Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jaké konkrétní znalosti a vlastnosti budou v profesním životě zapotřebí? Snad nikdo nedokážeme přesně predikovat budoucí vývoj, avšak troufám si říci (i díky své práci, kde mám možnost navštěvovat velké desítky firem), že pro získání dobré práce bude čím dál důležitější kreativita a schopnost učit se novým věcem. MŠMT se ve svých strategických plánech zavazuje, mimo jiné, k přípravě žáků na profesní život. Kreativita je však dle mých zkušeností to poslední, co státní školy podporují (postačí si i jen otevřít v podstatě jakoukoliv učebnici) a nezřídka kdy je dokonce i trestána. Už několik let se lidí ptám, zdali se ve škole učili, jak se mají nejlépe učit (paměťové paláce, propojování slov v příběhy, převod čísel na slova, křivka zapomínání, tvorba mnemotechnických pomůcek, motivace, vyhledávání relevantních informací…) a zdali škola rozvíjela jejich kreativitu. Stovky záporných odpovědí mě vedou k zamyšlení, zdali by nebylo vhodné dát školám větší svobodu ve vzdělávání, aby se mohly, alespoň z části, soustředit na reálný budoucí profesní i osobní život dítěte, a dát tak rodičům, dětem i školám možnost volby, zdali chtějí upřednostnit například znalost Smetanových oper (BraProDaLiDvěHuTaČe), nebo přípravu na skutečný život.

Povinná tělesná výchova je ukázkou toho, že když vezmeme něco, o čem víme, že to má pozitivní benefity, a dáme to všem povinně, zdaleka ne každému to jenom prospěje. Některým to například neprospělo, když si kvůli sportu, na který například nemuseli být úplně dokonale připravení, způsobili úraz. Znal jsem taky mnoho dětí, ve kterých tělovýchova vyvolávala úzkost. Při kolektivních sportech se bály, že něco pokazí, a neustále se cítily méněcenně, protože viděly tělesně zdatnější spolužáky, kterak zvládají něco, co jim činí problém. To pak mělo řadu psychosomatických důsledků, které jistě převážily pozitivní zdravotní benefity, které sporty samy o sobě mají. Jako řešení vnímám, nechť si každý sám rozhodne, čemu chce věnovat svůj čas podle toho, co on sám považuje za prospěšné. Proto jsem nakonec i odpůrcem státního školství.

Slovo ideologie vyvolává v našem prostředí poměrně negativní asociace. Jako anarchokapitalista, někdo zjevně vyznávající určitou ideologii, považuji za vhodné vyjádřit se k tomuto tématu. Osobně se k ideologiím stavím neutrálně – zejména vezmeme-li obecnější pojetí ideologie jakožto soustavy idejí, hodnot a názorů. Myslím si, že ideologie jako takové je třeba hodnotit individuálně, podle toho, na jak (ne)pravdivých myšlenkách jsou založeny. Spoustu ideologií vnímám neutrálně až pozitivně: například humanismus, stoicismus, klasický liberalismus nebo feminismus. Oproti tomu na odlišných ideologiích, jako například fašismus, komunismus nebo absolutismus, asi moc dobrého nenajdeme.

A co negativa? Došel jsem k závěru, že škodlivost ideologií je dána zejména extrémismem, do něhož je zavedena jejími zastánci. Extrémismus pro účely tohoto textu vnímám spíš jako neochotu jednotlivce vidět svět jinak než optikou jeho ideologie a také jako hostilitu vůči jiným ideologiím. Například anarchokapitalista, který všechno včetně vztahů hodnotí jen skrze nabídku a poptávku a který ve všech vidí svoje nepřátele (etatisty nebo komouše), asi nebude mít moc zdravý vztah se svojí ideologií, a bude tím nejspíš škodit sobě i okolí.

A nakonec, myslím si, že ideologie mají důležitý introspektivní účel: Jsou naší součástí a nelze se jim plně vyhnout. Nakonec i takové to přesvědčení, že ideologie jsou špatné, by se dalo nazvat ideologií. Každý má nějakou osobnost, nějaké hodnoty a nějaká osobní témata, které se snaží logicky uspořádat. Pojmenovat si to a dát tomu nálepku ideologie může člověku pomoct uvědomit si, čeho chce dosahovat nebo kde jsou jeho vlastní kognitivní zkreslení. Na ideologie si dávejme pozor, ale nezatracujme je.

Od školního roku 2013/2014 zavedly ZŠ povinně druhý cizí jazyk. Snad ani není potřeba akcentovat, že již výuka jednoho cizího jazyka neměla zrovna dobré výsledky. Většina lidí má i po absolvování mnoha a mnoha let školní výuky problém se dorozumět. Přijde mi pozoruhodné, že se stát rozhodl tuto situaci řešit nikoliv změnou systému výuky a zamyšlením se, zdali by se nedalo vyučovat jiným způsobem, ale tím, že dětem, které mají problém už s jedním cizím jazykem, jen přidají další. Cizí jazyky se stávají čím dál důležitějšími pro uplatnění na trhu práce a získávání informací, jsem však přesvědčen, že tento krok ani zdaleka nepovede ke kýženému cíli lepší znalosti cizích jazyků.

Závěrem myšlenkový experiment: Představme si, že bychom dětem namísto mnohaleté klasické výuky vždy jen pustili nějaký seriál v angličtině, který by si samy zvolily. Učitel by jen stiskl tlačítko „play“ – nic víc. Nebylo by úsměvné, kdyby se nakonec ukázalo, že se děti naučily cizí jazyk daleko lépe a navíc by je i bavil?

V poslední době velmi často slýcháme, že by se ve školách mělo učit kritické myšlení – a není snad nikdo, kdo by to rozporoval. Ale jakým způsobem by to mělo vypadat? Není náhodou při posuzování věcí zcela zásadní to, k čemu jsme filosoficky (či nábožensky) ukotveni? Předpokládáme, že bychom měli automaticky hájit morální hodnoty, ale rozhodli jsme se je ve školách nevyučovat. Zrušili jsme předmět náboženství, protože se nehodil komunistům… Mnoho lidí dnes nechápe, k čemu je lidem náboženství dobré – případně k čemu je dobrá filosofie – a tento stav hraje do karet státu, který obsadil tuto pozici. Není náhodou výuka filosofie neméně podstatná jako výuka matematiky či češtiny? Můžeme opravdu kriticky přemýšlet, pokud naši mysl ukotvíme k neochvějné víře ve stát?

Byl jednou jeden učitel matematiky a fyziky na ZŠ. Žáci, rodiče, ředitel i inspekce s ním byli nadmíru spokojeni a skutečně mu záleželo na dětech. Avšak přišel 1. leden roku 2015, kdy každý učitel musel mít pedagogické vzdělání (spokojenost všech zúčastněných nebyla jakkoliv relevantní), jinak nemohl dále učit. Byly zde dvě výjimky: Dosažení alespoň 55 let věku a praxe 20 let. Tomuto učiteli bylo 57 let, ale měl praxi „pouze“ 19 let a 8 měsíců. Kvůli tomu musel začít studovat VŠ. 3 roky obor Matematika a Fyzika (derivace, integrály, fyzika plazmatu, nanomateriály… zkrátka vše, co na ZŠ jistě bude potřebovat) a 2 roky zaměření na pedagogiku (kde se paradoxně ani zdaleka neučí, jak kupříkladu nejlépe děti zaujmout a danou látku vysvětlit…). Po ukončení studia, bylo tomuto učiteli 62 let – rok a půl před odchodem do důchodu. Úsměvný příběh - škoda jen, že není vymyšlený.

Totalita: Odevzdávej, co vyděláš, a žij, jak řekneme.
Pravice: Totalita je špatně. Žij, jak řekneme, a nech si to, co vyděláš.
Levice: Pravice je špatně. Odevzdej, co vyděláš, a ve volném čase si dělej, co chceš.
Centrismus: Lepší je zlatá střední cesta. Všechno zregulujme tak nějak rovnoměrně.
Svoboda: Vykašli se na pravici a levici. Prostě pracuj a žij, jak uznáš za vhodné.
Pravice a levice: No to by bylo hrozné, nastal by chaos!

V ideální rodině jsou rodiče nerozvedení, vysokoškolsky vzdělaní, mají vědecké podklady k tomu, které výchovné styly fungují a které nefungují, jsou psychicky stabilní, dokáží dítě respektovat, podporují rozvoj jeho individuality ve všech oblastech, mají dostatek peněz, aby mohli naplnit všechny jeho potřeby, mají mnoho známých, s nimiž dítě může být v kontaktu a interagovat s nimi, a v neposlední řadě v ní jsou mužské i ženské vzory, aby si každý přišel na své.

Přestaňme se bavit o ideální rodině a buďme realisté. Ideální rodina je abnormální jev. Přestaňme homosexuálním párům a polyamorním vztahům komplikovat založení rodiny jen z důvodu, že ve všem nekorespondují s něčím pojetím ideální rodiny: To totiž skoro nikdo, akorát že v případě atypických vztahů měříme dvojím, mnohem přísnějším, metrem.

Co by mi úplně stačilo, abych byl šťastný? Rodič, který mě miluje a přijímá. Zbytek považuji vesměs za bonusy, které prostě mohou a nemusí být, protože lidé jsou nedokonalí a nevšemocní. Přijde mi, že ač se najdou odchylky, podobné požadavky na rodiče nakonec bude mít většina lidí.

Psycholog S. Milgram zkoumal příčiny holocaustu z pohledu poslušnosti k autoritám. Jeho experimentu se zúčastnili vždy tři osoby (vedoucí, žák, učitel). „Učitel“ dával „žákovi“ za každou špatnou odpověď elektrický šok a navýšil napětí o 15 V. Stupnice byla zakončena 450 V. „Učitel“ „žáka“ pouze slyšel z vedlejší místnosti. „Žák“ záměrně chyboval a předstíral bolest, křičel, chtěl skončit a od 300 V už jen mlčel – předstíral smrt. Pokud chtěl skončit „učitel“, tak „vedoucí“ říkal vždy předem určené věty: „Prosím pokračujte.“ „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval…“ Všichni „učitelé“ pokračovali až do 300 V a 65 % došlo až na konec stupnice.

Děti se v průběhu povinné školní docházky, ihned od prvního dne, učí poslouchat cizího člověka, který jim nařizuje, kdy, co a jak smí dělat, kdy a co se mají učit, kdy se smí najíst, napít či dokonce odejít na toaletu. To vše pochopitelně bez odmlouvání a možnosti o těchto věcech rozhodovat. Dítě se přeci MUSÍ naučit poslouchat! Napadá mne až děsivá možnost, že by tristní výsledky experimentu mohly souviset s touto mnohaletou výchovou ke slepé poslušnosti. Přeháním? Doufám, že ano – ale co když ne?

Velmi častým argumentem proti anarchokapitalismu je, že přece i v demokracii můžeme svobodně rozhodovat o svých životech. Že tu sice máme stát, ale o jeho podobě můžeme rozhodovat díky volbám. Jenže v zastupitelské demokracii volíme politiky a politické strany, které sice nesou nějaký program a ledacos slibují, ale co je ve výsledku vede k tomu, aby se programu a slibů drželi? Vůbec nic! Mohou rozhodovat naprosto volně a nezávisle na jejich slibech a programu. Volby jsou tak v podstatě loterií. Jediné, na co se lze alespoň trochu spolehnout, je to, že se politik bude chtít dále udržet u moci a alespoň něco málo z naslibovaného splnit, aby ho lidé zvolili znovu. Ale vzhledem k tomu, že stát je instituce, která řídí naše životy z hodně velké části, mi to přijde trochu málo. Paradoxní je, že prostí občané se musí řídit nově vydanými zákony vždy, a nemohou se rozhodnout že je dodržovat nebudou, na rozdíl od politiků, kteří se svými programy řídit nemusejí. Lepší mi v tomto ohledu přijde přímá demokracie, kde lidé nevolí zastupitele, ale o chodu státu rozhodují sami. I tak ji ale nepovažuji za ideální, protože většina voličů v ní rozhoduje o životech menšiny, a nutit někoho do něčeho, s čím nesouhlasí, zkrátka není správné.

Nedávno jsem doučoval matematiku studentku v oboru CUKRÁŘKA. Bylo to skvělé doučování, jelikož vždy přinesla na ochutnání některý ze svých cukrářských výtvorů a je nutno dodat, že své „budoucí“ řemeslo ovládá skutečně skvostně. Přestože matematiku neovládá zrovna špatně, tak stres (Jak nás ve škole učí pracovat se stresem?) ve škole zapříčinil, že zkoušku z matematiky o pár bodů neudělala, čímž její strach z matematiky posílil a sebevědomí kleslo ještě níže. Rozhodla se tedy školou ukončit, protože to pro ni bylo psychicky opravdu náročné. Jelikož to není ani zdaleka ojedinělý případ, začal jsem se ptát sám sebe, proč musí cukrářka ovládat lineární rovnice a vektory? Pokud umí podle receptu vytvořit skvostné cukrářské dílo, potom matematiku, kterou potřebuje ke svému řemeslu, zcela jistě ovládá (kupříkladu musí ovládat poměry, převody jednotek a podobně). Není smutné, že excelentní CUKRÁŘKA nedokončila školu kvůli LINEÁRNÍM ROVNICÍM a VEKTORŮM?

Demokracie-diktatura, dobro-zlo nebo třeba chytrý-hloupý. Lidé mají tendenci svět okolo sebe škatulkovat těmito nálepkami – což samo o sobě není špatně. Špatně však je, když nabudou dojmu, že platí vždy buďto jedno, anebo druhé. Málokdy svět totiž skutečně lze popsat binárně. Naučit se nevnímat svět optikou nálepek, ale doopravdy svět jako takový vlastně vnímám vzhledem k povaze našeho jazyka jako docela náročný a nekončící úkol. Vyjdeme-li mu však vstříc, přinese nám to ovoce nezkresleného poznání. Na závěr dodám, že mě někdy překvapuje, jak velkou dokážu najít shodu i s „úplně opačně“ smýšlejícím člověkem. Přijde mi, že to, jak si v mysli představujeme lidi okolo nás, ne vždy koresponduje s velikostí existujících rozdílů.

Nemám vůbec nic proti charitě, ale mám problém s nátlakem jakéhokoliv typu. Netušila jsem, že se každoročně koná na základní škole „dobrovolná sbírka“, kdy při vyučování obchází mé dítě někdo s kasičkou. Dcera je ve druhé třídě a podobná akce byla i loňský rok. Peníze samozřejmě dceři dám, protože nechci aby se cítila trapně. Jen nechápu, proč se tohle ve školách děje. Není to už nátlak, na který by si měl náš stát „kapku posvítit“? :)

Dobrý den, milí rodiče, ve středu probíhá na naší škole charitativní akce Srdíčkové dny. Akci pořádá sdružení Život dětem, které pomáhá nemocným, handicapovaným a opuštěným dětem v rámci celé České republiky. Sdružení můžete podpořit koupí charitativních předmětů. Přikládám odkaz na eshop https://shop.zivotdetem.cz/. Máme v nabídce magnetky se zvířátky, srdíčka, propisky, silikonové náramky a reflexní přívěsky. Ceny jsou od 30 do 35 Kč. Celá akce je dobrovolná! Žáci 9. tříd budou tyto předměty ve třídách prodávat, budou mít zapečetěné kasičky, je tedy nutné, aby děti měly přesnou sumu, nemůžeme peníze vracet.

Když se řeší sebeřízené vzdělávání, typicky člověka napadne myšlenka: „Vždyť většina dětí by se hlavně flákala. Nechtěli by dělat ty podstatné věci.“ Zajímavé je, na základě čeho k tomuto závěru asi často lidé docházejí.

Zkusme takový experiment. Přijměme tezi, že průměrný člověk mužského pohlaví je líný a nezodpovědný. Na základě toho jim uložme povinnost chodit na určitá místa, kde musí každý den v jasně danou dobu dělat několik různých specifických činností bez ohledu na to zda je baví nebo jestli k nim mají vlohy. Nemají možnost dostatečným úsilím individuálně získat svobodu. Úsilí v této práci většinou moc neovlivňuje kvalitu jejich života, protože je živí opatrovnice, které za špatné výsledky většinou nanejvýš zakážou počítač, vynadají nebo uplatní flákanec. Po zavedení tohoto řádu pokaždé, když budeme řešit, jestli jsou opravdu tak líní, podíváme se na to, s jakým nadšením a pílí plní onu zadanou práci ve vymezeném čase, ale taky jak moc jsou ochotni se jí věnovat i dobrovolně mimo vymezený čas. Dle mého skromného názoru by nám vždy vyšlo, že v průměru muži potřebují kontrolu a nucení ze strany žen, protože bez nich by se vskutku jen flákali.

Aristotelova Metafyzika začíná slovy: „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění,“ což zní jako argumentační faul dovolávání se autority, nicméně při svobodném vzdělávání, o kterém píše kupříkladu Peter Gray, se ukazuje, že na tom bude asi něco pravdy. Jak je tedy možné, že se tak často setkávám s dětmi, které v předškolním věku milují poznávání, neustále se ptající „proč?“ a chtějí všechno vědět, ale během povinné školní docházky, kde mají dle strategií MŠMT získávat kompetence pro aktivní profesní i osobní život včetně maximálního rozvoje potenciálu dětí, v drtivé většině ztrácejí tuto lidskou přirozenost a povětšinou nemají sebemenší představu o jejich budoucím profesním ani osobním životě?

Doučuji děti z chudých rodin, pro které je vzdělání téměř jedinou šancí na lepší život, a smutně sleduji, jak jim státní školství snižuje tuto šanci. Tyto děti jsou ve škole často za outsidery, nemají kamarády a návštěvy psychologa nejsou výjimečné. Jedni učitelé si na dětech léčí své komplexy a druzí, kteří by opravdu rádi pomáhali, mají svázané ruce a jsou limitováni velkým počtem žáků ve třídách, které nejsou utvořeny podle dovedností, schopností, talentu či zájmu dítěte o daný předmět, ale dle toho snad nejméně vypovídajícího kritéria – věku. Dítě ve škole nemá možnost se svobodně rozhodovat, přijmout zodpovědnost a rozvíjet jeho individuální potřeby. Takto tedy naše školství připravuje děti na budoucí profesní i osobní život a maximalizujeme jejich potenciál. S údivem sleduji, jakou moc má povinná školní docházka, když dokáže potlačit i samu lidskou přirozenost.

Krajní levice obvykle rozlišuje mezi soukromým a osobním vlastnictvím: Osobní je to, které lidé využívají pro naplňování svých potřeb, zatímco soukromé je to, které slouží výrobě. Osobní vlastnictví chtějí ponechat lidem, zatímco to soukromé kolektivizovat nebo regulovat. Anarchokapitalisté obvykle nemají potřebu toto rozlišení uplatňovat, protože pomezí mezi soukromým a osobním vlastnictvím vnímají jako neostré a spíš subjektivní: co je soukromé pro jednoho, pro druhého už muže být osobní. Vlastnictví navíc nevnímají jako nástroj útlaku, nýbrž jako koncept, který lidé přirozeně vnímají a poptávají, protože předchází konfliktům a motivuje. Řečeno levicovou terminologií, anarchokapitalisté vlastně považují všechno soukromé vlastnictví za osobní vlastnictví, a tudíž nechtějí kolektivizovat nic.

Při předvolebních debatách se většinou vytahuje téma armády. Politici se dost často předhánějí o to, o kolik by se těch nynějších 90 miliard mělo navýšit. „Armádu potřebujeme, kdo jiný by bránil naše vnější hranice?!” je hlavní myšlenka etatistů (i minarchistů), ze které vyplývá, že hlavním cílem armády je vnější obrana hranic. Jakmile tuto hranici někdo ohrožuje, naše národní armáda okamžitě zasáhne!

Nebo ne? Rok 1968, vnější nepřítel podniká invazi dovnitř země. Postaví se mu armáda? Nikoliv, je s ním spřátelená… Rok 1938, na tohle naše národní vojska čekala! Roky se budovala Benešova linie, máme jednu z nejmodernějších armád, vojáci jsou odhodláni bránit se před zlým narušitelem… Tak… že by měli etatisti přeci jen pravdu?! Hitler si ani nevšimne, že by cosi jako armáda existovalo a bezpečností složky se následně aktivně zapojují do útlaku obyvatel. Tak kde se utrácí ty velké miliardy, proč máme 120 tanků a další stovky obrněných vozidel, kde teda jsou naši vojáci, minarchisto, když nebrání naši hranici? Odpověď je jednoduchá…

„V Somálsku.” Co tam dělají? „Bojují s piráty.” Aha, kde dál? „Mali.” Co tam dělají? „Staví školy.” Aha, ještě někde? „No, donedávna v Afghánistánu…” A tam dělali co? „Bránili demokracii…”

Pokud se podíváme na historické společnosti, všimneme si, že v jedné věci je stát opravdu dobrý – v zachovávání stavu věcí. U feudálních společností tato konzervace byla skoro dokonalá. Vládci bránili jakékoli větší inovaci, protože jejich prosazení by obvykle bylo bývalo znamenalo narušení starých hierarchií a destabilizaci společnosti, tedy i vládce je schvalujícího. V západní společnosti tato funkce není tak patrná, protože žijeme v demokratickém státním zřízení, které lidem svobodu podnikání relativně garantuje. I tak je fascinující se podívat třeba na školství, které řídí stát a které se frontálnímu modelu podobá posledních 200 let. Od toho se i odvíjí to, že současní občané pořád přemýšlejí ve starých paradigmatech – například poslušnost vůči autoritě berou jako žádoucí hodnotu, byť existují přesvědčivé důkazy o tom, jak destruktivní podobný mindset může být.

Tuto funkci státu často oceňují mnozí konzervativně smýšlející lidé, kteří z nových přístupů k vědě a k životu mají vyloženě strach a kteří nostalgicky vzpomínají na své dětství. Tito lidé pak podporují i politbyro svojí země a typicky přehlasují těch pár lidí, kteří skutečně pro jakousi liberalizaci přístupu jsou. Celkově mi přijde, že naše společnost žije v minulosti – na jednu stranu míříme k obrovským technologickým změnám, které mají potenciál podstatně zkvalitnit a zabezpečit naše životy, na druhou stranu máme vlády, které jsou schopné tyto změny ignorovat, a někdy dokonce i přímo zakazovat jejich implementaci.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byl Dark Web, drogy, sex a Bitcoin.
Dnes budeme řešit něco úplně jiného; Terezka bude přednášet o založení politické strany, co všechno pro to bylo potřeba, jaké bylo jednání se státem a jak těsně jsme se zvládli zaregistrovat k volbám.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se koná 1. prosince; přednášet bude Vláďa Krupa. Green Deal asi všichni známe; Vláďa však bude mluvit o jeho – stejně (ne)kvalitním – „předchůdci“, tedy New Dealu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Pan K.: „Znám skvělého malíře, který je nejlepší ze všech a dokázal by vyřešit Vaši šedou bytovou krizi.“
Pan S.: „Kdo je to? Určitě není tak dobrý, jak o něm říkáte.“
Pan K.: „Jeho iniciály jsou C. M., narodil se roku 1840 a nosí plnovous.“
Pan S.: „Nenapínejte mne, kdo je to?“
Pan K.: „Jmenuje se Claude Monet.“
Pan S.: „Ať přijde a vyzkoušíme jeho umění v praxi, zdali je opravdu nejlepší ze všech.“
............
Pan S.: „Konečně jste dorazil. Prý jste výborný malíř. Zde máte barvy a namalujte v tomto bytě cokoliv budete chtít.“
C. M.: „Opravdu mám volnou ruku?“
Pan S.: „Samozřejmě… jen tedy… zde je krátký seznam menších »doporučení«… pro Vaši bezpečnost, pochopitelně.“
C. M.: „Ale vždyť je to přes dva miliony různých »doporučení«… a zde se píše, že smím použít jen šedou barvu. K úspěchu potřebuji volnou ruku, takto, bohužel, nic moc nezmohu.“
Pan S.: „Já věděl, že nejste tak dobrý, a že nedokážete vyřešit šedou bytovou krizi. Jen se chlubíte, ale vstříc skutečnosti selháváte.“
C. M.: „Ale…“
Pan S.: „Sbohem.“

Ze setkání s anarchokapitalisty nebo také z jejich vyjadřování na sociálních sítích se může zdát, že to, co mnohé z nich na anarchokapitalismu oslovuje a nejvíce přitahuje, je princip spravedlnosti, ze kterého budou osobně prosperovat nejvíce oni. A jestli ostatní — to už je jejich věc. Působí arogantně. Jaké to má následky? Když takový člověk, který sice perfektně ovládá logiku, ale chybí mu potřebná dávka empatie, někomu představuje koncept anarchokapitalismu, snadno se v jeho podání může ankap jevit jako sobecká ideologie, která naprosto postrádá soucit. Toto je velká slabina ankapu, která pro něj znamená problém tím spíš, že takový ve skutečnosti vůbec není. Model ankapu v sobě zahrnuje laskavost, soucit a dobrodiní asi v největší míře, s jakou jsem se u myšlenkových směrů setkala. Je škoda, že to tak ankap-lidi málokdy umí prodat.
Rozhodně nenavrhuji při představování ankapu ubrat na logické preciznosti a soudržnosti — vždyť to je na něm to krásné. Ale je docela přínosné si uvědomit, že stejně důležité je zkusit zapojit při obhajování ankapu a při diskuzích na toto téma veškerou emoční inteligenci, kterou v sobě máme. Na začátku nevytahovat zbraně bez regulací, ale raději třeba přirozený vznik charit.