Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Lidé typicky vnímají MHD jako typicky socialistickou věc. Kdo však ví, jak začínaly tramvaje v Praze? První linky neprovozovalo město, ale belgický podnikatel Eduard Otlet – na vlastní náklady, bez dotací a čistě za účelem zisku (byť určitá spolupráce s městskou radou probíhala – platil poplatek za pronájem ulic a plnil některé podmínky stanovené městem). Časem se ukázal krásný tržní mechanismus, kdy se Otletovi nechtělo přejít na elektřinu, a proto ho v průběhu devadesátých let 19. století nahradily jiné společnosti (část provozovalo město, ale vedlo oproti dnešku relativně férovou soutěž). Až v roce 1907 Praha koupila dopravní společnost Františka Křižíka, čímž získala 100% podíl na trhu s tramvajemi. Do té doby zde 32 let trvala tržní soutěž. MHD nemusí být socialistická, nemá-li nekalou konkurenci z veřejného sektoru.

Většina lidí ve Stokách se asi shodne, že současný důchodový systém je špatný, a měli bychom se ho zbavit. Ale jak? Podle mě to nelze udělat beze škod. První generace, která pobírala důchody, je dostala v podstatě zadarmo. Platila je ta další. Zároveň systém postupně bobtnal, takže mnoho generací dostalo více, než kolik zaplatilo. Důchody jsou však hra s nulovým součtem, takže celou dobu jedou na dluh a při jakémkoliv pokusu o zrušení na tom někdo bude tratit. Zrušíme je ze dne na den? Odnesou to dnešní důchodci. Řekneme, že lidé narození po roce 2000 nedostanou důchod? Budeme tu mít dvě genrace, které budou platit do systému a nic z něj nedostanou. Budeme důchody snižovat postupně? Tím asi nikoho nezlikvidujeme, ale zároveň jen rozložíme škody na několik generací…

Dnes od 19 hodin budeme s Timem a Romanem Jochem pokračovat v debatě z Konference Svobodného přístavu; a to v podniku The Grail.

Tim Kožuchov jádro problému kulturních válek skvěle shrnul, když poukázal na to, že preference minulého, současného či budoucího není sama o sobě lepší ani horší. Jedná se zkrátka o individuální preferenci, kterou není třeba vymáhat po ostatních, jak se dlouhodobě snaží poukázat Urza. Co je progresivní a konzervativní, zdá se navíc do jisté míry sporným: Shodný postoj lze považovat za oboje, což vyplývá mimo jiné z toho, jak si člověk minulost či budoucnost představuje. Roman Joch dle mého názoru ve svém příspěvku démonizuje lidi z opačného politického spektra, čímž polarizaci společnosti skrze kulturní války prohlubuje: Co však dokázal velmi dobře ukázat, bylo, že nositeli mnohých hodnot, které jsou pro mě jako pro progresivistu bytostně pokrokové a zásadní, může být i někdo ze zdánlivě opačného politického spektra. To později dokládá příkladem daleko volnější drogové legislativy v minulosti; jsem-li pro zcela volnou distribuci drog, jsem vlastně regresivistou?

Jako varovný signál beru prezentované ideje konzervatismu, které říkají, že ke změnám je třeba přistupovat opatrně a že většina změn ve skutečnosti směřuje k horšímu. Navzdory tomu věřím v pokrok a mám automatickou tendenci nacházet ve statu quo i minulosti chyby, z nichž hledám východiska. Jsem progresivista a většina mých přátel jsou také progresivisti. Pokrok považuji za pozitivní hodnotu a věřím, že směřuje k blahobytu; jenomže proč si to vlastně myslím? Nakolik jsem doopravdy ideu pokroku jako čehosi pozitivního přejal ze systematické analýzy dějin a vážení alternativních možností vývoje, a nakolik jsem pouhým produktem mé sociální bubliny či mých traumat z dětství? Podobné otázky mě nutí k pokoře. Víc než kdy dřív si přeji hodnotit skutečnou hloubku a promyšlenost názorů jednotlivců, spíše než jejich ideologické zařazení.

Dnes od 19 hodin budu přednášet o tom, jakou ústavu jsem navrhl pro Liberland, proč a jak to celé dopadlo; a to v brněnském podniku Ambasáda.

Když jsem poslouchal přednášky o polycentrickém právu, zdálo se mi extrémně složité. Když jsem ho konečně pochopil, začal jsem ho vysvětlovat dalším lidem. Všiml jsem si přitom, že čím je člověk mladší, tím rychleji ten koncept chápe. To mě přivádí k myšlence, že polycentrické právo vlastně není složité, ale čím jsme starší, tím víc jsme zvyklí na to centrické, takže si těžko představujeme jiné.

Fascinuje mne, jak bývá dostupnost bydlení automaticky spojováná pouze s jeho cenou. Dostupnost je přece také místní (jiná v Praze a v Mostě) a časová (stěhuji se za měsíc či deset let). Vysoká cena není objektivně nic špatného. Je to jen ukazatel zájmu o daný statek, respektive ukazatel jeho nedostatku. Všechny pokusy o „řešení“ pomocí zastropování nájmů pouze plní soudružské tabulky „nízkými“ čísly, ale dostupnost (ve smyslu možnosti vůbec bydlení sehnat) logicky naopak zhoršují…

Utilitaristický filozof Jeremy Bentham tvrdil, že najvyšším cieľom v spoločnosti je dosiahnutie ľudského blaha. A za týmto účelom by mal existovať nástroj na maximalizáciu ľudského blaha v rámci celej spoločnosti. S čím osobné súhlasím, napriek k tomu, že k jeho názorom mám inak množstvo výhrad. Myslím si, že takíto mechanizmus by mal ľuďom dávať priestor na naplnenie ich potrieb. A napriek tomu, že si myslím, že trh je v tomto ohľade podstatne efektívnejší než demokratický štát, tak pokiaľ je reč o štátnych systémoch, myslím si, že demokracia dáva ľuďom zatiaľ najviac priestoru pre naplnenie ich potrieb. A to z toho dôvodu, že si v nej ľudia môžu odhlasovať, čo najviac potrebujú. Čo znamená, že v demokracii sa spravidla odhlasuje to, s čím aspoň do istej miery súhlasy väčšina. Narozdiel od iných štátnych zriadení, ktoré sú spravidla autoritárske a prispôsobujú predovšetkým záujmom a potrebám menšiny, ktorá práve vládne.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Text se mi pocitově nelíbí, ale splňuje kritéria pro vydání, takže jej publikuji.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o spontánním řádu a decentralizované tvorbě pravidel.
Dnes se pokusím vyčíslit, kolik nás stojí stát; a dal jsem si s tím práci, příprava této přednášky trvala určitě přes 100 hodin.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 7. května, ovšem na jiném místě – v podniku The Grail; tématem bude anarchoagorismus.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain (možná už naposledy tam).

Lidé automaticky předpokládají, že většina má sílu i vůli ji použít. Ať už to je většina co do počtu osob nebo klidně malý počet osob vlastnící většinu zdrojů. Lidskou přirozeností je chránit slabší či menšiny – zvláště pokud se cítí být jejich součástí. Nečekají však na útok většiny, ale zahájí útok jako první, jen jej nazývají obranou, protože útok protistrany je dle nich pravděpodobný. Chudí proti bohatým, slabí proti silným, menšina proti většině. Uspějí-li, role se otáčí a vše pokračuje dál. Dokud budeme pouhou pravděpodobnost útoku považovat za útok, nikdy se nezbavíme koletivizovaného násilí nebo volání po něm. Morálně i logicky je to špatné, ale zřejmě pro lidský druh přirozené.