Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Vnitřní motivace je to, co nás žene vpřed. Je to motor, který pohání naše jednání. Za opak vnitřní motivace se považuje motivace vnější a rozumím tomu, proč se tento pojem používá. Nicméně z logiky věci nic jako vnější motivace neexistuje. Pokud mě někdo motivuje zvenku, nabízí mi něco, co chci, což je můj vnitřní motiv. To, co je mi nabízeno, je pro motivátora prostředek, cíl je něco jiného. Přirozeně hledám to, co ze situace můžu získat a co je pro mě přínosné. Může to být pochvala, odměna nebo třeba vyhnutí se nepříjemné situaci. Zajímavé na tomto mechanismu je, že pokud někdo dělá něco sám od sebe (z vnitřní motivace) a někdo mu za to začne dávat odměny, tak se výkon a výsledky dotyčného zlepší. To zní pozitivně a můžeme si říct: Výborně, to je přesně to co chceme! Ale co se stane, když třeba dítě – původně dělající činnost samo od sebe – přestane dostávat odměny? Je velmi pravděpodobné, že už se k dané činnosti nevrátí a jeho původní vnitřní motivace vyhasne. Pokud vás tento fenomén zajímá víc, doporučuji přednášku psycholožky Jany Nováčkové, která se tématu vzdělávání věnuje přes dvacet let.

Děti na školách žijí většinově ve světě, kterýžto považují za pevně daný, nedomnívajíc se, že by na něj mohly míti podstatného vlivu. Toť jest mnedle jeden z důvodů, proč se děti neumí/nechtějí tázati na smysl toho, proč a co činí. K čemu by jim totiž byla odpověď, když nemají možnost změniti dalšího směřování vzdělávání svého? Naopak ve svobodných školách a při sebeřízeném vzdělávání jest ona otázka jednou z nejzásadnějších, neb mám moc nad tím, co, kdy a jak se učím. Proto je pro mne důležité ptáti se proč a hledat smysl v tom, co činím. Jsem přesvědčen, že uměti se sám sebe otázati a odpověděti na otázku proč (ne)mám činiti to či ono a posléze se podle toho říditi, jest jedním z podstatných prvků svobody, jelikož se bude i vícerý cíbek dávati [staročesky ukazovat prostředníček] nedobrovolným autoritám.

Touha vydělat není nic špatného – je to jedna z nejspolehlivějších pohnutek. Spolehnete se radši, že vám cizí člověk obstará službu či zboží z dobrého srdce, nebo z touhy vydělat? Blízký člověk snad z dobrého srdce, ale touha vydělat razantně zvyšuje počet možných dodavatelů z řad cizích lidí – a těch je neporovnatelně víc.

Na základě mé životní zkušenosti mi připadá, že celá spousta regulací je vytvářena hlavně podle popularity nebo nechvalné proslulosti daného jevu. Čím oblíbenější je, tím více bývají zdůrazňována jeho pozitiva a upozaďována negativa. Čím více v lidech vyvolává strach, tím spíše budou zase jeho pozitiva přehlížena. Do Stok jsem na toto téma psal například o obávaných ilegálních drogách, jejichž častý ekvivalent, alkohol, je oproti nim mnohými považován za univerzální a báječnou zábavu, což v některých případech dokonce přechází do společenského tlaku na jeho konzumaci. Osobně se snažím držet si odstup od poměrně proměnlivé popularity a zdůrazňovat spíše individuální perspektivy, s nimiž se lidé do různých činností pouštějí, což moji potřebu prosazovat různé regulace na všech existujících úrovních významně snižuje.

Lidem na slově anarchokapitalismus vadí anarchie. Pro mnohé je to synonymum pro násilí, rozvrat, destrukci, bezpráví a absenci jakéhokoliv řádu. Pokud někdo někoho označí za anarchistu, nemyslí tím zpravidla nic hezkého. Ale je to skutečně tak? Existují anarchisté, kteří skutečně usilují o to, aby jakákoliv hierarchie ve společnosti byla minulostí. O tom, jak toho dosáhnout, už tolik nemluví. Nicméně představa světa bez jakékoliv hierarchie je to, co se jim líbí. Většina společnosti ale nějakou hierarchii – řád určený shora – chce. Je to pro ně jistota, bojí se chaosu a bezvládí. Myslím, že jakákoliv absence hierarchických vztahů nebo naopak nucení lidí, aby byli součástí hierarchie nedobrovolně není to, co by plně sloužilo společnosti k tomu, aby fungovala podle potřeb lidí. Dobrovolnost ve vztazích, možnost odejít, nebo naopak se zapojit do různých vztahů je přesně to, co anarchie v podání anarchokapitalistů představuje. Ať si každý dělá, co chce, když nikomu neubližuje, není na tom nic špatného.

Myslím, že je zcela jasné, že je třeba udělat pořádek v mezilidské komunikaci. Lidé si rozumí málo, a bude snad jen ku prospěchu věci, když domluvu jednoho člověka s druhým patřičně zaopatříme. Navrhuji proto, alespoň pro začátek, ustanovit zákon, který by nařizoval jakýmkoliv dvěma stranám užívat během komunikace tentýž jazyk. Tato regulace je nezbytná, jelikož se bez ní může stát, že se strany jednoduše nedohodnou; každá povede svou po svém, vzájemně si nebudou naslouchat. Kdo by v takovém světě chtěl žít? Můj program tomu učiní přítrž – když bude problematická komunikace zakázaná, nemůže k ní jednoduše ani dojít. Máme přeci uzákoněnou velikost platebních karet, i konektor v telefonu… Další čtení: F. Bastiat – Petice výrobců svíček

Prohlásit: „Trh selhal,“ je asi to samé jako spadnout, zlomit si ruku a prohlásit: „Gravitace selhala!“

Za jednu z podmínek podporujících ideje svobody považuji moudrost. Rozhodl jsem se o ní napsat, protože si vážím mnoha moudrých lidí, které jsem za život potkal a kteří pro mě byli velkou inspirací; nebýt jich, možná jsem stále obhájcem násilí na mnoha rovinách. Handbook of Positive Psychology tuto ctnost popisuje z empirického hlediska jako praktické pochopení života a klíčových témat okolo něj, schopnost na základě nich žít život optimálním způsobem, pochopení rozdílných mezilidských hodnot a jejich toleranci a plné uvědomění si limitů našeho poznání. Oproti inteligenci se jí učíme celý život a nejedná se zdaleka tolik o schopnost rychlého učení jako spíše o strukturované uspořádání dostupných informací o světě a jejich aplikaci. Právě pro tuto jedinečnou vlastnost moudrost považuji za důležitý výsledek vzdělávacího procesu jedince – spíše než pouhou míru doménově specifické expertízy.

Přijde mi, že celá myšlenka anarchokapitalismu je založena právě opravdovém uvědomění toho, že společnost je natolik komplexní, že ji nelze dostatečně předvídat nebo plánovat, a na důsledcích tohoto poznání. Pro opravdové přijetí takové ideje je však zásadní přenést ji i do naší každodenní reality, neboť jinak z ní začneme vytvářet výjimky, přičemž každá mrňavá interakce přispívá k postupnému společenskému přijetí, nebo odmítnutí státu. Navíc, naše moudrost nám ukazuje, že počínání člověka nelze jednoduše zhodnotit jako dobré, nebo špatné, protože záleží spíše na kontextu a jeho osobní perspektivě. Jsme schopni pojmout i velmi diverzní úhly pohledu, díky čemuž spíše dokážeme přijímat mezilidské odlišnosti. Tato akceptace nám následně umožňuje vyhýbat se násilným konfliktům i s lidmi, kteří jsou diametrálně odlišní od nás, a tím v dlouhodobém horizontu maximalizujeme svobodu pro co největší množství situací.

Lidem ve slově anarchokapitalismus mnohdy vadí kapitalismus. Pro mnohé synonymum pro hamižnost, konzum a plýtvání. Když ale čtu všechny ty knihy o psychologii, tak mi přijde, že větší problém než hamižnost je lidské trauma. Co pomůže člověku, aby měl pocit, že už má dost? Že už víc nepotřebuje? Nemyslím si, že je problém kapitalismu, že když má někdo peníze, tak si může koupit cokoliv. Problém je, že člověk může mít v sobě takové prázdno, které se snaží právě penězi zaplnit. Nicméně mu to nejde. A on se snaží dál. Co kdyby víc peněz vyřešilo jeho problém? Neví. Tápe. Je mi toho člověka, co jsem si vymyslela, dost líto. On nemá problém s konzumem ani kapitalismem, ale s duší. Pokud by našel klid v duši, ani milióny by z něj nedělaly hamižného sobce, který jen hledá jak rozházet peníze. Myslím, že v penězích opravdu problém není. Konzum je jen symptom neřešených problémů, se kterými si člověk nedovede jinak poradit.

Paradoxně se dnes člověk může dostat do zajímavé situace; považuje si nějaké věci méně než svého zdraví (vždy jde o míru), ale přesto dá v klíčový moment přednost pádu, zranění a indisponování se před upuštěním oné věci (kupříkladu drahé elektroniky), kterou nese. Proč? Kdo to zaplatí? Kdybych věděl, že mne operace zlomené nohy bude stát několik (desítek?) tisíc, měl bych větší incentivu se nezranit — naproti tomu v dnešním systému nuceného pojištění neuvažuji jeho cenu. Je totiž povinné, ale hlavně neodpovídá nákladům na léčbu, nýbrž je odvozeno od výše mých příjmů – jak absurdní! Pokud se zraním, stát mi zaplatí pobyt v nemocnici, operaci a všechny náklady spojené s mojí léčbou. Navíc poděkuji zákoníku práce, který mne spíše zvýhodňuje nebo je k ničemu – to je opět zmírnění důsledků zranění. Ne snad, že bych si úraz přál! Ale kalkulace je ovlivněná (mám menší incentivu se nezranit).

Proč to chci srovnávat? Protože i sebevznešenější myšlenka se dá zneužít a mohou se jí ujmout kokoti a manipulátoři. Můžou ji zneužít a udělat z ní úplně něco jiného, než byl její původní význam a v jejím jménu páchat zlo. Hus hlásal něco, co dávalo smysl. Pak zemřel a po jeho smrti si jeho vize vzali do úst jiní, zmanipulovali naštvané davy a stali se tím, proti čemu bojovali. Nutili druhým svoji pravdu. I mezi anarchokapitalisty je spousta egoistů, kterým chybí pokora a nadhled. Hodnotí druhé podle vlastních znalostí. Ohrnují nos nad etatisty jenom proto, že nedošli ke stejnému prozření. Koukají na druhého spatra už jen proto, že špatně formuluje otázku – místo aby byli rádi, že je tu někdo další kdo se snaží pochopit. Nechci žádnému ankapákovi podsouvat, že by měl sklon k násilí, ale to Jan Hus taky neměl.

Stát má monopol na svépráví; není možné se (oficiálně) vyvázat z jeho norem – ani v případě, že všechny strany, kterých se předpis týká, by si tak přály učinit. Možnost stanovení si vlastních pravidel znamená výhodnější vztahy z obou směrů. Kdyby stát legitimizoval dobrovolné vzdání se nařízení vrchnosti, zareagovaly by dřív korporace nebo jednotlivci? Myslím, že odpověď je nasnadě; již dnes, se stále složitější legislativou, probíhá spousta obchodů na osobní úrovni. Vztahy jsou přitom klíčové – hájit se v případě neshody je těžké, nicméně paralelní ekonomika bují. Važme sítě!

Centralizace moci na vyšší a vyšší místa mi připomíná foťák. Mohu se na danou věc podívat z dálky, což mi technologie dovolují, ale dostanu jen rozmazaný obraz. Zato když přijdu blíž, dostanu obraz jen z jednoho úhlu. Jak najít ten „správný“ úhel pohledu? Nehledat ho. Není nic jako „správný“ pohled na věc. Jako lidi jsme emočně založení a snadno děláme soudy nad věcmi, které se nás ani netýkají. Pokud se na věc snažíme podívat zblízka, rádi pak straníme jednomu úhlu pohledu, který souzní s naším názorem. I proto je decentralizace až na jednotlivce úžasná myšlenka.

Mnohdy se setkávám s lidmi, kteří deklarují, že vnitřní motivace je to nejlepší, co v dětech mohou podporovat. Když se však bavíme dále, vyjde najevo, že vlastně nemají problém s tím, že ty děti ve škole nejsou dobrovolně. Musíme je přece vést k zodpovědnosti. Úkol učitele je motivovat děti, aby se posouvaly dopředu, aby je učení bavilo. Připomíná mi to situaci ohledně kojení v našem zdravotnictví. Nikdo nezpochybňuje, že kojení je to nejlepší pro dítě a pro matku. Je to „ta dobrá praxe“. Ale když pak přijde na věc, tak najít zařízení, které skutečně chápe důležitost kojení a prakticky podporuje to, aby matky získaly podporu, nebo alespoň aby nedostávaly poškozující rady, je hodně náročné. Nakonec vyjde v obou případech najevo, že deklarovanému principu vlastně lidé nevěří. Mají tam vzadu nějaký ten strach, že to fungovat nebude, že je to potřeba nějak řídit, měřit, směrovat. Vnější motivace ničí motivaci vnitřní. Stejně tak časování, měření a vážení při kojení způsobuje velké problémy. Vnitřní motivace i kojení je něco, co se děje samo a našim úkolem je vytvářet vhodné podmínky, aby to mohlo fungovat. Když se do jednoho nebo druhého začneme montovat a snažit se to nějak řídit a korigovat, riskujeme, že o to přijdeme.

Zastánci tradiční rodiny někdy přicházejí s argumentem, který říká, že v případě odlišných vztahových konstelací by dítě nemuselo znát své biologické rodiče. To se ovšem týká i heterosexuálních párů, z nichž jeden z partnerů řeší svou neplodnost darovanými spermiemi nebo vajíčky. Mělo by tedy dítě mít právo znát svého rodiče? Kdybych to měl vzít z pohledu vlastnických práv, neexistuje nic jako právo na informaci. Každý má svobodu komukoli informaci poskytnout, ale také ji neposkytnout, pokud se k tomu smluvně nezavázal.

Proč však s tímto argumentem vůbec přicházejí? Respektuji každého, komu na biologickém rodičovství záleží. Na druhou stranu třeba pro mě osobně (a předpokládám, že nebudu sám) je znalost biologického rodiče celkem nepodstatná. Především jako dítěti mi nějaká genetika byla úplně jedno: Za rodiče jsem prostě bral mámu a tátu, protože se mnou trávili čas a měli mě rádi. Nejenže dítě stejně může být svému biologickému rodiči mnohdy velmi nepodobné, ale zároveň podstatou každého zdravého vztahu je nejspíš láska a pocit bezpečí. Kdybych měl říct, co by mému dětskému já jak ublížilo, zjištění, že moji rodiče ve skutečnosti nejsou mými biologickými rodiči, by mě nejspíš poznamenalo jen velmi málo. Naopak tělesné tresty nebo autoritativní přístup rodičů (které mimochodem zastánci tradiční rodiny často obhajují) by mi nejspíš způsobily emoční újmu mnohem větší. Domnívám se, že recept na ideální rodinu zkrátka neexistuje. Podporuji ukončení rodinného sociálního inženýrství skrze stát – každý nechť se sám rozhodne, v jaké rodinné konstelaci se mu funguje nejlépe a co považuje za nejlepší pro své dítě.

Dnes je tomu přesně devětadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus (anarchoindividualismus) a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Socialisté se tváří, že bojují za lepší život pro lidi. Mluví o dětech z vyloučených lokalit, o špatné zdravotní péči nebo bezdomovcích. Ale za co skutečně bojují? Znají ty lidi, o kterých pořád mluví? Mají reálnou zkušenost s jejich potížemi? Často ne, proto jejich politické řešení nezřídka žádný reálný sociální problém vůbec neřeší. Chiméru sociální rovnosti totiž pohání strach z problémů, které v politikem předpokládané podobě ani nemusejí existovat. Když se spojí strach politika s možností nutit lidem násilím jeho představy o spravedlivé společnosti, vede to k (i) řešení problémů, které neexistují, (ii) k plýtvání zdroji, (iii) k tomu, že se pomoc nedostává k potřebným. Jediná skutečná pomoc, která mi dává smysl, je konkrétní pomoc konkrétnímu člověku za peníze, které na to někdo dobrovolně zaplatil.

Pokud se zeptáte průměrného etatisty, zda by mělo být povoleno užívat libovolné drogy, odpoví vám, že nikoliv. Mnozí možná udělí výjimku pro marihuanu. Je zajímavé pozorovat, že za odpovědí na takovou otázku nebudou účinky drog, návykovost, dopady na jednotlivce či společnost. Spíše to budou negativní emoce, které byly vytvořeny jak ve škole na odstrašujících přednáškách, tak od rodičů či zbytku společnosti. Můžeme pozorovat výjimky pro alkohol, cigarety či jiné státem povolené drogy. Často slýcháme spojení typu „drogy a alkohol“, které ani nedává smysl. Proč lidé ignorují dopady a škodlivost? Řekl bych, že mnozí slepě následují stát a zákony, takže spíše než fakta řeší legalitu či ilegalitu. Doporučuji se podívat na statistiky o škodlivosti drog, například zde. Nemluvě o otázce morality trestání zločinů bez oběti…

Jaké to asi je žít s vědomím, že vám doktor „zakázal“ nejíst čokoládu? Asi to znamená, že vám neudělá dobře. Ale co si z toho nařízení člověk odnese? Je to další omezení, jež mu visí na krku. Měl by je dodržovat, ale má na práci spoustu jiných věcí. Jako když vám zubní hygienik řekne, že si máte čistit zuby pečlivěji – kolik pacientů tak činí? Rozhodnutí provedená z vlastní iniciativy fungují lépe. Je rozdíl, když je vám „nařízeno“, abyste nejedli čokoládu, a když se pro to rozhodnete sami. Je to rozdíl v přístupu k věci, kdy je nařízena externě a kdy vychází z vnitra. Málokdy jsou vnější doporučení efektivnější než interní přesvědčení či minulá zkušenost. I proto se děti ve svobodných školách učí efektivněji než v nesvobodných.

Vítají Vás Stoky roku 2024!
Jako každoročně se chci podělit o svou bilanci loňského roku 2023.
Mé obrovské díky patří všem autorům Stok, kteří sem neustále přispívají; a moc prosím, dělejte to dál.
Do nového i Nového roku posílám přání jedné moudré Zrzky: „Mějte se rádi!“