Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Začínají prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; návštěvnost webů s články (i takovými stokovými nečlánky) a komentáři klesá, ale také můj časový harmonogram bude prázdninami ovlivněn. Z toho důvodu přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; publikovány budou spíše nahodile.
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

A hlavně užívejte léta!

Dotace jsou nástroj, který se tváří tak, že pomáhá chudým a slabým, přitom je to ryzí příklad selhání systému. Myšlenka dotací je špatná už z principu bez ohledu na praktickou implementaci. Dotuje se zpravidla něco, co by jinak nefungovalo, jinak neexistuje důvod to dotovat už přímo z logiky věci. Dotace živí neefektivitu, která by viníka za normálních okolností požrala a vyčistila systém od něčeho, co zřejmě nefunguje nebo funguje špatně. Pokud ale začneme dotovat, tak následky sanují všichni plátci daní místo viníka. Systém tak částečně přichází o očistný mechanismus.

V obecné rovině je patrné, že jde o ekonomické plýtvání, které platí úplně všichni, takže i chudí z toho mála, které mají. V praxi je situace ještě zajímavější, protože vzhledem ke složitosti dotačního systému a nutnosti splňovat většinou přísná kritéria, je složité se k dotaci dostat. To znamená, že vzniká další režie, která zvyšuje ekonomickou neefektivitu a také zvyšuje požadavky na zdroje žadatele. Takže chudý člověk má problém dostat dotaci, protože neví jak, a nemá čas to řešit, popřípadě nemá peníze na právníka, který by to zařídil. Celý tento systém pokřivuje trh a následek jsou horší služby a zboží za vyšší ceny, což je další faktor, který nejvíce dopadne na ty, kteří nemají ekonomickou sílu na to, aby si připlatili za kvalitnější a lepší plnění.

V diskusích s odpůrci anarchokapitalismu často zaznívají různé stesky, jak anarchokapitalismus neřeší to nebo ono, jak by se něco zhoršilo, nebo jak by dokonce živořily či umíraly miliony lidí. Ukazují na stát, který řeší různé problémy, byť ne třeba nejlépe, ale pro odpůrce anarchokapitalismu jsou státní řešení vzorem. Všechny tyto argumenty kloužou po povrchu, protože jejich nositelé nechápou jednu věc.

Anarchokapitalismus není řešení problémů. Anarchokapitalismus je prostor k řešení problémů.

Různí lidé mají různé problémy, a jen lidé je mohou a dovedou řešit. Ne nějaký spasitel, ne nějaká nadpřirozená bytost, ne stát. Stát ví houbeles, jaký má kdo problém a jaké řešení by komu pomohlo; může se jen domnívat a pak nějaké řešení všem vnutit; často bez valného úspěchu. Skutečné řešení problémů často vyžaduje individuální a osobní přístup. Proto to nejlepší, co může být, je mnohost. Přítomnost mnoha způsobů řešení v kterýkoliv čas. Narozdíl od státu, který nabízí omezené množství řešení ustrnulých i mnohá léta, lidé jsou vynalézaví a nabídka řešení se může měnit ze dne na den, podle potřeb těch, kteří mají problémy; každý (nebo téměř každý) si může vybrat. Nejdu se svým problémem za nějakým anarchokapitalismem, protože to není nějaké božstvo, ale prostor. Jdu s problémem za jinými lidmi, protože ti konají, jednají, řeší.

Stát je historicky jediná monopolní korporace, která kdy okrádala chudé lidi o víc jak polovinu jejich příjmu, a ještě vytvořila aktivní přesvědčení, že za chudobu těchto lidí může to, že ti bohatší se nenechali okrást více.

Každý politik, chce-li zapřáhnout společnost do okovů stále vyšších daní, přísnějších zákazů a nesmyslnějších příkazů, dobře ví, že to nemůže udělat najednou, protože to by si lid obecný mohl něčeho všimnout a bouřil by se. Musí na to chytře a žába se musí vařit pomalu. Jednou z metod, jak toho docílit, je kompromis. A tak politik vypustí nějakou naprosto příšernou změnu, a prohlásí: "Je to jen návrh, některé parametry ještě musíme upravit."

A vaření může začít. Ve společnosti se strhne diskusní mela. Jedni návrh zcela odmítají, další schvalují, další upravují parametry. Celkem logicky by největší slovo měla mít pozice zachovávající současný stav, nicméně často se odmítání návrhu setkává s tím, že odmítnutí přece není konstruktivní kritika, a tak ti, co návrh odmítají, jsou do země zašlapání všemi ostatními konstruktivně kritickými. Tak je tedy dosaženo kompromisu v podobě zhoršení situace mnoha lidí. Tímto způsobem je možné schválit zákaz prodeje o svátcích (původně o víkendech, nakonec jen pár dní v roce), EET (původně pro všechny, nakonec v několika fázích a s různými výjimkami) a řadu dalších, jež si teď zrovna nevybavím.

Co mi na tom všem vadí, krom těch nesmyslů samotných, je to vnímání ve společnosti: Snaha nenechat se ojebat, snaha odmítnout každý ojeb je brána jako něco destruktivního, jako dupání do báboviček vlhce snících etatistů. Je to ta představa, že změny se přece dělají pro změnu, že jsou v zásadě dobré a stačí je občas jen trochu upravit, a kdo se brání, ten je nepřítelem pokroku, nebo dokonce nějakým nepřítelem třídním (to je určitě zloděj, vykořisťovatel atd.). Přitom ti lidé, kteří se brání změnám, dost možná vidí dopředu, dost možná se drží jasných zásad a mají jasnou představu, o čem to celé je. Aspoň tu si nenechme vzít. Kompromis je jistě dobrá věc v případě sporu, ale není to dobrá věc, pokud jde o zásady.

Poslední dobou se můžeme sem tam doslechnout o omezování a následně i úplném zrušení hotovosti; k čemu by to bylo? Inu, stát by měl absolutní kontrolu nad všemi peněžními transakcemi, které probíhají; kdykoliv něco někomu zaplatíte, zůstane elektronická stopa, po které se mohou v případě potřeby vydat uniformované opice. Pak by v zásadě byla zbytečná i ta EET, protože stát by viděl ještě mnohem víc. Samozřejmě to nepůjde ze dne na den, lidé by brblali, nicméně postupnými krůčky se k tomu blížíme (už teď jsou zákonem omezeny příliš velké hotovostní transakce); a až zruší hotovost nějaká „západní vyspělá země“, začnou nám ji naši politici dávat za příklad hodný následování, protože „poctivý člověk se přece nemá čeho bát“. Je to pochopitelně k pláči, ale co s tím? Naštěstí pořád máme kryptoměny; těm by zrušení hotovosti mohlo dát obrovský prostor.

Zákoník práce silně reguluje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Stát se hájí tím, že narovnává asymetrický vztah ve prospěch obyčejných lidí. Myslím, že takové tvrzení pokulhává na několika frontách a ve výsledku jsou takovou politikou nejvíce ohrožení právě ti nejchudší a nejzranitelnější lidé.

V první řadě regulace snižuje počet zaměstnavatelů, kteří ji dokáží splnit, a zvyšuje tím pádem počet zaměstnanců. Kvůli tomu je mezi zaměstnanci vyšší konkurence a to je staví do těžší situace při ucházení se o pracovní pozici. Další negativní jev je prodražení lidské práce v důsledku nutnosti splnění velkého množství podmínek a regulací, to vytváří umělý tlak na automatizaci procesů, což znevýhodňuje člověka oproti stroji, hlavně u pozic s nízkou přidanou hodnotou, které vykonávají chudí lidé. Dále to velmi komplikuje vstup nezaměstnaných na pracovní trh, protože zaměstnat někoho sebou nese dodatečné režijní náklady, které se projeví tím, že se daná pozice vůbec neotevře, nebo že bude mít zaměstnanec nižší ohodnocení, aby zaměstnavatel kompenzoval náklady. Snižuje to také možnosti fluktuace zaměstnanců, čímž způsobuje, že vhodní lidé se dostanou za delší dobu na vhodnou pozici, takže dělají delší dobu práci, která je nebaví nebo jím nejde. To se samozřejmě musí projevit na kvalitě služeb, zboží a celkové efektivitě. Jako další problém vnímám prohlubující se propast mezi velkou korporací a malou firmou nebo živnostníkem, kde malá firma nebo živnostník mají poměrově mnohem nákladnější a složitější celý proces zaměstnávání, protože zpravidla nemají právní a HR oddělení, regulace je tedy zatěžuje relativně mnohem víc.

Lidé se diví, že přestože máme svobodné volby, tak to co vychází z vlády a parlamentu je obvykle něco, co vlastně většina vůbec nechce. Proč to tak je? Ukáži vám to na takové blbosti, jako je představa, že bychom měli možnost poslouchat pouze jedno rádio a to bychom si vybírali ve volbách. Já mám rád country – a holt, když to pustěj, občas snesu i Honzu Nedvěda. Franta má rád popík – a holt, když to někdy pustěj, tak snese i Honzu Nedvěda. No a teď si budeme volit rádio. Já si zvolím Country Rádio a Franta Blaník. A jelikož může vysílat pouze jedno, tak se spojí dohromady (udělají koalici) a vyberou to, co mají společného a to budou hrát. Výsledkem je, že budeme oba poslouchat Honzu Nedvěda, kterého ani jeden moc nemusíme.

O tom, že EU chce zakázat prodej různých druhů jednorázových plastových výrobků, slyšel asi každý. Volný trh přišel s alternativou už dávno (nádobí z bambusu, bioplastu, listí, celulózy…), chybí jen poptávka. Skutečná poptávka totiž neznamená: „Chci, aby EU zpokutovala, zbila a zavřela každého, kdo bude prodávat, co já nechci.“ To nemění motivaci zákazníka (kdyby chtěl bambusový příbor, dávno by ho měl). Vede to jen k obcházení a problémům, jak jsme mohli vidět třeba na prohibici v USA, aféře Dieselgate a dalších. Skutečná poptávka vychází z upřímného zájmu – vyjádřeného činem. Jdu a koupím. Bojkotuju. Přesvědčuju okolí, svého prodejce, jeho zákazníky. Je-li zájem upřímný, chybí motivace ho jakkoli obcházet. Není-li, nepohne s tím ani pár volů z EU. Volný trh svou část (jako obvykle) splnil. Teď je řada na lidech ukázat, zda opravdu chtějí.

Je to velice pozoruhodné, ale zdá se, že celá řada lidí odmítá mocenské boje. Vidím skoro každou chvíli na diskuzních forech, blozích a sociálncíh sítích někoho nadávat na moc samotnou. „Všem mocipánům jde jen o to mít moc,“ tvrdí jedni. Někteří jdou ještě dál a nadávají rovnou na celý svět. „Svět jde do prdele. Lidi jsou jen svině, kteří myslí na vlastní zisk a bojují o moc nad druhými.“ Víte, co je na tomto kverulanství zajímavé? Že já s ním plně souhlasím, ačkoliv bych to neprezentoval tak dramaticky. Ale ano, vadí mi také, že mocipáni bojují o moc a byl bych rád, kdyby žádná moc nebyla.

Naštěstí existuje anarchokapitalismus, který je založený na tom, že nikdo nemá nad nikým žádnou moc. Alespoň né moc v tom politickém slova smyslu. Pochopitelně mohou být lidé, kteří mají větší vliv a dosah, to nerozporuji. Ještě zajímavější však je, že když těmto lidem řeknu: „Pokud odmítate moc, tak jste vlastně anarchisté, protože anarchie je založená na odmítání moci,“ tak v tu chvíli jako by totálně otočí a začnou mi nadávat do utopistů a vysvětlovat, proč potřebujeme vládu. Připadá mi, že každý člověk tam někde hluboko uvnitř je anarchokapitalista, ale strach mu nedovolí to v určitých chvílích přiznat.

Svět trpí celou řadou problémů, a plastový odpad ve světových vodstvech je jedním z nich. Všelijaké tašky a jiné plastové smetí plní břicha velryb a zavalují pláže. Je tedy celkem pochopitelné, že ti nejváženější spasitelé planety, nejčestnější, nejmravnější, nebo alespoň nejmocnější lidé vymýšlejí způsoby, jak tento problém řešit. Používají k tomu jediné nástroje, které znají, tedy příkazy a zákazy. A tak zatímco jenom v Číně naháží lidé do řek 95 % budoucího mořského plastového odpadu, v Evropě za toto chování neseme zodpovědnost tu zákazem tašek k nákupu zdarma, tu zákazem plastových vatových tyčinek do uší. A pokud ani potom se čínský problém nevyřeší, určitě se v Evropě objeví další příkazy a zákazy, protože to je přece to, co vždycky spolehlivě zabralo.

Nelze se ubránit pocitu, že tento způsob řešení je poslední dobou aplikován či navrhován stále častěji, při nejrůznějších příležitostech. Pokud nějaká malá skupina lidí činí někomu problémy, musí za ně převzít odpovědnost i všichni ostatní, protože tak je to přece správné a spravedlivé. Někteří živnostníci zatajují tržby? Lup na všechny EET. Někteří dělají karuselové podvody? Kontrolní hlášení na všecky! Někdo čoudí do okolí? Úředníka do každé rodiny. Deset zastřelených lidí ve školách v USA týdně? Seberme zbraně stamilionům lidí! Někdo musí chudák prodávat o svátcích? Tak už nesmí nikdo. A tak bychom mohli pokračovat. Ano, lze namítnout, že když se kácí les, létají třísky. Avšak jakkoliv platné je toto přísloví, výše zmíněné příklady ukazují na zcela jiný princip dnešní politiky: Chceš-li pár třísek, vykácej celý les.

Poplatky na úřadech jsou úplně běžná praxe, to asi nikoho nepřekvapí, platit za službu je zkrátka normální. Není ale úplně normální za ní platit dvakrát a ještě k tomu z donucení. Úřady fungují z daní a jejich provoz proto nijak neodráží přínos pro společnost, zkrátka existují jen proto, že někomu přišlo jako dobrý nápad, aby existovaly. Ten někdo je politik, který na rozdíl od investora nemusí riskovat vlastní zdroje, prostě nějak rozhodne a bez ohledu na efektivitu a přínosy daného rozhodnutí to ostatní pod hrozbou násilí zaplatí. Úřady tedy platíme bez ohledu na to, jestli je potřebujeme.

Pokud od úřadu potřebujeme nějaké povolení, potvrzení nebo jiný úřední úkon, tak za to zcela nesmyslně musíme často znovu zaplatit. Stát navíc znemožnil jakýkoliv tlak na zvýšení efektivity a kvality služeb tím, že vlastní monopol na danou službu a navíc reguluje ceny. Tím pádem úplně zahubil tržní prostředí, které by mohlo situaci zlepšit. Výsledek je tristní a pomalé fungování úřadů, dvojité placení za službu, za kterou nikdo ve výsledku platit nechce, protože jí nepotřebuje.

Samozřejmě takovéto plýtvání zdroji za zbytečnosti nejvíce dopadne na chudého člověka, který místo toho, aby mohl zdroje investovat do zlepšení své situace, musí utrácet peníze a marnit drahocenný čas za úřední úkony, které nijak nezkvalitní jeho život. Pro konkrétní příklady nemusíme chodit daleko – výměna občanského průkazu, stavební povolení, změna pozemku v katastru, přeregistrování auta, notářský zápis a další úřední libůstky.

Možná jste v minulosti slyšeli o LAMI (Letní akademie Mises institutu), jež se v souvislosti s přesunem některých akcí Ludwig von Mises Institutu pod hlavičku Liberálního institutu transformovala v MALI (Misesovu akademii Liberálního institutu); krom jména se však prakticky nic nezměnilo, organizují to titíž lidé a praktická podoba též zůstává stejná. Letos však se mnou bude na MALI přednášet Tereza (a je to její první přednáška v životě), proto budu ještě raději, když dorazíte; více o akci (včetně registrace a seznamu přednášejících) se můžete dozvědět, když kliknete sem. Tak neváhejte a přihlaste se!

Evropská unie, zřejmě pod přívalem zboží z Číny a záchvěvem nesmyslného protekcionismu, se, jak už to ani jinak neumí a nedělá, rozhodla zhoršit životní úroveň svých obyvatel tím, že prodraží balíčky z východní Asie o nesmyslné poplatky a zvětší fronty a návaly na celnicích, asi aby lidé dostávali to, co chtějí, mnohem dráže, mnohem později a s mnohem větší naštvaností všech zúčastněných, což je, jak se zdá, trojí vítězství tohoto zjevně neužitečného spolku. Při dnešní úrovni zaměstnanosti není možné pokrýt takto zvýšené požadavky na odbavení zásilek bez obětování značných mzdových a dalších nákladů, neb zde není tolik dostupných celníků. Lze tedy očekávat, že vinou nedostatečných pracovních kapacit se balíky budou hromadit, čímž se celní pošta mezi Motolem a Smíchovem učiní významným prvkem pražského panoramatu, proti němuž i blízký vrch Petřín stane se trpaslíkem.

Až zasáhnou památkáři, nebo možná ještě dříve, nebudou-li povolaní chtít stvořit výše uvedený špektákl v podobě čínské věže, přejde celní pošta na namátkový systém. Clo bude vyměřováno nahodile, ale zato velmi tvrdě a spravedlivě, protože někteří to za ty ostatní odnést musí. Nákup z Číny se tak stane loterií a adrenalinovým zážitkem. Ze strachu z výhry povstane nový tržní produkt, jenž se svou slávou zařadí vedle tepelných koulí a půjček na kotle k naprosté špičce výmyslů nepřímo stvořených státem. Celní pojištění přímo pro zákazníky čínských obchodů. Vznikne tedy celá řada nových pracovních míst, jak v pojišťovnictví, tak na celnici. A za tuto pracovní politiku patří státu uznání, protože kdyby nebylo státu, kdo by tyto lidi zaměstnával? Nemůžeme se přece spoléhat na to, že lidé, kteří si dosud objednávali levnější zboží z Číny, ušetřili nějaké peníze. Nebo můžeme?

Před pár dny proběhla médii kauza „prodeje litru mléka za 1 korunu“ v supermarketech Kaufland. Někteří lidé, kteří z různých důvodů chování Kauflandu odsuzují, volají (nikoliv nečekaně) po zpřísnění právní regulace v zákoně o cenách. Už z názvu zákona je přitom patrná absurdita jeho samotné existence. Cena vyjadřuje poměr, v němž jsou účastníci trhu ochotni směnit jednotlivé statky a nejčastěji bývá vyjadřována v penězích (např. 0,5 l piva za 25 Kč). Vzpomínaný předpis nestanovuje pouze právně závaznou definici ceny (pak by byl „jenom“ zbytečný), ale naneštěstí se však věnuje zejména regulaci cen. Obsahuje pojmy jako na jedné straně „úředně stanovené ceny“ a na straně druhé „nepřiměřený zisk“.

Pokud jsou ceny jakkoliv regulované právní úpravou, víceméně ztrácí své funkce jako jsou signalizace vzácnosti statku nebo motivace producentů ke zvýšení či naopak snížení produkce a ke s tím související efektivní alokaci zdrojů. Vzhledem k určité provázanosti trhů s prakticky všemi obchodovatelnými statky pak k určité ztrátě funkcí cen dochází i u těch, jichž se „zákon o cenách“ přímo nedotýká. Nikomu ze zákonodárců však tento fakt zatím asi nedochází, protože se o zrušení zákona nikdo z nich nepokouší…

Častým argumentem pro EU je paradoxně volný trh; díky našemu členství v EU prý můžeme těžit z výhod otevřených hranic a volného trhu, za což údajně „musíme“ platit tou byrokracií, jež trhy reguluje (což je paradox – proregulujte se k volnému trhu). Když prý nebudeme regulovat, nebudou moci státy chránit „své“ firmy před dotovanou a zvýhodněnou konkurencí; já však tvrdím, že nic takového není třeba. Budou-li ostatní státy své výrobce dotovat a ČR nikoliv, čeští výrobci se sice stanou méně konkurenceschopnými, nicméně čeští zákazníci budou moci kupovat levnější (ze zahraničí dotované) zboží; a pokud někdo přemýšlí ještě dál a dojde k tomu, že všichni čeští podnikatelé tak zkrachují, jejich zaměstnanci přijdou o práci a nebudou mít peníze na nic, doporučuji nekončit tu úvahu zde, ale zamyslet se nad ještě dalším krokem (jeho důkladné promyšlení vysvětlí, proč nikdy nedojde ani k tomu katastrofickému scénáři).

Stát brání obchodníkům, aby prodávali prošlé věci a gastronomickým provozům zase přísně nařizuje, jak likvidovat zbytky. Zdá se to jako celkem racionální a přínosná regulace, dokud se nad čím člověk nezamyslí více do hloubky.

Zboží má určitou minimální trvanlivost. Po tom, co expiruje, je ze zákona neprodejné. To ale neznamená, že je nevyužitelné. Většina věcí je poživatelných i nějakou dobu po uplynutí minimální trvanlivosti nebo můžou jít využít nějak jinak – například zbytky z jídelny nebo restaurace lze využít ke krmení zvířat. Zákon to zakazuje a tím podporuje plýtvání, které pak v panice řeší například nutností darovat neprodané potraviny charitě. Ve výsledku to je vše kontraproduktivní a dopadá to především na chudé. Obchodníci místo toho, aby prodali zboží třeba s menší ztrátou jsou tlačeni odepsat celou hodnotu, navíc vzhledem k regulaci samotné likvidace zboží to vynucuje dodatečné náklady navíc. To se musí odrazit v maržích normálního zboží, aby tyto náklady navíc kompenzovali. Ve výsledku tedy mají lidé jen dražší zboží a víc se plýtvá. Pokud by se dané regulace odstranili, tak si pořád můžete kupovat zboží se stejnou čerstvostí, navíc k tomu ale budete mít možnost využít i to, co teď využít nejde, takže výsledný stav musí být nutně stejný nebo lepší než současný stav.

Závěr je jednoduchý, stát by neměl určovat co se jak smí a nesmí nakládat s prošlými potravinami a zbytky z gastronomických provozů. Zvýší se tím efektivita a sníží se plýtvání. Zdroje budou využity podle poptávky a nabídky, nikoliv podle toho, co si zrovna myslí úředník.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla monopolizace a tržní mechanismy!
Dnes se budeme bavit o lidských právech v anarchokapitalismu a jejich odvození z práv vlastnických; je skutečně anarchokapitalismus bezcitné a lhostejné uspořádání společnosti?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, ale až po prázdninách, tedy 5. září; tématem bude vzhledem k začínajícímu školnímu roku vzdělávání.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Mnoho lidí z dálného východu se mi ozývalo, abych tam přijel přednášet; tak já tedy jedu. Svobodní mě pozvali do Impact Hubu přednášet o anarchokapitalismu. Přednáška bude sice zaměřena spíše na základy, ale následovat bude plodná debata, kde se můžete zeptat na cokoliv; a já se v diskusi budu snažit spíše těm náročnějším tématům, abych uspokojil pokud možno všechny posluchače, začátečníky i pokročilé. Akce je ale rozhodně především vhodná k tomu, abyste s sebou vzali někoho, kdo o anarchokapitalismu neví nic (nebo skoro nic) a mohl by se zajímat.

Těším se na vás v 19 hodin v Impact Hubu!

Všechny ostatní ideologie jsou výsledkem touhy jedince nebo skupiny lidí vymodelovat systém, který považují za správný. Třeba komunismus je založený na myšlence třídní rovnosti a následném popisu její implementace a fungování. Konstrukce ideologií jsou soupis toho jak má společnost fungovat. Když se taková ideologie střetne s realitou, je to obrovský problém, protože lidé se nechovají podle toho, jak autor modelu očekával.

Myšlenka a konstrukce anarchokapitalismu je naprosto unikátní. Nikdo neurčuje, jak má systém vypadat a jak má fungovat. Anarchokapitalismus lze získat z libovolného systému nebo ideologie tím, že z ní odstraníte pouze útočné násilí. Systém tedy není definován souborem podmínek, pravidel a předpokladů. Pouze odmítá útočné násilí, a dokonce ani neříká, jakým způsobem se má omezovat, to nechává vykrystalizovat z inherentní povahy a touhy lidí. Anarchokapitalismus tedy nepotřebuje žádné předpoklady, žádné soupisy toho, jak má fungovat. Proto nemůže být ani označován za utopii, jeho snaha totiž není vytvoření ideální společnosti.

„To nikdy nemůže fungovat,“ namítají mnozí; MHD musí být dotována, jinak by se z lístků neuživila. Proč? No… tato argumentace je založena čistě na tom, že momentálně to tak je, dopravní podniky jsou ztrátové a fungují příšerně i navzdory dotacím; a když dnes něco nějak je, lidé mají tendenci věřit, že jinak to být nemůže. Leč už od pohledu to nedává smysl, neboť lidé se chtějí dopravovat a není důvod, proč by na tom nešlo vydělávat (a kdyby vážně náhodou nešlo, znamenalo by to, že lidem za reálné náklady MHD prostě nestojí, ergo nedává smysl je k platbě nutit). Každopádně soukromé bylo před lety například metro v New Yourku, dnes je například v Hongkongu městská hromadná doprava převážně soukromá a bez problémů funguje; překvapuje to někoho? Mě rozhodně ne; kdybychom umožnili soukromníkům hromadně a neregulovaně přepravovat lidi třeba po Praze, jsem si jist, že výsledkem bychom byli velmi příjemně překvapeni.