Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ankapáci, libertariáni, minarchisti, kapitalisti a všichni jim podobní diskutují, argumentují, oponují, ale hlavně stojí na místě. Cíl mají každý v jiné části stejné cesty, ale nemohou a nechtějí se shodnout, který cíl to bude. Jsem jeden z nich. Sice jen sleduji z povzdálí a fandím, ale taky nic nedělám. Ano, měl bych začít hlavně u sebe. Zkouším vše aplikovat na sebe, trochu v rodině, hlavně ve výchově. Asi s tím otravuji i kamarády. A přitom stačí společně vykročit k prvnímu cíli jednoho z nás, tam se zastavit a teprve pak řešit, co dál. Ať už se to konečně rozjede:)

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě; dnes v 18 hodin vystoupíme v ZŠ SVOBODY. Tématem dnes nebude primárně Ježek, ale náš vztah ke svobodě jako takové.

Utilitarismus jako morální princip poměřuje užitek. Jistě má několik poddruhů nebo alternativních výkladů, ale podle mě bývá často mylně zaměňován s objektivismem. Vždyť užitek musí být z podstaty vždy subjektivní. Není objektivně měřitelný ani stanovitelný. Užitek se rovná hodnotě. Stejně tak deontologie, která bývá dána za protiklad utilitarismu, v zásadě jen arbitrárně subjektivně definuje některé morální hodnoty jako lepší než ostatní. Staví jejich subjektivní hodnotu nad ostatní, není proto s utilitarismem v rozporu.

Ač jsem fanda ankapu, intuitivně mi na něm dlouho něco nesedělo. Raději bych totiž žil ve společnosti se státem, kde je ale zároveň nižší kriminalita, větší bohatství a lépe dostupná kvalitní zdravotní péče (např. ČR), než ve společnosti, která je sice více svobodná, ale je v takovém chaosu a chudobě, že tam nelze existenčně netrpět (chudé africké země). Plyne mi z toho, že vnější svoboda samotná je sice velice podstatná, ale je pouze jeden činitel v pomyslné rovnici, která dělá lidský svět lepším. Pokud chceme kolem sebe budovat lepší svět, je určitě dobré se soustředit na svobodu, ale nezůstávat pouze u ní.

S partnerkou jsme si nedávno pustili komedii „Příště budeme chytřejší, staroušku!“ z roku 1982, kde nás zarazila zápletka točící se kolem zákonu o vytíženosti nákladního vozidla. A skutečně, po chvilce googlení jsem zjistil, že do roku 1990 na našem území opravdu existoval zákon, který říkal, že nákladní auto nesmí jet bez nákladu. Jinak mohla věc řešit VB. Proč proboha? Co je komu do toho? Ovšem jelikož soukromý sektor úředně neexistoval a všechno hospodářství patřilo státu, to z pohledu tehdejšího státu dávalo jistý zvrácený smysl. I přes tu absurdní centrálně plánovanou neefektivitu a všudypřítomnou korupci chtěl stát působit dojmem, že tím zákonem neefektivitu využití nákladních aut řeší. Jako v mnoha dalších případech, soukromý sektor si nyní skrze moderní logistiku řeší efektivitu sám a mnohem lépe. Ten film doporučuji zhlédnout, jelikož jsou tam další, dnes už těžko představitelné bizarnosti – například hospodská (v podání Heleny Růžičkové), která nechce, aby se vědělo, že si provozem hospody vydělala na nemovitost. Doufejme, že jednou se stejně nechápavě budeme dívat na dnešní dobu.

Stát jsme my. Alespoň co se jeho příjmů týče.

Ve městě, kde žiji, se z dříve komerčního objektu za podpory kraje, města, státu a EU stalo umělě a na sílu vytvořené „kulturní centrum“. V realitě to vypadá tak, že kromě komentovaných prohlídek a obskurních artových akcí se tam pořádají workshopy pro seniory a matky s dětmi. Artové akce a workshopy pořádá každá druhá kavárna, jejíž majitel je aspoň trochu srdcař. Nestojí to však téměř miliardu korun jako naše „kulturní centrum“. Všude se dočteme, jak je nyní díky tomu společnost kulturně obohacená. Nikde se však nedočteme, oč jsme přišli. Za miliardu bychom mohli mít třeba 200 rodinných domů či jídlo na rok pro více než 4000 rodin nebo průměrný nájem na více než 5000 let či třeba 30000 dovolených u moře či roční léčbu rakoviny pro více než 2000 lidí. Podíváme-li se na státní rozpočet, je jasné, že to je jen kapka v moři. Rozdíl životní úrovně mezi tím, co máme teď, a tím, co by nám mohla přinést skutečně volnotržní společnost, si ani neumím představit.

Válku proti drogám vězeňský systém přetvořil v groteskní divadlo. Monopol na trhu s drogami má ve vězení stát, který své drogy rozdává, a za užívání cizích trestá. Jeden den Ivana Dealeroviče zde začíná ještě před rozbřeskem, kdy ho jako každé ráno volá bengo ke katru společně s dalšími jmény. Tam už vykroucená sestřička rozdává pojmenované gripáky s obsahem dle „diagnózy“. Rivotril, Kventax, Mirtazapin, Lexaurin, Lyrica… Pregabalin je zde jednoznačně nejobchodovanější substancí, neboť má lehce stimulační efekt, zlepšuje náladu, „nenachčije se“ a hlavně je předepisován dlouhodobě na denní bázi. Zdaleka však ne všem, čímž drží stabilní cenu 30g tabáku za 1200mg pregabalinu. Spousta tvrdších drog se mezi vězně dostane neoficiální cestou, a zajímavé je, že na pervitin či heroin narazíte svátečně, zatímco Tramalem nebo Subotexem jsou někteří lidé sjetí neustále.

Stát ovšem umí být v předepisování léčiv i zdrženlivý. Třeba pokud si stěžujete na bolest v oblasti hrudníku s odkazem na diagnózu od opravdového lékaře, dostanete Ibalgin (jako na všechno ostatní). Až když je situace očividně kritická, volá se sanitka, která se za 40 minut skutečně objeví, aby převzala tělo, kdy právě v ten moment si jde pacienta prohlédnout i místní lékař, který do té doby předepisoval Ibalginy ve své ordinaci.

Kniha „Demokracie: Bůh, který selhal“ je magnum opus svého autora. Pojednává o historické transformaci Západu od omezené monarchie k neomezené demokracii a dochází k závěru, že monarchie je se všemi svými nedostatky menším zlem než masová demokracie. Autor však není příznivcem absolutistické monarchie, protože preferuje společnost soukromého práva a decentralizaci. Kniha vedle logického výkladu spočívá i na bohatém statistickém materiálu. Autor je v ní schopen vyložit mnoho historických jevů jako rostoucí daňové zatížení a státní výdaje, rostoucí úroveň kriminality, degeneraci norem chování, pokles bezpečnosti, masovou migraci, rozklad rodiny a omezování veškerých svobod. Hoppe navíc kritizuje klasickou liberální víru v možnost omezené vlády. Pokud vás zajímají události dnešní doby, ať už je to nízká míra osobní svobody přes obří vládní výdaje, vysokou inflaci, šílené veřejné dluhy až po hořící americká města a vzestup terorismu, tak v této knize najdete odpověď minimálně na významnou část těchto problémů. Knihu vydal v češtině slovenský institut Ausekon.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o přátelstvích v Ježku bez klece – ta vznikají mezi lidmi napříč všemi věkovými kategoriemi; dnes v 19 hodin vystoupíme (po přesunutí minulých dvou besed snad už doopravdy) v Baru Behind the Curtain.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v kolínském Bitclubu.

Pojem „drogový dealer“ se státními represivními složkami často přisuzuje člověku okamžitě poté, co byl za tímto účelem legálně přepaden a o drogy oloupen. Že drogy neprodáváte? Nezájem. S obětí probíhajícího naslouchání-podávanému-vysvětlení, ke kterému byla tato osoba zdobrovolněna, se hra „dealer“ hraje v různých obměnách dle místních zvyklostí, přičemž: „My víme, kdo je dealer,“ je standardně neutrální zahájení a oběti se dává prostor pro uvolnění potřebné k rozpovídání se. Pokud se oběť dlouhodobě stydí mluvit, otevřeně rebeluje, nebo se dokonce chystá k odchodu, je jí nabídnuto rychlé řešení celé situace – stačí jen dát nahlédnout těm jeskyňkám do telefonu, jen ověřit že nejste dealer, my vám to věříme, tak nám to odemčete ať můžeme jít všichni domů…

O ničem se s policajtama nebavte. Nenechte se zastrašit. Pamatujte jaká procesní práva má osoba podávávající vysvětlení. Nevypovídejte. Osoba blízká. Mlčte. Nenechte si namluvit, že jste zadrženi, to můžete být až na základě toho, co jim sami řeknete.

Naší tezí je, že svoboda je jednou z vůbec nejdůležitějších hodnot pro život. Zdaleka ne každý však tento přístup sdílí: Lidé chronicky vystresovaní potřebují hlavně bezpečí, zatímco svoboda pro ně v daný moment nemá praktické využití. Naštvaní lidé zase prioritizují spravedlnost před tím, aby každý mohl žít tak, jak potřebuje, neboť tato emoce člověku zužuje zorné pole, a tak se zdá, že někteří by pro „absolutní spravedlnost" šli přes mrtvoly.

Svobodu tedy považuji za vcelku subjektivní hodnotu. Domnívám se, že začíná dávat smysl až jedinci, který v procesu osobního růstu dojde do takového bodu, v němž neprožívá pouhé materiální nebo duševní strádání. Teprve v duševním klidu si dokáže uvědomit, že svět je komplexní a nabízí spoustu možností, jež nejsou na první pohled zjevné; i tak ovšem přijdou vhod. Svobodu vnímám jako přijetí této rozmanitosti a vyjádření lásky k ní: Proto jsem hrdý, že jsem libertariánem.

Stát je především stavem mysli jeho nositelů až do té míry, že si francouzština i angličtina vystačí s jedním slovem pro stát i stav (État respektive state). A stát skutečně vyhlašuje výjimečný stav i stav úroků a další stavy, jimiž diktuje stav etatistů. Etatistické přesvědčení pak pramení nejspíš z představy, že stát navozuje ten správný stav, zatímco anarchistické přesvědčení zas pramení z představy, že si každý nejlépe nastaví svůj stav sám případně s pomocí prostředků jím samým zvolených. A teď, když jsme to tak předestřeli, zbývá zřejmá otázka: Kdy si i etatista volí své prostředky sám? A kdy si naopak i anarchista nechá volbu svých prostředků vnutit? A může se někdy stát, že etatista trvá na své vlastní představě víc než anarchista?

Nemám ani tak vznosnou myšlenkovou perlu jako spíš zájem o nadhození otázky a snahu o vyvolání diskuse. Jako ve všem bych i v otázce uzavírání manželství preferoval před státem volnotržní konkurenci řešení, mezi kterými bych si pak vybral. Nicméně tato možnost není k dispozici, takže se nabízí spíše otázka, zda existují alespoň částečné alternativy nebo možnost nějak modifikovat státní sňatek. Úplně se mu vyhýbat mi připadá nepraktické například z důvodů informování o zdravotním stavu, rozhodování za druhého třeba v případě kómatu a podobně.

Pomocí smluv například lze zúžit nebo zrušit společné jmění manželů. Přijde mi, že existence SJM dává státu do rukou další moc (minimálně v případě rozvodu), takže to na mě působí rozumně. Jak to vidíte vy? A znáte podobné příklady, kdy lze uzavřít sňatek, ale zároveň státu odebrat (neodevzdat) nějakou pravomoc? Případně jak pomocí bilaterálních smluv dojít ke stavu sňatku co nejpodobnějšímu?

Zůsčastněte se dnes v půl jedné debaty Urzy s děkanem PF UJEP doc. PaedDr. Ladislav Bláha Ph.D. v Městské knihovně Děčín; pořádají Students for Liberty.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o ankapu v praxi; její obsah považuji za naprosto zásadní.
Dnes vystoupí Pepa Tětek; a bude mluvit – jak jinak než – o Bitcoinu.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. června; a budu opět po roce mluvit o vnitřní svobodě – myslím, že jsem v ní došel k velkému posunu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.