Schvalujete? A schvalujete, že jej někdo může schvalovat? Odpovězte si sami, ve které iteraci vy sami naplníte skutkovou podstatu tohoto trestného činu.

Uvědomuji si, že je to samozřejmě dost přitažené za vlasy. Nicméně i tak se domnívám, že při extenzivním výkladu jde o jeden z nejnebezpečnějších zákonů pro svobodu, který v našem trestním řádu vůbec je.

Jaké vyznáváme hodnoty, takovou společnost máme. Narodíme se do určité kultury a zvyklostí, které se učíme pochopit. Na předávání kulturních zvyklostí a hodnot se podílí nejprve především rodina a školství. Školní osnovy se plošně aktualizují podle určitých trendů a momentálních zákonů. Pokud by se do legislativy postupně přenesla (z mého pohledu) pseudomorálka, kterou nejsem ochotna akceptovat, tak mám i jako rodič celkem smůlu, protože se automaticky propíše do školních osnov. Zároveň v momentálním školství není žádný předmět, který by etiku a lidské jednání systematicky zkoumal – a který by učil děti o etických hodnotách kriticky přemýšlet. Tato úloha pak zůstává zcela na rodičích, jenže kolik lidí má čas na nějaké filosofování?

Často slyším, proč Rusové něco neudělají? Ale co mají udělat? Jít protestovat? První den konfliktu bylo zatčeno 500 protestujících. Klasická odpověď: „Do vězení se 150 milionu nevleze.“ Nevleze. Národ však není masa, jednotně se nerozhodne „teď jdeme támhle a jsme s tím všichni za dobře“. Lidé se od sebe liší. Jsou věřící propagandě, která je promyšlená. Lidé mající strach, nechtějí být biti, vězněni, odloučeni od rodiny. Jsou válku nevnímající, se svými zájmy. Budou zvrácenci mající radost. 150 milionu lidí, 150 milionů názorů.

Představte si to samé jinde. Spojili by se a tyrana sesadili? Ne, ze stejného důvodu. Byli by věřící propagandě, bojící se postihů a mající u zadele. Demokratická struktura potřebuje, aby skupina probila svou nad ostatními. Válkychtiví proti pacifistům, první vyhrávají, jsou u moci a mají donucovací nástroje. Demokracie nutí jít do boje o moc, dává nástroje ty druhé (slabší) odsoudit a lynčovat. Boje svádíme při každé volbě. Výhru slavíme, prohru protrpíme. Kouření v restauraci, greendeal a podobně. U války je princip zjevnější, jde o hodně. Demokracie = manželství, jeden chce sporťák a druhý SUV. Ten první dá pěstí, čímž hodil hlas do urny, jeho hlas byl silnější, a tak se koupil sporťák.

Je centrální bankovní systém USA (FED) soukromý, nebo státní? De iure je to složité – jde o neziskovku, měl by být politicky nezávislý (haha) a akcie vlastní rezervní banky, což jej teoreticky činí soukromou společností; de facto (ač je formálně psaný na banky) jeho vedení určuje stát (tolik k politické nezávislosti). Je to něco jako „soukromé“ podniky třetí říše, jež sice formálně vlastnili bílí koně, ale stát určoval, co a kdy mají dělat i za kolik prodávat a kolik platit zaměstnancům. A přesně proto je třeba rozlišovat mezi „soukromým“ a „volnotržním“; když je něco na papíru soukromé, ale reálně státní, může to napáchat více škod než stát sám. Až tedy uslyšíte socialisty tvrdit, že FED je zlo, protože jde o soukromou firmu, zeptejte se, jak moc je reálně řízen těmi soukromými „vlastníky“ a jak moc státní legislativou; jediným smysluplným řešením je FED zrušit a hlavně odluka peněz od státu.

Vzdělání je pro mne jednou z nejdůležitějších oblastí, proto opět něco ze školních lavic: Proč bych měl někomu vysvětlovat, že čtení knih je prospěšné, když mohu zavést povinnou četbu? Ta přeci dětem jistojistě ukáže, jak krásná a obohacující literatura je. Proč bych měl ztrácet čas a lámat si hlavu s argumentací, jak dětem sdělit, že knihy jsou něčím zcela fascinujícím a pro ně užitečným? Vždyť lidé si často zamilují to, co se jim uloží jako povinnost namísto toho, aby jim někdo vysvětlil prospěšnost dané věci. Ještě mne napadá, že pro jistotu jim seznam povinné četby vyberu sám, abych měl jistotu, že čtou pouze kvalitní literaturu. Z tohoto seznamu si již budou moci „svobodně“ vybrat jakoukoliv knihu – možnost volby je velmi důležitá a žijeme přeci ve svobodné zemi.

Kdybych byl zastánce demokracie, ptal bych se: Je stíhání lidí za pouhý názor v souladu s demokracií? Je-li základem demokracie informovaný volič, jak mu v jeho nelehkém údělu pomůže, že se potenciálním kandidátům zakáže některé postoje veřejně prezentovat? Jak můžu vědět, že nevědomky nevolím pro-Putinovského kandidáta, když tento nesmí svůj postoj veřejně zastávat?

Se stresovými situacemi se setkáváme takřka dennodenně, a z tohoto důvodu považuji schopnost pracovat se stresem za velmi důležitou součást vzdělávání pro reálný každodenní život. Dnes a denně vidím, jak děti v klidovém prostředí podávají skvělé výkony, avšak už jen v mírně stresujících podmínkách jejich schopnosti strmě poklesnou. Zatím jsem se nesetkal se státní školou, která by děti „učila“ pracovat se stresem jinak než jen pouhým vystavováním těmto situacím (často i záměrnému – zkoušení před třídou, testy na čas, známkování apod.). Považuji to za stejný způsob „učení“ jako někoho hodit do vody, vůbec nic mu k plavání nevysvětlit ani neukázat, a přesto očekávat, že se naučí plavat. Skončí to pravděpodobně tak, že většina lidí bude ještě dlouhá léta v životě tonout při sebemenší stresující situaci a jen pár lidí se naučí jakžtakž plavat, aby se udrželi sotva nad hladinou.

Urza nedávno zmínil válečné myšlení a poukázal na to, že Rusové jsou také lidi a není správné je automaticky spojovat s nepřítelem. A není tomu co vytknout. Dokonce můžeme brát za úspěch lidstva, že se natolik posunulo, že tento názor díky bohu zaznívá i z mainstreamových médií a od běžných politiků, ač se toho ne všichni lidé vždy drží. Nejen nezúćastněným příslušníkům nepřítelova národa, dokonce i neskrývanému nepříteli a v otevřeném a vyhroceném konfliktu se pak dostává určitého elementárního respektu k jeho životu a důstojnosti. Posunul bych se však do trochu problematičtější roviny, která ve válečném myšlení zažívá vždy zkoušku.

Dehumanizace zrádců, naprosté pohrdání jimi. Ať už skutečných, tak domnělých. Válečnému myšlení do nějaké míry podlehneme všichni, nemá smysl si namlouvat, že jsme tomu jako lidé, byť třeba humanisté či anarchisté, imunní. A je to pochopitelné, protože nám to umožňuje rychle, efektivně, synchronizovaně a bez relativizace jednat a kooperovat v krajních situacích. Dnes ovšem žijeme v době, kdy je válečné myšlení pro jednotlivce užitečné mnohem méně často než dříve. Situace, kdy by nebyla aspoň trochu možnost se na zradu podívat s odstupem, u většiny z nás nejspíš nenastane. Paradoxně i ve válečných časech se toho pro nás v zázemí příliš nemění. Morální zkouškou pak budou muset projít ti z nás, kteří se dostanou do situace, kdy by se měli při ochrané života, důstojnosti či třeba „jen“ svobody slova sami zastat zrádce. Jednak je to nesnadné obhájit sám před sebou a také při tom sami ponesete riziko, že můžete být označeni za zrádce.

Bavil jsem se s jedním učitelem, který si postěžoval, jak jsou děti nesamostatné. Jeho žačka (8. třída) byla týden nemocná a nedoplnila si učivo, čímž ospravedlňovala špatnou známku z písemky. Ten učitel mi říkal, že neuznává tyto výmluvy, jelikož dnes přeci není problém si kdykoliv díky internetu doplnit vše, co potřebujeme. Fascinovalo mne, s jakou rychlostí a automatizací byla chyba přesunuta na dítě. Jak ale můžeme chtít po dítěti, které po celou dobu školní docházky vedeme k tomu, že učitel je ten jediný, který předává vědomosti, aby se dítě samo vzdělávalo? Od prvního dne povinné školní docházky učitel přebírá veškerou zodpovědnost za to, co, kdy a jak se dítě bude učit, čímž ubírá dítěti jakoukoliv samostatnost a nemůžeme se divit, když se následně dítě samo nevzdělává a je nesamostatné.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla svoboda (projevu).
I dnes budu opět přednášet já osobně, když zase můžu; budu se zabývat omezeními naší svobody nejen v souvislosti s koronavirem – naše svoboda je totiž omezována i bez něj.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 6. dubna; na té budu odpovídat na všechny Vaše otázky k celkem libovolnému tématu, jaké Vás napadne.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Jo a mimochodem, tento den před 96 lety se narodil Murray Newton Rothbard.

My dospělí jsme různí – a je to zjevné. Někdo je spíše bystrý, vtipný, pohodový či kreativní, někdo zas spíše hloupější, vzteklý, agresivní nebo tupý. Někdo oplývá půvabem a charismatem, jiný je obecně nepřitažlivý a nudný… Škála je neuvěřitelně pestrá. Aniž bychom se na to zaměřovali, tak tyto věci detekujeme a hodnotíme. Když přijde na děti, tak máme někdy tendenci situaci vylepšovat slovy: „Všechny děti jsou krásné, chytré, kreativní, hodné, citlivé…“ a podobně. Děti jsou sice logicky mnohem zranitelnější než dospělí, ale rozhodně nejsou všechny stejně krásné, chytré, kreativní, hodné a citlivé. Jak moc je určující genetika? Troufám si říci, že zcela zásadně. A dítě posléze formuje ještě mnoho dalších věcí. Na každé dítě také platí něco jiného. V zájmu snad každého rodiče je však dítě co nejlépe vychovat.

Proto se ptám, zda je vhodné, aby stát zásadním způsobem zasahoval rodičům do výchovy dětí, o kterých ví velké kulové? Je etické, abychom politiky dokonce sami nutili jasně deklarovat, že jakékoli fyzické usměrnění dítěte je nepřípustné? Nejsou takové snahy spíše důkazem určité zvrhlosti? Je až zarážející jaké prostředky tito samozvaní ideologové využívají k manipulaci lidí s nižší inteligencí…

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Připadá mi důležité rozlišovat mezi voláním po dalších zákonech (tam nesouhlasím) a vyjádřením názoru (dialog vnímám jako esenciální nástroj pro změny ve společnosti). Já osobně považuji fyzické tresty (dětí i dospělých) za kontraproduktivní; nemyslím si však, že je to něco, co by měl řešit stát a upravovat tak mezilidské vztahy.