Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Během svého života jsem mluvil s velkými stovkami libertariánů; když přišla řeč na to, co je k tomuto myšlenkovému směru přivedlo, většinou to bývají nějaké konkrétní zlomové chvíle, které si dotyční typicky velmi jasně uvědomují a pamatují – v mém životě byly ty největší libertariánské „aha-momenty“ dva (jeden se týkal hasičů, druhý práva) a dalších několik poměrně zásadních. Krásný moment mi popisoval Dominik Stroukal, jehož přesvědčil Murray Newton Rothbard a jeho komentář k prodávání a nakupování dětí; v hodně velké zkratce: Ta transakce je dobrá pro prodávající, nakupující, ale nakonec hlavně i pro to dítě! A co přesvědčilo vás, vážení čtenáři? Prosím, svěřte se do komentářů; neptám se na to jen tak, snažím se najít ty nejlepší argumenty. Rád bych našel silného společného jmenovatele co největšího počtu příběhů; chci jej pak aplikovat do své rétoriky.

Zítra bude 28. září. K tomu datu bych měl jeden zajímavý postřeh. Aby bylo jasno: 28. září je oslavou úmrtí státníka. To je dost anarchistický svátek ne?

Šíření libovolné myšlenky jde snáze s výraznou osobou ve svém čele. Tento mluvčí dokáže ideu personalizovat, zhmotnit i pro méně nakloněného recipienta. Potřebujeme tedy také svou copatou autistickou holčičku, vedoucí plamenné proslovy o osobní svobodě? Nebo stejnou úlohu musí zastat nejmenovaný muž s dredy?

Soudím, že nezpochybnitelné výhody tohoto modelu jsou vyváženy obrovskou nevýhodou; vytváří totiž single point of failure. Je neskutečně snadné smést jakoukoliv myšlenku ze stolu s poukazem na libovolnou charakterovou vadu jejího nositele, jeho věk, vizáž, životní styl, zdravotní stav či názory naprosto nesouvisející s poselstvím, které se snaží šířit.

V tomto ohledu se lze inspirovat u kryptokomunity, přesněji tvůrce Bitcoinu Satoshiho Nakamota. Dodnes není (i přes vcelku pravděpodobné dohady) známo, kdo se za tímto pseudonymem skrývá. Satoshi se tím vzdal svého vlivu na celý projekt decentralizované měny, zároveň mu tím však dal největší dar: nekritizovatelnost ad hominem. Každá kritika myšlenky Bitcoinu musí být věcná (tedy i přínosná), nebo nemůže být vůbec. U tak zdánlivě extrémní myšlenky, jakou krajní libertariánství pro nezasvěceného posluchače bezpochyby je, by se podle mě mohlo jednat o rozhodující výhodu. Nehledejme tedy svou Gretu, neodvolávejme se na sebepřesvědčivější autority. Ignorujme symboly a soustřeďme se na myšlenku samotnou.

Svoboda slova není od toho, abychom se bavili o počasí. Ale určitě pod ni nespadá svoboda lhát, urážet a šířit nenávist, že? Omyl. Se všemi těmito výjimkami jsem se přesto v nedávné době setkal u lidí, kteří se jinak prezentovali jako zastánci svobody slova. Ono je to vcelku pochopitelné; lhaní a urážky jsou přeci ošklivé, tak proč by měly být chráněny svobodou slova?

Urážka je elementární komunikační prostředek. Netvrdím, že kdovíjak chytrý či účinný, ale sama o sobě rozhodně nemůže poškodit něčí zdraví nebo majetek, takže není důvod ji ze svobody slova vyjímat. Šíření nenávisti je v zásadě podobný případ. Pokud mám právo nenávidět (a zkuste mi ho vzít), pak mám právo tuto nenávist i šířit (samozřejmě v souladu s právy vlastníka použitého komunikačního média). Navíc je v mnoha případech nenávist nejpřirozenější reakcí.

Lhaní je pravděpodobně nejsilněji odmítáno jako součást svobody slova, což přikládám silnému vštěpování na úrovni rodiny i školy, že lhát se prostě nemá. Kolikrát vám rodiče říkali, že se nemá nenávidět? Pokud se nepletu, tak o dost méněkrát. Přesto však i lež je sama o sobě validní komunikační prostředek, který nelze jen tak kriminalizovat (milenku nemám, pivo jsem měl jedno a dárky nosí Ježíšek) a za určitých okolností může být žádoucí (milosrdná lež).

Čím tedy argumentují zastánci ‘regulované svobody slova’? Téměř vždy nikoliv promluvou samotnou, ale aktem s ní svázaným, např. výhrůžkou či pobídkou k násilí. Všech těchto aktů jsem však schopen docílit i pravdomluvně a bez nenávisti, leckdy dokonce bez použití slov. Namířit na někoho zbraň přeci není o nic méně výhrůžkou než verbální příslib téhož, a také kvůli tomu nemáme potřebu omezovat pomyslnou ‘svobodu motoriky’. Vinit samotný koncept lži či urážky ze způsobení újmy poškozenému je tedy čistě emocionální odsudek, zatímco na odsouzení poškozujícího aktu samotného (pokud k reálnému poškození došlo) se i s omezovači svobody slova v zásadě lze shodnout.

Líný člověk, kterému se nechce pracovat a jen se přisaje na sociální systém, bývá oblíbeným terčem nenávisti zejména pravicových konzervativců; proč tomu tak je? Na první pohled celkem pochopitelná myšlenka: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ (V souvislosti s tímto textem doporučuji zejména pravičákům vygooglit, kdo tuto větu notoricky používal.) Proč by ale měl každý pracovat? Vyhovuje-li někomu chudoba či žebrota výměnou za určitou volnost a obrovské množství volného času, je to přece jen a jen jeho věc; a pokud si na živobytí vyžebrá, není to vůbec nic proti ničemu. V momentě, kdy si přijde zažádat o almužnu stát, nastává problém; jenže kdo je jeho původcem? Žebrák, který jen využívá toho, co mu bylo (státem) řečeno, že je jeho „právo“, nebo ten, kdo rozdává peníze z cizího? Vinit toho prvého dává smysl asi jako vinit místo zloděje z krádeže toho, koho onen zloděj obdaroval.

Liberální demokracii potřebujeme, protože je nutné hledět na práva menšin. To neregulovaný trh nedokáže, neboť hladově pase pouze po zisku a tak by docházelo k neustálé diskriminaci na základě rasy, vyznání či sexuální orientace. Opravdu?

Úplně stačí podívat se, jak se k menšinám chovají ty největší korporace. Kolik z nich co nejokatěji podpořilo např. nejrůznější průvody v rámci Pride month? Co třeba Gillette a jeho feministický antimarketing bojující proti toxické maskulinitě? Spojenectví Nike a hráče amerického fotbalu Colina Kaepernicka? Pravda je taková, že z prosté touhy po zisku budou firmy hájit libovolnou menšinu (což vytváří až nepříjemný efekt 'woke kapitalismu'), a odpůrci rovných práv menšin se, vyzbrojeni pouze svým spotřebitelským chováním, zdaleka nezmohou na takový odpor, jako když jim stačí vhodit lístek do urny.

Nemusí to být vždy zrovna autentické na pohled, pravda je ale taková, že z hlediska rovnosti svých zákazníků je průměrná firma řádově dál než průměrná vláda v sebeliberálnější demokracii, nehledě na to, že i kdyby jedna nebyla, druhá bude o to spíš.

Jedna věc, na které se téměř všichni shodnou, je, že nemají rádi tzv. establišment. Pod tím si většina lidí představí obvykle nějakou skupinu „těch nahoře, co vládnou“, což můžou být vlády, státy obecně, úřady, nadnárodní organizace, ale také nejrůznější vlivní boháči a korporace. Tady se shodnou dokonce i ankapové a ankomové, akorát ankapové chtějí bojovat proti establišmentu volným trhem, zatímco ankomové zrušením peněz a soukromého vlastnictví. Bojovníci proti establišmentu byli vždycky tak trochu „na okraji“. Tedy takovej ten punk, protiproud, rebelství…

V poslední době si všímám, že zastánci Evropské unie se snaží tvářit, že jsou proti establišmentu. Že být proti Brexitu, chtít více evropské integrace a podobně, je forma rebelství, punku… Protože prý jdou proti zájmům korporací, bank a boháčů. Spoustu umělců jako Klus nebo Hřebejk se tváří, že jdou proti proudu jako osamělí bojovníci a hrdinové.
Nikoliv! EU JE Establišment. EU je vládnoucí skupina mnohdy bohatých s korporacemi kolaborujících úředníků. Být zastánce EU je střední proud. Nedělejme z toho punk, prosím. EU je přesný opak.

Často slýchávám, jak Česká republika – nebo rovnou Evropa – vymírá. „Rodí se málo dětí, pojdmě s tím něco dělat!“ Otázka však zní: „Je třeba s tím skutečně něco dělat?“ Tedy když pomineme strach z toho, že méně dětí do budoucna znamená menší rozpočet na důchody a jiné sociální pomoci, které si stát zapříčinil sám. Příčina paniky podle mě tkví v demokracii, ta totiž vyvolá paniku, pokud by „Češi“ začali býti v České republice menšinou.

4. listopadu 2018 vyšel na iDnes článek s titulkem „Udávání po našem. Nacistům Češi donášeli na kolegy i příbuzné“, a protože jsem konzervativní člověk a dám na dodržování tradic, už se těším na topnou sezónu, kdy budu moci nahlásit souseda, že mu kouří komín. Ale ostatně nač čekat, vždyť mohu nahlásit hospodskýho, že si zapálil ve svý hospodě, Vietnamce z večerky, že mi nedal účtenku, souseda, že měl zabíjačku a dal sousedům výslužku… Případně podám oznámení na souseda myslivce, že se chová divně, aby ho příslušníci trochu proklepli, jestli třeba nemá špatně uložené zbraně. Prostě udávat se dá furt. Věřím, že víte o dalších věcech, za které mohu své sousedy nahlásit a poradíte mi v diskuzi. Hezký demokratický večer.

Vím o člověku, který v žádné práci nevydržel déle než pár týdnů. Pak se to stupňovalo a hned druhý den po nastoupení do práce šel na nemocenskou. Říkal jsem si, jak tento člověk bude fungovat ve společnosti z dlouhodobého hlediska. Bylo pár pokusů o sebevraždu, pravidelné chození za psychiatry a človíček už se prý těší na invalidní důchod. Věřím, že existují i případy, kdy lidé obětují nějakou končetinu, aby se o ně stát po celý život staral a nebo prostě stačí být dobrým hercem a umět získávat razítka od lékařů. Stát přece nesmí dělat rozdíly a soudit člověka podle jeho pracovní historie. Soukromá charita si však vybírat může – a měla by. Čím lepší charita tím podrobnější příběh člověka, kterému pomáháte. I mezi charitami je konkurence a dobré jméno má organizace jen jedno. Navíc, kdo z vás má ten hřejivý pocit z pomoci druhému člověku, pokud tu pomoc provádí stát za vaše peníze proti vaší vůli, aniž byste si mohli vybrat komu?

Státní aparát má téměř neomezenou moc na vaším životem. Politici mají téměř neomezenou moc nad státním aparátem. Pokud tito politici s vážnou tváří naslouchají duševně narušenému jedinci, a dokonce mu tleskají, je to na pováženou…
…a pokud vám tito politici již stihli sebrat zbraně… pak jste v řiti.

„…nauč ho, jak rybařit a zničíš skvělou podnikatelskou příležitost.” – Citát, který je přisuzován K. Marxovi, je sice zajímavou a snad i vtipnou variací na všeobecně známý frazén, za to je ale z hlediska ekonomické vědy úplně mimo.

Věcí, která autora očividně minula je koncept takzvané časové preference. Jde o vcelku velmi logickou a na pochopení jednoduchou záležitost: Obecně se dá říct, že lidé preferují spotřebu nyní, před spotřebou později – kdyby to tak nebylo, tedy kdyby lidé preferovali spotřebu později před spotřebou nyní, byli bychom všichni mrtví. Kdybych vám nabídnul 100 Kč dnes nebo 100 Kč za dva týdny, je asi vcelku jasné, co si vyberete. Věci se ale stávají poněkud složitějšími, když jsou hodnoty statků různé – kdybych vám nabídnul 100 Kč dnes nebo 200 Kč za dva týdny, kterou z možností si vyberete? Zde už se odpovědi budou lišit v závislosti na tzv. časové preferenci. Časová preference vyjadřuje jednoduše to, jak velkou pro vás čas hraje roli. Člověk, který by do dvou týdnů jistě pošel hlady si tedy v mém scénáři nejspíš vybere první možnost, protože jeho časová preference je velmi vysoká. Naproti tomu člověk, který má všeho dost, si může dovolit dva týdny počkat a dostat o 100 Kč navíc.

A tady se dostáváme k jádru pudla. I kdyby motivace rybáře z citátu byly zcela výhradně sobecké (tím míním, že mu nezáleží na ostatních lidech, na jejich přátelství a mínění o něm atp.) v závislosti na své časové preferenci se může rozhodnout buď prodávat ryby po dlouhou dobu a tím v celkovém součtu získat víc, nebo si naúčtovat víc peněz jednorázově za výuku rybářství. V reálném světě vídáme tento jev všude kolem nás. Proč výrobci aut auta prodávají a neprovozují místo toho taxi služby nebo půjčovny, když ty jsou očividně výdělečné? Proč chovatelé krav přeprodávájí své mléko výrobcům sýra? A tak dále a tak podobně.

Přijal jsem pozvání do čajovny Cherubín na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 5 v Řevnicích; budu povídat o ankapu, můžete se mě ptát a zejména se mnou nesouhlasit, diskutovat. Beseda bude spíše o základech, ale zajímavé dotazy ji samozřejmě mohou posunout dál – ke složitějším problémům. V případě velkého zájmu o nějaké konkrétní téma počítá majitel podniku s tím, že bychom mohli potenciálně uspořádat i další přednášky.

Těším se na Vás dnes večer v čajovně Cherubín!

Duševní vlastnictví je už podle svého názvu standardní součástí vlastnictví. Pokud chceme být v obhajobě svobody konzistentní a vyhnout se jakékoliv arbitrárnosti, tak si nemůžeme z konceptu vlastnictví vybrat pouze část a jinou část odvrhnout.

Často vyčítaná nekompatibilita duševního vlastnictví s hmotným vlastnictvím je pouze zdánlivá. Pokud vlastním svoje tělo, vyplývá z toho moje výhradní právo rozhodovat o jeho použití a zásazích do něj. Pro ostatní z toho vyplývá nemožnost vrazit do něj nůž nebo do něj praštit baseballovou pálkou, což nic nemění na tom, že tyto předměty legitimně vlastní. Stejné je to s duševním vlastnictvím. Z toho, že vlastním text článku, který jsem napsal, vyplývá moje výhradní právo rozhodovat o jeho užití. Pro ostatní z toho vyplývá např. nemožnost jeho obsah šířit v opsané, okopírované nebo namluvené podobě, což nic nemění na tom, že své psací potřeby, kopírovací stroje i nahrávací zařízení legitimně vlastní.

Odpůrci soukromého vlastnictví obhajují prakticky neomezené parazitování na druhých. Odpůrci duševního vlastnictví obhajují částečné parazitování na druhých.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Nejsem autorem článku (mnozí stále předpokládají, že vše, co vyjde ve Stokách, píši já, což už dávno není pravda ani z poloviny) a s jeho vyznením nesouhlasím; měl jsem na toto téma celou přednášku, jelikož se jedná o poměrně komplexní problematiku.

Demonstrovat, či nedemonstrovat? Věčné téma libertariánů, kteří jsou téměř vždy v opozici proti vládní garnituře (a tedy přirozenými adepty na demonstranty), zároveň však nechtějí podpořit protestující, ke kterým ideologicky mívají bezmála stejně daleko.

Přináší neúčast na veřejném protestu z hlediska propagace svobody jakýkoliv pozitivní efekt? Proti vládě zcela jistě nikoliv, je to stejné jako vůbec nebýt libertarián. Proti demonstrujícím ovšem také ne, neboť se pak mohou nerušeně utvrzovat ve své monolitičnosti a společně vymýšlet nové kroky proti svobodě (ruku na srdce, kdy naposledy řečníci na demonstracích hlásali něco jiného?).

Jediné relevantní hledisko tedy je, zda jsem za stejný čas schopen (a ochoten) udělat pro svobodu více než šířením myšlenek svobody na masové sešlosti. Pokud ano, dobře pro nás všechny. Já ovšem na příští demonstraci zavítám. S chřestýšem na praporu.

Dnes je tomu na den přesně čtyři roky od otevření Stok. Návštěvnost sice neroste tak rychle jako v minulosti, ale stále roste; denně si nás prohlédnou lidé z více než tisíce unikátních IP adres. Přibyli i noví autoři (nyní jich máme přes sedmdesát – a všem patří mé díky); a především stále větší procento obsahu není tvořeno jen mnou, čímž jsme v podstatě začínali – za to jsem opravdu rád, jelikož mým cílem bylo vytvořit web, kde budou libertariáni psát a diskutovat své názory, nejen debatovat o mých textech. Děkuji!
Krom Stok máme samozřejmě celý Svobodný přístav, jeho Kanál i Fórum, navíc od minulého shrnutí roku ve Stokách přibylo ještě Studio Svobodného přístavu, tedy náš debatní projekt, do kterého chceme začít zvát hosty a živě streamovat, což bohužel není tak jednoduché, jak se původně zdálo (ale už se to blíží xD).

Takových úspěchů bychom nikdy nedosáhli bez Vaší popory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu; dáváme našim ideám tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu raketově roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to společně změnit!

Ospravedlnit nemorální jednání morálním cílem je samo o sobě hrozné. Je to nejen nesmyslné, ale i neetické. A taky blbé. Až to lidem dojde, tak jim konečně snad dojde i to, že daně jsou nemorální ze své podstaty. A nemohou být jiné, bez ohledu na to, za co jsou utraceny. Nemorálnost totiž není v tom, na co jsou použity, ale v tom, jak jsou vybrány. A pak konečně nadejde čas na otázku, kdo by stavěl silnice.

Že neznalost zákona neomlouvá je další oblíbené klišé, které však spoluutváří základy moderního práva. O české právní džungli již bylo napsáno mnoho (právní řád prý v současnosti obsahuje přibližně 2 miliony právních norem), takže jeden argument proti je zřejmý: Všechny zákony nezná nikdo (ani sami zákonodárci) a zločincem je tedy potenciálně každý. Ani argument, že potřebuju znát pouze ty zákony, které se týkají mnou provozované činnosti, neobstojí: Mohl bych se pak snadno stát spoluviníkem či napomahatelem zločinu.

Je však nutné zabývat se i tím, co není vidět: Taxativní přístup k legislativě vyžaduje dodržování principu praeter legem, neboli ‚co není zakázáno, to je povoleno‘. Ačkoliv tento princip často pracuje v náš prospěch, může za určitých okolností umožňovat přímou agresi vůči zdraví či majetku, na kterou však zrovna nebylo v legislativním procesu myšleno.

Flexibilní justice založená na jednoduchém principu (přestože ne jen a zcela na principu neagrese) místo všepokrývajícího právního řádu má potenciál tyto problémy řešit: neznalost zákona bude díky stručné formulaci téměř nemožná, zároveň však půjde postihnout i takové chování za účelem poškození cizího zdraví či majetku, které zatím nikoho nenapadlo.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla libertariánská ústava!
Dnes se budeme bavit o alternativních vzdělávacích modelech i alternativě k pedagogice jako takové; ačkoliv takové alternativy nejsou příliš známé ani populární, mají skvělé výsledky.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 2. října; přednášet bude Tereza a tématem budou biotechnologie a etické otázky s nimi související.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Nedávno se mi v práci staly hned dvě věci, které ukazují, jak stát znepříjemňuje život těm, kteří podle něj potřebují "ochranu". Spotřebitelé a zaměstnanci.

Končí sickday
Ráno na celofiremní poradě nám bylo řečeno, že se ruší sickdaye. Důvod? Protože zaměstnavatel musí proplácet i první 3 dny volna. Takže místo toho, aby tu byla možnost, nemocenské, která je 100% hrazena, tak dostaneme socialistické opatření, ze kterého člověk nedostane celou mzdu a ještě potřebuje potvrzení od lékaře, aby mohl marodit (byrokracie navíc). Dobrovolnost a důvěra je nahrazena buzerací a kvůli státu i vzájemnou nedůvěrou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

B2C? Raději ne
Na odpolední marketingové poradě jsme probírali otevření eshopu pro spotřebitele (B2C - zatím děláme jen B2B). B2B sektor je relativně málo regulován a většina vztahů se řeší smlouvami. Jelikož mě baví více dělat marketing pro spotřebitele než pro firmy, tak jsem nadhodil, že bychom mohli otevřít od roku 2020 eshop s kávou. Na to mi bylo odpovězeno, že prodávat věci skupině, která je tak silně legislativně chráněna je riziko. Tím neříkám, že to nakonec dělat nebudeme. Jen pokud se pro to rozhodneme, tak se to riziko bude muset promítnout v ceně.

A tak stát prý chrání ty slabší… Socialismus "funguje" přesně tak, jak libertariáni tvrdí.

Začíná školní rok; stát nutí rodiče pod hrozbou násilí posílat děti do škol, kde budou indoktrinovány propagandou, jež z nich vytvoří poslušné občany. Kdo by se něčemu takovému vzepřel a trval si na tom, tomu budou děti násilím uneseny (!) sociálkou (za případné podpory dalších silových složek státu, bude-li třeba); eufemismem pro toto jednání – pro většinu z nás zcela nepřijatelné, kdyby tak nečinil stát (což jasně ukazuje sílu té propagandy) – je povinná školní docházka. Zbavme se jí! A existuje ještě další věc, jíž jsou naše děti indoktrinovány podobně jako státem; jedná se o demokracii – modlu, kterou když odmítnete uctívat, stanete se terčem posměchu věřících toho nejrozšířenějšího náboženství, tedy etatismu.
Koho by zajímala alternativní cesta ke vzdělávání, nechť přijde ve středu na mou přednášku do klubu (de)Centrála. Doufám, že se tam potkáme; a studentům přeji hodně štěstí do dalšího školního roku – nenechte se příliš tvarovat.