Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Měšťanském pivovaru v Polné.

Na státních školách vnímám velký tlak na „normálnost“ dětí. Všechny musejí dělat tu samou věc v tu samou dobu a tím samým způsobem. Pokud chce dítě dělat něco jinak, po svém, je často označeno za problémové a trestáno špatnými známkami, poznámkami, šikanou… Proč se mnou téměř každý souhlasí, že každý člověk je jiný, ale děti nutíme dělat vše roboticky stejně? Proč dětem bereme možnost se individuálně rozvíjet, a naopak v nich potlačujeme jakoukoliv odlišnost a chceme, aby byly „normální“? Dnes a denně si čtu desítky příběhů dětí, které mají ve škole problémy, protože nejsou „normální“. Namísto toho, abychom se učili bezpodmínečně přijímat druhé jací jsou a abychom měli bezpodmínečně rádi sebe sama, učíme děti, že být jiný je něco špatného a nechtěného – jaký to asi může mít dopad na sebehodnocení, sebevědomí, vztahy osobní i pracovní, když děti učíme, že být sám sebou je špatně? V ankapu by mohly svobodně vznikat i respektující svobodné školy, kde by se děti mohly pohybovat v respektujícím a svobodném prostředí. Dnes založit takovou školu je v podstatě nelegální a extrémně náročné, kdy neustále škola balancuje na hraně zákona, musí splňovat mnoho podmínek MŠMT a musí ji v každém případě stát schválit.

Když Mikulář Koperník dospěl k heliocentrické teorii, bylo zde jen málo lidí, kteří si uvědomili, co znamená – byla tedy přijata s klidem několika předními mysliteli. Jakmile si však církev začala uvědomovat, co teorie znamená pro postavení člověka na Zemi, začala se jí bránit. Byla velmi tvrdě odmítána většinou soudobých myslitelů. Martin Luther ji například odmítal, protože v Bibli byla Země označována za nehybnou: a máme věřit Duchu svatému, nebo nějakému vědci? Giordano Bruno ji přijal z ideologických důvodů (byl hermetik) a potom ho popravili.

Teorie rakouské ekonomické školy dle mého názoru má některé podobné vlastnosti – na začátku se jí zabývalo jen několik málo lidí a byla hlavně předmětem akademických sporů. Dnes, jakmile se zjistilo, dokáže narušit tradiční pojetí společnosti, se vůči jejím závěrům leckdo vyhrazuje. Libertariáni jsou, typicky z ideologických důvodů, jedni z prvních, kdo tuto teorii přijali. Nicméně, platí pro ni jako u každého provokativního poznatku, že její přijetí je značně zbržděno a dochází k velkému konfliktu širší společnosti s akademiky a jejími ideologickými zastánci. Tento spor možná bude veden po generace – ideje je prostě třeba nechat zrát v myslích lidí a příliš se nezlobit, že nejsou přijímány. Nejedná se o ojedinělý historický případ a je třeba si uvědomit, že hlasatelé dříve neslýchané pravdy jsou často v menšině.

Důchodový systém je v kostce ponziho schéma alias letadlo. (To chápeme všichni, že jo?) Tudíž na jeho reformu (co jen oddálí krach) máme tři možnosti či jejich kombinace: (1) Zvýšíme daně z dnešních cca 66 % (daňové břemeno zaměstnance) na nějakých 75-85 % čímž nasereme spoustu dnes ekonomicky aktivních. (2) Zvýšíme rok odchodu do důchodu na 68+ let, čímž naserem dnes ekonomicky aktivní lidi a lidi před penzí. (3) Nic z výše uvedeného neuděláme, ale tím pádem se důchod sníží z dnešního průměru (19440,-) na nějakých cca 8000,- v průměru… Matematiku neobchčijete. Inu, tohle nás čeká, ať se vám to líbí nebo ne! Holt chtěli jste socialismus, tak tady jej máte!

Jak se stavět k translidem ve sportech? Nechat transženy sportovat s cisženami a transmuže s cismuži? Zařadit je podle původního pohlaví? Udělat pro ně zvláštní kategorie? A co nebinární? Ve sportu máme kategorie nejen podle pohlaví. Některé sporty (např. box) mívají kategorie podle hmotnosti. Často jsou sportovci rozdělení podle věku. Tato dělení mohou fungovat různě v různých sportech. Například v olympijském boxu je nejvyšší věková kategorie 19+, zatímco v běhu vídám mnohem podrobnější dělení dospělých. Ne ale vždy – třeba olympijský maraton nedělí běžce podle věku vůbec. Podobně to může fungovat i s přístupem k translidem. Nejenže různých sportech může dávat smysl různý přístup, ale dokonce různí organizátoři stejného sportu mohou chtít zvolit různý přístup. Někteří se mohou spolehnout na prohlášení sportovce, jiní mohou chtít třeba i genetický test. Nepotřebujeme jedno centrální řešení pro všechny. Od státu mi zde dává smysl chtít jen jednu věc: nedělat legislativní překážky organizátorům v tvorbě kategorií.

Představte si, že za dva měsíce jedete na dovolenou do exotické země a potřebujete si vyřídit cestovní pojištění. Zajdete do pojišťovny, kde vám řeknou, že vám sice mohou povědět, co vše vám uhradí – ale to platí pouze dnes, protože až budete v místě své cesty, vše může být zcela jinak! Nelze podepsat takovou smlouvu, která by pojišťovnu zavazovala plnit ten či onen lékařský zákrok. Až budete plnění potřebovat, pojišťovna se prostě rozmyslí, zda teď hradit bude nebo ne. V případě, že bude mít štěstí a zákrok vám bude proplacen, dostanete navíc i zákaz si za své peníze v nemocnici koupit nadstandardní služby, a to i když je ani nebudete chtít od pojišťovny proplatit.

Jakmile přijde řeč na cenu pojistky, pracovníka pojišťovny nebude zajímat, zda nejste těžký kardiak, jestli v půlce zubů náhodou nemáte zánět, případně zda-li v zahraničí neplánujete létat na paraglidu. Jediné, na co se vás pro výpočet pojistného bude ptát, je: „Kolik si měsíčně vyděláte?“ Přijde vám to jako absurdní služba? Vítejte v systému státního zdravotního „pojištění“.

Nezřídka se setkávám s lidmi, kteří dle mého pozorování nejsou ochotni přemýšlet. A tím určitě nemyslím, že by byli hloupí. Znám úžasné matematiky, kteří bohužel nejsou ochotni (či neumí) opustit své matematické myšlení a už se nezamyslí nad ničím, co nejde vyřešit matematicky. Pak jsou tu i lidé, kteří se nejspíš zamýšlet nechtějí skoro vůbec. U těchto lidí, bohužel, často vzniká Dunningův–Krugerův efekt. Z něhož potom jednoduše vznikne překotný nesouhlas. Proto se prosím, než si na něco utvoříte názor, snažte vždy kriticky a pečlivě přemýšlet. Lidé, kteří toto nejsou ochotni dělat, jsou samozřejmě mnohem náchylnější k falešným zprávám, či naprosto chybné dedukci a argumentaci. Krásným příkladem tohoto jevu je dle mého názoru Urzova debata s Antonínem Dolákem, ve které neměl A. Dolák sebemenší problém tvrdit, že v 19. století USA stagnovalo, či že rentiéři nestimulují ekonomiku, jelikož neinvestují.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17:30 vystoupíme v Plzni.

Dnes večer s Gabrielou možná vystupujeme v Květné u Poličky. Proč možná? Protože to mám sice zapsané v kalendáři, ale bez přesné adresy či kontaktu na kohokoliv, kdo nás zval (a při počtu besed si bohužel nepamatuju, s kým jsme ji domlouvali). Takže pojedeme na blind do Květé a uvidíme, jestli se někdo ozve. Máte-li o besedě víc informací než já, prosím, ozvěte se xD

Dnes večer v 18 hodin pořádáme neformální anarchopivo v Andělském pivovaru; tak přijďte popovídat a popít!

Na častou námitku etatistů, že lidé stát (socialismus) chtějí – nebo snad dokonce i potřebují – odpovídám: Nepopírám, že v konfliktu mezi kapitalismem a socialismem jde o společenské vnímání – pokud nebude chtít společnost více svobody, tak ji mít nebude. Tvrdím však, že soukromé vlastnictví každého jednotlivce je efektivnější pro společnost, která potom jako celek prosperuje. Soukromé vlastnictví by měl respektovat samozřejmě bez výjimky i stát, ač jsem si jist, že toho není schopen. Protože stát jako mocenská entita se dobrovolně nepřipraví o vliv, ba naopak ho spíš bude chtít rozšiřovat. Moderní západní demokratický stát vnímám jako entitu, kterou tvoří především oddaní úředníci a mocní oligarchové.

Za nejsilnější argument proti sociálnímu darwinismu považuji následující otázku: Kdybyste vy byli na místě geneticky slabšího, byli byste ochotní se obětovat ve prospěch „lepšího člověka“? Jsem přesvědčen, že drtivá většina zastánců práva silnějšího by takto ve skutečnosti nejednala a pouze doufá, že oni jsou těmi šťastlivci, což jejich morální úsudek činí značně pokryteckým. Proto mi přijde žádoucí, aby i v té nejkapitalističtější společnosti byla dostupná efektivní pomoc lidem v nejrůznějších podobách životní nouze.

Praktické znalosti o anarchokapitalismu čerpáme z několika málo kazuistik. Naprostá většina psané lidské historie se odehrávala ve státech. Většina lidí si ani teď po všech státních selháních nedovede představit sebe sama bez státu. Etatisté agumentují úspěchy států, anarchisté úspěchy anarchie a všichni se shodně distancují od neúspěchů. Státověda má před anarchovědou značný náskok díky lidské poslušnosti. Anarchověda ponechává jednotlivce, rodinu, klan i kmen, aby svou identitu tvořili sami, na což většina lidí není zvyklá. I anarchotvorní lidé se ale nakonec místo vytváření mediačních a soudních mechanismů často spokojí s nemoderovanými konflikty a udržováním patřičné vzdálenosti stran kofliktu. Přemíra státu vytváří touhu po anarchii, přemíra anarchie (zvaná též bezprávní cochcárna) vytváří typicky touho po státu. Můžeme tak být etatistům vděční za jejich přešlapy, které živí touhu po anarchii, ale ne aby někoho napadlo být vděčný za přešlapy anarchistů!

Celní správa, státní orgán regulující dovoz a vývoz zboží, má za cíl vybírat cla, daně a dohlížet na obchodní dohody. Avšak cla a regulace obchodu mohou bránit ekonomickému růstu tím, že zasahují do principů volného trhu. Svobodný obchod umožňuje zemím soustředit se na výrobu toho, co umějí nejlépe, což zvyšuje produktivitu a životní úroveň. Celní správa také spotřebovává značné prostředky, které by se mohly využít jinak nebo na snížení daňové zátěže. Navíc by zrušení celní správy mohlo snížit korupci a zjednodušit obchodní procesy. Kritici sice tvrdí, že zrušení celní správy by mohlo vést ke ztrátě pracovních míst v průmyslu chráněném cly, jenže tyto ztráty by mohly být kompenzovány novými pracovními příležitostmi v jiných odvětvích.

„Anarchokapitalismus je jako komunismus – dobrá teorie na papíře, ale v praxi selhává.“ Tohle tvrzení mě vždy dokáže zvednout ze židle. 🤨 Naštěstí existuje jednoduchá odpověď: Teorie, která selže v praxi, není dobrá teorie, nýbrž chybná teorie. Komunismus byl vyvrácen ještě před uvedením do praxe, zatímco praxeologii dodnes nikdo nevyvrátil.

Kdo je člověk? To je zásadní otázka pro anarchisty i etatisty všeho druhu. Je člověk jen hmotným tělem a jeho vědomí je jen funkcí hmoty? Nebo je fyzický člověk projev nezničitelné (božské) podstaty? Nebo je to ještě jinak? Od těchto základních věcí se bude odvíjet i etika v každé společnosti. A jak by musel být definován NAP, pokud bychom prohlásili, že „roboti jsou taky lidi“? Byl by NAP definován stejně jako pro lidi, u kterých automaticky předpokládáme existenci svědomí a schopnost empatie?

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem řešil vztah státu k chudým lidem.
Dnes vystoupím znovu; a budeme rozebírat některé argumenty proti ankapu – dle nich se jedná o utopii.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. června; v té bych se rád věnoval svobodě a čerpal od Vás.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

“All governments suffer a recurring problem: Power attracts pathological personalities. It is not that power corrupts but that it is magnetic to the corruptible.” (Frank Herbert, Chapterhouse: Dune)

Uvědomění, že politická moc přitahuje „psychopaty“, je již vcelku zažité. Stejně tak ale může i třeba učitelova moc přitahovat lidi s nehezkými sklony. Přijde mi, že tuto moc máme tendenci podceňovat. V roli dítěte si představíme sebe – psychicky vyvinutého člověka. Ano, nad třiceti dospělými by vskutku jeden učitel neměl až takovou moc, dokonce i ve škole, která by byla nedobrovolná nebo silně vynucovaná. Ovšem dítě je oproti učiteli mnohem slabší a zranitelnější. Navíc kultura okolo něj ho vyzývá k submisivitě. A pokud i jeho opatrovníci hrají roli apoštolů a vymahatelů učitelovy vůle, pak už z jeho spárů není doopravdy úniku ani na okamžik. Dá se tedy říci, že ve světě dítěte má učitel moc srovnatelnou s politikem ve světě dospělého, ne-li ještě větší. Ale kdoví, přece jen je těžké to porovnávat. Důležité je jen, že moc učitele není zanedbatelná, a tudíž ani její přitažlivost.

Škola nás má prý připravit na život. Ale zamýšleli jste se někdy na jaký? Slova pana učitele jsou svatá, dostáváme povolení a zákazy na záchod či jídlo. Přichází trest, pokud neposloucháme, kantor má vždy poslední slovo a za snahu se prosadit před učitelem dostáváme poznámku. Zjišťuji, že to, co jsem se ve škole naučila, se musím postupně odnaučit, abych byla schopna zas normálně žít.

Co potom třeba v práci? Nejsme schopni si vyjednat s nadřízeným slušné podmínky pro práci, jsme zvyklí jen poslouchat a nechat po sobě šlapat. Naučili jsme se být otroky a pak v tom hezky pokračujeme v práci i v životě, protože to jinak neumíme. Škola se nás také snaží připravit pro státní moc, abychom byli poddaní, nevzpírali se a poslouchali politiky, policisty a další orgány státní moci.