Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Závislosti jsou svinstvo; znám i lidi, kterým takový stav vyhovuje, nebo to alespoň tvrdí (a nikdo krom nich samotných nemůže vědět, jak to doopravdy je). Ať už se jedná o závislost na droze, gamblingu, pornu či nějakém člověku, podle mě není o co stát (a ani závislost na vzduchu, vodě a jídle není žádný med, ono je to vlastně stejně blbé jako libovolná jiná závislost, jen s tím nemůžeme nic dělat); a protože závislosti jsou problém, lidé obvykle volají po státní represi, což je špatně. Jednak se již po desetiletí neustále a opakovaně jasně ukazuje, že represe prostě není řešením; především ale neexistuje morální ospravedlnění pro násilí (výběr daní) páchané na celé společnosti, aby bylo pácháno další násilí (válka se závislostmi) na určitých skupinách (zejména poskytovatelích „rozkoší“). Bez ohledu na „společenský přínos“ (který je beztak pochybný) něco takového není omluvitelné; čím by také mohlo být?

Dřív mě Babiš, podobně jako četné voliče opozice, vážně sral. Dneska mi je spíš k smíchu, protože je podle mě úžasnou parodií na prostředí, ve kterém se pohybuje. Co proslov, to perla, která vystihuje jiný aspekt manipulativního chování. Má obrovskej střet zájmů, v každém druhém proslovu hází špínu konspirací na nejrůznější údajné škůdce a ve skoro každém z nich jde úplně mimo téma. Nevím jak vám, ale mně Babiš přijde tím, jak se prezentuje, jako odporný člověk, se kterým bych nikdy v životě nechtěl mít co dočinění. Je to ten typ člověka, kterej vás neustále obviňuje, že jste se proti němu spikli, a ten typ člověka, kterej vás zahlcuje naprosto irelevantními informacemi takovým způsobem, že zapomenete na jádro věci. Tohle je podle mě skutečný vrchol populismu – politik se svým charakterem přizpůsobí některým negativním rysům členů své voličské základny, která se s ním pak identifikuje, protože tam je konečně „normální“ člověk jako oni. Zajímalo by mě, kolik podobnejch magorů tam ještě bude muset sedět, aby došlo k přehodnocení přístupu k tomu, jak moc a komu chceme svěřovat moc nad našimi životy.

Když mluvíme o chudých a bohatých lidech ve společnosti, často k nim přistupujeme jako k neměnným skupinám; kdo tedy varuje před „rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými“ (bez ohledu na to, že se často chybně zaměřuje jen na relativní bohatství a ignoruje to absolutní), typicky o tom mluví takovým způsobem, jako kdyby šlo o dvě více méně pevně dané skupiny lidí, což tak většinou chápou i posluchači (soudě z reakcí). Faktem ale je, že nejspíše v celé historii lidstva nebylo nikdy tak snadné, aby se chudák stal boháčem (či boháč chudákem); nemáme tu striktně třídní či kastovní společnost, nemáme nepřekonatelné rodové vazby, jež by člověku předurčovali, zda bude celý život pánem, nebo kmánem. Liší se sice (zemi od země a statistiku od statistiky) informace o tom, kolik chudých se stane bohatými (nebo alespoň střední třídou), ale i podle pesimistických „levicových“ odhadů se jedná o desítky procent.

Mohu mít různé motivy, proč odmítnu absolvovat zdlouhavou cestu v nepohodlném autě, které má navíc vysokou spotřebu a za jeho půjčení budu muset někomu splácet. Pravděpodobné motivy budou, že mi použití auta za to všechno nebude stát. Neodmítnu jej z důvodu, že nebude fungovat. Vím, že by mě auto dovezlo – ale za jakou cenu. K tomuto příkladu nemá daleko dnešní situace ohledně koronaviru. Lidé označovaní jako popírači nebo zlehčovači epidemie bývají často naházení všichni do jednoho pytle jako ti, kteří tvrdí, že epidemie neexistuje, nebo jako ti, kteří tvrdí, že roušky nefungují. Takoví lidé se samozřejmě najdou. Pak jsou ale takoví, kteří si existenci nemoci a její význam uvědomují, stejně jako si uvědomují, že za určitých podmínek a do nějaké míry roušky jsou účinné. Od svých kritiků se jen liší svými prioritami, co při řešení epidemie obětovat. Vyslouží si i tak nálepku bláznů, kteří popírají něco naprosto zřejmého a prokázaného – přestože taková slova od údajného popírače nikdy nezazněla. Tohle zkreslení se objevuje při hodnocení mediálních výstupů známých osob, ale z mých zkušeností také při běžné komunikaci. Těžko říct, co je na vině. Možná zkratkovitost, kterou si náš mozek při myšlení rád zvolí za strategii; možná to, že máme zažité jisté kolektivní hodnoty naší společnosti, do kterých něčí priority nezapadají. Nakonec ale nejde o to, sdílet a chápat něčí priority emočně. To ani není třeba. Zkusit jim však porozumět racionálně, to by stálo za to.

Tím, co nám umožňuje uvědomit si hodnotu našeho života, je právě jeho konečnost. Jsou to momenty tohoto prozření, které nám jsou oporou v jeho uspořádání takovým způsobem, vedoucím k uskutečnění toho, kým chceme být, a naplnění našich jedinečných cílů. Nástrojem těchto činů je náš omezený čas. Čas jako takový by nám ovšem byl k ničemu, pokud bychom neměli svobodu, díky které můžeme čas využívat produktivním způsobem, za užití našich omezených schopností.

Společnost, která nás svazuje, z nás bohužel život vysává. Některé manipulace okolí vedou k tomu, že se v mysli cítíme nesvobodně, ač nám technicky nic nebrání naplnit naše cíle. Některé její instituce nám přímo berou čas, například povinný teror. Formou odcizení času je i zdanění - abych získal zdroje potřebné pro naplnění určitého cíle, musím pracovat déle. Byrokracie je forma zbytečného zahození času za účelem získání možnosti nějakou činnost vůbec vykonat. Zákazy činnosti nám zase berou svobodu našeho času využít.

Hodnotu svému vlastnímu životu přikládám sám, podle toho, do jaké míry jej žiji v souladu se svými představami. Žít ve světě, ve kterém nemám možnost volby, by pro mne nemělo hodnotu. Přeji si proto být součást společnosti, která individuální cíle lidské existence respektuje a nebrání v jejich naplňování. Myslím, že co lidem často vadí na kapitalismu, je problém obecné tendence člověka přikládat lidem hodnotu z perspektivy své představy o tržní výkonnosti. To je však dle mého názoru spíše absence sociálního cítění některých bohatých jednotlivců než problém soukromého vlastnictví jako takového, které bývá pro naplnění našeho života důležitou svobodou.

Jako dospělý se na Vánoce těším jako malý kluk; daleko víc, než když jsem byl ještě malým klukem. Miluji všestrannost těchto svátků: Jsou křesťansky duchovní; kapitalisticky materiální; a pro mě osobně anarchisticky nenásilné, protože si je se svými blízkými zařizujeme po svém a tak, že děláme jen to, co vážně dělat chceme. Krom toho nám (libertariánům) Vánoce ukazují PR masterpiece, který se nám (křesťanům) povedl před tisíci lety: Původní pohanský zavedený svátek Saturnálie byl přetransformován ve Vánoce. Co myslíte, povede se někdy i nám (anarchistům) udělat ze Dne české státnosti třeba Den decentralizace? xD

Víc než Vánoce miluji… třeba hudbu! Takže koledy nemohou chybět: Freddie will never die…! Carol of the Bells jsem Vám linkoval i v minulých letech, ale tehdy jsem ještě nevěděl, že ji zahrála i má oblíbenkyně Lindsey Stirling. Letos si určitě neodpustím ani Deck the Halls (rocková verze s pěkným obrázkem snad neurazí). No a konečně Pentatonix zpívající koledu v kostele vnímám jako oslavu cesty, kterou naše společnost ušla od doby, kdy církev vraždila homosexuály; někdo v tom může vidět zkázu tradičních hodnot, já osobně v tom spatřuji boží lásku ke každému (!) z nás.

Jsem (nejen) Bohu nesmírně vděčný za to, že tu mohu být; že žiji tento život, jenž má větší představivost, než si nosím ve svých snech. Děkuji za tu vzácnou příležitost být na světě, za schopnost učit se a poznávat, pracovat se sebou a být užitečný. A ačkoliv je má doba na tomto světě omezená a vše je pomíjivé, zatím si neumím představit větší dar než tenhle šťastný život mezi těmi nejlepšími lidmi. Domnívám se, že mé štěstí pramení především z toho, že jsem pánem vlastního života; a ten stav začíná uvědoměním, že svůj život tvořím svými myšlenkami a činy. Věřím ve svobodu; věřím v Boha a sílu modlitby; věřím v sebe a sílu meditace; věřím logice i vědecké metodě; věřím lidem, které miluji. Kam mě tato víra dovede? Těžko říct; ale nemohu se dočkat, až to zjistím.

Jsem přesvědčen, že (nejen) k růstu potřebujeme svobodu; a tu také přeji (nejen) k Vánocům každému z nás. Nadělit ji však nikomu nemohu; svoboda se totiž nedává – svoboda se bere. Vezměte si tedy svou svobodu a nechte ostatním tu jejich. Někdy to chce odvahu; příkladem nám mohou jít třeba vojáci, kteří to zvládli v daleko horších podmínkách (a shodou okolností též o Vánocích) – vzepřeli se rozkazům a byli alespoň na chvíli svobodní. Následujme je – mírumilovně, s láskou, nenásilně, ale neoblomně.
A konečně i letos bez překlepů: MURRAY CHRISTMAS!!

Etatisté často na námitky anarchistů, že stát vůči svým občanům iniciuje agresi, když vybírá daně pod hrozbou násilí, oponují, že když se to někomu nelíbí, může se přece odstěhovat (a Somálsko je nejčastěji doporučovanou destinací); tento argument považuji za absolutně nelogický až zoufalý, bohužel však mnohým dává smysl, takže není od věci se jím zabývat. Kde je tedy chyba v logice? Vlastně všude; kritizuji-li, že někdo na někoho jiného útočí, nebo mu vyhrožuje násilím, je samozřejmě pravda, že oběť může utéct, bránit se, uhnout, útočníka oklamat a podobně, leč nic z toho nemění nic na mé kritice chování útočníka, neboť to absolutně nesouvisí s tím, jakou strategii obrany zvolí či nezvolí oběť. Je to asi jako použít při obhajobě násilníka argument, že oběť si měla dávat pozor, krom toho tam vlastně ani nemusela být a vůbec by se mohla přestěhovat do Somálska; neudělala-li to, nemá si nač stěžovat.

Bezúročné půjčky jsou něco, co lidé někdy očekávají od státu například pro studenty a podobně; mnozí předpokládají, že to vlastně nic nestojí, protože půjčené peníze se stejně vrátí. Chyba lávky; úrok je přirozený poplatek za službu (půjčku), jež není bezriziková a ani beznákladová (je spojena s nákladem obětované příležitosti). Chtít tedy půjčku bez úroku je něco jako chtít jakoukoliv jinou službu za nic; mezi přáteli jde o běžnou věc, což je pochopitelné, neboť přátelé si pomáhají (nejen půjčováním peněz). V jiném kontextu je však třeba mít na paměti, že bezúročná půjčka není pro věřitele „zdarma“; i kdyby měly ty peníze jen tak ležet a neměl s nimi nic v plánu, nemůže nikdy vědět, kdy s nimi bude potřebovat neočekávaně disponovat, podobně jako nelze vyloučit riziko, že je dlužník nevrátí (i kdyby chtěl) – a toto riziko samozřejmě není „zdarma“ (neboť je vždy lepší ho nepodstupovat než podstupovat).

Společenská smlouva je umělý konstrukt, podle kterého všichni implicitně souhlasí s tím, že stát si bere naše zdroje pod hrozbou násilí a poskytuje nám za ně služby; háček je v tom, že někteří z nás explicitně nesouhlasí – a mají smůlu, protože stát je silnější. Představme si analogickou situaci s mafií, která začne na nějakém území vybírat výpalné a prohlásí to za společenskou smlouvu; všichni implicitně souhlasí – a kdo ne, má se odstěhovat pryč, protože zůstat znamená souhlasit. Čím se to liší? Že mafie neposkytuje lidem tolik služeb jako stát? Jednak jim nebere tolik peněz, ale především – kdyby služby poskytovala, je to pak celé v pořádku? Není! A podobně jako nemohu někomu dojít zamést sníh (aniž si to vyžádal) a požadovat za to peníze, neměl by to dělat ani stát; ten to dělá z pozice silnějšího a společenská smlouva jsou jen vznešené kecy pro obhajobu toho, že kdo má větší klacek, jím mlátí ostatní.

Anarchokapitalisté jsou svými oponenty často osočováni z extrémismu; co takové nařčení znamená? Je nám vyčítáno, že útočné násilí odmítáme zcela a nejen částečně; není to nepodobné tomu, kdyby předmětem kritiky bylo, že jsme extrémističtí odpůrci vraždění a znásilňování. Neměli bychom být tak militantní a nesmířliví, ale naopak svolní ke kompromisu; a jak? Tak třeba… znásilňovat a vraždit je sice špatné, ale když to dělá Pepa, tak to není nic proti ničemu; a můžeme vést rozumný dialog o tom, zda by občas nemohl i Franta. Hlavně žádný extrémismus, přistupujme ke kompromisům, neunáhlujme se a nebuďme kontroverzní; jo a určitě to neříkejme naplno, abychom neodradili konzervativněji smýšlející jedince, nesmíme přece děsit lidi, kteří by každého, kdo radikálně odsoudí znásilnění a vraždu, označili za extrémistu. A přibližně tak absurdně mnohým z nás zní výzvy k tomu, abychom nebyli „extrémisté“.

Reklamy mají schopnost přimět řadu lidí si o produktu, který je průměrně, ba dokonce málo kvalitní, myslet, že dosahuje výrazně lepší kvality. Někteří jsou pak schopni jednat v rozporu se zkušeností, kterou s daným produktem mají. Současné školství, zčásti i současná veřejnoprávní média, důležitost státu a různých jeho odvětví zdůrazňují, což lze také vnímat jako určitý druh reklamy. Řadu prvků vlivu reklamy přitom na postojích lidí nalézt lze – mnoho z nich například i přes mizerné zkušenosti se státním zdravotnictvím říká, že od něj potřebujeme garanci kvality lékařské péče. Mnoho z nich také tvrdí, že stát potřebujeme, aby nám v něm vládli kompetentní lidé, zatímco nadává na neschopnost současných i minulých politiků. Ať už si čtenář o zásazích státu myslí cokoli, rozpor mezi tím, co se o státu říká a co se pak v praxi děje, považuji za značný a jeví se mi jako výsledek dlouhotrvajícího marketingu, který bychom měli brát v potaz, když principy státu analyzujeme.

Kdyby bylo financování umění ponecháno volnému trhu, pravděpodobně by došlo k velkým změnám; nikdo nedokáže předpovědět, jaké změny by to vlastně byly, nové formy umění by vznikaly, staré zanikaly, některé stánky kultury by se neuživily, jiné ano. Jsem přesvědčen, že by nedošlo k zániku všech divadel, na druhou stranu ani nepředpokládám, že by se všechna uživila; to je častým argumentem odpůrců volného trhu v této oblasti – pojďme se tedy na takové zanikající divadlo podívat blíže. Fakt, že si divadlo na svůj provoz není schopno vydělat (a tím nemyslím jen ze vstupného, ale také z dobrovolných darů a podobně), znamená, že zdrojů, které spotřebuje, si lidé cení více než toho, co jim to divadlo přináší (a v tom jsou zahrnuty i všechny emocionální a kulturní hodnoty, nejen ty ekonomické); to znamená, že v takové podobě nemá existovat – lidem za to prostě nestojí, takže by se mělo reformovat, nebo zaniknout.

Zastánci minimální mzdy nejčastěji argumentují pomocí chudým či slabým a „sociální spravedlností“; na první pohled to také vypadá celkem logicky – po případném zvýšení minimální mzdy budou mít ti nejchudší pracovníci více peněz. To může být do jisté míry pro některé skutečně pravda, což je skvěle vidět; pak je tu ale ještě další věc, která není až tak dobře vidět: Nastavením minimální mzdy na určitou mez se zaměstnavatelům nevyplatí zaměstnávat pracovníky, již jim přinesou svou prací menší hodnotu než tu státem nastavenou hranici; a to se dotkne právě těch nejméně kvalifikovaných, tedy potenciálně nejchudších. Ostatně nezaměstnanost je jev způsobený v zásadě pouze dvěma faktory: Buď někdo nechce pracovat za takové peníze, na jaké si jeho práci cení ostatní účastníci trhu práce, nebo by se dotyční sice dohodli na nějaké smluvní ceně, ale stát jejich staví dohodu mimo zákon, čímž obě (!) strany poškozuje.

Demokracii vnímám jako způsob uvažování říkající, že bych měl mít možnost podílet se na záležitostech, které se mě týkají, rovně s ostatními. V demokratické výchově, která je mimochodem psychology považována za nejlepší, dostává dítě slovo při rozhodování rodičů a má možnost vést s nimi diskuzi. Demokratické školy, velmi vyzdvihované zastánci svobody, jsou postavené na tom, že hlas každého jejich člena má stejnou váhu a musí být brán v potaz při formulaci jejích pravidel. Demokracii připomíná i fungování akciových společností. V tomhle smyslu mi vlastně jako libertariánovi a humanistovi přijdou demokratické hodnoty jako skvělý způsob uvažování, umožňující navazovat rovnocenné a respektující vztahy.

Přijde mi však, že často dochází k zaměňování demokratických hodnot a demokratického státního uspořádání. To považuji i za výsledek snahy národoveckých ideologů udělat z těchto dvou věcí totéž. Jako velký problém demokratického státního uspořádání totiž vnímám to, že lidé rozhodují i o záležitostech, které se jich netýkají. Nerozhodují pouze o společném prostoru s dalšími lidmi, ale i o místech, na která se nikdy nepodívají a která zrovna náhodou jsou součástí jednoho státního území. Dále rozhodují i o svobodách dalších lidí ve státu, ačkoliv s většinou těchto lidí nemají vůbec nic společného. Kvůli principu státu se navíc dostávají do podivného paradoxu - chtějí-li změnit fungování nějaké instituce, nemohou mnohdy toto fungování změnit jen pro své blízké okolí, ale musí prosadit takový zákon, který ji změní pro všechny občany. K tomu dodám snad jen to, že na tak autoritativní instituci, jakou je stát, lze stěží našroubovat tak tolerantní ideu, jakou je demokracie.

Obecně rozšířené přesvědčení, že civilisté by ve válkách neměli být vražděni, považuji za správné; neberu to však dogmaticky ve smyslu „je to tak, protože prostě proto“, nýbrž z důvodu, že kdo nikomu nic nedělá, by neměl trpět jen proto, že se narodil na „špatné“ straně hranic. Občas mají lidé tendenci vraždění civilistů odpouštět v závislosti na tom, jakých zvěrstev se dopustili jejich spoluobčané, což už je něco, s čím ostře nesouhlasím; každý má mít odpovědnost sám za sebe, ne za činy jiných jen proto, že patří ke stejnému národu. Odmítám tedy například omlouvat Bombarďáka Harrise za masakry německých civilistů tím, že Němci začali válku (to byli totiž jiní Němci než ti, které Harris upaloval); neomlouvám Hirošimu a Nagasaki útokem na Pearl Harbor (tam útočili jiní Japonci než ti, kteří pak umírali na ozáření). Tak bychom mohli pokračovat; člověk nese zodpovědnost za své činy, ne za nějaký stát či národ.

Stanley Milgram byl významný americký sociální psycholog. Jako zajímavý mi přijde jeho známý experiment zaměřený na poslušnost vůči autoritě. Kladl si otázku, zda by lidé v jeho soudobé společnosti byli podobně poslušní jako obyvatelé Třetí říše. Experiment se zakládal na mystifikaci – respondenti z různých společenských vrstev se domnívali, že budou testovat vliv elektrošoků v rozmezí 15-450 V na učení. Ve skutečnosti však žádné nepouštěli a „žák“, kterého měli učit, byl domluvený herec. Respondent následoval pokyny experimentátora a byl vyzýván pokračovat i tehdy, když sám „žák“ připoutaný ke křeslu odmítl pokračovat, ba i tehdy, když „žák“ již nereagoval a bylo zjevné, že mu šoky na nebezpečné stupnici ublížily. Cílem bylo zjistit, kolik lidí bude v experimentu pokračovat až do samotného konce i za těchto nelidských okolností. Milgram udělal na tento experiment více variací, aby zjistil, které faktory při poslušnosti hrají roli. V „nejúspěšnějších“ variantách bylo schopných zmáčknout tlačítko s nejvyšším napětím přes 60 % lidí. Pro poslušnost byly důležitými faktory jednoznačná autorita experimentátora, jeho fyzická přítomnost, obecně přijímané ideologické pozadí a ujištění, že respondent nenese zodpovědnost. Neposlušnost podmiňovalo, jak blízko respondent „žákovi“ byl a nacházel-li se v místnosti někdo nesouhlasící s pokračováním experimentu.

Někteří lidé, kteří projevili poslušnost, při rozhovorech po experimentu uváděli, že v jejich hlavě probíhal velmi intenzivní konflikt – báli se vzdorovat autoritě, byť pociťovali úzkost z toho, co dělají. Někteří dokonce byli klidní – věřili, že poslouchat je správné a že za vše, co udělali, má odpovědnost experimentátor. Toto naučené částečné nebo úplné přenesení odpovědnosti na nadřízeného Milgram označil agentický stav a ukázal, že právě kvůli agentickému stavu jsou i naprosto běžní lidé za určitých hierarchických a sociálních podmínek schopní jednat velmi nehumánně. Tento experiment byl mnohokrát „úspěšně“ replikován a považuji ho za velké varování všem, kdo se snaží vychovávat děti k poslušnosti.

Ve firmě, kde pracuje přítelkyně bratra mojí kamarádky, přijali do práce sekretářku. Asi po týdnu se ukázalo, že je negramotná. Nechápal jsem, jak se to může v dnešní době vůbec stát – a stále nechápu. Udělat pár gramatických chyb je lidské, ale skutečně neumět psát a číst? Nicméně se to stalo. Netuším, co měla daná osoba za vzdělání, ale není tohle zrovna věc, kterou stát vlastně garantuje, že bude umět každý? Copak státní kadetka nezaručuje určité schopnosti? Proč si tedy tolik vážíme nějaké státní certifikace? Státní kus papíru může zakrýt vlastně cokoliv. Dyslexii, dysgrafii a další. Podle státního papíru má potom stejné vzdělání člověk, co vše ovládá, i člověk, kterému byly nároky o něco poníženy. A nikde navenek o tom nezůstane ani poznámka. Příklad nahoře se může zdát extrémní, ale skutečně se stal. Co když na místo obchodního zástupce přijmete někoho, kdo napíše ve větě tři hrubé chyby? Má stejné vzdělání jako lidé, kteří je neudělají – stejný státní kus papíru.

Komerční certifikace obvykle zadává pro všechny stejně jasná pravidla. Pokud to samé nedělá stát, jak potom máme přistupovat stejně k osobám se stejným (státním) vzděláním? Pokud má jakákoli státní zkouška srovnávat studenty, pak musí být pravidla pro všechny stejná (bez výjimek) a postavená tak, aby 100 % nedosáhl ideálně nikdo. Pak se dají schopnosti daného člověka srovnávat s ostatními. Proč tedy stále někdo argumentuje, že komerční certifikáty jsou zaplacené a nemají váhu? Komerční certifikáty stojí mnohdy desítky tisíc CZK a stát je neproplácí. Zato některé státní certifikáty může zdarma obdržet intelektuál i hlupák.

Přijde mi, že to, jak je v současnosti nastavené právo na spravedlivý proces, je problematické v jednom ohledu – nikde není uvedeno, za jak dlouho ten proces bude, tedy mi tohle právo nepřijde ani moc vypovídající o tom, v jak moc spravedlivé zemi ve výsledku žijeme. Pokud na mně bylo spácháno bezpráví, to bezpráví je bezprávím do té doby, dokud jej někdo nerozsoudí a já nebudu odškodněn. Pokud trvá několik let, než jsme (byť třeba spravedlivě) rozsouzeni, znamená to, že rovných několik let bylo pachateli umožněno žít s tím, že vykonal nespravedlnost – a to je časová preference většiny lidí daleko nižší. Osobně by mě proto spíše než to, jaké právo mám na papíře, zajímalo, jak rychle bude realizováno – a tato realizace je bohužel velmi pomalá a nejasná i z důvodu, že monopolní soudy podléhají byrokracii a naopak jen málo jakémukoli tržnímu mechanismu, který by je pobízel k efektivnímu řešení jednotlivých případů.

Občane! My tě chráníme, u nás se ti nestane, že by sis koupil uzenku s propadlým datem spotřeby, že by tě někdo nutil pracovat za 10 tisíc hrubého. Občane! My tě chráníme, ty nemůžeš učinit nic, co by ti uškodilo. Pokud bys snad tak učiniti chtěl, pak je to proti našim nejpřísnějším zásadám. Občane! My jsme stát, tvůj otec a matka v jednom, tvoje ochraná ruka, tvůj jediný bůh. Pokud se ti přitížilo, k nám se modli neb jen naše zdravotnictví ti poskytne úlevu. Péči, která je lepší než by sis sám kdy mohl dovolit. To my dotujeme tvůj život a dopřáváme ti to nejlepší. My jsme tvůj patron, my tě nikdy neopustíme. Pamatuj: „Peníze, které se k tobě ani nedostanou, jsou peníze, které jsi nikdy neměl.“ Za chabý poplatek, který si ani neuvědomíš, spravíme každou tvou bolístku. Pokud tedy nebude až moc velká, zase nejsme čaroděj, jsme jen obyčejný stát. Občane! Pokud postrádáš končetinu – jsi invalida. Pokud postrádáš mozek – jsi náš milovaný syn.

Lidová moudrost praví: „Dej člověku rybu, a zasytíš ho na pouhý jeden den. Dej mu prut a nauč ho rybařit, a zasytíš ho na celý život.“ Naproti tomu nepodmíněný základní příjem nás nabádá k opaku: „Nemusíš se starat, prut nech klidně shnít a dovednost zakrnět, tady máš rybu. Na další jeden den.“

Dnešní přednáška Dana Steigerwalda byla (opět) zrušena! Původně měla proběhnout na apríla; a teď se zdá, že bude sice zas v dubnu, ale až 2021.
Příští aktuálně naplánovaná přednáška vychází na 3. února; Dominik Stroukal bude mluvit o drogách, sexu a bitcoinech (pure ankap xD).

Politici rádi rozdmýchávají „třídní konflikty“: chudí versus bohatí, zákazníci versus podnikatelé, zaměstnanci versus zaměstnavatelé, našinci versus cizinci a další nejrůznější skupiny „my“ versus „oni“; pro politiky jsou takové konflikty dobré, neboť je živí – mohou se k nim vyjadřovat, mohou je „řešit“, mohou se přidávat na různé strany, mohou z nich získávat hlasy. Lidé pak zapomínají, jak moc a často se tyto skupiny prolínají a jak silně spolu souvisejí (například čím horší pozice zaměstnavatelů, tím méně jich bude; stanou se z nich zaměstnanci na trhu práce, což zhorší jejich pozici kvůli vyšší nabídce – zákon nabídky a poptávky platí i zde); především však zapomínají, že skutečným společným nepřítelem všech slušných lidí nejsou jiní slušní lidé, nýbrž stát, jenž nás skrze nespravedlivé zákony staví proti sobě, z čehož pak těží, neboť zmatení lidé volají po „řešení“ v podobě dalších špatných zákonů.