Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Začínají prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; návštěvnost webů s články (i takovými stokovými nečlánky) a komentáři klesá, ale také můj časový harmonogram bude prázdninami ovlivněn. Z toho důvodu přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; snaha bude, ale nevím, jak moc se bude dařit (očekávejte výpadky).
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně trefujte dny, kdy nic nevyjde xD).

A hlavně užívejte léta i života!
Budeme se těšit zas v září <3

Stát uděluje na žádost živnosti, které vás opravňují k provozování podnikatelské činnosti. Dělá to proto, aby měl přehled o tom, kdo a v čem podniká. A v případech, které uzná za vhodné mohl živnostenské oprávnění odebrat.

Takové opatření nejvíce zasahuje chudé lidi. V první řadě se musí za udělení oprávnění zaplatit absolutní částka, která relativně nejvíce zasáhne chudé. Další problém je složitost, je to sada kroků, kterou musí lidé udělat a to je nepochybně v určité míře může odrazovat od podnikání. Nejvíce na to doplácí lidé, kteří nemají prostředky na to, aby si nakoupili právní poradenství a sami mají problémy problematiku správně pochopit nebo nemají čas a energii se věnovat studování zákonů a postupů – prostě chtějí pouze poskytovat nějakou službu nebo prodávat zboží.

Další forma poškozování chudých může vznikat tím, že kvůli výše zmíněným důvodům se lidé radši rozhodnou zůstat zaměstnaní, čímž zvyšují nabídku práce, která se projeví nižší cenou práce.

Řešením je zrušit koncept živností a nechat lidi podnikat jak uznají za vhodné. Ušetří se nejen administrativní náklady na straně státu i živnostníků, ale povede to k rovnější hospodářské soutěži.

Jak zní věta, kterou anarchokapitalista naštve levicového socialistu i pravicového konzervativce?
„Zastávám právo sezdaných homosexuálních párů bránit plně automatickými zbraněmi své obchody s volně dostupnými drogami všeho druhu, které tam prodávají i nezletilí zaměstnanci neregulováni žádným zákoníkem práce.“
Jedná se sice o poněkud svérázný způsob prezentace libertariánského pohledu na svět, leč ne nadarmo se říká, že anarchokapitalista je ten, kdo za větou: „Jsem zastáncem svobody,“ nedodává slovo „ale“.
Regulace drog a zbraní jsou na první pohled poměrně nesouvisející témata; a při trochu detailnějším průzkumu zjistíme, že typicky zastánci deregulací jednoho by rádi s o to větší vervou regulovali to druhé. Jenže proč? Logicky vzato je argumentace pro deregulaci obojího principiálně téměř totožná. Nesouhlasíte? Tak se přijďte pobesedovat s Terezkou a se mnou; pak budete dost možná nesouhlasit ještě víc. Rozhodně však dostanete možnost o daných tématech vášnivě podebatovat a zkusit o svém názoru přesvědčit ostatní; nebo se třeba něco nového dozvědět.
Těšíme se na vás večer v baru Nebe!

Po zmínění Rothbardovy věty (v Kanálu Svobodného přístavu): „Pokud stát jsme my, pak židé v nacistickém německu spáchali sebevraždu,“ jsem začal přemýšlet trochu do hloubky. A postupně jsem si začal uvědomovat, že rozdíl mezi dnešním státem a nacistickým německem spočívá v počtu obětí a míře zločinu páchaných na občanech…

Zatímco Němci Židy okradli o jejich bohatství a následně povraždili, stát v dnešní době lidi okrade a nechá napospas s minimem. V tom horším případě vás ještě zavře do klece…

Zločiny proti lidskosti, které jsou v dnešní době naprosto nepřijatelné a každý je ihned odsoudí, se vlastně stále dějí. O čem mluvím? Především o konzumentech různých látek, kteří jsou cíleně vyhledáváni a následně trestáni, i přestože nikomu nic neudělali. Jen si hleděli svého. Tak proč by měly být na těchto lidech vykonávané ponižující a omezující tresty? Troufám si tvrdit, že to, že když se někomu nelíbí konzumace kokainu a zakáže ji, je podobné, jako když se němcům nelíbilo, že Židé jsou ti bohatí a chtěli jim jejich bohatství sebrat. A to se díváme jen na lidi, na kterých jsou zločiny proti lidskosti cílené a viditelný. Co ti lidé, kteří v důsledku regulací a omezování vlastnických práv přišli o bohatsví či vzdělání, které mohli mít? A že zrovna takových chudých lidí není málo…

Říct daňovému poplatníkovi, že může využít služeb soukromých škol či zdravotnických zařízení (ve smyslu placených extra), je jako říct denně znásilňované ženě, že přece může mít sex i s někým, s kým chce.

Lidé si často stěžují na to, jak se má „obyčejný člověk“ špatně a jeho situace se stále zhoršuje, takže je třeba zásahů vlády; upřímně řečeno mě momentálně nenapadá žádný populární mýtus, jenž by se pravdě vzdaloval více (minimálně v Evropě či Americe). Zaprvé se „obyčejný člověk“ nikdy v historii neměl lépe než teď; máme dostatky (často přebytky) pitné vody, jídla, žijeme v domech, kde je teplo, světlo, požíváme obrovské množství výdobytků moderní doby. Zadruhé se situace „obyčejného člověka“ asi nikdy nezlepšovala tak rychle; prakticky všechny myslitelné metriky ukazují, že se máme stále lépe. Zatřetí nikdy nebylo zapotřebí tak málo práce průměrného člověka, aby se tento uživil; máme tedy mraky volného času (oproti snad všem myslitelným obdobím v minulosti). A konečně začtvrté se tak děje právě navzdory vládním zásahům; ty mohou naši skvělou situaci jen zhoršovat.

Státní důchodový systém garantuje lidem důstojné stáří v podobě doživotní renty za to, že celý život pracovali a tvořili hodnoty pro společnost. Bez státu by lidé žili ve stáří v bídě, protože na stáří by si nikdo nespořil.

Státní důchodový systém je „letadlo“. Systém totiž funguje na bází průběžného financování, což znamená, že peníze, která teď odvádíte státu na důchod jsou ihned využity pro současné důchody. Nic se nespoří a naděje na váš důchod spočívá ve víře, že až vy budete v důchodu, tak stát dokáže z pracujících lidí v té době vytáhnout dostatek peněz na pokrytí vašeho důchodu.

Pomineme-li zcela amorální stránku věci, tak systém trpí především tím, že nevychází matematicky. Je zcela patrné, že vzhledem k demografické křivce a delší době dožití se současným nastavením parametrů nebude fungovat. To logicky povede k vyšší daňové zátěži v budoucnu a delším odchodům do důchodu.

Na chudé to dopadá nejvíce v tom, že právě oni jsou nejvíce závislí na státním důchodu a současný systém pro ně tedy znamená do budoucna velmi velké riziko, proti kterému se nijak nezajišťují, protože důvěřují státu (a navíc efektivně ani nemohou, protože stát i jim bere obrovskou část jejich příjmů). Pokud to tedy stát nevyřeší, doplatí na to právě nejvíce chudí, pokud to ale stát vyřeší, velmi pravděpodobně to budou vyšší daňovou zátěží a posouváním odchodu do důchodu. To ale znamená opět největší problém pro chudé, protože z jejich práce jim v budoucnu zbude menší část a budou muset pravděpodobně pracovat delší část života. Vyšší zdanění se také projeví snížením kupní síly.

Řešení je liberalizace systému s možností se alespoň opt-outovat. Privátní důchodové fondy běžně fungují velmi dobře a riziko se v nich dá mnohem lépe diverzifikovat.

Anarchokapitalisté bývají občas označováni za fanatiky a velmi často jim bývá etatisty podsouváno, že nejsou ochotni změnit své názory a uznat chyby; takové tvrzení mi připadá zajímavé a do jisté míry až paradoxní. Téměř všichni jsme přece byli vychováváni k etatismu; skoro každý původně věřil ve stát. Anarchisté z nějakého důvodu během života museli minimálně jednou projít poměrně zásadní názorovou změnou a uznat omyl; etatisté sice mohli také, ale nezbytně nemuseli. Jak pak mohou etatisté obviňovat anarchisty z neschopnosti přehodnocovat názory a kriticky myslet, když právě oni již v životě tuto schopnost minimálně jednou prokázali? Samozřejmě je možné, že anarchisté se mohou ve svých názorech na svět mýlit a etatisté mohou mít pravdu, nicméně šance, že byl někdo fanaticky zmanipulován, je vyšší právě u etatistů, neboť ti věří tomu, co bylo do nás všech vštěpováno již na základní škole.

Napříč společností existuje velmi populární přesvědčení, o kterém se v podstatě nediskutuje – soukromý sektor je dražší než státní; ano, přiznává se mu vyšší kvalita, ale cenově je v očích téměř všech stát levnější. Proč by to tak ale mělo být? Ve skutečnosti k tomu neexistuje důvod, stát není schopen tvořit statky levněji než soukromník; naopak je dražší, protože krom těch statků samotných je třeba platit ještě byrokracii, úředníky, centrální řízení a podobně. Rozdíl je v tom, že platby jsou skryté a zatímco peníze, jimiž zaplatíme soukromé firmě, vidíme v plné výši, u státních služeb jsou daně oddělené (a navíc rozdělené do mnoha složek, aby zaniklo, že nám stát bere kolem dvou třetin z toho, co vyděláme); především jsme ale podobnými mýty manipulováni již od útlého věku skrze státní vzdělávací systém, jehož cílem je šíření propagandy. Proto nevěřme dogmatům a vždy se ptejme na důvody.

Není to zase tak dávno, co mnoho lidí všeobecně věřilo, že ekonomika musí být centrálně řízená, jinak budeme hladovět, protože něco tak důležitého jako výrobu a distribuci potravin nelze nechat na volném trhu, takže obojí zařizoval stát – a podle toho to také vypadalo; po revoluci se stalo to, čeho se mnozí obávali… a ejhle, najednou to začalo fungovat lépe. A k „velkému překvapení“ stejně dopadla i ostatní odvětví, jež byla zprivatizována; spousta jich však zůstala v rukou státu, aby mohly jejich notorické problémy pokračovat. V souvislosti s tím mě napadají dvě otázky: Jak je možné, že i když vše, o co se již stát nestará, prosperuje lépe, stále tolik lidí namítá, že přesně u toho, co je stále státní, by tomu bylo jinak? A jak může někdo věřit tomu, že stát, který nedokáže zajistit ani tak primitivní věc jako toaletní papír na pultech, se dobře postará například o vzdělávání či zdravotnictví?

Mezi anarchokapitalisty a anarchokomunisty panuje rivalita (a nejen mezi těmito dvěma směry, ale i mnoha dalšími jim příbuznými; ty dva beru jako příklad za ostatní); anarchokapitalisté vyčítají anarchokomunistům nekonzistenci, zatímco tito jim na oplátku vytýkají, že nejsou skuteční anarchisté. Proti tomu v zásadě až tak dalece nic nemám, nicméně zaráží mě, jak málo oba tábory vědí o svých oponentech, vůči kterým se tak vymezují; většina anarchokapitalistů totiž čerpá své znalosti o anarchokomunistech od ostatních anarchokapitalistů, kteří je zesměšňují a karikují (naopak platí přesně totéž). Je pak vždy smutné vidět kritiku kapitalismu typu: „Kapitalismus je, když stát dává privilegia bankám.“ Na druhou stranu to (anarchokapitalistická kritika anarchokomunismu) však není o nic lepší; proto všem, kdo chtějí anarchokomunisty kritizovat, doporučuji jít a nejprve mluvit přímo s nimi.

Daň z přidané hodnoty je velmi často obhajována tím, že se jedná o zásadní příjem do státního rozpočtu a jednoduše se vymáhá a odvádí ji v podstatě jen plátci DPH. Navíc lze u daně uplatňovat odpočty a nechat si daň vracet. Jak ale DPH poškozuje (nejen) chudé?

Především tím, že velká část koncových produktů a služeb je nejméně o DPH dražší. To zásadním způsobem ovlivňuje dostupnost právě pro spotřebitele, hlavně pro ty chudé, pro které je zhruba pětinové navýšení ceny velmi zásadní. Kromě samotné finanční zátěže daň komplikuje systém a zanáší větší míru byrokracie, která sebou nese další náklady, které se projeví v ceně koncových produktů. Navíc kvůli velmi přísnému vymáhacímu aparátu vzniká bariéra na trhu, protože podnikatel musí splnit podmínky pro plátcovství DPH, což ho může do té doby obchodně znevýhodňovat ve vztahu k dodavatelům. To má za následek horší konkurenci a horší konkurence menší tlak na optimalizaci služeb v podobě levnějšího nebo lepšího plnění. To opět nejvíce dopadá na chudé, kteří jsou na plnění a jeho cenu velmi citliví.

Řešení je daň zrušit a s ní i byrokracii, která zbytečně lidem svazuje ruce. Všichni včetně chudých lidí pocítí zlevnění služeb a lepší plnění.

Poslední dobou se můžeme stále častěji dozvídat o lidech, kteří si nejsou jisti svou „genderovou“ identitou. Nemyslím teď „čisté“ transsexuály, již mají ve svém pohlaví jasno, jen se toto „jasno“ neshoduje s jejich fyzickými těly, což lze řešit operací; mluvím o lidech, kteří prostě nevědí, cítí se býti střídavě ženami a muži, případně dokonce bytostmi úplně jiných pohlaví. Já jejich identitu respektuji (i když mám někdy trochu zmatek v tom, v jakém rodě je oslovovat – a to jich znám jen pár), nepřipadá mi, že by to vůbec byla moje věc; proto mě překvapují stále častější výkřiky obránců rodinných hodnot, kam ten svět spěje a že tohle ohrožuje tradiční rodinu. Cože? Jak asi? Neumím si představit, v jakém stavu musí být rodina, kterou ohrozí, že někde existuje někdo, kdo nemá jasno v tom, zda je ženou či mužem; myslím si, že prorodinní bojovníci by se měli hlavně starat o svém rodiny a ostatním dát pokoj.

Zajímavé je, že spotřební daně jsou často obhajovány tím, že snižují spotřebu; daň z tabáku omezuje kouření, daň z alkoholu redukuje pití, daň z pohonných hmot motivuje lidi šetřit pohonnými hmotami (i přírodu) a tak dále. Tato logika dává smysl, daněmi lze skutečně chování lidí ovlivňovat; ne že by to bylo dobře, ono to nakonec vždy někoho poškodí, ale jde to. Otázka pak zní, jaký efekt má v tomto smyslu daň z příjmu? Zdaněním práce reálně demotivujeme poplatníky této daně pracovat; za svou práci totiž dostanou nižší odměnu. V kombinaci s nejrůznějšími dávkami a podporou v nezaměstnanosti se jedná skutečně o celkem efektivní nástroj, jak odradit lidi od práce. Více méně totéž lze říci i o DPHčku; ačkoliv se jmenuje jinak, má více méně stejný efekt, jen ne na zaměstnance, nýbrž na podnikatele. A co myslíte, o kolik jiné je to v případě takových odvodů na sociální a zdravotní „pojištění“?

Mnoho lidí považuje za vážný problém svobodné společnosti fakt, že by i silniční síť byla vlastněná soukromými majiteli; proč by to zdaleka takový problém nebyl, vysvětluji například ve svém seriálu o anarchokapitalismu. Je však pozoruhodné, že ačkoliv otázky typu: „Co když mi někdo nebude chtít pronajmout ve městě svou silnici?“ slýcháme často, skoro nikdo se nezeptá: „Co když mi někdo nebude chtít pronajmout ve městě svůj byt?“ Jak to? Inu, pronájmy bytů fungují více méně volnotržně a v zásadě s nimi není problém; a přitom není žádný důvod, proč by se majitelé silnice měli chovat nějak výrazně odlišně od majitelů bytů – všichni chtějí prostě vydělat a jen málokdo má zájem vlastnit pozemek a nic s ním nedělat (v takovém případě jej vždy může prodat). Ano, občas se najde nespolupracující majitel silnice, podobně jako dnes občas narazíme na nespolupracujícího majitele bytu; většina z nich se však chová normálně.

Někdy nerozumím reakcím etatistů na ankap. Tedy proč se ihned přepnou do nenávistného („Taková utopie! Blbost!“) nebo do zesměšňujícího módu („Jasně, takže si můžeme povraždit, ha ha!“). Je fakt, že já obecně nepociťují odpor či nenávist k méně běžným názorům. Vlastně mi nevadí ani flat-earth society, anti-vax, konspirátoři a prakticky – ať si každý věří, čemu chce. Ony někdy i ty mainstream názory nedávají moc smysl (hlavně demokracie je plná kognitivní disonance).

Myslím si ale, že etatista, když dá šanci ankapu, se nemusí stát ihned ankapem, ale může si z toho něco odnést. Tj. nějaké ty zajímavé postřehy, myšlenky či zkrátka jen odlišný pohled na běžné každodenní věci. Ankap přístup ke státu je něco, co si do jisté míry může osvojit i běžný etatista. Například je fajn jistá míra skepticismu k vládě, úředníkům, politikům, prostě obecně k tomu, jak funguje stát. Když se etatista začne ptát: „Je opravdu nutné, aby tohle stát zakazoval?“ nebo „Opravdu politici ví, co dělají?“ případně „Skutečně nedovede nikdo jiný zajistit vzdělání, takže ho musí zabezpečovat stát?“

A pokud si takové otázky pokládá, je to jedině správně, protože jistá míra skepticismu a pochyby jsou dobrá věc… vlastně úplně všude. To platí i pro anarchokapitalisty mimochodem.

OSA je spolek, který získal od ministerstva kultury status kolektivního správce s oprávněním vybírat poplatky za veřejné hudební produkce. OSA a zákony, které ji umožňují formu současného fungování jsou zamýšleny jako ochrana autorů, nicméně hudebnímu průmyslu spíše škodí.

OSA vybírá poplatky i za díla, jejichž autory nezastupuje. Těmto autorům, pokud se o to sami nepřihlásí a neuvedou přesně a podrobně označení dotčených produkcí, autorské odměny nevyplácí. Kromě toho je s tímto spolkem spojena celá řada neetických praktik, které mají přesah i do ekonomické efektivity a projevují se tím pádem dalšími náklady, které nejvíce dopadnou na chudé a začínající umělce nebo jejich posluchače. Kromě toho OSA přísně vymáhá poplatky z produkce například v obchodech, barech, restauracích, ubytovacích zařízení či jiných místech, kde se zdržují lidé. To samozřejmě znamená náklady na víc bez ohledu na to, jestli tam probíhá produkce děl, jejichž autoři si přejí dostávat zaplaceno. Je to plýtvání lidským časem a penězi, které dopadá opět nejvíce na ekonomicky slabší podnikatele i spotřebitele.

Konkrétní příklad ekonomicky i eticky špatného přístupu je i praxe, při které hudebníci, kteří nejsou u OSA nijak registrovaní, musí odvádět poplatky, hrají-li svoji hudbu na svých koncertech.

Řešení je nedávat žádným spolkům ani státním institucím speciální privilegia a nechat lidi najít si vhodné modely monetizace a přístupu k duševnímu vlastnictví.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla mainstreamem opomíjená ekonomická kalkulace.
Dnes se budeme bavit o libertariánské ústavě; možná jde o protimluv, ale byl jsem požádán o tvorbu jedné takové – a výsledek bych večer rád odprezentoval.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která se bude konat první středu po prázdninách, tedy 4. září; věnovat se budeme s ohledem na začínající školní rok mému oblíbenému tématu, jímž je vzdělávání – opět z trochu jiné perspektivy.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Kvůli EET můj otec řemeslník malíř/natěrač přestal pracovat pro obyčejné lidi. „Na nějaké EET a posranou krabičku, z které vyjíždí papírky, se můžu vysrat,“ povídal. Dále zmínil, že situace pro malé řemeslníky je tu horší než za komunistů pro „melouchaře“ a že po živnostnících jde vláda jako kuře po kvasu.

Výsledek? Pracuje pouze pro velké firmy přes fakturu. Normálním lidem se řemeslná práce prodraží. Méně řemeslníků ochotných podstoupit těmto špízáckým podmínkám = nižší nabídka práce = vyšší cena. Práce, která by se nemusela zdanit, se zdaní a zaplatí to především ti, kteří si službu objednali. Hlavně, že nikdo nikde „nekrade“. Voliči ANO okrádají především sami sebe.

Dle mnohých si bohatí v anarchokapitalismu budou moci koupit žoldáky a ostatní ovládnout, neboť 1 % populace má většinu majetku, takže je nikdo nepřemůže. Je-li tomu tak, mohli by si ale bohatí i dnes koupit politiky a ostatní ovládnout, což je snazší, jelikož politiků stačí koupit méně.