Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Hvězda Stok, má oblíbenkyně Michaela Marksová, jejíž nápady tu občas rozebírám, přichází s novelou zákoníku práce, ve kterém mě krom mraků dalších píčovin zaujala ochrana matek po mateřské dovolené (pochopitelně ochrana před zaměstnavateli – jak jinak); například (ale nejen) mají mít tyto nárok (!) na stejnou náplň práce, jakou vykonávaly předtím. Ponechme nyní stranou nepraktičnost i buzerační potenciál tohoto zákona a předpokládejme, že skutečně bude mít žádaný efekt; co se pak stane? Inu, logicky ještě o něco poklesne motivace podnikatelů zaměstnávat ženy, protože jejich „ochrana po mateřské“ něco stojí; výsledkem pak bude další „problém“ k řešení pro Marksovou – nerovnost mužů a žen na pracovním trhu. Dotyčná pak zase jednou dostane příležitost být „užitečná“ a vymyslet další regulaci, která bude situaci „řešit“; i ta bude mít pochopitelně negativní dopady, takže hurá – další příležitost k „řešení“!

Evropská komise přišla s dalším spásným návrhem – aplikace, ve kterých uživatelé chatují (třeba Skype a podobně) by nově měly podléhat stejným pravidlům (což v praxi znamená regulacím a omezením) jako telekomunikační operátoři; to především znamená, že jejich provozovatelé budou mít ze zákona nařízeno spolupracovat s fízly a na požádání jim vydávat citlivá data a historie konverzací svých uživatelů. Oficiálně jde samozřejmě o boj s terorismem, takže každý správný islamobijec může tleskat; neoficiálně by mě zajímalo, zda se jedná o další klasické rozšiřování státní moci, nebo zda zalobbovali telefonní operátoři ve snaze trochu potrápit konkurenci (technické řešení té spolupráce s uniformovanými opicemi bude něco stát, zejména u těch aplikací, které neukládají historii konverzací na svých serverech). Výsledek bude každopádně stejný – opět další krok k nesvobodě ze strany EU.

Když tak člověk pročítá knihy o historii průmyslu anebo se toulá krajinou, v které se nalézají továrny. Tak si snad nemůže nevšimnout, že řada těchto továren stála u vody, ať už někde ve městě, tak i v odlehlých údolích. Respektive stála u nějaké říčky anebo řeky. Důvodem nebyla jen potřeba vody na některé činnosti (třeba barvení látek), ale zejména šlo o potřebu vody na pohon strojů. Vodní kola a později vodní turbíny poháněly strojní vybavení továren, například textilácké stavy, vřetena, soustruhy, buchary. Pohled do knih o historii průmyslu ukazuje, že řada továren začínala skutečně jen na vodě a pára se zaváděla teprve dodatečně a postupně, někdy i se značným zpožděním. Průmyslová revoluce vděčí tedy za mnohé tekoucí vodě (čili vodě se spádem). Avšak s tím vzniká jedna otázka. Proč nebyla vodní síla využita masověji již dříve. Tekoucí voda se přece používala již ve středověku (ba již ve starověku) k mletí obilí ve vodních mlýnech s vodním kolem, ke zpracování kovů v hamrech vybavených vodním kolem (to zde pohánělo buchary, ale i měchy na rozfoukávání ohně v pecích) anebo jako hornické vodotěžní stroje pro čerpání u horníků neoblíbených důlních vod. V podstatě tedy tato technologie (vodní pohon) zde stovky let ležela, aniž by ji někdo pořádně pro průmysl využil. To že se tak nakonec stalo je vedle vynalezení některých strojů (jako strojních stavů) spíše otázkou možnosti podnikatelů svobodně podnikatelsky jednat. Tato svoboda zde vznikla odstraněním nevolnictví, robot a omezením či zrušením cechů či jiných privilegií mocnějších a mocných. Rovněž tak dělba práce, která je nezbytná pro hospodářský pokrok, zde byla již dávno před průmyslovou revolucí vždyť první manufaktury u nás vznikly již ke konci 17. století. Průmyslová revoluce se tak spíše jeví být revolucí možnosti svobodně jednat, než revolucí technologickou.

Mám dobrého kamaráda. Rozumíme si dobře, dlouhodobě, ve spoustě témat. Až dokud jsem jednou u piva nenakousla téma „zasraný daně“. Dozvěděla jsem se cosi o nezbytnosti státu a následovala klasická debata na téma: „A jak bys řešila… školství, policii, soudy, a kdo by stavěl silnice?“ Ano, i ten poslední dotaz v trochu jiné formulaci opravdu zazněl :)
Zbytek večera se snažím nějaká témata osvětlit a stoupá ve mně frustrace – zaprvé z toho, že ne vždy mám na všechno dostatek argumentů, za druhé z postoje protistrany: „Zní to dobře, akorát by to nefungovalo, protože stát je potřeba a tečka.“
Ze schůzky odcházím rozladěná, s pocitem absolutního nepochopení a hlavně s vážnými pochybnostmi o inteligenci kamaráda.
Nedokážu přesně definovat, jestli mě štve obecně to, že někdo mě blízký takto uvažuje, nebo to, že ho nejsem schopná přesvědčit. Možná je v tom ego, možná frustrace z vlastní blbosti, každopádně situace z pohledu kamarádství značně nepraktická :)

Moc by mě zajímal názor čtenářů Stok, zda se s podobným problémem taky setkáváte, jak k němu přistupujete a jak ho řešíte… nebo možná neřešíte a přátelíte pro jistotu jen s libertariány :)
A hlavně mě zajímá Vaše zkušenost, zda Vás podobné diskuze, které nikam nevedou, taky tak štvou :)

Některé muslimky mají problém s přílišným obnažováním na veřejnosti, proto se rozhodly koupat v pyžamech zvaných burkini; a někteří idioti mají problém s nedostatečným obnažováním dotyčných na veřejnosti, proto se rozhodli jim takové koupání zakazovat. Píčovina až na půdu; takže dokonalé politické téma – ve Francii už na to mají vyhlášky a uniformované opice nadšeně buzerují nedostatečně svlečené ženy. Islamobijci tomu zuřivě tleskají, protože cokoliv, co je jakkoliv zaměřené proti muslimům, přece znamená vyšší dobro – bez ohledu na to, o jak neuvěřitelně nesmyslnou krávovinu se jedná; politici mají žně, neboť mohou být zase jednou „užiteční“ – tentokrát nezůstalo jen u Le Pen, ale zákaz burkin podporuje i Valls a Sarkozy, protože proč si u lidu nešplhnout, buzerovaných je málo, prakticky se nemohou bránit a zastání v demokratické společnosti nenajdou.

Rozhodně netvrdím, že by neměly existovat pláže, na kterých majitel burkini zakáže, podobně jako nemám nic proti existenci nudistických pláží, kde se vlastník rozhodne, že tam nechce lidi v plavkách; takové zákazy jsou naprosto v pořádku, rozhodne-li o nich legitimní majitel – ať si každý na své pláži rozhoduje o tom, za jakých podmínek a kdo ji smí a nesmí navštěvovat, což je mimochodem jediný rozumný postup, jak celou situaci řešit, respektive neřešit a nevytvářet problémy tam, kde nejsou. Cokoliv jiného znamená jednak iniciaci útočného násilí, ale také z čistě lidského hlediska nejde o nic než vylévání frustrace; nejrůznější snahy o zákazy zakrývání obličejů se alespoň omlouvají nějakým rádoby bezpečnostním rizikem, zatímco v případě burkin vlastně neexistuje nic, co by se blížilo jinému důvodu než staré dobré touze někoho buzerovat a strkat nos do věcí, po kterých nikomu nic není.

Násilné hospitalizace s kritériem nebezpečnosti znamenají: a) že stát vězní a násilně „léčí“ dospělé svéprávné osoby, které nespáchaly žádný trestněprávní delikt, nebo jen banální b) že stát vězní a násilně „léčí“ dospělé svéprávné osoby, které spáchaly násilný trestný čin, tzn., že psychiatři pouštějí – po delším či kratším „léčení“ – do společnosti nebezpečné lidi.

Dokonalé zazdění druhé půle této prosté analytické pravdy předvedli psychiatři Höschl a Švarc v 90‘ – navíc v diskuzi o vraždě v Tescu, která by neměla být o ničem jiném.

Švarc začal tím, že násilné hospitalizace prostě zapřel: Tato žena byla z pohledu zákona beztrestná. Není zcela pravda, že někoho… někoho před týdnem škrtila, nebo rozhodně to nebylo řešeno jako trestný čin a asi ani jako přestupek, takže nemohla být a nebyl důvod pro to, aby byla léčena nedobrovolně.
Aby se o minutu později přistihl, že je připouští v hojném množství: Prostě my můžeme někoho přijmout – a přijímáme spoustu takových lidí – i nedobrovolně a léčit je i nedobrovolně. Pokud ohrožují sebe nebo okolí v důsledku duševní poruchy. (…) my teda máme možnost někoho hospitalizovat i bez souhlasu, nemá-li to nařízeno ochranné léčení soudem, ale nemáme žádnou takovou povinnost.
Moderátorka Hergetová měla upozornit Švarce, že si jaksi odporuje; neudělala to.

Vavřínový věnec za klamání veřejnosti si ovšem odnáší Cyril Höschl, který řekl: Je třeba znovu zdůraznit, že drtivá většina, naprosto převážná většina, těch duševně nemocných vůbec nejsou nebezpeční. Jsou tam dobrovolně – dobrovolně přišli, dobrovolně odejdou – a představují asi takové riziko jako pacienti propuštění z chirurgie, z interny nebo z očního. Takže je to téma téměř irelevantní.
Hospitalizací v PN je ročně 60 tisíc, nedobrovolných je 20%; čili ročně je puštěno z PN 12 000 nebezpečných osob – to je to téměř irelevantní téma.

Stane-li se nějaké téma příliš emocionálním a veřejně diskutovaným, logika je časem nahrazena emocemi a hesly; zde přináším top 10 islamobijeckých i sluníčkářkých výroků, jejichž slaboduchost je tak evidentní, že pronese-li je někdo v debatě coby argumenty, máte prakticky jistotu, že dotyčný rezignoval na byť i jen elementární logiku a přepnul se do módu opakování hesel.

#10 Neseme historickou odpovědnost. (Odpovědnost za něco, co jsme neměli šanci ovlivnit?)
#9 #přijímám (A jak se toto prohlášení projevuje v praxi?)
#8 Uprchlíky potřebujeme pro zvýšení porodnosti. (Jaký je „správný“ počet lidí v Evropě?)
#7 Muslimům nelze věřit, protože takíja. (Zatímco my ostatní lhát technicky nemůžeme.)
#6 Kdo nemá rád muslimy, je rasista. (Protože islám je rasa jak víno.)
#5 Uprchlíci jsou chudáci, ne teroristé. (Jistě, každý jeden z nich.)
#4 Islám není náboženství, ale politický systém. (Vážně nemůže být obojí?)
#3 Islám je jen jeden. (A proto ty války mezi frakcemi?)
#2 Islám je náboženství míru. (Bez komentáře.)
#1 Všichni muslimové jsou stejní. (Bez komentáře.)

Určitě to znáte - nadhodíte, že stát je žába na prameni a že společnost může fungovat i jinak, emergující "zezdola" a nikoliv řízená "seshora". A přiletí rychlá námitka: "Ale to by tady byla anarchie. A anarchie je chaos!" No a? Ano, anarchie je chaos. Nemá žádný vyšší řád, to prostě plyne z definice. Toto nemá smysl zastírat. Co více zarazí, je, že - a možná to je důsledek nějaké indoktrinace - chaos je chápán jako synonymum něčeho špatného, zlého. A možná až někde při studiu pokročilé matematiky, fyziky, teorie systémů, numerických výpočtů apod. člověk pozná, že něco jako fungující umělý řád je naopak velká vzácnost, a že spousta věcí funguje, aniž by byla řízena, a dokonce se dají předvídat.

Takže, co všechno je chaos a jsme s tím spokojení? Jen tak namátkou: počasí, divoká příroda, evoluce, vesmír, ale třeba i naše těla (ta také nejsou vědomě centrálně poskládána a vědomě každá buňka ovládána). Co krásných věcí vzniklo chaoticky - úchvatné scenérie na Zemi, Saturnovy prstence, lidský mozek, umělecká díla lidských umělců, naše města (jen málokteré bylo opravdu do puntíku plánováno), všechny možné vynálezy (na řadu z nichž se přišlo zcela náhodou), lidé kolem nás. Život se nedá organizovat, a jen těžko se dá plánovat, a přesto se dá žít. Počasí se nedá řídit, ale umíme s ním žít. Vynálezy přicházejí a odcházejí, a těšíme se z nich, stejně jako se těšíme uměním a přírodou. A určitě přijdete na další příklady. Anarchie pouze z titulu toho, že je chaotická, nebude jiná.

Takže ne, rozhodně nemám dojem, že je anarchie pro svůj chaos špatná. Další argument, prosím!

Všiml jsem si, že někteří liberálně orientovaní jedinci vzhlížejí obdivně k Rakousku-Uherskému mocnářství. Do jisté míry se to dá pochopit, protože osobní svoboda byla v Předlitavsku větší než v jakémkoliv z následujících režimů. Nicméně v některých bodech byla omezena více než dnes. Například se to týkalo svobody slova, která byla často narušována cenzurou, konfiskacemi novin a vězněním redaktorů na dny a případně i týdny (známým vězněm byl třeba spisovatel J. Arbes). Kdo by napsal do tehdejších novin, že Franc Josef je senilní děda, tak by riskoval mnohem, mnohem více. Existovalo také docela drakonické clo na cukr a někde (Brno, Opava a Praha) se vybíral i tzv. akcíz (potravní daň při dovozu do města). Obecně, ve srovnání s jinými vyspělými státy na západ od R-U hranic, bývá mocnářství v knihách o hospodářské historii označováno za více etatističtější. Po vyhlášení války roku 1914 zde byla zavedena tvrdá vojenská diktatura, která se neštítila popravovat i za protiválečné letáky (popraven Slavomír Kratochvíl) či proti dynastické řeči (popraven Josef Kotek). Do stávkujících dělníků se taktéž někdy střílelo, bez toho aniž by tito nejprve nějak zaútočili (někdy tito ovšem skutečně zaútočili - třeba v Lučanech nad Nisou). Co bylo však mnohem horší, to je situace v zalitavské části monarchie. Zde jednak řada průmyslových podniků vznikla jen díky dotacím (a po skončení války se díky tomu neudržela, protože dotace prostě skončily). Jednak zde panovala poměrně drsná maďarizace. Jejími "nejskvělejšími" činy byl třeba likvidace většiny slovenského školství, rušení spolků anebo i odnárodňování dětí. Pokud je nutně někdo potřebuje vzhlížet obdivně ke starému mocnářství, tak by to měl dělat s výhradami, pouze před rokem 1914 a určitě jen pro Předlitavsko.

Politici se potřebují drsně vymezit proti terorismu, takže vláda navrhla novelu zákona, podle které za schvalování teroristického útoku, klidně třeba jen statusem na sociální síti, má nyní hrozit trest odnětí svobody na tři až dvanáct let; to je mimochodem víc, než kolik můžete dostat třeba za znásilnění. Tím rozhodně nechci říci, že schvalování terorismu není idiocie, na druhou stranu jsem velmi proti tomu, abychom proti někomu iniciovali násilí jen proto, že je dotyčný idiot; nemluvě o tom, že samo o sobě zavírání lidí do vězení představuje tu asi nejhloupější formu trestání. Pozoruhodné též je, jak se mnozí neustále zaklínají svobodou slova, ale když pak na věc přijde, tak v zájmu hysterie neváhají perzekuovat lidi za názor; nemluvě o tom, že reálný přínos podobného opatření v boji proti terorismu je bezpochyby čiste nulový, možná v konečném důsledku lehce záporný.

Evropská komise (znovu a znovu) přichází spasit svět, opět naprosto překvapivě pomocí vyhlášek, nařízení a buzeračních zákonů, jež se tentokrát týkají minimální mzdy (nicméně teď už s nimi vážně přijde ten slibovaný ráj na Zemi); o co jde? Inu, zaměstnanci pracující v cizině mají pobírat minimální mzdu (a podléhat dalším kolektivním odborovým smlouvám) odpovídající zemi, kde pracují, nikoliv té, kde jsou zaměstnáni; v praxi to znamená, že řidiči, jenž projíždí více států, se bude během cesty měnit minimální mzda a další podmínky práce v závislosti na tom, co si kde vysomrovaly odbory. Good luck. Úplně vidím, jak to nikomu nepřidělá žádné problémy a komplikace, ať už jde finanční stránku věci, kdy budou muset firmy z chudších zemí platit zaměstnance minimální mzdou ze zemí bohatších, nebo o byrokracii spojenou s celým tím procesem průběžných změn pracovních podmínek.

Celý tento geniální nápad je naštěstí zatím jen ve stádiu návrhu, takže existuje reálná šance, že třeba nebude realizován; obhajován je každopádně typickým protekcionismem – ochranou domácích zaměstnanců, aby jim cizinci „nebrali práci“. Že podobný přístup nedává smysl, nepřináší nic dobrého a je jen zhoubný, ukázal již Claude Frédéric Bastiat před více než dvěma sty lety; zákazníci si totiž vždy na trhu vyberou takové služby, které jim nejvíce vyhovují, takže každý státní zásah, v jehož důsledku tito svou volbu přehodnotí, znamená, že místo nejlepší možnosti se byli nuceni spokojit s druhou nejlepší. Tato zcela zjevná pravda byla však nejrůznějšími socialisty šikovně zamaskována, takže už nikoho ani moc nezajímá; nahradila ji totiž štvavá populistická propaganda na téma ochrany „našich“ před „cizími“ bez ohledu na to, že na to nakonec stejně doplatí zákazník… ten „náš“.

Již nějakou dobu (od 1. VI. 2006) je v České republice možné uzavírat tzv. registrované partnerství mezi osobami stejného pohlaví. Toto má však jeden háček, který si málokdo uvědomuje. A sice to, že to znamená být někde u státu zaregistrován. Přičemž není jisté jakou vládu bude mít tento stát v budoucnosti. To však představuje určitou nejistotu a nemusí se to do budoucnosti vyplatit. Pokud se dostane k moci nějaká vláda, která bude proti homosexuálům negativně zaměřena, tak bude mít v podstatě seznam, který ji usnadní pronásledování homosexuálů. Něco podobného se kdysi v minulosti stalo, byť ne zrovna homosexuálům: Pražská Obecní Sociální poradna za 1. republiky si vedla registr osob podporovaných dobrovolnými organizacemi, ten byl za 2. světové války zneužit nacionálními socialisty a mnozí z registru, zejména žebráci, cikánské obyvatelstvo a trestaní jedinci, byli posláni do koncentračních táborů (Kodymová, P. Historie české sociální práce v letech 1918-1948, Praha: Univerzita Karlova-Karolinum 2013, s. 37). Jistě stát může zneužit i seznamy soukromých institucí, pokud se jich zmocní, ale v případě státních seznamů to má snažší, protože jsou tyto seznamy pod jeho přímou kontrolou. Kdo chce vstoupit do registrovaného partnerství, měl by tento problém alespoň uvážit.

Při cestě do Turecka jsme víza vyřídili s manželkou při přejezdu hranice, korektně a s ochotou od celníků. Zdržení minimální, stálo to pár dolarů, ale stejně si to budu pamatovat.

Aktuálně se EU cuká s ukončením vízové povinnosti pro občany Turecka jako svým plněním dealu za pozdržení migrantů v říší sultána Erdogana, jinak od roku 1952 člena NATO a desetiletí státu jednajícímu o vstupu do Eurosojuzu. Brusel nemá jednotnou vízovou politiku, třeba občané ČR potřebují víza do USA, Kanady, ale v případě Turecka se vyžaduje společný postoj.

Mám s tím problém, protože na návštěvu naší české kotliny nejezdí Turecko, ale konkrétní Turek s Turkyní, nebo zapomenutý Armén, Bulhar, Řek, prostě lidé s tureckým pasem. Náš ani jejich stát by do svobody cestování neměl zasahovat.
Nemyslím, že by náš stát měl podléhat bruselskému diktátu, ale měl by mít vlastní vízovou politiku. Vízová politika je součástí zahraniční politiky, pokud si pamatuji, tak zamini pořád ještě v ČR máme.

Zrušením vízové povinnosti pro turecké občany podle mě ČR ztratí jen pochybné bruselské uznání za to, že netrhá partu, takže případná pozitiva z tureckých turistů budou jen přívětivým bonusem. Upřímně věřím, že by to pomohlo obchodu a kde hranice nepřekračuje zboží, tam tak činí armády. Nějak nevěřím v růst bezpečnostního rizika, protože představa benevolentního rozdávání tureckých pasů afghánským, syrským či jiným migrantům je směšná.

V Texasu kohosi osvítil dobrý nápad… a ejhle, osoby starší jednadvaceti let najednou smějí na území univerzitních kampusů nosit zbraně; proti zákonu samozřejmě remcala řada profesorů a dalších levicových intelektuálů, kteří předpovídají krvavé lázně a studentské masakry. Tato změna už je poslední dobou druhou rozumnou úpravou zákonů regulujících střelné zbraně v Texasu; o té první jste se mohli ve Stokách dočíst v červnu. Nyní bedlivě sledujme, jakým směrem se bude dlouhodobě ubírat trend kriminality v tomto americkém státu, kolik lidí bude v následujících letech oproti minulosti umírat při masakrech na vysokých školách a co všechno tyto deregulace na poli zbraní tamním obyvatelům přinesou; ukáže-li se (čemuž pevně věřím), že se situace zlepšuje, doufejme, že to – nejen v Texasu – povede k dalšímu uvolňování zbytečných – nejen zbraňových – zákonů.

Poslední dobou se nebývale zvýšila četnost teroristických útoků v Evropě; za většinou z nich celkem nepochybně stojí islámští radikálové a považuji za směšné tvrdit, že jejich motivace nijak nesouvisí s náboženstvím, které vyznávají. Většina teroristů poslední doby jsou muslimové, poměr teroristů mezi muslimy je vyšší než mezi vyznavači libovolné jiné víry a pochopitelně nemáme spolehlivý způsob, jak odlišit toho, kdo si jen soukromě věří v Alláha a nikoho tím neobtěžuje, od člověka, jenž svou víru hodlá využít jako záminku k sadistickému vraždění; co s tím?
Než si tuto otázku zodpovíte, prosím, uvažte následující: Odedávna je všude na světě, nejen v Evropě, značná četnost znásilnění; za většinou z nich celkem nepochybně stojí muži a považuji za směšné tvrdit, že motivace k těmto činům nijak nesouvisí se sexualitou pachatelů. Procento sexuálních útočníků mužského pohlaví je ještě vyšší než procento muslimů mezi teroristy, poměr sexuálních násilníků mezi muži je též vyšší než teroristů mezi muslimy a taktéž nemáme spolehlivý způsob, jak odlišit muže, který souloží jen se souhlasem ženy, od toho, jemuž na dobrovolnosti styku až tak moc nesejde; co s tím?

Pro jistotu jen dodávám, že poselstvím tohoto textu rozhodně nemá být: „Nedělejme nic.“ Samozřejmě je na místě se bránit, stát by měl přestat házet občanům klacky pod nohy, když se chtějí ozbrojit (což by mimochodem pomohlo obětem terorismu i znásilnění), ani soukromé diskriminaci by neměly stát v cestě zákony; na druhou stranu globální perzekuce určité skupiny lidí jen proto, že je statisticky rizikovější, není ničím jiným než absolutním svinstvem a dává v případě muslimů asi tak podobný smysl jako v případě mužů.

Lukášovi Kuzmiakovi někdo v roce 2011 vybílil byt a odnesl z něj i jeho počítač; dotyčný k němu však měl i vzdáleně přístup a nainstaloval do něj program, pomocí kterého mohl dělat screenshoty obrazovky a sledovat webkameru. Došel s tím za uniformovanými opicemi, které jej poslaly do háje, neboť to prý není běžný postup (to je ovšem důvod); dotyčný si tedy poradil sám, počítač nakonec našel, jen v rámci toho zveřejňoval fotografie lidí, již jej užívali (i když jim přes oči dával černé obdélníky). Výsledek? Ti vyfocení a zveřejnění žalují Lukáše Kuzmiaka pro psychickou újmu (soud první instance mu přikázal zaplatit skoro dvě stě tisíc; obě strany se však proti rozsudku odvolaly), takže dotyčného čekají soudní tahanice; a jaké z příběhu plyne ponaučení? Neopovažujte se dělat práci fízlů lépe, než to dělají oni; není to těžké, ale se zlou se potážete.

Mohl by to být policejní vtip, bohužel ve smutném kontextu smutného případu; cituji z pár dnů starého článku.
Citát první: Detektivové nyní v souvislosti s vraždou pátrají po ženě, která ve čtvrtek 21. července nebo v pátek 22. července v době od 10:30 do 10:45 navštívila lékárnu urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, v ulici Ke Karlovu. "Požadovala tišící prostředky na poporodní bolesti," doplnila Zoulová.
Citát druhý: "V rámci urychlení vyšetřování kriminalisté žádají zmíněnou ženu, aby se jim přihlásila, a mohla tak být vyloučena z okruhu možných podezřelých," sdělila mluvčí.

Nemohu přijít na to, proč by to paní dělala - řekněme, že paní není pachatel tohto TČ, ani k ní nemá nic bližšího (třeba jsem léky neobstarávala pro pachatelku) ale půjde na flojdovnu proto, aby si užila podání vysvětlení, odběr DNA, atd., když ona už výsledek zná - není pachatel a může jen doufat, že PČR zase třeba nepřehlédne výsledek znaleckého posudku, jako u toho kluka, co pár let seděl za znásilnění a ve spise měl posudek, který to vylučoval (na který nereagovala PČR, státní zástupce, soudce - a konečně, ani obhájce). Co ztoho asi bude mít? Zatím je v okruhu podezřelých obrázek, který se jí možná podobá, okamžikem přihlášení tam bude na nějakou dobu konkrétně ona a bude s napětím čekat, jestli jí PČR zase vyloučí.

Je možné, že PČR v tomto okamžiku přestane plýtvat silami na hledání této podezřelé a bude dělat něco efektivnějšího. Mezi tím vyplýtvá svůj čas paní, když ho položí na oltář vyšetřování. Paní sama neinvestuje do vlastní ochrany - i kdyby její oběť umožnila pachatelku chytit, což zdaleka není jisté, je dosti nepravděpodobné, že by ohrožovala paní nebo někoho dalšího, resp. ohrožovalal je více, než jí ohrožují ostatní lidé. Její agrese byla zaměřena proti vlastnímu dítěti a opakování činu jen tak nehrozí (Pro úplnost, pokud ten kdo dítě usmrtil, mohl ovládat a rozpoznat důsledky svého činu a nejednal v nějaké krajní nouzi či podobné situaci, hluboce odsuzuji, aby někdo demagogicky nepojal tento článek jako obhajobu vražd malých dětí).

Je ale také možné, že nějakým omylem či úmyslem PČR nesmaže záznam z databáze DNA (stejně nevědí, jak velkou jí vlastně mají, tak Bůh suď, jak funguje hledání a mazání), paní se vyskytne na místě nějakého trestného činu a bude první na řadě na pachatele, protože její DNA mít budou a ten zbytek důkazů už se nějak dohledá, nebo se to vyfabuluje bez nich. Nebo tak něco. Je velmi na zváženou usnadňovat někomu zjištění vlastní DNA.

Cizinecká policie provedla razii v Praze 6, kde našla firmu, ve které pracovalo 44 zaměstnanců, z čehož bylo 38 cizinců, z toho 24 bez povolení; majiteli hrozí půl roku vězení, ilegálové jsou vyhoštěni, uniformované opice se tím chlubí a národovci tleskají, protože Čechy Čechům. A co vlastně přináší tolika lidem důvod k radosti? Inu, čtyřiadvaceti lidem se zhorší život, jejich zaměstnavatel půjde asi bručet a jeho firma zanikne, což poškodí i její zákazníky, včetně těch potenciálních; a údajná pozitiva? Volné místo na trhu může vyplnit někdo jiný; co na tom, že zákazníky zjevně méně preferovaný (jinak by se tak totiž již stalo přirozenou tržní cestou), ale hlavně to bude Čech jako poleno! Doopravdy je ničení lidských životů a zhoršování situace zákazníků něco, čemu bychom měli tleskat?

Když mluvím s nějakým etatistou a zkouším mu nějak nenápadně podsunout myšlenky o neužitečnosti státu, často narážím na stejný problém. Lidé chtějí mít nad sebou nějakou vyšší autoritu, která za ně bude rozhodovat a nést odpovědnost za tato rozhodnutí. Někoho, ke komu mohou vzhlížet a když to podělá, tak na něj nadávat. Ať už je to stát, politici, lékaři, policie, soudy, Bůh, vesmír, rodiče…
Většina z vás nejspíše zaznamenala případ ženy, která pár hodin po propuštění z psychiatrické léčebny ubodala jinou ženu; ostatně ve Stokách jsme se před pár dny mohli dočíst o roli psychiatrů v dané kauze a potažmo i celé společnosti. Ráda bych se však zaměřila na to, jak podobné situace vnímá laická veřejnost. Následující den po události vyšel článek, jenž dle mého názoru popisuje situaci dle tehdy dostupných informací celkem věcně a nestranně. Zarazilo mě ale, jak reaguje většina diskutujících. Obviňují toho lékaře, který ji propustil s vyjádřením, že v době propuštění byla „stabilizovaná a vnímala realitu“. Příklady komentářů:
- Doufám,že doktor,který podepsal její propuštějí sedí již ve vazbě.
- S takovou by mohl psychiatra dělat každej
- Neměli takovou zrůdu pouštět
- Ten doktor by měl rezignovat na funkci
- Tomu pan doktor říká stabilizovaná?
- Někdo kdo to propouštění takto vyšinutých a nebezpečných lidí umožnil by za to měl nést plnou trestní zodpovědnost a měl by být stíhám za napomáhání k vraždě, ten kdo ji propustil je hlavní viník a vrah

Tak snad když je někdo stabilizovaný, není to záruka, že tak zůstane. Samozřejmě je možné, že lékař udělal chybu. Nebo byl pod tlakem nějakých omezení (počet lůžek v léčebně, nějaké zákony, cokoli…) a propustit ji musel, co my víme… ostatně na toto téma se zde již diskutovalo. Ale proč házet vinu na lékaře nebo kohokoli jiného? Člověk vezme do ruky nůž, zabije s ním, a může za to někdo jiný?
Problém vidím v tom, že lidi si na tento přístup až příliš zvykli. Možná je to do jisté míry jejich přirozenost. Touha nebýt na všechno sami. Mít nějakou „vyšší instanci“, která jim uleví od starostí (odpovědnosti). A ano, jsou ochotni za to něco obětovat. Část vydělaných zdrojů, svoje právo rozhodovat…
Jako malá jsem ve chvílích, kdy jsem měla pocit nějaké křivdy nebo nespravedlnosti světa, hledala zastání a vysvětlení u rodičů. Rodiče pro mě reprezentovali onu vyšší moc. Sice mě občas trochu omezovali, ale poskytovali mi toho mnohem víc. Kromě jiného ten pocit bezpečí, který podle mě většina dospělých lidí hledá u státu. Těžko odhadovat, nakolik je za etatistickými názory tato lidská potřeba a nakolik za to může třeba systém, propaganda, manipulace…
Každopádně to vidím jako velkou překážku, proč si lidé nenechají myšlenku státu tak snadno vzít. Za svoje velké peníze strhávané z výplaty dostávají tuto iluzi bezpečí a zřejmě jim to stojí za to. Jejich „touha po bezpečí“ je tak silná, že považují za samozřejmé, že si za ni chce platit každý (a kdo nechce, je pro ně blázen).

Logické argumenty v podobných případech většinou nezabírají; jak byste o tomto tématu diskutovali vy, čím byste argumentovali?

Asociace malých a středních podniků somruje po ministerstvu průmyslu, aby zakázalo hodinovým manželům provádět složitější úkony, například práce zednické, instalatérské, malířské či truhlářské; nadále by tedy směli vykonávat jen drobnosti typu sekání trávníků nebo čištění koberců. Proč? Podle předsedy Asociace malých a středních podnikatelů prý hodinoví manželé berou živnostníkům práci a navíc ji často odvádějí nekvalitně; a protože lidé jsou tak nebetyčně hloupí, že si jejich služby stále objednávají, stát teď musí přijít a ochránit je zákonem před službami konkurence a především ze všeho nejvíc před nimi samými, protože to by tak hrálo, aby se řemeslník domluvil s klientem na podmínkách, za kterých pro něj odvede práci. A konec konců… co je špatného na tom, že někdo někomu „bere práci“ poskytováním služby, kterou si lidé dobrovolně vyberou, čímž demonstrují, že je to pro ně lepší alternativa?

Po vraždě ve smíchovském Tescu spáchané ženou ten den propuštěnou z psychiatrické nemocnice, jsou psychiatři kritizováni za to, že nedokázali společnost ochránit před nebezpečnou osobou. Psychiatři se samozřejmě hájí; s jedním argumentem pana psychiatra Höschla se teď seznámíme.

Höschl se odvolává na případ, kdy psychiatři z jakési už těžko pochopitelné zhovadilosti věznili ženu I PŘESTO, že její násilnou hospitalizaci soud nepovolil, resp. přerušil:
Když před časem podobná pacientka slovně vyhrožovala, a byla proto v psychiatrické nemocnici "držena" 14 dní proti rozhodnutí soudu, že nesplňuje podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci, dostala táž psychiatrická nemocnice Bohnice 50 tisíc korun pokutu plus příkaz uhradit soudní výlohy za nepřípustné omezování osobní svobody. A teď to táž nemocnice schytává za to, že pustila někoho, koho neměla žádný zákonný důvod držet? Tak jak tedy?

Předně oceňme Höschlovu logiku: Pacientka, kterou jsem pustil, i když její puštění soud nenařídil, za pár hodin zavraždila náhodnou kolemjdoucí, takže je špatně, že jsem před časem dostal pokutu 50 tisíc a musel jsem uhradit soudní výlohy za to, že jsem 14 dnů věznil jinou ženu, která potom ani předtím žádný trestný čin nespáchala, třebaže její puštění soud nařídil.

Dále je zde trest: Za 14 dní trvající věznění a mučení (pardon: násilné „léčení“) muset zaplatit 50 tisíc a soudní výlohy z peněz daňových poplatníků… Psychiatři to mají opravdu těžké.