Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Všude teď čtu: „Vláda podpoří, vláda pomůže, vláda přispěje, vláda projedná podporu,“ a na druhou stranu: „Je třeba podpořit…“ Copak si nikdo neuvědomuje, že podporu budou potřebovat skoro všichni? A že vláda nemá jiné peníze než ty naše? Copak někdo snad věří tomu, že Babiš vybere účty Agrofertu a vrátí všechny ty miliardy, které pro své firmy vyčerpal na úkor všech ostatních? To nejefektivnější, co by vláda mohla udělat je, že se stáhne, zruší nebo alespoň omezí většinu byrokratických překážek, omezí výběr daní a odvodů a s tím samozřejmě i všechny zbytné výdaje a nechá lidi, ať si pomohou sami. Jen tak se ekonomika rychle uzdraví. Schopní lidé budou vyrábět, vydělávat a dávat práci těm méně schopným. Pokud se ale budou rozdávat peníze na údajnou podporu a to především neschopným parazitům, pak ekonomická krize bude horší než pandemie způsobená coronavirem.

Spoločnosť je tvorená z jednotlivcov. A činy jednotlivcov utvárajú stav spoločnosti. Je teda na správnom mieste otázka: „Kde zmizla zodpovednosť?“ Ako môžeme vidieť, svet je v globálnej kríze. Je na zamyslenie, čo spôsobilo tento stav veci. Zdravotné systémy naprieč svetom kolabujú a ekonomiky nápor štátnych opatrení nevydržia. Jednoducho povedané, najväčšia kríza ešte len príde po vyriešení tej dnešnej. Tento nelichotivý stav spoločnosti odráža jeden neduh štátneho vplyvu na nás. „Choroba moderného sveta je mnohými spôsobmi školou vyvolaná choroba. Práve v škole sa väčšina ľudí naučí očakávať a akceptovať, že ich nejaký odborník vždy môže zaradiť do nejakého rebríčka či hierarchie. V škole sa stretávame, zvykáme si a učíme sa vieru v úplne ovládanú spoločnosť.“ Povedal odborník a autor mnohých diel o školstve John Holt a ja len súhlasím.

Myslím si, že táto ľahostajnosť pramení v pocite, že ak by sa niečo reálne dialo, tak s tým tí kompetentní v štáte niečo urobia. Ak je nejaké správanie nebezpečné, tak nám ho zakážu. Alebo naopak, ak je nejaké chovanie správne, tak to budú oni, ktorí nám takéto chovanie prikážu. A tak sme si namiesto zodpovedného prístupu privykli na návykový etatistický model spoločnosti. Model spoločnosti, v ktorom zjavne nie je normálne dávať si pozor na svoje zdravie, ale spoliehať sa na rozhodnutia tých hore. Práve toto správanie je podľa mňa produktom socialistickej spoločnosti. Myslím si, že ak by nebola pod nami tá takzvaná humánna sociálna sieť štátu (ktorá nás vraj chráni, keď sa dostaneme do zlej sociálnej situácie), bola by cena nezodpovedných rozhodnutí jednotlivca tak vysoká, že výsledkom by bola spoločnosť zodpovednejších ľudí, a teda aj tieto situácie by sa ľahšie zvládali, ba priam až si myslím, že by vznikali v minimálnom počte. Je dôležité využiť takéto situácie a poučiť sa na nich. Brať zodpovedne život a nespoliehať sa na neviditeľnú ruku štátu ktorá nás zachráni. Práve aj v takýchto situáciách máme možnosť vidieť neblahé následky štátneho vplyvu a redukovať ich.

Člověk byl asi naivní, když si nepřipouštěl, že ztížené až prakticky nemožné cestování mezi evropskými zeměmi se může stát realitou tak snadno. Letecké společnosti omezily lety a některé je zrušily úplně. Nedokážu říct, jak velkou roli v tom sehrála vlastní snaha společností o zpomalení šíření nákazy a nakolik to ovlivnila přísná státní opatření proti šíření koronaviru napříč celým světem. Odhadovala bych, že prudký pokles poptávky cestujících díky opatřením byl tím hlavním. Se zavřenými hranicemi a radikálně omezeným pohybem se ale není vůbec čemu divit a bylo by bláhové se vztekat, že si už není možné každý den zaletět přímým letem z Prahy do Tallinu. Není svoboda – nejsou zájemci o lety – není příjem. Pro letecké společnosti tak omezení provozu dává největší smysl. Sama jsem díky této situaci uvízla v cizí zemi a ironií osudu bude, pokud mě odsud vysvobodí vládní speciál. Útěchou pak může být to, že téhle nouzovky budu muset využít kvůli následkům opatření státu.

Maďarsko v rámci boje s koronavirem poslalo do několika desítek svých klíčových podniků vojáky, jejichž prostřednictvím od čtvrtka postupně přebírá kontrolu nad těmito firmami. Využívá k tomu takzvaný akční výbor ministerstva obrany. Tolik citace. Předpokládám, že zabrali fabriky, co vyráběly něco důležitého pro lidi. To znamená, že každý, kdo něco takového teď vyrábí také, přemýšlí, že toho nechá a začne vyrábět něco jiného. A zcela určitě teď nikdo nepřemýšlí o tom, že by do výroby těchto věcí investoval svůj kapitál. Takže co se stane? Ty zabrané fabriky začnou být čím dál neefektivnější a výroba (či její kvalita) bude klesat. Cena půjde nahoru, protože lidi to potřebují, což by normálně vedlo k tomu, že někdo další by to také začal vyrábět, ale o tom teď nikdo neuvažuje, protože by mu to stát zabavil. No, parádní státní řešení – jako vždy.

S postupující epidemií a uzavíráním hranic čím dál častěji poslouchám, že stát tohle řeší, kdežto v ANCAP by byla apokalypsa. Nevěřím tomu. Nevěřím tomu hlavně proto, že lidé se nakazit nechtějí. Naopak jsem přesvědčen, že při neexistenci hranic států, by vznikli "hranice" na daleko větším počtu míst a pohyb lidí by byl dost možná daleko více omezen, než je nyní. Což by logicky vedlo i k pomalejšímu šíření. Ano, nebyli by to hranice států, byli by to hranice obcí, obytných komplexů, výrobních závodů a spousta dalších o kterých nemůžeme mít ani páru. Ano, možná by někde neměli nařízeno nosit roušky, ale asi od tam by nemohli jinam, kde by roušky byli povinné a podobně. Jsem naprosto přesvědčen, že v bezstátní společnosti, by se ten virus šířil pomaleji a lidé by byli více chráněni (ano je to víra, takže mě zbytečně nepřesvědčujte o své opačné víře). Nevím proč bych si měl myslet, že než skutečný odborník, mě může ochránit Vojtěch, Babiš, Hamáček a nebo Prymula?

Protože Vojtěch je sice krasavec, ale zas zpěvák a právník, Babiš vytáhl jiné eso z rukávu: „Volím si tebe, Prymulo.“ Epidemiolog by mohl být vítězným koněm při řešení epidemie! A už z něj padají moudra; jednak roušky, dokud tu nebude nula nakažených, což chápu. Pak tu ale máme návrh na zaprvé zákaz slevových akcí. To jako vážně? Ono nestačí, že vládní opatření (z nichž některá považuji rozumná) poškodí ekonomiku a lidé nebudou mít dost peněz? Ještě jim vezmeme možnost nakupovat ve slevě? Navíc bych se zrovna tady bál o dočasnost takového opatření.

Za mnohem zásadnější však považuji prohlášení o zavření hranic na měsíce až roky. Ano, byly tu časy, kdy mělo takové opatření smysl; to byly přesně ty doby, ve kterých nám Babiš s Vojtěchem říkali, že vše je pod kontrolou a není se čeho bát. Zavření hranic v minulosti mohlo zabránit tomu, aby se nákaza dostala do ČR. Teď už tu je; a šíří se. Kdyby se povedlo její šíření zastavit a nakažené izolovat, pochopitelně by mělo uzavření hranic zas smysl; jenže to se povede během dalších týdnů (což je otázkou), nebo už nikdy (nákaza se vymkne kontrole). Bude-li nákaza rozšířena celosvětově (což asi bude) a prelevance nakažených v ČR se nebude výrazně lišit od prelevance v zahraničí, k čemu držet hranice zavřené?

„Státy existují tisíce let. Urza nenavrhuje krok vpřed, nýbrž krok zpátky.“ Zhruba tak nějak zní častá etatistická výtka bezstátního uspořádání. Ano, anarchokapitalisté vskutku navrhují krok zpátky. Je to však špatně? Slavný spisovatel kdysi napsal trefnou myšlenku: „Všichni chceme pokrok. Pokrok však znamená přibližovat se místu, kde chcete být. Když odbočíte špatnou cestou, rázování vpřed vás o nic blíže cíli nepřivede. Jdete-li špatně, pokrok znamená udělat čelem vzad a navrátit se na správnou cestu; a je tedy nejpokrokovějším člověkem ten, kdo se vrátí nejdřív. Všichni to známe z počtů. Když začnu sčítat špatně, čím dřív to připustím a vrátím se, abych začal znovu, tím rychleji mi to půjde. Na paličatosti, která odmítá připustit, že chybila, nic pokrokového není. A myslím, že když se podíváte na současný stav světa, je nad slunce jasné, ţe lidstvo dělá nějakou pořádnou chybu. Jdeme špatně. A je-li tomu tak, musíme se vrátit. Vrátit se je nejkratší cestou vpřed.“ – C.S. Lewis, K jádru křesťanství

U počtů bych ještě chvíli zůstal. Když počítáme jednoduché sčítání zlomků, přičemž na začátku uděláme chybu z nepozornosti, pravděpodobně nám nečiní problém se vrátit zpátky a vyřešit to znovu, ačkoli možná budeme trochu skřípat zuby. Když ovšem provádíme nějaký mnohaletý složitý výzkum, zabere nám uznání počáteční chyby mnohem více času. V takovém případě spíše hlédáme výmluvy, důvody a způsoby, jak pokračovat úspěšně dál, aniž bychom byli nuceni vrátit se na počátek. Bohužel to většinou nejde. A stát jednou z takových chyb je. Chyba přetrvávající tisíc let, a tak lidem přijde nemyslitelné, aby se vzdali něčeho, bez čeho si nedokáží představit svět. Prvním krokem, jak se této chyby zbavit, je přesvědčit lidi, aby se alespoň na chvíli zamysleli, zda jsme na počátku nechybili.

Když si člověk prohlíží počty testovaných lidí na koronavirus v jednotlivých státech, nemůže se ubránit dojmu, že počet testovaných je v porovnání s jinými opatřeními nepochopitelně nízký. V mnoha státech v Evropě se dlouho dařilo zakazovat soukromé testování na koronavirus. Státy a jejich šamani na ministerstvech zdravotnictví chtějí mít kontrolu nad počty diagnostikovaných případů, které pouští do světa. Tím se každý stát snaží prezentovat svůj kmen, svého náčelníka a své šamany. Každému soudnému člověku je jasné, že počet nakažených je mnohem vyšší než státy uvádí. To by mimo jiné vysvětlovalo i osmiprocentní úmrtnost v Itálii. Když prostě testujete přednostně nejtěžší případy nebo dokonce mrtvé, na živé už testy nezbydou, a tak úmrtnost pochopitelně vychází vysoká.

V určité chvíli se ale stát stane obětí svých vlastních dezinformací, protože dezinformovaní lékaři nejsou schopni správně diagnostikovat a dezinformovaní občané se vydávají do nemocnic a vystavují lékaře riziku nákazy. Senátoři nyní říkají, že náčelník a jeho šamani podkopali důvěru ve stát. Ale to není úplně pravda. V době, kdy máme přístup k informacím přes internet, mají prostě státní šamani velmi těžkou práci, a tak prostě vychází najevo, že nám neříkají pravdu. Stát, tak jak jsme ho znali se všemocným staťákem a všemocnými šamany na ministerstvech, se prostě přežil.

Celý život – a v posledních dnech obzvlášť – slýchám, že „vydělávat na cizím neštěstí“ je morálně zavrženíhodné, ubohé, svinské a podobně. Umí někdo (logicky) vysvětlit, proč je špatně, když někdo pomáhá lidem v nouzi a nechává si za to (třeba hodně) platit? Když si představím v nouzi sám sebe, budu raději za člověka, co mi nabídne pomoc za hromadu peněz, než za člověka, co nenabídne nic a jen toho prvního odsoudí. Nabídka pomoci za velké peníze může být odmítnuta. Jak tedy může být horší než žádná nabídka? Proč je tak často hůře vnímán ten, kdo pomáhá draze, než ten, kdo nepomáhá vůbec? Drahou pomoc přinejhorším nevyužiji, čímž je mi nejméně stejně užitečná jako pomoc žádná. A konečně mi není jasné, proč lidé, kteří tak odsuzují „vydělávání na cizím neštěstí“, mají většinou v úctě třeba hasiče a doktory, které cizí neštěstí přímo živí?

Často slýchám argument pro povinnou školní docházku, že pokud se děti nebudou učit to, co požaduje "společnost" (ve skutečnosti úředníci a politici) za důležité, budou ze škol vycházet absolventi s mozkem tupouna nejapného bez sebemenší společenské hodnoty. Jaký je problém této argumentace? Karel miluje matematiku, nesnáší český jazyk. Ve státním školství je nucen učit se nazpaměť díla obrozeneckých autorů, přičemž po jakžtakž úspěšné písemce je stejně zapomene. Čas, jenž strávil biflováním Dobrovského a Jungmanna, obětoval v neprospěch matematiky, jež by ho posunula o něco blíže k jeho vysněnému studiu matematicko-fyzikální fakulty. Václav to má zase naopak. Ten už v deseti přečetl celého F. L. Věka, s matematikou je na štíru. Místo toho, aby trávil hodiny zadumaný v knihách, tráví hodiny s rovnicí o jednou neznámou, a tak se mu profese redaktora v nakladatelství stále více a více vzdaluje.

Stát tím zabíjí potenciál, který ve studentech tkví a bere jim možnost maximalizace efektivity v oborech, kde mohou společnosti přinést užitek. Navíc tím stát vytváří atmosféru, kdy je v pořádku smát se cukrářce proto, že si nepamatuje datum objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, přičemž asi málokoho napadne smát se akademikovi, jenž nedokáže upéct schwarzwaldský dort. A přitom by stačilo, kdyby stát nenutil rybu vyšplhat na strom.

Stát není garantem lidských práv a svobod, ale jejich uzurpátorem. Stačí, aby přepnul mód z "hodný" na "zlý". Stačí, aby problém, který sám způsobil (v případě koronavirové infekce provozováním státního zdravotnictví a regulacemi ohledně zavádění nových léků a vakcín, ale také ohledně testování apod.), prohlásil za nouzový stav, a rázem neexistují lidská práva ani svobody. Pokud si přečtete, co si všechno stát podle svých jednostranně vyhlášených lejster může dovolit, pak byste to mohli shrnout do jedné věty: všechno. Zapomeňte na tak samozřejmé věci jako např. vlastnictví zbraní nebo držení cizí měny, zapomeňte na svobodu pohybu, nebo dokonce na svobodnou vůli vykonávat či nevykonávat nějakou činnost.

V neděli 15.3. večer vyhlásil stát povinnost pro studenty 5. a 6. ročníků lékařských fakult docházet do nemocnic, riskovat tam nakažení koronavirem a případnou smrt (ne všichni studenti jsou mladí zdraví lidé, kteří dají případnou koronavirovou nákazu raz dva). Potrestán za to nikdo nebude, jde přece o politické rozhodnutí. Problém s nedostatkem lidí, problém s nedostatečným vybavením... oba typické problémy socialistického zdravotnictví. Problémy, které stát způsobil svým neustálým zasahováním do přirozeného chodu věcí, a které řeší tím nejdebilnějším způsobem.

Když si stát zamane, nakáže povinnost i Vám, protože tuto možnost nemá nijak omezenu na studenty lékařských fakult. Nedá Vám za to nic, ani neřekne prosím, jen Vám bude hrozit hromadou pokut a trestů, když neuposlechnete. Zapomeňte na to, že stát jste Vy. Zapomeňte na to, že máte svobodu a že nejste otrok. Zapomeňte na to, že jako občan jste rovnocenný partner státu. Ne, nejste, nikdy jste nebyli a nikdy nebudete. Jste kolonka v tabulce poddaných, nevolníků, otroků. Jedna z mnoha. To, že můžete při řešení státních průserů chcípnout, je pro stát přijatelné riziko. Vy osobně jej nezajímáte, jen Vaše zdroje, dokud jsou mu dobré.

Až se tyhle temné časy přeženou a přeživší studenti lékařských fakult dostudují, odmění zacházení státu s nimi jako s onucemi jediným možným logickým způsobem. Odejdou někam jinam, kde si jich budou víc vážit. Stejným způsobem se zachovají i další otroci. Státu pak zůstane prohlubující se problém nedostatků všeho v jeho socialistickém (nejen) zdravotnictví, a hromada nasraných lidí a mrtvol. Dobře mu tak.

V souvislosti s virálním koronavirem, jenž opanoval nejenom internetové jezírko, jsem nedávno zhlédl krátké video komerční televize. Reportérka v něm hrála roli volavky, domluvila si schůzku s překupníkem respirátorů a ve chvíli převzetí objednávky vybafla kriminální policie. Reportérka mezitím shodila šat zákaznice a prodávajícího se zeptala na otázku, z níž čišelo morální odsouzení: „A není vám to hloupé, vydělávat na strachu a panice lidí?“ Simultánně mě napadlo asi milión parafrází, jež by se daly použít snad v libovolné oblasti, v níž figuruje finanční zisk a uspokojování potřeby. „A není vám to hloupé, vydělávat na tom, že lidi onemocněli koronavirem?“ mohla by se paní reportérka ptát v nemocnici. „A není vám to hloupé, vydělávat na tom, že lidi mají strach, že se jim něco špatného stane?“ mohlo by zaznít v libovolné pojišťovně. „A není vám to hloupé, vydělávat na tom, že lidi musí jíst?“ A tak dále.

Tím, že stát učinil z prodeje respirátorů zločin, nás nejprve zbavil možnosti volby, pravděpodobně vyšponoval ceny respirátorů pro běžné lidi ještě výše a v součinnosti s komerčním zpravodajstvím nyní dokonce naznačuje, že je prodej respirátorů i zločinem morálním. Působí to obzvláště komicky v porovnání státních laboratoři testujících podezřelé na koronavirus (asi pět tisíc korun za test) se soukromými laboratořemi (asi tisíc dvě stě korun za test), kdy stát soukromým laboratořím jakékoli další testy zakázal, nesplnily-li speciální podmínky ministerstva zdravotnictví. Ano, státu tedy rozhodně jde o morální dobro – do doby, dokud jemu samému morální dobro přinese nějakou škváru.

Doktrína „národní soběstačnosti“ je dlouhodobě celkem populární; a jako mnoho populárních věcí při bližším prozkoumání nedává moc smysl. Nejprve si položme otázku, proč by soběstačnost měla být pouze na úrovni národa; nebylo by ještě lepší být soběstačný na úrovni města? Ulice? Nebo dokonce rodiny? Případně aby byl soběstačný každý sám? Takové nápady zjevně nedávají smysl, neboť by nás uvrhly do chudoby kvůli absenci dělby práce. V čem se však liší protekcionismus v menším a větším měřítku? Pouze v tom, že v tom menším je viditelnější; ekonomické zákony platí i internacionálně: Výroba (třeba potravin) v rámci státu trpí stejnými neduhy jako výroba (třeba potravin) v rámci domácnosti; efektivnější je, když se každý specializuje na to, co mu jde (a výsledný produkt pak na volném trhu vymění s ostatními), než aby všichni dělali vše. Dělba práce totiž znamená bohatství; izolacionismus a protekcionismus chudobu.

Většina lidí lichvu odsuzuje; já však tvrdím, že se jedná o jednoznačně pozitivní jev. Proč? Nabídne-li někdo někomu půjčku se závratně vysokým úrokem, jsou dvě možnosti: Oslovený buď nabídku odmítne, pak se nic nestalo a situace je stejná, jako kdyby k nabídce nedošlo; nebo se dohodnou, což ale znamená, že dlužník sám považuje stav, kdy si půjčku vezme, za lepší než stav, kdy ji odmítne (jinak by si nepůjčil). Co to znamená? Že mu věřitel nabídl lepší alternativu, čímž zlepšil jeho situaci (dle měřítek samotného dlužníka); to platí bez ohledu na zoufalou situaci dlužníka či výši úroku. Komu se to nelíbí, nechť věřiteli konkuruje a nabídne chudákovi půjčku za lepších podmínek; pokud to neudělá, kritika lichvy je pak z jeho úst neskonalou drzostí. Proč? Zejména proto, že pro dlužníka neudělal ani tolik, co ten lichvář, který mu alespoň nabídl k zoufalé situaci (byť také zoufalou) alternativu!

Často se při diskuzi s umírněnými liberály setkávám s obhajobou malého sociálního státu, jehož nutnost obhajují potřebou vyrovnat podmínky pro ty, co za svůj osud nemůžou – většinou děti či handicapované. Jejich postoj samozřejmě chápu, avšak jeho realizaci skrze stát považuji za zcela nesmyslnou. Jednak by stejnou práci daleko lépe odvedly soukromé charitativní organizace, jelikož státní přerozdělování je zoufale neefektivní – už proto, že se spousta peněz ztratí v kapsách úředníků. I když však pomineme argumentaci soukromou charitou, zůstává morální stránka celé věci – tedy okrádání občanů státem. Masivní zdanění totiž z některých lidí, kteří by se normálně dokázali uživit, vytváří právě lidi, kteří si nemohou pomoci. Jak přesně lze tedy pomoci [b]všem[b] těm, co za svůj životní úděl sami nemohou, tím, že budeme okrádat celou společnost? Vždyť tím uděláme ty, co si svůj osud nevybrali a nesou odpovědnost za cizí chyby či nepřízeň osudu, ze spousty dalších!

Poslední dobou se mě lidé ptají, jak by se v bezstátní společnosti řešily pandemie; kdo by držel lidi v karanténě? Inu, bezpečnostní složky, lidé se zbraněmi – podobně jako dnes. Jen by nepodléhali vládám, nýbrž soukromým bezpečnostním agenturám operujícím na daném území. Ty by jednaly v zájmu klientů; a v zájmu zdravotních pojišťoven, jež by měly přímou finanční motivaci se podílet. V čem by byl tedy rozdíl? Zaprvé v odpovědnosti všech aktérů – zatímco politik může podělat cokoliv a nenese žádnou osobní odpovědnost, tržní subjekty za chyby platí (zbytečně extenzivní karanténa může přinést smršť žalob a vymáhání odškodného za omezování osobní svobody; laxní jednání zas ztráty zákazníků, pověsti či peněz); a zadruhé by bez státu nikdo nepřišel s tak pitomými nápady jako zákaz testování nemoci soukromými laboratořemi nebo regulace cen respirátorů (ta snižuje motivaci urychlené výroby další).

Socialisté často argumentují, že je potřeba dotovat školství, protože na soukromou školu by nemusel mít každý peníze. Kladou si ale také otázku, co nám vlastně české školství reálně nabízí? Základní a střední školství v ČR funguje tak, že dítě pošleme do jakési místnosti, kde je mu přidělen cizí člověk, kterého musí na povel poslouchat. Koupí si učebnice (nebo mu je zapůjčí škola), jejichž obsah se musí 4 až 7 hodin denně učit více méně nazpaměť dle pokynů učitele. Potom dostane papír, že splnil pár testů, které nevypovídají prakticky o ničem než schopnosti memorovat – a může jít.

Koupit či vypůjčit z knihovny učebnice a přimět dítě učit se je nazpaměť by si mohla dovolit snad každá rodina v ČR. Do knihovny by si mohl zajít i Lakatoš, o kterého se nikdo nestará – samozřejmě kdyby chtěl (v opačném případě se nejedná o to, že by někomu bylo upíráno vzdělání „z nedostatku“). V čem tedy spočívá přidaná hodnota socialismu ve školství? Že dítě „naučí poslouchat“ úplně cizího člověka jen proto, že mu byl přidělen? Tak to děkuji pěkně, nemám zájem.

Edward Snowden v roce 2013 odhalil světu, že americké tajné služby NSA hromadně sbírají veškeré osobní informace o všech lidech online. To znamená, že mají přístup ke každému vašemu emailu, hovorům, chatům na sociálních sítích a všemu možnému. Před tím, než se objevily přímé důkazy, to byla spíše jen taková konspirační teorie a lidi to moc nebrali vážně, ale nyní je to zcela objektivní a potvrzený fakt. V důsledku svého odhalení byl Snowden nucen se usadit v Moskvě a nedávno o svém životě napsal knihu jménem Permanent Record. Nejsem si jistý, jestli už vyšla v češtině, ale pokud ne, je její vydání jen otázkou času. Snowden je jeden z těch lidí, kteří sice nejsou libertariáni, ale podařilo se jim ublížit státu víc, než všem ostatním. A jeho kniha je skutečně zajímavá, šokující a lidská. A mně nezbývá, než ji všem – a hlavně libertariánům – doporučit.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo seznámení s kryptoměnami, zejména pak s Bitcoinem.
Dnes na minulou přednášku přímo navážeme; Pavel Ševčík bude totiž mluvit o anonymitě Bitcoinu! Bitcoin je navzdory rozšířené představě navržen jako systém pseudonymní, nikoliv anonymní; anonymity lze však s trochou snahy dosáhnout.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se koná 1. dubna; přednášet bude Dan Steigerwald. Vysvětlí nám, proč mají socialisté ve všem pravdu; až na jeden drobný detail.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

EU se nepokouší jen o sjednocení nabíječek; snaží se výrobce mobilních telefonů donutit, aby vyráběli pouze přístroje s vyměnitelnou baterií. Mohlo by se zdát, že nám něco takového pomůže; ale je tomu skutečně tak? Zaprvé o to mezi spotřebiteli není zrovna moc velký zájem; kdyby byl, výrobci by takové telefony nabízeli coby konkurenční výhodu. Většina lidí však ráda střídá telefony a kupuje nové, rychleší, s lepšími funkcemi; naopak ti, kdo nákup nového telefonu odkládají dlouhé roky (jako třeba já), mohou za pár stovek koupit powerbanku. A zadruhé integrované baterie nabízejí i technologické výhody: tvarově se lépe přizpůsobí telefonu, což šetří místo či zvyšuje kapacitu; navíc jsou lépe izolovány proti vlhku a nečistotám. Ačkoliv patřím mezi spotřebijete, kteří by výměnné baterie ocenili, nechci cpát své preference ostatním; nechť rozhodne trh, nikoliv EU.

EU se již několik let pokouší donutit výrobce ke sjednocení nabíječek pro všechny mobilní telefony a některá další zařízení. Na první pohled se jedná o dobrou službu pro zákazníky; ale co pohled druhý a třetí? Zaprvé k postupnému sjednocování dochází na trhu i bez legislativy; USB-C je celkem široce přijímaný standard, takže kdo o něj má zájem, má dost slušný výběr. A zadruhé – představme si, že by se EU povedlo takovou legislativu prosadit před deseti či patnácti lety; co by se stalo? Jako univerzální adaptér by bylo tehdy nejspíš prosazeno cosi, čím se nabíjelo v té době; a přes co typicky nešla přenášet data. Kdybychom zakonzervovali vývoj takovou legislativou, dost možná bychom se nedostali k tomu, co máme dnes, tedy k jednomu kabelu pro nabíjení i datový přenos. Otázka zní: O co se připravíme v následujících deseti letech, zakonzervujeme-li vývoj na současném standardu?