Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ohrožením hodnot, které ctíme, může vzniknout morální panika. Již od starověku existují případy morální paniky ohledně technologických inovací s obavou úpadku morálky. V Anglii v 18. století se vedla alarmující diskuze ohledně románů, které způsobují závislost, odpoutávají od reality a narušují morální hodnoty (podobně jako dnes nahlížíme na mobilní telefony u dětí). Existoval „Strach z fikce“, který odrážel přesvědčení, že populární literatura povzbuzuje čtenáře, aby se podvolil vášním, a přispívá tak k degradaci morálky. Poutavou studii o morální panice sepsal sociolog F. Furedi (Bohužel existují weby poskytující tuto studii zdarma, což je nemorální a rozhodně nečtěte studii na tomto odkazu). Jakožto bývalý etatista, zastánce povinné školní docházky a jedlík masa si dobře pamatuji, jakou morální paniku ve mně před cca 15 lety vyvolaly myšlenky anarchie, kapitalismu, svobodného vzdělávání či vegetariánství. Morální panika může snadno vést k apriornímu odmítnutí jiných hodnot, než které ctíme. Odkud pramení naše ctěné hodnoty? Z rodiny, školy, socio-kulturního prostředí nebo z kritického uvažování? Morální hodnoty jsou jistě potřebné, nicméně by z nás neměly dělat „otroky naší jediné pravdy“.

Jednou z výhod anarchokapitalismu je možnost diverzity a otestování jiných systémů (byť anarchokapitalismus je spíše antisystém). Pokud se někde všichni dobrovolně shodnou, že ozkoušejí nějaký systém a nenutí kohokoliv jiného participovat, je to naprosto v pořádku. V anarchokapitalismu by tak mohly existovat třeba komuny, demokratická společenství, nacionální buňky či cokoliv jiného. Ačkoliv anarchokapitalistům stát nevyhovuje, nevidím důvod komukoliv nedat svobodu v něm žít. Existence více takových systémů vedle sebe navíc umožňuje dobré srovnání, jak se každému z nich daří. Neefektivní systémy by měly mít možnost zdiskreditovat se samy.

Když jsem spolupracoval s hospicem, měli jsme zde několik pravidel. Kupříkladu se nikdy nesmíme snažit druhé přesvědčovat o víře, politickém názoru a podobně. Velice mile mě překvapilo, jak velký důraz je kladen na toto pravidlo i přes skutečnost, že se jedná o křesťanský hospic, kde jsem očekával snahy obrácení na víru pravou – ať žijí předsudky. Když jsem se při školení ptal na toto pravidlo, odpověď byla vcelku jednotná: Považujeme za velice nemorální zneužívat situaci lidí, kteří jsou často „připoutáni“ na lůžko a nemohou v danou chvíli odejít. Paralela ke školství: Považujeme za velice nemorální zneužívat situaci dětí, kteří jsou často „připoutáni“ k lavici a nemohou v danou chvíli odejít. Pacient je však v hospici dobrovolně a může případně zvolit domácí ošetřování z jakéhokoliv důvodu, aniž by potřeboval něčí svolení, nebo jen požádá, aby ho ošetřoval někdo jiný. Děti sice mohou zažádat o domácí vzdělávání, ale nemají na něj právo a musejí se doprošovat svolení, a i tak je vyžadováno následné přezkušování, nemluvě o nemožnosti si ve škole zvolit jiného učitele.

Centrum pro výzkum veřejného mínění provádí pravidelně výzkum s názvem Česká veřejnost o fungování demokracie a nedemokratických alternativách politického systému. Bohužel tento výzkum zas a znovu obsahuje prapodivnou falešnou dichotomii, kde se poněkud manipuluje s oněmi alternativami. Očekával bych, že zde budou vypsány jednotlivé způsoby vlády a budu si moci zvolit, který považuji za nejlepší. Možnosti jsou však následující: 1) Demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády. 2) Za určitých okolností může být autoritativní způsob vlády lepší než demokratický. 3) Pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim. 4) Neví. Jak bych měl odpovědět jakožto libertarián?

V USA se kvůli možnému zákazu potratů znova debatuje o tom, zda je potrat vražda, nebo svobodné zacházení se svým tělem. Tento text však není o potratech; o těch vyšlo třeba video v Kanálu Svobodného přístavu. Ať už potrat považujete za vraždu či ne, faktem zůstává, že dětský plod je součástí těla matky, čímž pádem je na ní fyzicky závislý. Má-li však každá žena právo dělat se svým tělem, co chce, měla by mít i právo do svého těla vpravovat jakékoliv látky. To se ale společnosti moc nelíbí, protože by to mohlo třeba… zabíjet lidi. Toto je jeden z mnoha dvojích standardů státu.

Při doučování jsme s jedním žákem probírali válec. Vždy se snažím, aby si děti samy odvodily vzorečky. Zpočátku si nevěří, jelikož jsou často ze školy přesvědčeny, že je to nad jejich síly – zvláště když propadají a učitel není zrovna motivační typ. Nakonec ale vždy objeví, že válec jsou jen dva kruhy a obdélník a sečtením jejich obsahů získají povrch válce. Heuréka! Tento žák díky své kreativitě upravil označení obsahů. Spl nahradil za S▭ a Sp nahradil za S○. Povrch válce byl tedy S○ + S○ + S▭. Upravil značení, aby mu lépe rozuměl, a díky tomu se v něm probudil i zájem o matematiku – ALE – při reparátu začal počítat tímto způsobem a učitelka ho ihned zastavila. Namísto pochvaly za kreativitu následovala „motivace“ konstatováním, že takovéto nesmysly tedy rozhodně NE! A tak byly nadšení pro matematiku, sebevědomí i kreativita udupány pod zem. S podobným „motivačním“ přístupem k žákům se na školách bohužel setkávám běžně. Otázka zní, jak takováto „maličkost“ ovlivní životy dětí a jak je smutné, že děti nemají ve škole možnost si zvolit, kdo je bude vzdělávat.

Proč si lidé po transakci vzájemně děkují? Obyčejná slušnost? Jistě. Ekonomická teorie nám však říká ještě něco. Z pohledu subjektivní teorie hodnoty, pokud si něco koupíte, je to proto, že si toho ceníte víc, než zaplatíte. Poděkování srovnává rozdíl. Totéž platí, kdykoliv něco prodáváte, pracujete, dostáváte zaplaceno. Obvykle víc, než byste byli ochotni přijmout. Zákazník vám umožňuje se uživit a být užitečný. Zaměstnanec nebo dodavatel pro vás udělá víc práce a laciněji, uvolní vám ruce. Za to vše se sluší poděkovat.

Když jsem se nedávno bavil s učiteli o libertarianství a omezení moci státu, celá řada jich argumentovala tím, že do čím více oblastí stát zasahuje, tím lépe může odměňovat úspěšné. Stát přitom děla pravý opak – ty nejúspěšnější trestá skrze daně a regulace. Zaujalo mě, že tímto způsobem argumentovali jen učitelé. Tušíte, čím to může být?

Z definic, že levice zastává spíše silnější a sociálně zajištěný stát a pravice chce působení státu a jeho existenci spíše omezovat, jsem dospěl k myšlence, že něco jako jako pravicový totalitní režim nemůže ze své podstaty existovat. Totalita je vždy levicová.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Dle této definice to platí; jenže těch definic je celá řada (někteří definují výčtem), což je i důvod, proč mi pojmy jako „pravice“ a „levice“ připadají tak matoucí, že více zamlžují, než vysvětlují.

Jak s majetkem naloží stát po Vaší smrti? Podle mých aktuálních zkušeností si to státní moc opět skvěle zařídila – tedy skvěle pro sebe. Po smrti mé vzdálené příbuzné se začalo řešit dědictví, až došlo i na bankovní účty. Závěť příbuzné s datací k roku 2010 byla řádně uložena a potvrzena notářem, avšak druhá závěť, kterou našel můj otec v domě zesnulé, je podstatně novějšího data roku 2018. V průběhu těch 8 let došlo ze strany zesnulé k manipulaci s bankovními účty. Staré účty jsou zrušené a peníze přesunuté na účty nové, které v roce 2010 ještě neexistovaly, a tudíž nebyly zahrnuty ve staré závěti.

Po přezkoumání nově nalezené závěti notářem bylo rozhodnuto, že je neplatná. Proč? Umístění podpisu zesnulé neodpovídá právní normě (místo na konci dokumentu se nachází na začátku pod textem „Dodatek k závěti“). Co to znamená? Veškeré peníze na nových účtech mají propadnout státu, neboť neexistuje žádný přímý dědic, na kterého by tento majetek přešel (poslední linie dědiců jsou zesnulé osoby, na jejichž děti se dědictví z nějakého důvodu nevztahuje). Dotyčná celý svůj život zasvětila práci na úkor všeho ostatního. Po své smrti odevzdá státu téměř všechny své našetřené finance. Stát si totiž bere výpalné i po Vaší smrti.

V předchozím článku jsem uvedl důvody, proč je kriminalizace drog kontraproduktivní. Nabízí se tedy otázka, proč politici drogy nedekriminalizují. Vždyť by je mohl stát danit, a mít tak příjem do rozpočtu. Nabízím alespoň pár odpovědí: 1) Politik je především populista. Ve společnosti není v současné době významná poptávka po dekriminalizaci. Nezískal by tím tedy politické body. 2) Drogy budí emoce. Stejně jako válka a nemoci. Jsou to tedy skvělé budoucí příležitosti předstírat, že politik něco dělá a možnost odvádět pozornost od jiných věcí. 3) Legislativní válka proti drogám se takto takřka nikdy nevyřeší, takže politici budou moci využívat tuto situaci ještě velmi dlouho pro své předvolební kampaně a předstírání, že dělají něco užitečného. Navíc se tím zvyšuje – falešné – ospravedlnění nutnosti státu. 4) Policie bojem proti drogám vykazuje „záslužnou“ práci a zvyšuje tím své Public relations a pocit potřebnosti.

V předchozím článku jsem se snažil poukázat na jednu z legislativních nesrovnalostí ohledně psychoaktivních látek. Dnes bych se chtěl pokusit odpovědět na následující otázku: Pokud víme, že jsou některé psychoaktivní látky návykové, a tedy potenciálně škodlivé pro uživatele i jejich okolí, není vhodnější plošně zakázat všechny tyto látky včetně alkoholu? Zákazem užívat psychoaktivní látky neodstraníme příčiny vzniku závislostí a daný člověk si vybuduje závislost na něčem jiném nebo si danou látku (často bohužel v nebezpečné kvalitě) sežene na černém trhu, který navíc zapříčiní nárůst násilí. Naopak máme již dostatek dat, že dekriminalizace vede – pro mnohé paradoxně – ke snížení násilí i smrti z předávkování. Legislativní snahy bojovat proti drogám jsou nejenom extrémně nákladné, ale navíc i kontraproduktivní.

Když slyším etatistické argumenty, jako třeba kdo by bez státu stavěl silnice, oponuji, že je to stejný nesmysl, jako když se před revolucí vedly debaty, kdo bude bez státu prodávat potraviny. Každý řekne, že to je něco jiného a že trh v distribuci potravin může fungovat, protože s tím už máme 30 letou zkušenost. Ale jak vidíte, tenhle absurdní argument (jak pro státní silnice, tak pro státní sámošky) se začíná vracet (třeba v podání mladých německých socialistů). Celé je to špatně a můžou za to politici, stát — protože se staví do pozice, že to mají nějak řešit. Řeknu to jednoduše: Státní monopol na vydávání peněz způsobuje obrovské manipulace s trhem. Vytrácí se přirozené cenové signály, snaha o cenovou stabilitu způsobuje obrovské zmatení producentů a spotřebitelů o vzácnosti komodit a zboží. Finanční skupiny rvou bilióny do finančních produktů, retail pomalu začíná i u nás cítit potřebu investovat, protože 12% inflace. Každý tedy riskuje, dává úspory do přefouknutých indexů, fondů, nemovitostí atd… Jinými slovy státy způsobují problém a pak voličům prodávají nefunkční řešení v podobě zastropování cen, dotací a znárodňování. Socik 2.0!

Je-li vaším jediným argumentem pro anarchokapitalismus jeho efektivita, pak můžete být sice anarchistou, ale z morálního hlediska si můžete podat ruku s obhájci státního donucení. Jestliže vaším jediným argumentem pro anarchokapitalismus jsou morální hodnoty a snažíte se své okolí přesvědčit pouze pomocí nich, pak jste možná ušlechtilý člověk, ale bohužel efektivní jako stát, protože vždy tu budou lidé, kterým jsou vaše morální zásady a hodnoty lhostejné.

Ľudská spoločnosť sa síce správa, ako by bola niečo viac, stále sme však súčasťou prírody. Prírodné zákony platia pre všetkých, prirodzená je aj smrť a nadvláda silnejšieho. Človek to využíva vo svoj prospech na úkor zvierat (aj ľudí). Preto nemá zmysel vymýšľať legislatívu pre reguláciu vzťahov človeka a zvierat. Veď napriek všetkým súčasným zákonom, nie sme schopní zabezpečiť práva ani deťom. Riešenie máme vo vlastných rukách. Nepáči sa mi, v akých podmienkach žijú tvoje kravy, nekúpim od teba mlieko. Týraš psa, vylúčime ťa z komunity. A hlavne, je potrebné o tom komunikovať a šíriť osvetu.

Tisíckrát socializmus nefungoval, ale tisíprvickrát krát fungovať bude a všetko bude nádherne.

Už nějaký čas se snažím o zrušení povinné školní docházky. „Pokud zrušíme povinnou školní docházku, vrátíme se do středověku…“ Toto tvrzení slýchám velmi často a pro dnešek jen uvedu, že: Velká Británie NEMÁ povinnou školní docházku. Severní Irsko NEMÁ povinnou školní docházku. Slovinsko NEMÁ povinnou školní docházku. Lucembursko NEMÁ povinnou školní docházku. Francie NEMÁ povinnou školní docházku. Finsko NEMÁ povinnou školní docházku. Dánsko NEMÁ povinnou školní docházku. Norsko NEMÁ povinnou školní docházku. Portugalsko NEMÁ povinnou školní docházku.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byly Vaše otázky a (nejen) mé odpovědi.
A protože můžu už zase stát, ujmu se přednášení i dnes; budu se zabývat zahraniční politikou na potenciálním anarchokapitalistickém území, včetně jeho vztahů s případnými okolními státy.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. června; v rámci té bych se rád zabýval různými způsoby komunikace (nejen) libertariánských myšlenek.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Etatista: Anarchokapitalismus je nesmysl. Každý má pár perel, jste nuceni hrát hru kámen-nůžky-papír s dalšími lidmi a pokaždé, když vyhrajete, jednu perlu získáte, a když prohrajete, jednu ztratíte. Nakonec vždy zůstanou všechny perly v rukou jednoho. Ve chvíli, kdy své perly ztratíte, následuje jeden ze scénářů na škále: smrt, „dobrovolné otroctví“, nelegitimní získání perel.
Anarchokapitalista: Co když k situaci, že někdo získá všechny perly, nedojde? Co když někdo sežene spoustu nových perel? Co když vítěz nebude zrovna člověk, který si chce podrobit svět a všechny zotročit?
Etatista: To jsou pouze hypotézy. Riskovat je nesmysl. Jediným řešením je mít dealera, který vždy někomu perly ukradne a následně je rozdá i za cenu, že občas někoho krom okradení o perly ještě bodne do zad, přejede parní lokomotivou či si podrobí a zdevastuje celý svět… počkat, cože?!

Po mnoha rozhovorech, které jsem slyšel nebo vedl, se stále ptám, proč se spousta lidi baví s ankapáky jako s diktátory. Jak byste v ankapu řešil toto? Kdo by delal tamto? Jak byste zabránil tomuhle? Kdybychom to věděli, tak to asi budeme dělat ne? Jde o to, že svět obsahuje snad nekonečno proměnných a ve společnosti je dost obtížné sledovat kauzální vztahy. Proto je absurdní v rozhovorech zprimitivnit nějaké téma a ptát se, kdo by stavěl silnice. Je tedy naší rolí, abychom dokázali oponentům vysvětlit, že takový dotaz nedává smysl. Asi jako se ptát v roce 1960, jak si jako budeme objednávat a posílat balíčky se zbožím? Nebo u nas před 1989, jak bude fungovat prodej potravin bez jednoty?