Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ve Španělsku se opět schyluje k občanské válce. Již několik let se diskutuje osamostatnění Katalánska a za pár dní se má/mělo o jeho nezávislosti hlasovat v referendu, což lze hodnotit jako velmi demokratické. Události posledních dní však ukazují, že doktrínou politických elit není demokracie (ta je spíše propagandistickou maskou) ani štěstí jeho obyvatel, ale, prostě a jednoduše, moc. Jakmile se vůle lidu španělské vládě nehodí, proběhne masové zatýkání i v nejvyšších katalánských úřadech, a centrální vláda převezme otěže i nad ostatními institucemi autonomní oblasti.

Je zřejmé, proč jsou pro státy takové rozvody nežádoucí. Katalánsko patří k daňově nejvýnosnějším oblastem Španělska; Katalánci živí zbytek Španělska. Podobné postavení má např. průmyslový sever Itálie, nebo kdysi České království v Rakousku-Uhersku. A každá ekonomicky zodpovědná vláda se snaží zabránit odchodu příjmů; nechat je jít je až ta poslední možnost, protože by to byla pro politiky práce, a té se politici bojí. Nicméně nelze přehlédnout jednak způsob, jakým to dělá (nejspíše zkušenost z brexitu, který projít neměl, a přesto prošel), jednak to, co z toho plyne.

Pro stát není důležité blaho menších celků, ale jen jeho vlastní. Je to stát, kdo vlastní své občany, a je to stát, kdo říká: "Zde mám své území." A své území si drží podobně jako si ovčák drží své stádo. I účel obou držeb je stejný - holit to stádo. Nejde o štěstí lidí, nejde o jejich práva, nejde o jejich svobodu, jde o jediné. O prachy. Státy jsou v pouštění svých oveček maximálně neochotné, protože na každé ovečce roste vlna. Tak to bylo, je, a bude, dokud lidé budou ochotně hrát roli ovcí.

Jak to nakonec dopadne v Katalánsku, těžko říct. Horké hlavy jižních národů z toho nejspíše udělají občanskou válku, která lidi i španělskou vládu vyčerpá víc, než kdyby bývala nebyla tak umíněná. Podobně to vře i na jiných místech na světě (např. v Kurdistánu už referendum proběhlo, a Irák reaguje podobně). Nefandím tomu, co případnou úspěšnou separací vznikne (další stát), je to však cesta určitým směrem, který je mi sympatický, neboť tou nejmenší jednotkou nezávislosti je jedinec.

V nekonečných diskuzích s etatisty někdy narážím na zajímavý argument, který v podstatě tvrdí, že stát musí vyřešit problém, jenž si vlastně před tím způsobil. Například je správné zakazovat kouření v hospodách, protože kuřáci pak onemocní a jejich léčba bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění, čili je správné jim zabránit vysávat tyto peníze z rozpočtu tím, že se jim to kouření zakáže.
Nikoliv! Řešením je zrušit státní zdravotní pojištění, ne zakazovat kouření.

Jiný argument – je správné nutit zákonem lidi k tomu, aby si hledali práci (ano, v dnešní době stále někteří lidé chválí komunisty za to, že nepracovat bylo protizákonné). A proč? Protože podpora v nezaměstnanosti! Nezaměstnané „musí“ živit stát, takže je správné přinutit je k práci.
Vážně? A není spíše řešením nedávat peníze těm, kteří nepracují? Tedy myslím peníze, jež jsou ukradené jejich majitelům proti jejich vůli.

Přes léto byla v cyklu „Anarchokapitalismus“ v Polis pauza; ta technicky končí až 18. října regulérní přednáškou na téma „Sociální systém“, nicméně už 4. října (tedy přesně za týden) začneme zlehka přednáškou s názvem „Mimozemšťani“ xD
Co mají společného s ankapem? No, nic moc… I tak si však myslím, že přednáška bude zajímavá a diskuse ještě zajímavější. Takže za týden ve 20 hodin v Paralelní Polis!

Eurofanatici se čím dál víc a čím dál častěji snaží vzbudit dojem, že Babiš je na naší straně – tedy na straně těch, co zcela odmítáme EU jakožto nebezpečný, svobodu omezující a centrálně autoritativní celek. Já bych rád připomenul, že Babiš je eurohujer jak poleno. Jo, jo, jo, jo, já vím, že občas říká, že chce euro, pak zase, že ne. Jo, vím, že je proti uprchlíkům. Ano, vím, že nejdříve říkal, jak je Brexit katastrofa, pak zase, že je OK, a dokonce by taky hlasovat pro Brexit. A ano, sem tam je pro Czexit, jindy zase říká, jak by to Česko zničilo. Ale tak je to prostě Babiš – říká to, co chce obecenstvo zrovna slyšet. Tak či tak platí, že se jeho strana zcela jednoznačně nevyslovila pro Czexit a nemá ho v programu (ona teda nemá program asi vůbec, ale whatever), stejně jako Babiš evidentně neodmítá ty hojné dary, které ve formě dotací získává.

To samé Zeman. Jasně, sem tam zachrochtá něco o odmítání uprchlických kvót, sem tam má nějakou kritickou poznámku k EU, je pro proruský anální alpinista, ale rozhodně není pro vystoupení Česka z EU. Vždyť první věc, kterou udělal, když se stal prezidentem, bylo pověšení vlajky EU na Pražský hrad, kterou před tím sundal a počůral Klaus AKA Tuneldědek. Takže se nesnažte, drazí Eurohujeři, Zeman a Babiš nejsou „naši“. Jsou Eurohujeři jako vy!

Mnoho lidí si upřímně myslí, že bez státu by spousta životně důležitých věcí – třeba lékařská péče – byla pro bežného smrtelníka nedosažitelná, protože kdo by pak bránil lékařům a zdravotnickým zařízením vyžádat si za všechno astronomické pálky? Další katastrofické scénáře si jistě každý domyslí dle své fantazie. Ale jak blízko má k těmto scénářům skutečnost?

Klinika Lexum v Brně nabízela v rámci akce operace za 6900 korun, kdežto konkurenční firma Neovize začína s cenami na více než dvojnásobné sumě. Na svobodném trhu by Neovize musela řešit, jak být konkurenceschopná. Ale proč by to dělala, když může použít mnohem lepší nástroj na zničení soupeřě – a to stát? A tak se i stalo – Neovize zažalovala Lexum za nekalou soutěž. A dosáhla svého – znalci se prostě nelíbila cena, kterou Lexum uvedlo jako náklady, a sám stanovil cenu, která se mu už líbila víc. A na základě toho soud rozhodl, že Lexum se má Neovizi omluvit za to, že mu kazil osvědčené oškubávání lidí, kteří prostě nechtěli oslepnout, a tak zaplatili i cenu 15-30 tisíc korun. Nutno dodat, že Neovize nechtěla jen omluvu, ale také odškodnění za ušlý zisk.

Na tomhle případu je hezky vidět, jak se realita diametrálně liší od proklamovaných důvodů omezení svobody na trhu. Přesto iluzi potřeby státu u mnohých lidí nenaruší ani tohle. A stát mezitím v rámci svých pokroucených zákonů (nabízet službu za cenu nižší než konkurence je přece nekalá soutěž) pomocí všemohoucích státních institucí (v tomto případě Městský soud v Praze) a státem placených uředníků, kteří nemusejí nést žádnou osobní zodpovědnost ani za svoje nejabsurdnější rozhodnutí (znalec, jenž udané náklady žalované kliniky svévolně smete ze stolu a sám stanoví, kolik tyto náklady prostě musejí být, no a samozřejmě soudce, který to všechno odkývá), potrestá oční kliniku za to, že si dovolila nabízet operace očí za cenu, která vyhovovala všem kromě konkurence.

Protože to by přece byla tragédie společnosti, kdyby Vás operace oka stála jen necelých 7 tisíc korun místo 15 až 30 tisíc. A stát tu máme proto, aby takovým tragédiím zabránil.

Je libo veřejné museum? Vemte si takové museum ve východočeském Lanškrouně je otevřeno každý den mimo pondělí, má zavřeno o svátcích (mimo Vánoc) a plné vstupné je nyní 60 korun. Museum má pět pracovníků. Toto museum má na webu svoji výroční zprávu. Z ní se lze pro rok 2016 dozvědět, že příjmy ze vstupného byly jen 89 582 korun, ono totiž z těch 7 481 návštěvníků musea bylo 3 654 neplatících návštěvníků. Čili při 300 otevíracích dnech jde zde o návštěvu 25 návštěvníků denně! Příjmy z doplňkové činnosti dosáhly 14 500 korun, pronájem prodejních stánků přinesl 10 000 Kč, příjmy z vlastní činnosti činily 20 023 Kč, sponzorské dary a smlouvy o reklamě 134 000 Kč. Celkem jde o dobrovolné soukromé (ne možná úplně zcela) příjmy ve výši 268 105 korun. Naopak příjmy z veřejných rozpočtů činily 3 167 000 Kč, a to většinou od města Lanškroun (2 893 tisíc korun). Dá se tedy určit, že toto museum spoléhá z 92 % na veřejné financování. Na návštěvníka tu tak připadá 459 korun příjmů. Rozhodně nejde o ojedinělý případ.

A dále: pořád je k mání kniha od Ludwiga von Misese "Svoboda a vlastnictví" ZDE.

Většinu lidí opakovaně šokují zprávy toho typu, že babičku zhroucenou na ulici lidé jen překračovali místo toho, aby jí pomohli, nebo ignorovali násilníka, který někoho bil uprostřed nákupního centra plného lidí. Každý si v tu chvíli říká, že on by přece pomohl. Jenže bylo opakovaně prokázáno, že v davu se uvažování člověka razantně mění. Máme ve zvyku přehazovat odpovědnost na ostatní – na ulici je kromě mě spousta lidí, tak proč bych té babce měl pomáhat zrovna já? Lidé se také lehce vzdají svých morálních pravidel, pokud vidí, že je porušuje někdo jiný – polovina lidí klidně vyhodí odpadky do přírody, pokud jich už tam několik odhodil někdo jiný. Dav má zkrátka na lidskou psychiku extrémně manipulativní účinky.

To jsou takové obecně známé věci, o kterých se hodně píše a většina lidí o nich ví. A docela z toho mrazí. Bereme to jako něco negativního. Něco, na co je třeba dávat pozor a znamení toho, že se musíme pořádně hlídat, abychom nezradili své vlastní svědomí. Potud dobré, jenže existuje i výjimka. Tou je pochopitelně dav nazývaný stát. Zeptejte se libovolného etatisty, jestli by byl ochotný s pistolí obejít své sousedy a vyhrožováním je přinutit, aby mu přispěli třeba na stavbu nového dětského hřiště. Drtivá většina z nich samozřejmě odpoví, že ne, vždyť přece nejsou žádní násilníci a co si to jako vůbec o nich sakra myslíte?! Dejte je ale do davu ostatních etatistů a místo pistole jim alibisticky dejte volby – a voila! Z něčeho, co před chvílí tvrdě odsuzovali, je najednou něco úplně normálního, ba dokonce civilizovaného a potřebného. Jednotlivec krádež odsoudí, ale když krade dostatečně velký počet lidí, pohled na krádež se otočí o sto osmdesát stupňů. Ano, až takovou sílu má dav.

Nedávno médii proběhlo, jak majitel obchodu s elektrokoly vyfotil zloděje, dal jej na internet, předal i policii, a díky tomu se ho podařilo dopadnout. Leč majitel pak dostal pokutu za focení zloděje bez jeho souhlasu. Celá věc se dostala až k ústavnímu soudu, který nakonec rozhodl, že pokuta platí, protože fotit cizí lidi se nesmí a okolnosti (krádež) nehrají roli.

Pojďme se na to ale podívat tak trochu z pohledu anarchokapitalismu, protože pár lidí se mě ptalo, jak by taková situace probíhala tam. V ankapu by o tom, jestli se smí fotit druzí jednoduše rozhodl majitel pozemku. Umím si také představit, že mnoho lidí by si platilo nějakou firmu, která by hájila jejich práva (něco jako policie a soudy dnes). V případě, že bych byl vyfocen bez svolení a má fotka visela na síti, mohl bych své zastupující firmě zavolat, aby to řešila. Ta by se zeptala majitele pozemku, kde jsem byl vyfocen, jak to vidí on. Hádám, že tato firma by ve smlouvě měla nepochybně i něco o tom, že nesmím krást. A když ano, tak některá práva jednoduše ztrácím a nebude řešit, že mě někdo fotil.

Případ napadení řidiče Uberu taxikáři na Letišti Václava Havla opět rozvířil debatu mezi příznivci Uberu a jeho kritiky. Příznivci se Uberu zastávají jakožto kvalitnější a levnější alternativy taxi služeb. Vidí ho jako pokrok. S kritiky už je to zajímavější. Vynechám ten zlomek pošahaných taxikářů, kteří považují za normální konkurenci řešit násilím, místo zlepšení vlastních služeb. Zajímavějším (a mnohem častějším) argumentem je argument nespravedlností. Je prý nefér, aby taxikář musel skládat zkoušky z místopisu, platil vyšší povinné ručení a vůbec se podřizoval všem těm buzeračním nařízením, které po vás stát chce, když se chcete živit tím, že prostě někoho odvezete z místa A do místa B. Řidič Uberu nic takového dělat nemusí, čímž získává obrovskou konkurenční výhodu.

A já říkám - naprostý souhlas! To je opravdu hrubě nespravedlivé a rozhodně by se s tím mělo něco dělat. Jenže většina kritiků z toho vyvozuje, že stejným regulacím by měl tedy podléhat i Uber. Tady už se s nimi rozcházím. Správným řešením by byl pravý opak - od regulací taxi služeb prostě upustit a nechat jim stejnou svobodu, jakou má Uber. Neumím si vysvětlit, proč někteří docházejí k opačnému závěru - vždyť tím, že onu nespravedlnost kritizují, sami mimoděk přiznávají, že ty buzerace jsou brutální komplikace. A když Uber prosperuje, očividně to jde i bez nich. Proč tedy volat po regulaci Uberu? Nebylo by lepší naopak deregulovat taxi služby?

Jak jsem již avizoval před čtrnácti dny, dnes se v 1830 v Polis pořádá Svoboda učení diskusi, k níž jsem vyzval Boba Kartouse na základě prohlášení, jež učinil do DVTV: „Je třeba umět vzdělávat k občanství a demokracii na pozadí toho, co ve školách běžně probíhá.“ Ne že by se to už dávno nedělo a ne že bych to opakovaně nekritizoval; podle Boba Kartouse to však není dost a měli bychom ještě přitvrdit, protože podle jakéhosi průzkumu si jen 58 % středoškoláků myslí, že demokracie je nejlepší forma vlády (což by tedy bylo krásné, leč neradujme se, on totiž ten výzkum… ale k tomu řeknu více v té debatě). Budu rád, když se osobně dostavíte; a ještě raději, pokud do diskuse něčím přispějete. A když ne, časem zde patrně publikuji nějaké video.

Těším se na vás dnes v půl sedmé večer v Paralelní Polis.

Jakýsi idiot povzbuzoval svou malou dcerku v tom, aby mlátila baseballovou pálkou do polštáře a představovala si, že bije cikány či muslimy; dotyčný je zjevně magor, takže vše natočil a zveřejnil na Internetu. A víte co? Má na krku obvinění z podněcování k nenávisti a ohrožování výchovy dítěte, za což může jít bručet až na tři roky. Nerozporuji, že onen otec je z mnoha důvodů tupé hovado; jenže dceru netýral, jen jí předával své (byť zvrácené) hodnoty. Připouštíme-li, že stát má lidem násilím diktovat, jak vychovávat děti, míříme rovnou do pekel. A kdo si říká, že jemu nic nehrozí, protože on přece není takový omezenec, tomu připomínám Martina Niemöllera: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Pointou rozhodně není, že bychom snad měli schvalovat či dokonce přijmout takový styl výchovy za svůj (já osobně jej považuji za nechutný); jenže bude-li stát ten, kdo rozhoduje, co je ve výchově přijatelné a co nikoliv, není za až takový problém to změnit tak, aby příště mohlo být závadné něco, čeho bychom se dnes ani nenadáli a považovali to za zcela absurdní (perzekuováni mohou začít být rodiče dětí tlustých, agresivních, věřících či veganů, doplňte si cokoliv). A způsob, jak tomu zabránit, může jen těžko spočívat ve snaze plošně prosadit takové zákazy a nařízení, jaké nám vyhovují (protože podobné totalitní praktiky se nakonec vždy vymknou kontrole), nýbrž v absolutním odmítnutí toho, aby policista, úředník či politik rozhodovali o věcech, za něž stejně nakonec nesou zodpovědnost a děti a jejich rodiče.

Jsem velký fanoušek kapely Rage Against The Machine. Již její název je však protestem proti kapitalismu. „Stroj“, o kterém se mluví v názvu, má být past, do které nás pohlcuje kapitalismus. Pokud trávíme většinu života v práci, kde vyděláváme peníze, které pak rozhazujeme za nesmysly, jsme obětí „stroje“. A proti tomu je třeba povstat. Tom Morello – kytarista a skladatel skupiny – v jednom rozhovoru přiznal, že si připadá, že žije v tom pomyslném stroji, protože se pohybuje ve světě byznysu, kde prodávají miliony desek, podepisují smlouvy a tak dále. Dalším bojovníkem proti kapitalismu je Serj Tankian z kapely System of a Down. Rád se fotí u nápisů „Mother nature versus capitalism“. V jednom rozhovoru přiznal, že někdy, když dostane tvůrčí nápad, třeba na zajímavou melodii, vezme takový přístroj, do kterého tu melodii zabrouká, aby ji měl uloženou na později. Tento kapitalistický přístroj se nazývá… iPad.

Punk, rock, ska, metal a všechny tyto žánry vždy byly jakýsi protest proti mnoha špatným věcem. Proti vládě, válkám, útlaku, nespravedlnosti – a potud zcela souhlasím! Jak se však začne objevovat boj proti kapitalismu, křičím: „Zadržte! Přestaňte s tím šílenstvím!“ Kapitalismus je skvělá věc, punkeři a rockeři v něm vidí nepřítele zcela mylně. Tom Morello by se za sebe nemusel stydět, kdyby ten kapitalismus neodsuzovali, ale naopak podporovali. Co je krásnější, než když oni vytvoří hudbu, která se druhým líbí, a proto jim za ni chtějí platit kupováním alb a chozením na koncerty? Copak není větší anarchie, než dělat něco pro potěšení druhých?

Určitě to může být horší (vizte KLDR); na druhou stranu nám stát určuje, jak máme vzdělávat své děti, k čemu je vést, jaké hodnoty jim nesmíme předávat a které jim skrze vzdělávací systém předány být musí; jaké zboží smíme prodávat, nakupovat a za jakých podmínek, jaké služby můžeme poskytovat a komu, že musíme registrovat svou případnou firmu, hlásit její výdělky a platit z nich výpalné zvané daně ve státem určené měně, kterou nás též nutí přijímat; diktuje, koho nesmíme zaměstnat a koho naopak nesmíme odmítnout, za jakých podmínek u nás mohou lidé pracovat a z jakých důvodů je smíme vyhodit; co nesmíme veřejně říkat, na jaké umění a kulturu musíme přispívat; jak si máme platit lékařkou péči, kdo nás smí a nesmí léčit a jaké k tomu může použít léky, a pokud to selže, kdo nám nesmí pomoci umřít; též rozhoduje, jaké látky můžeme vpravovat do našich těl, od kolika let smíme mít sex a od kolika let jej můžeme sledovat na Internetu; úředník kontroluje, čím topíme, čím jezdíme; jaké dopravní prostředky smíme vlastnit, za jakých podmínek je můžeme řídit a koho přepravujeme; které zbraně smíme vlastnit a nosit; stát určuje, jak a kde můžeme postavit náš vlastní dům; jaká data smíme posílat na Internet; která domácí zvířata můžeme chovat… a to je jen velmi nekompletní výčet.

Základní znalosti ekonomie má snad téměř každý. Všichni chápou, že existuje něco jako poptávka a nabídka, a že na sebe vzájemně působí. Téměř každý také chápe, že existuje něco jako konkurence, kdy se firma snaží co nejlépe vyhovět svému zákazníkovi, aby se pokaždé vrátil. A jen málokdo by nechápal třeba fakt, že každá společnost si musí udržovat prestiž a dobré jméno, jestli si chce zákazníky udržet.
A přesto téměř veškerá argumentace etatistů je založená na úplné ignoraci těchto základních zákonů ekonomie. „Bez regulací nám v obchodě prodají otrávené pití a zabije nás to.“ „Školství na volném trhu bude příliš drahé, a lidé si ho nebudou moct dovolit.“ – všechny tyto pseudoargumenty vyvrátí úplně snadno právě základní poznatky ekonomie.

Mohlo by se zdát, že anarchokapitalista má nějaké znalosti, které etatista nemá, a že kdyby si je nastudoval, stane se také anarchokapitalistou. Moje zkušenost však naopak ukazuje, že mnoho lidí tyto znalosti má, akorát je zkrátka naprosto ignorují, a dokonce i opakovaně poté, co jsou jim připomenuty jejich oponentem.
Je zkrátka vidět, že státní brainwashing je natolik silný, že donutí i poměrně inteligentní jedince ignorovat své vlastní znalosti. Ignorovat třeba znalosti o tom, že si firmy konkurují, je skoro jako ignorovat fakt, že existuje gravitace nebo že oheň pálí.

Není lepším argumentem pro tvrzení, že stát je zločinná organizace, než možnost, že se vrcholným představitelem státu stane zločinec, který povýší zločin na normu. Stránky novin posledních dní a týdnů plní rozličné kauzy samozvaného spasitele, který má silné (a celkem reálné) ambice stát se předsedou vlády. Od častých názorových veletočů, lží a popírání vlastních deklarovaných zásad, přes dotační podvody a očerňovací kampaně až po řízené likvidace konkurenčních firem tzv. kleknutím. Všechny tyto věci jsou odporné, řada z nich je nemorálních, mnoho je trestných, a některé z nich už (snad) vyšetřuje policie (dotační podvod je doufám jen začátek). Nicméně, přestože by mohlo vypadat pozitivně, že se to už řeší, sám stát má možnosti, jak spravedlnosti zabránit, a tím dokázat, že je onou zločinnou organizací.

Pokud se zločinec stane vyvoleným zastupovat lid, získává ochranu, imunitu. Policie na něj nemůže. Samozřejmě, o imunitu může přijít (jak se minulý týden stalo), ale pokud získá velkou podporu jiných zástupců lidu, nepřijde o ni. Pokud se navíc stane vyvoleným řídit stát, může překazit činnost policie ovládnutím příslušného ministerstva. A to nemluvě o tom, že práci policie může překazit i prezident použitím milosti. Je zde tedy velmi reálná možnost, že zločinec nebude potrestán za své zločiny a (jako bonus) bude řídit stát. Stát, coby zločinec, dá jinému zločinci beztrestnost.

Jako anarchokapitalista jsem v nelehké pozici - dá se očekávat, že řádění Andreje Babiše neskončí a že praktické a reálné ukázky zločinnosti státu a zneužití jeho síly budou velice přesvědčivé. Ale není to něco, co bych sobě nebo komukoliv jinému vážně přál - dle mého názoru máme dost případů státního zla z historie, nepotřebujeme další. Zlu je třeba čelit, a snažit se mu zabránit. Doufám, že se to povede. Teď, nebo nikdy.

Dnes jsou tomu na den přesně dva roky od otevření Stok; a já jsem rád, že se sem (většinou snad i rádi) vracíte. Návštěvníků stále přibývá, ačkoliv zdaleka ne tak rychle jako na začátku, jak se ostatně dalo očekávat; zatímco zpočátku bylo pointou zaujmout co nejvíce libertariánů, teď už jde hlavně vytváření nových, což je proces sice pomalý, leč stále probíhající. Krom velkých stovek až malých tisíc unikátních návštěvníku denně přibyl ke STOKÁM SVOBODNÉHO PŘÍSTAVU ještě KANÁL SVOBODNÉHO PŘÍSTAVU, kde se s Terezou snažíme oslovovat lidi skrze videa; budeme rádi, začnete-li Kanál odebírat. Největší radost mi však dělá, kolik do Stok přichází nových autorů; k dnešnímu dni jich tu máme již na třiatřicet. Z celého srdce každému z nich děkuji; a děkuji i všem ostatním, kdo se na chodu Stok podílejí, byť třeba komentáři, i všem čtenářům. Prosím, vydržte s námi; a napadne-li vás něco k tématu (zejména pozitivního, ale nemusí být), neváhejte a začněte také psát!

EU zakázala roaming a eurokraté se tvářili, že bychom jim za to všichni měli líbat řiť, neboť nás zachraňují (za naše peníze) před zlými operátory; a na první pohled se to tak vážně někomu může jevit, jenže jak říkám: „Trh nepřechytračíš.“ V Norsku (to není v EU, ale regulace na něj též dopadla) se zvedly ceny mobilních služeb o více než polovinu, v Dánsku průměrně o 60 eur na zákazníka ročně a Britové na tom nejsou o mnoho jinak (v závislosti na operátorovi); slovenský operátor Orange zase zpoplatňuje „nadužívání“ služeb v zahraničí. Já byl v červenci v Belgii, kde jsem sice za roaming neplatil, ale nešla mi data (což se dalo s operátorem vyřešit, ale vždy jen na pár hodin; pak mě zas vypnul). Celá akce tedy spíše než aby někomu pomohla, představovala PR EU; a mě by zajímalo, o kolik lepší či levnější služby by nám mohli operátoři poskytnout, kdyby ty peníze, které regulace stála, šly přímo jim.

Tak jako Urza nemá rád policisty, já nemám rád myslivce. Možná je to jen má soukromá emocionální věc a de facto můj problém, ale už od mala jsem si všímal určité polarizace v názorech na myslivce. Jedna strana je vidí jako lidi, kteří se opíjejí a pro zábavu střílejí do zvířat, a druzí jako pány, kteří se starají o les a zvěř. Já vždy patřil spíše do prvního tábora.

Proto mi vadí, že je musím platit ze svých peněz. Pokud si někdo koupí les a najme si tam myslivce za své peníze, nebudu nic namítat. Dnes jsem však násilím nucen jim odevzdávat peníze, a dokonce i všichni ostatní, co nesouhlasí „se zabíjením zvířat pro zábavu“. A nejen to, myslivci mají spoustu šílených pravomocí – mohou vstupovat na cizí pozemek (i když hodně omezeně). A pak tu máme ten zákon, který zakazuje vstupovat do lesa pod pokutou 30 tisíc, když je honitba. Navíc když normální člověk zastřelí zvíře, je to pytláctví, když myslivec, je to ok.

Nedávno jsem třeba šel na procházku a u kraji lesa byla cedule, která informovala o tom, že myslivec má právo zastřelit psa, když nebude mít náhubek a vodítko.

Což mi připomíná debatu s jedním americkým lovcem, který mi tvrdil, že chytat zvířata do pastí není týrání. „Hele, dělej si, co chceš,“ říkám mu, „ale když je zvíře chycené za končetinu, netvrď mi, že necítí bolest!“ Jeho argument byl, že to týrání přece není, protože je to legální a v zákonu o týrání zvířat nic o pastech není. Hezká ukázka toho, jak zákon deformuje myšlení, ale to už jsem se dostal příliš daleko.

Nocebo jest opakem placeba; zatímco placebo efekt spočívá v uzdravování na základě pacientova přesvědčení, že je léčen (ačkoliv ve skutečnosti není), nocebo efekt zhoršuje jeho stav na základě toho, že třeba očekává negativní vedlejší účinky léku (který ve skutečnosti nedostává). Na každé krabičce cigaret se nyní ze zákona musejí objevovat nechutné obrázky a varování, jakými všemi příšernými způsoby nám mohou cigarety poškodit zdraví; proč by se zde nocebo efekt neměl projevit? Pokaždé, když si kuřák bere své kuřivo z krabičky, na které jsou barvitě vyobrazeny potenciální negativní zdravotní následky jeho konání, je přesvědčován, že onemocní; a když tomu uvěří, jeho mysl si tu nemoc vážně dokáže způsobit. Stát tedy nejen neomluvitelně porušuje vlastnická práva výrobců cigaret, když reguluje vzhled jejich krabiček, ale ještě navíc ubližuje kuřákům, které deklarativně chrání.

Už nejednou se mi stalo, že při obhajobě anarchokapitalismu mi oponent začal vyprávět o kuponové privatizaci. „Vidíš, jak anarchie nemůže fungovat? Kmotři využili nedostatku regulací a zákonů, a prostě rozkradli republiku,“ říkají mi. „Bezzubé zákony umožnily krást!“

Nějak stále nepobírám, jak státní úředníci, kteří rozkradli republiku, jsou argumentem proti anarchokapitalismu – naopak, je to skvělý argument proti státu, protože je vidět, že ani ne chvilku po tom, co vznikl demokratický stát, došlo ke kuponové privatizaci. Mimochodem ti kmotři, co si rozkradli republiku, jsou titíž, kteří tvořili zákony, takže celkově úvaha „zákony nás spasí před kmotry“ je krajně schizofrenická.

Začíná školní rok; stát násilím nutí rodiče posílat děti do školy, kde budou indoktrinovány propagandou, jež z nich vytvoří poslušné občany. Kdo by se něčemu takovému vzepřel a trval si na tom, tomu budou děti násilím uneseny (!) sociálkou (za případné podpory uniformovaných opic, bude-li třeba); eufemismem pro toto jednání – pro většinu z nás zcela nepřijatelné, kdyby tak nečinil stát (což jasně ukazuje sílu té propagandy) – je povinná školní docházka. Zbavme se jí! A existuje ještě další věc, jíž jsou naše děti indoktrinovány podobně jako státem; jedná se o demokracii – modlu, kterou když odmítnete uctívat, stanete se terčem posměchu věřících toho nejrozšířenějšího náboženství, tedy etatismu. Stále se však najdou i tací, kteří onu propagandu považují za nedostatečnou a rádi by přitvrdili; s jedním z nich – Bohumilem Kartousem – se utkám 18. září v debatě v Paralelní Polis. Doufám, že se tam potkáme; a studentům přeji hodně štěstí do dalšího školního roku – nenechte se příliš tvarovat.

Prázdniny jsou u konce, Stoky tedy obnovují svůj standardní provoz.
Mnohokrát děkuji všem libertariánům, kteří vyslyšeli mé výzvy a přes prázdniny dodávali své texty; prosím, pokračujte v tom i nadále.