Je stát dobrý? To záleží na použitém hodnotícím kritériu pro „dobrý“. Pokud jako kritérium použiju „jak dobře umožňuje lidem naplňovat jejich potřeby dle jejich subjektivního žebříčku hodnot“, dojdu spíše k horšímu výsledku (z důvodů mnohokrát popsaných v libertariánské literatuře). Co když ale považuju za důležité jiné kritérium? Proč ne, pak je ale třeba si uvědomit, že toto jiné kritérium není ničím jiným, než další položkou v mém žebříčku subjektivních hodnot.
Spousta lidí má nás, anarchokapitalisty, za zatvrzelé idealisty (v lepším případě), kteří si stojí za svými teoriemi a odmítají si přiznat realitu. Je pravdou, že mně osobně tento myšlenkový směr pomohl dát jméno spoustě rozporuplných zážitků se systémem, v němž jsem vyrůstal, mám k němu tedy jistý emoční vztah. Na druhou stranu někdy pociťuji tíhu tohoto náhledu na svět: Vidím takovou spoustu inteligentních a vzdělaných lidí obhajujících systém z mého pohledu založený na naprosto chybných premisách. Říkám si, že pokud skutečně já mám pravdu, znamená to, že oni všichni se mýlí. Ta představa, že tolik lidí z tohoto světa ve státu, v němž žijí, od začátku až do úplného konce vidí něco, co v něm vlastně vůbec není, je až děsivá. Dává jakýsi pocit osamění. Někdy si prostě přeji, aby odpůrci anarchokapitalismu měli pravdu. Také si někdy přeji, aby ten povinný teror, který jsem absolvoval, skutečně měl alespoň nějaký mnou přehlížený smysl. Přeji si, aby ten byrokratický aparát založený na centrálním plánování měl nějaký praktický účel, jehož jsem si prostě nevšiml, a tím pádem svět, v němž žiji, byl vlastně výrazně efektivnějším. Ač mohu mluvit jen za sebe, v tomto smyslu mi přijde, že spousta lidí k anarchokapitalismu došla právě snahou dozvědět se o realitě i drsné pravdy, spíše než tendencí existovat ve vlastním sluníčkovém světě.
Etatisté, demokraté, běžná populace, považuje demokracii, stát, republiku za důležitou. Jednen z argumentů, který slýchám nejčastěji je: „Potřebujeme stát, protože lidé jsou od přírody zlí.“ Takže proto chodíte k volbám, volíte ty „zlé“ a následně bědujete, říkám si v duchu… Těchto lidí mi je upřímě líto. Nechtěl bych žít ve světě, realitě, kde by každý byl implicitně zlý už od svého vzniku. Lituji lidí, kteří kolem sebe vidí jen zlo, strach a bídu. Neříkám, že není nebo neexistuje. Kdysi jsem v takové realitě žil, ve strachu – což pro mě osobně bylo vyloženě peklo.
„Lépe si látku osvojíte, když si budete dělat poznámky rukou.“ Mnoho učitelů trvá na tom, že si žáci na střední škole musejí dělat poznámky, protože díky tomu se toho víc naučí. Tenhle druh „pravd“ ve školství mi připadá nejhorší – smíchává totiž pravdivé poznatky psychologie s nepravdivými. Pokud se podíváme na psychologii učení se, zjistíme, že mozek si lépe pamatuje informace, které získal o něco složitější a zajímavější cestou. Lépe se nám pamatují věci, které se s námi „vícekrát setkají“ – například postupně skrze sluch, zrak a nakonec třeba dotyk.
Problém je, že každý se učí jinak a potřebuje jinou kombinaci podnětů, aby dosáhl optimální efektivity v učení. Ale především když se člověk neučí z vnitřní motivace, efektivita je řádově nižší i v případě optimálního sledu podnětů. Podobně jako když uvaříme naprosto vyvážené jídlo a postavíme jej před někoho, kdo nemá hlad ani chuť. Navíc udržení pozornosti u něčeho, do čeho se musíme nutit, nás stojí obrovské množství energie.
Vzdělávání je postaveno na mnoha takových polopravdách. Je dobré nad nimi přemýšlet a nenechat se ošálit na první pohled logicky znějícími argumenty. Psaní rukou nás samo o sobě víc opravdu nenaučí.
Javier Milei vyhrál prezidentské volby v Argentině. Za mě skvělá zpráva – a možná i první vlaštovka povstání libertariánské politiky. I když se nejedná přímo o anarchokapitalistického kandidáta (byť jej tak média označují), ale spíše o minarchistu, chce zrušit povinou školní docházku a zavést vouchery na vzdělavání, povolit prodej vlastních orgánů nebo zrušit centrální argentinskou banku a samozřejmě zrušit většinu ministerstev, snížit daně a výdaje státu a podobně. Jak to dopadne? Co všechno se mu (ne)povede?
Každý člověk má potřeby. Dle těchto potřeb jedná. Potřeby různých jedinců jsou více či méně odlišné. Bohužel se setkávám s tím, že lidé často potřeby (a s nimi i jednání) ostatních bezhlavě odsuzují. Někdo s druhými o jejich potřebách mluví a snaží se je pochopit. Bohužel jsou i tací, kteří jsou schopni ostatním jejich potřeby omezovat či zakazovat. To, že máme nějaké potřeby, neznamená, že odlišné potřeby jsou špatné – i když si třeba myslíme, že mohou být škodlivé či se jim nevyplatí. Ať už jde o někoho, kdo věří, že život nemá smysl, o někoho, kdo rád experimentuje s drogami, či snad někoho, kdo rád hrátky typu consensual non-consent, přijde mi opravdu odporné danému člověku chtít onu věc zakázat místo toho, abych si s ním promluvil a snažil se pochopit.
Ve svobodné škole, kam docházím, je několik dětí, které jsou rády ve vůdčí pozici. Pozoruji, jak mají možnost tuto svoji schopnost svobodně rozvíjet. Často se při akcích pasují do role lídra, ale musí se vyrovnat s tím, že ostatní děti je jen tak poslouchat nebudou, protože v této škole nemusí. Sleduji, jak se díky tomu tyto děti zdokonalují a učí se něčemu, co bych nazval „respektující lídrismus“ :-). Sleduji, jak z těchto dětí, díky svobodě, vyrůstají empatičtí a respektující lídři. V klasické škole tyto děti často nedostávají svobodný prostor k realizaci těchto svých schopností a potřeb. Představme si dítě s přirozeně vůdčími sklony, které nemůže svobodně a s respektem rozvíjet své schopnosti – jako vzor lídra má klasického učitele (autoritu, která nemusí nikoho respektovat a která se musí poslouchat na slovo bez možnosti diskuze – čest výjimkám) a po celou dobu školy bude v podřízené roli. Až se takovéto dítě v dospělosti bude snažit dohnat a naplnit tuto potřebu, jaké nerespektující a přiřazeně-autoritativní vzorce bude uplatňovat?
Jak to souvisí s Ankapem? Zakládání těchto škol je legislativně i finančně (díky množství norem, které je potřeba splnit) nesmírně náročné. Čistě svobodnou školu založit ani nejde. Stále jsme pod drobnohledem státu. V ankapu by takovéto školy mohly vznikat vcelku snadno a namísto současného byrokratického balastu bychom se mohli daleko více věnovat dětem.
Náš mozek je předurčen k tomu, aby řešil problémy. Zato není moc dobrý na pamatování si informací. To, co si člověk pamatuje dobře, je spojeno nejčastěji s emocemi. Máme nějakou potřebu, ale není naplněna, což v nás vzbuzuje napětí. To v nás vzbudí nějaké emoce, hněv, strach, smutek, radost… Jdeme s tím něco udělat, jdeme řešit problém. Učení probíhá právě tehdy, když se snažíme něco vyřešit, něčemu přijít na kloub. Faktické informace spojené s řešením problémů pak samy skáčou do hlavy. Co si z toho odnesou učitelé? „Je potřeba v dětech vzbudit emoce – je jedno jaké, ony si to pak budou líp pamatovat.“ Klasická škola si vezme psychologický princip „vzbuzení emocí zlepšuje učení“ a aplikuje jej do nefunkčního modelu „učení se zpaměti“. Není se pak čemu divit, že reformy školství selhávají. Nejdou totiž po podstatě problému, jak je na tomto příkladu vidět.
Spousta lidí dělí libertariány do dvou skupin – minarchisté a anarchokapitalisté. Dlouho jsem se však neřadil ani do jedné z nich, a přesto jsem se považoval za libertariána. Jak je to možné? Minarchisté mají aspoň jednu oblast, o které jsou přesvědčeni, že by měla být v rukou státu. Anarchokapitalisté jsou přesvědčeni, že žádná taková oblast neexistuje. Mezi tím ovšem existuje poměrně dost prostoru. Co když u některé oblasti prostě zatím nemáte názor, jestli se bez státu obejde? Nebo si jen nejste dostatečně jisti, že neexistuje oblast, kterou byste radši svěřili státu? Nebo možná jste sice přesvědčeni o nějakých výhodách státu, ale netušíte, jestli jej lze vůbec udržet na uzdě? Potom je naprosto v pořádku říct „nevím“. Je to takový agnostický pohled. Běžně se pojem agnosticismus sice používá v souvislosti s náboženstvím, ale pokud za náboženství považujeme i etatismus, vlastně to celkem sedí.
Dospěl jsem k názoru, že ankap nemůže vzniknout jinak než postupným vytvářením paralelních společnosti a komunit. Spousta anarchokapitalistů se snaží poukazovat na „vady“ aktuálního systému či systémů a hledají cesty, jak z toho „ven“ – třeba Projekt na třicet let. Hledají a popisují úvahy, co všechno by se muselo stát, ale zapomínají na to nejdůležitější. Nad státem nikdy nevyhrají. Právě proto je žádoucí, aby tvořili paralelní společnosti, paralelní služby a obchůdky za paralelní platby. Dle mého se nejrpve musíme „zbavit“ „otrokáře“ na individuální úrovni. Jen debatováním a přesvědčováním ostatních to nelze. Teď, třicet let po pádu komunistického režimu, tu máme to, co chtěla většina. A to je důvod, proč dle mého ankap jako myšlenka selhává, pokud k němu přistupujeme jako k „hotovému“ řešení či ideologii a nikoliv jako k postupnému procesu. Agorismus je „tržně anarchistická strategie k dosažení svobodné společnosti“. Až tu jednou bude dostatek paralelních společností fungujících mimo stát, ten sám od sebe organicky zanikne. Až se tak stane, budeme moci začít uvažovat o nově vzniklém „systému“ jako o ankapu.
Mnozí se s libertariány shodnou na tom, že například naše školství je zkostnatělé, u lékaře se čeká moc dlouho nebo že vězení má malou účinnost. Přijde mi ale, že obvykle v těchto problémech nevidí společného jmenovatele nebo zastřešující problém. Myslí si, že se jedná prostě o chyby jednotlivců, lidské mentality nebo toho našeho systému. Kvůli tomu se málo zaměřují na to, proč podobné problémy vznikají všude po světě – bez ohledu na to, jak silnou pozornost veřejnosti vzbuzují. Podstatou toho, co mi dal anarchokapitalismus, je nejspíš širší rámec uvažování: U mnoha společenských problémů se snažím najít společné souvislosti, kterými je přílišná státní regulace a nedostatek finanční motivace pro poskytovatele některých služeb. Když jsem ještě neznal libertariánství, měl jsem prostě tendenci stěžovat si na lidskou hloupost. Dnes se místo podobných zkratek spíš snažím tyto problémy analyzovat a nabízet jejich řešení.
Samota je mocný nástroj. Pokud vás někdo přesvědčí, že jste na něco sám, že jste jediný, kdo má problém, či že si za danou situaci můžete sami, má to velký vliv. Člověk je totiž sociální bytost a odloučení či vyloučení z komunity je něco, co ohrožuje jeho existenci, alespoň na základní primitivní úrovni sociálního chování. Vědomě je zřejmé, že člověka jakékoliv vyloučení z kolektivu – či pocit, že je v něčem osamocen – neohrožuje na životě. Má to ale obrovský psychologický dopad na jedince.
Děti jsou často ve škole vystavovány situacím, které je nutí prožívat pocity odloučení, samoty či provinění, za které si „mohou samy“. Tato hluboká traumata (spolu s dalšími mechanismy, které státní školství používá) prožitá v nejcitlivějším období života pak způsobují to, že školství funguje stále dál bez větších změn. Zkušenost z vyčleněním a pocit osamocení totiž vede k tomu, že má člověk dojem, že se to děje jen jemu. A díky tomu může scházet potřebná síla společenského kapitálu, masy lidí, kteří by volali po změně. Předání pocitu osamocení lidem je mocný nástroj pro zajištění neměnnosti systému.
Cena Nutelly v Nemeckom supermarkete je polovičná oproti cenám v Českom supermarkete. To zrejme neuniklo pozornosti premiérovi České Republiky. V jeho úsilí zdolávať cenový rozdiel tlakom na výrobcov a predajcov by však radšej mohol zvážiť uvoľnenie regulácií. Podnikaví jednotlivci by tak mohli oveľa ľahšie využiť tejto príležitosti, nakúpiť cenovo výhodnú Nutellu v Nemecku a predávať ju v Česku za konkurencieschopnú – ale pritom stále nižšiu – cenu než miestnych obchodoch. Získali by tak podnikavci aj spotrebitelia.
Médii proběhla zpráva, že EU přišla s návrhem zákona, který zakazuje chov určitých drobných zvířat, například hlodavců či papoušků. Údajně bude ve formě pozitivního seznamu, ale jaká zvířata zakáže, zatím není známo. O tom ale mluvit nechci, protože je to jen další střípek do mozaiky všudypřítomného etatismu. Spíše mě zaujalo, že někteří zákaz bagatelizují s tím, že jde jen o návrh.
Problémem je, že každý hloupý a nebezpečný návrh se nakonec stává zákonem. Dobrá, uznávám, že někdy nastává možnost bé, tedy že se zákon lehce zmírní, což dává politikům munici, aby ho bagatelizovali a argumentovali, že „o nic nejde“, díky čemuž dostane rychle zelenou infikovat legislativu. A nakonec je tu možnost cé, tj. zákon se nakonec neprosadí, a my si můžeme na chvíli vydechnout, než se vrátí znovu pod jiným názvem. Nikdy se nenechejte oblbnout tím, že je něco jen návrh. Naopak se připravte, že to bude brzy součást vašeho života.
Podíváme-li se na to, jak lidé během doložené historie žili, zjistíme, že je možné skoro vždycky skoro všechno. Suma historie lidské vůli velké meze neklade. A pak tedy lze snadno dojít k závěru, že anarchie ani stát nezaručí, aby se něco zlého nestalo či aby se něco dobrého stalo – tím spíš, když míra dobra a zla je vnímána individuálně. Lidská vůle utváří tak rozsáhlé možnosti chování, že máme vůbec problém je jakkoliv popsat. Urzův ankap je popsán minimálně ve dvanácti dimenzích (od peněz po armádu) a v podobných dvanácti dimenzích popisuje Heritage Foundation ekonomickou svobodu ve státech od vlastnických práv po finanční svobodu. Decentralizace svobodě typicky pomáhá, zvlášť při otevřených hranicích, může ji ale i ohrozit při centrální hrozbě nebo agresi. Je opravdu tak těžké si představit relativně svobodný stát? Nesvobodný nestát? Nesvobodný stát? Svobodný ankap? A to vše mezi? Třeba ve dvanácti dimenzích?
Dnes večer vystoupíme s Gabrielou a Michaelou Řeřichovou na Fóru sebeřízeného vzdělávání (pořádaném Aliancí pro sebeřízené vzdělávání) v 17 hodin v Olomouci. Přijdete?
Prošel jsem si rozvrhy hodin z několika různých škol, abych získal reálný přehled, kolik hodin žáci stráví na ŽŠ vyučováním. Celkově se to pohybuje okolo 7800 vyučovacích hodin. 2000 hodin češtiny, 1400 hodin matematiky, 1030 hodin cizího jazyka… Po takovém množství vyučovacích hodin bych očekával, že po absolvování ŽŠ bude většina lidí umět brilantně česky, ovládat znamenitě matematiku a bez problémů se dorozumí v cizím jazyce. Žel realita je zcela odlišná, a to i po absolvování často dalších 4 let na SŠ. Osobně to vnímám jako extrémně neefektivní, navíc nucené, plýtvání času dětí. Školy s takovými výsledky by dle mého soudu na volném trhu brzy zkrachovaly a díky konkurenci by je nahradily vhodnější (jak pro rodiče, tak i studenty) modely škol.
Proč je pro etatisty těžké přijímat myšlenky svobody? Řada libertariánů z toho viní absenci kritického myšlení. Já vidím hlavní příčiny jinde. Jednou ze základních lidských potřeb je pocit bezpečí. Představa bezstátní společnosti ten pocit může narušovat, protože jde o něco neznámého. Lidé jsou zvyklí poslouchat. Často neznají jiné vztahy než v podřízené či nadřízené pozici. Školy – i vztahy v rodině – jsou typicky postaveny tak, že někdo rozhoduje o druhých. Dítě, které se s podřízenou pozicí nesmíří, začne rebelovat – což není nic jiného než boj o moc. Rovnocenné vztahy si tak spousta lidí nedokáže představit: Vždyť ti to dítě bude skákat po hlavě! Kdyby nebylo dodržování zákonů vynucováno státem, zavládne chaos, bude se prodávat jídlo s jedem! Většina lidí je navíc v zaměstnanecké nebo jinak závislé pozici (děti…). Jsou zvyklí poslouchat, takže je pro ně těžké si představit cokoliv jiného.
Myslím, že svobodné společnosti lze dosáhnout jen mírumilovaným dialogem. Zranění lidé, kteří nemají zkušenost s rovnocennými vztahy nebo mají strach, nepřesvědčí logické argumenty. Potřebují empatii, pochopení, porozumění a vlídnost. Budou-li cítit přijetí, daleko spíš budou ochotni naslouchat a dát svobodě šanci. Obrovský potenciál má nenásilná komunikace, svobodné vzdělávání, respektujicí výchova, vztahy založené na respektu a důvěře…
Děti se učí poslouchat učitele. Požadavek na poslušnost jde až tak daleko, že učitel určuje kdy, co, jakým způsobem a s kým se bude dítě učit. A to nemluvím o dovolení jít na záchod nebo nemožnost jíst, když má dítě hlad. Jde o naprosté podřízení se, kdy neexistuje možnost jak se ze situace dostat pryč. Máme totiž povinnou školní docházku. Už samotný fakt, že z nepříjemné situace děti nemůžou a mnohdy ani nesmějí odejít, je učí to, že nemají moc nad svým životem. Nemají moc nad tím, jak a s kým budou trávit svůj čas. Pokud je člověk dlouhou dobu v takovém prostředí, naučí se, že nemá vliv na to, co se mu v životě děje. Říká se tomu naučená bezmoc. Člověk rezignuje na jakoukoli snahu a nechává se „vláčet“ životem. Jsou věci, které v životě neovlivníme, ale není pravda, že nejde ovlivnit vůbec nic. Přesto se můžeme celkem často setkat s postojem lidí, kteří nadávají na jiné lidi, na okolností, osud nebo cokoliv jiného, co jim brání v tom, aby ve svém životě něco změnili. Jsou v roli oběti, která nemá na výběr a musí to vydržet. Škola nás totiž naučila, že nemáme moc nad svým životem.
Minule jsem mluvil o decentralizaci v klubu (de)Centrála! Dnes bude přednášet Karel Šindelář; o neustále se přesunujícím setkání mírumilovných hipíků žijících dle anarchokapitalistických principů (byť by to tak nenazvali). Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku; 6. prosince si budeme povídat o nákladech obětovaných příležitostí. Tak přijďte dnes v 19 hodin do klubu (de)Centrála.
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
ale kdo legitimizuje a určuje tu objektivní morálku? jedině ayn rand a její přívrženci? i pokud si zbytek planety bude myslet opak?
Komentář 103702
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
přesně tak. pokud bychom nikdy nepocítili nedostatek (což je u malých dětí i dost možné), tak nikdy neobjevíme potřebu vlastnit. (pokud bychom si mohli kdykoliv cokoliv půjčit například)
Hrosik1 k NAP se nerovná dobru:
ale ta agentura přece vtrhne na soukromý pozemek zločince a tím poruši nap... přepdokládám, že ho nebude odškodňovat. a ten bude mít "právo" chránit svůj majetek a všechny je vystřílí a tím neporuší nap :)
