Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Dění na Ukrajině mě hluboce zasahuje; mimo jiné i proto, že tam mám lidi, na kterých mi záleží – spolu se Students for Liberty jim (a dalším) pomáháme dostat se pryč. O samotném konfliktu jsem však již napsal dost; a rád bych se věnoval něčemu jinému. Stále častěji se setkávám s lidmi, kteří se snaží pomáhat tím, že ostrakizují běžné Rusy tady v ČR (napříkad vysokoškolský učitel, který přestal vést práce svým ruským studentům). Chápu, že válka vyvolává spoustu negativních emocí; ale prosím, neventilujme je na těch, kdo nic neudělali. Putin a jeho stát představují dobyvačnou válečnou mašinerii; ne ruští občané v ČR, kteří měli tu smůlu, že se narodili na špatné straně hranic. To politici a jejich státy páchají zlo! Prosím, nepřistupujme na jejich hru, ve které každý Rus stojí za Putinovými kroky; ve skutečnosti totiž nestojí. Vnímejme každého člověka dle něj samotného a jeho činů; nepomáhejme zlu souzením jednotlivcům podle jejich státní příslušnosti.

Jeden čas jsem se vyptával svého okolí, zdali je Země placatá či kulatá (rotační elipsoid s malou excentricitou). Pochopitelně drtivá většina se takové hloupé otázce divila. Vždyť každé malé dítě ví, že Země je kulatá. Problém (v podstatě u všech dotazovaných) však nastal v okamžik, kdy jsem po nich chtěl, aby to podložili argumenty. Téměř nikdo nebyl schopen toto tvrzení spolehlivě doložit. Co z toho plyne? Často jsou nám o něčem předkládány od malička názory, které nekriticky přijímáme za pravdivé. Jsme skálopevně přesvědčeni o jejich pravdivosti a opačným názorům se často automaticky vysmíváme. Avšak bez schopnosti názory spolehlivě prokázat jsme vystaveni pouhé náhodě, zdali se naše názory shodují s realitou či nikoliv, a apriorním vysmíváním se odlišným názorům se může snadno stát, že budeme žít v sebeklamu. Je, myslím, zdravé se sám sebe ptát, zdali jsou naše názory (kupříkladu na stát, demokracie, anarchismus, kapitalismus, výchovu dětí, vzdělávání…) založeny na argumentech, nebo jsme je (převážně v dětství) jen nekriticky přijali za pravdivé.

Doučuji pár dětí angličtinu, kterou považuji za čím dál potřebnější pro profesní život. Zas a znovu mne překvapuje několik věcí. Jak zvláštním a nesmyslným způsobem se cizí jazyky mnohdy vyučují. Často se výuka soustředí převážně na gramatiku, což má následek, že děti sice mají až neuvěřitelné kompendium vědomostí o gramatice, ale nedokáží v posledku říct jednoduchou větu. Dalším momentem, který sleduji, je, jak bezkontextově se učí cizí slovíčka. Snad každé dítě ví, že pes je dog, ale už téměř žádné neví, jak se řekne „vyvenčit psa“. Vědí, jak se řekne kočka, ale netuší, jak se řekne „pohladit kočku“. Vědí, jak se řekne postel, ale neví, jak se řekne „ustlat si postel“. Vědí, jak se řekne park, ale často nevědí, jak se řekne „procházet se po parku“. Nehledě na to, že se neberou v potaz individuální zájmy žáků. Bohužel nevidím žádnou incentivu státu, která by s touto situací reálně chtěla něco dělat. Proč by také měl? Stačí jen jednou za čas naslibovat, že teď už se to změní, pracuje se na tom, připravuje se změna…

Dale Carnegie je americký spisovatel, který se proslavil knihou Jak získávat přátele a působit na lidi napsanou v roce 1936. Obsahuje praktické a běžné rady, typu naslouchání, upřímného zájmu o druhé nebo sílu prostého úsměvu. Z hlediska prosazování svobody je zajímavá třetí část. Jak přesvědčit lidi. Slovo svoboda je u lidí obecně vnímáno pozitivně, využijme toho. Úkolem, je dostávat po drobných krůčcích z lidí Sokratovské „ano“ po tom, co si uvědomíme, že cíle všech lidí jsou v podstatě stejné – lépe fungující společnost. Nemusí to jít rychle, stačí zasít semínko. Z dlouhodobého pohledu fungování lidské společnosti je historie svobodě nakloněna. Spolu s Nenásilnou komunikací od Marshalla Rosenberga jsou tyto knihy dobrou pomůckou pro všechny, kdo se chtějí bavit o svobodě nebo prakticky o čemkoli jiném s jinými lidmi.

Již delší dobu sleduji na sociálních sítích fenomén, kdy i lidé, o kterých vím, že neholdují matematice, se horlivě a s radostí pouští do řešení matematických úloh. Pokud bychom do rovnic doplnili namísto květin typické označení písmeny – kupříkladu x, y, z – jistě by horlivost a radost do značné míry poklesla. Dokonce vnímám tuto zábavnější formu rovnic i daleko blíže reálnému životu. Je krásné sledovat, že i bez donucení mají lidé chuť počítat, a dokonce se u toho i baví. Stačí jen skloubit dobrovolnost a podněty vzbuzující touhu po vědění. O dobrovolnosti není ve státních školách, bohužel, ani památky a podnětů vzbuzujících touhu po vědění bychom nalezli opravdu jen poskrovnu.

Byla jednou jedna malá obec čítající okolo 3 tisíc obyvatel. Městskému úřadu se podařilo pro místní základní školu zajistit dotaci ve výši 30 300 000 korun, která převážně poslouží pro zajištění bezbariérového přístupu. Volejte sláva a pět dní se radujte! Nedaleko od této obce žil člověk, který rád pokládat hloupé otázky a začal se místních obyvatel vyptávat, kolik že školu navštěvuje žáků, kteří potřebují bezbariérový přístup. Odpověď byla jednohlasná. Ani jeden. Pokračoval vtíravou otázkou, kolik že místní školu navštěvovalo žáků, potřebujících bezbariérový přístup, v minulých 50 letech. Odpověď byla opět jednohlasná. Ani jeden. Stejná odpověď zazněla i k otázce, zdali jsou ve městě nějaké děti předškolního věku, které by v budoucnu potřebovaly bezbariérový přístup. Vrcholem hloupých otázek však bylo, zdali tedy škola potřebuje tuto dotaci, a zdali by se tyto peníze nedaly využít na něco lepšího. Neuvěřitelné, jak bezcitný a hloupý tento člověk je, když si nepřeje pomáhat hendikepovaným. Tento dotační projekt se skutečně již realizuje a autor tohoto článku je onen bezcitný člověk, který "nechce" pomáhat hendikepovaným.

Daně dělají spoustu věcí, ale taky nás nutí jinak jednat. Představte si, že založíte firmu – buď takovou, co jistě trochu vydělá, nebo takovou, co asi zkrachuje, ale možná vyléčí rakovinu a vydělá hodně. A bez daní se spíš vyplatí to risknout. Daně ze zisku zhorší obě varianty, ale tu riskantnější více. Cena za risk není jen vklad, ale i možnost zkrachování, což daně nezohledňují. S daněmi tedy riskujeme méně, i když risk stojí za to.

Pro matfyzáky: Za investici 10 dostanete buď (1) na 100 % výnos 12, nebo (2) na 99 % žádný výnos a na 1 % výnos 2000. U (2) dostaneme v průměru 20, což je více než 12 u (1). Daně 50 % to mění – buď (1) na 100 % výnos 11, nebo (2) na 99% výnos 0 a na 1 % 1005. Výnos (2) s daněmi je v průměru 10.05, což je měně než 11 u (1).

Jednou z námitek k fungování společnosti bez státu je absence „ochrany“ děl autorů zákonem. Nevím, jak by se zachoval trh, ale vím, jak bych se zachoval já. Jako spisovatel bych šel v ankapu touto cestou – pokud bych napsal knihu za účelem prodeje, nechal bych ji přečíst důvěryhodnými kritiky (nejen umělci, ale i třeba známými osobnostmi a podobně) a požádal bych je o recenzi. Na základě té bych (před)prodal výtisky za cenu odpovídající mému vnímání vlastní práce. Pokud bych neutržil tolik, kolik bych chtěl, mohl bych od vydání upustit. Anebo se smířit s tím, že za svou práci dostanu konkrétní částku, a v případě šíření mého díla bez nároku na honorář bych si alespoň užíval pocit, že je o mou tvorbu zájem. A je to jen jedno z mnoha možných řešení „nechuti“ lidí tvořit, když je „nechrání“ stát.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Já osobně jsem při vydání své knihy postupoval velice podobně; jen bez těch recenzí – a taky to fungovalo. Krom toho se doposud prodává i navzdory různým teoriím xD

Když si koupím jakékoliv zboží nebo zaplatím za jakoukoliv službu, činím tak dobrovolně. Když je to zboží vadné nebo služba nebyla provedena tak, jak bylo dohodnuto, mám právo ji reklamovat. A nejen to, v Česku máme i zákon o tom, že zboží mohu vrátit do čtrnácti dnů a budou mi navráceny peníze, a to i v případě, že je naprosto v pořádku.

Pojďme to srovnat se státními službami. Zaplaceny dobrovolně rozhodně nejsou. Navíc na ně padnou ⅔ přijmů, jsou tak vlastně nejdražší věcí kterou si lidé „kupují“. Co když jsou tyto služby provedeny špatně, co když s nimi nejsem spokojen? Mohu je reklamovat? Mohu je vrátit a získat své peníze zpět? Ne. Mohu si sice někde stěžovat, mohu složitě podávat žaloby. Ale arbitrem je v tomto případě stát sám, tudíž je šance na úspěch velmi malá. Mohu sice volit politiky, kteří mi mohou lecos naslibovat, ale když se tím, co slíbili, nebudou řídit, tak je taky nemůžu nikde reklamovat. Nikdo by asi nesouhlasil, kdyby se u obchodníků zrušila možnost reklamace. Proč ale většině lidí nepřijde divné, že u státu, který jim bere většinu příjmů, možnost reklamace nemají?

V lednu tohoto roku obletěla ČR zpráva o učiteli, který vyhodil žákovi reproduktor z okna a následně jej i fyzicky napadl. Bylo zajímavé sledovat diskuze napříč internetem, kde se komentující rozdělili do dvou táborů. Jedni svalovali vinu na učitele a druzí na žáka. Rád bych nejprve předestřel, že vzniklá situace je zcela ne akceptovatelné, ať už ji vyvolal kdokoliv. Co když je ale primární příčina jinde než u žáka či učitele? Žáci musejí chodit na spoustu předmětů, které nesouvisí s jejich studovanou oblastí, nebo jsou podávány neuvěřitelně nudným způsobem. Dále se musí podřídit pravidlům, která si sami ne vytvořili. (Cesta k vhodnému chování dítěte vede přes společné vytváření pravidel pro soužití ve třídě i ve škole. Když jsou tato pravidla vytvořena společně učitelem a dětmi, děti se jimi ochotně řídí a samy dohlížejí na jejich dodržování.) Na druhé straně je učitel, který je v podstatě nedobrovolně pasován do role policisty, který musí dohlížet na „zákony“ školy. Není se čemu divit, že jak u žáků, tak u učitelů vzniká časem frustrace, která může vyústit do výše zmíněného incidentu.

Jak možná víte, Svoboda učení provozovala od roku 2018 projekt SvobodUm – centrum sebeřízeného vzdělávání umístěné v Jindřichovicích pod Smrkem; v rámci něj SU pořádala pobyty pro příznivce svobodného vzdělávání, z nichž někteří začali kolem Svobodomu tvořit komunitu. Po pár letech jsme se bohužel uvnitř Svobody učení nedokázali shodnout na dalším směřování projektu.

Jelikož se přes opakované pokusy a jednání nepodařilo najít shodu, rozhodli jsme se spolu s Michalem Kandlerem (jedním z členů SU) SvobodUm od SU koupit a provozovat jej coby Dům Svobodného přístavu. Dům Svobodného přístavu bude i nadále centrem sebeřízeného a komunitního vzdělávání, kolem kterého roste společenství dětí a rodičů, kteří do něj pravidelně dojíždějí nebo v něm bydlí.

Budeme pořádat pobyty a setkání příznivců sebeřízeného vzdělávání a respektující výchovy z ČR i celého světa, abychom sdíleli osobní zkušenosti a spoluvytvářeli nové vzdělávací příležitosti a projekty spolupráce. První takový bude spojen s Worldschooling meetingem a bude se konat letos v létě (23. – 30. července). Zájemci se mohou registrovat zde. Můžete se zúčastnit i křtu a slavnostního otevření; to proběhne o víkendu 6. – 8. května. Kdo se chce ubytovat, nechť napíše na mail michal@svobodum.cz; přijet v sobotu 7. května od 10 hodin můžete i bez registrace.

Abychom byli schopni Dům provozovat bez dotací či jiných státních příspěvků, nabízíme jeho komerční pronájem, kterého můžete také využít (více informací na našich stránkách). V neposlední řadě děkujeme sponzorovi, díky kterému mohl Svobodný přístav nemovitost koupit; dotyčný si však přeje zůstat v anonymitě, takže ho nebudeme jmenovat.

Polsko je známé, mimo jiné, i pro jednu z nejpřísnějších protipotratových legislativ na světě. V listopadu loňského roku nastal velice nešťastný případ, kdy se do nemocnice dostala těhotná paní ve velice vážném stavu ohrožující její život a lékaři jen pasivně přihlíželi: „Buď dítě zemře, nebo lékaři nezakročí a nepomohou jí.“ Lékaři odmítli provést interrupci a paní, bohužel, podlehla septickému šoku. Stále více jsem přesvědčen o tom, že legislativní zákazy jsou nezřídka kdy kontraproduktivní (nehledě na jejich až bizarně rychle zvyšující se počet) a v realitě vedou kupříkladu k utajeným interrupcím, které pochopitelně nesou vyšší zdravotní rizika, a můžeme být svědky podobně smutných příběhů. Až moc jsme si navykli řešit v podstatě jakoukoliv problematiku skrze státní legislativu, nicméně při pohledu vstříc realitě se tyto problémy často jen zhorší.

Nedávno se konala v deCentrále přednáška na téma New Deal. Pojednávala o době, kdy v poměrně svobodné zemi převzal stát kontrolu nejen nad hospodářstvím. Pro nás to bohužel není jen minulost, ale i předzvěst toho, jak může dopadnout náš blížící se Green New Deal. Zastánci GND nadšeně vystupují s tím, jak budeme transformovat nejen hospodářství, ale i společnost. Každému musí být jasné, že takový projekt musí znamenat zákonitě obrovský nárůst státní moci, centralizaci a plánování. Otázkou tedy je, zda tu zůstanou alespoň zbytky tržního hospodářství, nebo nastane plně centrálně plánovaná ekonomika. Dle mého názoru vznikne jakýsi hybrid (zmetek) těchto dvou světů, jehož zárodky můžeme vidět již dnes – nakládání se zdroji bude podléhat nějakým tržním principům, ale trh bude tak neuvěřitelně zregulován a zdaněn, že reálně zmizí možnost svobodné alokace zdrojů. Typickým příkladem je energetika, kde sice nejsou fosilní zdroje elektrické energie formálně zakázány, jsou ale tak zregulovány, až nejsou konkurenceschopné. Totéž by mohlo probíhat i skrze zdanění, kde se můžeme dostat k tomu, že třeba 90 % připadne státu a zbylých 10 % budeme moci „utratit dle svého uvážení“.

Zásahy státu přinášejí mnoho škod (nejen) z pohledu ekologie. Jako příklad si vezměme výstavbu budov. Pokud stát a nikoliv trh rozhoduje o výstavbách nemovitostí jako jsou rodinné domy, továrny či základny složek integrovaného záchranného systému, dochází k extrémním případům neekologického přístupu. Z praxe vím, že kvůli regulacím a vlastní legislativě stát prostřednictvím krajů a obcí často nemůže vystavět například hasičskou zbrojnici tam, kde by byla nejvíce potřeba. Svou roli v tom hraje i státní způsob rozdělování financí.

Pro představu – náklady na výstavbu hasičské zbrojnice pro jednu konkrétní nejmenovanou dobrovolnou jednotku stála 35 milionů korun. Počet výjezdů této jednotky je přibližně 30 za rok. A hodnota uchráněného majetku při zásazích se vzhledem ke spolupráci s mnoha jinými jednotkami na místě událostí blíží nule. Počet zachráněných a evakuovaných osob a zvířat je u této jednotky dlouhodobě nulový. Především proto, že jsou dislokováni na místě, kde nejsou potřeba tak moc, aby byli plně využiti. Jiná konkrétní nejmenovaná dobrovolná jednotka má oproti tomu 110 výjezdů ročně. Zasahuje v oblasti, kde není mnoho jiných jednotek, takže hodnota uchráněného majetku a zachráněných životů je výrazně vyšší. Přesto je její roční rozpočet tak nízký, že stavba zbrojnice v hodnotě 35 milionů je jen obtížně dosažitelná.

A jak to souvisí s ekologií? Peníze jsou poukázky na zdroje a služby. Počet zdrojů je omezený a jejich spotřeba zanechává stopy na životním prostředí. Pokud vyplýtvám peníze na zdroje (pracovní síla, elektřina, beton, ocel, elektronika, …) ke stavbě objektu v místě, kde je nevyužitý, způsobil jsem neopodstatněnou ekologickou zátěž.

Diskutovala jsem s paní, která byla proti zrušení povinné školní docházky, protože byla přesvědčená, že když pro děti bude v pohodě nechodit do školy, tak z nich nejspíš z velké části vyrostou lidi, kteří si budou myslet, že je v pohodě nechodit do práce. Zároveň byla evidentně frustrovaná vědomím, že existují lidé, kteří záměrně nepracují a žijí z dávek. Je to vlastně zajímavá nuance, že systém nedobrovolné charity dává lidem důvod kecat ostatním do výchovy, protože co kdyby ti ostatní – i třeba jen nepřímo – vychovali z dětí „nemakačenka“ a my je pak museli živit.

Můžu vám závidět vaše bohatství, můžu mít na základě srovnání s vámi pocit, že se mám blbě, ale to je můj problém: Nechávám se ovlivňovat evolučním mechanismem jménem hédonická adaptace. To ale neznamená, že vy jste na vině: jde spíš o „nastavení“ mozku, které mi znemožňuje vidět svět objektivně a docenit to, co teď mám. Stále ale nepovažuji za srávné hledat příčinu nespokojenosti s vlastními poměry v „externích vinících“, spíše je třeba s tím psychologicky pracovat.

Lidé mívají tendenci považovat řadu nerovností za inherentně špatné a brojit proti tomu. Chápu to v případech, kdy je různým lidem měřeno dvojím metrem. Ovšem boj proti tomu, že někdo vlastní více než někdo jiný, považuji spíše za chybu charakteru. Mám-li přítele, který je 100x bohatší než já, nevykořisťuje mě. Z ekonomie totiž víme, že lidé nemusí být bohatí jeden na úkor druhého, neboť celková hodnota se vykonanou prací navyšuje. Důležité by mělo být, zda se mám dobře já, nikoli zda kdosi v mém okolí má větší majetek oproti mně. Váš majetek mě fakt neomezuje. Kdo říká že jo, pravděpodobně se plete.

Věděli jste, že stačí udělat opravdu málo pro to, abyste platili 1 % daň z příjmu a žádné zdravotní ani sociální pojištění? Stačí se jen přestěhovat do správné země. Vládu ani společnost jednotlivec nezmění ani příliš neovlivní. Ale nikdo není odsouzen žít do konce života v daňovém pekle. Dokud bude existovat daňová konkurence mezi státy, je svět ještě v pořádku. Klidně ať si 99 % lidí nadále žije v polovičním socialismu, když jsou tak šťastní. My ostatní máme možnost volby.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byl New Deal.
Dnes budu po dlouhé době přednášet zas já osobně; tématem bude svoboda (nejen) projevu – věnovat se budu spíše svobodě obecně; a tentokrát bude přednáška trochu jiná oproti ostatním.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 2. března; na té bych rád promluvil o opatřeních proti koronaviru a jak jimi vláda omezuje naši svobodu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Je to až k nevíře, jak populární je názor, že by se měl zakázat komunismus, jeho symboly a politické strany, které se k němu otevřeně hlásí. Dokonce je tenhle názor prezentován jako něco, co spadá do stejné kategorie společně se zrušením EET a snižováním daní. Přitom je to podobně ironické, jako kdybych byl obrovský odpůrce mučení, a tak trestal všechny zločince, kteří někdy někoho mučili, tím způsobem, že bych je unesl a následně mučil. Zakazování myšlenky komunismu není nic jiného, než omezování svobody slova a veřejné diskuze. Jedná se tedy o něco, co je v komunismu potažmo socialismu velmi typické. Je opravdu dobrý nápad bojovat proti zvráceným myšlenkám jinými zvrácenými myšlenkami?