Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jeden můj známý má moc rád Jižní Ameriku, kde tráví každý rok tak měsíc nebo dva; občas mi povídá o tamních poměrech a vždy jsou to zajímavé věci. Nedávno mi vyprávěl, že ač je tam oficiální nezaměstnanost poměrně vysoká, oko úřadů tak daleko nedohlédne; důsledkem toho pak je, že i oficiálně nezaměstnaní si mohou slušně vydělat – například tam poznal ženu, která se živila tím, že každý den ráno navařila kotel jídla, naložila na vozík a vyjela do ulic prodávat, takže k večeru či odpoledne se vracela domů s penězi, jež jí stačily na pohodlné živobytí.

Jak jednoduché je uživit se jako nezaměstnaný, když není státu a byrokracie, která by všechny svazovala? Kdo by nezvládl navařit kotel guláše, nakoupit čerstvý chleba a prodávat to u stánku? A když to přestane vynášet? Prostě obměnit sortiment, prodávat či vyrábět cokoliv jiného, začít prakticky od nuly v malém, bez potřeby větších investic; a nemusí jít ani o vaření – kdo má zahradu, může nakoupit slepice a prodávat vejce, každý se může naučit plést košíky, nebo tisíce dalších věcí. Kolik lidí by tohle zkusilo, kdyby nebylo úřednického zákonného teroru?

Jenže pod současným diktátem státu, který zákonem ošetřuje úplně všechno, si takový člověk musí získat povolení, minimálně živnostenský list, pro práci s potravinami další osvědčení, seznámit se se všemi normami a dodržovat je, evidovat příjmy, platit daně, vydávat účtenky, nyní nově mít ještě EET. Kolik obíhání po úřadech musí absolvovat dřív, než zjistí, zda je jeho nápad vůbec výnosný a uživí ho? To už se na to raději vykašle, zejména když má k dispozici sociální systém a dávky, protože socialistické koláče jsou i (nebo vlastně především) bez práce.

Jistě, pro politiky je samozřejmě nejlepší, když se o sebe nezaměstnaní nepostarají; mohou pak vykazovat činnost, tvořit dojem své nepostradatelnosti a v rámci toho tvořit lidi na státu závislé. Ostatně jak nás poučila jakási kráva z ANO v souvislosti se zaváděním EET, podnikání má smysl pouze tehdy, když z něj dotyčný odvádí daně; pokud zkrachuje někdo, kdo své příjmy nedaní, prý to není žádná škoda, protože takové podnikání bylo stejně k ničemu. A dokud si budeme volit zástupce, již mají na podnikání podobný pohled, bohužel se v celé věci vůbec nic nezmění; a když, tak k horšímu.

Státní podniky jsou velmi důležité, stát může díky ním kontrolovat strategická odvětví, vytvářet zisk a následně skrze daný zisk financovat služby pro veřejné blaho. Jako představa to zní téměř ideálně. Realita je ale často úplně jiná a doplácí na ní chudí lidé, kteří svoje peníze potřebují na něco jiného než dotování státního podniku.

Hlavní problém státních podniků jsou státní peníze, které zkreslují nebo úplně skryjí informaci o užitečnosti dané firmy. Pokud se státnímu podniku nedaří, tak ho zpravidla státní peníze podrží, samozřejmě na úkor daňových poplatníků, kde takové mrhání prostředky nejvíce dopadne na chudé lidi, kteří se toho musí nedobrovolně účastnit. Pokud se firmě daří, je to velmi často důsledkem státního monopolu, který je uměle udržován. I státní firma ale může být samozřejmě prosperující, protože třeba poskytuje dobrou službu a dobře hospodaří, ale takový stav je relativně vzácný. Důvodem může být veřejné vlastnictví, které motivuje ke korupci a podpoře neefektivit ve prospěch jedinců nebo jiných firem s konexemi. Takový jev kromě toho, že přímo poškozuje firmu také pokřivuje trh a tím zhoršuje podmínky všem, kdo výhody nemají. Samozřejmě tím i zvyšuje pravděpodobnost neúspěchu takové firmy, samozřejmě zase na úkor daňových poplatníků. Další problém prosperujících státních firem je politický nátlak na čerpání dividend, které mají sanovat státní rozpočty, což zhoršuje výhled konkurenceschopnosti takové firmy v budoucnu, což se pak může projevit nutností firmu dotovat nebo to firmu znehodnocuje kvůli nedostatečným inovacím.

Řešení je jednoduché, stát by neměl v ničem podnikat. Všechny podniky by měl privatizovat a přenechat soukromým podnikatelům.

Jsem celkem obyčejnej táta a mám tři malé děti. Nejmenší se ještě vozí v kočárku. Celkem pravidelně se mi na procházce stává jedna věc, na kterou jsem čím dál alergičtější. Zastaví se u nás starší pár v důchodovém věku, paní se rozněžňuje nad miminkem a pán se spokojeným úsměvem konstatuje něco ve smyslu: „To je dobře, že ještě mladí mají děti. Že bude mít kdo dělat na důchody.“ Rozněžňující paní mi nevadí. Ale toho pána bych vždycky nejradši kopl do prdele. Cynicky vzato s ním vlastně souhlasím. Ale to jak lidem přijde normální si nárokovat plody budoucí práce i takhle malejch dětí, ještě k tomu cizích, to je skutečně neuvěřitelné.

Nedávno jsem se dozvěděl, že v demokracii je nejméně konfliktů ze všech možných systémů vlád, a že v anarchii nejspíš bude konfliktů více. Na první pohled zní argument logicky - demokracie je vláda většiny, takže jakákoliv rozhodnutí vyhovují většině a konflikty jsou zredukovány na menšinu, které to nevyhovuje. Pojďme se ale podívat na celý problém blíže.

Odhlédněme od toho, že v demokracii nevládne většina, nebo že vládne banda psychopatů, kteří od voličů dostanou bianco šek na čtyři roky. Uvažujme klidně o přímé demokracii. Představme si sérii otázek, na které lidi odpovídají; a většina vždy vyhraje. Jenže lidé nejsou stejní; s velkou pravděpodobností budete mít většinu názorů (a odpovědí) shodných s většinou, ale část Vašich názorů (a odpovědí) zůstane v menšině. A máte konflikt. Většina lidí v demokracii je v nějakém konfliktu. Tu někoho sere tamto rozhodnutí, tu tamtoho zase tudlecto rozhodnutí. A nemůžou s tím reálně nic dělat, protože o každém tom rozhodnutí rozhodla většina - jen to pokaždé byla většina složená z jiných lidí. Jste bezmocný, přestože podle ideálů demokracie máte moc.

A teď si představme anarchokapitalismus. Opět si představme sérii otázek, na které lidi odpovídají. Tentokrát však nemají jednu vládu (sadu zákonů atd.), ale velké množství dodavatelů s velkým množstvím produktů ucházejících se o jejich peníze. Opět většina lidí vyhraje - každý si najde svého dodavatele a svůj produkt, který mu vyhovuje. Mohlo by se zdát, že jsme na tom stejně jako v demokracii. Jenže zatímco v demokracii jste neuspokojen, pokud se musíte podřídit rozhodnutí ostatních, a takových lidí může být třeba 49 procent, na trhu jste neuspokojen, pokud Vy nenajdete pro Vás dobrou nabídku. Může to být klidně 100 %, může to být klidně 10 %, 1 %, nevíme. Dobré ale je, že se jednak nepodřizujete ostatním zákazníkům, jednak máte možnost zkusit se podívat na ten trh zítra, za týden, za měsíc... a možná být tentokrát uspokojen. Navíc můžete své požadavky měnit a v závislosti na tom můžete hned měnit i svá rozhodnutí, s prakticky okamžitým dopadem; zkrátka můžete něco dělat, nejste bezmocný.

Máme praktické zkušenosti s demokracií. Velké skupiny lidí se navzájem různě nenávidí a pořádají se všelijaké demonstrace. Máme praktické zkušenosti s trhem. Občas někdo zorganizuje hromadný bojkot, ale v drtivé většině záležitostí najde v té široké nabídce každý člověk to, co potřebuje. Já mám v tom, kde je nejméně konfliktů, jasno.

Za svůj život jsem měl tu čest diskutovat s mnoha omezovači svobod a zakazovači, jejichž motivace se velmi různily, někteří se jen něčeho báli, jiné bych zas označil za zakazovače notorické, kteří potřebují mít ošetřeno zákonem úplně všechno; protože ke svým závěrům docházeli velmi odlišným způsobem, dlouho se mi zdálo, že se jedná o zcela odlišné úvahy vedoucí shodou okolností ke stejnému závěru. Celkem nedávno jsem však seznal, že přeci jen existuje jedna logická chyba v jejich úvahách, jež je společná téměř všem omezovačům a regulátorům (krom těch vyloženě aktivně zlých, již si důsledky svého jednání plně uvědomují; těch je ale dle mého názoru zanedbatelná menšina); o jakou mýlku se tedy jedná?

Inu, jde o poměrně rozšířenou představu – pod zákazem něčeho si lidé velmi často představují, že daná věc prostě zmizí; základ veškerých jejich úvah je založen na prosté myšlence, že když stát něco zakáže, v podstatě je to totéž, jako kdyby daná věc zmizela z povrchu zemského a přestala momentem zákazu existovat. Co ještě tak maximálně sem tam nějaký osvícenější zakazovač dokáže vidět, je neefektivita regulací; typicky chápou, že ono zmizení nebude úplné, ale jen částečné, neboť ne všichni dodržují zákony. Prakticky každý zakazovač však ignoruje náklady na vymáhání omezení, negativní vedlejší efekty a už vůbec ne omezení svobody či deformaci trhu; volání po zákazech je pak logickým důsledkem takového uvažování.

Zajímavé rozhodně je zakazovači tyto námitky předložit; on je typicky buď bagatelizuje, zesměšňuje (řada lidí například na námitku, že typický zákaz znamená užití agresivního násilí vůči nevinným, reaguje prohlášením o absurditě takového tvrzení), nebo prostě ignoruje. Z většiny reakcí je však patrné, že se dotyčný vůbec nepokusil porovnat náklady regulace s jejími přínosy (ne že by to bylo možné; narážíme zde na interpersonální neporovnatelnost užitku, ale aby to zakazovač vůbec pochopil, musel by se napřed o srovnání snažit); prostě jen vidí něco, co se mu nelíbí, tak to chce automaticky zakázat (hazard, drogy, islám, prostituci a tak dále).

Vím, že takoví nejsou všichni, někteří patří mezi vyložené zloduchy, již důsledkům svých činů rozumějí (a zakazují pro osobní prospěch); jsem však pevně přesvědčen, že většina zakazovačů tak činí z výše uvedených motivů (věří, že zákazem vyřeší nějaký problém). Z toho důvodu je neustále třeba všem, kdo podporují zákazy čehokoliv, připomínat cenu takových opatření; a cena je skutečně vysoká, neboť se zdaleka nejedná jen o to, že vymahači regulací by místo své „práce“ mohli dělat něco produktivního (a jejich čas není zadarmo), ale především o důsledky – omezení svobody, násilí vůči nevinným, zvyšování korupčního potenciálu, případná tvorba mafií (prohibice). Prosím, zdůrazňujme neustále tyto náklady všem zakazovačům; vždy znovu a znovu opakujme, že skoro každý státní zákaz v praxi znamená užití útočného násilí vůči nevinným, ačkoliv o tom lidé nechtějí příliš slyšet!

O antické civilizaci se často mluví jako o vzoru ctnosti, skvělé společnosti, od které bychom se mohli mnohé učit a například slavný islamobijec Bill Warner ji staví jako protiklad barbarskému islámskému světu, který již od svého počátku zotročoval lidi; zmiňovat v daném kontextu zrovna to otroctví se jeví býti celkem absurdním s ohledem na to, že celá antická civilizace stála na otrocích (svobodných lidí byla v té společnosti menšina). Podobně vzdálená od reality je i romantická představa soubojů hrdinných Římanů s „barbary“ severu; o co se vlastně jednalo? Inu, římské legie prostě dobývaly další území, jehož původní obyvatelé byli v rámci tohoto procesu podrobováni, masakrováni, zotročováni a mučeni; dobyvatelským praktikám římských legionářů se svou krutostí nevyrovnali ani nacisté, kteří je sice předčili v rozsahu, což však bylo dáno pouze nárůstem populace a technologickým pokrokem.

Antické Řecko je zase často označováno za kolébku demokracie; a ono jí v jistém omezeném smyslu skutečně bylo, nicméně se rozhodně nejednalo o demokracii, jež by znamenala „vládu (všeho) lidu“, neboť reálná demokracie probíhala mezi hrstkou privilegovaných (svobodných občanů), zatímco většina (otroků) se rozhodovacího procesu neúčastnila. Paradoxně to byl důvod, proč ony první demokracie vykazovaly větší stabilitu než ty současné (ne že by oba druhy nebyly svinstvem, byť každý trochu jinak); ač je samozřejmě pravdou, že z takové civilizace se postupně vyvinula ta naše, v žádném případě však nešlo o společnost, ze které bychom si měli brát příklad – ušli jsme totiž jako lidstvo dlouhou cestu, poučili se z mnoha chyb a neměli bychom ztrácet ze zřetele, že idealizace minulosti může být v mnoha ohledech dosti nebezpečná.

Drogy jsou špatné. Ničí životy lidí a zvyšují kriminalitu. Proto je potřeba, aby byly drogy přísně regulované a drogové zákony tvrdě vymáhané. To je velmi běžný pohled normálních lidí a často i zcela obvyklý přístup státní protidrogové strategie. Pojďme se ale podívat na to, jestli stát tímto přístupem nepáchá více škody než užitku, zaměříme se přitom na chudé lidi, protože bohatí mají zpravidla velmi snadný přístup k drogám a celá protidrogová šaráda se jich týká jen velmi okrajově.

Drogová válka stojí velké množství peněz, které jsou nuceni proti své vůli platit i ti nejchudší lidé skrze daně. Kriminalizace drog přináší nabalující se kriminalitu, která stojí další peníze daňové poplatníky a zvyšuje rizika. Důsledkem kriminalizace drog je i celá řada lidí odsouzených k odnětí svobody, což jsou další náklady, které dopadají na daňové poplatníky. Data ze spojených států jasně ukazují, že s rostoucím rozpočtem na protidrogovou válku nijak výrazně neklesá počet uživatelů drog, tudíž se dá protidrogová válka považovat za neúspěšnou. Jejím výsledkem je jen horší kvalita drog a vyšší cena drog. To dopadá hlavně na chudé lidi, kteří můžou mít kvůli nekvalitním drogám zdravotní problémy a kvůli zvýšené cenně se musí uchylovat ke drobné kriminalitě, aby si mohli drogu dovolit.

Řešením je maximální možná míra dekriminalizace drog. Liberální přístup k drogám má jasné pozitivní výsledky. Zásadní dekriminalizace drog v roce 2001 v Portugalsku měla výrazný vliv na snížení počtu infekcí HIV, snížení počtu případů předávkování a snížení kriminality spojené s drogami. Další zemí, která má pozitivní zkušenosti s liberálním přístupem k drogám je například Nizozemí.

Dnes už je téměř pro každého samozřejmostí, že máme doklady typu občanský průkaz, kterými se můžeme identifikovat, stát disponuje centrální databází občanů a shromažďuje o nich nepřeberné množství osobních údajů; zajímavé je, kolik lidí reaguje extrémně podrážděně, když se podobně chovají soukromé subjekty (a dělat to jen tak z plezíru jim dokonce zakazuje zákon), ale v případě státu to tytéž jedince nechává chladnými. Existence takových opatření je nám předkládána jako „nezbytnost“, bez které by společnost nemohla rozumně fungovat; přes tuto propagandu snadno přehlížíme, že ještě před sto lety nebyly občanské průkazy povinné (to mimochodem zavedl jistý Adolf, jemuž to pomáhalo konečně řešit), před dvěma sty lety neexistovaly vůbec a půjdeme-li ještě o dalších sto či dvě stě let zpět, narazíme na absenci záznamů v matrice – lidé prostě nebyli evidováni vůbec nijak, přesto nenastal žádný doom.

Lze samozřejmě namítnout, že v dobách, kdy lidé zdaleka tolik necestovali, každý se vyskytoval v prostředí, kde jej všichni znali, nebyla identifikace zapotřebí, zatímco v dnešním globalizovaném světě jsou požadavky vyšší; a to je samozřejmě pravda. Na druhou stranu v dnešním světě disponujeme kryptografickými prostředky, jež naši předci neznali, pomocí nichž lze problém zcela vyřešit; vyčerpávající (a dle mého názoru nedoceněný) článek o tom napsal OC – jeden z nejchytřejších a nevzdělanějších anarchokapitalistů, které znám. Ptáte se, proč to tím způsobem nefunguje, když je to tak dobré? Inu, prostě proto, že stát už to dělá jiným (byť horším, dražším, zneužitelnějším a svinským) způsobem, takže není zájem vynakládat další prostředky na jiný systém, když ten státní bude existovat tak či tak a platit ho musíme stejně; kdyby však tento existovat přestal, tržní řešení jej nahradí prakticky okamžitě.

Mezi lidmi panuje obecné přesvědčení, že porušit (jakýkoliv) zákon je prostě špatné a mělo by se takové porušení přísně trestat, i kdyby se jednalo o zločin bez oběti. Mám však takový malý pocit, že kdo nejvíce porušuje zákony je… sám stát. Nesmysl? Hloupost? Kéž by!

Jsou tu případy policistů, co překročili své pravomoci a dělali věci, na které neměli ze zákona právo. Není divu, že si někteří lidé začali nahrávat silniční kontroly, jelikož když policista udělá něco, co ze zákona nesmí, je záznam nejlepším důkazem. Pak tu máme učitele, kteří zkouší různé věci, které jim zákon neumožňuje - například dávají do školního řádu pravidla, která nemají v zákonu oporu, takže je nelze vymáhat - třeba povinné domácí úkoly nebo zákaz mobilních telefonů.

Ještě zajímavější je, že etatisté mnohdy nevěří tomu, že stát někde překročil své pravomoci a reagují nedůvěrou. Když jim řeknete o případu, kdy sociálka odebrala dítě jen kvůli tomu, že spalo v garáži z důvodů rekonstrukce bytu nebo že někomu exekutoři vybrali dům kvůli drobné chybě v účetnictví, začnou vám vysvětlovat, že: "Tohle si stát dovolit nemůže, to je nesmyl. Na to nemá ze zákona právo." A ač mají pravdu, snaží se tím mezi řádky naznačit něco jako: "Lžeš! Vymyslel sis to, abys mohl na stát házet špínu, anarchisto!", protože je jim milejší věřit, že lidé hromadně lžou, než, že stát z vysoka sere i na ty právní mantinely, které sám sobě dal.

Přirovnávat stát k mafii je pro mnoho lidí troufalé. Ale ve světle událostí posledních dní, kdy vidíme v plné nahotě mafiánské praktiky mocných politiků, se mi to zdá více než příhodné. Nejen sama podstata státu odpovídá mafii, ale také lidé, kteří stát řídí, mají mafiánské chování. Dalo by se namítnout, že lidi ve vedení státu by šlo vyměnit, nabídnu však k zamyšlení následující: Andrej Babiš má momentálně podporu obrovského množství lidí, podobně jako měli u svých oveček podporu šéfové mafiánských rodin. Můžeme si myslet cokoliv o jeho morálce a jeho praktikách, ale je prostě oblíbený. Není reálné jej vyměnit teď, ani za tři roky ve volbách. A budeme-li pokračovat v analogii s mafií, pak zjistíme jednu věc - v současné atmosféře jej sesadí (a jeho místo zaujme) pouze jiný mafiánský boss, ať už v popředí, nebo v pozadí.

Oprostěme se však od konkrétních jmen a kauz; a předpokládejme, že stát prostě vede oblíbený a úspěšný politik, ať už je jinak jakýkoliv, a přirovnejme jej k chování oblíbeného mafiánského bosse. Tak za prvé, mafiánský boss zajišťuje pořádek - potírá konkurenční obchody a další ošklivé jevy ve společnosti, za což mu lidé děkují. Oblíbený politik také - veškeré průšvihy úspěšně hází na svou konkurenci a pořádek ve společnosti je pro něj volební téma číslo 1. Za druhé, mafiánský boss má dobře podchycenou moc - na každého má složku, spousta lidí je mu různě zavázaných. Úspěšný politik také - na každého má složku a spousta lidí je mu různě zavázaných. Paralel by se dalo najít vícero, např. řízení vlastní rodiny, ale nechci tento text příliš protahovat.

A jak je to tedy se státem a mafií? Inu, stát i mafie dávají vydělávat obrovské částky svým nejvyšším představitelům a na ně napojeným osobám a firmám. Lidem v podhradí poskytují různé služby (zejména "ochranu", ovšem ne tolik ochranu před nimi) a vybírají od nich daně, resp. výpalné, aby se tyto peníze mohly přesunout do těch správných kapes (a aby lidé moc neremcali, občas něco proteče do různých aktivit pro ně). Vzhledem k těmto paralelám se tedy nelze divit, že i čelní představitelé obou typů organizací se chovají podle stejných principů a tedy podobným způsobem. Není to chyba Andreje Babiše, ani jej neudělal Kalousek; koncentrace moci zkrátka přitahuje tento druh lidí, protože jiný druh lidí nemá na to, aby šéfoval famiglii.

Na Gymnáziu Jana Keplera se koná přednáškové fórum SYMPOSION 2018; studenti mě pozvali do panelové diskuse o divočině v politice. Chcete-li, přijďte se podívat dnes v 10 hodin dopoledne.
Večer v 19 hodin pak přednáším ve Vinotéce Ve Vysoké v Rakovníku, kde se pokusím prezentovat anarchokapitalismus trochu jiným způsobem než doposud; máte-li to blízko, budu rád, když přijdete podebatovat a poskytnout mi zpětnou vazbu.

Vedení účetnictví často lidé zastávají s argumentem, že kromě státního dozoru pomáhá samotným podnikatelům mít pořádek ve svém hospodaření. Bez pochyby je to v mnoha případech pravda. Ve výsledku ale právě povinnost vést účetnictví komplikuje podnikání a zanáší externí náklady, které nejvíce dopadají na chudé lidi.

Pokud odstraníme povinnost vést účetnictví, pořád zůstane možnost ho vést dobrovolně dál. Vedení účetnictví je nejvíce komplikované a nejvíce nákladné (relativně) pro malé subjekty, které nemají dostatek kapitálu a schopností řešit ho, což je znevýhodňuje vůči velkým subjektům – stát tedy malé a chudé subjekty přímo diskriminuje. Živnostníci a podnikatelé musí věnovat obrovské množství času a peněz do pro ně často zbytečné činnosti, která nijak nevylepšuje jejich podnikání. Na to z druhé strany doplácí i zákazník, protože náklady se projevují na horší kvalitě plnění nebo vyšší cenně. Složitost daných úkonů může mnohé lidi odradit od podnikání, což poté snižuje konkurenci a tím trpí jak potenciální podnikatel, který musí dělat práci s nižší přidanou hodnotou místo podnikání a také zákazník. Povinnost vést účetnictví navíc nafukuje obor jako takový, bez povinnosti vést účetnictví by mohla celá řada účetních dělat nějakou jinou produktivní činnost, která je pro společnost užitečná, protože si za ní lidé platí dobrovolně.

Řešení je jednoduché, z povinnosti udělat dobrovolnou záležitost. Pro ty, kterým to přijde jako utopie, tak nutnost vést účetnictví tu nebyla vždy a ještě dnes existují státy, které mají co se týče účetnictví velmi volné podmínky nebo ho v určitých případech vůbec nevyžadují.

Smyslem tohoto textu není až tak dalece nějaké sdělení, ale spíše vyvolání diskuse na téma, jež mi poslední dobou vrtá hlavou; rád bych znal, jaké názory na to mají ostatní libertariáni. Modelová situace: Mně blízký člověk se dostane do kritické situace, ve které je k jeho přežití nutné okamžitě provést tracheotomii, což však já neumím a nemám k tomu nástroje; v okolí je jediný lékař, jenž umí zákrok provést a má k tomu vybavení (jiná pomoc nestihne přijet včas); dotyčný s tím souhlasí, ale žádá si výměnou za to všechen můj majetek. Všichni (libertariáni) se asi shodneme na tom, že na to má právo; má otázka však zní – je to „sviňárna“? Na první pohled bych řekl, že ano, ale…

Aby se diskuse neubírala nesmyslným směrem, znovu explicitně zdůrazňuji, že zde neřeším NAP; z hlediska principu neagrese je samozřejmě jednání onoho lékaře korektní, udělat to může, ničí práva tím neporušuje a nemám právo jej k zákroku nutit násilím (ať už mu třeba dát zbraň k hlavě, nebo mu majetek nejprve slíbit, ale pak mu nic nedělat a násilím se bránit proti jeho pokusům vzít si, co mu náleží). Pochopitelně však i věci, jež jsou v souladu s NAPem, mohou být svinstvo; kupříkladu podvádět partnera, zradit něčí přátelství, vykašlat se na toho, kdo mi dlouhodobě pomáhal, pro zábavu ranit něčí city a mnoho dalších podobných věcí lze provádět v souladu s NAPem.

Na první pohled bych jednání takového lékaře řadil do stejné kategorie, na druhou stranu před nějakou dobou proběhla ve Stokách diskuse, v rámci které někdo řekl cosi ve smyslu, že by si doktor měl účtovat tržní cenu; a mě v tu chvíli napadlo: Jaká je vlastně v dané situaci tržní cena? Ta se samozřejmě liší v čase a místě (cena vody na poušti je jiná než u přehrady), ergo mě napadá, není „všechen můj majetek“ skutečně tržní cenou? Skoro bych řekl, že vzhledem k okolnostem ano. A nemá-li doktor ke mně žádný vztah, proč by mi měl poskytovat službu pod cenou? Z tohoto pohledu mi připadá docela zjevné, že jeho jednání není „svinstvo“.

Na druhou stranu bych zase „svinstvem“ označil, kdyby lékař v podobné situaci, kde by sice byl můj blízký, ale ne já (a nikdo, koho by mohl zkasírovat), nechal zraněného ležet na zemi, překročil ho a šel dál (ač na to má samozřejmě právo); neposkytnutí první pomoci (v případě, že to někdo umí a nepředstavuje to pro něj riziko) vnímám jako hnusné jednání. Ale účtovat si za to tržní cenu (a třeba o ní v rychlosti vyjednávat, takže když blízký zraněného řekne, že nedá celý majetek, ale „jen“ milion, zákrok provést) přece těžko může být zlé, nebo ano? Na známém příkladu prodeje „předraženého“ benzinu v oblastech postižených živelnou katastrofou, kde zůstane jediná nedotčená čerpací stanice, lze demonstrovat, že podobné jednání je nejen v pořádku, ale dokonce žádoucí a „společensky prospěšné“. Je zde něco jinak?

Taková zajímavá věc. Pokaždé, když stát něco výrazně pokazí (policajt někoho umlátí k smrti, protože přešel na červenou, doktorka odejde o krvácejícího dítěte a nechá ho na pospas osudu, což zachytí bezpečnostní kamera a stane se z toho skandál, muž dostane likvidační pokutu od finančáku a ještě mu zapečetí dům, kvůli tomu, že oni mají bordel v papírech), docela to nahrává ankapům, aby mohli říct: "Vidíte? Stát prostě pokazí, na co sáhne!"

A to obvykle vede k reakcím jako "Ale jdi ty! V ankapu by to mohlo být ještě horší!", což je tvrzení předložené bez argumentu, takže ho zase my můžeme bez argumentu v klidu odmítnout. Nicméně, i tak to tvrzení ukazuje extrémní submisivitu etatistů. Vidím, že je něco úplně na hovno, ale pokorně to přijmu, protože… mohlo by to bejt horší. Je to jako když oběť domácího násilí řekne: "Sice mě můj partner bije, mučí, psychicky týrá, ale zůstanu s ním, protože můj další partner by mohl být ještě horší."

Přemýšleli jste někdy nad tím, co se stane, když nezaplatíte daně? Inu, přijde na to – půjde-li o kopu peněz a ještě státu zalžete o svých příjmech, budete legálně uneseni a vsazeni do kobky rovnou; pokud prostě jen neuděláte nic, stát se ozve, pak pošle exekutory a budete-li před nimi svůj majetek bránit, dojde i na uniformované sadistické opice, kterým když budete klást odpor, buď vás odprásknou jako psa, nebo vsadí do kobky na ještě delší dobu než v předchozím případě. Fakticky se to neliší od mafie vybírající výpalné; rozdíl spočívá jen v legalitě jednoho a ilegalitě druhého, tedy jinými slovy v tom, co nějací grázlové v parlamentu odhlasovali.

Občas se však lze setkat s tímto etatistickým argumentem: „Já ale daně platím dobrovolně.“
Samozřejmě můžeme pochybovat o tom, zda to tak skutečně je a zda by dotyčný i bez hrozby násilím platil daně v té výši, kterou stát požaduje; ale ani kdyby tomu tak bylo, daně tím ospravedlnit nelze.

Proč? Inu, kdyby toto ospravedlnění obstálo, lze takto omluvit libovolný násilný čin, pro který existuje alespoň jedna oběť, které být obětí nevadí a v podstatě to tak chce.
Kupříkladu bychom mohli říci, že chodit po nocích znásilňovat ženy do parku je v pořádku, protože existují takové, které by se s násilníkem vyspaly i bez toho, aby měly na krku nůž.

Na problematice daní je bohužel vidět státní propaganda neuvěřitelně zřetelně; nejen, že bývá v souvislosti s daněmi běžně za „krádež“ označováno jednání, kdy někdo jen odmítne vydat své peníze agresorovi, ale ještě ke všemu mnoho lidí napadne argumentovat tím, že on platí daně dobrovolně, tak je vše v pořádku. Jen si představte, jak absurdní by to bylo v jiném kontextu – třeba někomu vyprávíte, jak jste byli okradeni, načež se od toho, komu to povídáte, dozvíte, že se vlastně nic nestalo, protože když naposledy okradli jeho, zrovna mu to ani moc nevadilo, takže co si stěžujete; ale pro stát holt platí jiná měřítka, což nás učila už paní učitelka ve škole…

Afrika je chudý světadíl, říká se. Také je příjemcem značné mezinárodní pomoci. Různé charity vymýšlejí horem dolem, co všechno Afričanům dát, poskytnout, s čím vším jim pomoct. A pořád je to chudý světadíl. Říká se: Dej člověku rybu, zasytíš ho na den; nauč člověka ryby chytat, zasytíš ho na celý život. V Africe byla rozvojová pomoc nejprve toho prvního druhu, tedy vozilo se velké množství ryb. O tom se ví, že asi moc nefunguje, takže se místo ryb vozí velké množství prutů, sítí a lektorů chytání ryb. Problém je, že pokud člověk sám nepřijde na to, že by mohl ryby chytat, když ví, že nějaké ryby dostane (buďto on, nebo jeho potenciální zákazník), nebo že mu rybu někdo chytí, tak prostě ryby chytat nebude, a stavte se na hlavu. Druhý problém je, že africké země obvykle neoplývají zrovna vysokou svobodou lidského jednání, takže i když by někdo třeba chtěl vlastními silami zlepšit svou situaci, nesmí.

Africkou zemi máme i v moderní civilizované Evropě. Posíláme ryby, pruty, sítě a lektory chytání ryb mnohým chudým lidem a doufáme, že je to jednak zasytí, jednak, že se sami naučí ryby chytat a jednak, že ty ryby chytat budou. A to jako doprdele proč, když oni a jejich potenciální zákazníci všechno dostanou? Jsou blbí? A když ne, tak jak ty ryby budou chytat, když by třeba i něco dělat mohli, ale nesmí, protože jejich práce např. nestojí ani minimální mzdu, nebo jejich snu překáží v cestě asi tak milion byrokratických překážek a povinných plateb?

Sami si často myslíme, že bez našich darů (i těch nedobrovolných) a příspěvků by ti chudí na nic neměli a že by bez nás pomřeli; však podívejme se, jak jsou základní služby a zboží drahé. Ale nedivme se - ty služby a zboží chudým nekupují chudí, ale ti bohatší; to jim se cena přizpůsobuje. Stejně tak říkáme, že sami nemůžou nic rozjet, nic začít, a že jim musíme pomáhat. Jenže svou neustálou "pomocí" (jim a jejich potenciálním zákazníkům) a tím, jaké stavíme všelijaké bariéry, ubližujeme nejvíce právě těm chudým, kteří by se chtěli mít lépe. To jsou zmařené životy socialismu. Na rozdíl od dob ukrajinského a čínského hladomoru, v moderním evropském socialismu nejsou zmařené smrtí, ale jsou zmařené prázdnotou a nenaplněním snů.

Sdílená ekonomika je v masovém měřítku trend až poslední doby, nikdy v historii nebyla možnost tak jednoduše propojit lidi a nechat je sklízet plody své práce. Státy velmi často reagují na takovéto trendy regulacemi, které obhajují ochranou spotřebitele nebo třeba omezením nekalé konkurence zavedeným podnikatelům. Přesně tyto snahy o regulaci ale ve skutečnosti škodí jak zákazníkům, tak podnikatelům a těm chudým úplně nejvíce.

Sdílená ekonomika totiž přináší velmi jednoduchý (ne nutně snadný) způsob jak být ekonomicky aktivní. I velmi chudý člověk může začít sdíleně vařit, sdíleně vozit, sdílet pokoj nebo třeba sdíleně doručovat, může se jednoduše připojit na libovolný trh, který má určená nějaká vlastní pravidla a kde se střetává nabídka s poptávkou. Tam je velmi vysoká míra konkurence, na které profitují všichni zúčastnění. Zákazníci mají skvělé a efektivní plnění, podnikatelé mají možnost kdykoliv vydělávat, pokud dokáží být konkurenceschopní. Když stát začne reagovat regulacemi, zanáší do systému vyšší složitost (ztrácí se ta jednoduchost), prohlubuje náklady na poskytování plnění a celkově provoz takového modelu. Na to doplatí ti nejslabší na obou stranách trhu, což jsou často právě chudí lidé, kteří jsou citliví na zbytečné náklady.

Řešením je nechat trh co nejvíce volný, jak praxe ukazuje, tak systém si poradí i bez regulací – např. použitím reputace.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byl všemi neustále skloňovaný princip neagrese (NAP); krom toho, co to je, jsme si především řekli, co to rozhodně není (záznam doporučuji zejména anarchokapitalistům).
Dnes na toto téma navážeme; čím? Rozebereme si detailněji duševní vlastnictví; to jsem chtěl původně zařadit do přednášky o NAPu, ale nakonec jsem usoudil, že se jedná o problematiku příliš rozsáhlou, která si zaslouží samostatnou přednášku.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 5. prosince; tématem bude s anarchokapitalismem některými (zejména socialisty) spojovaná nerovnost.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Demokracie je často označována za vládu většiny populace zbytku, tedy menšině. Demokratické (většinové) hlasování je pak jeden z nejčastějších argumentů pro obhajobu (demokratického) státu. Přestože tento argument nelze akceptovat jako morální obhajobu státu, ani kdyby hlasování skutečně bylo většinové, zajímalo mě, jak moc je většinové doopravdy.

Podíval jsem se tedy na 7 posledních voleb do poslanecké sněmovny, počty oprávněných voličů a počty hlasů odevzdaných stranám, jejichž vládní koalice získala ve sněmovně důvěru: 1996 – ODS, KDU-ČSL, ODA – 33,4%; 1998 – ČSSD – 23,8%; 2002 – ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU – 25,7%; 2006 – ODS, KDU-ČSL, SZ – 31,4%; 2010 – ODS, TOP09, VV – 29,7%; 2013 – ČSSD, ANO, KDU-ČSL – 27,1%; 2017 – ANO, ČSSD – 22,3%
Můžeme tedy říci, že demokracie je vláda menšiny, která umožňuje většině přijít k volbám a zvolit si jinou menšinu.

Stát vytváří rasisty více než společnost sama. Nikdo se nenarodí s tím že by neměl rád černé, žluté, fialové nebo modré. Člověk si vytváří názor na jiné zejména podle vlastních zkušeností. Barva pleti je v ten moment zanedbatelná. Stát ovšem definuje ve spolešnosti menšiny. Jinde jsou to bílí, někde černí, někde žlutí. Tím, že stát pojmenuje menšinu, zpravidla vytvoří i rozdílná pravidla. Na první pohled se mohou tvářit vznešeně. Například tak, že budeme ty menšiny chránit. Tím je jistým způsobem zvýhodníme, a je zaděláno na problém. Pokud nějaká entita násilím vůči ostatním někoho zvýhodní, zpravidla vybuduje ve společnosti nenávist k těmto menšinám.

U nás jsou to Rómové. Stát potlačí jejich kulturu, donutí je chovat se tak, jak sám chce, a pokud to nedělají a jsou jiní, hledá „řešení“ – nutí ostatní, aby tyto menšiny akceptovali, nediskriminovali, a dokonce i živili. Z toho pak plyne, že k těmto menšinám jsou lidé nevraživí až nenávistní, čímž se nadále odlučují od společnosti. Vytvářejí se ghetta, zvyšuje kriminalita a následně ještě více prohloubuje nenávist. Pro případnou diskuzi jen doplním, že jsem dříve sám býval rasistou, třeba i proto, že mě Rómové také okradli a člověk se spravedlnosti nedovolá. Své myšlení jsem zmenil, když jsem se logicky zamyslel a přestal soudit jen skrze emoce. Stát a jeho ochrana menšin však měl na mém rasismu lví podíl.

Znáte ty obrázky hromad jídla, které se vyhazují, zatímco africké děti hladoví? Často jsou doplněny nějakým hluboce morálním poselstvím o našem sobectví a o tom, jak bychom se měli stydět za to, že vyhazujeme něco, o co je jinde nouze; k těmto povrchním poselstvím mám dvě zásadní výhrady, jimiž je hodlám zcela vyvrátit:
1/ Jídlo zde a jídlo v Africe jsou dva různé statky; cena převozu je v porovnání s cenou těch vyhazovaných potravin astronomická, v mnoha případech by bylo levnější vypěstovat nové potraviny na místě.
2/ S ohledem na to, kolik jídla naše společnost spotřebuje, lze považovat za zázrak (volného trhu), že přebytků je tak málo; trefit spotřebu na chlup přesně jednoduše není možné – takže chcete raději přebytky, nebo hlad?
Ostatně kdo se chce vrátit do minulého režimu k frontám na maso? A i tehdy přebytky existovaly.

Nemluvě o tom, že byly časy, kdy i v Evropě lidé hladověli; pak však přišla průmyslová revoluce a divoký kapitalismus, jenž tento problém vyřešil. Buďme za to rádi a přejme totéž i Afričanům; nestyďme se však za to, že ty přebytky máme – naopak, buďme za ně vděční – nikomu to neškodí a jde o přirozený důsledek blahobytu, ve kterém žijeme.

Současný vězeňský systém iniciovaný a spravovaný státem je pro většinu lidí naprosto samozřejmá věc, kterou by je ani ve snu nenapadlo zpochybňovat. Přitom při trochu jiném pohledu zjistíme, že by klidně k takovému systému mohla existovat lepší alternativa.

Možnost zavřít člověka do vězení je nástroj, kterým stát lidi trestá a straší. Někdo spáchá nějakou nekalost a když se soudu podaří člověka odsoudit, tak ho pošle do vězení, kde žije z peněz daňových poplatníků. Vězňům se platí ubytování, strava, ostraha a další náklady. Občas jsou dokonce uvěznění lidé, kteří nemají na svědomí žádnou oběť. Pouze porušili zákon a nikomu neublížili ani neuškodili. Většina lidí ve vězení jsou lidé, kteří by klidně mohli být aktivní v ekonomice a vyvářet hodnoty a místo toho nedělají nic, nebo téměř nic a naopak zdroje ještě konzumují. Tohle všechno platí i chudí lidé, kteří nemají na výběr a musí se systému finančně účastnit skrze daně. Takže místo svého stravování a bydlení musí platit ubytování a jídlo kriminálníkům.

Řešení tohoto problému určitě není jednoduché, ale volnotržně by pravděpodobně (volný trh nelze predikovat) došlo ke změně z primární orientace na trestání a strašení na snahu zjednat nápravu a odškodnit. Odsouzení lidé by tak zůstali ekonomicky aktivní, tím vytvářeli hodnoty a podporovali ekonomiku a oběti by byli především odškodněné. Což by mělo i pozitivní dopad na chudé lidi, pro které by mělo mnohem větší smysl domoci se práva.