Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Proč je špatné zabíjet? Protože se dokážeme vcítit do oběti, a to v nás vyvolá negativní emoce. Proč je špatné krást? Zřejmě ze stejného důvodu. Jistě, obě tyto věci jsou zároveň porušením vlastnických práv. Jenže tento koncept je poměrně mladý a lidstvo si dlouhou dobu vystačilo jenom s těmi emocemi. Případně pokud si někdo nebyl jistý morálností jednání druhého, zeptal se místního duchodního či nahlédl do zákoníku. Koncept vlastnických práv je přísně logický a naprostou většinu „zákonů“ z něj lze snadno odvodit.

Vyvstává tady ale mnoho situací, které jsou pro většinu lidí nestravitelné, přestože jsou v naprostém souladu s vlastnickými právy, a to neustále omílané dětské bordely, vraždy se seouhlasem, neposkytnuntí první pomoci, zooflile a mnoho dalších. Představuji si, že jednotlivé komunity by se dohodly (a nebo násilně vynutily) na dodržování určitých pravidel, která by byla nad (odporovala by) vlastnickými právy, což by mohlo být ze začátku i dobrovolné, ovšem toto by bylo platné i pro člověka, který by se do oblasti nově narodil či přistěhoval. Lze ještě takovou společnost považovat za anarchokapitalistickou? A je opravdu tak velký rozdíl mezi donucením k souhlasu a „vynucením“ souhlasu z důvodu ostrakizace?

Může být objektivismus subjektivně poznán? Věřím, že existuje objektivní realita. Potíž je v tom, že člověk jednoduše nedokáže dostatečně odhlédnout od svého subjektivního vnímání, aby to objektivně posoudil. Možná někdo takový existuje, ale nevěřím, že to je ten, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem objektivního poznání.

Švajčiarsko ako neutrálna krajina mimo Európskej únie s vyspelou ekonomikou, silnou bankovou tradíciou a historicky konzervatívnym prístupom k menovej politike je minimálne tak príťažlivá destinácia ako USA. Švajčiarsky frank bol do 30. apríla v roku 2000 silne prepojený na zlato pasážou vo švajčiarskej federálnej ústave. Tá vyžadovala, aby švajčiarska centrálna banka držala minimálne 40 percentné rezervy zlata voči papierovým švajčiarskym frankom. Degradácia týchto peňazí infláciou prebieha výrazne pomalšie ako u iných fiat peňazí. Švajčiarsky frank posilnil napríklad voči euru z 1,51 koncom roka 2009 na dnešných 1,05 eura za jeden frank. Silný frank nepoteší turistický ruch, výrobcov čokolády či syrov. Švajčiarski importéri alebo spotrebitelia na silnom franku zarobia. Švajčiarsky frank neplní čisto funkciu prostriedku výmeny. Vďaka problémom vyspelých krajín a relatívne zodpovednej monetárnej politike sa transformoval na aktívum, v ktorom sporí celý svet.

Odomknutie zlatých okov politikom a bankárom (od 1.5.2000) bolo odsúhlasené v referende v roku 1999 - súhlasom 14 z 26 kantónov a 59 percentami voličov pri 36 percentnej účasti. Po 15 rokoch sa konalo opäť referendum o návrate k zlatému štandardu, tentoraz iba s 20 percentnými rezervami. 23 percent voličov pri 50 percentnej účasti hlasovalo za, a zároveň žiaden kantón nepožadoval návrat. Približne tri a pol milióna z takmer deväť miliónov Švajčiarov prežila väčšinu svojho života počas zlatého štandardu. Švajčiari majú nielen relatívne dobrú menu, priamu demokraciu (referendá), ale aj veľké rezervy zlata vo svojich trezoroch. Ak niekto dúfa v slobodnejšie a kvalitnejšie peniaze, tak Helvéti budú určite pioniermi, vďaka ich skúsenostiam so zlatom, ktoré sa žiaľ ukončili pred 24 rokmi – 30.4.2000.

Pri príležitosti 56. výročia vpádu vojsk Varšavskej zmluvy bol v televízii odvysielaný krásny film o mojom vzore, ktorý ma v živote najviac ovplyvnil a posunul vpred – Alexandrovi Dubčekovi. 5. januára 1968 na zasadaní ÚV KSČ Antonín Novotný príde o svoju funkciu vo vedení a nahradí ho práve Alexander Dubček. Nové vedenie strany, na čele s Alexandrom Dubčekom začne rýchlo uvoľňovať atmosféru a schvaľovať zmeny, z ktorých sú ľudia nadšení: zrušenie cenzúry, možnosť slobodne cestovať na Západ a čiastočný návrat k trhovej ekonomike. Socializmus sa podľa Dubčekových plánov mení v tzv. socializmus s ľudskou tvárou. Kto by s ním nesympatizoval? Bol zábleskom na konci tunela. Neľudskému režimu chcel dať ľudskú tvár. Veril v dobro človeka. Mal svetlo v duši. Jeho optimizmus bol nákazlivý. „Žime a konajme tak, aby hranice ľudí nerozdeľovali, ale spájali.“ Presviedčali ma, že je slaboch, ale ja dnes viem, že to nie je pravda. Bol zásadový, bez pretvárky, sčítaný, rozhľadený, pracovitý otec rodiny. Vždy bol dobrej nálady, mal úsmev na tvári, preto ho ľudia mali radi. Po Mandelovi získal Sacharovovu cenu Dubček. Čo ma dodnes nadchýna, je Dubčekov politický príklad. Príklad utrpenia. „Nevzdávajte sa svojho základného presvedčenia, aj keď spočiatku malé šance na presadenie sa a na úspech.“ Nádej zomiera posledná. Tohto presvedčenia sa Dubček nikdy nevzdal. Jeho odkaz je krásny, nasledovaniahodný, nezabudnuteľný a večný. Svet oceňuje jeho veľkosť, ktorá spočíva v jeho odvahe. Obrátiť sa proti dogmatickému socializmu a ísť inou cestou. Dubčekov život zostane pre nás symbolom ľudskosti a statočnosti. Symbolom politiky a politika s ľudskou tvárou. Nech žije Dubček!

Pokud toužíte po svobodě, máte dvě možnosti. První je přesvědčit většinu populace, že se jim z dlouhodobého hlediska nevyplatí vás okrádat, což je velice obtížné, když ty vaše koláče tak krásně voní. Druhá možnost je přesvědčit je, že žrát vaše koláče je špatné, přestože jsou tak lahodné. Hodně štěstí!

Přijde mi, že zastánci České televize jsou často nekonzistentní. Jsou horlivími obhájci demokracie, ale nechtějí televizi „dopřát“ přímý demokratický dohled. Jejich logika mi připadá následující: 1/ Svobodná média vlastní „oligarchové“, což je špatně; měla by být pod demokratickou kontrolou lidu. 2/ Zavedeme přímou volbu; ale kdo chce přímou demokracii, je populista, protože lidé nemohou rozhodovat od odborných věcech. 3/ Budeme tedy volit odborné zástupce (vládu), která bude rozhodovat; jenže politici jsou zlí, a mohli by moci zneužívat. 4/ Ok, tak uděláme „veřejnoprávní“ médium; zní to super, nikdo neví, kdo to vlastní ani kdo rozhoduje, nikdo si nemá na co stěžovat…

Ruleta je náhodná hra. Pokud by někdo dokázal predikovat ruletu, znamenalo by to, že ruleta není náhodná hra a ztrácí smysl. Vůle je svobodná, a pokud by někdo dokázal odhalit její principy, pak se z ní stane vůle nesvobodná, ale v takovém případě vůle ztrácí smysl. Tvrdím, že svobodná vůle je tam, kde jí nejsem schopen predikovat. Z toho vyplývá, že je relativní, protože někdo ve vzdáleném vesmíru ji možná už odhalil a neřekl nám to, takže ji stále máme, zatímco on nikoliv. Určitě můžete být absolutisti a tvrdit že svobodná vůle neexistuje. Nicméně to je jako si sednout k ruletě a říct, že hra není náhodná. Každý přece ví, že kulička se odráží podle nějakých fyzikálních zákonů, ale to kouzlo je v tom že nikdo nevíme, kde skončí, a proto ji říkáme náhodná. Proto je pro mě vůle svobodná (minimálně z nějaké části).

Když se nám něco nelíbí, vadí nám to, ubližuje to někomu, hodnotíme to jako špatné, nepřínosné, poškozující… Snažíme se najít viníka, který to má na svědomí. Často se stává, že místo skutečné podstaty problému obviňujeme jen prostředníka. Například peníze jsou skvělý nástroj pro komunikaci mezi lidmi, aby bylo jasné, jak si čeho lidé váží a jak je to vzácné. Podle mě „problémy peněz“ často jen odrážejí nás samotné – naši marnivost, sobectví, chamtivost a mnoho dalších vlastností, které nebývají vnímány pozitivně. Podobně je na tom i marketing. Nástroj pro propagaci něčí práce se stal pejorativním označením pro něco špatného. Napadl Vás během čtení textu i jiný podobně negativně vnímaný nástroj?

Většina nesouhlasu pramení z nepochopení (alespoň z mojí zkušenosti). Proto až budete mít pocit, že s někým nesouhlasíte, nejdříve se zeptejte: „Nemůže to myslet jinak?“
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ještě obecněji mnedle platí, že míra ochoty vyhovět (jakémukoliv) požadavku se zvyšuje s mírou pochopení smyslu toho požadavku.

Považujem sa za voluntaristu, a to znamená, že si myslím, že by ľudské bytosti mali mať dovolené robiť absolútne čokoľvek, čo chcú, pokiaľ je to pokojné a nikto by nemal mať dovolené používať agresívne násilie voči niekomu inému. Nerobím výnimky pre skupiny ľudí a najmä nie pre skupiny ľudí, ktorí sa zídu a oblečú si uniformy a pracujú v budovách, ktoré majú pred sebou vlajky. Jedna z vecí, ktorá ma rozčuľuje najviac o svete, v ktorom žijem, je, že vidím vládu a majú túto vec zvanú fiat mena, ktorú úplne ovládajú. Môžu si z nej kedykoľvek vytlačiť toľko, koľko chcú, a potom ju použiť peniaze na stavbu najrôznejších tankov, bômb, lietadiel a vraždiť ľudí po celom svete. Za všetko sa platí tlačením peňazí. S Bitcoinom sa to stať nemôže, pretože bude existovať len obmedzený počet Bitcoinov – 21 miliónov – ktorý sa nemôže zvýšiť. Pokiaľ mali ľudia možnosť si vybrať, čím budú platiť, vybrali si zlato, striebro alebo Bitcoin. Konkurencia a sloboda zabezpečí, že nikto si nebude môcť nárokovať monopol na peniaze. Bitcoin je cestou ku slobode, mieru a prosperite. Vo svojej mysli si nosím úžasnú predstavu sveta, v ktorom každý používa Bitcoin ako výmenný prostriedok. Tento svet je oveľa šťastnejší, pokojnejší a bezpečnejší pre každého jedného jednotlivca na tejto planéte. Už len aby nastal čím skôr.

Odvšadiaľ sa na nás valí strach o budúcnosť planéty Zem. Avšak! 1) Úmrtia súvisiace s klímou klesli za posledných 100 rokov o približne 98 %, a to aj napriek tomu, že počet obyvateľov sa mnohonásobne znásobil. 2) Emisie CO2 majú logaritmický vzťah s globálnym otepľovaním; to znamená, že Zem sa nebude postupne otepľovať. 3) Stále žijeme v dobe ľadovej; počas väčšiny histórie Zeme bolo teplejšie. Komunisti sa museli po páde Sovietskeho zväzu premenovať. Bolo nepopierateľné, že komunizmus zlyhal. Preto sa komunisti stali environmentalistami: zelení zvonku a červenými zvnútra.🍉 Používajú „environmentálne“ argumenty na presadzovanie svojej komunistickej agendy. Vypustili by pneumatiky SUV, ale nepodporili by jadrovú energiu, hoci tá by mala oveľa väčší vplyv na emisie CO2. Ak by skutočne verili, že existuje „klimatická núdzová situácia“, podporili by jadrovú energiu nad vnímanými rizikami. Prečo nie? Pretože to nie je o životnom prostredí. Ide o to, že chcú mať kontrolu nad inými. Klíma, emisie aj všetky problémy so životným prostredím spojené, budú čoskoro vyriešené. Jediné, čo teraz potrebujeme je oslobodiť kreatívneho ducha jednotlivcov od škodlivých chápadiel štátu. Môžeme sa spoľahnúť na spontánny poriadok, ktorý si poradí so všetkým, ak mu v tom nebudeme brániť. Vieme, ako sa mali naši predkovia pred približne 100 rokmi. Tých sto rokov bohato postačilo na neuveriteľný pokrok, a to počas tohto obdobia si civilizácia prešla španielskou chrípkou, prvou a druhou svetovou vojnu, studenou vojnou, pandémiou a tak ďalej. Rok 2124 bude krásny, bude lepší a určite aj slobodnejší. Čas pracuje v náš prospech. Držme si palce!
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Teze uvedené na začátku textu mohou být dle mého názoru zavádějící; zaznívá tam však spousta zajímavých myšlenek, které rád publikuji.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem se věnoval lidově tvořivé (evoluční) ekonomii.
Dnes budu mluvit o trestech; a představím nejspíš docela kontroverzní pohled na ně.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. února; rád bych mluvil o takzvaných tržních „selháních“.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Často slýchám Urzu v přednáškách definovat ankap různými způsoby – často jako běžné mantry a slogany dotáhlé do důsledků – decentralizace, princip subsidiarity, respekt/pokora, právo na sebeurčení, demonopolizace… Dneska mě napadl další takový způsob – a tím je presumpce neviny. Všechny zákony proti zločinům bez oběti se opírají o to, že by oběť mohla vzniknout. Ať už jde o drogy, zbraně či veškeré regulace podnikání. Jídlo může prodávat jen někdo (co kdyby někoho otrávil), doktor může být jen někdo (co kdyby někomu ublížil), školu může provozovat jen někdo (co kdyby děti vedl k násilí, případně jim říkal blbosti). Všechny mají jedno společné – presumpci viny. Pokud dané činnosti chcete provozovat, nejdřív prokažte nevinu (třeba certifikátem, školou). Ačkoliv v soudnictví presumpci neviny máme, samotná podstata mnohých zákonů s vinou člověka počítá. Oproti tomu v ankapu sice můžete nelicencovaného doktora zažalovat, avšak ne za nelicencování, ale až za konkrétní ublížení.

Anarchie je v podstatě systém usilující o nastolení bezvládí. Anarchisté odmítají valnou většinu hierarchií. Část anarchistů (avšak ne třeba anarchokapitalisté, anachoagoristé, anarchotranshumanisté…) usilují právě o překonání kapitalismu a jsou „kolektivisticky“ zaměření. Kapitalismus vnímají jako nepřípustný hierarchický systém. Výrobní prostředky by v této společnosti byly vlastněny kolektivně a řízeny (alespoň teoreticky) decentralizovaně skrze odbory, samosprávy pracujících, družstva, obce, komuny a podobně. Můžeme si představit pyramidu, v jejíž dolní části dole bude soukromé vlastnictví a nad ním kolektivní v různých formách od spolků přes syndikáty až ke státům (pozor, nemluvíme o soukromém spoluvlastnictví). Jaký má tedy smysl z kolektivistického hlediska zavádět anarchii zrušením států a hierarchií, když se nad soukromý sektor obratem nasadí systém kolektivního vlastnictví a řízení (teoreticky) decentralizovaně skrze odbory, samosprávy pracujících, družstva, obce, komuny a podobně? Přijde mi, že jednu velkou hierarchii (stát) nahrazují množstvím menších hierarchií (států) a dostávají se v kruhu zpět tam, kde byli. Ponecháním spodní části pyramidy (tedy soukromého vlastnictví) by vznikla volnotržní společnost.