Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Organizace Oxfam, která nás neustále zásobuje studiemi na téma, kolik světového majetku vlastní kolik procent lidí, přišla s tím, že došlo k překročení hranice, kterou již dlouho strašili: Jedno procento nejbohatších nyní vlastní více než zbytek světa. K tomu připojili výzvu pro politiky, aby s tím bojovali. Proti závěrům Oxfamu se postavili ekonomové skupiny Deloitte; jak? Inu, zpochybnili metodiku, podle které se bohatství člověka určuje jako hodnota majetku mínus hodnota dluhu, což dělá z pětiny Američanů i Evropanů žijících v blahobytu a majících například půjčku na studium, chudší lidi, než jakými jsou hladovějící děti v Africe, které jsou na nule; krom toho ale uznávají, že majetková nerovnost je příliš vysoká a „je třeba s tím něco dělat“.

Tomu říkám z prdele argumentace: ponimrat se v detailech a schválit dementní závěry. Co je tedy hlavním problémem takových studií? V první řadě neustálé zdůrazňování nerovnosti v poměru a totální ignorace faktu, že absolutní bohatství se neustále zvyšuje rapidním tempem; i chudí bohatnou, tak co na tom, že bohatí bohatnou rychleji? Neustále je to podáváno způsobem, jako kdyby ti bohatí bohatli na úkor těch chudých; ve skutečnosti jde o proces vzájemný (někdo něco vyprodukuje, čímž se stane velmi bohatým; ale i všichni, kdo od něj koupí, trochu zvýší svůj standard). Dále se zapomíná na to, že ty skupiny „bohatých“ a „chudých“ nejsou konstantní, ale lidé mezi nimi migrují (nejde tedy o neustále tytéž jedince). Ale hlavně: Zdaněním se sice možná snižují poměrové majetkové rozdíly, ale celkový růst bohatství je přerozdělováním jednoznačně bržděn! Tedy co možná pomáhá dnešním chudým, poškozuje ty zítřejší.

Představte si organizovanou skupinu, která funguje tak, že si vyhlédne bohatého obchodníka, kterého zlikviduje a rozebere si jeho majetek; co se jim nehodí, to prostě vydraží. Odsouzeníhodné, není-liž pravda? Nakupovali byste od nich? A teď si představte, že byste žili ve společnosti, kde se něco podobného děje zcela veřejně a nepokrytě; nebylo by to zlé? Inu, mám pro Vás špatnou zprávu: V takové společnosti žijete. Benga udeřila na chomutovského výrobce drog, zavřela jej do vězení a sebrala mu auta (Ferrari, Hummery a ještě nějaká další), která nyní draží; protože se jim minule nepoštěstilo střelit Hummery za 850k, teď to zkouší znovu za půl mega. Vše probíhá veřejně, aktéři se za své jednání zjevně nestydí, ba naopak se jím ještě chlubí; a většina lidí ani nemrkne, neshledávají na tom nic závadného.

Proč? Protože se jednalo o výrobce drog? No a co? Že vyráběl věci, které mohou škodit lidem? Inu, to sice ano, nicméně tím se jednak neodlišuje od výrobců mraků jiných (státem povolených) věcí, jež mohou ničit životy taktéž (například alkohol, cigarety, nože, lana…), ale především je dotyčný nikomu nenutí, jen vyrábí a nabízí; rozhodnutí, zda nakoupit a použít, závisí na každém jednotlivci. Stát se však rozhodl, že některé výrobce bude perzekuovat a ničit jim životy jen za to, že ostatním nabízejí svůj produkt; a co s nimi vlastně udělá krom toho, že je sprostě okrade? Zavře je do vězení; což je eufemismus pro středověké týrání, kdy je někdo umístěn do malé cely a proti své vůli tam držen často celá léta. Jak se společnost dívá na úchylné sadisty, kteří někoho zavřou ve sklepě a tam jej drží? Hrůza, otřesné! Ale když to dělá stát? V pořádku!

Před časem jste se mohli ve Stokách dočíst o trestním stíhání Konvičky za to, že nahlas vyslovil svůj názor; sluníčkáři tomu tehdy tleskali, jenže to si ještě neuvědomovali, že se jedná o zbraň dvousečnou: Žilková nedávno vypustila do éteru jakési dementní kecy na téma, že znásilněné ženy v Německu si za to mohly samy, v podstatě je to normální a stejně všichni potají toužíme po obřích černých pyjích (zde sice volně parafrázuji vyznění dlouhého rozhovoru, ale vážně moc nepřeháním, jen zadejte do Googlu: Žilková dobrovolně k novým samcům), což jsou sice názory na poblití, ale i mezi islamobijci se našel práskač, jenž na ni podal trestní oznámení (podobně jako když sluníčka udala Konvičku). Trestní oznámení lze opět vygooglit (v obrázcích zadejte: Žilková trestní oznámení), leč bohužel jméno udavače je tam začerněno.

Žilková tedy musí na fízlárnu; a já se ptám: Kde je ta svoboda slova, o které nám ve škole říkají, že ji prý máme? A sám si odpovídám: Lžou nám, svoboda slova tu prostě není. Svoboda slova přece nespočívá jen v tom, že budeme tolerovat rozumné a logicky podložené výroky, nýbrž především v tom, že lidé smějí veřejně říkat i názory zcela hloupé, nechutné, zvrácené, lživé, nelogické, nenávistné, odsouzeníhodné a dementní – prostě něco jako duo Žilková-Konvička; v momentě, kdy stát za takové vyjádření začne někoho popotahovat, rozšíří se samozřejmě i autocenzura, nemluvě o tom, že aby něco takového vůbec šlo provádět, je zapotřebí někoho, kdo rozhodne o tom, co je „špatný názor“… vážně tu máme autoritu, kterému byste tuto pravomoc svěřili? A upozorňuji, že tou autoritou není žádný abstraktní „stát“ či „společnost“, ale zcela konkrétní lidé – politici a soudci; věříte jim?

Dnes jsem si na novinkách přečetl zajímavý článek o chystané kampani ministerstva práce a socialistických věcí. Když budu (možná poněkud naivně) předpokládat, že informace a čísla v článku uvedená se teoreticky zakládají na pravdě, vychází mi z toho, že si na sebe čeští socialisté pletou krásný bič. Jde mi především o tuto informaci: „…při hrazení minimálního pojistného po dobu 40 let jejich penze činí 6492 korun. Nejnižší odvod je zhruba 1970 korun. Pokud by člověk chtěl pobírat 9000 korun, měl by odvádět měsíčně 3193 korun. Aby získal průměrnou penzi, která loni na konci září činila 11 334 korun, musel by do systému platit každý měsíc 6149 korun…“

Nedalo mi to a hodil jsem si čísla do kalkulačky:
Při minimálních odvodech živnostník zaplatí do státní kasičky 40 * 12 * 1970 = 945 600 Kč.
Při odvodech pro získání průměrného důchodu zaplatí 40 * 12 * 6149 = 2 951 520 Kč.
To znamená, že ten „nezodpovědný“ živnostník, který odesílá pouze povinné minimum, přispěje do této pyramidové hry o 2 miliony Kč méně, než ten, který se „odpovědně připravuje na stáří“. Když budu předpokládat, že unavený živnostník bude pobírat starobní důchod 15 let, než v Pánu odejde, vychází mi z toho, že ten „nezodpovědný“ má v systému nedoplatek neco přes 200 tisíc a ten druhý přeplatek přes 900 tisíc. Nevím tedy, koho a jak chce paní ministryně motivovat k vyšším odvodům. Pokud bych měl možnost si mimo sociální pojištění ušetřit na stáří o 2 miliony navíc (zhodnocení v to nepočítaje), do kterých mi stát nebude kecat, jdu do toho. Malé odvody = nízký důchod a vysoké úspory. Nevím jak vás, ale mě ten článek tedy motivoval :-)

Asi před dvěma měsíci jste si mohli ve Stokách přečíst o poslancích ODS, kterak hrdinně brání zavedení EET (takže jsem výjimečně napsal o politicích něco pozitivního, což je taková výjimka); Babiš se je však rozhodl zaříznout: kurvy z ANO a ČSSD (spolu s Okamurovou kurvičkou Jiřím Štětinou a nezařazeným hajzlem Karlem Pražákem) v pátek zařízly obstrukce omezením délky rozpravy k danému zákonu (nyní je maximum dvakrát deset minut na poslance), což znamená, že opozici dojdou poslanci nejpozději v únoru. Obhajobou tohoto kroku byla jedna krutá pravda: „Platit daně je normální,“ a jedna úplně dementní lež: „Pro podnikatele nepřibude žádná administrativa,“ obojí vyslovil zmrd Faltýnek za ANO; to dodávám jen tak pro pořádek, aby všichni ti „pravičáci“ volící ANO viděli, co způsobili.

Vrchní grázl všech grázlů Babiš si nechal vypracovat studii, podle které EET zvýší daňové odvody o patnáct miliard ročně; bravo, už jsme se dostali tak daleko, že kvalitu státu posuzujeme podle toho, o kolik peněz dokáže objebat své poddané, přičemž vše je omlouváno zvrácenou logikou, podle které ti, kdo neplatí daně (jinými slovy se nenechají okrást) vlastně jakoby „kradou“. Krom toho by mě velice zajímalo, k čemu je tato (mimochodem absolutně předražená) studie; bude se snad stát chovat seriózně a v případě omylu (tedy ve skutečnosti se daňové odvody nezvýší, jak bylo předpokládáno a ukáže se, že výsledky studie jsou zcela mimo) EET zase zruší? No, to jistě… jakmile stát omezí naše svobody na základě libovolného argumentu, už nikdy toto omezení nezruší, i když se daný argument časem ukáže jako zcela jednoznačně nepravdivý.

Včera jsem psal o tom, co není kapitalismus; a nenechal si ujít příležitost vyvrátit některé bludy jeho kritiků. Dnes bych rád napsal pár řádek o tom, co kapitalismus je; pro začátek bych si dovolil odcitovat muže, jehož považuji za největšího myslitele dvacátého století a nejspíše i všech dob – Murrayho Newtona Rothbarda: Capitalism is the fullest expression of anarchism; anarchism is the fullest expression of capitalism. The true anarchism will be capitalism; and the true capitalism will be anarchism.
Kdyby náhodou někdo zatoužil po překladu, tak kapitalistický výtvor Google překladač jej zvládá docela dobře (s přimhouřenýma očima).

Co tedy pojem kapitalismus znamená? Je to volný trh, do kterého nezasahuje stát. Ano, jistě, kapitalisté mohou být nelítostní podnikatelé motivováni vlastním sobectvím a chamtivostí, což představuje velký problém ve spojení se státem – korupce, zákony jejich firmám na míru, dotace, monopoly (které mimochodem bez státu nevznikají); ve volnotržním prostředí však tatáž ziskuchtivost a hrabivost vede tytéž lidi k uspokojování potřeba ostatních – jak jinak mohou bez státu získat peníze, než přesvědčit lidi, aby využívali jejich služeb a nakupovali jejich výrobky?

A jak nejlépe někoho přesvědčit, aby od Vás něco koupil? Pochopitelně tím způsobem, že mu nabídnete věc, kterou dotyčný potřebuje! Možná si někteří říkají, že je to sice krásná teorie, ale v praxi to funguje úplně jinak; ano, samozřejmě, máte pravdu, v praxi to funguje jinak, ale proč? No kvůli státu, samozřejmě. Na volném trhu to funguje skutečně právě tak, jak popisuji; jen se podívejte do míst, kde stát tolik nezasahuje – Singapur, Hongkong a další – jak vzkvétají? Ale co třeba socialistické Švédsko? Nejde to i jinak? Ne; stačí nahlédnout do historie, Švédsko své bohatství získalo v dobách divokého kapitalismu, socialismus byl instalován až poté, co byla tato země nesmírně bohatá (a tento růst se tím také výrazně zbrzdil).

Kapitalismus je svoboda a hojnost; kapitalismus znamená volný trh, který nás dostal z kočárů do aut, od psacích strojů k počítačům, od prázdných spíží k plným lednicím, od dřiny na poli k možnosti výběru kariéry v bezpočtu oborů, od obrovské ceny jídla k zanedbatelné, od občasného mytí v potoce k přepychovým koupelnám, od jednoho oblečení na osobu k plným skříním, z kadibudky na splachovací záchod, od dnů či týdnů potřebných na cestu k hodinám, zkrátka od chudoby k bohatství! Nenechte se mýlit, to není dílo úředníka, za tím stále chamtivost, osobní prospěch a honba za mamonem… ty samé vlastnosti, jež stát promění v katastrofu, dokáže trh zužitkovat pro naše dobro.

V posledních letech kolem sebe pozoruji, že kritika kapitalismu se stává nesmírně moderní a populární, zejména mezi mladými lidmi (ale zdaleka nejen mezi nimi); což o to, každý ať se vymezuje proti tomu, co sám uzná za vhodné. Za velmi smutné a alarmující však považuji, že drtivá většina těch, kdo proti kapitalismu brojí, typicky vůbec neví, co to kapitalismus je; a problém není v tom, že by jej prostě „definovali jinak“, což by samo o sobě nevadilo, kdyby se takové definice konzistentně drželi, leč oni však ve své většině kritizují jakýsi paskvil, jenže omezovat zákonem chtějí kapitalismus skutečný.

Nejprve si dovolím uvést několik příkladů toho, co kapitalismus rozhodně není: Kapitalismus určitě není Agrofert a Babiš, to jsou produkty socialistických dotací a regulací (biopaliva…); kapitalismus nejsou soukromé školy absolutně omezené státními regulacemi; kapitalismus vážně nejsou soukromé zdravotní pojišťovny ve chvíli, kdy je zdravotní pojištění povinné; kapitalismus rozhodně není ani (nestátní) firma, které stát udělí monopol na cokoliv (dodávky vody například). Kde není svobodný trh, tam nemůže být ani kapitalismus; a zasahuje-li někam stát, pak se nejedná o svobodný trh.

Někteří lidé namítají, že to není vina státu, když velké společnosti mají netržní privilegia, ale těch korporací, neboť ty uplácejí státní úředníky a politiky; bez ohledu na výsledky akademické debaty na téma, kdo je více vinen, je zcela evidentní, jak se ten problém vyřešit rozhodně nedá – dávat více moci státu. I kdyby bylo nakrásně pravdou, že je jen a pouze vina velkých korporací, že úplatní politici jim vytvářejí zákony na míru, nelze přece argumentovat tím, že stát to vyřeší (neboť problém vznikl právě tím, že nevyřeší); jsou-li státy korumpovány velkými hráči na trhu, tak bez ohledu na to, kdo za to může, důsledkem zvětšení státní moci nemůže být nic než další korupce!

Můžete vinit podnikatele, že korumpují politiky; jenže dokud tu budou podnikatelé v tržním prostředí a politici s mocí toto prostředí deformovat, zákonitě nemůže nedocházet ke korupci (ostatně záznamy o ní jsou staré tisíce let, evidentně to nikdy nebylo jiné; ani nemohlo být). Jediným řešením je tedy buď vzít podnikatelům možnost podnikat, nebo politikům možnost rozhodovat; a snad každý, kdo si tu první variantu buď pamatuje, nebo alespoň teoreticky chápe, proč je to cesta do pekel, by si měl zároveň uvědomit, že problému se nelze zbavit jinak než rušením politické moci (jejím přidáváním dosáhneme opaku). A pro ty, kdo si to stále neuvědomují, tu mám jeden takový obrázek…

Neustále kolem sebe slýchávám, že imigranti jsou pro nás největší hrozbou, se kterou je třeba urychleně „něco udělat“; když se nadále vyptávám, v 99 % případů to „je třeba“ znamená, že jednat mají politici, vláda, policie, no prostě stát. Ačkoliv se kvůli politické korektnosti nelze dostat k přímým statistikám, je v mnoha zemích možné sledovat zvyšování kriminality korelující s příchodem migrantů, což je v mých očích dostatečným argumentem (ještě posíleným ukrýváním přímých statistik) pro konstatování, že imigranti jsou v naší společnosti statisticky nebezpečnější skupinou. Jsou ale skutečně tím, co nás ohrožuje nejvíce?

Nesrovnatelně nebezpečnější skupinou, která iniciuje řádově více násilí než všichni migranti dohromady, jsou naše národní státy i Evropská unie; ne občané, ne běžní lidé, ne „my všichni“, žádná „společnost“, nýbrž státy, což jsou politici, úředníci, policisté a další parazité žijící z našich peněz, které nám berou pod hrozbou násilí a nazývají to daněmi. Tito lidé nás okrádají, vnucují nám svou vůli a nepodrobíme-li se, silou nás odvedou a zavřou pod zámek do vezení (i když nikomu neublížíme; například jen za to, že jim odmítneme platit, nebo je nechceme nechat zasahovat od našich transakcí); jsou to lidé, kteří spáchají denně tolik násilí, kolik imigranti nestihnou ani za celý rok. Netvrdím, že masová migrace nepředstavuje hrozbu, jen vyzývám k rozmyslu, zda je rozumné v rámci řešení tohoto problému posilovat pravomoci státu, který generuje více zla a násilí než všichni imigranti dohromady.

Mnoho Babišových voličů vyznává mantru: „Kdo je neskutečně bohatý, nemá zapotřebí krást.“ Je to podobná logika jako: „Kdo je neskutečně obézní, nemá zapotřebí se přežírat.“ Tím samozřejmě nechci naznačit, že kdo bohatý je, bude krást spíše, jen poukazuji na to, že předpokládat opak nedává zrovna smysl. Každopádně co říkají tvrdá data? Daň z příjmů Agrofertu dosahovala v roce 2011 výše dvou miliard korun, zatímco na dotacích pobíral Agrofert něco přes půl miliardy; a jak čas plynul, první číslo klesalo, zatímco druhé rostlo, až konečně z výroční zprávy Agrofertu za rok 2014 plyne, že na dani z příjmu odvedl miliardu a půl, zatímco z dotací vysosal skoro miliardu a tři čtvrtě. To je ale náhodička; podobně jako když si coby ministr financí odpustil poplatky státu ve výši jedna a půl miliardy.

Jsem ten poslední, komu by vadilo, když někdo optimalizuje daně a snaží se státu platit tak málo, jak to jen jde; je však do nebe volající, když tak činí ten, kdo všechny mocně buzeruje s EET, kontrolním hlášením DPH a peníze do vlastní kapsy sype z dotací, na které se musejí skládat všichni daňoví poplatníci. V každé společnosti bude určité procento lidí Babišova typu – schopní, chytří, draví a bezohlední; rozdíl je však v tom, jak se tito projevují: Zatímco na volném trhu budou všichni ti Babišové postrachem konkurence a přínosem pro zákazníky (po vzoru Rockefellerova Standard Oilu), stát jim otevírá atraktivnější a snazší cestu, jak budovat svá impéria – místo snižování cen, podlézání zákazníkům a likvidace konkurence prostě stačí využít státního donucovacího aparátu a násilím každého k platbě přinutit.

Vlnu nevole vzbudilo dílo Miroslava Donutila nedávno odvysílané v ČT – remake Sněhurky, ve kterém byl princem černoch; se zvědavostí jsem si tedy šel pohádku poslechnout a bylo to vpravdě hrozné, leč černý princ byl v mých očích asi tak tím nejmenším problémem. Ano, jistě, konaly se tam nějaké lehce rasistické narážky, například bylo poukazováno na nevýhody Sněhurčiny bílé pleti, ale to vezmi čert, já osobně nejsem na rasismus příliš háklivý; daleko více mě však zarazila absolutní duševní (vlastně i duchovní, ale to bych odpustil) prázdnota celé pohádky – vypuštěn byl nejen boj dobra se zlem, ale veškeré útrapy, hrdinové se prostě nepotýkali s žádnými problémy: Sněhurka našla trpaslíky, vařila jim, oni kopali zlato, ona vyrazila do města, tam potkala černého prince, vzali se a měli děti; vážně nepřeháním, naprosto žádný náznak sebemenší zápletky, překonávání útrap a úskalí.

Ta naprostá bezzubost není náhodná, je společným znakem mnoha moderních pohádek – hlavně se nevyhraňovat, boj dobra proti zlu je „out“, odvaha či řešení problémů jakbysmet; hlavní hrdina nesmí projevovat iniciativu a ovlivňovat věci, které prostě kolem něj plynou (například Harry Potter – tam se sice něco děje, ale hlavní hrdina neprojevuje žádnou prozíravost či snahu uchopit věci do vlastních rukou, spíše naopak), neboť musíme chránit děti před tím, aby získaly dojem, že každý z nás jest svého štěstí strůjcem, strojvůdcem i strojvedoucím – věci se prostě tak nějak dějí bez ohledu na naše akce. Komu se daří dobře, „má štěstí“, jinak za to může „smůla“, hlavně ne dotyčný. Heslem mnohých moderních pohádek je: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí; takže především nevyčnívat.“ Jak asi takové příběhy ovlivní generaci, jež na nich vyroste? Ve srovnání s tím je černošský princ vážně zcela bezproblémová postava.

Pozoruhodné, že jakmile se muslim dopustí nějakého kriminálního jednání, jsou všude vidět a slyšet jen tva typy reakcí:
1) Událost je interpretována jako důkaz, že všichni muslimové jsou zločinci. Její dopady jsou stonásobně nafouknuté.
2) Čin je bagatelizován, omlouván, případně popírán. Za viníky jsou paradoxně označeny jeho oběti.
Jak snadno člověk ztrácí veškerou objektivitu a soudnost, jakmile podlehne dojmu, že si musí vybrat mezi dvěma stranami. Kdo nemočí s námi, močí proti nám :o(

V čísle 49 časopisu Euro z roku 2015 se lze dočíst o zajímavém případu dobývání renty v oboru státem placené vědy. Článek pojednává o Wadimu Strielkowskem, který působil na naší nejprestižnější univerzitě. Konkrétně na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity (UK). Tento svérázný „vědec“ vydal za tři roky 60 článků a knih s velmi širokým polem záběru od geotermální energie, turismu, rozvoj venkova, migraci, psychologii až po evropskou integraci a marketing. Pro příklad vydal třeba studii o marketingovém potenciálu Halloweenu, který vyšel v jednom pákistánském vědeckém časopise. Jeho vědecké dílo otiskly vesměs neznámé a pochybné časopisy (těm je dokonce nutné i něco zaplatit), což ovšem nebránilo tomu, aby za ně dostával body (RIV) a samozřejmě peníze (z článku se zdá, že jde o statisíce korun) z daní. Když se to provalilo, tak se to na fakultě snažili někteří lidé nejprve zamést (neúspěšně). Zajímavé je, že Strielkowski byl na tolik drzý (a vtipný), že si vymyslel u některých svých děl ještě imaginární spoluautorku. Pokud si to shrneme, tak nějaký šarlatán a vtipálek působil tři roky na nejprestižnější univerzitě v zemi a pomocí převážně kvantitativního měření vědecké činnosti nasbíral spoustu bodů a i peněž z veřejných rozpočtů. Není tohle selhání státu par excellence? Je a je to dáno mimo jiné tím, že výstupy vědců nejsou testovány na trhu a není jim tak přidělována žádná cena anebo alespoň odměna z peněženky nějakého soukromého filantropa. Jak máme věřit státem tvořené vědě? A státním vědcům?

Samozřejmě tento převážně kvantitativní systém nespadl z nebe, ale nahradil jiné systémy. Podobně neslavné. Některé umožňují dokonce vědcům brát peníze a nedělat téměř nic anebo si plnit své koníčky. Čili dejte mi peníze a já si budu zkoumat, co budu chtít (vědec Konrad P. Liessmann - Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění). Řešení situace dle UK? Předtím než články dostanou státní podporu, měly by prý projít hodnocením vědců v komisích. Problémy tohoto přístupu? Vědci se často dobře znají a budou si schvalovat články navzájem, a tak vesele dobývat rentu nadále (fungují tak už citační kliky), vědci s alternativním a nepohodlným názorem na to doplatí mnohem více než na dnešní systém, mladí vědci se budou hůře prosazovat proti starým komisařům, užitečnost výzkumu a článků se takto demonstrovat taktéž nedá. Nechme jít - místo těchto neúčinných byrokratických řešení – vědce s kůží na trh a k mecenášům.

Facebook již podruhé (a tentokrát se zdá, že definitivně) zablokoval stránku „Islám v České republice nechceme“; sluníčkáři tomu tleskají a projevují nadšení, islamobijci se opět cítí cenzurováni a utlačováni. Mně osobně připadá tento krok nešťastný, neboť si neumím představit žádný jeho přínos krom posílení nenávisti mezi oběma tábory; založit stránku znovu není problém. IVČRN to na jedné straně trochu pomůže (o jejich zablokování se píše, takže jsou více vidět, navíc získávají punc undergroundu), na druhé straně i uškodí (nějakou dobu potrvá znovu nabrat ty fanoušky), takže výsledný efekt bude dle mého názoru veškerý žádný. Proč tedy k zablokování vůbec došlo? Těžko říci; islamobijci samozřejmě tvrdí, že to bylo kvůli politickým tlakům ve společnosti, což může být pravda, ale také nemusí – je klidně možné, že Facebooku je iniciativa IVČRN ukradená, jen prostě porušili jejich pravidla. Možné je obojí.

Rád bych se ale vyjádřil k připomínkám, že zablokování IVČRN je útokem na svobodu slova; to dle mého názoru ani náhodou není (jakkoliv tuto akci rozhodně nepodporuji). Facebook je soukromá společnost, která si o obsahu svých serverů rozhoduje sama, což jest samozřejmě naprosto v pořádku. Podstatou svobody slova sice je, že si mohu říkat, co chci, ale nikdo rozhodně není povinen mi k tomu poskytovat prostředky k šíření! Útokem na svobodu slova a jednoznačné svinstvo je, když Konvičku popotahují soudy proto, že vyjádřil svůj názor; avšak situace, kdy majitel serveru rozhoduje o jeho obsahu, představuje diametrálně odlišnou situaci. Ostatně tím, že ve svých Stokách nepublikuji články komunistů, jim rozhodně neberu svobodu vyjádřit se na svém a za své; kdybych jim ale násilím (ať už sám či skrze stát) zakazoval publikovat na jejich serverech, už by to útok na svobodu slova jednoznačně byl.

Včera jsme se zabývali německým incestem; dnes logicky přichází na řadu německá zoofilie, která na rozdíl od incestu u našich západních sousedů trestná není, nicméně mnozí (v čele se zemědělskou komisí) požadují, aby byla, protože se v Německu dokonce objevují farmy, jež si mimo jiné vydělávají zvířecí prostitucí pro ty, kdož jsou ochotni za zoofilní zážitky platit. Je to nechutné? Ale jistě. Mělo by to však být protizákonné? Ne! Důvod je úplně stejný jako v případě incestu z včerejšího textu – je to čistě věc těch lidí, kterých se to týká; nikdo další by jim do toho neměl zasahovat. Že jde o týrání zvířat, kterých se je třeba zastat? Inu, nevím, jak přesně tyto orgie probíhají; ale předpokládejme, že z toho ta zvířata nadšená nejsou. Proč tedy nepostihovat toto chování zákonem?

Zaprvé proto, že prostředky, kterými by stát onen zákon vynucoval, byly vybrané od lidí pod hrozbou násilí proti jejich vůli; jde tedy o výměnu ubližování zvířat za ubližování lidem. A zadruhé bych takový postoj chápal u veganů (nikoliv vegetariánů) s tím, že zvířata mají mít stejná práva jako lidé; já s tím sice nesouhlasím, ale budiž, jedná se o konzistentní názor. Ať mi ale nikdo, kdo užívá živočišných produktů (nebo dokonce jí maso), netvrdí, že zoofilii musíme zakázat kvůli utrpení zvířat; jejich masový chov v ne moc příjemných podmínkách za účelem porážky a dalšího zpracování je v pořádku, ale sex s nimi ne? Ale no tak! Tohle snad nikdo nemůže brát vážně. Připustíme-li, že zvířata slouží k uspokojování potřeb lidí a mohou kvůli tomu i trpět či být zabíjeny, pak nelze konzistentně nikoho trestat za sex s nimi; a je-li sex problém, pak jatka musí být problémem řádově vážnějším.

V Německu došlo k bizarní události – adoptovaný Patrick Stübing navázal romantický vztah se svou biologickou sestrou Susan Karolewski, aniž o svém příbuzenském poutu věděli (nevyrůstali spolu, poznali se až v dospělosti); když se to zjistilo, stát k jejich neštěstí ještě přidal dva roky za mřížemi natvrdo, protože zákon je zákon a neznalost neomlouvá – ostatně co jiného čekat od státních orgánů než zlovolnost a demenci. Naštěstí se v Německu najdou mraky dobrých a rozumných lidí, kteří začali za zrušení této nesmyslné legislativy bojovat; z myšlenky, že by incest nebyl zákonem zakázán, se však mnoho lidí může posrat… a to zdaleka nejen v Německu, i v Čechách se ozývají hlasy lidí, kterých se to vůbec netýká, ale mají naprosto „jasno“ v tom, že zruší-li Němci zákon o ilegalitě incestu, nastane doom.

Proč se dotyční zcela zjevně mýlí? Tak předně proto, že o incest nemá prakticky nikdo zájem; bez ohledu na to, zda je zakázaný, nebo není, nebude jej praktikovat skoro nikdo, reálně se tedy jeho legalizace našich životů nijak nedotkne. A těch pár lidí, kteří z nějakých důvodů udržují sexuální vztahy s blízkými příbuznými? Inu, těm to samozřejmě pomůže, protože je nikdo nebude zavírat do vězení; a proč také? Vždyť je to jejich věc! Někteří namítají, že není, protože šance, že se jim narodí postižené dítě, je vyšší; ano, to je pravda, leč i přesto je to jejich věc – začneme-li tvrdit, že nikoliv, pak máme argument pro zákaz sexuálních vztahů mezi lidmi s geneticky přenosnými postiženími; a nejen, na základě této argumentace můžeme sex zakázat i lidem starým, neboť s vyšším věkem matky dramaticky roste šance některých onemocnění plodu (například Downův syndrom). Doopravdy chceme i toto řídit zákony?

Místo toho, aby státní školy dávaly studentům pravdivé informace o drogách a vysvětlovaly, čím která droga škodí, popisují běžně všechny přibližně jako heroin, což ve výsledku způsobí více škod než užitku, protože poté, co dotyční zjistí, že minimálně ohledně některých drog jsou to lži a strašení, ztratí respekt i k těm dalším; ostatně jsem na toto téma celkem nedávno sepsal jeden díl seriálu o anarchokapitalismu. Já osobně sice nevěřím ničemu, co mi stát řekne, na druhou stranu nepovažuji za rozumné ani předpokládat opak, ergo jsem si o drogách mnohé přečetl, vybral z nich ty zajímavé a relativně bezpečné, vyzkoušel je a občas užívám tu jedinou skupinu, která mi vyhovuje – halucinogeny (jinak ani nepiji a nekouřím).

Má oblíbená droga, kterou si dám tak jednou až dvakrát ročně, je LSD; a právě o této látce jsem se po obzvláště silné zkušenosti rozhodl něco napsat a předat čtenářům informace, ke kterým se ve státním vzdělávacím systému nedostali. Jistě si je každý může vyhledat na Internetu, ale kdo má zájem o můj pohled, nechť se začte zde.

Chovanec či šéf ministerstva vnitra – Milan Chovanec – se rozhodl využít aféry ukradených mailů a nabouraného twitterového profilu Bohuslava „heslo12345“ Sobotky k dalšímu utahování šroubů a likvidaci svobody; nechce prý totiž, aby se Internet stal „semeništěm zla“, čemuž by rád zabránil zrušením internetové anonymity. Tomu grázlovi je samozřejmě jasné, jaké svinstvo to je, stejně jako to, že o něj nikdo nemá zájem, o čemž svědčí mimo jiné jeho následující výrok: „Kdybych teď řekl, že bych chtěl, aby každý uživatel internetu byl identifikován, tak se na mě vrhnou všichni. Ale podle mě nastala doba k debatě, jak se tímto směrem posunout.“ Osobně se navíc domnívám, že tyto Chovancovy snahy mohou souviset i s hudrováním Pelikána, o kterém jsem psal loni v říjnu.

Internet se masově rozšířil tak rychle, že na to zkostnatělí byrokraté všech zemí prostě nestihli zareagovat; Internet je anarchií v praxi, pravidla v této síti vznikají spontánně a nikdo není schopen plánovat další vývoj, což mocipány nebetyčně sere, neboť nad tím nemají efektivní kontrolu. Nemluvě o tom, že lidem se to líbí, takže většina snah o regulace je vnímána negativně; navíc díky tomu, že se jedná o prostor virtuální, není v případě buzerace většinou až takový problém přesunout své servery do země s vhodnější legislativou. Politici přesto chtějí škodit; zatím opatrně „nastolují debatu“, aby časem už mohlo být „každému jasné“, že regulace potřebujeme a řešila by se jen jejich forma… nedopusťme to! Jak? Inu, pro začátek třeba (slušně) napišme Chovancovi, že to, co by rád udělal, je naprosto nepřijatelné; cílem není ho přesvědčit, ale dát najevo, že takový krok vážně nebude populární.

Sókratovi, který do značné míry položil základy filozofické metodě a tím i moderní vědě, je připisován výrok "Vím, že nic nevím." Poměrně skromná slova od velkého myslitele. Pokud je člověk intelektuálně pocitvý, musí uznat, že rozsah jeho vědomostí je naprosto zanedbatelný oproti rozsahu jeho nevědomosti. S vědomostí roste vědomí nevědomosti. Což by mělo vést k určité pokoře.
Bohužel se tomu tak neděje. Už od doby Platóna se neustále někdo snaží pomocí "rozumu" naplánovat ideální společnost, vedenou osvícenou elitou (u Platóna filozof-vládce). Renesanci tento způsob uvažování zažil v 19. století (Saint-Simon, Comte, Marx atd.) a dal vzniknout totalitarismu 20. století. Ale lidé jsou zřejmě nepoučitelní.
Paul Krugman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008 byl v mládí inspirován sci-fi romány Isaaca Asimova, kde existuje věda zvaná "Psychohistorie", která dokáže odhahovat a řídit vývoj společnosti. Nedávno se potentáti ze všech možnách zemí v Paříži rozhodli, že poručí větru dešti. Problém je také scientismus, který v podání lidí jako Richard Dawkins často připomíná jen další kult (nezpochybňuji jeho kvalifikaci atd., jen forma jeho vystupování a prezentace je podle mě značně nešťastná). Nikdo ale nemá patent na pravdu (a na to by měli pamatovat i libertariáni).
Všechen ten balast o "správné straně historie" nebo "nevyhnutelném historickém vývoji" je stará písnička. Nic takového ale nejspíš není. Pokud budeme předpokádat, že lidé mají svobodnou vůli, je to prakticky vyloučeno. Bohorovnost plánovačů, expertů a samozvaných proroků "pokroku" nezná mezí. Proto je potřeba mít se na pozoru, nezapomínat na pokoru a na zdravý rozum. Mimochodem, hezky o tomto tématu píše Hayek v esejích "Kontrarevoluce vědy", doporučuji.

Dnes je tomu přesně jednadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů dvacátého století a dle mého názoru i všech dob – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; význam jeho díla spočívá v neskutečně konzistentním sjednocení dvou zdánlivě nesouvisejících směrů: rakouské ekonomické školy a anarchismu. Jeho učitel, vynikající ekonom Ludwig von Mises, dokázal nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování, čímž nade vši pochybnost prokázal superioritu volnotržní ekonomiky nad socialistickou, stále předpokládal, že onen volný trh zajistí stát; na druhé straně různí anarchisté poukazovali na etickou neobhajitelnost státu coby monopolu na násilí, leč jejich řešením byly typicky nejrůznější komunistické utopie postrádající ekonomické základy.

Murray Newton Rothbard ve svém životním díle konzistentně spojil tyto dva směry v konzistentní anarchokapitalismus, neboť pochopil, že překážkou anarchie i volného trhu je stát, přičemž absence monopolu na násilí znamená anarchii i volný trh, což vyjádřil takto: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Byl člověkem bystré analytické mysli s absolutním citem pro logiku, ale zároveň velmi emocionálním; nesmiřitelná nenávist ke zlu, jehož největším současným ztělesněním je stát, prostupovala celým jeho dílem. Zemřel v době, kdy mi nebylo ještě ani deset let; později však to, co vytvořil, značně ovlivnilo můj život a otevřelo mi oči. Děkuji Vám, pane Rothbarde.

Čínská vláda začala provozovat aplikaci Sesame Credit (budete-li googlovat, pozor na záměnu s Credit Sesame, což je jiný software), jejímž úkolem je zjišťovat, jak dobrým je kdo občanem a v závislosti na tom přiřazovat lidem skóre; to bude následně zohledňováno při jednání s úřady a státem obecně, ale může ovlivňovat například i dostupnost půjček, výši důchodů a podobně. Registrace zatím není povinná, nicméně soudruzi plánují, že do roku 2020 by měla být; podle dostupných informací je cílem, aby byl každému založen účet již při narození a zůstal mu po celý život.

Ze zdrojů, které jsem prošel, se mi nepodařilo zcela přesně zjistit, jak přesně bodový systém funguje; respektive bylo výsledkem mého hledání nalezení protichůdných informací (podle některých bude aplikace sledovat prakticky cokoliv, včetně aktivit na sociálních sítích – sdílením provládních materiálů body získáváte, sdílením protivládních je ztrácíte; nicméně toto tvůrci aplikace popírají). Ať už je to ale jakkoliv, zavedení podobného systému znamená položení základů pro absolutní totalitní kontrolu; časem to bude lidem připadat úplně normální, podobně jako například české sčítání lidu má mraky zastánců. A podobně jako Babiš při zavádění EET argumentuje tím, že v Chorvatsku to mají též, zajímalo by mě, zda se dožiji toho, kdy první český politik začne zdůvodňovat zavedení Sesame Credit tím, že v Číně to přináší skvělé výsledky.

Je tomu skoro měsíc, co jsem napsal o mladém muži, jenž se rozhodl nechodit do školy, za což jej stát tvrdě perzekuuje opakovaným zavíráním do blázince; článek vřele doporučuji přečíst všem, kdo jej náhodou nečetli – je to docela síla. Za velice zajímavé považuji v souvislosti s tím textem reakce čtenářů, ať už v mailu či na některém z webů, kde článek vyšel – většina lidí sice neochotně zamrmlá cosi o tom, že ten blázinec je už možná malinko přehnaný (někteří ani to ne), ale povinná školní docházka je v jejich očích velmi správná a hlavně si za to dotyčný mohl sám, měl chodit do školy a nevymýšlet hlouposti; typicky jsou komentáře plné opovržení vůči mladíkovi, jenž je v nich označován za blbečka, kterému by se zas tolik nestalo, kdyby do té školy chodil, ale on si musel vymýšlet kraviny a vůbec by si zasloužil pořádně přes hubu, což by mu otevřelo oči.

Zaprvé mě zaujal názor: „Povinnou školní docházku ano, ale ten blázinec je přehnaný.“ Jenže jak zákon vynucovat, když ne násilím? Zde se v celé nahotě ukazuje nekonzistence etatistů, kteří nechtějí vidět, že legislativa znamená násilné donucení; jenže nelze mít povinnou školní docházku bez donucení k plnění této povinnosti! Zadruhé považuji za pozoruhodné, kolik lidí řeší chyby či hloupost oběti, zatímco ignorují svinstva agresorova; co kdybych někoho někam zavřel, když se mi nepodřídí? Též by se primárně řešilo, že je hloupý, když se nechal zavřít? Jenže pro stát holt platí jiná pravidla. Zatřetí je zajímavé, jak všichni pořád fňukají po nedostatku ideálů a obdivují romantické hrdiny, již se před terorem nesehnou, ale když to někdo udělá ve skutečnosti, hned je za idiota. A začtvrté zcela patetickou shledávám obhajobou toho svinstva tím, že to stát dělá v zájmu dotyčného. Logika versus propaganda – 0:4.

Nejen od libertariánů si občas přečtu úvahy ve smyslu „čím hůře, tím lépe“, které vesměs počítají s tím, že současný establishment (rozežraný stát, EU) se musí co nevidět zhroutit pod vlastní vahou, protože to, co politici předvádějí, je neudržitelné; ano, to je pravda, trvale udržitelné to není a bude-li se socialismus stále rozrůstat, časem začne prosperitu naší společnosti nejen brzdit, ale může ji i zastavit, takže začneme chudnout, což nakonec povede k pádu. Jenže kdy? Sovětskému svazu to trvalo skoro tři generace a to měl ještě oproti tomu, co zde máme teď, mnohem lepší podmínky k pádu. Proč? Zaprvé byl vážně kompletně centrálně plánovaný, my jsme jen částečně; zadruhé celková míra bohatství byla tehdy nižší, ergo cesta do absolutní bídy kratší; zatřetí i míra osobní svobody (slova, vyznání, …) byla nižší; začtvrté existoval pozitivní příklad „západu“ (byť se o tom nesmělo mluvit).

Síla trhu je fascinující; navzdory všem regulacím a obrovské kouli na noze v podobě veřejného sektoru dokáže ten soukromý stále generovat bohatství. Existuje historický příklad, jenž nám říká, že i poté, co tomu tak nebude, může trvat tři generace, než dojde ke změně; započítáme-li ještě čas, než vůbec začneme chudnout, bavíme se přinejlepším o našich prapravnucích, kterých by se to možná mohlo týkat. Tím neříkám, že třeba EU nemůže padnout dřív, na druhou stranu ji pak bez problémů nahradí socialismus jiný. Proto bych se k heslu „čím hůře, tím lépe“ příliš neupínal; něco jiného je podpora věcí, které establishment zesměšní či rozhádají, ale jejich reálná nebezpečnost je minimální (nyní například nejlepší český klaun jménem Zeman). Jaká je tedy naše jediná – byť bídná – šance? Neúnavně vysvětlujme lidem výhody svobody; je tu další rok a s ním i nové armády školou indoktrinovaných etatistů… takže máme praci xD

Mohl bych vám, moji drazí čtenáři, popřát hodně úspěchů v roce 2016; a bylo by to přání velmi upřímné, neboť jste povětšinou libertariáni, takže si přeji, abyste měli úspěch a co nejvíce prostředků k měnění světa k obrazu svému, čímž pádem i mému. Jenže pak jsem si řekl, že udělám víc; poskytnu přímo návod, jak funguje svět xD. Nemám moc rád články na téma „lifestyle“; proč? Inu, shledávám je velmi neuniverzálními; každý má nějakou „svou“ metodu na úspěch, nemluvě o tom, že různí lidé si pod úspěchem představují různé věci. Před časem jsem však narazil na text, který považuji za nejen univerzální, ale i všeříkající; o čem? Tak různě… o životě; a taky o fungování světa. Přeháním? Ne, vážně, jedná se o klenot mezi podobnými články; jeho genialita spočívá i v tom, že v něm autor aplikuje praxeologii na každodenní život – a to možná ani nečetl Misese a asi nikdy neslyšel o rakouské ekonomické škole.

A přesně z toho důvodu jej dávám do Stok; není to text od libertariána ani primárně pro libertariány, ale obsahuje libertariánské myšlenky v jiném balení. Abych lépe nastavil čtenářská očekávání, prozradím ještě něco: Kdo má posraný život, není se sebou spokojen, cítí se ukřivděný a v podstatě se považuje za zoufalce, tomu může daný článek změnit život (bez nadsázky); těm úspěšným (a předpokládám, že mezi libertariány je takových většina) to zas až tak moc nic nového nedá, leč i tak to dle mého názoru stojí za přečtení, neboť tam dost možná naleznete řadu vlastních myšlenek vyjádřených daleko lépe, než byste to zvládli sami. Článek byl původně v angličtině, ale pro čtenářovu pohodlnost jsem jej přeložil a zahrnul do něj podstatné věci z různých odkazů, kterými se originál jen hemží. Zde tedy je: „Šest drsných pravd, které z tebe udělají lepšího člověka“!