Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Věčné přirovnávání islámu k nacismu a muslimů k nacistům patří mezi nejoblíbenější islamobijecké argumenty; ne že by takové přirovnání v určitých speciálních situacích nedávalo smysl, některými z chytřejších bojovníků proti islámu je používáno vesměs smysluplně, leč v drtivé většině případů se nejedná o více než tupé papouškování těchto názorů těmi hloupějšími, kteří se nezmohou na nic než přepisování naprosto náhodných textů tím způsobem, že v něm prostě jen nahrazují výskyty odpovídajících slov, na což by se za půl odpoledne dal napsat i software, jenž by to zvládal automaticky, přičemž výstup by byl přibližně stejně stupidní. V čem tedy podobná přirovnání selhávají?

V první řadě, ačkoliv má islám s nacismem některé společné rysy, má i řadu znaků zcela odlišných; hlavní rozdíl spočívá především v tom, že zatímco nacismus je ideologie velmi mladá a konkrétní, islám není nic než jeden velký bordel, velké stovky let staré náboženství, jež má bezpočet výkladů a svatou knihu se spoustou překladů (z toho šest „hlavních“ a mraky dalších). Islám má reálně celou řadu různých proudů (od agresivně totalitních salafistů až po benevolentně frivolní súfisty), což nacismus prostě nemá; z toho důvodu je kupříkladu zcela absurdní přirovnávat „umírněné muslimy“ k „umírněným nacistům“ (neboť reálně neexistovaly žádné nacistické proudy hlásající něco diametrálně odlišného od učení samotného Hitlera; kdyby existovaly, pak takové srovnání smysl má).

Krom toho i v případech, v nichž přirovnání smysl dává, z něj leckdy plynou ohavnosti; typicky se to týká situací, kdy se někdo snaží prosadit zákaz islámu argumentací, že nacismus je také zakázaný. Problém zde spočívá v prvé řadě v tom, že zakazovat totalitní ideologii je samo o sobě totalitní praktikou; totalitě se prostě nelze bránit totalitou (tedy ani nacismus by neměl být zakázaný). Obětujeme-li svobodu slova, projevu, tisku či vyznání, sami se tím stáváme těmi, které chceme zakazovat! Argumentace, že zákazy totalit samy o sobě totalitními praktikami nejsou, je zcela absurdní; neexistuje totiž žádné objektivní měřítko, jak určit, co má být zakázané, ergo musí existovat někdo, kdo o tom rozhodne – a právě v tom ona totalita spočívá.

Rozhodně netvrdím, že srovnávat nacismus a islám musí být za všech okolností vždy špatně; například politický wahhábismus se nacismu vskutku podobá. Nelze ale šmahem za všech okolností bez rozmyslu tvrdit, že jde o jednu a tutéž věc, neboť to prostě a jednoduše není pravda; rozdíly jsou někdy zanedbatelné, jindy obrovské, takže před přirovnáváním jednoho k druhému je vhodné se zamyslet, co má být výsledkem a zda zrovna v této oblasti nepostrádá ono srovnání veškerý smysl. Prosím, nezavírejme ve jménu fanatismu oči před logikou.

Na základě pár let starého nařízení z EU zakázal český stát svým poddaným pořádat zabíjačky, nemají-li k tomu speciální povolení; bohužel toto povolení podle všeho nelze získat tak, že si zajdete na úřad, nýbrž je k tomu více méně zapotřebí, abyste vlastnili jatka. Běžným sousedským zabíjačkám zkrátka odzvonilo; a komerčním zabíjačkám pořádaných třeba hospodami jakbysmet. Celá věc má však i svou světlou stránku – stát nemá dostatek prostředků, aby dodržování tohoto zákona aktivně kontroloval, takže jediná možnost, kterak může někoho buzerovat, spočívá v tom, že dotyčného předtím někdo udá.

Stinná stránka pak spočívá v tom, že i takové kurvy se mezi námi najdou; v roce 2014 stát zkasíroval na pokutách sto dvacet tisíc korun, vše od fyzických osob (právnické osoby si nejspíše netroufly, neboť je třeba tomu udělat reklamu, čímž riziko udání roste), jež pravděpodobně napráskali jejich sousedi. Hanba jim! Hanba každému zmrdovi, jenž je schopen nabonzovat souseda za to, že zabíjí vlastní prase; tohle už se ani nedá omlouvat nějakými kecy o společenské nebezpečnosti takového jednání, zde jde o čiré nefalšované svinstvo, za které si dotyční zaslouží nejvyšší pohrdání.

Na druhou stranu – ačkoliv se mi nepodařilo dohledat počet takových práskačů – s ohledem na to, že jedna pokuta za nelegální zabíjačku se může vyšplhat až na tři sta tisíc a stát vybral za celý rok sto dvacet tisíc, lze předpokládat, že šlo nejspíše o jednotky (či malé desítky) případů; i kdyby průměrná pokuta činila jen deset tisíc, jednalo by se o dvanáct lidí, tedy jednoho měsíčně, což není na desetimilionovou populaci tak moc. Celkově se mi na této zemi líbí určitá lhostejnost lidí k porušování zákonů, neboť ač většinou daně považují v obecné rovině za správné, v osobní rovině nejsou daňové úniky a práce na černo společensky příliš odsuzovány (třeba oproti Německu, kde je to vnímáno podobně jako třeba okradení souseda).

Každopádně podobné zákony, které stát nevymáhá, je přímo škoda dodržovat; postačí přesvědčit práskače, aby nepráskali. Takže znáte-li nějaký takový lidský odpad, buďte na něj zlí, ostrakizujte jej, přesvědčte k tomu i okolí, prostě mu dejte lekci, aby si to příště rozmyslel; a čím méně lidí bude kolaborovat s policií, tím lépe, takže šiřte ve svém okolí informace o všem zlém, co policie způsobila či udělala (pro příklady netřeba chodit daleko). Stát je zlo; a kdo je ochoten pro něj páchat svinstvo, tomu nechť slušní lidé ukážou, že tudy cesta nevede.

Válka proti drogám (odjakživa) selhává; Murray Newton Rothbard a další geniální vizionáři to předpověděli ještě daleko dřív, než tato válka pořádně začala, lidem odolným proti státní propagandě zakazovačského smýšlení to došlo během několika let, ostatní to pochopili po pár desetiletích a dnes už to vědí vlastně všichni včetně malých dětí, dokonce i bývalí mocní to už přiznávají. Jsem přesvědčen, že i těm současným je to jasné, jenže se tím živí, takže je pro ně snazší předstírat, že to smysl má; ostatně co by pak dělali všichni ti chudáci policajti z protidrogových jednotek?

Stav věci zhodnotila Globální komise pro drogovou politiku ve zprávě, v níž s překvapením zjistila, že protidrogová politika za miliony dolarů z kapes daňových poplatníků selhala, neboť účinkem se sice míjí, ale zato vytváří organizovaný zločin a způsobuje smrt tisíců lidí; členy této komise jsou například bývalý šéf OSN Kofi Annan, bývalý tajemník NATO a bývalý vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, bývalý americký zahraničí George Schultz či bývalí prezidenti Mexika, Brazílie, Kolumbie. Bývalí mocní, jejichž moc na protidrogové válce nezávisí, už nemají proč lhát…

Hned v úvodu jejich zprávy stojí: „Globální válka proti drogám selhala s devastujícími důsledky pro jednotlivce a společnosti po celém světě.“ Tamtéž se také píše: „Političtí lídři a veřejné postavy by měli sebrat odvahu a vyslovit nahlas, co spousta z nich připouští v soukromí: Důkazy jasně demonstrují, že represivní strategie problém s drogami nevyřeší, válka proti drogám nezvítězila a vyhrát ani nemůže.“ Důležité je, že ti minulí lídři, již dnes kritizují, tu odvahu sebrali; též by mě zajímalo, podle čeho odhadli, co si ti současní říkají v soukromí – že by bohaté vlastní zkušenosti? xD

Celá věc patří do rozsáhlé skupiny těch, jež by byly k smíchu, kdyby ovšem nebyly k pláči; jedna věc je, že již před desítkami let existovala striktně logická vysvětlení, proč protidrogová válka prostě nebude fungovat, jenže se to nehodilo, takže tato byla celkem pochopitelně ignorována, leč úplně jinou situaci máme dnes, kdy krom těch vysvětlení existují ještě navíc empirické důkazy, že tato válka nadělá víc škody než užitku – přesto v té činnosti politici pokračují, neboť skutečným cílem nejsou deklarované výsledky, nýbrž více moci, rozšiřování státu a v neposlední řadě úžasný zdroj příjmů z kapes daňových poplatníků.

Když jsem ve Stokách naposledy psal o Pelikánovu ministerstvu spravedlnosti, které proti ní bojuje skutečně vytrvale (proti komu? No té spravedlnosti přece xD), netušil jsem, že znovu si tu budu hudrovat Pelikána za pouhé dva dny; dotyčný 18. listopadu tweetnul následující sdělení: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému (...) náboženství (...) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ A přesně v ten den – jaká to náhodička – byl Konvička obžalován z trestného činu podněcování k nenávisti. Samozřejmě to vůbec nevypadá, že by měl ministr spravedlnosti na této věci nějaký osobní zájem a ještě se tím veřejně chlubil; to by on přece neudělal, což?

Co říká Konvička dnes? „Je tu zjevná snaha kriminalizovat politické odpůrce vlády a ta snaha je zjevná v tom datu, kdy bylo obvinění sepsáno.“
Co říkal Konvička před časem? „Jediné, co pomůže, je tlak na politiky, zastupitele, novináře, aby udělali vše pro to, aby se islámská expanze zastavila. I za cenu překopání zákonů, zavření hranic, militarizace společnosti a ano, klidně i zbavování občanských práv těch 12-16 procent populace, která s islámem sympatizuje.“

Kdyby situace nebyla tak vážná, od srdce bych se té ironii zasmál. Problém je v tom, že zakazováním zakazovačů svobody nedosáhneme, tak to prostě nefunguje; zákazy tvoří vždy totalitu, nikdy svobodu. Pointa je totiž v tom, že neexistuje žádná všemi uznávaná metoda, podle které by se dalo rozhodnout, kdo „má pravdu“ (ostatně kdyby ta metoda existovala, zanikne spor), ergo jediným způsobem, jak určit, co bude zakázané, je to, že o tom rozhodně ten s mocí. „Kdo seje vítr, sklízí bouři,“ jest moudré přísloví, které je však pro podmínky demokratického státu třeba upravit na: „Kdo seje vítr, sklízí bouři; a všichni ostatní s ním.“ Voláním po zákazu jakéhokoliv názoru prostě vytváříme společnost, kde místo svobodné diskuse jednoduše násilím umlčujeme své oponenty; a jen hlupák si může myslet, že se to nikdy neobrátí proti němu (nemluvě o etice celé věci).

Martine Konvičko, ač jste dle mého názoru maniakální sadista, jenž tu chce zavádět totalitu, u soudu Vám držím palce! Nejen proto, že když Vás odsoudí, byl by to opět další krok k totalitě, ale především proto, že jste jen projevoval svůj názor a snažil se o něm přesvědčit ostatní, což je naprosto legitimní jednání a neměl byste za něj být jakkoliv postihován – bez ohledu na to, co si o daném názoru myslím já či kdokoliv jiný.

Benga rozjela další kampaň proti opilým řidičům; těžko říci, co je účelem tentokrát, může se jednat o mediální dělostřeleckou přípravu pro zpřísňování legislativy či další buzerační akci, nebo prostě jen někdo potřeboval vykázat činnost za peníze daňových poplatníků. Celá věc každopádně probíhala tím způsobem, že si uniformované opice nechali pořídit takzvané „alkoholové brýle“, které způsobují, že lidé vidí dvojitě či trojitě, zavolali si nějaké servilní novináře, brýle jim nasadili a nechali je jezdit mezi kužely, aby pak dotyční psali články na téma, jaká hrůza by byla, kdyby místo kuželů stáli chodci.

Předpokládám, že drtivá většina čtenářů ví, jaký pocit je být opilý; a komu připadá, že jediným problémem v tom stavu je zrak? Samozřejmě netvrdím, že se nelže ožrat takovým způsobem, až člověk pomalu nevidí, na druhou stranu daleko dříve přichází ztráta motoriky, zpomalení reflexů a další problémy, jež schopnost řídit velmi zásadně ovlivní; z toho tedy plyne nesmyslnost policejního tvrzení, že brýle prý údajně simulují 1,5 promile – nejspíše budou simulovat mnohem více z hlediska zraku, zatímco daleko méně jinak (případně prostě jen 1,5 zrak a nic víc).

Výsledkem tedy je, že celý test i „alkoholové brýle“ jsou prostě lež; nesimulují to, co simulovat mají. Ano, pochopitelně se lze dostat zmatením zraku do stavu ekvivalentního nějaké opilosti, což je ale silně individuální, neboť i ten alkohol působí na lidi různě; krom hurá akce a strašení v novinách tedy není informační hodnota podobné taškařice prakticky žádná. A já se ptám: Kdo to celé zaplatil? Ale hlavně… kdo z těchto plátců, daňových poplatníků, by takovou kravinu zaplatil i dobrovolně, kdyby nemusel? Představte si, jak absurdní by bylo, kdyby někdo žádal lidi o peníze na to, aby si za ně mohl koupit „alkoholové brýle“, nasadit je novinářům a nechat je jezdit mezi kužely… jenže proč žádat, když to jde i jinak, což?

A konečně by mě jen tak úplně na okraj zajímalo, jestli je nezákonné řídit s „alkoholovými brýlemi“. Zakazuje mi platná legislativa si za volantem nasadit brýle, jež nějak výrazně zkreslují mé vidění? Samozřejmě v případě, že kvůli tomu havaruji, je to jasné; ale dokud jedu bez nehody, může mi za to uniformovaná opice napařit pokutu? Pokud ne, proč ne? Je-li to skutečně tak ekvivalentní opilosti, jak fízlové tvrdí, z jakého důvodu je jedno zakázáno a druhé dovoleno? Dává to vůbec smysl? Já se obávám, že jde opět o nějaké čistě arbitrární rozhodnutí politiků s patentem na to, co je pro nás nejlepší.

Ministerstvo zkurvené spravedlnosti jede peklo; peneři strýčka Pelikána přišli s novelou zákona, podle které… už se bojíte, co zase přijde, že? Chvilka napětí… stát bude moci v případě konfiskací nakradeného majetku krom zlodějům samotným brát majetek i jejich příbuzným a blízkým, na které jej zloději převedli… zatím to není tak zlé? Inu, to bude tím, že jsem ještě nedokončil větu… až pět let před (sic!) krádeží. Prostě dostanete od někoho drahý dárek, dotyčný za pět let něco ukradne – a ejhle, exekutor, kde se vzal, tu se vzal! Příbuzný zloděje se tak může snadno ocitnout v nezáviděníhodné situaci, ze které jej pak bude tahat Marxová a její melody boys z ministerstva práce a sociálních věcí (vím, že se ta kráva jmenuje Marksová, ale s ohledem na její názory jsem tomu x neodolal).

Je to však prý pro naše dobro, protože jinak si zloději ukradený majetek ulijí převodem na příbuzné. Co na to říct? Quit playin' with the scissors and shit, and cut the crap! Kdyby šlo o tohle, proč by měl ten zákon platit i na majetek převedený pět let před krádeží? Celá ta novela nespočívá v ničem jiném, než že Pelikánovi skřeti dělají bordel a šlapou po naší svobodě; ale show must go on, kam bychom se bez toho státu dožili? A nejsmutnější na tom je, že (alespoň podle komentářů na Internetu, průzkum nemám) lid si to asi žádá. Jo a málem bych zapomněl, Pelikánova tisková mluvčí říká, že prý nepůjde o trestání nevinných; inu, zde už ponechám na čtenáři, zda raději aplikuje pravidlo: „Everybody lies,“ nebo: „I don’t believe anything the government tells me!“

Dočetl jsem se o dalším úchvatném projektu, na kterém stát prodělal „jen“ dvacet milionů korun – to odpovídá dvěma korunám na hlavu občana, což je dost málo na to, abychom nemuseli plakat a mohli si z toho dělat prdel; takže co vtipného se přihodilo? Státní společnost Lesy ČR (!) asi před deseti lety koupila v Nikaragui (ty vole xD) plantáž na teakové dřevo se zdůvodněním, že je to lukrativní komodita, takže rozjedou výhodný byznys (škvára, pičo xD); jak to vypadá, když se stát vrhne do podnikání, jsme tu viděli v živých barvách před rokem 1989, ale někteří se zjevně stále nepoučili.

Daniel Szórád, šéf Lesů ČR, k tomu řekl: „Lidé, kteří byli u zrodu, tvrdí, že to uspět mohlo. Že to měla být tiskárna na peníze, jen se to špatně uchopilo.“
Inu, stane se; sem tam sice někdo něco „špatně uchopí“, ale zatímco v soukromém sektoru si to také sám zaplatí, ve veřejném se hraje především na to, že z cizího krev neteče. Mně se třeba hrozně líbila představa, když jednou Řecko prodávalo nějaké malinké ostrůvky, že bych si jeden koupil a postavil si na něm věž; jojo, kdyby mi to někdo platil, klidně bych si na to troufl, v nejhorším bych pak mohl říci, že jsem to „špatně uchopil“.

A jak že tedy dopadla ona tiskárna na peníze? V plusu nebyla nikdy, jen za ochranku tam Lesy ČR platí asi půl mega ročně, zatím se na celém projektu prodělalo asi dvacet milionů korun. Mimochodem by mě velmi zajímalo, co za práci tam odvádějí ti strážci, již za to berou dohromady kolem 40k měsíčně; kolik hlídačů za to lze v takové prdeli světa pořídit? Deset pochůzkářů a jednoho, který na ně dohlíží? Anebo na to prostě dlabou, jelikož je beztak nikdo odsud nemá jak kontrolovat a žádnou zodpovědnost stejně nikdo nenese; a když se náhodou zjistí, že jak to všichni měli na háku, někdo jim polovinu toho lesa vykácel, prostě ten zbytek zapálí a ono se to v tom ztratí, nikoho to absolutně zajímat nebude.

Daniel Szórád se tedy rozhodl této „tiskárny na peníze“ zbavit, jenže ouha, nikdo ji nechce (překvápko); a takový lukrativní podnikatelský záměr to byl! Zaměstnanci Lesů ČR (včetně šéfa) to pořeší tím způsobem, že si udělají (za naše peníze, jak jinak) dovolenou do Nikaragui, kde se pokusí vysomrovat, aby někdo ten teakový lesík pod cenou koupil. Tohle je samozřejmě jen taková dementní komedie s náklady ve výši jednotek korun na hlavu; velmi přesně to však ilustruje, co vznikne, když se stát pustí do podnikání – naprosto patetické a zcela bezbřehé plýtvání…

Nedávno jsem dočetl první díl Solženicinova Souostroví Gulag. To by se mělo dávat povinně na školách … teda pardon, vlastně nemělo, protože cokoli se dá dětem jako povinná literatura, se jim na celý život akorát zhnusí. V Gulagu popisuje autor spoustu zážitků: cely 3x3 metry nacpané třiceti lidmi; rutinní moření vyšetřovanců hladem a žízní, spánkovou deprivací, mrazem a horkem, bitím, zavíráním příbuzných a obecným ponižováním; několikatýdenní převozy, po kterých většinu odsouzenců vynesli rovnou do hrobu (vlastně ne, s tím se jim přece nikdo nebude kopat, tak je pohodí do lesa…).

Co však bylo nejpůsobivější, je naprostá absurdita celého období (jedná se o léta mezi VŘSR a Stalinovou smrtí). Lidé byli zatýkáni často jen tak, pro naplnění kvót. Vězni si ani tak neodpykávali trest, ale vykonávali otrockou práci – při stavbě průplavů, železnic a dalších staveb pro větší slávu všech Sovětů. Život jednoho takového otroka však neměl žádnou cenu – Rusko je přece strana široka s miliony a miliony dalších! Vždy se přece na někoho něco najde; slavný Paragraf 58 umožňoval odsuzovat například za protisovětskou agitaci, kontakt s cizinci, či prosté lemplovství při výkonu práce (typickým trestem podle Paragrafu 58 byla desítka, neboli deset let v lágru).

A nikdo neprotestoval, protože se bál, že na něho taky dojde (a pak na něho došlo i tak). Jak se tomu dalo zabránit? V době rozjeté lágrovské mašinerie už nijak; pouze v dobách před revolucí, v dobách, kdy lidé plivali na dosavadní systém a věřili, že vláda lidu zajistí přílet pečených holubů do huby; pouze tehdy existovala ještě nějaká naděje, že zazní hlas rozumu. Ten byl však přehlušen krvežíznivým křikem, jehož ozvěna se poté linula po desítky let ze sovětských věznic a lágrů.

Každý, kdo trochu více cestuje po republice si jistě povšiml značného nárustu počtu rozhleden. Najdou se rozhledny financované sukromě, jako je rozhledna na Salaši u obce Salaš na Uherskohradištsku nebo rozhledna u jednoho vinařtví v obci Zaječí. No řada z rozhleden je financována či spolu financována z veřejných zdrojů. Třeba nedávno otevřená rozhledna u Velkého Meziříčí a mnohé jiné. Lidé kteří tyto rozhledny nechávají stavět seberou třeba 10 - 20 % finančních prostředků na stavbu rozhledny a zbytek jim zadotuje obec či kraj nebo EU. Přenesou tak náklady na stavbu rozhledny na jiné, mnohdy lidi, kteří na danou rozhlednu v životě nezavítají ani netěží z případného většího turistického ruchu v jejím okolí. Rozhledna pak stavitele nestojí 10 milionů, ale třeba jen 2 miliony korun. Proč ji tedy za tak levno nemít. Nové auto za 50 tisíc korun by si koupilo jistě o mnoho více lidí než dnes. Na účet jiných, to se to nakupuje. Ti jiní si tak nekoupí třeba lepší potraviny,knihy, nábytek, dovolenou, ledničku atd. Totéž se týká budoucí údržby tolika rozhleden. Kde na ni bude brát veřejný sektor, který je věčně bez peněz peníze?­ Zřejmě se nechají tyto rozhledny jakožto novodobé památníky etatismu zpustnout. Alespon, že tak, ale lepší by bylo, aby ten, kdo chce rozhlednu, si ji pořídil za své a nechal ostatní realizovat jejich sny. Jeho sen není snem nějakého nadčlověka.

Hokejový klub Chicago Blackhawks a klub amerického fotbalu Washington Redskins mají společný problém; jaký? Inu, mají ve znaku obrázek indiána, což je například (a zdaleka nejen) podle Obamy rasistické a vyjadřuje to neúctu k původním obyvatelům Severní Ameriky; já tedy nevím, školy na to nemám, ani to „správné“ politické smýšlení, ale jak může být neúcta k někomu vyjádřena tím, že si jej kdosi dá do klubového znaku či podle něj pojmenuje svůj sportovní tým? K americkému fotbalu sice žádný vztah nemám, ale kdyby si někdo založil například „Washington Anarchists“ a do znaku si dal žluto-černou anarchokapitalistickou vlajku, napadlo by mě leccos, ale jen těžko cokoliv v souvislosti s neúctou…

Američtí indiáni to však prý vidí jinak, údajně je to uráží; věřím, že nějaký takový se najde, ale vážně je to mezi nimi takové téma? To se asi skrze mediální masku politické korektnosti nedozvíme. Ale i kdyby to uráželo všechny, jakým právem chtějí majiteli zakazovat si pojmenovat klub, jak uzná za vhodné? Omezovat něčí svobodu na základě toho, že jeho projev kohosi „uráží“, je cestou do pekel, neboť urážet může kohokoli cokoliv, takže aplikací tohoto principu bychom nakonec museli asi vážně zakázat úplně vše; nemluvě o tom, že posuzovat, co koho uráží jak moc, reálně v praxi není možné.

Daniel Snyder, majitel klubu Washington Redskins, politicky korektní aktivisty nejprve odeslal do patřičných míst, teď se proti nim musí bránit u soudu; argumentaci jeho právníků však shledávám trochu ožehavou a možná trochu nebezpečnou – namítají totiž, že Washington Redskins by se neměli přejmenovávat, protože existují ještě rasističtější či více urážlivé obchodní značky, kupříkladu Baked By a Negro Cookie Company (sušenky od negra), případně Dirty Whooore Clothing Company (oblečení pro špinavé děěěvky; tohle se mi vyloženě líbí, neboť lehké děvy mám rád – i ty, které se tak alespoň oblékají) – trošku se totiž obávám, aby to nakonec neskončilo zákazem nejen rudochů, ale i všech děvek a negrů…

Politická korektnost se všude rozmáhá jako mor, před nějakým časem bylo shledáno oficiálně urážlivým (a tím pádem i zakázaným) vyvěšovat vlajku konfederace, celkem nic už tedy nestojí v cestě zákazům indiánských motivů ve znacích či jménech sportovních klubů; v podstatě soudruzi v USA dospěli do bodu (a ne že bychom my byli nějak výrazně jinde), ve kterém jsou zákazy činností, jež někoho urážejí, považovány za správné, takže už se ani tak moc neřeší svoboda samotná (tu již dávno odepsali; a taková země svobody to byla), ale debatuje se jen o tom, co a jak moc kolik lidí pohoršuje.

S hrůzou jsem si 11. listopadu přečetl na teletextu ČT, str. 164, zprávu o tom, že česká školní inspekce prověří výuku globálních témat na základních a středních školách. Je-li někdo přesvědčen, že po Sametové revoluci se zbavil propagandy a indoktrinace ve školství, není lepší připomínky, než právě takováto zvěst, ve které se dozvídáme, že existuje průřezové téma Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Za komunistů to jistě bylo v komunistických souvislostech, za nacistů… a za císaře pána… myslím, že nemusím rozebírat. Pokud někomu stále nedochází, oč běží, pak pečlivější studium zdrojů odhalí takové žvásty (a hromady slovní vaty) jako:

Důležitými tématy jsou nejen témata věnující se globalizaci a globálním problémům, ale i problematika lidských práv a rovných příležitostí, humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, prevence a řešení konfliktů.
Zaměřuje se na rozvoj znalostí týkajících se globálních problémů, jako je např. chudoba, nízká úroveň vzdělání, špatný zdravotní stav, a na rozvoj schopností pojmenovat jejich příčiny a přicházet s nápady možností, jak přispět k jejich řešení. (…) Žák analyzuje možnosti řešení globálních problémů prostřednictvím institucí, organizací, významných dohod, rozhodnutí a dokumentů.
Žák rozpozná stereotypy a předsudky ve svém chování a jednání a usiluje o jejich odbourání.

Podle takové (a jiné) směsi slovní vaty a žvástů je dnes definováno státní školství. Podle takových materiálů se dnes připravuje na reálný svět a reálný život, který zajímají konkrétní schopnosti, nápady, píle, zodpovědnost a cílevědomost; jenže místo toho se dětem dostává jalového blábolení, které se snad uplatní v nějaké pseudohumanitární rozkrádačce (PHR) přisáté na státní cecek rozdávající lup, ale horko těžko by se tím daly vytvářet hodnoty. Každý zaměstnavatel jistě potvrdí tristní připravenost většiny čerstvých absolventů na reálný svět.

Státní vzdělávání se (nejen) vlivem PHR odchyluje od potřeb reálného světa. Chceme-li připravit děti na ten skutečný, opravdový svět, je svoboda vzdělávání nezbytná.

Moderátorka BBC Ursula Presgrave zřejmě nebude křehká dušička milující nemocné děti; na svém facebookovém profilu zveřejnila kontroverzní (a dle mého názoru docela dementní) názor o zbytečnosti některých z nich: „Kdokoliv narozený s Downovým syndromem by měl být utracen. Je to prostě kruté nechat je vést zbytečný život zeleniny.“ Lidé na to poměrně logicky zareagovali mnoha komentáři v tom smyslu, že si dotyčná jen snaží získat pozornost a že je nechutná; s tím druhým závěrem celkem souhlasím, v případě toho prvého docela pochybuji, neboť dotyčná má coby hvězda BBC pozornosti víc než dost.

Domenica Lawson, kmotřenka princezny Diany s downovým syndromem, se tímto prohlášením cítí dotčena, neboť prý žije jako normální lidé (o čemž mám tedy též určité pochybnosti; na druhou stranu je to čistě její věc); a mnoho dalších známých osob to též prožívá, já osobně slavný nejsem, takže bych to uzavřel jen tím, že Ursula Presgrave bude asi kráva. Že ji to bude nejspíše stát práci, lze pochopit, mnohem horší však je, že ji kdosi žaloval, soud její vinu uznal a dotyčná půjde bručet na šest měsíců; a to je daleko víc na poblití než celý slavný výrok o dětech s downovým syndromem, neboť to byly jen řeči.

Před soudem byla dotyčná samozřejmě nepřímo nucena sypat si popel na hlavu, omlouvat se, brát svůj výrok zpět, okatě jej litovat a podobně; upřímnosti takového jednání nevěřím ani za mák, ale nijak to neodsuzuji, neboť by k ničemu takovému nejspíše vůbec nedošlo, kdyby se dotyčná nesnažil uhrát nižší trest. Jak ale může někdo věřit ve svobodu projevu ve společnosti, ve které jsou posíláni lidé do vězení jen za to, že veřejně vyjádří hloupé a bezcitné názory? Svoboda slova samozřejmě nespočívá jen v tom, že necháme lidi vyjadřovat rozumné a emočně vyzrálé názory; skutečná svoboda totiž je, když se každý smí projevit i jako necitlivý hlupák, aniž by za to byl postihován.

V České republice naštěstí tak daleko ještě snad nejsme, ačkoliv se naši soudruzi ze všech sil snaží přiblížit těm britským; kde bude tomu všemu konec? Dožijeme se vzniku ministerstva pravdy, jež bude schvalovat, které názory jsou ty „správné“ a povolené, přičemž nikdo nebude smět veřejně zastávat jiné; nakonec možná ani soukromě. Jsem si však jist, že i když k něčemu takovému dojde, budeme stále žít ve společnosti s deklarativní svobodou slova; a úplně stejně jako dnes, i v takovém případě tu svobodu samozřejmě budeme mít, ale každému bude jasné, že nemůže být neomezená – přesně tak, jak nám to státní propaganda servíruje v současnosti.

Včera večer došlo v Paříži k několika koordinovaným masakrům, při kterých hrstka teroristů zahájila střelbu do davů lidí; počty mrtvých jsou předběžně odhadovány na velké desítky (údajně se jedná o více než sto obětí). Ačkoliv došlo i k pumovým útokům, dle dostupných informací se zdá, že drtivá většina zavražděných byla zastřelena (tedy nezemřeli při výbuchu). Teroristé zaútočili na několika místech zároveň (plná koncertní síň, fotbalový stadion, restaurace, obecně místa, kam lidé vyrážejí za zábavou); podle výkřiků „Allahu Akbar“ lze soudit, že se jednalo o islámské radikály.

Reakce politiků i veřejnosti jsou celkem předvídatelné – francouzská vláda vyhlásila pohotovost, uzavřela hranice (obousměrně) a připravuje „další kroky“; veřejnost (především ta česká) se vymezuje proti islámu, pro Konvičku s Hamplem to budou přímo hody, předpokládám, že oba jsou radostí bez sebe. Z opačného tábora ke mně dolehla především následující myšlenka (volně parafrázuji): „Ve Francii žije 6M muslimů; kdyby desetina z nich byli radikální džihádisté, měli bychom na 600k útočníků; kdyby jen jediné procento z nich byli radikálové, zaútočilo by 60k lidí; a i kdyby to byla pouhá desetina procenta, znamenalo by to 6k útočníků.“

Problém je, že i těch několik málo teroristů stačilo; a ať zavedeme libovolná opatření na hranicích či kdekoliv jinde, nikdy se nepovede eliminovat všechny. Jediná možnost, jak se bránit, je zvýšit poměr teroristů potřebných k vraždě člověka; včera zaútočily jednotky grázlů a pobili desítky lidí. Proč? Protože tito neměli čím palbu opětovat. Kdyby mělo devět z deseti lidí jednu ruku dlouhou, očekávám, že poměr obětí ku teroristům by zatraceně klesl; dost možná i řádově – ostatně útoky se odehrály v místě, kde byla policie více méně kolem, za „příznivějších“ podmínek dosáhl Breivik otřesného poměru 77:1 (tito teroristé se pohybují kolem 10:1; a jsem přesvědčen, že v ozbrojené společnosti by se dlouhodobě nedostali přes 2:1).

Nyní kolem sebe uslyšíme volání po zákazech islámu a dalších totalitních opatřeních, která se dlouhodobě ukazují jako nepříliš účinná (mnohdy zcela kontraproduktivní); jediným smysluplným řešením je ozbrojená a svobodná společnost, ve které si sice může každý na svůj pozemek přivést kohokoli, koho uzná za vhodné, ale nikdo nebude povinen se o něj starat, cokoliv mu dávat, zaměstnávat ho, obsloužit ve svém podniku a podobně, zbraně budou volně dostupné bez státního povolení a náboje jakbysmet. I v takové společnosti se pochopitelně najdou magoři, kteří půjdou střílet lidi na koncert, ale prostě jich nepovraždí tolik.

V souvislosti s pokroky ve vesmírném výzkumu a s vyhlídkami na těžbu asteroidů se stále častěji skloňuje riziko přítomnosti jednoho nedávno objeveného chemického prvku, na který by těžební společnosti rozhodně nechtěly narazit.
Jedná se o dosud nejtěžší objevený prvek zvaný vladík (chemická značka Gv, z lat. governmentium). Má 1 neutron, 25 pomocných neutronů, 88 zastupujících neutronů a 198 pomocných zastupujících neutronů, což dohromady dává úctyhodnou atomovou hmotnost 312.
Tyto neutrony jsou k sobě vázány silovými částicemi zvanými morony, na které se navíc nabalují obrovská množství tzv. blbin (podstata blbina ještě nebyla zcela objasněna, víme jen, že blbino se v chemii chová jako užitečný idiot).
Přestože vladík nemá žádné elektrony, a je tedy inertní, je detekovatelný, protože působí v chemii jako tzv. paralyzátor. Veškeré procesy, jimž je vladík přítomen, se zpomalují, a to i o několik řádů – pokud reakce normálně trvá sekundu, i s velmi malým množstvím vladíku může trvat od 4 měsíců do 4 let.
Běžný poločas rozpadu vladíku je mezi 2 až 6 roky. Rozpad však neprobíhá klasicky zánikem vladíku a vznikem lehčích atomů. Místo toho prochází vladík vnitřní přeměnou, kdy si jednotlivé neutrony vymění pozice. Navíc některé morony se stávají neutrony, čímž hmotnost vladíku v čase narůstá a dochází ke vzniku izotopů. Tato typická vlastnost vede některé vědce k závěru, že vladík vzniká, když koncentrace moronů překročí kritickou mez, zvanou též kritická marasmez.
Je-li vladík vybuzen penězi, mění se ve spravík (Ad, administratium), který vyzařuje stejné množství energie jako vladík, ale má dvojnásobné množství moronů a poloviční množství blbin.

Volně přeloženo z anthropicova komentáře k http://nextbigfuture.com/2015/10/asteroid-mining-company-planetary.html. Chemici nechť omluví poněkud kreativní přístup k některým chemickým konceptům.

V kalifornském městě Merced došlo k další tragédii ve škole označené cedulkou gun free zone; jeden ze studentů tam ráno naběhl s nožem (ergo dokonce respektoval zákaz palných zbraní), pobodal pět lidí, načež dojela policie a zastřelila jej. Zde výjimečně nemám k práci policie výhrady, zastřelení útočníka je samozřejmě naprosto v pořádku; otázka však pochopitelně zní, proč stihl napadnout pět lidí? Benga tam musela nejdříve dojet, je jasné, že nemohou být všude (a to je vlastně dobře, jelikož většinou nadělají víc škody než užitku; tento příklad byl výjimkou).

Co kdyby ale ve škole nebyla gun free zone? Co kdyby mohli být studenti či učitelé ve škole ozbrojeni? Kolik lidí by útočník stihl pobodat? Vždyť měl jen nůž! Jistě si lze představit, že první oběť bodne tak nenadále, aby nikdo nestihl zareagovat; než se kdo vzpamatuje, třeba predátor zaútočí ještě na někoho, maximálně snad na třetí osobu, vybere-li si skvělou pozici k útoku a všichni budou šokováni. Kdyby měl však téměř každý u pasu hromovou hůl, neumím si představit, jak by student mohl ve škole pobodat pět lidí; dost možná by jej zarazili před či po první oběti.

Uniformované opice se sebelepším výcvikem prostě zákonitě musejí reagovat řádově (!) pomaleji než ozbrojení lidé na místě; dokonce ani většina superhrdinů, kdyby existovali, by nedokázala zasáhnout včas! Útočník typicky gun free zone nerespektuje, ale i když náhodou ano (třeba tento byl vzorný a vzal si jen nůž), následky jsou hrozivé. Jediný reálný efekt gun free zone spočívá v odzbrojení potenciálních obětí; je to něco jako kurník zajištěný takovým způsobem, aby z něj sice žádná slepice nemohla uniknout, ale každá kuna měla dovnitř pohodlný přístup.

Proč tedy vůbec gun free zones existují? Obávám se, že jediným důvodem jsou jakési o reality odtržené sny zakazovačů, kteří si fungování světa představují tak, že co stát zakáže, to budou automaticky všichni respektovat; těm lidem absolutně nedochází, že když už někdo chce spáchat tak ohavný zločin, jakým vražda bezpochyby je, těžko dotyčného zastaví, když v rámci toho bude muset ještě navíc porušit nějaký bezvýznamný předpis. Nevidět či přehlížet tento triviální princip skutečně vyžaduje extrémní úroveň zaslepenosti státní propagandou, podle které lze každý problém řešit omezováním svobody.

„Kdyby mohly volby něco změnit, už dávno by byly zakázané,“ jest nápis nasprejovaný na budově, kterou asi jednou týdně míjím. Dost možná tamtudy jezdí i čeští politici, neboť vláda zamítla návrh poslanců Úsvitu (ne že by ti byli o něco lepší, ale zrovna tentokrát měli náhodou pravdu) uspořádat referendum o vystoupení z EU; prý je členství v EU jedním ze základních východisek České republiky v zahraniční politice a vystoupení by bylo v ostrém rozporu se zájmy státu. Ne že bych demokracii nepovažoval za svinstvo, modlářství a továrnu na neschopnost, nicméně je zábavné, jak i tu lze potlačit, když se to mocipánům hodí (což jen potvrzuje má slova v článcích, na které vedou odkazy).

Úřad vlády vydal stanovisko pro své ministry, ve kterém navíc poukazuje na to, že není úplně moudré pořádat referendum o vystoupení z EU v době migrační krize; inu, jistě, není to úplně moudré za předpokladu, že máme zájem na nějakém konkrétním výsledku, jinak je to ale přesně naopak – zvažovat vystoupení z Evropské unie má největší smysl právě tehdy, když se objeví nějaký důvod; čekat s rozhodnutím, až tento pomine, lze označit za čirou demenci (či v tomto případě vypočítavost).

Průzkumy ukazují, že kdyby se referendum konalo v současné době, občané by odhlasovali vystoupení z EU; a ačkoliv není radno věřit statistikám, které si sami nezfalšujete, tyto mi připadají celkem důvěryhodné, neboť vláda sama se takového referenda bojí až tak, že celkem otevřeně odpírá poddaným v této věci vyjádřit svůj názor. Něco podobného se dalo čekat, ale neviděl bych to až tak černě, neboť euroskeptici jsou více méně na dobré cestě; ostatně jak pravil Gándhí: „Nejprve vás budou ignorovat; potom se vám budou smát; pak s vámi budou bojovat; a nakonec zvítězíte.“

Naše členství v EU (a nejspíše i EU samotná) dle mého názoru spěje ke svému neodvratnému konci; otázkou je, jak dlouho to ještě potrvá a jaký konec to bude – bylo by dobré dopadnout na všechny čtyři. Kdyby měla diktát EU vystřídat totalitní vláda zrůd jako Petr Hampl či Martin Konvička, příliš bychom si nepomohli (spíše naopak); na druhou stranu když to nakonec doklepeme k nějakému referendu (za současné vlády sice ne, ale budou i další) iniciovaném někým, kdo zároveň není až tak extrémně nebezpečný (což mohou být klidně ti šašci z Úsvitu, ale také třeba Svobodní), můžeme slavit dílčí vítězství.

Další útok státu na naše svobody tentokrát přichází z poměrně nečekaného místa; ministerstvo životního prostředí přichází se zákonem, jež umožňuje obecním úřadům, aby mohly kontrolovat domácnosti, v nichž se topí nejrůznějšími neschválenými odpadky. Kontroloři (říkám si, co asi tak za „lidi“ může vykonávat tuto práci; hanba jim) získají právo vstupovat do soukromých domů, šťourat se tam v cizích kamnech, vybírat vzorky cizího popela, jež bude následně laboratorně analyzován; kdo odmítne tyto svině pustit přes práh, toho stihne pokuta až padesát tisíc korun (a zákon neříká nic o tom, že vzápětí nemůže následovat opět tatáž kontrola se stejným postihem).

Vláda samozřejmě slibuje, že kontroly nemají být „šikanózní“ (zajímavé je, že nejspíše žádný politik v historii nikdy nezaváděl zákon s prohlášením, že „šikanózní“ bude; jenže ouha, nějak se nám to sešlo, že když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme jednu zákonnou buzeraci vedle druhé); pochopitelně všem jde jen o naše zdraví, zdraví našich dětí, zdraví dětí našich dětí i zdraví dětí jejich dětí. Sociální demokrat Jiří Dienstbier nás ujišťuje, že kontroly budou samozřejmě až nejkrajnějším řešením poté, co všechny ostatní pokusy o nápravu selžou; úplně to vidím, je totiž zcela vyloučené, že by to snad hypoteticky mohlo fungovat jako třeba kasírování v podání dopravní policie.

Ministr životního prostředí, člen strany fízlů vedených velkým fízlem Babišem, Richard Brabec, dělá čest jménu svému i strany tímto prohlášením (cituji): „Potvrdil se náš názor, že nedotknutelnost obydlí není neomezitelná.“ To je ovšem názor, panečku! Kdybych se živil vykrádáním domů, zastavím se hned v noci u Brabců, vybílím jim to od sklepa až na půdu a zanechám vzkaz: „Vážený pane ministře, tímto potvrzuji váš názor, že nedotknutelnost obydlí není neomezitelná.“ Naprosto chápu, že grázlové jako pan Brabec tyto názory zastávají, leč za velmi smutný však považuji stav společnosti, ve které se podobnými zavrženíhodnými názory dotyčný ještě chlubí.

„A jaké je tržní řešení?“ Jako obvykle nejprve zdůrazňuji, že volný trh nelze predikovat; mám-li však hádat, očekávám, že kdyby to někoho trápilo, prostě by si počkal, až vítr zanese kouř ze sousedova pozemku nad jeho, zachytil by jej a udělal rozbor tohoto dýmu (opakovaným měřením z různých míst by snad bylo možné zamořování prokázat). Za zmínku též stojí, že kdyby stát neplýtval zdroji, společnost by byla bohatší a méně lidí by mělo motivaci topit závadnými materiály. A konečně to nejdůležitější – kdyby ve svobodné společnosti někdo vtrhl jinému do domu a zjistilo by se, že neprávem, měl by útočník oběť odškodnit; ne že by něco podobného nemohlo platit i nyní (když ten zákon přece není „šikanózní“, tak o co jde, nikomu nevinnému do domu jistě nepolezou), jenže to pan Brabec samozřejmě nechce, neboť to zavání tím, že by stát měl nést odpovědnost za své činy.

Ministerstvo vnitra přišlo s dalším geniálním zákonem, podle nějž má mít každý trvalé bydliště tam, kde skutečně žije; a kdo bude přistižen, že si dovolil jej tam nemít, zaplatí pokutu ve výši až patnáct tisíc korun. Oficiálním zdůvodněním tohoto fízlování pro fízlování jest zefektivnění poskytovaných veřejných služeb a krizového plánování v případě živelných katastrof jako například povodní. V České republice žije podle navrhovatelů zákona prý tří set tisíc lidí, jejichž skutečné bydliště neodpovídá trvalému; zajímavé je, když to už stejně vědí, proč otravují s takovým byrokratickým nesmyslem?

Zástupné důvody pro zavádění tohoto zákona jsou věru naprosto absurdní. Zkvalitňování veřejných služeb? Pche! Která ze soukromých firem vydělávajících si tržním způsobem má přístup k takovým informacím jako stát? A co by se stalo, kdyby některá z nich poskytovala služby tak špatné jako ty veřejné? Inu, prostě by se neuživila a byla donucena skončit. Realita je taková, že bez možnosti ekonomické kalkulace budou veřejné služby vždy stát za prd bez ohledu na to, kolik informací si stát od svých poddaných násilím vynutí; naopak volný trh je dokáže poskytovat lépe i bez zbytečné buzerace.

A krizové plánování? Inu, před lety jsem byl mezi dobrovolníky, kteří pomáhali hasičům evakuovat lidi uvězněné v domech na březích rozvodněné Radbuzy; a mohu říci, že to úplně poslední, co koho tehdy zajímalo, byly nějaké nespolehlivé informace od nepotřebných úředníků. A jde-li o nějaké masovější plánování (kapacity různých krytů a podobně), pak je třeba vzít v úvahu, že tři sta tisíc lidí jsou tři procenta populace; a vážně se případné rezervy plánují tak těsně? Vždyť i jen běžné dojíždění do práce bude činit mnohonásobně větší rozdíly mezi tím, kde lidé skutečně jsou a kde mají trvalé bydliště (například středočeský kraj se během dne podstatně vylidní, když lidé odjedou pracovat do Prahy, kde jich je tím pádem zas více, aby se na noc vrátili zpět).

Ve skutečnosti nejde o nic než sociální inženýrství a další buzeraci občanů ze strany státu; reálný důvod pak bude znít přibližně takto: „Ordnung muss sein.“
V každém případě by mě však zajímalo, jak chce stát dodržování tohoto zákona vymáhat a kontrolovat; budou úředníci či uniformované opice chodit po nocích od domu k domu a vyzvídat, zda jsou přítomni ti, kdo jsou hlášeni na úřadě? Nebo budou nasazeny nějaké pokročilejší fízlovací prostředky? V každém případě se máme na co těšit…

Když se podíváme do mainstreamových médií, zjišťujeme, že přední strany plní skutky a slova politiků, projevy státní (z(lo))vůle, oslavné ódy na represivní složky států a jiné. Co by tedy naplňovalo životy čtenářů, posluchačů a diváků, když ne možnost zanadávat si nebo chrochtat blahem nad výše zmíněným? S argumentem proti anarchii v podobě „Kdyby nebyl stát, o čem by psaly noviny?“ jsem se nikdy nesetkal, a silně pochybuji o tom, že někdy zazní, přesto si myslím, že úvaha ve stylu „co by, kdyby“ může být zajímavá. Takže, jaké by byly ankapistánské noviny?

Tak především, noviny by byly napospas trhu a psaly by to, co čtenáři chtějí kupovat. Je to s podivem, ale takové noviny existují už dnes, jen nejde o mainstream, protože neobsahují ony hlavní zprávy. Takže už dnes máme určitou představu – části čtenářů bude stále připadat zajímavý klasický bulvár. Složení VIP se může mírně lišit, ale jinak bulvár přežije bez úhony. Dále budou jistě stále vycházet úžeji zaměřené noviny a časopisy, ať už na sport, bydlení, pěstitelství, křížovky, různé naučné historické a zeměpisné, vědeckotechnické a jistě mnohé další, které sám neznám. Domnívám se, že po zrušení hlavních zpráv prodeje těchto speciálních tiskovin stoupnou.

Dále bychom si měli uvědomit, že většina mainstreamových médií nemá jen hlavní zprávy, ale i hromady jiných rubrik. Pokud zmizí hlavní zprávy, pořád zůstanou zprávy ekonomické, lokální a samozřejmě inzertní rubriky. Tyto rubriky značně posílí. Je pravděpodobné, že, aby se mainstreamová média udržela, budou závislá na příjmech z inzerce, lze si tedy představit, že dosud zpravodajské servery začnou provozovat inzertní portály. Stejně tak bude kladen větší důraz na lokalizaci zpráv. Že někde byl požár, že vypukla epidemie chřipky a že v hospodě přes ulici našli redaktoři šváby, bude pořád zajímavé a pro mnoho lidí důležité. Zprávy o tom, co se děje v blízkosti čtenáře, budou tedy i v ankapistánu; a lokalizované zprávy se stanou neoddělitelnými od lokalizované inzerce. Velcí vydavatelé, aby přežili, půjdou cestou agregátorů blogů, nabídek a poptávek místních obyvatel apod. Ale spíše se zprávy přesunou na sociální sítě, kde si každý vybere své novináře.

Když to shrnu, zprávy v Ankapistánu budou čtenáři mnohem blíže, budou možná méně nasírací (protože, přiznejme si, politici serou lidi nadprůměrně) a bude v nich více a lépe cílené inzerce (na obchody, workshopy, kurzy, sportovní a kulturní akce atd. což jsou vlastně pozitivní zprávy). Novináři budou aktivnější a samostatnější. Těším se, protože dnešní hospodští politikožrouti se možná začnou více zajímat o svět kolem sebe.

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Už trochu klišovitá, ale stále hezká fráze, proti které se nedá nic moc namítat. Problém nastává ve chvíli, kdy si někdo svou svobodu plete s nárokem.

Abych vás trochu uvedl, sledoval jsem včera debatu v pořadu „Máte slovo“ na téma kouření. Řádně mě to nadzvedlo ze židle, protože ona fráze tam zazněla v kouzelném kontextu – jakýsi militantní antikuřák tam prohlásil něco v tom smyslu, že je jeho svoboda jít do nekuřácké restaurace, tudíž by všechny restaurace měly být nekuřácké. Jedná se o častý falešný argument fanatických antikuřáků a zakazovačů. Ano, ovšem – je jejich svoboda si vybrat nekuřácký podnik a ten navštívit, není však jejich svoboda, aby se jim každý hostinský povinně podřídil. To je naopak velmi drsné a sobecké pošlapání svobody druhých, při kterém se dostávají do sporu sami se sebou, když chtějí, aby jejich svoboda sahala dále, než sahá svoboda hostinského. A není to jediná vada takového argumentu – jeho autor si totiž zjevně neuvědomuje možné konsekvence takového uvažování

Pokud to vyženu až do absurdní roviny, tak bych například mohl argumentovat tak, že má svoboda byla pošlapána, protože mi ve vegetariánské restauraci odmítli dát hovězí steak. Nesmysl, že? Zkrátka je neobhajitelné a úplně blbé požadovat nějakou službu po někom, kdo ji nenabízí! Skutečná a nezkažená svoboda spočívá v tom, že si mohu bez omezení vybrat tu možnost, která mně osobně nejvíc vyhovuje, ne v tom, že se všichni budou muset podřídit mému názoru. Doufám, že když už nic jiného, si alespoň dotyční uvědomují, jak dalece používání této argumentace přesahuje téma kouření. Je tu totiž reálné nebezpečí, že se jednoho krásného dne probudí a zjistí, že se stejnou obhajobou bylo zakázáno něco, co měli pro změnu rádi oni.

Takže, lidé - nepleťte si prosím svobodu a nárok.

Ministerstvo práce přišlo s geniálním návrhem sociálního pojištění; čím více dětí, tím nižší částku musí člověk platit. „Logika“ se za tím skrývá údajně taková, že kdo vychovává daňové poplatníky, měl by dostat slevu, protože tito státu zaplatí v průběhu života na pojištění také slušnou částku; no… nebo také ne, protože si umím představit nejrůznější sociálně vyloučené rodiny, jež si pořizují mimo jiné jako další „zdroj příjmů“, nikoli však v tom smyslu, že by se o ně v dospělosti starali, nýbrž i kvůli penězům, které jim za to dá stát už bez ohledu na nějaké daňové úlevy, případně existují i lidé, již to prostě mají na háku, antikoncepci moc neprožívají a co čert nechtěl, občas se něco narodí.

O problému samozřejmě probíhá veřejná diskuse, přičemž je podobně jalová, jak už debaty o podobných tématech typicky v naší demokratické společnosti bývají; řeší se zejména to, kolik má kdo dětí, jak moc tyto budou či nebudou platit daně, kolik peněz státu kdo odvede v součtu se svými dětmi a podobně. Jedni se cítí neprávem znevýhodněni, když je stát daní za jejich rozhodnutí si děti nepořídit, zatímco druzí jsou zas ublíženost sama, protože by jejich potomci měli platit na důchod nejen jim, ale i dalším lidem, již si dovolili žádné děti nemít; postoje obou stran jsou sice svým způsobem pochopitelné, leč zcela ignorují podstatu problému.

A v čem tedy onen problém spočívá? Inu, především v tom, že vůbec existuje nějaké sociální „pojištění“; co kdyby do toho stát jednoduše nezasahoval a nechal každého, ať se o svůj důchod postará způsobem, který si sám zvolí? Někdo si může spořit (ať už do matrace, nebo svěřit důvěru nějaké instituci… a pochopitelně nést rizika, jež lze snížit například diverzifikací investic), jiný dobře vychová produktivní děti, jež se o něj na stará kolena postarají (samozřejmě i zde existují nějaká rizika, ale to už je život), další založí prosperující firmu (zde je riziko samozřejmě obrovské), případně se zajisté najdou lidé, již výše uvedené způsoby nějak zkombinují.

Že pak lidé přijdou o své jistoty? Ano i ne. Úplnou jistotu nemá nikdy nikdo (každého může srazit auto), leč snížit míru rizika tak, aby byla blízká nule, dokáže snad každý, komu na tom doopravdy záleží; samozřejmě to není zadarmo, ale to rozhodně není ani v případě, že to zajišťuje stát (což je patrně ještě dražší). Problém je v tom, že dnes stát všem nařizuje kupovat si (neuvěřitelně předražené) „jistoty“, takže ti, kdo chtějí své peníze investovat jinak (a podstoupit riziko) mají prostě smůlu. Nemluvě o všech dalších nevýhodách neférovosti tohoto systému, jež se ukazují například v diskusích o tomto zákonu – ve skutečnosti totiž neexistuje způsob, jak nastavit „spravedlivou“ výši onoho „pojištění“ (zejména dokud jeho výše poměrově závisí na příjmech dotyčného).

Za jedno z největších svinstev ze strany státu považuji indoktrinaci dětí, jež jsou povinny docházet do školy, kde je jim již od útlého věku vtloukána do hlavy státní propaganda demokracie a establishmentu; jenže povinná školní docházka tak, jak ji známe nyní, je vládě zjevně málo – přišla totiž s novelou školského zákona, podle které budou rodiče nuceni dávat své předškolní děti ještě alespoň na rok do mateřské školky. Koaliční poslanci dali návrhu zelenou, teď je otázka, jak se bude situace vyvíjet dál; obávám se ale, že se opět jedná o jeden z těch zákonů, které i kdyby jednou či dvakrát neprošly, nakonec se je protlačit povede, přičemž pak už jej nikdy nikdo nezruší.

Zajímavé však je, jak proti tomuto zákonu argumentuje opozice; prý není dobré, aby stát neustále do všeho zasahoval a měnil pravidla hry, jsou to zbytečná byrokratická opatření, není nutné něco takového nařizovat, výchova patří rodině, nikoliv školce, za zdravý vývoj dítěte nesou odpovědnost rodiče. No tedy, to smekám, pánové z opozice; Vaše slova by se měla do kamene tesat. Otázkou však je, zda jsou to skutečně vážně vyjádřené názory dotyčných, nebo se jedná jen o to, že nemají rádi ty, kdož zákon navrhují, takže by vzali za vděk libovolným náhodným argumentem, který by jim mohli hodit na hlavu.

Kdyby si totiž opoziční politici skutečně mysleli, že za zdravý vývoj dítěte nesou odpovědnost rodiče, jejich výchova patří rodině a stát by neměl neustále do všeho zasahovat, pak je otázka, proč tu vlastně máme standardní povinnou školní docházku, protože jejich argumenty jsou samozřejmě beze zbytku použitelné i proti ní; kéž by tak byly myšleny vážně a nejen jako vata při politikaření. Vlastně jsme se dostali už tak daleko, že rozumné myšlenky připadají mocipánům tak absurdní, že když je sami říkají, ani se nezamyslí nad tím, že by na nich třeba mohlo být něco pravdy…

Zajímavou otázkou mimochodem je, jak moc se bude povinná školní docházka do budoucna rozšiřovat; nejlepší by bylo ji pochopitelně zcela zrušit, ale toho se asi nedočkáme. Naopak spíše dojde k jejímu prodlužování, jen jsem si doposud myslel, že postup bude spočívat v umělém zvyšování počtu maturantů a vysokoškoláků (což už se děje), dokud jejich počty tímto způsobem nevzrostou tolik, že daný typ vzdělání půjde prohlásit za povinný a skoro nikdo nebude proti, neboť se takové nařízení v praxi změní životy jen malého počtu lidí; cesty státu jsou však nevyzpytatelné, nyní to zkouší od těch nejmladších.

Spor mezi zastánci státu a jeho odpůrci se dá chápat i jako spor o autoritu. Lidé jsou různí, ale v zásadě lze vysledovat dva hlavní způsoby, jakým lidé směřují ostatní lidi k určitému cíli, ať už ve státě, firmě, rodině či jakékoliv jiné společenské skupině.

Ten první způsob je autorita násilná. Ať už s ní souhlasíme nebo ne, lidi směřuje ke svému cíli prostřednictvím manipulace a donucovacích prostředků – hrozeb, násilí, trestů. Je to autorita vyhrožující a trestající. Lidé poslouchají autoritu ze strachu před trestem.
Druhý způsob je autorita inspirující. Přitáhne k sobě lidi dobrým nápadem, s podobným smýšlením. Lidé spolupracují s autoritou na dosažení určitého cíle, protože chtějí (považují jej za dobrý nápad nebo je to pro ně výhodné).

Paradoxně tyto autority nemají žádnou jasnou korelaci s mírou podílu na rozhodování. Může existovat komunita, kde každý má podíl na rozhodování, ale celá její existence je prodchnuta zastrašováním, vydíráním, propagandou a politikařením; a naopak může existovat rozhodný vůdce s jasnou vizí, který si stojí za svým nápadem a když to někdo chce jinak, tak se jejich cesty prostě v klidu rozejdou.

Často slýcháme od zastánců státu argumenty typu „bez donucení to nejde“ nebo „na lidi musí být bič (a malý dvorek)“. Je proto třeba jim připomínat i druhý pól autority, alternativu k nucení, a ptát se jich, jaký cíl vlastně všichni ti porobení lidé mají, že je tak diametrálně odlišný od jejich vize státní společnosti a že potřebují ten bič. Je zřejmé, že bič je všude tam, kde si svět před určitou ideou nesedne na zadek… ale čí ideou? Toho, kdo je bičován, nebo toho, kdo má bič? Dobrá myšlenka nepotřebuje bič.