Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Silný argument pro soukromé školství jsem viděl, když jsem dělal zkoušky na zbroják. V teoretické části se jedná o test, kde je potřeba získat standardně 74 bodů ze 79 možných. Bylo nás tam asi 30, z toho většina od pohledu bez vysokoškolského vzdělání, školy dávno za sebou. Prostě lidé, pro které je něco narvat do hlavy nesrovnatelně těžší než pro dvacetiletého studenta. A všichni test udělali napoprvé. Proč? Protože každý pokus stojí 1500. Ten, kdo se rozhodne 1500 zaplatit, si musí být sakra jistý, že na to má. Kdo má pocit, že není dobře naučen, tak tam ani nepřijde, aby nevyhodil peníze.

Studenti na VŠ mají většinou nastaveny podmínky ke složení zkoušky okolo poloviny získaných bodů a opakování je spíše pravidlem, než výjimkou. Potom všichni zúčastnění tratí čas a tím i – ne peníze – ale prosperitu. Studenti to opakovaně zkouší, vyučující opakovaně opravují. Obě strany to stojí více času, než kdyby byli studenti, ať se to někomu líbí nebo ne, motivováni penězi.

Doposud byly české školy financovány podle počtu studentů; poslanci však odhlasovali, že peníze budou od září rozdělovány podle odučených hodin (předkládání zákona mimochodem provázela hysterie, jejíž součástí byla témata jako tradice humanismu, genocida indiánů, evropské hodnoty, třicetiletá válka, zvěrstva křesťanství, škodlivost multikulti a čokolády – papaláši to vzali z gruntu). Co s sebou tato změna přinese? Ví to někdo? Ne. Názor má leckdo, nicméně reálné výsledky jsou nepredikovatelné; může to pomoci i uškodit, pravděpodobně někomu tak a jinému zase onak. Deklarovaným cílem je pomoc vesnickým školám s málo žáky, k čemuž asi i dojde, nicméně při zachování nákladů celkem logicky na úkor škol s velkým počtem studentů (peníze navíc pro malé školy budou někde chybět). Otázka samozřejmě zní: Je to žádoucí? A odpověď? Tu bohužel nikdo znát ani nemůže; a co hůř, nebudeme to vědět ani v budoucnu.

Jediný způsob, jak zjistit, co je žádoucí, spočívá v tom, že necháme lidem svobodnou volbu – ať si každý rozhodne, do jaké školy (a jestli vůbec do školy; máme tu i unschooling) chce své dítě posílat a kolik za to chce platit; dokud nenecháme tyto věci volnému trhu, kde si každý nejlépe rozhodne, jak chce, aby byly využívány jeho zdroje, jsme naprosto slepí, nedokážeme provádět efektivní ekonomickou kalkulaci. Nemluvě o tom, že financování je zrovna v případě školství jeden z těch nejmenších problémů; státní vzdělávací systém především deformuje naše děti indoktrinací, vystavuje je masivní prostátní propagandě a již od útlého věku v nich vyvolává pocit, že podřízení se vnucené autoritě je žádoucí. Chce-li někdo vychovávat autoritářsky, v zásadě je to jeho věc, ale nechť tomu skrze školy nevystavuje i děti nás ostatních.

Je tomu pár dní, co se konal sjezd Zelených. Určitě jste si všimli, média tomu věnovala pozornost více než adekvátní. Sjezd se nesl v klasickém liberálně levicovém duchu – my jsme hrozně pro tu svobodu, odpovědnost a tak, ale chceme bezplatné zdravotnictví, chceme základní nepodmíněný příjem, chceme legalizovat squatting! A tak dále.

Zejména to poslední vyvolalo asi největší ohlas, ačkoliv to M. Stropnický prohlásil za marginálii. Prý tím vlastně Zelení zpochybňují vlastnické právo, což je skandální, ba dokonce extrémistické. A víte co? Mě to vlastně ze židle vůbec nenadzvedlo. Proč by taky mělo? Samozřejmě s tím nesouhlasím, ale je to standard. Zelení tím nijak podstatně nevybočují. Okrádání občanů je přece v popisu práce každé politické strany. Jaký je rozdíl mezi tím, když stát někomu zabaví (respektive dovolí cizím lidem ho využívat) jeho majetek a tím, když mu sebere peníze, za které si chtěl nějaký majetek v budoucnu pořídit?

Je moc dobře, že takové návrhy lidi ještě dokážou rozčílit. Ale měli by pokračovat a uvědomit si, že daně jsou to samé v bleděmodrém.

Zákoník práce 262/2006 Sb. § 39: (2) Doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát…

Chápu, že málokomu by se líbilo mít neustále a opakovaně dobu určitou. Na druhou stranu, zaměstnavatelé možnost opakovat dobu určitou 3x využívají poměrně zřídka (standard v mnoha firmách je dnes doba určitá po nástupu a pak prodloužení už na dobu neurčitou). Z mojí zkušenosti je tomu tak především ve dvou případech:
1/ Vedoucí není se zaměstnancem zase až tak moc spokojen, ale není to ani na vyhazov, tak se pojistí další dobu určitou a
2/ Vedoucí musí dát DU, aby tím naplnil nějaké další legislativní požadavky (např. drží místo někomu na rodičovské).

Co to ale v praxi znamená za nesmysl? Kromě toho, že to zaměstnavateli způsobí velmi komplikovanou situaci, pokud chce ty stejné zaměstnance každoročně zaměstnávat na nějaké práce, které potřebuje např. jen v jedné polovině roku, představte si tento scénář:

Otěhotní mi (jakožto zaměstnavateli) zaměstnankyně Anička a odejde na MD. Najdu si novou zaměstnankyni Petru, a na zkoušku jí dám dobu určitou na jeden rok. Protože je šikovná, dám jí druhou DU do doby návratu Aničky rodičovské. V období, kdy se Anička vrací, mi odchází na MD z podobné pozice zaměstnankyně Zdena. Chce být ale doma jen rok, kvůli penězům. No super, nemusím nikoho nového hledat, protože tu mám šikovnou a přebytečnou Petru, a dám jí tedy třetí DU na rok. Po roce se Zdena rozmyslí, že se do práce přecejen vracet zatím nechce a prodlouží si RD do tří let věku dítěte. Já jí místo musím držet, a jelikož nesmím dle ZP chudáka Petru vykořisťovat čtvrtou dobou určitou, musím ji vyhodit a hledat někoho nového.

Tématem poslední přednášky, jež jsem měl v Polis před čtrnácti dny, byly peníze; opět jste přišli v hojném počtu, v sálu bylo narváno (zase alespoň nějakých 150 lidí, což v zásadě hraničí s kapacitou místnosti), dokonce i na toto kontroverzní téma dorazili i někteří levičáci, socialisté, anarchokomunisté a podobně. Děkuji všem, kdo přišli, případně přednášku jakkoliv propagovali.

Dnes od dvaceti hodin večer přednáším znovu, tématem budou hasiči na volném trhu; budeme si povídat o tom, jak by mohli fungovat bez státního donucení, i o tom, proč a v čem je škodlivé užití síly k prosazení toho, aby (nejen) hasiči byli službou poskytovanou státem. Krom toho se samozřejmě jako vždy budeme zabývat i širšími souvislostmi a obecnějšími principy s tématem souvisejícími; po přednášce rád zodpovím všechny vaše dotazy, což mě nesmírně baví. Takže neváhejte, přijďte a vezměte s sebou i své známé, o kterých se domníváte, že by je problematika státu a volného trhu mohla zajímat.

Dále jste všichni srdečně zváni na příští přednášku, jež se bude konat za dva týdny (8. 2. ve 20 hodin); jejím tématem bude kultura a umění na volném trhu.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

S přítelkyní Terezou, kterou možná znáte z našich videí, jsme si udělali krásný večer a vraceli se domů; po cestě nás předjížděly uniformované opice, dívaly se na mě, uviděly dredy, zajásaly a zastavily mě za domnělý přestupek. S policajty se však zásadně nebavím, nic jim neplatím, nepodepisuji a chci do správního řízení; to jim nevonělo, takže nastala obvyklá buzerace – testy na všemožné drogy s dlouhým čekáním (vše negativní), kontrola povinné výbavy (v pořádku). V tento moment průměrný opičák kapituluje a stáhne se; měl jsem však co dělat s jakýmsi agresorem, jenž na mě začal řvát, narušovat mou osobní zónu a chovat se hrubě, což se také občas stává a řeší se to nahráváním (na to máte ze zákona právo), pročež na kameře se benga většinou začnou chovat slušně. Ne tak tento; v rozporu se zákonem mě donutil odložit telefon s absurdním zdůvodněním, že prý s ním proti němu mohu provést útok (nahrávka zde).

Ačkoliv dávají zákony uniformovaným opicím obrovskou moc, existují způsoby, jak se trochu bránit; nahrávání je jedním z nich – jednáte-li s úřední osobou, pořizujte si záznam. Problém nastává, když ta svině na jednu stranu sice požívá výhody, jež jí zákon dává, nicméně na stranu druhou nemá problém týž zákon porušit (třeba zákazem nahrávání); to se pak rázem ocitáte v situaci, kdy vás šikanuje někdo, komu reálně nesmíte klást odpor. I kdybyste jej totiž na místě přemohli, půjdete bručet; a chcete-li se tomu vyhnout, musíte si nechat vše líbit… ten pocit bych nikomu nepřál. Nepřál bych jej ani zastáncům státu či všem těm, kdo tvrdí, že policajti tu moc mít mají a tohle je jen „selhání jednotlivce“; jenže ta práce už sama o sobě takové defektní zakomplexované agresory přitahuje. Nebo jsem se měl vzdát svých práv a zaplatit pokutu, ačkoliv jsem se nedopustil přestupku? Tak asi vypadá spravedlnost v pojetí státu…

Ludwig von Mises Institut prochází určitými změnami; krom toho jsem mu napsal nový web. A protože k této organizaci patřím již od jejího založení (což mimochodem znamená od roku 2010; jak ten čas letí…), nesmírně moc mi toho dala (a to mluvím jak o vědomostech a nápadech, tak i o partnerce, kterou jsem právě v LvMI poznal), rozhodl jsem se vám o změnách i webu dát vědět (máte-li zájem, proklikněte linky výše); pokud Ludwig von Mises Institut neznáte, rozhodně jej vřele doporučuji, nacházejí se tam úžasné texty k zamyšlení.

…bohužel ne ze svého, nýbrž z prostředků, které nám byly násilím odebrány. Marksová, hvězda Stok, jež se tu proslavila již mnoha pitomostmi, přišla s tím, že by měl stát rozdat sociální byty pro sto osmnáct tisíc lidí; to znamená, že více než každý devadesátý člověk v ČR (včetně nemluvňat) by měl dostat od státu byt. A tím „dostat od státu“ myslím, že tento donutí těch zbylých devětaosmdesát z devadesáti, aby mu byt zaplatili, což při velmi optimistické ceně milion za byt, dělá přes jedenáct tisíc korun od každého z nich; reálně je však situace mnohem horší, protože pracujících mimo státní sektor je mezi třemi a čtyřmi miliony lidí, ergo každý z nich odvede přes třicet tisíc. Aby tedy bylo jasno, Marksová tím návrhem říká, že ti z nás, kdo živí ten zbytek, mají zaplatit přes třicet tisíc těm, které stát určí; sám na pomoc potřebujícím (nerad říkám potřebným) věnuji ještě více, ale dobrovolně – tohle je svinstvo.

Většina lidí má na tuhle otázku jasnou odpověď – bez Zákoníku práce by přeci zaměstnavatelé své zaměstnance vykořisťovali, nutili pracovat od nevidím do nevidím téměř zadarmo a ještě by je u toho různě šikanovali, diskriminovali a (o čemž spoustu zaměstnankyň tajně sní) i sexuálně obtěžovali :)

Pracuji v oboru lidských zdrojů a do mojí pracovní náplně patří mimo jiné i poradenství v oblasti ZP. Z praxe vidím, že se věci mají trochu jinak – menší firmy zpravidla ZP v mnoha ohledech příliš nedodržují, případně alespoň různě obcházejí – prostě proto, že ZP natolik „chrání“ zaměstnance (o tom, proč je slovo chrání v uvozovkách, se určitě více rozepíšu někdy příště), že by při jeho absolutním dodržování nemohly vůbec fungovat. U větších a majetnějších firem je tomu ale přesně naopak – jelikož si to mohou dovolit, chtějí přilákat a udržet ty nejkvalitnější zaměstnance, a proto jim poskytují benefity a další výhody leckdy i mnohonásobně převyšující zákonné normy.

Jaký je tedy pravý důvod, proč zde ZP máme? Čím více do problematiky zabředávám, tím jsem si jistější, že cíl je jediný – „zaopatřit“ ty méně schopné a méně výkonné zaměstnance, aby měli někde své teplé místečko, byli jakž takž spokojení a moc se nám netoulali po pracovním trhu, aby to stát nedejbože nemusel nějak řešit. A pak v tom bude ještě kus touhy státu strkat do všeho za každou cenu rypák :)

V mé milované Plzni zamrzly a zasněžily řeky; kdosi nelenil, vzal hrablo a vytvořil na Úslavě sedmimetrový hákový kříž. Inu, když má někdo potřebu tak trávit čas, budiž mu to odměnou i trestem; a tím bych to uzavřel. Ne tak bdělý občan, jehož vše pobuřuje; ten zavolal uniformované opice. Ty si nevěděly rady, tak zavolaly hasiče, již hákový kříž doplnili na čtverec s křížem uprostřed, aby to nikoho neuráželo. Vážně by mě zajímalo, zda by ten výjev urážel útlocit stěžovatele i v případě, že by si všechny ty výjezdy musel platit ze svého; pokud ne, je to opět další úžasná ukázka státního plýtvání (v malém rozsahu, ale stejně to funguje i ve větším). Zákony přímo lákají stěžovatele, aby volali opičáky, kteří zas nemají v popisu práce tam šaškovat s hrably, tak volají hasiče; o celé akci pak informuje KRIMI-PLZEŇ (linkovat jim to ale nechci, kdyžtak googlujte), aby bylo jasno, jak ty státní silové složky potřebujeme.

Inu, stalo se, že na jednom britském hřbitově, který vlastní soukromá společnost Friends of Highgate Cemetery Trust, nevěděli, kde vzít peníze na jeho údržbu, a tak některé části hřbitova zpoplatnili. Ironii ale je, že v jedné ze zpoplatněných částí byl pohřben i samotný odpůrce kapitalismu a soukromého vlastnictví Karl Marx. Zdá se, že tato osobnost také celkem vynáší, protože jeho hrob s obrovskou bustou je zkrátka oblíbenou turistickou atrakcí. Well, co k tomu dodat? Jedna nula pro kapitalismus.

Před několika měsíci jsem psal o Chovancovu ministerstvu pravdy, Centru proti terorismu a SJJP (Speciální jednotce jediné pravdy); nyní cítím jako svou „povinnost“ vás, vážení čtenáři, smutně informovat o tom, že tato cenzurovací zrůdnost získává podporu napříč politickým spektrem. Helena Langšádlová, místopředsedkyně takzvaně „pravicové“ TOP09, se nechala slyšet, že Centrum proti terorismu „je potřebné“; prý „abychom rozuměli fungování demokracie, měli vyvinutější kritické myšlení a podobným propagandám (jako té ruské, pozn. Urza) nepodléhali“. Na otázku, zda může být toto centrum posloužit jako nástroj předvolebního boje, dotyčná odpověděla: „Parlamentní strany musejí být velmi ostražité.“ Krom toho mají být podle Heleny Langšádlové soudy aktivnější při rušení webů; prostě čím více cenzury, tím nadšenější reakce politiků.

Další z věcí, které by byly k smíchu, kdyby ovšem nebyly k pláči, jsou mnozí odpůrci tohoto návrhu a vůbec značná část jeho kritiky; například takový politolog Lukáš Jelínek nemá obavy až tak z té cenzury, nýbrž z toho, že Češi jsou hákliví na to, když jim někdo vnucuje svůj názor, pročež řešením situace má podle něj být investice do výuky občanské výchovy a společenských věd – prostě indoktrinovat, indoktrinovat, indoktrinovat! S tím nemá problém ani místopředsedkyně „pravicové“ TOP09, jen by Jelínkův návrh aplikovala paralelně s tou cenzurou, on by ji tím nejspíše raději nahradil, aby náhodou někoho nepobouřil; zcela jasno mají však politici v tom, že poddané je třeba vychovávat, tvarovat a diktovat jim, co si mají myslet. ČSSD tuto strategii více méně deklaruje, zatímco TOP09 se snaží tvářit jako pravice; kdyby náhodou někdo třeba přemýšlel, že by je volil, vzpomeňte si na jejich lásku k cenzuře.

Jednou jsem diskutoval s jedním člověkem o anarchii. Říká mi: „Sorry, ale já prostě nevěřím lidem, že dovedou fungovat bez zákonů, prostě jim nedůvěřuju, takže chci pravidla! Ta tvá anarchie předpokládá jakousi ohleduplnost lidí, ve kterou já prostě nevěřím.“ Pomineme-li fakt, že anarchie neznamená absenci pravidel a ani nepředpokládá ohleduplnost, tak bych se rád zastavil u té důvěry v lidi. Tenhle jedinec tvrdí, že nevěří lidem, a proto je proti anarchii.

Omyl! Já tu vidím spoustu víry. Věří ve stát – věří, že armáda nějakých úředníků, které nikdy nepotkal, a kteří nepotkali jeho, by měli mít moc rozhodovat o jeho životě. Věří politikům, policistům, soudcům, europoslancům, prezidentům, starostům, hejtmanům – všem těmto cizím lidem dává naprostou důvěru tím, že je nechá vyrábět pravidla, protože „nevěří lidem“ – a je pro, abychom jim odevzdávali peníze a důvěrné informace (např. naše účetnictví). Zdá se, že tahle obrovská armáda lidí v jeho logice nějak stojí mimo množinu „lidi“, protože se na ni nevztahuje pravidlo „nevěřím lidem“. Zřejmě asi nikdy neudělali nic, čím by ztratili jeho důvěry – nikdy nezneužili své pravomoci, nezpronevěřili peníze, nedopustili se korupce… oh, počkat…

Značka FairTrade se stále častěji objevuje v maloobchodě u vybraných druhů potravin (typicky káva, čaj, kakao, ovoce apod.) a sděluje kupujícímu, že tyto výrobky byly od producenta v rozvojové zemi vykoupeny za tzv. spravedlivou cenu. Producenti podle organizace FairTrade zasluhují „dostat za svou práci dobře a spravedlivě zaplaceno“, takže součástí členství v systému je vyplácení sociální premie účastníkům, jsou kontrolovány sociální podmínky a je zakázána dětská práce. Jsou kupující, kterým nákup FairTrade výrobků za vyšší cenu činí potěšení, mají pocit, že udělali něco pro chudé africké, asijské či latinskoamerické zemědělce. Demonstrují tak svou koupí snahu napravit nespravedlnost mezinárodního obchodu vůči výše uvedeným – hlavním viníkem jsou v jejich očích často nadnárodní korporace.

Nicméně tím hlavním viníkem a překážkou prosperity producentů potravin v chudých zemích je politika západních vlád, které ve formě cel a dovozních kvót chrání své zemědělce. V EU platí, že čím má výrobek vyšší přidanou hodnotu, tím vyšší jsou cla uvalená na tyto dovozy z třetích zemí. Tamním producentům potravin je tak efektivně bráněno dodávat na rozvinuté trhy potravinářské výrobky s vyšší přidanou hodnotou, a tak raději prodávají komoditu s nízkými zisky. Producentům potravin v EU jsou rovněž vypláceny dotace na vývoz přebytků do třetích zemí, kterým pak místní firmy nedokáží cenově konkurovat. FairTrade je pouze pozlátko, je to další přenášení nákladů znásilněného mezinárodního obchodu na konečné spotřebitele. Požadujme svobodný obchod, protože ten je také spravedlivý.

Ač od mé poslední přednášky uplynul již měsíc, mám z ní pořád obrovskou radost, neboť jsem očekával, že po první přednášce, na kterou přišlo něco mezi 100 až 150 lidmi, jich na tu druhou přijde tak polovina (v Polis to tak obvykle bývá), leč ve skutečnosti jich dorazilo ještě víc (odhadem tak alespoň 150); krom toho padl rekord ve výši dobrovolných příspěvků, jelikož tolik se ještě v Polis nevybralo. Dekuji; díky každému, kdo přispěl, pomohl s propagací, někoho přivedl, nebo alespoň přišel!

Dnes večer od dvaceti hodin přednáším znovu, tentokrát na téma „Peníze“; krom toho, že si něco řekneme o frakčním bankovnictví a hospodářských krizích, tak především probereme (i v následné diskusi) asi nejdůležitější funkci peněz, kvůli které je považuji za jeden z největších vynálezů lidstva. Těšit se můžete jako vždy na vyvození zajímavých závěrů z celkem jasných předpokladů a také na příklady z praxe; po skončení přednášky rád zodpovím všechny vaše dotazy (baví mě to skoro víc než přednášet). Přijďte a hlavně s sebou přiveďte známé, o kterých se domníváte, že by je to mohlo zajímat (zejména pokud nejsou libertariáni).

A rovnou všechny srdečně zvu na příští přednášku, která se bude konat za dva týdny (25. 1. ve 20 hodin); jejím tématem budou hasiči na volném trhu.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

V roce 2015 v Dánsku zakázaly některé psí rasy. A jeden dánský občan jménem Dan měl fenku jménem Zanto a ta se provinila tím, že si dovolila být napůl pitbul – tedy jednou ze zapovězených ras. Danovi došel papír, který ho vyzýval k tomu, že do 8 dnů musí prokázat, že jeho fenka není pitbul, což nešlo, protože ona byla pitbul. Po osmi dnech přišli, psa mu sebrali a utratili. To mělo ale ještě svou dohru, protože Dan následně spáchal sebevraždu. Jak moc daleko od pravdy budu, když řeknu, že stát a úředníci, co tento zákon vytvořili a prosadili mají na rukou krev a jsou de facto vrazi?

Lze vést debatu na téma, jestli se zabil proto, že přišel o svého psího kamaráda, nebo protože mu ho prostě bezdůvodně zavraždili, to už je věc názoru, nicméně…

Stát má v brutálních masakrech zvířat celkem praxi – objeví se ptačí chřipka, najmeme armádu, aby vybila tisícero ptáků. V roce 2007 dokonce vtrhli do bytu jedné paní a zabili jí papouška. Jako odškodné od státu dostala jen: „Promiňte, madam.“ EU vyrobila seznam zvířat, která se chystá likvidovat. Myslivci se baví střílením do bažantů a my jim tuhle zábavu platíme z daní. Zdá se, že jeden z největších nepřátel němých tváří je stát.

Mimochodem, spoustu tzv. „bojových ras“ psů asi před dvěma měsíci zakázali taky v Kanadě. Prý majitele těchto psů čeká hromada papírování, prokazování původu nabytí, brutální krátký deadliny pro různá vyřízení a mnoho dalších dobrodružství. „Svoboda prostě musí mít své hranice,“ jak by řekl předseda KDU-ČSL.

Spousta lidí hledá na své problémy nějakého spasitele, který je za ně vyřeší. A je jedno, zda jsou to problémy a zda jsou jejich, spousta lidí to tak prostě má nastaveno. Hitem poslední spasitelské čtyřletky je bezpochyby agrární a potravinářský magnát, který je určitě slušný člověk, úspěšný podnikatel zaměstnávající spousty lidí, který už má přeci nahrabáno a nebude krást jako tamti (hitem další čtyřletky bude německý filozof, několikátý za posledních několik staletí, ale co už, o něm jindy). Že existovala spousta varovných znamení, jeho názory byly zřejmé, jeho skutky byly známé? To je jedno, když je to spasitel, který nás všechny spase. Jakákoliv kritika, ta je přece od zločinců a nepřejících lidí.

A pak po instalaci spasitele k moci (konkrétně na ministerstvo financí) se postupně ukazuje, že co se byť jen tušilo, je pravda. Že je to kokot bez jakékoliv orientace ve svém oboru. Že s tím, co hlásá, by nemohl provozovat malou firmu, natož velkou (kterou musí lepit z dotací), takže jeho bohatství bude mít jiné příčiny. Co bych ale zvláště vypíchnul, jsou jeho nejlepší projevy neznalosti:

"Já o tom auditu vůbec nic nevím. Vyšetřuje to OLAF, auditní orgán, policie. Já o tom nic nevím, obraťte se někde jinde. O žádné pokutě nevím, nikdy jsem o ní neslyšel a vůbec se mě to netýká. Není to moje. Je to nějaký firmy, která patří do holdingu." (o Čapím hnízdě)
"Jestli existuje nějaký jednoduchý způsob, jak to (blokování webu) obejít, tak my o něm nevíme." (o cenzuře internetu; reakce na námitky ohledně proveditelnosti)
"Netušili jsme, kolik druhů podnikání u nás máme." (o různých způsobech platby v eshopech v souvislosti s EET)
"Já jsem rozhodl, že se zruší ten web. Já jsem o tom webu nevěděl." (o udávacím formuláři na EET účtenky na stránkách pod jeho ministerstvem)

Proč se tím vůbec zabývám? No, spousta lidí hledajících spasitele očekává (alespoň navenek), že to musí být člověk na svém místě, znalý a schopný, a nikoliv ničeho neznalé všeho schopné amorální hovado. Pokud však hájí stále tohoto, musí mít jiné cíle než (byť z našeho pohledu naivní) dobrou správu věcí veřejných; nejspíš jej chtějí, aby mohl zničit ty zlé podnikatele. Což je smutné. Avšak pro nás je někdo takový jasným důkazem platnosti anarchistického pohledu na stát - na pozici někoho, kdo má okrádat nás všechny o naše peníze (daně), čas (buzerace), čest (nadávky a urážky) a nervy a přitom se tvářit jako jediný spravedlivý, nikoho lepšího vybrat nemohli.

Dnes je tomu přesně dvaadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Nedaleko od svého bydliště mám nemocnici; tato nemocnice je proslavená tím, jak je špatná, nemluvě o tom, že i osobní zkušenosti mých blízkých tomu napovídají (viditelně ožralí doktoři a podobně). Já osobně služeb doktorů naštěstí téměř nevyužívám, leč nedávno jsem se však ocitl ve stavu (otrava), kdy byla návštěva nemocnice zapotřebí; z pochopitelných důvodů mě přítelkyně odvezla asi 30 kilometrů do nemocnice lepší (což je tedy skoro každá). Má oprava doktorům trvala asi osm hodin, takže se kolem mě vystřídalo zdravotnického personálu celkem dost; jejich první otázka po nahlédnutí do karty se však bez výjimky netýkala mého zdravotního stavu, nýbrž toho, proč nejsem v nemocnici tam, kde bydlím (nemyslím, že se tak ptají vždy, ale tentokrát těžce nestíhali). Pokaždé mi bylo sděleno, že takhle tedy ne a do propouštěcích papírů mi napsali (s vykřičníky), že na kontrolu mám jít v místě svého bydliště.

Umíte si tohle představit u soukromé firmy? Dovedete si představit zaměstnance, již se zákazníků vyčítavě ptají, proč nešli ke konkurenci? Pochopitelně těžko; podnikatelé jsou ze zákazníků nadšeni, bojují o ně, snaží se jim vyhovět, a když jich mají hodně, dělají vše pro to, aby si je udrželi. Nemocnice v našem socialistickém zdravotnictví však tuto motivaci nemají; pacoši nepředstavují nic než prudu a nutnost něco dělat. Domnívám se, že ty opakované výzvy, abych šel ke konkurenci, názorně ilustrují a symbolizují něco mnohem hlubšího, odráží se v nich celý ten přístup; řeknete-li podnikateli, že vás jeho konkurence zklamala, tak jdete k němu, bude typicky rád, leč socialista uvažuje jinak. A teď se zamyslete nad tím, čím vším prostupuje snaha odradit zákazníky; bohužel to není chyba těch doktorů, oni jednají racionálně, vadný je celý ten státní moloch, jenž je k takovému jednání více či méně nutí.

Když byl v červnu 2015 psychiatr Cyril Höschl tázán, proč psychiatři pustili z PN muže, který za pár měsíců ubodal knihovnici, řekl: Chápu, že se jako prevence chorobně motivovaného činu nabízí duševně nemocné držet pro jistotu „za katrem“, ale zákon to bohužel neumožňuje. Jestliže dotyčný vrah byl v lednu bez příznaků vyžadujících hospitalizaci a chtěl být propuštěn, musel být propuštěn, protože proti jeho vůli můžete někoho držet pouze, ohrožuje-li bezprostředně sebe nebo své okolí. V rozhovoru pro slovenské SME se vyjádřil ještě jasněji: Tu v Bohniciach máme uzatvorené oddelenie, a keď niekto povie, že ide domov, tak pokiaľ práve nestrieľa okolo seba a neškrtí, my mu v tom zabrániť nemôžeme.

Což jsou nehorázné lži: Být násilně hospitalizovaný znamená, že psychiatři mají pravomoc věznit vás v psychiatrické nemocnici a násilně „léčit“; můžete jistě vyhledat psychiatra a říct: „Nikoho neohrožuju, okamžitě mě pusťte,“ ale psychiatr má pravomoc držet vás v PN, takže vás nemusí pustit, a nepustí, pokud nebude chtít. Je to podlý pokus Höschla svalit vinu za násilnou hospitalizaci na násilně hospitalizované. V srpnu 2016 člen komise ministerstva zdravotnictví prošetřující případ vraždy v Tescu Cyril Höschl zpívá docela jinou písničku – tentokrát je za puštěním posléze vraždící osoby nedostatek informací o ní: „Přes prokazatelnou snahu nemocnice ověřit si některá závažná tvrzení pacientky, neposkytla policie zásadní informace.“ Ty „neposkytnuté zásadní informace“ jsou ty, že Michelle S. škrtila v kavárně ženu tričkem.

Jenže ono je to prosté: Je-li kritériem pro legální držení osoby v PN pouze aktuální nebezpečnost, což Höschl veřejnosti mnohokrát sdělil, je její chování v minulosti k propuštění irelevantní. Tudíž je k propuštění irelevantní i to, co policie řekla nebo neřekla. I těm, kdo psychiatrům slepě věří, musí být jasné, že Höschl si protiřečí, že něco z toho, co říká, není pravda. No a lži jsou všechny výroky psychiatrů typu: „Proti jeho vůli můžete někoho držet pouze, ohrožuje-li bezprostředně sebe nebo své okolí.“ Proč psychiatři takto lžou, je jasné: „Pustíme je, hned jak přestanou ohrožovat sebe nebo okolí,“ zní líp než: „Pustíme je, až budeme chtít.“

Člen komise ministerstva zdravotnictví Höschl usvědčil ze lhaní popularizátora psychiatrie Höschla.

Protože jsem přes svátky nepřednášel, rád bych touto cestou připomněl, že příští středu (jedenáctého ledna) se ve dvacet hodin v Polis opět koná další přednáška; tentokrát si budeme povídat o penězích, jejich naprosto fascinující funkci a jejích ne tak známých důsledcích, frakčním bankovnictví a hospodářských cyklech (příčinách krizí). I tentokrát platí, že máte-li ve svém okolí někoho, kdo třeba není anarchokapitalista či libertarián, ale o kom se domníváte, že by jej mohlo toto téma zajímat, vezměte ho s sebou; přednášky (a následné diskuse) jsou určeny především těm, kdo o daném tématu nic nevědí a rádi by to změnili.

Budu se těšit příští středu (11. 1.) ve 20 hodin v Paralelní Polis!

Během novoročních oslav došlo v polském městě Ełk k politováníhodnému incidentu: Jednadvacetiletý mladík ukradl v restauraci Prince Kebab dvě lahve chlastu; zaměstnanci bistra za ním vyběhli, chytili jej a po krátké rvačce ubodali. Podobnou reakci považuji za přehnaně brutální; na druhou stranu jasným agresorem byl zloděj, který ještě navíc nejspíše raději bojoval, místo aby lup vrátil. Protože však útočníkem byl Polák a okradení přistěhovalci, dav vlasteneckých prasat obchod ještě – před zraky nečinné policie – vyplenil; kuriózní na tom je, že osmadvacet z nich poté (!) uniformované opice sebraly. Proč by tyto měly zasahovat předem, když si stačí počkat, sledovat a pak jen sebrat zločince; takhle je to více represivní, vykazuje se činnost… stačí jen obětovat soukromý majetek, ale k tomu stejně zrovna policie příliš mnoho úcty nemá.

Za celkem nechutné pak považuji komentáře českých islamobijců, již vyzdvihují Poláky coby úžasný národ, který si to „nenechá líbit“; krádež, rabování, to všechno je odpuštěno, jsou-li oběti přistěhovalci. Zajímavé je, že když před časem v České republice kdosi vybavil svou chatu pastí proti zloději, kterého tak zabil; šel sedět, nicméně veřejnost byla na jeho straně, jelikož nebyl migrant. Vsadil bych se, že kdyby situace byla naopak, tedy zloděj by byl cizák a obchodník domácí, mohl bych se zase dočítat o tom, jak skvěle s přivandrovalcem zatočil a stížnosti na to, že bude potrestán; prostě co udělá přistěhovalec, to je v určitých kruzích vždycky špatně. Prosím, nesuďme činy lidí podle národnosti, barvy pleti, náboženského vyznání; chápu, pokud se někomu zdá, že zabít někoho za krádež je přehnané (já s tím v zásadě souhlasím), ale kdo byl Polák a kdo migrant, s tím ani za mák nesouvisí.

Vítejte ve Stokách v roce 2017!

Rok 2016 byl pro mě osobně naprosto úžasný a velmi zlomový, posunul jsem se v mnoha ohledech dál; ničeho nelituji. Doufám, že všichni čtenáři jej prožili šťastně a směřují svůj život tam, kam chtějí; pro ty, kdo by náhodou tápali, posílám svůj překlad úchvatného textu plného libertariánských myšlenek zformulovaných nelibertariánem a aplikovaných do praxe – neúspěšným to rozhodně může změnit život, úspěšní si nejspíše tiše zasouhlasí; je to jediný text, který jsem kdy jen tak přeložil pro široké čtenářstvo, neboť se domnívám, že za to skutečně stojí (sdílel jsem ho tu již loni touto dobou).

Vláda na nás během roku 2016 uvrhla především děravou EET (čemuž někteří vzdorují), zákaz kouření v restauracích a omezila naše svobody i na mnoha dalších frontách; to však není nic až tak překvapivého, utlačování občanů je něco, co vlády prostě činí. Trh však naštěstí dělá pravý opak; soukromé firmy nám (ve své honbě za ziskem) dodávají i navzdory státním zásahům nové zboží, služby a nepřeberné množství všech možných statků, kterých si můžeme (ale také nemusíme) užívat. Každý jest svého štěstí strůjcem, strojvůdcem i strojvedoucím.

Přeji všem čtenářům hodně schopností a síly do nového roku; zůstaňte se mnou, čtěte Stoky, přijďte 11. ledna na mou přednášku do Paralelní Polis, sledujte a odebírejte Kanál.