Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Po dvou letech jsem publikoval další díl svého seriálu o anarchokapitalismu; článek je zaměřen na problematiku drog ve svobodné společnosti.
» Tato věta jest linkem na onu stať. «
Stoky rozhodně nebudou složit k tomu, abych zde zveřejňoval odkaz na každý článek, který napíši; seriál o anarchokapitalismu je však výjimkou, neboť jej celý považuji za nejkvalitnější text, jaký jsem doposud vytvořil.
Navíc si myslím, že toto téma stojí za diskusi; máte-li k němu co říci, můžete tak učinit zde!

Prezident Angoly, José Eduardo dos Santos, oznámil zákaz islámu v této západoafrické zemi, kde žije necelých sto tisíc muslimů napříč šestnáctimilionovou populací; na Internetu lze najít fotografie zbouraných angolských mešit, přičemž jsou-li pravé, podle data (a různých textů, na které jsem náhodou narazil) se zdá, že tento proces trvá již delší dobu, ačkoliv oficiální zákaz byl oznámen teprve nedávno.

Ač mně osobně islám rozhodně sympatický není (spíše naopak), ani nestojím o nějaké evropské kvóty, případně o to, aby mě stát nutil někoho živit proti mé vůli (což se vztahuje zdaleka nejen na uprchlíky a sociálně slabé, ale především na takového Babiše), rozhodně si nemyslím, že řešením by byly zákazy (a to naprosto čehokoliv, nejen islámu), natož boření něčích svatostánků.

Není až tak překvapivé, když většina radikálních islamobijců tomuto zákazu tleská, vyjadřuje nadšení a naději, že něco takového přijde i v ČR; trochu (i když ne moc) zarážející je, kolik z těchto fanatiků, kteří tleskají boření mešit, bylo ještě před pár týdny rozpáleno do běla, když nějací grázlové z ISIS vyhodili do povětří Baal-Šaminův chrám. Obávám se, že (zdaleka nejen) tento doublethink ukazuje, kolik lidí už se dávno přesunulo z oblasti racionální debaty hluboko na pole bezmyšlenkového fanatismu, kdy stejně idiotské jednání na jedné straně odsuzují, zatímco na straně druhé mu tleskají; v momentě, kdy někdo začne hodnotit činy nikoliv podle nich samých, nýbrž podle toho, kdo se jich dopustil, je prakticky vyloučeno, aby přijal libovolné racionální argumenty.

Bohužel se obávám, že do podobného stavu postupně dospěly obě strany sporu (islamobijci i sluníčka), takže už automaticky podporují cokoliv, co vyhovuje jejich pocitům z imigrantů a islámu (ať už jsou to pocity kladné či záporné), přičemž nic jako kritické myšlení nedostává v tomto procesu sebemenší prostor; naopak to funguje podobně, kdokoliv s dotyčnými nesouhlasí (byť třeba kritizuje jen nějakou konkrétní jednotlivost), je ihned onálepkován a odeslán do patřičných míst. Prosím, proberme se!

V posledních letech se stává stále aktuálnější diskuse o základním nepodmíněném příjmu, který by stát vyplácel všem jen tak za nic; podle mnohých by tento systém mohl nahradit současnou sociální politiku, jež je prolezlá přebujelou byrokracií a zbytečně složitá — místo dalekosáhlého řešení, kdo má „nárok“ na podporu (a jak vysokou), by prostě dostávali všichni stejně.

Předpokládám, že zpočátku na tento návrh zareaguje většina libertariánů stejně, jako jsem na poprvé zareagoval já — striktním odmítnutím. Když jsem však na toto téma vedl diskuse se zastánci základního příjmu, musel jsem uznat, že z krátkodobého hlediska to není zdaleka tak zlé, jak se na první pohled zdá; přijmeme-li přerozdělování (které je samozřejmě zrůdné) jako daný fakt, pak je dle mého názoru rovnoměrné rozdělení lepší, než když se začnou angažovat státní úředníci a vymýšlet nějaké podmínky — kdy, komu, kolik. Jednoduše rozdat státní peníze soukromým osobám rovným dílem není tak úplně hloupý nápad.

Obrovský problém však vzniká v dlouhodobém horizontu; základní příjem totiž vytvoří další generace naprosto závislé na státu. Podobně jako to bylo s každou oblastí, která původně fungovala na základě tržních mechanismů, stát ji následně převzal, aby za pár desítek (či stovek) let všichni nabyli přesvědčení, že daný obor by bez státu prostě nemohl fungovat, umím si totéž přestavit i v případě základního příjmu, který začne být za nějakou dobu považován za nezbytnost, protože „bez něj by to nefungovalo a lidé by se povraždili“.

Ačkoliv mají tedy zastánci základního příjmu v některých věcech pravdu, obávám se, že v konečném důsledku je tento způsob přerozdělování extrémně destruktivní z dlouhodobého hlediska.

Fašistický ministr dopravy Dan Ťok, nestraník za ANO, v podstatě veřejně přiznal, že bodový systém nefunguje; samozřejmě to neřekl přesně těmito slovy, ale že po deseti letech fungování již nemá tak silný preventivní účinek jako po svém zavedení. Na základě tohoto prohlášení by možná někteří mohli dojít k závěru, že onen preventivní efekt bodového systému byl před deseti lety pozorovatelný; inu, skutečně svým způsobem byl, neboť od roku 2003, kdy se začal bodový systém připravovat a začalo se o něm mluvit, počty mrtvých na silnici klesaly o čtyři až sedmnáct procent ročně, aby hned po zavedení bodového systému vzrostly o patnáct procent (se zraněnými byly trendy stejné, jen jiná čísla).

Obecně počet mrtvých i zranění na českých silnicích od poloviny devadesátých let dlouhodobě klesá (až na nějaké výjimky; například tu po zavedení bodového systému – k takovému nárůstu mrtvých jako po jeho zavedení mimochodem došlo naposledy před pětadvaceti lety), což je patrně dáno modernizací vozového parku a zvyšování pasivní i aktivní bezpečnosti automobilů. Jen v loňském roce došlo ke zhoršení (mimochodem prvnímu od zavedení bodového systému), ergo je třeba to využít k odůvodnění dalšího státního teroru.

Dan Ťok tedy navrhuje ztrojnásobení výše pokut; prý by osobně byl pro ještě vyšší pokuty, ale i trojnásobek se mu zdá přijatelný. Zejména bylo zmiňováno překročení rychlosti, telefonování při řízení a jízda pod vlivem; ten poslední přestupek je zejména absurdní při nulové toleranci alkoholu za volantem, kterou v současnosti v ČR máme – v praxi to znamená, že si dáte jedno pivo (o nějaké opilosti nemůže být řeč), za hodinu pojedete (reálně žádné snížené schopnosti řízení vozidla) a ejhle, pokuta až šedesát tisíc korun. Skvělé, což?

Na státní buzeraci ohledně dopravy shledávám obzvláště nechutné, kolik lidí tomu přitakává, neboť mají pocit, že čím tvrdší postihy, tím lépe, přičemž oči otevřou až poté, co si s nimi uniformované opice vytřou zadek a seberou jim řidičák, případně jim napaří obrovské pokuty za nic, avšak ani tehdy jim často nedojde, že to je vlastnost systému, nikoliv jeho selhání; zná někdo způsob, jak těmto jedincům otevřít oči?

Není asi žádným tajemstvím, že nejrůznější pro-evropské think tanky pobírají už léta od své milované dojné krávy masivní dotace; nechci jim zde dělat reklamu tím, že bych vkládal odkazy, ale stačí zagooglit, oni se pobíráním evropských peněz obvykle na svých stránkách chlubí (což jest nejspíše podmínkou těch grantů). Je mimochodem velmi zajímavé porovnat jejich výstupy s těmi, které produkují různé – z veřejných peněz nedotované – libertariánské think tanky, o čemž však nyní psát nechci; manipulace našeho (veřejného) mínění za naše peníze je pro EU celkem standard.

Dalším levelem se stali placení profesionální internetoví trollové, do kterých EU v roce 2014 zainvestovala dva miliony liber; úkolem takto placených lidí je procházet diskusní fóra, vyhledávat v nich takzvané „nepravdy“ o EU (bráno z pohledu establishmentu) a vyvracet je, tedy trolling v praxi. Někteří z takto placených agentů údajně působili i v ČR; v souvislosti s tím by mě zajímalo, zda jsem již měl s některým z nich tu čest, neboť netuším, jak rozeznat ty placené od neplacených.

Protože placení trollové se patrně osvědčili, rozhodla se EU zajít ještě o něco dál – evropský protiteroristický koordinátor (panečku, to je mi ale funkce) Gilles de Kerchove přišel s tezí, že Internet je „semeništěm radikálů“, což řeší mimo jiné tak, že do Prahy poslal „tým expertů“, jejichž úkolem je „školit vládu v boji proti radikalizaci občanů na internetu“; a cosi mi říká, že ústředním tématem školení asi nebude, že fanatismu se nejhůře daří ve svobodné společnosti.

V ideálním případě jest cílem celé akce to, aby pan koordinátor vykázal nějakou činnost, tým expertů si nasál něco peněz z eráru a členové vlády se dobře vyspali na školení, což jim všem pochopitelně draze zaplatíme; v horším případě z toho bude nějaký výstup v podobně „nutných opatření“, která sice omezují svobodu, ale zase nás rozhodně ochrání před semeništěm radikálů. V rámci současné nálady ve společnosti by se možná právě tímto způsobem ono kardinální svinstvo politikům povedlo obhájit u nezanedbatelné části populace. Jak myslíte, že celá situace dopadne? O své názory se můžete podělit v komentářích.

Můj syn se vrátil ze školy rozladěn; když jsem se ptal, co se stalo, vysvětlil mi, že paní učitelka jim v rámci předmětu „Základy společenských věd“ (za mě se to mimochodem jmenovalo trefněji: „Občanská výchova“ – different chest, the same shit) zkoušela vysvětlit, jak úžasnou institucí je stát, přičemž když se pokusil rozvinout debatu o anarchokapitalismu, vypořádala se s tím jako správná nositelka státní propagandy: silnice – lidé by se pozabíjeli – je to extrémismus – na podobné diskuse nemáme čas.

Jsem sice programátor, ale též jsem pro zábavu učil na částečný úvazek (i když na soukromém gymnáziu, neboť bych nepřenesl přes srdce být státním zaměstnancem); a byl jsem rád za každého studenta ochotného k diskutovat – zcela bez ohledu na to, zda jsem s ním souhlasil, či nikoliv. Inu, synova pedagožka toto nadšení buď nesdílí, nebo byl anarchokapitalismus přeci jen už silná káva.

To jsem však trochu odbočil, o vyučujících na státních školách jsem psát nechtěl; celá záležitost mě totiž ve skutečnosti velice potěšila, jasně ukazuje, že ten, kdo děti vychovává, je může velmi snadno učinit imunními vůči státní propagandě a vymývání mozků. Na syna jsem velice hrdý, neboť riziko sám rozpoznal a eliminoval, ačkoliv přímo na tuto situaci jsem ho nikdy přímo nepřipravoval (obecně jsem s ním o státu a bezstátní společnosti samozřejmě mluvil, avšak typicky podobné rozhovory iniciuje on, nemluvě o tom, že si sám od sebe čte mé články).

Takže anarchokapitalisté, libertariáni, mějme děti, pojďme jim příkladem a udělejme z nich svobodné bytosti, ne otroky státu! xD

Přisluhovači temného pána Babiše odhalili obrovský daňový podfuk firem obchodujících s drahými kovy (zlatem a stříbrem) v hodnotě čtyř a půl miliardy korun; pozor, mluvíme o miliardách, nikoliv milionech, jedná se o impozantní únik ve výši jednotek promile státního rozpočtu — jedinou vadou na kráse je, že se u toho dotyční nechali chytit, takže si teď příslušníci naší legální mafie gratulují k tučnému úlovku; jejich radost kazí jen legislativa, jež jim zabraňuje zveřejnit jména své kořisti, což se však Babiš rozhodl napravit, takže zadal svému pohůnkovi Janečkovi úkol: Změnit zákony tak, aby se stát-predátor mohl perverzně chlubit seznamem svých obětí.

Já pevně doufám, že ti, kdo nepřijali newspeak establishmentu, podle kterého je zlodějem ten, kdo se nenechá okrást berňákem, a chápou, že takzvané „právo“ státu na výběr daní se eticky nijak neliší od podobně pochybného „práva“ mafie vybírat výpalné, uvidí v daném seznamu jména hrdinů, již se pokusili uhájit svůj majetek před hnusnými loupežníky, leč bohužel selhali; oni totiž, třeba na rozdíl od takzvaných „hrdinů“ české armády, kteří padli v červenci 2014 v Afghánistánu při okupaci cizí země, placeni z peněz českých daňových poplatníků vybraných pod pohrůžkou násilím, jen bránili své statky před loupeživou bandou, která si říká stát.

» …proto jsem jezdil v noci bez světel,
po šesti tequilách a pěti jointech v protisměru,
a pozoroval stíny stromů pod kopcem ozářené jen měsícem
a obrysy domů v půlnočním pološeru; tak na to už dneska fakt seru. «

Kdo poznává úryvek? Na českou muziku příliš nejsem, ale Mňága a žďorp jest jednou z mála výjimek; a zrovna v této písničce se Petr Fiala opakovaně ptá: „Kam se dožijem?“ A když jsem mu tak naslouchal při čtení jakési mňágy (s malým m) na webu IVČRN, též jsem si tu otázku položil.

Pomalu každý, kdo má do zadku díru, disponuje nějakým názorem na to, co by se mělo dělat s imigranty; i já mám díru a myslím si, že řešením situace je liberalizace společnosti.
Jenže lidé jako já se většinou nestávají politickými špičkami ČR; pomiňme tedy na chvíli, co by bylo rozumné dělat, a shrňme si, jaké máme reálné možnosti; a slovem „reálné“ bohužel vylučuji onu liberalizaci společnosti, za kterou však budu i nadále bojovat svou ztracenou bitvu.

Předně je třeba si uvědomit, že v ČR se uprchlická krize rozhodně nevyřeší; výsledek, ať už bude jakýkoliv, přijde z velkých evropských zemí. Vyřeší-li tyto státy nějakým uspokojivým způsobem příliv imigrantů, hrozba pravděpodobně pomine i v ČR; naopak v případě, že by například došlo k islamizaci EU a plošnému zavedení Šaríi, ČR proti tomu nic nezmůže, neboť v krajním případě může být i „na férovku“ dobyta okolními mocnostmi.
Do té doby by však bylo záhodno nespáchat sebevraždu na domácí scéně, kde zatím bojují dvě velké skupiny (s nimiž se bohužel libertariáni nemohou měřit co do počtu ani mediální propagace): sluníčkáři a islamobijci.

Islamobijci jsou klasičtí „fotrové od rodin“, kteří platí daně, chtějí pořádek (pevnou ruku státu), protekcionismus; je to ten typ lidí, kteří Vám sice řeknou, že Hitler a jeho nacisté byli špatní, to určitě jo, ale zas na druhou stranu některé jejich metody… no, válka je válka, naše děti, děti našich dětí, jejich bezpečnost, kolem a kolem nějaká ta genocida je holt někdy menším zlem. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že když se dostanou k moci, servítky si rozhodně brát nebudou, ostatně už dnes jejich führer Konvička mluví o koncentrácích pro muslimy a odebírání občanských práv jeho odpůrcům.
Začne-li to tato banda realizovat, téměř jistě se najde alespoň jeden radikál, který se třeba odpálí v Praze. Něco takového by byl v podobné situaci pro herr Konvičku dar z nebes, neboť to lze použít jako zdůvodnění libovolného dalšího posílení státní moci na úkor poddaných. To samozřejmě vyústí v další terorismus a libovolně tvrdá totalita je na světě. Většině lidí bohužel nikdy nedojde, že jediným možným řešením je pravý opak, takže po každém teroristickém útoku budou žádat více státu.

Sluníčkáři se rekrutují z hipsterů a užitečných idiotů vedených neziskovkami, neboť ty lze v době krize přeměnit ve zlatý důl; jedná se o nejrůznější levičáky, které charakterizuje jejich naprostá neschopnost či neochota vést racionální diskusi. Do počtu je tato skupina oproti islamobijcům v nevýhodě, kterou jí však kompenzují politici a média, která jsou spíše na jejich straně.
Mezi rizika spojená s jejich působením patří jednak zvyšování hrozby islamizace samotné (zavedení Šaríi a podobně), samozřejmě ždímání státního rozpočtu (což bych ale viděl jako ten nejmenší problém) a především naprostý rozklad společnosti a změna myšlení lidí za použití salámové metody, kdy nám dotyční neustále vnucují, že je vlastně morálně správně vybírat drakonické daně, aby je mohl stát následně přerozdělovat.

Kdo je nebezpečnější? Dle mého názoru z krátkodobého hlediska islamobijci, zatímco z dlouhodobého sluníčkáři.
A jak s tím naložit? Inu, to moc nevím; nejspíše nějak balancovat na hraně. Máte na to nějaký názor? Račte se o něj podělit v diskusi.

Když jsem předevčírem psal o mýtných branách financovaných z EU, napadla mě – krom včerejší úvahy o evropských dotacích – ještě jedna věc: Všimli jste si, že je-li už jednou přijat zákon, jehož deklarovaným cílem má být zvýšení bezpečnosti na úkor svobody, prakticky nikdy nedojde k jeho zrušení ani v případě, kdy se jasně ukáže, že ke zvýšení bezpečnosti nedošlo, zatímco ke snížení svobody ano? V podstatě nikoho ani nenapadne podobná omezení rušit, takže si jich na sebe vrstvíme stále více a více.

Typickým příkladem budiž bodový systém: Jeho prosazování bylo hájeno skrze mediální manipulaci, slyšeli jsme politiky kázat o hromadách mrtvých na českých silnicích, přičemž údajným řešením mělo být zavedení bodového systému, který tento stav prý zajisté zlepší. Vedly se o tom dlouhé diskuse, zákon byl schválen, aby se později ukázalo, že nehodovost nejen nepoklesla, ale dokonce vzrostla (což nemuselo být přímo vinou bodového systému, každopádně deklarované benefity nepřinesl); co by mělo být v takové situaci dalším logickým krokem? Pochopitelně zrušení takového systému; jenže o tom samozřejmě nikdo vlivný vážněji vůbec neuvažoval, naopak můžeme být svědky policejního fňuku na téma, že je potřeba ještě zpřísnit a bodovat více.

I kdybychom na chvilku předpokládali legitimitu státu a podobných opatření, bylo by rozumné o podobných legislativních změnách debatovat, následně je případně uvést v život, nicméně když se pak ukáže, že nepřinesly očekávaný efekt, který deklarovali jejich zastánci, jediným smysluplným řešením je návrat do původního stavu. Něco takového je však naprosto nemyslitelné, neboť jakmile jednou skončí debata na dané téma a zákon projde, nikdo už se k němu nevrátí, ani když se argumenty pro jeho zavedení zpětně ukáží býti neplatnými. Dokonce i pro politiky, kteří byli předtím třeba proti, problém přestává existovat; zrušení omezení prakticky nepadá v úvahu.

Domnívám se, že dokud bude český (a bohužel nejen ten) legislativní proces fungovat tímto způsobem, lze směle prohlásit, že jakékoliv vítězství svobody je pouze dočasné, zatímco libovolný triumf zla se zdá býti trvalým; podívejme se například na zákaz kouření v hospodách a restauracích – dočasné vítězství svobody před několika lety, kdy zákaz schválen nebyl, vystřídalo jeho přijetí v ještě tvrdší formě, přičemž se nezdá, že by bylo možné se jej zbavit. Tohle prostě není fér; ale co s tím?

Když jsem včera psal o mýtných branách financovaných z EU, vzpomněl jsem si, že se občas lze dočíst, kterak někdo bilancuje finanční výhodnost či nevýhodnost našeho členství v EU; typicky se jedná o rozdíl částky, jež putuje z ČR do EU, a sumy, která přijde z EU do ČR. Jakkoliv může něco podobného na první pohled dávat smysl, existuje celá řada důvodů, proč jsou podobné úvahy fatálně chybné.

V krátkosti lze ukázat absurditu podobných bilancí následovně:
Vezme-li mi někdo tisíc korun, aby mi poté nakoupil věci za jedenáct set, vydělám na tom? Inu, trefí-li se přesně do mých preferencí koupí něčeho, co bych si stejně pořídil, pak ano; leč celkem pravděpodobnější varianta je, že mi koupí něco, co nechci, takže na tom ve výsledku proděláme oba (já bych preferoval něco jiného a on mi musel ještě doplácet sto korun).

A jak je to tedy s evropskými dotacemi?
1/ Tyto peníze jsou většinou záměrně investovány do toho, co by si jejich příjemci nevybrali (kdyby ano, zaplatí si to sami, ergo není zapotřebí dotovat).
2/ Pro získání dotací je třeba splnit nějaké podmínky, což typicky také není zadarmo (zde dochází k dalšímu plýtvání, kdy se různé subjekty snaží spíše vyhovět byrokracii EU než uspokojovat potřeby svých klientů). Naprosto absurdním příkladem jsou třeba pražské firmy stěhující se za Prahu, za což dostávají dotace na vytváření mimopražských pracovních míst (reálně samozřejmě žádná nová místa vytvořena nejsou, jedná se pouze o jejich přesun, který ještě navíc stojí spoustu času i paliva kvůli dojíždění zaměstnanců).
3/ Někdy jsou evropské peníze využity na něco vyloženě kontraproduktivního až zlého (pro příklady netřeba chodit daleko, vizme mýtné brány); nemluvě o psychologickém efektu závislosti na centrální autoritě a navyšování nemorálního přerozdělování (dotace čerpá často někdo úplně jiný než ten, kdo na ně musel vydělat).
4/ Je zapotřebí platit armádu lidí, kteří se starají o naprosto neproduktivní byrokracii s dotacemi spojenou, místo aby dělali něco užitečného.
Ve výsledku je tedy téměř jisté, že drtivá většina lidí na dotacích (bohužel nejen těch evropských) tratí.

Nenechme se zmanipulovat nikým, kdo tvrdí, že z členství v EU profitujeme, protože příjmy ČR z EU nominálně převyšují odvody; zatímco jedním směrem tečou peníze zcela bezpodmínečně, opačným směrem jsou podmínky celkem přísné. Neexistuje nic jako oběd zdarma, ačkoliv se nám to politici tak rádi snaží namluvit.

Stamiliony z evropských dotací opět poslouží svému účelu, zase budeme o krok dál: Na českých dálnicích za ně totiž budou nainstalovány mýtné brány s kamerami zaznamenávajícími SPZ všech projíždějících vozidel; z časových údajů o průjezdech pak bude možné určit průměrnou rychlost každého automobilu, který projel mezi branami, aby těm, jejichž průměrná rychlost byla vyšší než maximální povolená, mohla být rovnou zaslána složenka. Vskutku úchvatné, což? Zejména v kombinaci s protiústavním – leč platným – zákonem o správním deliktu (zkráceně SPRDEL) provozovatele vozidla, který umožňuje vybírat pokuty i v případě, že řidič nebyl identifikován, se máme na co těšit.

Zastánce tohoto opatření, jakýsi zmrd Jindřich Frič z Centra dopravního výzkumu, se podivuje nad skutečností, že stát mýtné brány tímto způsobem už dávno nevyužívá; já se v podstatě podivuji též, neboť je to naprosto ideální nástroj k… inu, je to tak démonické, že sám nevím, jaký důvod za tímto opatřením především stojí, neboť mě napadají minimálně čtyři:
1/ Staré dobré kasírování řidičů; možnost celkem bezpracného naplnění státní kasy, kterému budou ještě mnozí občané tleskat, se nenaskytne každý den.
2/ Stará dobrá propaganda; stále existují lidé, kteří skutečně věří tomu, že podobnými opatření dosáhnou bezpečnějších silnic – co na tom, že se opakovaně ukázaly býti nefunkčními (třeba takový bodový systém; proti všem předpokladům se s jeho zavedením zvýšila nehodovost, naopak se začalo více ujíždět od nehod).
3/ Starý dobrý Velký bratr; co se bude dít s těmi daty z mýtných bran? Oficiálně samozřejmě nic, ale jinak… znát podrobnou historii cest všech uživatelů dálnic může být poměrně cenná informace. Nemluvě o tom, že si umím představit, jak časem někdo přijde s tím, že ta data by se dala použít k policejnímu vyšetřování, takže se začnou oficiálně skladovat… a pak nějaký Babiš vymyslí, že vlastně ještě něco by se s nimi dalo dělat…
4/ Staré dobré utahování šroubů a posilování státní moci; s každým podobným krokem dává stát poddaným najevo, že jim může a bude zasahovat do každého aspektu života, prostě proto, že to tak má být. Čím déle a intenzivněji se to děje, tím méně zvláštní to lidem připadá; pro další generaci už třeba budou mýtné brány nezbytností, kterou prostě nelze zrušit, protože „by na silnicích pak byly hromady mrtvol“.
A co si o tom myslíte vy, vážení čtenáři? Vaše názory jsou vítány v diskusi.

Babiš přišel s novým zákonem o hazardu, podle kterého by ministerstvo financí mohlo blokovat ilegální herny; nadšeni jsou samozřejmě majitelé heren, kteří mají od státu povolení – vidíte, jak kvalitně nás stát chrání proti monopolům? To však zdaleka nejsou všichni, zejména ne ti zahraniční; například největší pokerová herna světa Pokerstars se pokusila s ministerstvem financí takové povolení vyjednat, ale nějak to nedopadlo s ohledem na naprosto nesmyslné podmínky ze strany ČR (tuším, že to bylo něco ve smyslu 40 % daň plus ještě DPH). Lidé však celkem nepřekvapivě hrají tam, kde hrát chtějí, nikoliv tam, kde by si to přál Babiš, což jej nejspíše nečiní úplně šťastným, neboť by nejraději rozhodoval úplně o všem.

Jakkoliv je tento zákon nekonečným svinstvem už sám o sobě, obávám se, že je to pouze předvoj k daleko rozsáhlejší cenzuře; jakmile totiž projde blokace kasin (a na Novinkách už tomu mnozí diskutující tleskají), logickým dalším krokem bude útok na city skrze dětské porno. Cenzura stránek s dětskou pornografií přijde patrně jako smršť, umím si představit ty zástupy občanů nadšených z toho, že mohou obětovat další kus své svobody za iluzi bezpečnější společnosti; a ani to ještě není samo o sobě to nejhorší. Největší nebezpečí totiž spočívá v tom, že lidé začnou cenzurování toho, co se nám na Internetu nelíbí, vnímat jako standard. A já bych se opravdu velice nerad dožil chvíle, kdy budu na cenzurovaném Internetu vést diskusi s etatisty, kteří mě budou přesvědčovat, že svobodný Internet je utopie, nikdy by to nefungovalo a navíc existují neuvěřitelně sofistikované technologie, které prostě potřebují státní řízení, jinak to nejde, protože bez regulací by soukromníci neuměli provozovat třeba DNS, což by způsobilo zaručený konec světa; ne, já vážně netoužím za několik desítek let odpovídat mladým socialistům na otázku, co by se stalo, kdyby stát nereguloval Internet a někdo by koupil doménu www.kdo-by-stavel-silnice.cz, kterou by pak prodával za deset milionů korun…

Co považuji za dobré řešení imigrantské krize, jsem již popsal před dlouhou dobou (a už tehdy jsem začal být sluníčkářům xenofobem, islamobijcům vlastizrádcem); ve zkratce zastávám přibližně tento názor: Nejprve liberalizovat společnost (především zrušit zákony o diskriminaci a ochraně menšin, sociální dávky a zbytečné přerozdělování, minimální mzdu i celý zákoník práce a v neposlední řadě regulace prodeje zbraní, navíc změnit zákon o sebeobraně tak, že jedná-li se vážně o sebeobranu, pak je automaticky přiměřená), potom klidně otevřít hranice (ale rozhodně sem nikoho nezvat, nic nově příchozím nedávat; to mnedle samo o sobě roztřídí pracovité od povalečů, neboť povaleči nemají důvod hrnout se kamsi, kde nic zadarmo nedostanou, zejména pak v případě, že u sousedů mají přebujelý sociální systém).

Sám však musím uznat, že nevýhodou tohoto řešení je jeho naprostá neprosaditelnost v praktické demokracii, kde se velmi těžko uvádí v život cokoliv, co má něco společného se skutečnou svobodou, neboť se jedná o režim založený na diktátu většiny voličů všem lidem; co tedy s tím? Dlouho mě nic nenapadlo, dokonce ani příjemný víkend strávený na Moravě s dvaceti libertariány mě neposunul blíže; cestou zpět jsem však vezl předsedu LvMI a v diskusi s ním vymyslel takové trochu anarchoagoristické řešení, jež považuji za skoro tak dobré jako výše uvedené – na rozdíl od něj však celkem dobře uskutečnitelné, neboť do jisté míry spočívá v zachování současného stavu:

Oficiálně imigranty odmítněme, ale reálně tu žádné nechytejme a hranice nehlídejme (v nicnedělání jsou i policajti přeborníci). Co z toho? Ilegál od státu nic nedostane, takže nemůže žít z žádných dávek; povalečské uprchlíky to tedy odradí. Ti zbylí budou pracovat na černo, neplatit daně a vytvářet poptávku po službách nezávislých na establishmentu. A čím více transakcí proběhne mimo dosah státu, tím lépe. Ilegál si též velmi pravděpodobně nebude stěžovat, stane-li se obětí diskriminace.

Ideální to samozřejmě není, leč mám pocit, že je to (až na výjimky v podobě občasných policejních zásahů na jedné straně a nějaké to přijímání na straně druhé) status quo, přičemž zatím to funguje (imigranti se k nám skutečně příliš nehrnou, neboť preferují země s přebujelým sociálním systémem). Připadá mi tedy strategické snažit se o následující:
1/ Udržet stávající (relativně přísnou) imigrační politiku.
2/ Vymezovat se proti každému pokusu uzavřít hranice (dát státu do rukou tuto moc je beztak nebezpečné).
3/ Odmítat jakékoliv zvýšení rozpočtu či dokonce pravomocí policie (to je ještě nebezpečnější než ty zavřené hranice), nedávat jim úkoly nad již stávající.
4/ Snažit se islamobijce přesvědčit, že lepší než zákaz islámu en bloc (tedy omezení svobody) je umožnění komukoliv diskriminovat kohokoliv (tedy rozšíření svobody).
Jde o poměrně delikátní balancování moci mezi islamobijci a sluníčkáři, přičemž prvním jmenovaným není radno dovolit posílit stát či tu rovnou zavést totalitu, zatímco druhým by bylo záhodno zabránit v bezmezném #přijímání za cizí peníze (jakmile tu začneme uprchlíky živit, skoro jistě se sem nahrnou spousty dalších, kteří budou požadovat totéž). Tento nápad mám v hlavě zatím jen asi den, proto není tak důkladně promyšlený, takže budu rád za každou kritiku či názor v komentářích (přispívat můžete i bez registrace).

Velmi často, když něco dělám u počítače, mi na jednom z monitorů běží nějaká audiovizuální kulisa v podobě filmu či seriálu, avšak jsou to z mého pohledu většinou kraviny, nevěnuji jim příliš mnoho pozornosti a už se k nim nevracím; zaujme-li mě něco, pustím si to v klidu znovu. Jedním z mnoha seriálů, který tímto způsobem sleduji, jsou Myšlenky zločince; a musím uznat, že třetí díl čtvrté série vážně zaujal mou pozornost do té míry, že bych se s Vámi rád podělil o své dojmy a přidal jeden postřeh na konec.

Popis děje:
Kdesi v USA existuje soběstačná libertariánská uzavřená komunita žijící v uzavřené osadě odstřihnuté od světa. FBI se nelíbí, že jeden z libertariánů spí s patnáctiletou dívkou, navíc má více manželek; jakémusi jinému policejnímu útvaru zase vadí, že tam mají nelegálně držené zbraně. Stát je pochopitelně neschopný fungovat efektivně a koordinovat svou činnost, takže v momentě, kdy FBI pošle na místo své agenty, kteří chtějí zmapovat situaci, vezme osadu útokem i zásahový tým, jehož úkolem je pomáhat a chránit před nelegálně drženými zbraněmi, čehož se pokouší docílit střelbou do libertariánů; ti však útoku odolají, celou dobu zdůrazňují, že jen chtějí, aby je policie nechala být, dokonce jim umožní ústup a ošetření zraněného kolegy útočníka, avšak agenty FBI si nechávají v zajetí. Pak přichází relativně dlouhé vyjednávání, během kterého libertariáni opakovaně sdělují policajtům, že chtějí jen, aby je nechali být, což tito odmítají s tím, že nemohou, protože zákon je zákon, a také mapování situace, které zas přináší zjištění, že sex mezi onou patnáctiletou dívkou a jejím manželem byl dobrovolný. Vše skončí tím, že policie shromáždí více síly a vezme libertariány útokem, tito prohrávají a mnozí z nich –včetně té „zneužívané“ dívky– umírají.

Říkáte si, že se některý ze scénáristů rozhodl propagovat libertariánské myšlenky? Kupodivu ne. Hlavní kladní hrdinové jsou totiž ti ocasové z FBI, libertariány seriál vykresluje jako zlouny. Že to v rámci výše uvedeného děje není možné? Inu, také bych nevěřil, kdybych to neviděl; ale „plátno“ snese vše, například následující situaci:
Poté, co zásahová jednotka vzala domov libertariánů útokem, hlavní hrdinové z FBI se domlouvali na další strategii, přičemž padla věta: „Musíme vyvrátit [libertariánům] názor, který jim [jejich vůdce] vnutil, že jsme armáda, která jim chce zničit domov.“ Bohužel ne ve smyslu, že je teď musejí zmanipulovat a donutit věřit bludům, nýbrž že jim vysvětlí realitu a bludem je naopak představa, že zásahová jednotka policie útočící na nějakou osadu kvůli „zločinům“ bez obětí, představuje pro obyvatele armádu, která jim chce zničit domov.

Na první pohled to celé vlastně není až tak zajímavé, neboť filmů a seriálů ukazujících hodné policajty a zlé zločince, existují mraky; typicky v nich však vidíme zločince páchat zlé věci a policajty hrdiny, kteří vesměs vážně jen chrání nevinné občany (občas sice nějaká vlastnická práva poruší, ale většinou ne fatálně). Takové filmy i seriály chápu jako klasickou propagandu, stát je v nich prostě idealizován. Zde to však zašlo do takového extrému, že akce policie byla vážně vyobrazena jako brutální útok na nevinné libertariány, kteří opakovaně požadovali pouze mír, aby byli nakonec bez milosti zmasakrováni; přesto je vše podáváno tak, aby se divák ztotožňoval s tím nebetyčným svinstvem. Scénárista je pak v lepším případě patolízal establishmentu, v horším dokonce tak zmanipulovaný, že už mu na tom celém nepřišlo nic divného a bylo mu „naprosto jasné“, že policisté jednali „správně“. Zajímalo by mě, kolika z těch šestnácti milionů Američanů, kteří sledovali premiéru daného dílu, to přišlo postavené na hlavu; a obávám se, že se zde určitě nepohybujeme v desítkách procent, možná budeme rádi za procento. Vážně už propaganda pokročila tak daleko, že není nutné ukazovat stát jako hrdinnou organizaci, protože lidé mu zatleskají a ztotožní se s ním i při páchání jednoznačných špatností?

„Když vláda začne lidem zabavovat zbraně, vězte, že je budete zanedlouho potřebovat.“
Zná někdo autora tohoto citátu? Já bohužel ne; budu rád, rozšíříte-li mé obzory. Ať už je jím ale kdokoliv, dává to bohužel smysl. A co čert nechtěl, tento problém začíná být dokonce aktuální, neboť vláda přišla s novelou zákona, podle které se zkracuje platnost zbrojního průkazu z deseti let na polovinu, ale především opravňuje policii k odebírání zbraní na základě udání, že majitel může trpět psychickou poruchou; nejedná se tedy o případ, kdy by dotyčný neprošel psychotesty, postačí pouhé udání, aby mu byly zbraně zabaveny do chvíle, než psychotesty projde.

Že se jedná o skvělý způsob „řešení“ sousedských neshod, je asi každému zřejmé na první pohled; vadí Vám soused, který shodou okolností vlastní palnou zbraň? Máte pocit, že je to magor? Volejte policii! Nejen, že mu mohou zbraně na dobu zabavit, ale ještě navíc pak bude muset absolvovat opruz s psychotesty.
Má snad někdo pocit, že policie bude určitě v takových případech rozumná? Ale no tak, jako byste ty uniformované opice neznali. Jistě, můžete mít zrovna štěstí, ale také nemusíte; ať už proto, že benga budou mít mizernou náladu, případně nebudou chtít riskovat průšvih (jen si představte, že někomu tu zbraň neseberou, načež on něco skutečně spáchá, to bude sousto pro média), popřípadě mohou zrovna potřebovat vykázat nějakou činnost, nebo jim protě budete nesmypatický či bonzák sympatický (ideálně s konexemi).

I korupční potenciál tam mohou vynalézavější jedinci vytvořit; třeba takový uvědomělý občan, který bude majitele zbraní neustále udávat, přičemž ten ani nemusí vědět, že onen milý orgán v uniformě, který se rozhodl jej za jistý poplatek neotravovat, je ve skutečnosti s udavačem domluvený.
Tohle asi nemusí být úplné terno, protože je otázka, kolik je v takové situaci držitel zbraní ochoten zaplatit, nicméně se jedná o akt, kdy může policista prakticky svévolně někoho poškodit, dočasně mu zabavit nějaký majetek a donutit ho absolvovat (a zaplatit) psychologický posudek, přičemž se to dá vše obhájit tím, že někdo práskal. V souvislosti s tím mě napadá, že psychologové, kteří se těmi posudky živí, mohou též žalovat, případně si na to někoho sehnat.

A konečně se jedná o naprosto bezprecedentní způsob staré dobré čisté policejní buzerace; uniformované opice mohou svévolně kohokoliv kdykoliv otravovat, brát mu zbraně a opruzovat ho s byrokracií jen na základě toho, že si seženou někoho, kdo jim dosvědčí, že si stěžoval. Toto je možná v ČR pole neorané, otázkou samozřejmě zůstává, s jakou vervou se do toho ti parchanti pustí, leč může to být problém.
Zejména záleží na tom, zda a jak moc bude možné někomu ty zbraně tímto způsobem brát opakovaně; práskač dotyčného udá, benga mu zabaví zbraně, on půjde na psychotesty, projde, zbraně dostane zpátky… a za jak dlouho je možné toto martyrium opakovat? Ihned? Za týden? Měsíc? Co půl roku? Má-li o tom někdo konkrétnější představu, rozhodně ji uvítám v diskusi.

To takhle před lety anarchista povídá: „Stát nás neochrání proti vnější hrozbě; řešením je svobodná společnost, abychom se mohli bránit sami.“
Etatista na něj zařve: „Drž hubu a běž si číst Rothbarda, ty od reality odtržený teoretiku; stát nás samozřejmě ochrání!“
A roky plynou, když tu náhle…
Etatista: „Stát nás neochránil před imigranty! Politici nás nutí je živit a tahají nám je sem, i když je nikdo nechce! Vláda selhala! Jsou to vlastizrádci!“
Anarchista: „No pochopitelně, vždyť to říkám již léta; řešením je svobodná společnost, abychom se mohli bránit sami.“
Etatista: „Drž hubu a běž si číst Rothbarda, ty od reality odtržený teoretiku; potřebujeme samozřejmě lepší stát a lepší politiky!“

Po přečtení řádků, které jsem právě napsal, si říkám, že to není moc dobré ani jako vtip; problém spočívá v tom, že jako realita je to ještě daleko horší.
Vždy mi tohle běží hlavou, když čtu takové ty různé Hamply, aktivisty IVČRN a podobnou pakáž, často mezi nimi poznávám přesně ty lidi, se kterými jsem už před lety debatoval o neschopnosti státu zabezpečit své občany proti riziku; už tehdy jsem jimi byl poměrně nevybíravě posílán tam, kde slunce nesvítí. Když po nějaké době i oni sami spatřili svůj omyl, tak místo toho, aby se chytili za nos, uvědomili si, že anarchisté měli pravdu, takže by možná stálo za to jim naslouchat (neříkám stát se také anarchisty, ale zamyslet se, jestli na jejich tezích alespoň částečně něco nebude), ještě ostřeji a agresivněji než kdy dříve řešení anarchistů odmítají a zesměšňují.
Mýlit se je lidské a bohužel pro mnoho lidí zároveň nepříjemné, takže mají tendenci svůj omyl nepřiznat; dokud ho nepřiznají pouze okolí, není to ještě tak zlé, horší však je, když jej nepřiznají ani sami sobě. Pak místo toho, aby naslouchali tomu, kdo měl pravdu, když oni ji neměli, do dotyčného ještě intenzivněji kopou.
Netvrdím, že uprchlíci nejsou hrozbou, ale řeším určitě není obracet se na stát; maximálně tak s tím, aby nám dal svobodu v diskriminaci i sebeobraně, možnost imigrantům nic povinně neplatit a nesnažil se vymyslet nějaké globální řešení pro všechny (což z principu ani nejde), ale nechal to na každém z nás. No, nebudu se opakovat, na toto téma jsem již konec konců sepsal článek.

…státní buzerace. A jinak?

Oficiálně je to zdůvodňováno nějakými řečmi o bezpečnosti silničního provozu, hrou na emoce a podobně; jenže dává to vůbec nějaký logický smysl?
Obávám se, že nikoliv, zohledníme-li následující aspekty:
1/ Řidičský průkaz vlastní mnoho lidí, kteří neumějí řídit prakticky vůbec; vzhledem k tomu, že se vydává na deset let, si jej nemálo lidí v osmnácti udělá, pak ale neřídí (například nemají co), přičemž po několika letech už těch několik hodin jízdy v přítomnosti instruktora neznamená prakticky žádný rozdíl oproti tomu, kdyby dotyčný neřídil vůbec. Já sám jsem například po autoškole ještě pár tisíc kilometrů najel, zavinil nehodu a ačkoliv se nikomu nic nestalo, jezdit jsem kvůli tomu přestal. Když jsem za pár let zase začal, nevěděl jsem de facto nic a musel se vše učit od nuly.
2/ Řidičský průkaz nevlastní mnoho lidí, kteří umějí řídit naprosto skvěle; jedná se typicky o profesionální řidiče, které stát vyboduje, řidičák jim vezme a připraví je tím o živnost. Ti mohou být schopni řídit naprosto bezpečně, body se totiž zdaleka nedávají jen za nebezpečnou jízdu, ale třeba také za nezapnuté pásy, telefonování, překročení povolené rychlosti (i v případě, že to není nijak nebezpečné) či oběd s pivem před jízdou.
3/ Reálně ani dnes nikomu nic nebrání vyjet na silnici i bez řidičáku, přičemž pokud vážně neumí řídit ani tak, jak by se naučil v autoškole (a ani to není žádné terno), je docela možné, že způsobí nějakou nehodu ještě dřív, než ho zastaví preventivní silniční kontrola. Další možnost pak samozřejmě je, že dotyčného začnou policajti někde nahánět; a když zjistí, že nejsou schopni jej chytit, místo aby to vzali jako potvrzení jeho řidičských schopností, postaví živé zátarasy z nevinných řidičů a zosnují nějaký masakr jako například v březnu 2013 na dálnici D1.
4/ Drtivá většina lidí má pud sebezáchovy, takže nevyjíždejí na silnici bez toho, aby se naučili alespoň nějak ovládat vozidlo (to je krásně vidět na těch, kdo si udělají autoškolu, pak z nějakého důvodu neřídí, načež po letech znovu začínají – ačkoliv jim zákon nebrání skočit jen tak do auta a vydat se do provozu, typicky se znovu učí); a je-li někdo už je takový magor, že ho neodradí ani riziko likvidace svého auta i sebe sama, těžko jej zastaví hypotetická možnost policejní kontroly.

Co tedy zbývá?
Lze tak zaměstnat policii i úřady, které řidičáky vydávají.
Krom toho se tím dají generovat další takzvané „zločiny“ bez obětí.
A konečně je možné skrze hrozbu odebírání řidičáků vydírat řidiče; zejména v případě, že se řízením živí.

Takže ano, smyslem existence řidičských průkazů je jen a pouze státní buzerace, jiný význam nemají.

STOKY SVOBODNÉHO PŘÍSTAVU vítají především libertariány, ale také každého, kdo je ochoten vést rozumnou diskusi.
Smyslem tohoto webu je zveřejnování myšlenek, které jsou příliš krátké, jednoduché, nejasné či neutřízené, aby zatím vydaly na samotný článek; a samozřejmě diskuse o takových textech. Autoři tak mají možnost ujasnit si myšlenky ve spolupráci s diskutujícími, kteří tak mohou ovlivňovat jejich názory.
Své místo zde však mají i takové postřehy, které ambici stát se články vůbec nemají; postřehy, které píšete například na sociální sítě a podobně. Avšak na rozdíl od sociálních sítí, kde jsou takové příspěvky roztroušeny mezi vším možným, Stoky budou shromažďovat pouze to, co se nějak (třeba i velmi vzdáleně) týká svobody (a samozřejmě cokoliv ze Stok lze na sociálních sítích též sdílet).
Diskutovat ve Stokách můžete buď zcela anonymně, nebo se zaregistrovat (s registrací získáte několik výhod); přidávat nová témata mohou jen autoři, kterými se mohou stát (po dohodě s majitelem Stok) pravidelní diskutující nebo libertariáni publikující na jiných webech.