Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Prázdniny jsou u konce, Stoky tedy obnovují svůj standardní provoz; a se Stokami i celý Svobodný přístav. Hned o víkendu vyjdou videa v Kanálu Svobodného přístavu!
Mnohokrát děkuji všem libertariánům, kteří vyslyšeli mé výzvy a přes prázdniny dodávali své texty; prosím, pokračujte v tom i nadále.

Libertariáni jsou často opozicí vnímáni jako emočně oploštělí programátoři, kteří se především snaží si za každou cenu maximalizovat svůj finanční zisk. Socialistické myšlenky oproti tomu velmi často podporují lidé, kteří jsou citliví vůči problémům druhých lidí – chtějí například pomáhat bezdomovcům, dostávat lidi z dluhů a přinést jim patřičné životní jistoty. Je to z důvodu, že lidé se sociálním cítěním mají mnohem větší motivaci snažit se pomoci ohroženým skupinám skrze reformy, které považují za správné. Sám jsem z podobných důvodů býval socialistou.

Nakonec mi ale přijde, že představa jednoho společného zájmu, která je socialistům běžná, lidem spíše na sociálním cítění ubírá. Vžívají se pak do ostatních hlavně optikou tohoto cíle či svojí vlastní optikou, než aby se snažili pochopit jedinečné individuální potřeby druhých lidí. To vede například k relativní vzdělanosti, namísto hledání vzdělání, které lidé potřebují pro naplnění svých potřeb. Jako podobně škodlivé vnímám i obvyklé třídní vidění světa, které v praxi vede k hostilní mentalitě „my versus oni“.

Proces zvnitřňování libertariánských myšlenek pro mě ovšem znamenal začít se vžívat do problémů jak bohatých, tak chudých. Bohaté jsem přestal brát jako nepřátele, ale v mnoha případech jako lidi, kteří se stejně jako chudí snaží vylepšit svůj život i život lidí okolo nich. Již nechci společnost, která by lidem diktovala, jak mají žít a čeho mají dosahovat, protože si uvědomuji, jak hodně je to může zraňovat. Myslím, že společnost postavená na idejích libertarianismu by byla optimální právě pro rozvoj dobrovolné spolupráce a sociálního cítění vůči všem živým bytostem.

Pokud se koncept vlastnictví vztahuje jen na fyzické objekty, je možné vlastnit pozemek? Jistě je možné vlastnit zem a ta nevyhnutelně, jako každý objekt, zabírá nějaké místo. Lze však vlastnit to místo jako takové? Prostor v souřadném systému není fyzickým objektem. Jistě, tento prostor lze využívat a s tím i požívat případného nároku na výlučnost v tomto počínání. V takovém případě by se však jednalo o podobný stav jako například v případě využívání frekvenčních pásem. Jistě není v pořádku zasahovat druhému do jeho vysílání (prostoru), leč nárok na tento prostor není trvalý.

Nejen státní monopolní školství se tváří jako „nejlepší školství pro všechny“, totéž platí i pro monopolní státní medicínu. Ovšem železné zákony monopolu, tedy že vždy a všude bude poskytovat drahé a nekvalitní služby, jsou univerzální. Je-li nějaký názor dostatečně dlouhou dobu většinou lidí akceptován, je otupováno jejich kritické myšlení, protože „co říkají všichni, bude určitě pravda“.

Porovnejme postup státního a volnotržního zdravotnictví na příkladu zubního kazu. Homo sapiens je jediný tvor na této planetě, který konzumuje potravu takového druhu, že když si její zbytky z úst zase neodstraní, je mu schopna rychle a spolehlivě zničit zuby. Po 90 % své vlastní evoluce to dělat nemusel, jelikož tuto stravu konzumuje až od neolitické revoluce. Předtím byl výskyt zubního kazu (i bez čištění zubů) výjimečný – jen u populací živících se jako sběrači (homo heidelbergensis), nikoliv lovci. Boom zubního kazu začíná právě s příchodem neolitické revoluce. Zároveň se začíná výrazně zmenšovat výška z paleolitických 180 cm pro muže na středověkých 160 cm. Přičemž výška a zdraví populace jsou v korelaci. Státní medicína s těmito poznatky vůbec nepracuje, výzkum stravy vůbec nezapadá do jejího schématu fungování, žádné zásadní studie se neprovádí, nemá je kdo zaplatit, protože výsledek je nepatentovatelný. Volnotržní ano – viz můj článek o epilepsii. Volnotržní zdravotní pojišťovna by byla hnána vidinou obrovských úspor (a neomezována státními regulacemi), vedle kterých pár set tisíc investovaných do studie je pakatel. Co „říkají všichni“ či století platná dogmata by jí zas až tak nezajímala. Taková prostá úvaha a volnotržní zdravotnictví by vedlo k levnější a kvalitnější péči i prevenci.

Častým argumentem proti anarchokapitalismu se stává, že bez státu by na daném území vznikla diktatura, jelikož by bohatý kapitalista vyhrál takzvané monopoly, vše skoupil a začal by vládnout. Domnívám se však, že jednoduše to celé pouze zní. Na cestě k moci se musí dotyčný potýkat s konkurenty, kteří mají stejný cíl, nebo s konkurenty, kteří chtějí všem podobným lidem v dosažení takového cíle zamezit. Na volném trhu je spousta odvětví, kde můžete být nejlepšími – tak si představte, jaké množství lidí by v této soutěži o moc bylo. A když už by se nějakému člověku nebo skupině podařilo vyhrát, čekal by je nelehký úkol přesvědčování lidí, aby nasazovali svůj krk v boji s demonstranty, a opětovná státní centralizace a dokumentace, kterou diktátoři vzniklí ze státu tak rádi používají.

Na druhou stranu Alexandr Lukašenko to měl v Bělorusku celé daleko jednodušší. Stačilo dosadit pár svých lidí do již vzniklých správních úřadů, které byly mimochodem financované z peněz daňových poplatníků, a diktát mohl začít. Demonstranti se nemohou bránit zbraněmi, jelikož byly samozřejmě „pro jejich bezpečí“ zakázané, a bezpečnostní složky, které měly občany bránit, potlačují odpor neférovou silou. Na čtenáři nechám, k jakému závěru dospěje. Vznikne diktatura snáze v decentralizované společnosti, nebo v centralizované, kde všechny složky, nutné k tomu stát se diktátorem, již dávno existují?

Dle mého názoru není. I když pominu fakt, že berou peníze vybrané násilím. Vojáci jsou v naší společnosti (stejně jako policisté) nedotknutelné a oslavované osoby, ačkoliv slouží organizaci, která v zahraničí zabíjí lidi. Považuji za nezdravé automaticky nazývat mrtvé vojáky AČR (nebo NATO) hrdiny a naopak mrtvé Talibance (a jiné teroristy) brát plošně jako „podlidi“, u kterých je dobře, že nežijí. Kdyby někdo zavraždil člověka proto, že to dostal za úkol od šéfa v práci, byl by vrahem. Proč tedy není vrahem i voják zabíjející lidi v rámci své mise? Armáda může být navíc použita i proti vlastním občanům – může užívat pravomocí, které normální občan nemá, a omezovat svobodu druhých (viz. koronakrize). Armáda z principu vychovává z lidí podřízené a rozvíjí tzv. „slave mind“, která je v naší společnosti tak častým jevem. A až jednou nastane mobilizace, stát omezí naši svobodu, a budeme muset otročit pod nucenými autoritami a zabíjet v této organizaci. Jak armádu vnímáte vy? Je morální sloužit v armádě?

Ministr Zaorálek předstoupil před dav protestujících umělců na Staroměstském náměstí: „Vy jste často ani nebyli klienti státu,“ prohlásil již vcelku roztřeseným hlasem. Ačkoli z kontextu jeho projevu vyplývá, že klientem mínil příjemce jakékoliv formy státní podpory pro kulturní činnost, tento výrok nebyl bohužel ničím jiným než do nebe volajícím blábolem. Obzvlášť z úst člena vlády. Ministr kultury by měl být vrchním zástupcem všech těch, kteří přispívají ke kultivaci národa. Kultivace duše je právě ten původní význam výrazu kultura. Místo toho se člen vrchního výboru zlodějů kasá tím, jak bude pomáhat a půjčovat i těm, kteří o to nikdy dříve nestáli. Jakoby ty peníze rozdával ze své vlastní kapsy. Jakoby všichni ti soukromníci nikdy dříve neplatili daně či odvody na pojištění. Jakoby nežili v prostředí, kde jsme všichni nedobrovolnými klienty státu.

Bohouš se stal libertariánem. Skvělý pocit. Vše do sebe zapadá, dává to smysl. Líbilo se mu to. Shledal, že realizace svobody bude mnohem snažší, obklopí-li se podobně smýšlejícími lidmi. Jenže v okolí takové neměl. Rozhodl se, že pár lidí zkusí seznámit s AnCapem. Mělo by to jít snadno, AnCap je konsistentní a dává smysl. Bohouš však narazil na tuhý odpor. Takříkajíc ho roznesli na kopytech. Od silnic, hasičů, přes chudé až k tomu, že by se lidi okamžitě navzájem pozabíjeli (k dětské prostituci se naštěstí nedostali). Bohouš to však nevzdal a vrátil se ke studiu. Pečlivě načetl knihy (i tu Urzovu), vyzbrojil se neprůstřelnými argumenty. Na každé palčivé téma byl nyní připraven. Proti jeho vyladěným argumentům nemají nejmenší šanci, myslel si. Nezbude jim, než pod tíhou argumentů přijmout „Novou Pravdu“. Nyní odhodlaný Bohumil s hlavou hrdě vztyčenou míří vstříc… do hospody za kamarádem. O pár piv později zkroušeně Bohouš vypráví: „…oponent vyladěné argumenty naprosto vyignoroval. Zdá se, že čím silnější argument jsem předložil, tím urputněji své nesmyslné pozice bránil. Kladl neskutečný odpor. Jako by cíleně neviděl ani ty nejtriviálnější souvislosti…“

Co mi Bohoušův příběh umožnil pochopit? Že třísknout etatistu po hlavě perfektně vyladěným argumentem: Není nejlepší způsob, jak nadchnout etatistovo srdce a mysl pro AnCap. Je skvělý způsob, jak protivníka porazit, rozcupovat a zadupat do země. Klikni sem a umožni mi pochopit, co libertariány vede ke snaze seznámit některé z lidí ve svém okolí s libertariánskými myšlenkami. Když to klapne, budeš mezi prvními, s kým se podělím o svá zjištění z minulého výzkumu „Příběh zrození libertariána“, díky kterému jsem porozuměl příčinám a souvislostem vedoucím k přerodu etatisty v libertariána. I přesto, že jednotlivé příběhy byly odlišné, tak to, co způsobilo odklon od etatismu, bylo u všech naprosto stejné.