Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Teorie broaden-and-build říká, že čím více pozitivních emocí prožíváme, tím kreativnější je naše myšlení a tím otevřenější jsme novým zkušenostem. Jsme v jejich důsledku navíc resilientnější vůči negativním emocím a zároveň se vylepšuje naše zdraví. Existuje pro ni řada důkazů. Přijmeme-li její závěry, neobstojí tvrzení, že člověka lépe připravíme na život, pokud v něm budeme v průběhu edukace cíleně vyvolávat nepříjemné pocity: Tím ho spíše duševně zmrzačíme. I proto jsem zastáncem toho, aby se vzdělávací instituce v lidech snažily už od raného dětství vyvolávat zejména příjemné pocity: Jedině tak totiž můžeme naplnit jejich potenciál. (K zamyšlení dodám, že bytí samo o sobě nejspíš negativních emocí vyvolává požehnaně, díky čemuž mimo jiné nepovažuji za nutné či žádnoucí jich v lidech vyvolávat uměle ještě více.) Aby každý mohl objevit, co mu dělá radost, je třeba poskytnout mu dostatečně podnětné prostředí a dostatek svobody pro vyhledání těchto podnětů. Po silné osobní zkušenosti s nudou, stresem a strachem ve školách jsem naopak dospěl k závěru, že ministerstvo školství o štěstí dětí ani náhodou nepečuje.

Testy ve školách neslouží primárně jako efektivní kontrola pochopení zkoumané problematiky. Často se jedná o zdánlivě nesmyslné memorování dat a jmen autorů. Otázky na smysl a účel diskutované látky jsou často ze strany vyučujících přijímány s nevolí, jelikož vyžadují po pedagogovi kritickou reflexi nastavených politik organizace, které mohou vést k podlomení její důvěryhodnosti a relativizaci nastaveného řádu. Zasazování faktů do souvislostí, následná analýza a diskutování je spíše překážkou, protože to trvá moc dlouho. Navíc se to obtížně známkuje. Skutečným cílem tedy není ověřit pochopení, ale pouze povrchní znalost. V horším případě dokonce naplnit tabulkový požadavek počtu udělených známek za pololetí („Napíšeme si pětiminutovku, ať to máme za sebou.“).

Toto je apel na studenty mající podobnou zkušenost. Studium zejména posledních dvou ročníků střední školy pro mě bylo bolestivé. Pokud máte obdobné či stejné zkušenosti, prosím vyvíjejte iniciativu. Mluvte s pedagogy i spolužáky, sdružujte se, diskutujte společně o tom, jak se věci dají měnit a dělat lépe. Vzdělávání je krásná věc, nenechme si jej zošklivit.

Prázdniny jsou u konce, Stoky tedy obnovují svůj standardní provoz; a se Stokami i celý Svobodný přístav. Hned o víkendu vyjdou (hodně libová) videa v Kanálu Svobodného přístavu!
Mnohokrát děkuji všem libertariánům, kteří přes prázdniny dodávali své texty; prosím, pokračujte v tom i nadále!

Když se zaposlouchám do slov profesionálních pedagogů, je to někdy, jako bych je slyšel říkat: „Není to tak, že by systém byl špatný a učitelé neuměli učit. To jenom žáci neumějí žákovat!“

Slyšela jsem zastánce zrušení povinné školní docházky argumentovat tím, že lidé kvůli ní pak často dělají práci, ve které se trápí, ale nemají psychické nastavení na to z ní odejít, protože mají právě z dětství vštípeno, že odejít odněkud jen protože ti to tam nevyhovuje, je zločin nebo minimálně gaunerství. Protiargument zněl, že ale dospělý nemůže prostě přestat pracovat. Musí si stejně najít jinou práci, což je srovnatelné s přestoupením na jinou školu. Tento argument platí v případě, že dítě má problém se svojí učitelkou (nadřízený) nebo se svými spolužáky (kolegové). Avšak už moc neplatí v případě, pokud dítěti nevyhovuje náplň jeho činnosti či obecně fungovaní instituce, kde pracuje.

Zatímco druhy povolání pokrývají celé spektrum nekonečně mnoha parametrů, školy částečně v důsledku státních regulací v naprosté většině fungují stejně, a i u nejzazších alternativ je stále nutné naučit se informace a schopnosti z daných oborů a v danou dobu. Problémem je také, že i ta malá menšina, která se odlišuje od státních škol, je přerozdělováním státu systematicky znevýhodněna, což ji činí nedosažitelnou pro velké množství dětí, zatímco na každé úrovni platového ohodnocení či nároků na vzdělání lze nalézt různá povolání, jež jsou od sebe naprosto odlišná. Prostředí života dětí tedy stále pěstuje pocity bezmocnosti nad svou situací, a to i bez zahrnutí faktu, že dospělý může přestat pracovat a žít třeba z našetřených peněz.

Hodně dospělých považuje školy, zejména ty povinné, za přípravu do života. Je podle nich třeba naučit se v nich disciplíně a svědomitosti. „Záškoláctví" přirovnávají k nechození do práce. Já bych tu premisu, že školy jsou taková obdoba práce pro děti, vlastně neměl problém přijmout. Pak ale musíme dojít k důležitému závěru: Na rozdíl od práce pro dospělé, tato je nucená. Dítě se nemůže rozhodnout, že chce změnit práci, ba dokonce zvolit nějaký úplně jiný ekonomický model. Je navíc za tuto práci odměňováno velmi bídně, až vůbec. Ten, komu nesedí mé přirovnání školy k vězení, se se mnou možná shodne alespoň na tom, že tato devítiletá procedura se několika velmi znepokojivými aspekty podobá robotě.

Občas o něčem slyším, že to nelze přepočítávat na peníze. Na první pohled to může dávat smysl – nejsme zvyklí porovnávat hodnotu těchto statků s penězi. A může to znít hezky, než nás realita přinutí něco rozhodnout. Jsem ochoten si připlatit za zdravější jídlo nebo bezpečnější auto? Ve výsledku tak prakticky všechno v některých situacích potřebujeme prioritizovat, a tedy i do jisté míry přepočítat na peníze. Pokud se budeme chtít přepočtu vyhnout tím, že tu oblast necháme na starost státu, přepočet stejně bude potřeba provést – jen jej provede politik. Jeho úkol je přepočítat něco na peníze pro mnoho lidí, které nezná, a kteří si ani nemusejí přát mu to rozhodnutí svěřit. Přepočítání na peníze se tím ale nevyhneme.

Je mým dojmem, že málokdo se skutečně snaží chápat názory ostatních (a sám v tom směru pohříchu trpím velkými nedostatky). Zeptejte se sami sebe, jestli jste se někdy nejen zamysleli nad argumenty, ale také pokusili vcítit do člověka, jehož myšlenky se diametrálně liší od vašich. Často je snadné po právu odmítnout názor jako nedotažený, nereálný nebo vnitřně rozporný. Dokud ale neproniknete k mnohdy emočnímu jádru toho, proč některým lidem imponuje, nemáte šanci ho skutečně pochopit, a tím pádem ani mu efektivně oponovat.

Termín rentiér je hodně ohýbaný v kontextu debat o bytové krizi. Pokud bychom přistoupili na předpoklad, že zlý rentiér z bytů, jež „by měly být životní jistotou“, dělá „byznys“, čímž bere příležitost koupě „slušným pracujícím lidem“, co z toho vyplývá? Znamená to, že rentiér je člověk, který využije omezenou příležitost k tomu, aby získal určité privilegium. Zde je na místě se ptát, proč je ta příležitost vůbec tak omezená. Osobně vidím jako problém neskutečnou byrokracii, která velice zpomaluje samotný proces stavění nových domů. Jako zlý bych pak označil subjekt, který z bytů činí tak výhodný investiční prostředek jednak zpomalováním jejich stavění a jednak nucením platit na jeho území měnou, která je trvale inflační, takže přímo pobízí k podobným investicím. „Zlé“ rentiéry nakonec vnímám spíš jako lidi, kteří se snaží využít legální příležitosti k ochraně hodnoty svého dosavadního majetku. Jako skutečné řešení problému skupování bytů vidím decentralizaci měny a pravidel zacházení s pozemkem, které by umožnily postavit domy s byty v zásadě komukoli, kdo má vhodný pozemek a zdroje k jeho postavení.

Odpůrce Bitcoinu řekne, že Bitcoin je špatný, protože jeho cena není stabilní – to slýchám poměrně často. Dál už se však typický odpůrce většinou nezámýšlí, proč tomu tak je. Srovnává fiat peníze s Bitcoinem, přičemž fiat peníze mají mnohem větší „tržní kapitalizaci“ než Bitcoin. Není se čemu divit, když státy násilím vynucují užívání svých měn, a tedy Bitcoin se proti fiatu používá mnohem méně, což způsobuje jeho volatilitu. Proto tak moc závisí jeho cena na tom, co řekne či udělá jeden hráč (třeba Elon Musk). Kdyby státy své měny nikomu nenutily násilím, Bitcoin by mohl lépe konkurovat, a protože jsou to dobré peníze, zřejmě by se používaly více, tím pádem by měl vyšší tržní kapitalizaci, a drasticky ovlivnit jeho cenu by už nebylo tak snadné.