Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Je-li o něco zájem, v naší kapitalistické společnosti to typicky bude dříve či později k mání; a nejrůznější předměty s obrázky revolucionáře Che Guevary nejsou výjimkou. Mnozí jej dokonce vnímají jako symbol svobody; a já se nestačím divit. Vrah stovek lidí, jenž s Castrem pomáhal nastolit tvrdou diktaturu na Kubě, ve které pak sám zastával významné vládní pozice (byl ministrem), vedl banku (!) a intenzivně centralizoval veškerou moc ve společnosti, ve vraždění (nejen v boji) si zjevně našel zálibu, neboť se osobně účastnil masových poprav, ačkoliv bezpochyby nemusel. Když se mocní (el Che s Fidelem) rozkmotřili, odtáhl z Kuby do Zaire, pak do Bolivie; na obou místech coby profesionální revolucionář pokračoval v ubližování lidem a šíření utrpení; svých cílů však nedosáhl, selhal, byl zajat a nakonec rozstřílen od paty k hlavě. Z fotek soudím, že byl fakt hezký chlap; je snad tohle důvodem, proč si jej někdo dá na triko?

Mnozí (zdaleka ne všichni) anarchokapitalisté (včetně mě) neuznávají duševní vlastnictví; to rozhodně neznamená, že bych měl něco proti tomu, aby se lidé smluvně zavazovali k čemukoliv, co uznají za vhodné – tedy klidně i k nešíření zakoupené knihy či třeba software (a to pod hrozbou libovolné pokuty za porušení smlouvy). Co tedy považuji za nepřijatelné? Aby kdokoliv platnost této smlouvy rozšiřoval na další jedince, kteří s ní nemají vůbec nic společného. Vytvoří-li osoba A dílo, jež prodá osobě B, která se smluvně zaváže obsah nešířit, ale přesto tak učiní, nedává smysl za jeho další šíření stíhat osobu C, pokud tato žádnou smlouvu neuzavřela (a díla se nezmocnila porušením něčího vlastnictví). Namítáte, že je v praxi těžké osobě B něco prokázat? To zajisté ano; ale dojde-li k těžko prokazatelnému zločinu, budeme za něj snad stíhat nevinné jen proto, že nedokážeme najít pachatele?

Leckdo se diví, proč někteří z anarchokapitalistů neuznávají duševní vlastnictví, ačkoliv vlastnická práva jsou jim svatá; inu, ač to zní paradoxně, právě tohle je tím důvodem. Představme si člověka, jenž vlastní pozemek, tužku a papír; sedne si na svém pozemku a začne tam něco psát svou tužkou na svůj papír. A právě tohle je to vlastnictví, jež je nám svaté; on si může se svými prostředky nakládat dle vlastního uvážení! Prohlásit, že někdo „vlastní“ třeba text knihy, znamená přiřknout mu částečné vlastnictví všech tužek, papírů a dalších prostředků k psaní knih v celém vesmíru; podobně jako když stát zakazuje lidem například brát drogy, uzurpuje si částečně vlastnická práva k jejich tělům, což považujeme za nepřijatelné (byť se též jedná jen o omezení jedné z mnoha činností, které můžeme s našimi těly provádět; a nejinak je tomu v případě těch tužek a papírů).

Zaprvé: Dotace způsobují korupci; příjemci uplácejí úředníky.
Zadruhé: Přerozdělováním se ztrácejí prostředky; ti, kdo je řídí, nepracují zadarmo.
Zatřetí: Dotace škodí drobným podnikatelům; daně platí všichni, ale větší subjekty snáze zvládnou administrativu a splní podmínky.
Začtvrté: Ztrátové firmy plýtvají, ergo by měly zkrachovat a uvolnit místo těm prosperujícím; přerozdělování je zachraňuje, čímž křiví trh, ničí dobré a pomáhá špatným.

Pořadí, v němž jsem nevýhody dotací uvedl, odpovídá tomu, jak závažně je dle mého názoru veřejnost vnímá (zatímco ty první každý vidí jako velký problém, ty poslední si většina lidí nejspíše vůbec neuvědomuje); jejich skutečná škodlivost je však pravděpodobně skoro přesně opačná – zatímco nějaká korupce způsobí v podstatě jen to, že místo aby byly peníze utraceny dle zvůle jednoho úředníka, jsou utraceny dle potřeb jiného, podpora plýtvajících a neschopných vytlačuje z trhu schopnější, čímž poškozuje zákazníky, již musejí platit více peněz za méně kvalitní služby. A to vůbec nemluvím o morální stránce celé věci, neboť peníze, jež stát rozdává, musí nejprve někomu uloupit.

Včera vyšel ve Stokách text, jehož autor volá po odluce manželství od státu (což je věc, na které se rozhodně shodneme), avšak zároveň je proti manželství stejnopohlavních párů s odůvodněním, že by se jednalo o porušení NAPu, protože stát ho prý nutí považovat homosexuály za manžele, zatímco on je chce považovat za devianty. Já však tvrdím, že prohlásit dva lidi za manžele samo o sobě proti NAPu není; k něčemu takovému by totiž docházelo i ve svobodné společnosti, kde by ty dva za manžele neprohlašoval stát, ale jiné volnotržní instituce. Autor by pak takový pár mohl i nadále považovat za devianty, což ale může i teď. Samozřejmě by bylo nejlepší, aby se stát do manželství vůbec nepletl; souhlasím s odlukou (nejen) manželství od státu. Dokud k tomu ale nedošlo, jsem zastáncem co největší svobody a nejmenších regulací v této oblasti. Nechť se mohou brát i stejnopohlavní páry; a nejen páry.

V dnešní společnosti je vedena debata o liberalizaci manželství. Zastánci liberalizace jsou pro povolení manželství homosexuálům, případně jiným skupinám. Odpůrci jsou pro povolení manželství pouze heterosexuálům. Na tomto místě upozorňuji, že já stejnopohlavní svazek za manželství nepovažuji. Možná si říkáte, proč do STOK SVOBODNÉHO PŘÍSTAVU přispívá nějaký neliberál. Odpovědí je, že zatímco můj postoj je zcela v souladu s NAPem, tak postoj „povolme homosexuálům svatbu zákonem“ je v rozporu s NAPem, stejně tak i postoj „zakažme jim svatbu zákonem“. U druhého jmenovaného jde samozřejmě o porušení svobody dvou homosexuálů, kterým zakážeme uzavřít (manželskou) smlouvu. Naopak u postoje prosazujícího uzákonění manželství homosexuálů je problém, že mě nutí považovat homosexuály za manžele. Opět se tedy ukazuje, že veškerá zákonná řešení jsou problematická. Proto považuji za správné zrušení zákonné definice manželství. Pak by se mohli všichni ženit/vdávat dle libovůle, a já bych je mohl svobodně považovat za devianty. Samozřejmě, pokud by se zrušilo státní manželství, zcela to rozbourá věci jako vdovecký důchod. To by mně samozřejmě nevadilo, naopak. Ale pokud se bavíme o státním manželství, pak je označení názoru „povolme homosexuálům svatbu zákonem“ za názor liberální pouze dalším pokusem o krádež slova liberální.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Protože řada lidí mě automaticky považuje za autora všech textů ve Stokách, zde explicitně upozorňuji, že tento článek má jiného autora; já s jeho postojem nesouhlasím, mou reakci si budete moci přečíst zítra. V každém případě je pluralita názorů ve Stokách žádoucí!

Students for Liberty pořádají konferenci „Cesta z otroctví“; zúčastní se jí i Svoboda učení, mluvit bude Zdeňka Staňková.
Se mnou a Terezkou se tam též můžete potkat, Svobodný přístav i Svoboda učení budou mít na konferenci stolky, u kterých si budete moci koupit knížky, propagační materiály a popovídat si s námi!
Těšíme se na vás zítra ve 13 hodin v CEVRO Institutu!

Mnohé státní zásahy způsobují tolik problémů, že „musí“ řešit… stát; jak? Naivní čtenáře, již si třeba mohli myslet, že rušením toho, co je způsobuje, musím vyvést z omylu – „řeší“ je přesně tím, čím je způsobil, tedy dalšími regulacemi. Typickým příkladem je socialistické zdravotnictví a zdravotní daň (zvaná zdravotní pojištění), v důsledku které pak přicházejí další regulace ve jménu zdraví obyvatelstva a snížení výdajů na jejich léčení. Pro zachování druhé (navázané) regulace se pak obvykle argumentuje existencí té první; u etatistů mě to ani moc nepřekvapuje, leč někdy se do takové logické paradoxní pasti chytí i libertariáni, již by sice byli pro zrušení obou, ale dokud existuje ta první, zastávají tu druhou. Příklady: „Stát nám bere volnotržní prostředky k řešení migrační krize, je tedy třeba regulovat vstup do země.“ „Očkování musí být povinné, dokud nebude zdravotní pojištění dobrovolné.“

Toto uvažování je však pro libertariána cestou do pekel; regulaci, kterou je možné zrušit, aniž by to někomu způsobilo problémy, k nimž by bez existence dalších státních zásahů nedošlo, aby člověk pohledal. Příklad: Otevření hranic je problém kvůli sociálním dávkám; zrušení sociálních dávek je problém kvůli zákoníku práce (lidé budou mít problém sehnat práci); zrušení zákoníku práce je problém kvůli překážkám v podnikání (zaměstnanci mají horší podmínky pro start podnikání, když jim nevyhovuje zaměstnavatel); zrušení překážek v podnikání je problém kvůli daňovým únikům; daňové úniky jsou problém kvůli důchodům a tak dále. Pokud některý z těch problémů uznáme za dostatečně závažný k tomu, abychom regulaci nerušili, s ohledem na interpersonální neporovnatelnost užitku pak nemůžeme argumentačně obstát proti nikomu, kdo prohlásí za závažný libovolný jiný; jedinou cestou je dle mého názoru vždy deregulovat.

„Lidé ještě nejsou dost vyspělí na to, aby nepotřebovali někoho, kdo by jim vládl,“ říkají mnozí, když kritizují anarchii; a lecjaký světák znalecky přikývne, když si vybaví všechny ty hloupé lidi (a ani to není ve skutečnosti tak žhavé, jak jsem rozebíral na jedné přednášce). Jenomže jak tedy mohou být titíž lidé, již nejsou dost zralí na to, aby převzali zodpovědnost za své životy, schopni zodpovědně zvolit své vládce? Přitom náročnost úkolu „postarat se o sebe, platit účty, nějak vyžít s penězi a alespoň trochu myslet do budoucna“ je přece řádově nižší než náročnost úkolu „domyslet důsledky své demokratické volby“, neboť to zahrnuje jednak odhad toho, zda volený kandidát nelže, ale především posouzení dopadů jeho politického programu z hlediska ekonomie a mnoha dalších aspektů, z nichž všechny jsou nesmírně složité a zahrnují nejen voliče samotného, ale celou společnost. Vidíte ten rozpor?

Vybavuje se mi střípek z jednoho filmu (nevím jakého), kde Simona Stašová říká: „Přece si nevezmu někoho, kdo volil Bushe.“ Ta věta, alespoň myslím, měla být humorná a nadsazená, z čehož bych soudil, že pro většinu lidí to asi nebude dostatečný důvod; a protože to mám v hlavě asi nějak jinak, chtěl bych se zeptat, jak to cítíte vy, vážení čtenáři? Pro mě osobně je to, aby byla má partnerka anarchistka, pro vztah dost zásadní; i minarchismus (ve smyslu omezit stát na armádu, policii, soudy a možná nějakou infrastrukturu) ještě překousnu, ale cokoliv jiného by pro mě bylo naprosto nepřijatelné – neumím si představit, že bych žil se ženou, která chce velký stát se vším tím násilím (nebo si ani neuvědomuje, v jaké míře k němu dochází). Budu rád, když mi napíšete do komentářů, jak to vidíte vy; bez ohledu na to, zda jste libertariáni, nebo ne, jak podstatné pro vás je, aby s vámi vaše partnerka sdílela tyto hodnoty?

Často zjevně ano: Když jste policajtem předvedeni na služebnu, je policajt zosobněním státu. Často ale také ne: Když lidé kolem vás uznávají nestátní soudy a arbitry. Tak dnes fakticky v mnohých komunitách stát existuje jen sporadicky a ve zbylém čase se takové komunity řídí svými vlastními pravidly. Stát se s nimi může dohodnout. Tak již některé starověké říše tolerovaly náboženské komunity a jejich soudy. Osmanská říše chápala, že pro zaručení své moci v křesťanských a židovských komunitách potřebuje uznat jejich soudy. Podobně bylo nutné, aby Spojené státy uznaly bitcoin, protože opak by znamenal vzdát se vlády nad důležitou a vzdělanou smetánkou internetové komunity programátorů a přenechat ji jinému státu. Někdy se ale stát není schopen dohodnout. Každému, kdo trochu zná muslimy, je jasné, že ilegalita muslimských soudů v Evropě znamená pouze tolik, že o nich státy nevědí. Na Příbramsku po dlouhá léta platilo, že kdo chtěl něco dohodnout, musel to dohodnout s místním nekorunovaným králem, a pak to posvětily i tamější úřady. A další (určitě ne poslední) příklad jsem slyšel z úst úředníka izraelského ministerstva školství: "Evidujeme několik komunit nezletilé mládeže, která nechodí do školy. Ne se všemi se nám ovšem podařilo navázat kontakt. Někdy nás považují za bezpečnostní složky."

Zdá se tedy, že nutnou a postačující podmínkou existence státu je poslušnost státu uložená v myslích nadkritického množství lidí. Stát je vlastně jen stavem mysli určité skupiny lidí. A nic víc.

Dovolím si citovat cosi, co kdysi dávno napsal OC – anarchokapitalista, jehož si velmi vážím, neboť mě již více než deset let inspiruje v tom, co dělám; jedná se o (fiktivní) dopis, jenž dostanete poté, co se přistěhujete do nového domu:
Vážený sousede,
vítám Vás v naší klidné a příjemné čtvrti. O její klid se ovšem starám já, a mám s tím značné náklady; je tedy jen spravedlivé, aby se tyto náklady rozložily i na ostatní sousedy. Dnes je pondělí; nepošlete-li do pátku na můj účet 50 000 Kč, obávám se, že k Vám hned počátkem příštího týdne přijde můj zástupce osobně pro 100 000 Kč. Vyhodíte-li jej ze dveří, přijde znovu a s ním skupina ozbrojených mužů, již Vás, nebude-li zbytí a nezaplatíte-li, zabijí. Pokud byste je snad proti všemu očekávání pobil či zahnal, následující den přijde skupina dvojnásobně velká a lépe vyzbrojená.
Všichni ostatní ve Vaší ulici platí svůj roční příspěvek rádi, včas a řádně; doufám, že právě Vy se nestanete narušitelem našeho pokojného a přátelského soužití.
Váš M. V., v.r.

Pěkné svinstvo, což? A kdybych vám řekl, že M. V. je ministr vnitra a tomu výpalnému se říká daně… změní to něco? Pokud ano, proč? Neváhejte napsat do diskuse xD

Studenti Gymnázia Jana Keplera pořádají již 23. ročník přednáškového fóra Symposion; a protože se jim můj výstup v rámci debaty na loňském ročníku líbil, pozvali mě i letos, čehož si velice vážím.
Přijďte také podebatovat! Budu se těšit dnes odpoledne v 16 hodin na Gymnáziu Jana Keplera.

Smím sám sebe dobrovolně prodat či darovat do otroctví? Na této otázce nepanuje mezi libertariány (ani slavnými autory, ani v naší komunitě) shoda; a já se svou odpovědí: „Jednoznačně ano!“ přidávám na stranu těch, kdož jsou v současnosti v menšině. Nemohu však odpovědět jinak; proč? Nebylo by to konzistentní s principem neagrese a základními libertariánskými principy. Co znamená, že jsem něčím otrokem? Že jsem jeho majetkem, on mě vlastní, může mi dávat rozkazy a odporuji-li, smí mě i zabít. Avšak připouštíme-li, že lidé mají právo prodávat své orgány (i v případě, že by je to stálo život), a také to, že mají právo si půjčovat věci (obě tyto věci libertariáni připouštějí), pak mohu komukoliv prodat všechny své orgány a on mi je může zapůjčit k užívání na tak dlouho, dokud budu plnit každý jeho rozkaz, nebo dokud se mu zlíbí; pak jsem jeho otrokem, on mě vlastní a rozhoduje o mě.

A kdo se proti tomu staví, ten musí zpochybnit mé právo prodávat své orgány či právo kupce mi je pak půjčit; to však snad žádný libertarián neudělá, ergo chce-li být konzistentní, musí uznat legitimitu dobrovolného otroctví. Někteří i navzdory tomu namítají například to, že i když mé tělo někdo bude vlastnit, nemůže jej přímo ovládat, nicméně to přece není podmínkou vlastnictví; i zvířata lze vlastnit a jejich tělo také nemůžeme přímo ovládat. Námitka, že smlouvu v momentě jejího uzavření zneplatňuje fakt, že se vzdávám možnosti svobodně jednat, též neobstojí; když někomu prodám či daruji srdce, zemřu, čímž se bezesporu vzdávám možnosti svobodně jednat mnohem definitivněji, přesto bych jen těžko hledal libertariána, jenž by mi chtěl brát možnost prodat či darovat srdce. Proč bych se tedy nemohl dobrovolně stát něčím otrokem? Ať se nám to líbí, nebo ne, je to konzistentním důsledkem principu neagrese.

Všimli jste si, jak se z maturity, zkoušky na školách, stalo politikum? O jak moc víc je to teď politické téma? A že tomu tak před jejím zestatněnímm tolik nebylo? Tak vypadá zpolitikaření…

Předpokládejme anarchistickou společnost, která neuznává duševní vlastnictví, a nelze tedy někoho žalovat za poškození dobrého jména – například tím, že se nějaká jiná firma vydává za Apple a prodává zákazníkům padělky pod značkou Applu. Spor je jen mezi padělatelem a podvedeným zákazníkem, který kupoval přístroj v dobré víře, že není padělaný. Jedná se o podvod na zákazníkovi, který by se mohl řešit soudně (v polycentrickém právu). A když by Apple přišel na to, že někdo prodává přístroje pod jeho značkou, mohl by kontaktovat podvedené zákazníky, skrz které by se mohl soudil s padělatelem. Firma Apple by tedy mohla zastupovat podvedené zákazníky. Odškodné by dostala takové, jaké by si s poškozenými předem domluvila.

Přijal jsem pozvání na zítřejší konferenci CzechFuture.tech v Plzni; přednášet budu o technologiích a jejich vlivu na svobodu ve společnosti. Jsou moderní technologie zkratkou k totalitě nebo prostředkem v boji za svobodu?
To vše a mnohem víc si přijďte poslechnout do Moving Station!

Učitelům se nelíbí, že jejich podíl z nakradených peněz se nezvýší dostatečně. Proto včera nešli do práce, ale přesto za ten den chtějí dostat zaplaceno bez jakékoliv penalizace. Přesto musím toto rozhodnutí pochválit: Rodiče jeden den nemuseli posílat své děti do vězení.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byly biotechnologie a etické otázky s nimi spojené.
Dnes se budeme bavit o vědě a výzkumu na volném trhu bez centrálního řízení; kdo by financoval (zejména základní) výzkum?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 4. prosince; přednášet bude Vláďa Krupa na nesmírně zajímavé téma ekonomika třetí říše.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Lidé se mě často ptají, proč, když je anarchokapitalismus tak dobrý, nezvítězil v „evolučním boji“ se státy; uvědomuji si, že má odpověď: „Co není, může být,“ vypadá na první pohled dost hloupě, takže vás prosím o pohled druhý. Lidská společnost se stále vyvíjí, ten vývoj nejspíše nikdy neskončí a z historie vidíme, že lidé věřili mnoha nesmyslům a ve společnosti se často odehrávala zvěrstva, jež všem připadala ospravedlnitelná, leč stačilo pár (desítek či stovek) let, aby se vše změnilo; třeba otrokářství zde bylo po dlouhé tisíce let a jasně vyhrávalo „evoluční boj“ se společnostmi bez otroků, ale pak se vše zlomilo – paradigma platné od počátku věku se zhroutilo a v prach obrátilo během chvilky. K tomu, aby se tak stalo, nesměli lidé bojující za správnou věc přistoupit na to, že když otrokářství existuje tak dlouho, nemůže být přece tak špatné. Jenže ono bylo. Je. A vždy bude. Stejně jako státy.

Máme zákony ochraňující důstojnost či pověst. Důstojnost je však pocit vážnosti, plynoucí ze sebehodnocení a chování ostatních, pověst potom jsou názory ostatních na naši osobu. Ochrana důstojnosti, nejde-li jen o ochranu před fyzickým napadením, pošlapává svobodu jednat; ochrana pověsti je potom útokem na svobodu myšlení. Ani jedno z toho nelze obhájit.

Před časem jsem v rámci jedné diskuse dostal zajímavou otázku – kdosi se mě ptal, zda mi jako libertariánovi, jenž vidí daně jako krádež a zákony jako agresi, připadá svět hrozně zlý a špatný; rád bych se o svou odpověď podělil zde. Řekl jsem mu totiž, že určitě ne, neboť svět považuji za naprosto úchvatné a fascinující místo; ano, pochopitelně nemáme tolik svobody, kolik bych si přál a vidíme kolem sebe krvežíznivé loupeživé státy, nicméně to zdaleka není vše! Nesmíme zapomínat na všechny ty kooperující lidi, již spolupracují a tvoří hodnoty; nesmíme zapomínat na obrovský pokrok (etický i technologický), který žene lidstvo neustále kupředu. A věci (až na občasné výkyvy) směřují k lepšímu; otrokářství prakticky zmizelo, válek je méně, životní úroveň (chudých i bohatých) stoupá, poprvé v historii trpí více lidí obezitou než hladem… a ač není vše v úplném pořádku, svět je úžasné místo pro život.