Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Milí čtenáři Stok,

chtěl bych Vám tímto nezvykle dlouhým příspěvkem moc poděkovat. Díky neustále podpoře Urzy a mnohých z Vás mi nápady na nové texty nedochází. Některé vznikly přímo díky místním diskuzím, některé prostě díky flow a tomu, že někdo je opravdu ochoten číst mé texty.

Diskuze na Stokách však bývají na můj vkus příliš nepřátelské (hmm, Stoky jsou toxické; možná tenhle význam vyplynul časem, Urzo? X-D) a nekonstruktivní, a to mě trochu mrzí. I z toho důvodu se jich poslední dobou účastním jen výjimečně: Snažím se být šťastný a věnovat se zejména činnostem, které mi dělají radost; protože jsem poměrně citlivý člověk, s internetovými diskuzemi to často nejde dohromady. Tím se omlouvám všem rozumným komentátorům, často s relevantními připomínkami, kteří mi pod text napsali, ale jejich komentář jsem nechal bez odezvy: I tak si Vašich příspěvků vážím! Mám pocit, že zmiňované takřka nekonečné hádky vznikají ze vzájemného nepochopení. Musíme ale ve svobodné diskuzi počítat s tím, že do dialogu, který mezi sebou lidé vedou, se promítají jejich bolesti.

Možná to ode mě bude znít zvláštně, ale žádám Vás, abyste nezapomněli, že Stoky jsou nejspíš jen malou zastávkou na složité cestě za poznáním naší existence a světa kolem. Jeho komplexitu nelze shrnout do 250 slov, i tak se o to v oblasti myšlenek podporujících svobodu možná trochu sysifovsky pokouším. Uvědomuji si, že nespočetněkrát mě inspirovali myslitelé, kteří jsou daleko inteligentnější a vzdělanější než já a formulaci svých idejí zasvětili život: Pokud na Vás působí cokoli, co se zde vyskytne, nejasně (neb někdy to pro účel stručnosti ani jinak nejde), nelogicky, nebo ve Vás vyvolá mnohem více otázek, vřele doporučuji pokračovat studiem obsáhlejší a odbornější literatury k příslušnému tématu. Nakonec i anarchokapitalismus zodpovídá jen velmi málo otázek; cením si ho spíše proto, že otázky, jež zodpovídá, zodpovídá s poměrně vysokou mírou jistoty. Další otázky, například jakým způsobem řešit různé problémy v rámci tržní společnosti, nám pomáhá zodpovědět celá plejáda různých přístupů v čele se sociálními vědami.

Nejspíš právě proto, že sám jsem chaotický člověk, který rád hyperaktivně skáče z tématu na téma, jsem na Stoky z autorů mimo Urzu napsal nejvíc textů. Ve psaní textů rozhodně plánuji pokračovat, protože je pro mě jedním ze smyslů, které v životě mám. Ať už zastáváte jakýkoli světonázor, přeji Vám radostný a svobodomyslný nový rok. <3

Moc nemusím ezoterii… ne že by mi vadilo duchovno celkově, ale mrzí mě, když se protíná s něčím ověřitelně fungujícím a ještě z lidí vysává peníze. Trochu mě štve, když lidi místo introspekce čtou horoskopy nebo když místo léčby odborníkem berou homeopatika a píchají do sebe „tradiční čínské“ jehly… Mnozí však ani nechtějí být „ezo“, jen nedokáží efektivně rozlišit mezi funkčními a nefunkčními koncepty. Díky inženýrům věštícím z karet si navíc můžeme uvědomit, že vzdělání v jednom oboru bývá nepřenositelné do oborů jiných, což pseudovědě zvyšuje potenciál. Přijde mi navíc, že obory jako psychologie a ekonomie se inherentně s mainstreamovým smýšlením budou rozcházet, protože pojednávají o něčem, do čeho jsme zainteresovaní. Problémem je i to, že dokonce jejich studenti si někdy jen potvrzují své dříve nabyté názory.

Příznivci homeopatie často říkají: Věř a tvá víra tě uzdraví. Poté, co jsem byl obeznámen s fungujícími ekonomickými principy, mi stát přijde jako něco ve smyslu: Věř a tvůj politik to vyřeší. Podobně jako u ezoteriků, ani u politiků mi není jasné, v čem přesně jsou vlastně kvalifikovaní, nejvíc nás nakonec okouzlí svojí aurou sebejistoty. Obhajoba státu postavená na tom, že existuje něco jako neměnné věci veřejné, jejichž řízením lid pověřil vládce, je navíc značně metafyzická. Se vší úctou ke všem jinak politicky orientovaným myslitelům, jejichž intelektuální poctivost i srdce na správném místě jim věřím, dokážu osobně stát stěží vnímát jinak než jako ezokravinu. Tu leckterý skeptik dosud nerozlouskl snad proto, že ekonomie úplně není součástí běžného kánonu vědeckého poznání. To se třeba jednou změní!

Důstojnost je podle mě natolik vágní a abstraktní pojem, že mi přijde lepší s ním v rámci práva příliš nepracovat. Samozřejmě, důstojnost je důležitá, je fakt blbé ji nemít a potřeba důstojnosti je jednou z nejdůležitějších potřeb. Jenže pro každého znamená něco trochu jiného, a hlavně, každý ji naplňuje úplně jiným způsobem. Mohl bych třeba říct, že pokud mi teď nepošlete milión na účet, narušujete tím moji důstojnost. Dokážete mi, že pro důstojný život opravdu nepotřebuji milión korun?

Taky mi přijde, že na tom, co je nedůstojné, se sice shodne většina, ale to automaticky neznamená, že to je žádoucí garantovat vždy a všude. Důstojnost je nakonec stále jen jednou z potřeb: Pokud v určité situaci nutně potřebuji peníze, mohu se rozhodnout důstojnost zahodit za účelem jiné potřeby, která je pro mě za dané okolnosti důležitější (například sebezáchova, splnění životního cíle a podobně), což je také subjektivní. Přesně proto mi nedává smysl zakazovat prostituci, jakkoliv můžeme tvrdit, že pro většinu lidí (ale opět, ne pro každého) by se jednalo o něco nedůstojného. Nemít podobné kontroverzní možnosti, které „narušují právo na důstojnost“, pak může přispívat ke zhoršení mých možností řešit problémy.

První edice DSM Americké psychiatrické asociace označovala mezi lety 1952-1973 homosexualitu za nemoc. Dodnes neexistuje v řadě zemí možnost sňatků homosexuálů a na představu rodiny s homosexuálními rodiči stále mnozí nahlíží jako na cosi patologického. To mě nejednou vedlo k zamyšlení nad tím, co vše by dnes jsouc vyhodnocováno zaujatě mohlo být mylně považováno za nemoc. Z podobných historických příkladů lze vidět, že zkreslení, daných společenskými normami, se dopouští snad všichni, včetně vědců. Myslím si, že je proto krátkozraké plně věřit i těm nejkompetentnějším jedincům z našeho časoprostoru. Za podstatné považuji vždy porovnávat jejich názory s tím, co si mysleli lidé dříve, a přemýšlet nad tím, zda se za určitou dobu názory podobných autorit náhodou nebudou diametrálně odlišovat...

Často opakovaný argument, že většina lidí si tržní společnost nepřeje, a proto nemá cenu ji hájit, mi pro tento důvod dává jen velmi málo smyslu. Podobně jako jsem rád, že v minulosti žili lidé, kteří zpochybňováním existujících paradigmat posunuli společnost dál do dnešního překrásného stavu, věřím v možnost, že si jednoho dne ta samá většina lidí bude něco podobného říkat o našem libertariánském hnutí. Samotné vědomí toho, že mohu myslet budoucností, nejen současností, je pro mou mysl někdy velmi osvobozující a přináší řadu zajímavých vhledů.

Oceňuji soucit s drogově závislými. Nesouzním ale s plošným zákazem drog: Proč do toho někdo má potřebu zatahovat mě? Radši bojujme za zlepšení podmínek závislých! Je to vcelku jednoduché: Vylepšujme lidem životy a zároveň je nezhoršujme jiným. Rád bych někdy zakusil omamných látek, aniž by mě okolí považovalo za delikventa nebo trosku.
… Fakt mi nevadí, když někdo řeší problémy. Vadí mi hlavně to, když jeho řešení zahrnuje mě, i když já žádnej problém nemám. Doslova jsem kvůli tomuhle superúžasnému přístupu třeba strávil devět let v hrozných ústavech.
… Chcete řešit můj problém, i když já ho řešit nechci? Dost pravděpodobně mi kvůli tomu způsobíte ještě větší problém. Třeba z jedné závislosti dojdu do ještě horší, nebo se rovnou dostanu na úplné psychické dno. Myslím si, že dokud někoho nepřesvědčíme, že má problém a že možnost jeho řešení je efektivní, jakýkoli dosažený výsledek bude jen velmi pomíjivý a navíc dopadne na další, nezamýšlené, oběti.

Mám radost, protože Vánoce jsou zase tady! Křesťan ve mně je slaví duchovně; kapitalista materiálně; a můj vnitřní anarchista zcela nenásilně, jelikož odmítám dělat z povinnosti cokoliv stresujícího jen proto, že se to ode mě očekává, což vřele doporučuji i Vám (se Zrzkou jsme tomu dokonce věnovali jeden díl našeho podcastu). Na Vánocích je dobré i to, že nám (libertariánům) ukazují PR masterpiece, který se nám (křesťanům) povedl před tisíci lety: Původní pohanský zavedený svátek Saturnálie byl přetransformován ve Vánoce. Co myslíte, povede se někdy i nám (anarchistům) udělat ze Dne české státnosti třeba Den decentralizace? xD

Ještě víc než Vánoce mě těší hudba; proto zde jako každý rok nechám pár odkazů. Samozřejmě Freddieho! Z Carol of the Bells se nám také už pomalu stává tradice; ale pokaždé posílám jinou verzi, letos to bude Metallica. Zato AC/DC tu ještě nebyli. A co teprv dubstep Deck the Halls xD. A Pentatonix zpívající koledu v kostele vnímám jako oslavu cesty, kterou naše společnost ušla od doby, kdy církev vraždila homosexuály; někdo v tom může vidět zkázu tradičních hodnot, já osobně v tom spatřuji boží lásku ke každému (!) z nás.

Jsem nesmírně vděčný (nejen) Bohu za to, že tady mohu být i letošní Vánoce. Když jsem v létě havaroval na paraglidu, mnoho nechybělo k tomu, aby ty předchozí byly mé poslední; naštěstí jsem však přežil, byť si ještě nějakou dobu posedím na vozíku, rehabilitace potrvá dlouhé měsíce až roky a nikdo neví, do jaké míry budu kdy schopen chodit. Ať už to dopadne jakkoliv, jsem nesmírně šťastný a vděčný, že na tomto světě mohu zůstat i nadále a radovat se ze života (či z toho, že mám pořád nohy, byť ne zcela funkční). Krom toho jsem si z nehody, blízkosti smrti, bolesti i mnoha týdnů v nemocnici odnesl spoustu poznatků a zkušeností, o nichž jsem přesvědčen, že mi hodně pomáhají v sebepoznání, seberozvoji a celkově snaze být lepším člověkem. Takže díky!

Každému čtenáři (a vlastně i každému člověku) přeji štěstí, radost ze života, lásku, život v pravdě… a samozřejmě svobodu. Nic z toho však nikomu nadělit nemohu; štěstí i radost jsou stavy mysli – a pocházejí zevnitř, ne zvenku; život v pravdě je otázkou osobní odvahy; láska pak důsledkem toho všeho… a svoboda se nedává, svoboda se bere. Někdy to chce odvahu; příkladem nám mohou jít třeba vojáci, kteří to zvládli v daleko horších podmínkách (a shodou okolností též o Vánocích) – vzepřeli se rozkazům a byli alespoň na chvíli svobodní. Následujme je – mírumilovně, s láskou, nenásilně, ale neoblomně a každý den.
A konečně i letos bez překlepů: MURRAY CHRISTMAS!!

Vnitřní motivace je motivací, která je u člověka interní: například potěšení, smysluplnost apod. V kontextu anarchokapitalismu se velmi typicky mluví o té vnější, kterou představuje zejména flexibilní finanční, ale i jiné ohodnocení. Typicky poukazují na nízkou ekonomickou motivovanost profesí státních zaměstnanců, jako jsou učitelé nebo soudci (nyní mám na mysli hlavně ty, jejichž práce přináší určitý užitek), nebo pracovníků dalších hodně zregulovaných odvětví (lékaři). Na to lze namítnout příklady mnoha pracovníků v těchto službách, kteří odvádějí velmi kvalitní práci. Mohlo by se tedy zdát, že stačí, abychom lidem pomohli najít dostatečnou vnitřní motivaci pro dělání dané práce, a vyřešilo se to samo. Jenže vnitřní motivace nemusí fungovat v některých kontextech – obecný je ten, kdy se jedná o důležitou, ale nezáživnou, obtížnou až demotivující práci, a situační ten, kdy je člověk psychicky vyčerpaný, nebo si zrovna obecně neprochází nejlepším životním obdobím.

Za skvělou považuji právě vyváženost těchto dvou motivací: V moment, kdy se jedna z nich vyčerpá, ta druhá dokáže „převzít kontrolu“. Nejlepší práci pak může odvést s nejvyšší pravděpodobností někdo, kdo je dostatečně vnitřně i vnějšně namotivovaný. Za důležitý závěr považuji, že tyto dvě motivace se nutně nevylučují, ale naopak se v ideálním případě doplňují, a pomáhají nám být v našem životě šťastní.

Velmi často se od někoho (zejména od různých „pravičáků“) doslechnu, že dotyčný nenavrhuje státní zásah pro rovnost výsledků, nýbrž „jen“ pro rovnost příležitostí; co to ale znamená? Jak „srovnat příležitosti“? S ohledem na to, jak různí jsou lidé, nic jako „rovnost příležitostí“ principiálně ani nemůže existovat; ono také jak „srovnat“ příležitosti génia a hlupáka? Jak zařídit, aby měli krásní i oškliví lidé stejné možnosti? A čím vynahradit týraným a psychicky poškozeným dětem jejich utrpení, aby měli stejnou „startovní čáru“ jako ostatní? Hezky se o tom mluví, ale realizovatelné to prostě není; a všechny snahy se tomu přiblížit jsou absurdní, neboť vyrovnat lze z celého toho pestrého životního spektra jen pár aspektů. A ani to rozhodně není zadarmo; naopak za takové snahy musíme draze platit, což mimo jiné odnášejí i ti těžce znevýhodnění. Chcete dát lidem „rovné příležitosti“? Pro mě za mě… ale ze svého!

Jedním z nejzajímavějších konceptů, které se mi za poslední dobu podařilo zvnitřnit, je následující: Nepamatujeme si dílčí kroky. Ať už se věnujeme čemukoli, většinou si pamatujeme signifikantní události nebo zlomové okamžiky, ale pouze matně většinu kroků, jimiž jsme došli k danému cíli. To je dáno zejména limity dlouhodobé paměti, která si kupříkladu dokáže uchovat jen omezené množství skutečností a která má tendenci mezi sebou vzpomínky podobného typu mísit. Paradoxně však v našem osobním posunu hrají víc roli právě zapomínané maličkosti, které se sčítají a utvářejí náš život, než ta velká gesta, snadněji vybavovaná z dlouhodobé paměti. V tomhle poznatku vidím vysvětlení pro omezenou schopnost lidí reflektovat zmenšující se svobodu: Mají tendenci zapomínat na malá narušení svobod, ale pamatují si jenom ta větší, například covid opatření, přestože ta postupná malá nakonec dají dohromady mnohem víc. Vlastně pro něco podobného vzniklo označení Salámová metoda. Tomuto zkreslení se mimochodem dá předcházet důkladným monitorováním daného vývoje a tím, že i ty maličkosti, které se odehrávají, začneme vnímat jako něco, co se nevyhnutelně propisuje do naší budoucnosti. Pro tento důvod se vymezuji i proti zdánlivě banálním omezováním svobod.

„Problém není v demokracii; problém je v lidech!“ Tuto větu – vážně míněnou – jsem již v životě bohužel nejednou zaslechl; může to vůbec někdo myslet vážně? Obhajovat demokracii – coby systém vlády lidem – tím, že je v pořádku, ale nefunguje, protože problém je v lidech, odpovídá tvrzení, že nápoj z rulíku zlomocného je skvělý, ale je problém v lidech, že po něm umírají. V souvislosti s komunismem se to často používá jako výsměch (je to dobrý systém, ale ne pro lidi), někdy se lze s takovou kritikou setkat i u anarchie; jak to tedy může být v případě demokracie použito coby obhajoba (zejména od stejného člověka, jenž tak kritizoval anarchii)? Inu, je to prosté – demokracie je naše modla, kult, náboženství, vnucený idol… Jsme vychováni k tomu, že demokracie nemůže být špatná, její kritika není společensky přijatelná a vykazuje-li mizerné výsledky, chyba musí být určitě v něčem jiném – třeba v lidech.

Zvláštně na mě působí démonizace nadnárodních korporací. To, co je nad národem a co je pod národem, mi přijde jenom jako arbitrární hranice sloužící vlasteneckým účelům. Může to sloužit i fantazírování o „těch zlých kapitalistech“ daleko od našeho malého skromného národu, kteří si v obrovských mrakodrapech „plánují spiknutí proti spotřebiteli“. Zapomínáme nakonec na to, že „ďáblovy produkty“ obvykle dobrovolně používáme na denní bázi, protože nám zkrátka racionálně přijdou lepší. Uchází nám zároveň fakt, že „podnárodní“ korporace vůbec nemusí být jejich lepším ekvivalentem. Osobně si nedělám iluze o žádných korporacích: Působí na mě jako firmy, které fungují spíše populisticko-pragmaticky, a váš individuální zájem je nezajímá tolik jako menší živnostníky. Pořád si ale myslím, že bychom je měli hodnotit individuálně, ne podle rozsahu působení. Těch faktorů bude mnohem víc: například velikost, množství konkurence nebo odvětví, v němž se pohybují. I větší darebáky ostatně najdeme v „našich“ korporacích, i menší darebáky v těch působících nad naším národem.

Dnes v 18 hodin budeme s Terezkou a Vámi posluchači mluvit o policentrickém právu v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rádi vracíme pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Libertariáni obvykle při své argumentaci akcentují svobodnou vůli. Čas od času si všímám kritiky politických libertariánů ze strany deterministů, poukazujících na různé důvody, proč svoboda výběru neexistuje. Z toho vyvozují, že bylo předurčeno, kdo jak bude úspěšný, proto nedává smysl považovat bohaté lidi za morálnější a chudé lidi nechat napospas bídě. Tento konflikt mi přijde spíš jako nedorozumění: rozhodně mezi námi není jasný konsenzus v tom, nakolik se člověk skutečně o něco zasazuje. Totiž, zejména v angličtině, libertarianismus se zároveň používá jako označení pro metafyzické filozofické stanovisko i pro politickou filozofii. Ty názory se sice někdy doplňují, zvláště u nábožensky orientovaných politických libertariánů, ale zastávat volný trh lze bez toho. Je-li svět deterministický, pak jsou ostatně deterministická i jednání politiků a vlády. Pro politické libertariány je zásadní prožitek svobody, nežli to, zda svoboda doopravdy existuje. I determinista ostatně dokáže identifikovat rozdíl, zda síly, které utvářejí jednání člověka, jsou spíše ty vnější (příkazy, zákazy), nebo vnitřní (motivace, osobnost), dané právě fenomenologií svobody výběru. Ať už bylo předurčeno, že napíšu tento článek, nebo ne, je obrovský rozdíl, zda jsem ho napsal, abych lidem sdělil svůj postřeh, nebo z důvodu, že mě Urza s pistolí u hlavy přinutil ho napsat. I determinista může dojít k závěru, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je, necháme-li co nejvíce působit vnitřní determinanty člověka, čímž se stane politickým libertariánem.

„Lidé, kteří někoho učí a vzdělávají, musí bedlivě přihlížet k tomu, kam každého nejvíc unášejí jeho přirozené sklony. Vyučující musí svou činnost podle možnosti přizpůsobit povaze každého jednotlivce.“ S těmito slovy bude pravděpodobně většina z nás souhlasit a jsou v různých obměnách obsažené i v textech ministerstva školství, které se snaží vytvářením strategií, inovačních projektů, množstvím dokumentů, brožur a návrhů zkvalitnit vzdělávání a rozvoj žáků dle jejich individuálních potřeb.

Citovaný text je ve skutečnosti přes dva tisíce let starý avšak k vyřčené myšlence se stále ani zdaleka nepřibližujeme. Reálně, alespoň co si můžeme i všichni ověřit v průběhu našich životů, je přístup k žákům ve státních školách, i přes veškerou „snahu“ a miliardy tekoucí do ministerstva, již desítky let v podstatě bez změny. Snad jen s výjimkou, že dnes už se na rákosku díváme úkosem a vyvstává otázka, zdali jsme o této cestě nemluvili již dostatečně dlouho a není konečně čas vykročit kupředu.

Sto lidí, sto chutí.
Přijde vám to příliš?
Politik vám vnutí:
Sto lidí, jedna chuť!

Už jako malého mě celkem pobavilo, že Evropská unie má motto: „Jednotná v rozmanitosti,“ a přitom se snaží závadět jednotnou měnu a celou řadu pravidel, které rozmanitost spíše omezují.

Zahrajme si na ředitele firmy, jehož cílem je z celkového počtu 200 uchazečů (například ve věku 25-35 let) vytvořit tým, který by umožňoval maximální rozvoj potenciálu skupiny i jednotlivce. Jaká kritéria uplatníme pro přijetí uchazečů? Intelekt, znalosti, zájem o daný obor, dovednosti, schopnosti, zkušenosti, zdali u nás opravdu chtějí pracovat, s každým si osobně popovídáme, abychom je lépe poznali, nebo je vybereme jen a pouze podle věku?

Věk bychom pravděpodobně vyhodnotili jakožto nejméně relevantní kritérium, jelikož si uvědomujeme individuální odlišnosti každého člověka. Co kdybychom však nyní nahradili slova „ředitele firmy“ za „ředitele školy“? Proč většině lidí v tomto druhém případě přijde věková segregace v pořádku? Školy, kde by věk nebyl rozhodujícím kritériem jsou pro mnohé z nás jen těžko představitelné. Naštěstí nejsme odkázáni na pouhé teoretizování, poněvadž již desítky let existují modely škol, které zrušení věkové segregace převedly do praxe s velmi přívětivými výsledky.

Většina klimatických aktivistů si stěžuje, že by klimatickou krizi měli řešit politici, že ji řeší málo a že by ji měli řešit víc. V tomto příspěvku se nechci pozastavovat nad tím, zda může vůbec nějaký člověk klimatickou krizi vyřešit (o tom bylo napsáno už mnoho), ale spíše se pozastavit nad absurditou výroku: „Politici by s tím měli něco dělat.“ Proč zrovna politici? Politici (a potažmo stát obecně) často krize naopak způsobují, a když už nějakou krizi řeší, tak ne příliš efektivně, případně ji ani neřeší, jen pod záminkou řešení zavádějí nové regulace, které sice ničemu nepomohou, ale zato zaručeně zvyšují vliv státu. Politici jsou ti poslední, kdo by měl něco dělat. Spoléhejme se raději na volný trh a sami na sebe.

Po dvaceti letech doučování jsem přesvědčen, že neexistují hloupé děti, ale jen hloupé přístupy k jejich vzdělávání. Dítěti, které neporozumí výkladu učitele a má špatné známky, se často až automaticky přiřazuje atribut hlouposti. Dítěti, nikoliv učiteli či systému státního vzdělávání. Při doučování mne zas a znovu překvapuje, jak jen stačí k dětem přistupovat jako k sobě rovným, podpořit jejich sebevědomí, věřit a naslouchat jim, poskytnout jim podnětné prostředí a výsledky se dostaví velmi rychle se zjištěním, že hloupý byl pouze přístup k dítěti, nikoliv dítě. Naneštěstí státní školy dokáží toto úsilí vždy úspěšně zvrátit v sisyfovskou práci. Co s tím?

Občas vídám zajímavou výtku, že usilujeme o tržní společnost, i když vlastně v současnosti většina lidí poptává stát, což se může zdát jako v rozporu s volným trhem. Jenže cíle ankapu lze lehce přeformulovat ekonomickým žargonem: Anarchokapitalismus usiluje o snížení poptávky po státu a zvýšení poptávky po tržním uspořádání společnosti. Anarchokapitalismus tedy nejde proti vůli lidu, pouze se snaží vůli lidu změnit přesvědčovací metodou. Libertariánům jinými slovy přijde žádoucí, aby trh poptával sebe samotného, a proto tu poptávku vytvářejí.

Menšiny obvykle požadují stejná práva jako zbytek společnosti, včetně práv pozitivních. Dilema pak mohou mít ti zástupci menšin, kteří jsou zároveň libertariány. Mají za účelem zrovnoprávnění požadovat i pozitivní práva? Nebo se k rovnoprávnosti vydat asi obtížnější cestou snižování vlivu státu natolik, až bude celá společnost mít jen práva negativní? Ať už se rozhodnou jakkoliv, můžou vzít v úvahu otázku, zda snahou o rovnost v pozitivních právech neupevňují pozici státu coby monopolní organizace určující chod společnosti.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo založení naší politické strany.
Dnes bude přednášet Vláďa Krupa; tématem bude New Deal z první poloviny dvacátého století, jenž byl předlohou pro v dnešní době hojně skloňovaný Green Deal – ty dva spolu mají bohužel dost společného.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se (snad) bude konat 2. února; konečně si přednášení po dlouhé době užiju já osobně, pročež se pustím do své oblíbené svobody projevu.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.