Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Chceme porazit Rusko? Řekněme, že máme možnost, aby milion nebo dva miliony Rusů v produktivním věku utekli do Evropy. Přesunou sem svou produkci, spotřebu. Rusko přijde o část otroků, kteří mu umožňují vést expanzivní válku – na frontě či v zázemí. Nebo můžeme místo toho draze lifrovat zbraně na Ukrajinu a nahánět tyto muže po ukrajinských polích a snažit se je tam zabít. Brain drain milionu Rusů v produktivním věku je asi tak milionkrát lepší pro všechny. Pro nás, pro Rusy, pro Ukrajince. Nedat těmto lidem víza je čirá idiocie. Je to stejně hloupé jako nemorální.

Po mnoha letech doučování dětí na klasických školách mám nově možnost působit i na jedné svobodné škole. Děti jsou tam úžasně zvídavé a namísto snahy všechny děti standardizovat se nechává vyniknou jejich individualita. Rád bych ale dnes napsal něco o roli průvodce/učitele. Na klasickém doučování se musím víceméně soustředit na konkrétní předmět (matiku, fyziku, chemii…). Na této škole je skvělé to, že to nemusím takto oddělovat. Provádíme řadu pokusů, při kterých probíráme od všeho něco – a děti tak mají vše lépe propojené a v daleko širším kontextu. Mám i možnost sledovat jak je objevování baví a zajímá. I se mi velmi líbí, že i děti i já jsme tam zcela dobrovolně a kdykoliv může kdokoliv odejít. Zkuste v klasické škole učiteli říct, že Vás něco nebaví a jdete dělat něco jiného. Čím dál více sleduji, jak je oboustranná dobrovolnost mezi žákem a učitelem/průvodcem klíčovým faktorem, aby děti neztratily chuť se vzdělávat a radost z objevování nových věcí.

Stát beru jako organizaci, s níž musím nějak pragmaticky vyjít, aby mě nechala na pokoji. Člověk nemusí být anarchista, aby měl podobný pohled. Potom mi ale nedává smysl úcta ke státním symbolům. Státní vlajka je jen symbol organizace, se kterou musím nějak pragmaticky vyjít, nevidím na ní nic k uctívání. Máte to jinak?

Je oblíbenou floskulí, že bezplatné školství je nutné pro vzdělanou společnost. To mi v neutopické společnosti zní populisticky. I samotná bezplatnost má totiž skryté náklady, o kterých se nemluví. (1) V první řadě náklady obětované příležitosti. Proč radši místo bezplatného školství nedát lidem bezplatnou antikoncepci? Nebo bezplatné knihy? Nemůžeme vědět, co by lidi bylo bývalo nejlépe vzdělávalo. Nechci si ani představovat, kolik peněz musely stát ty stovky hodin fyziky, chemie a dalších předmětů, které jsem absolvoval bez většího výsledku, a co všechno bych za ně býval mohl dostat. (2) Část vybraných peněz bude předem ztracena. Je tomu z důvodu, že aby vše bylo bezplatné, je mnohem častěji nutno platit třetí stranu, která dohlíží na to, aby ty peníze došly tam, kam mají. Ekonomický zájem téhle třetí strany může být úplně jiný než efektivně přerozdělit peníze. (3) Snížíme repertoár, tedy i kvalitu služeb. Aby stát mohl školy „zdarma“ zaplatit, je třeba podchytit, co školou je a co není. Škola pak od zmíněné třetí strany dostane peníze. Kvůli tomu bude určitá podoba škol zvýhodněna, ne-li přímo skrze všeobecný tlak na rovnost monopolizována. Nižší repertoár spíše povede i k nižší kvalitě, protože ke špatné službě nebude existovat dostatek nahrazujících alternativ.

Myslím, že je chvályhodné usilovat o vzdělanější společnost. Stipendia a školy se solidárním přístupem považuji za přínosné nástroje sociální mobility. Přijde mi ale nanejvýš nerozumné vykupovat bezplatnost kvalitou. Obávám se, že pouze volný trh, kde co možná nejvíce platí hlavně konečný spotřebitel, dokáže tyto fatální náklady zredukovat.

Přes léto jsem nelenil a téměř obden jsem se vídal s rodinami, které se rozhodly vzdělávat své děti jinak než v klasických školách. Ano – jde to – individuální vzdělávání je relativně možné – ale – snad všechny rodiny mi popisovaly všemožné problémy, které na této cestě mají. Napíši prozatím dva. Kvůli legislativě je extrémní problém založit svoji vlastní oficiální svobodnou školu. Mnoho lidí to i po letech snah raději vzdá, jelikož už prostě neví jak dál. Děti tedy vzdělávají doma nebo v různých komunitách, ale následně je velký problém povinné přezkušování, se kterým má většina rodičů i dětí opravdu špatné zkušenosti. Někteří učitelé s tím totiž mají problém, a dávají to dětem dost „sežrat“. Je jedno, že šesťák má některé znalosti deváťáka, když u přezkušování nezná nějaké učivo šesté třídy. Často se přezkušuje i několik hodin v kuse a děti odcházejí s pláčem.

Kdo určuje standardy, na kterých je založen web? Idea byla jednoduchá: Konsorcium W3 stanoví nějaké standardy, díky kterým web může fungovat v různých prohlížečích. Na první pohled to vypadá jako centrální autorita, která něco řekne, a ostatní to musejí respektovat. Realita je ale trochu jiná: Standard od W3 není nijak právně vymahatelný a W3 funguje jako autorita, dokud ji někdo chce dobrovolně poslouchat. Ne vždy tomu tak je, zajímavá mi ale přijde událost z roku 2004, kdy vývojáři webových prohlížečů kvůli nespokojenosti s W3 založili konkurenční skupinu WHATWG, která má svůj díl zásluhy na podobě dnešního webu. Fungovat mohla ale právě díky tomu, že standard W3 není právně závazný. Dnes to vypadá, že mobilní telefony budou muset povinně mít USB-C. Z dnes dostupných standardů mi přijde jako ten nejpokročilejší. Nemyslím si ale, že tomu tak bude na věky. Budeme-li mít organizaci s privilegiem schvalovat a zamítat nové konektory, riskujeme, že jednou zkostnatí (podobně jako W3). Tentokrát jí ale nebude moci vzniknout žádná reálná konkurence (jako WHATWG v roce 2004).

Hlavním cílem centrální banky je měnová stabilita. Jak vidíme, tak se v poslední době tento cíl moc nedaří naplňovat. Ale kdyby ano, bylo by to v pořádku? Podle mě celý systém fiat měn není v pořádku. Ve zdravé ekonomice jsou ceny informacemi, které nám říkají spoustu věcí o kupovaných produktech (vzácnost, náročnost výroby, logistické náklady, ale i zájem o daný produkt atd…). Na tyto tržní informace pak spotřebitelé mohou reagovat. Monetární politika a zásahy ČNB jsou jedním z faktorů deformujících ceny, takže pak přichází regulátor, aby říkal ve zprávách, že je málo vody a máme s ní šetřit. Ale proč, když je tak levná? Stát se tak marně snaží upravovat spotřebitelské chování. Jako Božský imperátor ze ságy Duna – jenže ten měl nadpřirozené schopnosti vidět celý svět v kauzálních vztazích.

Narodili jsme se do reality, v níž žijeme v uměle zhotovených betonových horách a po nebi nepředstavitelnou rychlostí plachtíme na obřích korábech. Kdybychom náš způsob života popsali předkům stovky nebo tisíce generací dozadu, nejspíše by si to neuměli ani představit. Přišlo by jim, že tak dobré nástroje člověk nikdy nebude schopen zhotovit a že tak velké množství lidí povede ke konfliktu o zdroje. I tak jsme to ale dokázali: Díky jazykovým schopnostem, penězům a celé spoustě technologií, které vytvořily technologie, které stvořily ještě lepší technologie, dnes žijeme v nadbytku a dokážeme spolupracovat s úplně neznámými lidmi.

Pravěký člověk by si pravděpodobně myslel, že naše společnost je utopií. Přijde mi, že pravdu by měl asi tak jako osoba, která dnes za utopisty označuje „nás“. Ta si totiž, podobně jako pravěký člověk, neumí představit, že je možná kooperace nezávislých jedinců na řešení problému, který do té doby nikdo nebyl schopen vyřešit, nebo byl řešen úplně jiným způsobem. Nedokáže si připustit možnost vzniku polycentrické práva nebo dobrovolné záchranné sociální sítě. To mě vlastně mrzí i z důvodu, že jde o podceňování lidského potenciálu. Něčeho snad ještě úchvatnějšího totiž už lidstvo dávno dosáhlo, stačí se podívat okolo sebe. Volný trh podporuji, protože se podle mě jedná o již objevenou „technologii“, která nám přináší možnost posunout kvalitu našeho života v těch oblastech, které dnes řešíme výhradně byrokraticky a metodou „pokus-omyl“. Věřím, že jeho důslednější implementace povede k posouvání hranic možného a že si jednoho dne stěží budeme umět představit, že bychom zmíněné problémy řešili jinak.

Pokud si někdo kupuje něco, co potřebuje, za své peníze, vybírá nejlepší možnost poměru cena/kvalita. Pokud někdo kupuje něco, co potřebuje, za cizí peníze, ignoruje cenu a vezme nejvyšší kvalitu. Ale tady bude nakupovat úředník něco, co nepotřebuje, za cizí peníze. Jak to asi může dopadnout? Naprosto jednoduše lze odvodit (a není potřeba žádná ekonomická škola), že se nakoupí předražené nekvalitní zboží, které se bude dle nějakého uměle vykonstruovaného klíče rozdávat nějakým jakože potřebným. Takže nakonec to bude předražené, zaplatí se tisíce hodin „práce“ úředníků a nakonec i policistů a soudců, protože v tom bude korupce. Dalším efektem je, že se firmám nevyplatí investovat do uspokojení tužeb svých zákazníku, ale spíše do uspokojení tužeb úředníka, který o tom bude rozhodovat. Což povede i k horší nabídce na zbytku trhu pro zbytek zákazníků. A také ke zvýšení ceny. A je jedno, jestli jsou to vložky nebo cokoli jiného.

Po prázdninách jsem se vrátil zpět do školy, kde mám možnost pozorovat systém školství zevnitř. Rád bych se podělil o pár poznatků. Tak třeba – mezi učiteli prakticky neexistuje konkurence. Potřebují učit jen tak, aby nepřišli o zaměstnaní. S tabulkovými platy nemusejí řešit, zda učí lépe nebo hůř než kolegové. Nebo mocenský rozdíl mezi žáky a učiteli. Pokud student učitele zkritizuje za jeho chování či neznalost, je to vnímáno jako drzost. Naopak je to nejen běžné, ale i žádoucí. Ve školním řádu je napsáno, že žák musí poslouchat pokynu vyučujícího. Student je tak už od malička vystavován autoritě, kterou musí poslouchat.

Brežněv byl prý Ukrajinec. V roce 1968 do Československa přijeli údajně primárně Ukrajinští vojáci. V Oděse v roce 2014 údajně Ukrajinci zmasakrovali civilisty. Zelenský je prý nacista. K tomu všemu by šlo mít větší či menší výhrady. Pokud ale odmítneme kolektivní vinu, nemusí na tom záležet; nic z toho by stejně nelegitimizovalo letošní invazi na Ukrajině. Stejně jako Putinova agrese nelegitimizuje trestání těch, kteří se prostě jen narodili za blbými hranicemi.

Dnes v 18 hodin budeme s Terezkou a Vámi posluchači mluvit o principu neagrese v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rádi vracíme pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Občas přemýšlím o školách v ankapu – a představuji si různé varianty. Kdybych měla sama nějakou založit, tak bych založila takovou školu, kde se dbá na rozvoj a propojení obou mozkových hemisfér. Disponujeme dvěma typy myšlení: levá hemisféra pracuje s řadami, pravá s paralelami. Paralelně využíváme samozřejmě obě hemisféry, ale pro optimální fungování mozku je velmi důležité, aby obě části mozku byly přibližně i stejně výkonné – a aby vzájemně dobře komunikovaly. Výsledná mozková aktivita probíhá vzájemnou kolaborací obou hemisfér, avšak převaha toho či onoho typu myšlení při řešení nějakého problému je projevem zažitých způsobů neuronové komunikace mezi sebou. Neuronové synapse naštěstí nejsou neměnné, je tedy možné s nimi systematicky pracovat. V průběhu naší nedávné evoluce byla intuitivní, neverbální senzitivita pravé hemisféry (do značné míry) překryta prudkým rozvojem hemisféry levé, analytické. Současná výuka ve školách tomu bohužel nahrává tím, že výkon pravé hemisféry dostatečně neprohlubuje – tudíž by pouze na základě tohoto vzdělání ani nikdy nemohlo dojít k optimální komunikaci obou hemisfér.

Když stát dává autoškolám licence, jejich kvalita by měla být vysoká, ne? Proč jsem tedy už tolikrát slyšel o instruktorovi, který ošahával dívkám nohy/ruce, mluvit hrubě, ponižoval žáky, kouřil za jízdy bez optání, pomlouval ostatní žáky, nevysvětlil techniku třeba parkování a podobně? Kolik lidí prošlo autoškolou, aniž se naučili řídit? Kdyby si mohl založit autoškolu každý, instruktoři s tímto chováním by museli změnit živnost v důsledku konkurenčních tlaků. Vsadím se, že vy, co máte rádi auta, řízení a dělali byste tuto práci s radostí, můžete učit lidi řídit lépe, než Franta Omáčka, co má možná zmáklou teorii, kámoše na úřadě a u poldů, ale je to sprostý hovado a povaleč. Licence znamená omezeni konkurence, což vede ke snížení kvality.

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, proč tolik lidí okolo mě trpí komplexem méněcennosti. Po rozhovoru s nimi jsem dospěl k závěru, že to plyne i z obecné představy, že neodpovídají určitým nerealistickým požadavkům naší společnosti, které v průběhu života „posbírali“. Některé se dle mého názoru, týkají přímo působení státu. Přijde mi, že snad největší dopad na tohle měla povinná školní docházka: v jejím průběhu máte za úkol pozřít spoustu informací, za což jste hodnoceni. Lidé zjistí, jak zoufale špatně lze do lidské paměti něco uložit (jen pro srovnání: průměrný člověk si po 20 minutách pamatuje 63 % naučených informací, po jednom roce cca 5 %). Přesto se naustále předpokládá, že jakmile se student něco naučí, bude to v něm uloženo jako ve stroji. V rámci našeho politického systému jsou navíc dále oceňováni lidé, kteří si udělají názor na všechno a přiznají nejméně chyb, což mi nápadně připomíná třeba Babiše.

Právě proto si cením subjektivní teorie hodnoty (a odvozených myšlenek) – neříká, jací lidé mají být, ani jak se mají chovat, ale prostě vysvětluje, jak jednají. Toto jednání, možná bohudík, nepodléhá žádnému strojovému principu, je do velké míry chaotické a sleduje ryze subjektivní cíle. Nejsme stroje na ukládání informací a nikdy jimi nebudeme, selhání je esencí lidskosti. Je třeba přijmout naši nedokonalost a žít v souladu s našimi potřebami, jinak se budeme do konce života trápit.

Dnes je tomu na den přesně sedm let od otevření Stok. Denně si nás rozkliknou lidé z více než tisíce unikátních IP adres. Přibyli i noví autoři (už jich máme přes 150 – a všem patří mé díky), což ze Stok dělá širší platformu, než jsem kdy doufal; v duchu naší nově vznikající tradice (odkazující se na DJTL) bych možná řekl, že Stoky jsou taky lidi!
Krom Stok máme samozřejmě celý Svobodný přístav, jeho Kanál, nově i Dům, Fórum a vlajkovou lodí se v průběhu času stalo Studio Svobodného přístavu, kam zveme zajímavé hosty, pořádáme pravidelné livestreamy a sleduje nás třináct tisíc lidí!

Takových úspěchů bychom nikdy nedosáhli bez Vaší popory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší libertariánskou komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu; dáváme našim ideám tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu neustále roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to společně změnit!

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála považuji za jednu z nejdůležitějších; mluvil jsem o tom, že (a proč) mít pravdu nestačí.
A protože mě přednášky baví, vystoupím i dnes; zabývat se budu tématem kontroverzním, dle mého názoru velice zásadním, ale zároveň překvapivě opomíjeným – a totiž právami dětí v bezstátní společnosti.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. října; týkat se bude aktuálního tématu – a tím je inflace špatných peněz.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Jde o složitou a komplexní otázku, na kterou neexistuje univerzální odpověď. Ve státu jsme si přesto jednu zvolili a uzákonili ji. Pro část lidí je nevyhovující, pro některé dokonce špatná. V určitých případech je kontraproduktivní a nelze ji beztrestně obejít. Ale proč se omezovat na jedno centrální řešení, které nevyhovuje všem? Pokud by do adopcí a následné péče o děti stát nezasahoval, bylo by možné řešit případy individuálně vzájemnou dobrovolností mezi konkrétními institucemi, konkrétními žadateli o adopci a konkrétními dětmi. Víme líp, co je pro všechny děti bez rodičů (nej)lepší? Víme líp, co je v zájmu všech těchto dětí? Víme líp, kdo může a kdo nemůže adoptovat a starat se o tyto děti, než sami děti a možní opatrovníci? A pokud ano, chceme to všem těmto lidem nařizovat povinně pod hrozbou násilí?

1. Myslet si, že je tady škola pro vás.
2. Chovat se, jako když jste tu vy pro školu.

Jak by se asi cítili někteří zastánci povinné školní docházky, kdybych je nutil vzdělávat jejich děti unschoolingově a zakázal jim založit školy, a navíc pod výhružkou odebrání dětí pokud se nepodvolí? Tak jako nenutím zastánce povinné školní docházky, aby své děti vzdělávali unschoolingově, je myslím férové, aby zastánci povinné školní docházky nenutili vzdělávat děti zastánců unschoolingu pouze ve státem schválených školách. Vnucování našich názorů druhým (navíc pod hrozbou násilí) považuji za selhání argumentace a raději bych vnucování nahradil respektem a dobrovolností.

Dnešním dnem začíná školní rok; a s ním bohužel i další pravidelná vlna donucování eufemisticky nazývaná povinná školní docházka. Kdyby si jakýkoliv jiný subjekt než stát dovolil vyhrožovat násilným odebíráním dětí rodičům, kteří se je rozhodnou vzdělávat jinak, než tento subjekt nařizuje, považovali bychom to za zcela nepřípustné. Proč tedy drtivé většině lidí přijde správné či přijatelné, aby OSPOD odebíral děti rodičům jen proto, že je vzdělávají v rozporu s představami MŠMT, a to i v případech, kdy nedochází k žádnému týrání či zanedbávání? A jaké edukační modely mimo rámec naší legislativy vůbec existují? Jsou funkční? Kdo o tom má vůbec rozhodovat? Z jakého titulu si stát uzurpuje monopol ve školství? A neplynou náhodou z jeho monopolního postavení všechny dobře známé nevýhody a problémy, které způsobuje každý monopolista?

Protože tomu nechci jen přihlížet, přijal jsem nabídku působit v Ježku bez klece; a dnes začínám, tak mi držte palce. Dále budu přednášet o právech dětí ve středu v 19 hodin v (de)Centrále; a hned další den – ve čtvrtek – na livestreamu Studia Svobodného přístavu vystoupí Michal Kandler z Domu Svobodného přístavu!